Časopis Naše řeč
en cz

Z osmého sešitu Staročeského slovníku

Alena Fiedlerová

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Převážná většina četných slovních čeledí obsažených v osmém čísle Staročeského slovníku[1] je založena na odvozeninách, které vznikly pomocí předpony ob- z nejrůznějších základů, nejčastěji slovesných (jíti-objíti), řidčeji adjektivních (nový-obnoviti) nebo substantivních (man-obmaniti). Kromě případů, které dokáže snadno analyzovat na základ a předponu i dnešní čtenář nemající velké znalosti z historie jazyka, jsou mezi nimi i takové, jejichž slovotvorný rozbor již uživateli současného jazyka zcela jasný není; nezřídka jde i o odvozeniny, u nichž je rozklad na základ a předponu umožněn už jen výkladem etymologickým.

Obtížnost slovotvorného rozboru a neprůhlednost těchto výrazů má v podstatě dvě obecnější příčiny. Jednak je to hláskoslovný vývoj souhláskové skupiny -bv-, která vznikla při spojení předpony ob- se slovem začínajícím souhláskou v-, tedy např. u ob-valiti, ob-vléci, ob-vinúti ap. Zde došlo totiž k zániku původního počátečního v- základu (tedy ob-valiti > obaliti, ob-vléci > obléci ap.), a tím i ke ztrátě souvislosti odvozených výrazů s výrazy základovými (čili k tzv. ztrátě motivace).[2] Druhou příčinou bývá pak již významový vývoj odvozených slov, často souvisící se změnami pojmenovávané skutečnosti, kterým se zastřela původní funkce a význam předpony ob-.

Z hesel patřících do této druhé skupiny si jistě zaslouží pozornost slovo oběd. Jeho souvislost s jísti (stč. jiesti) je sice ještě jasná, funkce ob- však už méně. Doklady uvedené ve StčS ukazují, že se původně výrazem oběd označovalo jídlo vůbec (bez ohledu na denní dobu, kdy se podávalo); především šlo o jídlo společné jako důležitou součást každodenního života člověka (srov. např. by bratr ten … tuto s vámi byl seděl za tiemto obědem (Život Josefův a Aseneth 262a) nebo pozval jeho /farizeus Ježíše/ tu sobě k obědu (Rokycanův Výklad Lukášova evangelia 302a)). Předpona ob- pak s největší pravděpodobností vypovídá o situaci, za jaké se toto společné jídlo uskutečňovalo, že totiž účastníci při něm seděli v kruhu, tedy okolo něčeho. [213]Jednalo se zřejmě zvláště o jídlo podávané na stůl a zúčastnění seděli po jeho obvodu (srov. např. varianty za obědvati a obědovati k evangeliu Markovu 2, 15, totiž stoléše v bibli Litoměřické a sedieše za stolem v bibli Pražské). Názorně tento výklad doplňuje i obrázek z bible Václava IV. na str. 1077.

Podobně tvořeno bylo i slovo obět. Výklad R. Krajčoviče, přijatý i ve StčS, se přiklání k názoru, že šlo o spojení předpony ob- (opět s významem ‚v kruhu, okolo (něčeho)‘) se základem -vět (který je rovněž ve stč. věcěti ‚praviti‘), a že původně obět znamenala vlastně ‚obětní slib lidí shromážděných okolo něčeho‘.[3] Základ vět- je ovšem zde navíc už ve staré češtině zcela zastřen zmíněnou změnou -bv > -b-.

Z předpony ob- a základu lícě vzniklo i české obličej (stč. obličěj), jehož starší podobu oblíčie nemáme již zcela spolehlivě doloženu (jen v genitivu v tajnici oblíčie tvého z Wittenberského žaltáře). Slovem obličěj se označovala ‚část hlavy kolem lící‘, a proto se ho užívalo v překladech i za lat. název zraku (conspectus), např. neukážeš sě před obličejem mým prázden (bible Padeřovská) s variantou před mýma očima (bible Cardova).

Zmíněná změna -bv- > -b- proběhla již v době předhistorické, ale ve staré češtině se někdy právě z důvodů ztráty motivace původní podoby restituují, takže u některých odvozenin se vyskytují obě, např. obinúti i obvinúti, obaliti i obvaliti, jinde zůstává jen jedna, např. oběsiti (*ob-věsiti), obařiti (*ob-vařiti), obor (*ob-vor) aj. Z uvedených hesel nejzajímavější vývoj má již v předchozím 7. sešitě uvedené obaliti. Vztah k valiti (a váleti), který je dnes již i významově dost nezřetelný, osvětluje dobře ve slovníku uvedený výklad základního významu obaliti co v co n. v čem /tekutém n. sypkém/ ‚válením v nějaké přilnavé látce touto látkou kol dokola hustě pokrýt‘. Souvislost s valiti se stala časem i významově nejasná — pokrývání předmětu se nemusilo dít jeho válením a také nemusilo jít vždy o sypkou látku, což způsobilo, že došlo k významové diferenciaci obaliti a obvaliti a časem k mylnému rozložení slova obaliti na o + baliti, a tedy i ke vzniku jednoduchého baliti (již ve staré češtině).

