Časopis Naše řeč
en cz

Z jedenáctého a dvanáctého sešitu Staročeského slovníku

Alena Fiedlerová

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

V referátech o jednotlivých číslech Staročeského slovníku kladli jsme si už několikrát otázku historické kontinuity slovní zásoby z hlediska stability a naopak proměnnosti jejích lexikálních jednotek, s kterými úzce souvisí větší nebo menší srozumitelnost starých textů pro současného čtenáře.[1]

Příčiny lexikálních změn mohou být, jak už jsme rovněž víckrát ukázali, různé. Některé z nich vyžadují hlubší rozbory, protože tkví především ve složitých změnách mimo jazykové skutečnosti (v zániku nebo vzniku označovaných reálií, zvyků, institucí apod.) nebo ve stupni poznání této skutečnosti a nazírání na ni. Jindy se však setkáváme i se změnami čistě jazykovými, formálními, jež se projevují nahrazováním jedněch výrazů (např. starších, cizích) synonymními výrazy jinými (novějšími, domácími apod.), nebo se změnami, které souvisí s nestejnou mírou využívání nebo nevyužívání slovotvorných prostředků a slovotvorných postupů existujících v jazyce.

Rozdíly mezi starším a novějším jazykovým stadiem, které vznikají těmito čistě jazykovými změnami, nejsou často na překážku srozumitelnosti textu a na současného čtenáře mohou působit dokonce i esteticky asi jako různé neologismy, archaismy, autorské individualismy a podobné prostředky, jimiž bývá ozvláštňován literární jazyk.

Z materiálu probíraných sešitů StčS (Staročeský slovník 11, Praha 1980, okušovati-ortel, a Staročeský slovník 12, Praha 1982, ortel-ošemetný) bychom mohli uvést celou řadu takových jednotek, v nové češtině již neexistujících, ale přece jen srozumitelných. Souvisí to do značné míry se základními vlastnostmi předpony o-, k nimž v minulosti patřila i její mnohoznačnost a z ní plynoucí značná frekventovanost a možnost spojování s nejrůznějšími základy.

[206]Tak hned na první stránce 11. sešitu si povšimneme slovesa okvasiti co (svatbu, svátky) ‚kvasem (hodováním) oslavit‘ v dokladech z Pulkavovy kroniky v Olomúci … svatbu jsú okvasili (markrabí rakouský a dcera Soběslavova) nebo u Vratislavi vánocě okvasil (Přemysl) a dále slovesa okvieliti koho/co ‚oplakat, pláčem oželet‘ z Kroniky Eneáše Silvia zvykla jsú těla králuov v Čechách, prvé než by pochována byla …, od za ním (tělem královým) jdúcích pánův a přátel okvílena (býti). Dosud stále živý slovotvorný postup (srov. nčs. o-plakati) je zde uplatněn na dnes už zastaralých nebo málo užívaných slovesech kvasiti, kvíliti. Obojí však dostačuje k tomu, aby význam v současném jazyce neexistující odvozeniny okvasiti nebo okvíliti byl zřejmý.

Využívání nebo nevyužívání živých slovotvorných postupů k tvoření slov v jazyce, zejména při odvozování předponami a příponami, je vůbec otázka dost zajímavá. Jako v mnoha případech jazykových jevů i zde srovnání starého a současného stavu poskytuje řadu podnětů k zamyšlení.

U předpony o- jsou např. nápadněji zastoupena slovesa tvořená příponami -i- (4. třídy slovesné) a -ě- (3. třídy), která vznikla ze substantiv (o-pepř-i-ti, o-vdov-ě-ti) nebo z adjektiv (o-chrom-i-ti, o-huben-ě-ti). Oba typy si po celou dobu historického vývoje našeho jazyka zachovávají značnou produktivitu, i když typ -ě- je už ve staré češtině částečně zatlačován typem -nú (2. třídy slovesné), tedy oslepěti přechází k oslepnúti apod. Zmíněnými příponami vznikají samozřejmě i slovesa jednoduchá, nepředponová (bíliti, zlatili : hladověti, bleděti), ale předponově příponové tvoření je tu velmi časté a starobylejší,[2] vedle o- tu jsou zastoupeny i předpony jiné vz-, z-, ob- (vzhrděti, znemocněti, obvetšeti apod.). Jednoduchá deprefigovaná slovesa buď vznikají druhotně (pepřiti < opepřiti), nebo se vůbec netvoří (oněměti).

