Miloslav Sedláček sedmdesátiletý

Ivana Svobodová

[Reviews and reports]

(pdf)

-

V letošním roce se dožívá sedmdesátin český bohemista Miloslav Sedláček. Narodil se 5. července 1925 ve Kdyni. Po absolvování studia na FF UK nejprve působil jako učitel na středních školách v západních Čechách, poté na Pedagogickém institutu v Karlových Varech. V roce 1962 nastoupil do Ústavu pro jazyk český, kde setrval až [220]do svého odchodu do důchodu. Jeho ústavní činnost byla spjata především s oddělením jazykové kultury a také s časopisem Naše řeč, jehož byl po mnoho let výkonným redaktorem. Toto výročí připomínáme s radostí zejména proto, že jubilant patří k nejhojnějším přispěvatelům tohoto časopisu. Potěšitelné je, že ani po odchodu z ÚJČ se Sedláček neodmlčel. S jeho jménem je spojená celá řada významných statí, zejména s pravopisnou tematikou. Naši řeč od r. 1985, kdy byl otištěn medailonek k jeho šedesátinám,[1] obohatil především o články zásadní povahy, neopomněl však ani rubriky ostatní.

Sedláčkovy příspěvky publikované v uplynulých deseti letech lze rozdělit do tří tematických okruhů. Všechny, bez ohledu na to, ke které jazykové oblasti se vážou, pojí hloubka a historičnost pohledu, propracovanost a pečlivost. Nejvíce z nich je věnováno problematice pravopisné. Není divu. M. Sedláček je nejen spoluautorem nových Pravidel českého pravopisu, a to školního i akademického vydání, ale po léta je jeho činnost zaměřena na otázky jazykové kultury, kultury vyjadřování a pravopis, ať si přejeme, nebo ne, je stále v centru pozornosti uživatelské obce.

Dvě z těchto statí, v poslední době často citované, se věnují dílčím pravopisným oblastem (K základním otázkám interpunkce v češtině, NŘ 69, 1986, s. 121–132, Psaní dvouzákladových adjektivních výrazů, NŘ 73, 1990, s. 174–184). Zde je na místě zdůraznit, že Sedláčkovy principy psaní spojovníku u tzv. příd. jmen složených byly přijaty i do nových Pravidel českého pravopisu.

Trochu jiný charakter vykazují další články s pravopisnou tematikou. Rozsáhlá stať K vývoji českého pravopisu (NŘ 76, 1993, s. 57–71, 126–138) mapuje vývoj české ortografické soustavy a podrobně si všímá zejména těch jevů, v jejichž kodifikaci byly v tomto století zaznamenány jisté změny a posuny (jde především o oblast psaní velkých písmen a psaní cizích slov). Tento článek je velmi cenný a vysoce hodnocený, a jak bylo několikrát zdůrazněno, měl by se s ním seznámit každý ještě dříve, než se sám rozhodne nová Pravidla českého pravopisu kritizovat. A právě proti nepoučeným a kritikům Pravidel je namířen článek O pravopise cizích slov Petr Zenkl a jiní (NŘ 77, 1994, s. 238–245). Tento příspěvek obhajuje základní pravopisné zásady zvl. proti těm, kteří se snaží otázky spjaté s pravopisem zpolitizovat a vidět za nimi to, co za nimi vidět nikdy nebylo.

V dalších příspěvcích se M. Sedláček vydává po stopách prakticky zaměřené péče o jazyk v nedávné minulosti a přibližuje čtenářům praktickou snahu péče o kulturu řeči tak, jak ji prováděli známí i méně známí jazykovědci (150 let Jungmannova Napominatele, NŘ 76, 1993, s. 251–8, Sto let od vydání Mluvnických rozprav Františka Bačkovského, NŘ 72, 1989, s. 173–179).

Poslední část Sedláčkových příspěvků sleduje formální morfologii. V prvním z nich (Ty jsi se (učil), ty jsi si (pamatoval)?, NŘ 77, 1994, s. 27–43) autor na základě důkladně sebraného množství dokladů z nejstarších památek až po díla současná a na základě zevrubné analýzy dosavadních bádání o tomto tvaroslovném jevu zdůvodňuje oprávněnost typu ty jsi se učil.

[221]Zatím posledním jubilantovým příspěvkem je článek zaměřený na jevy, které sice nepatří do centra morfologické soustavy, ale jak již psal J. Kuchař (d. cit. v pozn. 1) „z hlediska dynamiky spisovné normy, tj. právě z hledisek, z nichž jazyk sleduje jazyková kultura, jde o jevy a oblasti nanejvýš živé a aktuální“. Článek se jmenuje Dvě kapitolky z formálního tvarosloví češtiny (NŘ 78, 1995, s. 74–9). V první části se autor zamýšlí nad konkurencí koncovek -e a -a v 2. pádě osobních jmen zakončených na -s (Mánes, Rabas), v druhé nad dativem plurálu jmen typu ouško, očko.

U Miloslava Sedláčka se naplno projevují takové vlastnosti, jako je preciznost, hloubavost, zapálenost, přímost a hluboká lidskost, ale i ochota pomáhat druhým, zejména mladším kolegům, trpělivě je vyslechnout a poradit jim. Každá z těchto vlastností vyjadřuje jednu ze stránek Sedláčkovy osobnosti, dohromady pak tvoří obraz člověka nezaměnitelného s jiným. Do dalších let přejeme jubilantovi zejména zdraví a spolu se čtenáři Naší řeči se těšíme na jeho další, jistě nesmírně hodnotné, poučné a zajímavé příspěvky.

---

[1] J. Kuchař, Miloslav Sedláček šedesátiletý, NŘ 68, 1985, s. 110–112.

Naše řeč, volume 78 (1995), issue 4, pp. 219-221

Previous Rudolf Šrámek: O příjmeních v současné češtině

Next Ivan Lutterer: K nedožitým sedmdesátinám Emila Dvořáka