Časopis Naše řeč
en cz

Z druhého sešitu Staročeského slovníku

Alena Fiedlerová

[Drobnosti]

(pdf)

-

Po vnější stránce je druhý sešit Staročeského slovníku, vydaný koncem minulého roku, pozoruhodný jednak svým rozsahem, který se ve srovnání se sešitem prvním zčtyřnásobil[1], jednak prvními případy užití obrázkové dokumentace. Uvádění obrázků v jazykovém slovníku není v naší lexikografické praxi obvyklé. Skutečnost, že tohoto způsobu užívá i Etymologický slovník Machkův, potvrzuje, že jde o praxi vhodnou zvlášť pro jazykové slovníky historické. Obrázky jsou totiž připojovány především k heslům uvádějícím pojmenování dnes již neznámých nebo málo známých reálií. Umožňují zestručnění podrobnějších výkladů encyklopedického rázu, které jsou v takových případech k objasnění významu nutné, a jsou nadto názornější. Obrázková dokumentace má vycházet především z dobových knižních iluminací nebo fotografií reálií, pokud se nám v původní nebo dostatečně starobylé podobě dochovaly. Obou způsobů bylo v tomto sešitě již užito k výkladům významů v současné češtině již jen ojediněle doložených slov náhrdlek (iluminace z Krumlovského rukopisu s. 95), nánosek (fotografie s. 179) a náradlník (fotografie s. 236).

Vlastní jazykový materiál 2. sešitu StčS[2] zachycuje část staročeské slovní zásoby v abecedním pořadí od slova nádobie po násilník. Nejpodstatnější její složku tvoří — podobně jako tomu bylo již v sešitě prvním — nejrůznější typy odvozenin s předponami na- a nad-. [314]Srovnání se SSJČ a ostatně i vlastní živé jazykové povědomí upozorní nás na některé zajímavé shody a rozdíly mezi starou a novou češtinou, které — právě proto, že se týkají slov odvozených — přesahují rámec roviny lexikálně významové a umožňují navíc i poznání vývoje systému slovotvorného. Dosud vytištěná část StčS podává nám např. v úplnosti všechny odvozeniny s předponou nad- (1. sešit s. 36 — 2. sešit s. 77). Najdeme zde už doklady na většinu typů živých i v současné češtině, např. nadpažie (nč. nadpaží, nadloktí), nadpražie (nč. nadpraží, nadstropí), nadubrman (nč. nadlékař, nadporučík), nadvzdvihnúti (nč. nadzdvihnout, nadnést), nadzískati (nč. nadprodukovat) ap.

Naproti tomu jsou v staročeské slovní zásobě některé případy dnes neobvyklého užití této předpony. Povšimnutí si zaslouží zvláště významová struktura některých odvozených sloves, většinou významově dosti členitých, jako jsou slovesa nadjěti, nadjíti, nadběhnúti, nadlehnúti, nadpásti, nadstúpiti, nadskočiti, nadtrápiti, nadtrútiti. V současné češtině se z nich vyskytují jen některá slovesa pohybu, např. nadjeti, nadejíti, nadběhnouti, jejichž základní význam definuje SSJČ ‚zkrácením cesty někoho předejít, předběhnout, předjet‘. Při výkladu jejich zcela odlišných významů staročeských je třeba si povšimnout dnes již zaniklých místních významů předložky nad. V základním významu pohybových sloves nadjěti co, nadjíti co/koho, nadskočiti co a nadstúpiti koho (např. nadjíti hrob, nadjíti potok, nadskočiti peklo) vyjadřuje totiž předpona jako cíl pohybu něco nacházejícího se v nižší poloze z hlediska místa subjektu děje (srov. předložka nad s. 32 I. A. 2.). Předponová konstrukce nadjíti hrob je vlastně starobylejší formou vyjadřování místního vztahu než forma předložková jíti nad rov, přijíti nad vchod (tj. díru v zemi)[3], a v době historické zde dochází již k významovému posunu. Přibyla složka zrakového vjemu, takže základní význam staročeského nadjíti hrob je třeba vyložit ‚přijít nad hrob a uvidět ho, najít, objevit hrob‘. Původní pouze pohybový význam (zacíleného pohybu) u uvedených odvozenin doložen nemáme, jeho zbytky se nám však dochovaly v základním významu slovesa významově i strukturně blízkého, totiž najíti (najíti na cěstu ‚přijít, vejít, dostat se na cestu‘, najíti Řecko ‚přijít do Řecka‘). Jindy dostávají některá původně pohybová slovesa a některá slovesa projevů nepřátelství (trápiti, trútiti) ve spojení s předponou nad- význam útočení (srov. předložka nad- ve význ. I. A. 3. s. 32 označující cíl útoku), takže nadběhnúti koho (1), nadpásti koho (2), nadstúpiti koho (3), nadtrápiti koho (2) a nadtrútiti koho (1) znamená ‚napadnout koho, zaútočit na koho‘ — nebo vyjadřují ‚zasažení objektu něčím nežádoucím‘ v případech nadjíti koho (3), nadpásti koho (3), nadstúpiti koho (4) a nadtrápiti koho (1).

