Z šestého sešitu Staročeského slovníku

Alena Fiedlerová

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Část hesel písmene N zpracovaná a otištěná v Gebauerově Slovníku staročeském končí, jak známo, slovem netbalivost.[1] K tomuto heslu dospěl na s. 790 svého šestého sešitu i nový Staročeský slovník (StčS).[2] Uživatelům je tím dána možnost porovnat v rámci určitého ne zcela malého úseku abecedy (na—netbalivost), jaké praktické výsledky v oblasti poznání a zkoumání staročeské slovní zásoby přinesla dlouholetá přípravná práce na tomto díle, spočívající jednak ve značném rozmnožení původního Gebauerova materiálu novou excerpcí, jednak ve vypracování teoretické koncepce a podrobných zpracovatelských zásad.[3]

I když v jednotlivých zprávách o vycházejících sešitech nového StčS bylo průběžně na některé závažnější rozdíly a doplnění již upozorňováno,[4] pokládáme za užitečné nyní, po ukončení delší společné etapy práce, povšimnout si v přehledu alespoň nejdůležitějších z nich. Týkají se v podstatě dvou oblastí: celkového vzrůstu počtu hesel (A) a daleko podrobnějšího propracování jejich významové stavby (B).

A. Vzrůst počtu hesel je v prvé řadě dán existencí nového materiálu. Je samozřejmé, že přibyly jako nové výrazy četné odvozeniny slov ze staré češtiny již dříve známých a Gebauerem zachycených, jejichž existenci je možno u produktivních typů tvoření vlastně vždy předpokládat. Jsou to např. adjektiva nábytkový a nábytečný k heslu nábytek, zdrobnělé nádobka k nádoba, slovesné podstatné jméno nadpis k nadepsati, nedokonavé nadstupovati k dokonavému nadstúpiti a staršímu nedokonavému nadstúpati, nedokonavé naléhati k dokonavému naléci (pozd. nalehnúti), sloveso náhliti k adjektivu [44]náhlý, právní termín nádatek k slovesu nadati, synonymum náměstník a odvozeniny náměstka, náměststvie, náměstkovánie k základovému náměstek atd. U Gebauera rovněž postrádáme některé i dnes živé předponové odvozeniny jako nadojiti, nakupiti, nalhati, nakúsiti a odvoz. nakúsnúti, i když, jak se zdá, byly v staré češtině běžné (srov. např. nakúpiti v StčS). Při velké produktivitě záporných slovesných adjektiv v staré češtině[5] jistě nepřekvapí nová hesla typu nehnutý, nehnutný vedle Gebauerem doložených nehnujúcí, nehnutedlný nebo nepopadlný, nepadujúcí, nepopatedlný vedle nepopadený atd. StčS doplňuje však i některé běžné výrazy opakokladné jako nejasný, nejědovatý, nepevný apod.

Za důležitá pokládáme taková doplnění, u nichž jde o výraz, který je třeba vzhledem k původně doloženému pokládat za základový, jako je nabodenie k nabodeníčko, nabiehati k nabiehanie (které dokonce ze StčS vůbec vypadlo, protože je doloženo až ze 16. stol.), naplaviti k náplava. Méně závažné jsou případy jako adjektiva nehluboký, nehluchý k adverbiím nehluboce, nehlušě, protože záporná adverbia mohla být přímo odvozena od adverbií kladných (bez prostřednictví adjektiva záporného). Vítané jsou ovšem výrazy u Gebauera vůbec nedoložené, např. sloveso nábděti co ‚vnímat, věnovat pozornost něčemu‘ s odvozeným adjektivem nábdějúcí. Vzniklo patrně deprefixací ze snábděti a je doloženo — poněkud v jiném významu, ještě v církevněslovanských památkách české redakce.

Rozmnožení počtu hesel v novém StčS ve srovnání se slovníkem Gebauerovým má ovšem ještě své příčiny další. Souvisí s jeho celkovou koncepcí a je dáno již typem slovníku (jde o „velký slovník s výběrovou dokumentací, který zachycuje slovní zásobu v dosažitelné úplnosti“[6]) a podrobnými zásadami vymezení heslového slova. Již ta skutečnost, že StčS mnohem méně „hnízduje“ než Gebauer, způsobuje, že přibyla řada hesel uvádějících slovesa zvratná (nakaziti sě k nakaziti), přídavná jména slovesná (nakloňený k nakloniti) a adverbia (nedóvodně k nedóvodný). Základním kritériem jejich vyčlenění je především významový posun (u adverbií z adjektiv stačí i pouhý rozdíl ve významu slovnědruhovém) a ovšem mnohovýznamovost nové jednotky. K té se závazně přihlíží např. i u adverbiálních výrazů vzniklých z předložkových pádů (příslovečných spřežek) jako nahoře, nahoru, napoly, naprázdno, napravo apod. Oprávněnost takového řešení může kromě mnohovýznamovosti potvrdit i některá skutečnost další. Např. adverbializované nadhlas, které má tři významy (ale u Gebauera je ještě zařazeno pod hlas) se může opřít navíc o své odvozeniny nadhlasní a nadhlasně, jejichž existence tuto jednotku pevněji začleňuje do systému slovní zásoby.