Oba předponově příponové odvozovací postupy byly a jsou svou produktivností trvalým zdrojem potenciálního tvoření nových sloves, a to jak v rovině obecného jazyka, tak i v rovině jazyka básnického, řeči hovorové, domácké, případně i dětské. Při zachování významu základového slova zaručuje způsob jejich tvoření vlastně vždy srozumitelnost.

Slovotvorný význam předponově příponových sloves o-i-ti je nejspíše možno vyjádřit u desubstantiv jako ‚dodat nebo poskytnout něco někomu n. něčemu‘ (osvětliti, oslaviti, osvoboditi) nebo ‚opatřiti někoho/něco něčím nebo někým‘ (osidliti, ostrážiti), zřídka i ‚učiniti někým‘ (ovdoviti). U deadjektiv je to pak význam ‚učiniti nějakým‘ (osvětiti, oslabiti). Předponově příponová slovesa 3. třídy (-ě-) deadjektivní jsou pak nejčastěji nositelem významu ‚státi se nějakým‘ (opěkněti, ochuděti, oslepěti), u poměrně řídkých desubstantiv bude nejspíše možno jako nejširšího užít ekvivalentu ‚dostat něco‘ nebo (o něčem nežádoucím) ‚utrpět něco‘ (okýlavěti). Předmětový slovo[207]tvorný význam ‚opatřiti něco něčím‘ mohou mít i předponově příponová slovesa 6. třídy jako omřěžouati, opremovati.

V diachronním průřezu se zde pak ukazuje značný pohyb ve využití jednotlivých slovotvorných typů.

Např. k slovesům 4. třídy, jež patří k sémantickému okruhu ‚upravit přidáním něčeho‘, jako je opepřiti, osoliti, okořeniti, řadí se ve staré češtině i ošafrániti (natři mandlóv a rozpusť je jako kaši, vondajž do tří hrncóv …, druhý ošafraň). Uvádí je ještě i SSJČ z Nerudy. Nejnovější Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost (1980) je neuvádí už vůbec. Zánik slova je zde patrně motivován především mimojazykovými skutečnostmi (ústupem pěstování a používání šafránu), ale domníváme se, že jeho užití v hovorovém jazyce je stále možné a že nelze vyloučit ani jeho restituci v jazyce spisovném, protože je tvořeno produktivním slovotvorným postupem a plně začleněno mezi ostatní sémanticky blízké výrazy. Jinak je tomu už se staročeským osdobiti, ozdobiti co (čím) ‚dodat něčemu náležitou vlastnost‘. V případě, že předmětem je výraz označující pokrm, pak se význam zužuje na ‚ochutit, zvl. okořenit‘ (např. z Drážďanské bible L 14,34: pakli sól zmiše, čím bude osdobeno?). Toto sloveso je rovněž utvořeno předponově příponovým tvořením, a to ze stč. substantiva sdoba ‚náležitá vlastnost, podoba, chuť‘. V současné češtině už však má význam ‚opatřit ozdobou (a tím učinit na pohled hezkým)‘ a slovotvorně je třeba je analyzovat jako předponový dokonavý protějšek k nedokonavému zdobiti.

Proti stč. i nčs. oženiti se existovalo ve staré češtině i sloveso omužiti sě (o ženě) ‚provdat se‘. Kromě slovesného dokladu z Ostřihomského slovníku maritare omužiti se můžeme uvést i odvozené podstatné jméno slovesné omuženie ze Snáře Vavřince z Březové (cti omužením větčie dosiehne /panna/). Sem patří také stč. ostrážiti koho/co (ke stč. strážě) ‚zajistit bezpečnost někoho nebo něčeho, zvl. střežením‘ (postavichu stráž okolo hroba na znamenie, že hrob ostrážen jest pečetmi a rytieřstvem ze stč. Hodinek) i zvratné ostrážiti sě (čím) ‚zabezpečit se‘ (sr. Saské právo: má on /vyzvaný k soudnímu souboji/ rok mieti …, aby se on k tomu ostrážiti mohl). Nereflexívní formu uvádí ještě SSJČ (ostražiti nebo ostrážiti) jako zastaralou.

Vedle dnes běžných deadjektivních tranzitiv ochuditi, omladiti, oslabiti koho apod. působí neobvykle staročeská slovesa téhož typu, totiž omdliti koho/co ‚zbavit síly‘ (např. ze Závišovy písně ach, ouvech, má milá, kterak s mne omdlila), osiřiti koho ‚učinit osiřelým‘ (srov. jáz … mého synáčka zbavena a žalostně osiřina v Hradeckém rukopise) nebo ochuraviti koho ‚zeslabit, zemdlít, vyčerpat‘ (dokonavé ochuraviti je doloženo jako glosa, nedokonavé ochuravovati se vyskytuje u Saličeta: olej nemá kladen býti v rány žil, neb porušuje a ochuravuje je).