Je ovšem třeba počítat i s tím, že se v staré češtině užívalo předpony nad- často i v kalkových útvarech, při individuálních překladových pokusech za latinské super-, např. nadjíti (6), nadpásti (4), nadstúpiti (6), nadrozoměti, nadpojieti ap. Vliv latiny nelze vyloučit ani v těch případech, kdy se ve spojení s kvalifikačními adjektivy stává nad- [315]synonymním s předponou pře-, označující velkou míru dané vlastnosti: naddobrý ‚předobrý‘, naddivný ‚předivný‘, nadrozomějúcí ‚přerozumný‘ ap.

Nápadnější významové i slovotvorné rozdíly mezi starou a novou češtinou však nenajdeme u jednotlivých typů odvozenin s předponou na-. Kromě adjektivních odvozenin typu náběl, nábělý, náčrn, náčrný, o nichž byla zmínka již ve zprávě o 1. sešitě (zde k nim přibyla ještě další, např. nálys, nálysý, nárus, nárusý, náryšav, náryšavý a pouze ve složeném tvaru se vyskytující náhořký, náhrbovatý, nálaskavý), bylo patrně ve staré češtině dosti živé tvoření podstatných jmen označujících osoby podle jejich právněpracovního vztahu vzhledem k místu (nádvorník), času (nádenník), mzdě (náchlebník, námilostník, námezdník). Pokud existují v současné češtině, ztrácejí postupně svou motivaci a je možno je často označit i jako zastaralá (náchlebník). Souvisí to především s vývojem mimojazykové skutečnosti, se zánikem označovaných sociálních vztahů.

Z vydané části StčS je možno vyčíst i některé rozdíly ve vazebných konstrukcích typických pro slovesné odvozeniny s předponou na-. Shodně s novou češtinou užívá stará čeština genitivní vazby u předponových sloves typu načesati jablek n. napéci chleba i u zvratných předponových odvozenin napáchati se hříchů, nabíti se ženy. Navíc se tu však objevuje genitiv (často paralelně s instrumentálem) místo dnes jedině možného instrumentálu tzv. látkového u sloves označujících ‚příslušným způsobem něco n. někoho naplnit‘, např. nakrmiti koho chleba (dnes chlebem), napojiti koho vína, naklásti vodu ledu, naplniti jabloň jablek, nebo ve zvratných konstrukcích naplniti sě hostí, naléti sě pití, napájěti sě krve ap. Odlišné jsou i genitivní vazby v neosobních konstrukcích u sloves označujících vnikání, dostávání se něčeho někam (zvl. tekutiny do prostoru): vody v lodie najde, ryb našlo té síti, vody sě (počne) veň (džbán) nalévati.

Jako samostatná hesla uvádí nový sešit StčS ne běžně tvořené adjektivní a adverbiální superlativy, totiž typ najbližní, najdřěvní, najposlední, najposléže, najzáže. Superlativní předpona naj- se tu spojuje s 1. stupněm a nikoli se stupněm druhým, jak to bylo již i ve staré češtině běžné. — J. Gebauer odkazuje v těchto případech ve svém Slovníku staročeském, až na některé výjimky (najvrchní), na základní heslo, kde jsou nepravidelné podoby uvedeny v záhlaví.

