Proč má slovo prostředek předponu pro-

Igor Němec

[Články]

(pdf)

-

1. Etymologii se právem vytýká, že nezřídka vysvětluje původ předponových jmen (jako oběť, oběd apod.) pouze výkladem slovotvorného základu (větiti, jísti…), aniž zdůvodňuje, proč má onen základ v daném substantivu právě tu, a ne jinou předponu (ob-).[1] Podobně je tomu také u podstatného jména prostředek, které etymologové většinou spojují se slovem střed, ale z etymologických slovníků se nedovíme, proč se toto základní slovo spojuje s předponou pro-. Naše etymologické slovníky zde vycházejí z elementárnějšího stč. adverbia prostřěd, avšak zatímco Machkův[2] je vyvozuje ze stč. po-střěd, slovník Holuba a Kopečného[3] vidí jeho východisko v původním po-srědě (ve srovnání s rus. posredi) a z onoho „sekundárního“ prostřěd dokonce rekonstruuje střěd dekompozicí. Oba tedy počítají se záměnou předpony pro- za původní po-, Machek však nepovažuje základ -střěd- za druhotný útvar vzniklý dekompozicí, nýbrž za pokračování starého všeslovanského pojmenování středu s kořenem *serd-, který byl „utvořen z indoevropského nominativu slova pro srdce (i my hledíme dosud na srdce jako na střed: Čechy jsou srdcem Evropy)“.

2. Staročeský lexikální materiál a příbuzná slova slovanská nás nenechávají na pochybách, že slovo střed s významem ‚prostředek‘ je skutečně starobylé; srov. např. stč. výklad pojmenování moře, jenž Me(di)terraneum
slove, točíšto střěd země.[4] Je staré natolik, že z něho právem můžeme vyvozovat celou slovní čeleď s předponovými základy pro-střěd-, po-střěd-, o-střěd- aj. Doložená stč. slovní zásoba však také umožňuje lépe vysvětlit předponu pro- v českém slově prostředek než nezdůvodněnou záměnou za předponu po- (tj. z po-střěd-, viz odst. 1). Je ovšem třeba si uvědomit, že většina neverbálních, jmenných základů spojených s předponou vznikla z předložkového pádu (tzv. hypostasováním): např. lat. prōconsul z prō consule, něm. übernachten z über [58]Nacht, csl. bezbogъ a bezbožьnъ z bez boga, stč. podhořie (později též podhora) z pod horou, nazad z na zad apod.[5]

3. Co brání tomu, abychom stč. prostřěd vyvozovali z předložkového akuzativu cíle, podobně jako nazad z na zad? Dosud tomu bránila neznalost dokladu na předložku pro s akuzativem, která by v tomto předložkovém pádu prostorově určovala děj-pohyb, podobně jako např. na zad nebo na před v stč. kontextu postavivše … druhého na levici, třetieho na před a čtvrtého na zad (GestaB 79a).[6] Takové doklady však existují.

3.1 Např. v povídce o Bruncvíkovi z 2. poloviny 14. stol. Bruncvíka oslovuje osvobozená panna, kterou střežily v hradu ukrutné obludy, takto: „Pověz mi, spí-li ta zvieřata … u vrát, že si sem pro ně tak snadno přišel“ (BruncU 206a).[7] Předložkový pád pro ně zde tedy prostorově určuje děj přišel jsi vyjádřením překážky, přes kterou nebo skrze kterou se musel Bruncvík k panně dostat (zabitím oněch zvířat v tuhém boji). Tento doklad nově uvádí zmíněný velký Staročeský slovník v hesle předložky pro s akuzativem (pro A 1) pod významovým záhlavím, v němž její prostorový význam u sloves pohybu vysvětluje ekvivalentem ‚přes co‘, opisem ‚z jedné strany něčeho na druhou‘ a bližším určením „vyjadřuje něco hmotného jako překážku překonávanou dějem“. Ano, je to nepochybně význam předložky pro odpovídající významu předpony pro-, kterou se běžně tvoří slovesa označující pronikání děje naskrz něčím, skrz něco (stč. projíti, projěti, provésti, probiti, probósti, prokláti apod.).[8] A tak stč. předložku a adverbium prostřěd ‚doprostřed, do středu‘[9] u sloves pohybu nebo zásahu (např. když již prostřed země přijěl byl PulkB 110; prostřěd spojenie kamenného vstrkují [lidé] žrd BiblDrážď Sir 27, 2) oprávněně vyvozujeme z někdejšího předložkového pádu *pro střěd „skrz střed, přes střed“. Tento původní prostorový význam předložky pro ‚skrz, přes‘ má pak oporu nejen v několika přímých dokladech typu 3.1 (že si sem pro ně [zvířata střežící přístup] tak snadno přišel BruncU 206a; by Pražané pro vodu k němu [Zikmundovi proniknouti] byli mohli, tj. ‚přes řeku‘ LetKřižA 63 aj.), ale i v jiných skutečnostech (3.2 a 3.3).