Z porovnání totožných úseků abecedy StčS a SSJČ naopak vysvítá, že v novější češtině se zvětšil počet sloves typu omřěžovati, opremovati, tj. ‚opatřiti něčím (zvl. ozdobným nebo ochranným)‘. Objevují se tu např. oplaň[208]kovati, oráfovati, orákosovati, orámcovati, orukavičkovati, opraporkovati a ve větším množství i slovesa 4. třídy téhož významu jako operliti korunu, okytiti klobouk (Němcová), opřilbiti (Vančura) aj. Velmi často jsou to však výrazy individuální, ojedinělé, spíše ukazující především šíři slovotvorných možností u probíraných typů.

Zcela okrajově zasahuje toto tvoření i abstraktní rovinu. Ve staré češtině bychom uvedli jako příklad sloveso olahoditi koho (čím) odvozené od substantiva lahoda. Je to lenieris olahodiš z Mamotrektu vídeňského s významem ‚zalichotit komu, naklonit si koho‘. V nové češtině máme např. oradostniti co (oradostniti srdce; Nový) ‚dodat radosti čemu‘. Za zmínku stojí i Husem užitý výraz osľubovati koho ‚zahrnout sliby‘ v dokladu pád jest člověku oslibovati svaté, to jest slibem svatých popúzeti a potom slibu nedržeti (z Výkladu).

Nejméně produktivní jsou desubstantivní odvozeniny o-ě-ti (ovdověti, novější osirotěti z Nerudy). Ve staré češtině se objevuje určitá tendence k užívání těchto sloves na místě víceslovných výrazů ‚být postižen nějakou nemocí‘, ‚onemocnět nějakou nemocí‘. Ze Snáře Vavřince z Březové je tu doloženo okýlavěti ‚být postižen kýlou‘ v dokladu pakli kto ve snách okýlavie a omalátěti (k malát ‚malomocenství‘) ktož se opatří, jako by omalátěl ve snách. Dále tu máme z Krumlovského výkladu olaskoměti (o zubech) ‚začít trnout‘ (k stč. laskomina ‚trnutí zubů po kyselém‘) v dokladu ztrnú neb olaskomějí (zuby). Významem sem patří i reflexívum 4. třídy onežititi sě ‚pokrýt se nežity‘ (srov. neslušieť nové rány udělati, leč by se miesto objietřilo neb onežitilo a otok mělo znamenitý ze Saličeta). U typu okýlavěti je možno počítat i s vlivem deadjektivního tvoření typu ochuravěti, onemocněti, ochroměti apod.

Všechny tyto výše uvedené doklady jsou jistě názornou ukázkou toho, jak některé slovotvorné typy způsobují trvalou otevřenost slovotvorného a lexikálního systému, jsou zdrojem možností jeho změn a obohacování, často ne zcela využitých nebo využívaných.

U některých slov tvořených probíranými postupy došlo během vývoje k oslabení motivace, protože zanikly původní významy. Stalo se to u slovesa opustiti, kde nová čeština uvádí jako první význam ‚zůstaviti samotného, bez péče, bez pomoci‘, z něhož souvislost s motivujícím pustý není už zřejmá. Stará čeština však má na prvním místě ještě významy: /1/ co (území) ‚učinit pustým, zpustlým‘, případně — jde-li o nepřítele jakožto původce ‚zpustošit‘ (např. když král žaluje na koho, že mu lovišče opustil v Rožmberské knize nebo opustím svatyni vaši v Cardově bibli Lv 26,31 s variantou z Padeřovské zpustilé učinim a s latinou deserta faciam i další město … morem velikým tak jest opuštěno ze Světové kroniky Vavřince z Březové) a /2/ koho (poddaného) ‚ožebračit, zničit, přivést k záhubě‘ (že mi /abatyši/ opustil /pohnaný opat/ dva rybáře v Lazích, shoníce mi rybáře s řeky z Půhonných knih z r. 1414). Tranzitivní opustiti koho / co má svůj protějšek ve staročeském opustěti ‚stát se pustým, zpustnout‘ (otjide /hrabě/ …, tak ten hrad opustěl z Dalimila).