Více dokladů a zřetel ke slovům příbuzným (odvozeným z téhož základu) mohou potvrdit skutečnou existenci slov, o kterých Gebauer ještě pochyboval Je tomu tak např. u nechódče (Gebauer znal jen jeden doklad a pokládal [45]ho za chybu m. nedochódče, StčS má již doklady tři, a to z biblí a ze Štítného) nebo do jisté míry i u pokusu o filozofický termín nadpřiroźena ‚metafyzika‘. I když je tvořen neústrojně a uměle (v rámci individuálního slovotvorného systému Klaretova) — což při úrovni tehdejší filozofické terminologie je pochopitelné, má oporu v pokusech dalších, totiž ve výrazech nadpřiroznila a nadpřiroźenie (Gebauer přijímá jen nadpřiroznila). Jako strojené a neumělé označuje Gebauerův Slovník staročeský slovo nadloženie (a nevysvětluje je žádným ekvivalentem). Ve skutečnosti je to omyl, k jehož objasnění přispívají další doklady a prostřednictvím latinského ekvivalentu i soudobý výklad z vokabuláře (zvaného Lactifer) Jana Vodňanského. Nejde totiž, jak se ukázalo, o substantivum, ale o adjektivum nadložní, užívané jen ve spojení nadložnie hrana ‚píseň ze závěrečné části svatebního ceremoniálu‘.

B. Pokud jde o významovou výstavbu hesel, je rozdíl mezi zpracováním Gebauerovým a StčS patrný na první pohled.[7] Postulát pokud možno objektivního a jednotného postupu při určování významů má konkrétní oporu v podrobně propracovaných zásadách s vymezenými kritérii, mezi nimiž základní je kritérium valence (spojitelnost lexému s jinými jednotkami v kontextu).[8] Někdy ovšem je u Gebauera nedostatečné rozlišení významu dáno i nedostatkem materiálu (srov. např. náramnicě 1. ‚náramek‘ 2. ‚efod‘, shodně u Gebauera i v StčS, ale v obou významech synonymní náramek má u Gebauera pouze význam ‚náramek‘, protože na ‚efod‘ mu chyběly doklady). Jindy však skutečnost, že tehdejší lexikografie zdaleka ještě nepracovala s objektivnějšími kritérii, umožnila Gebauerovi klást vedle sebe při výkladu slova jako novočeské ekvivalenty i výrazy, které nemůžeme ani z hlediska staročeského pokládat za synonymní. Spojoval tak do jednoho významu to, co je třeba oddělit, a to i tam, kde měl dostatečný materiál a kde významové rozdíly byly zřejmé. (Např. nehet vysvětluje jako ‚nehet, dráp‘, zatímco StčS má 1. /lidský/ ‚nehet‘ a 2. /zvířecí/ ‚dráp, spár‘, protože pro tento druhý význam měla již i stará čeština synonymum paznehet). Novému StčS dovolují pak daná kritéria (valence, stylistické zařazení) respektovat rozdíly ještě jemnější a méně snadno postižitelné. Tak nápadný rozdíl v rozsahu a způsobu zpracování představuje heslo napomanutie (napomenutie, napoměnutie). Gebauer zde uvádí celkem čtyři doklady a dva významy. (1. ‚napomenutí, Ermahnung‘ a 2. ‚ponuknutí, Anstiftung‘). StčS vyčleňuje již z dostatečně bohatého materiálu čtyři významy pomocí valencí konstrukčních (gramatických), frazeologických (významového okruhu) a stylistického zařazení (v daném případě terminologického). Jsou to významy: 1. (o čem) ‚připomenutí, připomínka, připamatování (něčeho)‘, 2. (aby…, k čemu) ‚vybídnutí, vyzvání; [k dobrému] povzbuzení; [k vyhnutí se nebezpečí] varování‘, 3. ‚napomenutí, pokárání, výtka‘, 4. jur. (čeho) ‚upomenutí, upomínka (o něco, stran něčeho)‘.