3.2 Především na prvotní význam předložky pro s akuz. ‚skrz, přes něco‘ ukazuje její význam druhotný, z prvotního odvozený významovým [59]posunem po záporu. Lze-li v kontextech typu kdyby Pražané pro řeku k Zikmundovi proniknúti byli mohli (viz výše 3.1) interpretovat ještě předložkový pád pro řeku místně jako ‚přes řeku‘, po záporu je již tento předložkový pád na přechodu k významu příčinnostnímu: v záporném kontextu typu Pražané pro řeku k Zikmundovi proniknúti nemohli vystihneme již význam předložkového pádu pro řeku také ekvivalentem ‚kvůli řece, pro řeku‘ a vymezením, že vyjadřuje něco hmotného (řeku) jako překážku znemožňující příslušný děj (proniknúti); srov. další doklady tohoto typu jako pro prach nebe neviděti (AlxV 1537) v díle citovaném v pozn. 6. sub pro A 2.

3.3 V staré češtině se tedy prostorový význam předložky pro s akuzativem, tj. ‚skrz něco, přes něco‘, omezuje na označování hmotné překážky. Připomeňme však, že na takový prostorový význam ukazují nejen významy druhotné, posunuté k funkci příčinnostní (3.2), ale také prvotní význam elementárněji místní u sloves s předponou pro- v příbuzných jazycích slovanských: tak např. z bulharské národní písně lze uvést doklad pro prьsten da se proviraš ‚ať se skrze prsten provlékáš‘, ze staré srbocharvátštiny pak ka (ruka) se pro ń (mramor) prozira ‚která (ruka) se skrze něj vidí‘.[10] Jde tu tedy o vyjádření téhož místního vztahu stejnou předponou i předložkou, podobně jako u jiných prepozicí, např. v stč. otstúpiti ot čeho.[11]

4. Současná čeština ovšem již nemá předložku pro odpovídající místním významem ‚skrz, přes‘ předponě pro-. Jak jsme si ukázali (3.1), stará čeština však zachovala tento místní předložkový pád v obměněném významu překážky překonávané dějem (by Pražané pro vodu k Zikmundovi byli mohli) a zejména v odvozenině prostřěd, která nepochybně vznikla z předložkového pádu pro střěd ‚skrz střed‘ u sloves zacíleného pohybu nebo zásahu dějem (prostřěd spojenie kamenného vstrkují žrd). Z tohoto předložkového pádu bylo ovšem odvozeno také substantivum prostřěd ‚střed‘ a zvláště – jak už to u hypostasování bývá (viz dílo cit. v pozn. 5) – synonymní odvozenina předponově-příponová prostřědek. Její novočeská podoba prostředek je již základem rozsáhlé slovní čeledi. U tak bohaté čeledi už ovšem nejsou nápadné kontexty, z nichž by byla ještě patrná souvislost její předpony pro- s původním významem ‚skrz, přes‘. Ale ještě v staré češtině máme doložena kontextová spojení typu jdieše (Kristus) skrzě prostředek Samaří (per mediam Samariam),[12] [60]v nichž lze vidět někdejší málo již průhledné východisko *pro střěd > prostřěd ‚skrze střed‘ zvýrazněné připojením místní, produktivní předložky skrzě s akuzativem. Jde o podobné zvýraznění synonymní předložkou jako u slovesného typu otstúpiti čeho → otstúpiti ot čeho (viz 3.3, pozn. 11). Nechybí zde ovšem ani kontexty, kde spojení typu v prostředku můžeme interpretovat předložkovým pádem přes střed: v tom prostředku (tj. mezi Samaří a Galilejí) jest cesta do Jeruzaléma (ChelčPost 223b) ‚tam přes střed mezi Samaří a Galilejí vede cesta do Jeruzaléma‘.