[209]Do skupiny deadjektivních odvozených sloves 3. a 4. slovesné třídy patří i staročeská dvojice osbožniti : osbožněti. Jejich základové adjektivum sbožný není ovšem ekvivalentem nčs. ‚zbožný, projevující víru v boha, nábožný‘, jak by se na první pohled zdálo, ale je odvozeno od podstatného jména sbožie ‚majetek, bohatství‘. Stč. osbožniti koho bude tedy ‚obohatit, poskytnout bohatství‘. K tomu uvádíme doklad z Horního práva: nás (tj. Českou zemi oplývající zlatem a stříbrem) osbožnil jest Stvořitel. Doklady na osbožněti ‚stát se bohatým, zbohatnout‘, vybrané ze staročeského překladu Snáře od Vavřince z Březové, mají nejen cenu čistě jazykového materiálu, ale poskytují nám i pěknou ukázku středověké „logiky“ výkladu snů: pakli kto ve spaní by seděl na klisici dobřě osedlané … s dlúhým ocasem a hustým, urozenú ženu a čestnú pojme, pro niž ozbožnie nebo jinde ktož vidí ve snách, by na osle jel, osbožnie vedle rychlosti a krokóv oslových.

Z dalších hesel obsažených v probíraných sešitech StčS bychom rádi upozorniti na bohatě doložené a značně polysémní sloveso opatřiti. Srovnání jeho zpracování ve Staročeském slovníku a slovnících spisovné češtiny[3] je zajímavé pro pochopení zvláštností cest jazykového vývoje i jako ilustrace různého přístupu slovníkářů ke způsobům lexikografického zpracování slovní zásoby. Zatímco historický slovník vychází z významu nejbližšího etymologickému východisku, slovníky současného spisovného jazyka dávají nejčastěji přednost centrálnímu významu z hlediska polysémie nebo odvození heslového slova. Výchozí historický význam — pokud se vůbec dochoval, může se tak dostat i na místo zcela poslední. Obě různá stanoviska jsou pochopitelná, protože každý z obou typů slovníku sleduje jiný cíl. Srovnání obojího zpracování pak přispívá k osvětlení významového vývoje, kterým slovo prošlo.

Sloveso opatřiti vzniklo ze slovesa patřiti ‚hleděti‘ předponou o- v lokální funkci ‚kolem dokola‘. Ve staré češtině mělo dva základní okruhy významů: /1/ významy vnímání (původně zvl. zrakem) a /2/ okruh významů péče a přispění. Např. u významů vnímání je výchozí význam ‚rozhlédnout se, podívat se kolem‘ (srov. circumtueri opatřiti ze slovníku Klementinského), pak následuje význam opatřiti co (celou rozlohu nebo množství) ‚obhlédnout, obsáhnout zrakem, přehlédnout‘ (z Jakoubkova Zjevení opatřiti hvězdy nebeské bez počtu), dále opatřiti co/koho. ‚prohlédnout si (ze všech stran)‘ z překladu Gest Romanorum snažně všecky štíty opatřiv (rytíř) atd. V okruhu významů péče a přispění se vyskytují významy jako opatřiti (o bohu) koho/co ‚shlédnout na někoho s přispěním‘ (srov. Klementinský žaltář nebo opatřil si poníženie mé), dále opatřiti (o mocném činiteli) koho (v čem) ‚poskytnout pomoc někomu, ujmout se někoho, postarat se o někoho‘ (srov. že vás buoh ve všem opatří, i také vás skoro utěší z Hradeckého rukopisu) a řada dalších.

[210]V současném jazyce má sloveso opatřiti jen významy okruhu péče a přispění. SSJČ uvádí až na posledním místě (7) jako zastaralý historicky výchozí význam okruhu vnímání ‚prohlédnout, obhlédnout koho‘ z Palackého. Doklad je však doslovnou citací Starých letopisů českých a vlastně sem tedy už také nepatří. Souvislost slovesa opatřiti se základovým patřiti ‚hleděti‘ je tak zcela zastřena, zvláště i proto, že samo patřiti jako sloveso vnímání existuje dnes již jen jako knižní nebo zastaralé (srov. SSJČ). Zcela běžné je ovšem jeho dnešní homonymum s významy patřiti komu ‚být majetkem, vlastnictvím někoho‘ a patřiti ke komu, komu, kam ‚mít někde náležité místo, příslušet, náležet někomu n. někam‘ a dalšími. I když zřejmě původně šlo o jedno sloveso, významový posun od ‚hledět, dívat se‘ k ‚být majetkem někoho‘ nebo ‚příslušet, náležet někomu‘ je dost neobvyklý a dá se těžko jednoznačně vyložit. Machek[4] říká pouze, že „od významu ‚hleděti na co‘ se dospělo k ‚hleděti k čemu‘ = příslušeti, náležeti“. Spojovacím článkem by nejspíše mohly být staročeské významy slovesa patřiti k komu/čemu (božskému) ‚vzhlížet ke komu k čemu, mít před očima koho/co‘ a patřiti k čemu, na co ‚přihlížet k něčemu, brát v úvahu něco‘. Jde tu zjevně o hledění k nadřízenému, k jeho rozkazům; odtud vztah podřízenosti, poddanosti, příslušnosti. Ostatně podobným směrem se významově diferencovalo i hleděti. Podle Gebauera vedle ‚hleděti, dívati se‘ a ‚hleděti, dbáti‘ mělo totiž i význam ‚patřiti k někomu, řídit se kým‘: úředníci všickni jmají k němu (purkmistrovi) hleděti a úplně jeho poslúchati jako vladaře mocného nebo města aby k samému knížeti hleděla (oba doklady z Pražských práv). Jungmann definuje význam slovesa hleděti v dokladu Prachatice, kteréžto dobrovolně k nám hledí a nám sebe svěřily (rkp. z r. 1422) jako ‚stát při kom‘.