Přes vnější formální shody mezi naprostou většinou staročeských a novočeských hesel (nepřihlížíme-li k rozdílům hláskoslovným, které nejsou pro slovník podstatné) existují uvnitř významové struktury jednotlivých formálně shodných dvojic často mnohé významové rozdíly. K významově velmi členitým heslům tohoto sešitu patří např. slovesné odvozeniny substativní typu nájem, nález, nápad, nápoj, národ, nárok, nářek a další, které v nezměněné podobě existují i v nové češtině. Významová struktura některých z nich se však během vývoje dosti změnila. Nejčastěji dochází u tohoto typu k zániku významu označujícího děj (tedy významu, kterým je podstatné jméno ještě těsně vázáno na své základové sloveso) a k zániku nebo změně významu terminologického (jde totiž často o termíny nebo výrazy termínům blízké). Můžeme to ukázat např. na slově nápoj. V staré češtině [316]označovalo: 1. ‚napojení, poskytnutí n. požití nějakého nápoje‘, 2. ‚nápoj, tekutinu vhodnou k ukojení žízně, pití‘, 3. jur. ‚poplatek komorníka na stravu při výkonu obeslání, stravné‘. V nové češtině má již jen význam 2., značí ‚tekutinu vhodnou k ukojení žízně‘. Velké rozdíly jsou např. u hesla národ. V staré češtině mělo významy: 1. ‚co se narodilo, tvorstvo, tvor‘, 2. ‚co se urodilo, plod‘, 3. ‚druh (živočišný); (lidský) rod; (mužský, ženský) pohlaví‘, 4. ‚národ, společenství lidí téhož jazyka a zpravidla téhož územního celku‘, 5. bibl. ‚kmen (za lat. tribus); (něčí) pokolení‘, 6. národové, bibl. ‚pohané (za lat. gentes), pohanstvo (v protikladu k národu vyvolenému)‘ 7. něčí ‚rod, plémě, potomstvo‘, 8. něčí ‚rod, pokrevní příbuzenstvo, rodina (v širším smyslu)‘, 9. něčí ‚rodokmen, genealogie‘, 10. ‚generace, pokolení‘. SSJČ uvádí u hesla národ jen čtyři významy, a z nich pouze jeden se shoduje se staročeským (stč. význam 4 = nč. význam 2).

V 2. sešitě StčS se objevují i drobné změny nebo zpřesnění ve výkladech významů některých slov (proti Gebauerovi nebo dosavadnímu chápání). Např. slovu nadra, ňadra nelze ještě v staré češtině přisuzovat význam ‚ňadra na těle‘ (tak Gebauer), ‚poprsí‘, jak ukázal již K. Rocher[4] a jak dokazuje i staročeský materiál a jinojazyčné ekvivalenty. Je to pouze ‚záhyb oděvu sloužící k uschování různých předmětů (jako kapsa), zvláště nad pasem, záňadří‘. U slova nach překvapí, že mohlo jíti o tkaninu bílou (kment). V poznámce se upozorňuje, že podobné užití bylo způsobeno neznalostí cizokrajné látky. Shodně s Gebauerem, ale odlišně od SSJČ je vykládáno v základním významu slovo nálep jako ‚jedovatý nátěr hrotů zbraní (zvl. šípů)‘. Výklad SSJČ ‚peří nalepené na zadním konci šípu‘ vychází z individuálního užití Jiráskova, jde tu nejspíše o mylnou představu autorovu, který si slovo nesprávně vykládal. Odchylně od Gebauera a Zubatého vykládá StčS jiný význam slova nálep, vyskytující se v dokladech z Chelčického (např. když byste vy sami čistý zákon boží kázali… bez těch nálepóv, ješto jediné pochop v písmiech mají ChelčPař 126a). Gebauer ho definuje jako ‚jed, otravné učení, výmysl‘, Zubatý jako ‚přílepky, přídavky, kterými se mění smysl Písma‘, StčS ‚návnada, pozlátko, něco vnějškového, ale přitažlivého zdánlivou svatostí‘. — Význam uvedený v StčS se totiž nejlépe váže na jiný, nově zjištěný význam slova nálep, ‚lepem namazaná vějička, léčka‘.

Případů nových výkladů najde se ovšem v 2. sešitě StčS více. Na spornější se upozorňuje v nonparejových poznámkách u příslušných hesel. Výkladům významů staročeských slov je věnována i pravidelná rubrika v Listech filologických Ze staročeského slovníku (od r. 1960).


[1] Srov. zprávu o prvním sešitě Staročeského slovníku od J. Pečírkové v NŘ 52, 1969, 245—249.

[2] Zkratka pro Staročeský slovník.

[3] J. Zubatý, Věstník České akademie věd a umění 10, 1901, 521n., a I. Němec, Slavia 23, 1954, 3n.

[4] K. Rocher, České muzeum filologické 10, 1924, 14n.

Naše řeč, ročník 54 (1971), číslo 5, s. 313-316

Předchozí Jaroslav Bartošek: Úvod do fonetiky slovenčiny

Následující P. Šereďko: Zemědělské lidové názvy z Vyškovska

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1