5. Protože právě spojení mezi dvěma protějšky se realizuje přes střed (skrze střed) mezi nimi, nabylo substantivum prostředek specifických významů s tím souvisejících. Již v staré češtině to byly významy ‚přechod, přechodný stupeň‘, ‚prostřednictví, zprostředkování‘, v jmenném přísudku apod. ‚prostředník, zprostředkovatel‘, ‚prostředek (nástroj) umožňující ztvárnit něco z neztvárněného stavu‘ aj.[13] Ve vyjadřování tak důležitých významů se ovšem čeština neomezila na polysémii starobylého podstatného jména prostředek, ale vytvořila řadu významově vyhraněných odvozenin (prostředník, prostřednice, zprostředkovat, zprostředkovatel, zprostředkovaně, prostřednictví aj.). Je pochopitelné, že rozvoj tak bohaté slovní čeledi byl provázen zastřením původního místního významu její předpony pro-.[*]

---

[1] Původní význam předpony tu vysvětlují teprve hlubší rozbory. U ob- se tak rekonstruuje původní význam ‚okolo‘: oběť < * ob- vět- „sľúbovanie obeti a dobrých skutkuov“ lidu shromážděného „okolo niečoho“ (R. Krajčovič, Slavia 26, 1957, s. 48); oběd znamenalo původně „jídlo v kruhu, společné pojedení“, jak o tom svědčí zejména spojitelnost toho slova se slovesy s hromadným agentem (I. Němec, Rekonstrukce lexikálního vývoje, Praha 1980, s. 74n.).

[2] V. Machek, Etymologický slovník jazyka českého, Praha 1968, s. 585.

[3] J. Holub – F. Kopečný, Etymologický slovník jazyka českého, Praha 1952, s. 356.

[4] Viz F. Šimek, Cestopis tzv. Mandevilla, Praha 1911, fol. 189 b 2 (text z počátku 15. stol.).

[5] O různých typech předponových slov vzniklých takto hypostasováním viz I. Němec, K hypostasování v etymologii, Wiener Slavistisches Jahrbuch 37, 1991, s. 167–173.

[6] Tento a další stč. doklady uvádí akademický Staročeský slovník, Praha, od r. 1968, v hesle nazad/na zad a jiných heslech v tomto článku uváděných slov.

[7] Viz dílo cit. v pozn. 6 a jeho úsek pod záhlavím pro A 1.

[8] Viz zvláště článek J. Chotovinské K dvěma významům předpony pro- u staročeských sloves, Listy filologické 117, 1991, s. 60–65.

[9] Viz dílo cit. v pozn. 6, heslo prostřěd prep. a adv. I A 1.

[10] Viz F. Kopečný, Etymologický slovník slovanských jazyků 1, Praha 1973, s. 216.

[11] O vývoji výrazů místních vztahů slovesného děje od prostého pádu (stúpiti čeho) přes pád se specifikujícím příslovcem (stúpiti čeho *ot), přes pád s příslušnou předponou (otstúpiti čeho) a pád s příslušnou předložkou (stúpiti ot čeho) až k pádu se shodnou předponou i předložkou (otstúpiti ot čeho) viz podrobněji I. Němec, O slovanské předponě po- slovesné, Slavia 23, 1954, s. 3n.

[12] Viz dílo cit. v pozn. 6, heslo prostřěd, -a/-u m. a prostřědek, -dka/dku m.

[13] Viz dílo cit. v pozn. 6, heslo prostřědek, -dka/-dku m., významová záhlaví (významové odstavce) 2, 8, 9, 6 aj.

[*] Článek vznikl v souvislosti s prací na grantovém úkolu „Sémantické modely staročeských předponových sloves“ (grant. č. 405/94/1367 GA ČR).

Naše řeč, ročník 79 (1996), číslo 2, s. 57-60

Předchozí Anna Jirsová: Pokus vraždy?

Následující Naděžda Kvítková: K jazyku současných duchovních promluv