Těsnější významový vztah k základu vinúti si ve staré češtině naproti tomu udrželo podobně tvořené obinúti, které je zde dochováno i ve formě obvinúti. Později se ovšem ustálila slovotvorně průhlednější (a co do výslovnosti snadnější) podoba ovinúti, tedy s předponou o-, v témž významu. Z původní mnohačlenné čeledi slovesa obinúti (obínati, obinovati (), obinutie, obinutý, obinulý, obinušč, obinadlo a obinádlko) se do dnešní češtiny dochovalo pouze obinadlo.[4]

Složitý významový, ale především i hláskoslovný vývoj zřejmě mělo, jak se dá ze staročeského stavu soudit, i novočeské obzvlášť, obzvláště. Ve staré češtině převládá podoba oblášč, oblášče vedle méně doloženého obvlášč, ob[214]vlášče a řídkého obzvlášč, obzvlášče. Svým původem souvisí toto slovo s adjektivem vlastní a to potom dále se slovesem vlásti, vládnúti ‚vládnout‘ (tedy podle Machka vlastní ‚to, co náleží pod něčí vládu‘).[5] Původně patrně jmenný akuzativ *vlášč s předložkou ob měl význam nejspíše, jak uvádí StčS, ‚mimo prostor vlastní někomu‘ a z něho se vyvinul i význam staročeského příslovce oblášč ‚zvlášť, odděleně, nikoli na stejném místě; /o umístění/ stranou‘, který máme doložen např. ze Životů sv. Otců lépe li jest, otče, sám obláště čili s jinými bratry přěbývati nebo z cestopisu Martina Kabátníka jsou /zlatníci/ oblášť a mají své město tak podobně jako v Praze židé. Jmenný adjektivní tvar vlášč se však někdy spojoval i s předložkou z (s druhým pádem), tedy *z vláščě v podobném významu a vzniklo i synonymní zvláščě, zvlášč (nč. zvláště, zvlášť). Splynutím obou podob, jejichž původ byl uživatelům nejasný, vzniklo pak novočeské — zřídka už i ve staré češtině doložené, obzvláště.

Jak se obecně soudí, vyvinuly se slovanské předpony a předložky z původních příslovcí. Vývojový vztah mezi příslovci a předponami (předložky jsou patrně mladší a představují ještě další stupeň historického vývoje) je zvláště zřejmý tam, kde je předpony užito v její základní (konkrétní) místní funkci. Podobně jako u jiných předpon — už dříve jsme se o tom zmínili např. u nad-,[6] bývá tato funkce i u ob- nejlépe postižitelná u sloves pohybu nebo nějaké činnosti spojené s pohybem. Ukáží nám to nejen ty příklady ze staré češtiny, které dokumentují dnes už neživé konstrukce, jako je doklad z Kroniky Eneáše Silvia u slovesa obnášěti: jakžto na všaký den svátost božieho těla při svých kosteléch obnášeli, tj. ‚nosili kolem‘, nebo ze Zrcadla člověčího spasenie u obkládati: rytieřstvo mzdú a žoldem navedli /Židé/, aby hrobu střěhli, tu je obkládali, tj. ‚rozmísťovali kolem dokola‘, ale např. i sloveso obcházěti v biblickém citátu z evangeliáře Olomouckého (1 P 5,8) nebo nepřietel váš diábel jako lev řeva obchází, hledaje, koho by požřěl (s variantou z bible Drážďanské okolo chodě), kde způsob bezpředmětového užití obcházěti se neliší od způsobu, jakým se tohoto slovesa může užít i dnes.

Kromě základního místního významu ‚okolo, kolem‘ (zvl. u zmíněných sloves pohybu), může mít předpona ob- ještě i význam ‚po povrchu něčeho‘, např. u sloves obmazati (vzala ošitku z sítie i obmazala ji klím a smolú Ex 2, 3 v bibli Cardově), obmýti (obmyl sem nohy své Ct 5, 3 v bibli Olomoucké), obléci (když obleku nebesa oblaky Gn 9, 14 v bibli Olomoucké) aj. Ojediněle se zde vyskytuje i místní význam ‚s povrchu objektu pryč‘ u sloves oddělování, odstraňování jako je rváti, řězati, lúpati, totiž obervati, obřězati, oblúpati (např. na potupu s jeho /sv. Jana/ hlavy vlasy obervavše z Pasionálu Klementinského s variantou obřězali z Pasionálu Muzejního).

Zpracování předložky ob (7. sešit StčS) nám ukazuje, že i ona měla (ve spojení se čtvrtým pádem) ve staré češtině několik konkrétních místních [215]významů. Byl to podobně jako u předpony ob- význam ‚okolo, kolem něčeho‘ např. v Legendě o sv. Kateřině ob tvrdosti jeho /Boha/ vzkrúžie /hvězdy, měsíc, planety/, nebo mu všecky věci slúžie, tj. ‚okolo pevných sídel‘. Další místní významy se již s místními významy předpony nekryjí. Předložka ob v dokladu zástup, jenž stojieše ob moře (z bible Drážďanské J 6, 22) stojí za lat. trans (trans mare) a znamená tedy ‚za něčím, na protější straně něčeho‘, což dokazuje i varianta za mořem z ostatních redakcí staročeského biblického překladu. Místní významy předložky ob byly pak ještě doloženy v ustálených spojeních ob obě straně (čeho) ‚po obou stranách (něčeho)‘, dále ob onu stranu čeho ‚na protější straně něčeho‘ a býti ob mezi ot koho n. s kým ‚sousedit s někým, být v sousedství někoho‘.