[46]Závěrem bychom se ještě chtěli vrátit k vlastnímu materiálu šestého sešitu StčS. Jedním z jeho nejzajímavějších hesel je sloveso nésti. Z některých staročeských dokladů by se zdálo, že jde o sloveso obojvidové.[9] Tato domnělá obojvidovost objevuje se však jen v minulém čase a v infinitivu u významů determinovaného děje (tj. lineárního pohybu určeného vytčením cíle n. východiska), tedy zahrnutých ve StčS pod významy označené II. V takovém užití je možno za stč. nésti — s výjimkou případů aktuálního prézentu — užívat ekvivalentů dokonavých. Protože to však neplatí v každé situaci (prézentní tvary nevyjadřují dokonavý děj budoucí), nelze mluvit o dokonavosti, a tedy o obojvidovosti. Ukazují to doklady: jakožto k umrlci, když jeho k hrobu nesú ChelčSíť 90a ‚odnášejí‘ a tehdy Filistímští vzali sú archu boží a nesli sú ji s toho miesta … do Azotu BiblPraž 1 Rg 5,1 s variantami ve významu ‚odnesli‘. Staročeské nésti mělo již také futurální tvary s po- (ponesu jako tvar pro nedokonavý děj budoucí), které se vyskytovaly vedle opisného futura budu nésti (srov. např. budeš dělati zemi, ana ť nedá ovoce, ale trnie ť ponese ŠtítSvátA 247b a tak bude vinná réva nésti na té višni ŠtěpMuz 34). Ty je ovšem třeba rozlišit od dokonavého slovesa ponésti, ve staré češtině ještě hojněji doloženého (SSJČ uvádí jen doklad ze Zeyera), např. když osěnie vzrostlo a ovoce své poneslo, tehda se v tom promiesil kúkol KristA 49a ‚začlo nést, urodilo‘. Ve srovnání s novou češtinou má staročeské nésti některé významy dnes už zaniklé, často nikoli durativní (lineární), ale jiného způsobu slovesného děje, vyjadřující násobenost, (často s příznakem charakterizačním), především takové, které dnes vyjadřujeme slovesem nosit, např. ‚nosit, mít n. mívat na sobě; [oděv] oblékat si‘: kožichy nesú [Tataři] lisie, chřbetové aneb hranostajie CestMil 42b utuntur. Tento význam je dnes již zcela neobvyklý (srov. SSJČ) nebo je znám z nářečí.[10]

Staročeskou zvláštností, která, jak se zdá, nemá obdoby v jiných jazycích, je sloveso netáhnúti, přitvořené jako záporná lexikální jednotka ke kladnému táhnúti. V základním významu vyskytuje se vždy s infinitivem ve staročeských větných konstrukcích asyndetických souvětí a je definováno tak, že ‚zdůrazňuje rychlé a překvapivé nastoupení následujícího děje‘, tedy znamená ‚nestačit, sotva stačit, sotva moci něco učinit‘, např. a netaže [mnich] toho řéci, tak sě inhed uzře na břězě u svého kláštera OtcB 83a (v jiných rukopisech a jakž to vece, v latinské předloze cum hoc dixisset). Konstrukce netáhnúti (s inf.) — až má již význam ‚sotva, jen co; (s určitým slovesem) — už, a již, vtom už‘, např. netáhl [Jiří] toho dořéci, až ješčer z jezera sě vyklopal PasMuzA 226 dum haec loquerentur, ecce.

Jinak obsahuje šestý sešit opět většinou záporné výrazy, jako tomu bylo už u dvou sešitů předcházejících. I tato na první pohled bezvýznamná skutečnost (že z dosud vydaných šesti sešitů tři mají především hesla záporná) [47]je vlastně poučením o jednom charakteristickém rysu češtiny. Předpona ne- je totiž v našem jazyce téměř výhradním prostředkem k vyjadřování lexikálního záporu. Ruština např. využívá v daleko větší míře než čeština ještě předpony bez-, v němčině je vedle méně užívaného nicht- předpona un- apod. Fakt, že ne- má ve spojení s určitým slovesem zároveň funkci záporu větného a ne jako částice slouží k vyjadřování záporu členského, činí vyjadřování záporu v češtině vůbec záležitostí ne zcela jednoduchou.

---

[1] J. Gebauer, Slovník staročeský, Praha 1916, s. 632.

[2] Staročeský slovník 6, Praha 1974 (nesšitý—než).

[3] Srov. zvl. Z. Tyl, Přípravy k vydání Slovníku staročeského, NŘ 40, 1957, s. 227 až 231 a Staročeský slovník, Úvodní stati, soupis pramenů a zkratek, Praha 1968, s. 5—49 (Z. Tyl a I. Němec).

[4] J. Pečírková, NŘ 52, 1969, s. 245—249 a A. Fiedlerová, NŘ 54, 1971, s. 313—316 (zvl. s. 316).

[5] Srov. A. Fiedlerová, NŘ 56, 1973, s. 207—211 a NŘ 58, 1975, s. 36—41.

[6] I. Němec, o. c., s. 16.

[7] Srov. L. Kiss, Staročeský slovník, Studia slavica Hung. 20, 1974, s. 377

[8] I. Němec, o. c., s. 24—26.

[9] F. Kopečný, Slovesný vid v češtině, Praha 1962, s. 40—41.

[10] Týž, o. c., s. 17.

Naše řeč, ročník 59 (1976), číslo 1, s. 43-47

Předchozí Pavel Jančák: Nad první monografií o mluvě středočeského města

Následující Jana Jančáková, Olga Martincová: Znovu o inovačních procesech a tendencích v současných spisovných jazycích slovanských