Na závěr bychom si rádi povšimli ještě jednoho polysémního výrazu probírané části StčS. Jde o slovo osoba, lexém sloužící k označení abstraktnější, a tedy i obtížněji uchopitelné skutečnosti. Výchozí staročeské významy jsou velmi široké a původ slova z předložkového spojení o sobě se do nich promítá sémantickými rysy vnější zvláštnosti, ojedinělosti, samostatnosti. Nejprve jde vůbec o jevy: /1/ osoba ‚jev projevující se navenek souborem svých zvláštností, zvl. bytost‘ (z Hilaria Litoměřického: jenž /věci/ časem, miestem, osobú a obyčejem býti zlé vel dobré); /2/ osoba (koho, čeho, čí, jaká) ‚zjev, vzezření, podoba vyznačující se charakteristickými vnějšími znaky‘ (z Komestora ten koráb byl jest na dně čtverohranatý, ale v osobě druhé strany ot úhlóv v úzkost pozdvižený nebo z Ostřihomského slovníku globus vel slunečná osoba). Dále pokračují významy /3/ osoba (koho/čeho) ‚obraz, podobenství‘ (z Tkadlečka: ty /člověče/ si obraz svaté Trojice stvořený …, žes k osobě svaté Trojice stvořen) a /4/ osoba (čeho, čí, jaká) ‚forma, způsob existence, bytí‘ (ze Zrcadla člověčího spasení: přirozenie hadové sobě k uosobě byl diábel zvolil). Konečně následují terminologizované významy, a to náboženský osoba ‚způsoba‘ (osoba chleba) a teologický ‚božská osoba, [211]jedna z osob sv. Trojice‘ (Husův Výklad: jeden buoh … tři osoby věčné). Teologický termín se dochoval do nové češtiny a podobně i následující významy především založené na užití slova osoba pro označení lidského jedince, často opět něčím ozvláštněného (společenským postavením, preferencí před jinými apod.). Sémantické rysy uvedené v našich formulacích jednotlivých odlišných významů se rovněž objevují u odvozenin ze substantiva jako osobný, osobstvo nebo u dalších výrazů vytvořených z tvarů o sobě jako je osobie ‚vlastní místo, zvláštní obydlí oddělené od ostatních‘ nebo adverbium osobě ‚osobně‘ (zvl. „on osobě“ ‚on sám‘).

Lexikální analýza abstraktních výrazů je vždy velmi obtížná, v historickém kontextu pak obzvláště. Často jde o pojmy náboženské nebo filozofické dosud podrobněji nikde nezpracované nebo z důvodů nedostatku materiálu zpracované jen povrchně. I zde Staročeský slovník přináší mnoho nového a poskytuje cenný a solidní základ pro další bádání.


[1] Srov. např. A. Fiedlerová, NŘ 56, 1973, s. 43—47.

[2] O produktivnosti těchto typů srov. D. Šlosar, Slovotvorný vývoj českého slovesa, Brno 1981, s. 17—21 a 27—35. Mechanismus (příčiny) záměny typu -ěti -núti osvětlil I. Němec, Listy filologické 80, 1957, s. 258—263.

[3] Slovník spisovného jazyka českého 2 (SSJČ), Praha 1963, s. 399, a Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost, Praha 1978, s. 309.

[4] V. Machek, Etymologický slovník jazyka českého, Praha 1968, s. 438.

Naše řeč, ročník 70 (1987), číslo 4, s. 205-211

Předchozí Hana Prouzová: Ze slovenské jazykovědy

Následující Jan Janoušek: Quintilianovy Základy rétoriky