Pokud jde o ostatní, již nekonkrétní funkce předpony ob- u sloves, velmi zřídka mívá funkci čistě perfektivizační, tj. činí pouze ze sloves nedokonavých dokonavá (např. hájiti — obhájiti). Někdy vyjadřuje také počátek děje základového slovesa nedokonavého (držěti obdržěti něco ‚stát se držitelem něčeho‘).[7]

Předpony ob- se rovněž užívalo a užívá při odvozování z adjektivních základů. Nejčastěji se jí tvořila slovesa s významem ‚stát se nějakým‘ (obléněti k líný), nebo ‚učiniti něco nějakým‘ (obměkčiti k měkký). Ve slovní zásobě staré i nové češtiny se jen zřídka vyskytují přídavná jména tvořená předponou ob- z jiných přídavných jmen. Jde v obou případech vždy jen o několik slov vzniklých vlastně tvořením předponově příponovým. V současném jazyce jsou to adjektiva obdlouhlý, obhroublý, obstárlý a obtloustlý (tvořená tedy předponou ob-, příponou -l-ý a zdloužením kořenné samohlásky), ze staré češtiny známé obdlúžný, obhrúbný a obhústný (tedy ob-, -n-ý a dloužení kořenné samohlásky). Pouze s ob- je pak v nové češtině tvořeno obstarší a obkrátký, ve staré češtině obhrozný. Zatímco v současném jazyce odvozeniny obhroublý, obstárlý znamenají poněkud menší míru vlastnosti základového přídavného jména (‚poněkud hrubý‘ ap.), staročeské obdlúžný, obhrúbný, obhústný vyjadřovalo nejspíše, jak soudíme z materiálu, dostatečně velkou míru této vlastnosti psaní učinila obhrúbné ‚mající větší rozsah‘ (archív kolínský) nebo ztluc to /žloutek se solí/, … ať obhústo bude ‚dost husté‘ (z lékařských knih neznámého františkána).[8]

Z hesel osmého sešitu, která nepatří mezi odvozeniny s ob-, stojí za povšimnutí bohatá slovní čeleď, jejímž základním členem je substantivum obih ‚hojnost, velké množství, přemíra čeho‘. Při jeho výkladu vychází StčS z gótského gabeigs a staroslověnského gob6dz6, jemuž se nejvíce blíží staročeské adverbium hobezně. Do češtiny přešlo patrně prostřednictvím biblického [216]překladu. Naprostá většina dokladů na obih nebo na výrazy z něho odvozené vyskytuje se totiž v nejstarších redakcích staročeské bible nebo v textech bibli blízkých, jako je Pasionál, Život Krista pána, Životy svatých Otců ap., v mladších vrstvách pak ojediněle ještě u Husa a Rokycany. Pokud se najdou v památkách jiných (Řád korunování, Snář Vavřince z Březové), i tu jde většinou o ohlasy biblické (např. z modlitby v Řádu korunování daj jemu /královi/ z rosy nebeské … obižnosc obilé apod.). Mladší redakce staročeské bible nahrazují slovo obih výrazy hojnost, množstvie, obizenstvie, ojed. i jinými.

V osmém sešitě StčS na str. 1119 (heslem obíjěti sě) končí 1. díl slovníku a heslem obilé začíná díl druhý, který bude obsahovat ještě počátek písmene p. K prvnímu dílu mají být dodatečně vydány desky a vstupní strany. Množství použitých dokladů i způsob zpracování už dnes ukazují, že slovní zásoba staré češtiny bude v tomto díle zachycena v takové úplnosti, která svou informovaností uspokojí náročné požadavky jazykovědců i badatelů z oboru jiných společenských věd.


[1] Staročeský slovník 8, Praha 1976 (obecný — oborem).

[2] Srov. M. Komárek, Hláskosloví, Praha 1969, s. 157.

[3] Staročeský slovník 8, s. 1077 a 1092.

[4] Slovník spisovného jazyka českého 2, Praha 1964, s. 242.

[5] V. Machek, Etymologický slovník jazyka českého, Praha 1968, s. 693.

[6] Srov. A. Fiedlerová, NŘ 54, 1971, s. 314.

[7] Srov. V. Martínková, Předpona o-, ob- ve staré a nové češtině, LF 98, 1975, s. 208—219.

[8] Podrobněji o tomto typu adjektiv srov. J. Němec, NŘ 59, 1976, s. 101—102.

Naše řeč, ročník 61 (1978), číslo 4, s. 212-216

Předchozí Blažena Rulíková: Sborník prací z konference o překladu odborného textu

Následující E. M.: Poznámka

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1