Časopis Naše řeč
en cz

Sto let od vydání Mluvnických rozprav Františka Bačkovského

Miloslav Sedláček

[Články]

(pdf)

-

V druhé polovině 19. stol. vyšlo značné množství prakticky zaměřených jazykových příruček věnovaných češtině. Byly různého druhu a zaměření a také různé hodnoty. V. Flajšhans k tomu docela výstižně poznamenal: „V těchto dobách rozšířila se touha opravná v jazykozpytě českém tak, že skoro každý český filolog aspoň článkem, když ne knihou, v práci této se účastnil.“[1] Avšak množství neznamenalo kvalitu. V podstatě pravdivě charakterizoval M. Weingart druhou polovinu 19. stol. jako období „úpadku české jazykozpytné teorie (před vystoupením Gebauerovým)“.[2] Mezníky ve vývoji české jazykovědy 19. stol. představují nesporně jména Dobrovský, Jungmann, Gebauer, avšak nebylo by správné zcela přehlížet činnost méně významných jazykovědců. I některé, dnes už pozapomenuté práce zanechaly určité stopy ve vývoji spisovné češtiny a její kodifikace, popř. jsou zajímavým svědectvím snah o ovlivnění tohoto vývoje. Chtěli bychom závažnější postupně připomenout.

Využíváme okrouhlého jubilea jedné z nich k tomu, abychom se pokusili ze současného pohledu o její zhodnocení. Její název zní: Mluvnické rozpravy k užitku všem, kdo jakkoliv obírají se mluvnicí českou, vůbec a brusičům zvláště. Vyšla r. 1889 (na obálce je však uveden rok 1890), jejím autorem je František Bačkovský.

Fr. Bačkovský (dále B.) žil v letech 1854—1908, vystudoval filozofickou fakultu v Praze, dosáhl na ní doktorátu a pak tři roky působil jako středoškolský profesor. Potom však opustil učitelské povolání, po nějaké době si otevřel v Praze knihkupectví a brzy nato se stal i nakladatelem. K tomu kroku jej nevedla touha po zisku, nýbrž snaha uplatnit se v literárním dění, a to jako autor (vydával svá díla) i organizátor (vydával několik literárních edic). Nebyl příliš úspěšným vydavatelem, často zápasil s hmotnými potížemi. Nebyl však ani příliš úspěšným autorem, často mu byl vytýkán nedostatek původnosti. Jeho velkou předností byla píle a houževnatost. Lapidárně charakterizoval jeho činnost M. Weingart: „Bačkovský byl z těch pracovníků, kteří nedocházejí zdaru, protože jejich dobrá vůle a píle nejsou podporovány stejně silnou vyspělostí badatelskou.“[3] Jeho publikační činnost je dost rozmanitá, nejvíce byly ceněny jeho přehledy dějin české literatury, avšak jen pro jejich materiálovou stránku. Dosti známy byly i jeho jazykové příručky věnované češtině. Jsou nestejné hodnoty; za jejich sympatický rys je možno považovat to, [174]že při každém jejich novém vydání je autor podroboval značné revizi a usiloval o odstranění nedostatků. Také Mluvnické rozpravy měly předchůdce, nebudeme je však připomínat, neboť autor sám o nich napsal: „Také prosím, aby dosavadní mé práce vzhledem k spisu přítomnému byly všechny zcela ignorovány tak, jako by jich ani nebylo.“

Název Mluvnické rozpravy není příliš výstižný, neboť problematika mluvnická tvoří jen malou část publikace. Mnohem více pozornosti je věnováno otázkám pravopisným. Kniha má devět kapitol. První má název Zásady brusičské, druhá O libozvuku. Obě jsou dost rozvleklé (společně tvoří víc než polovinu rozsahu knihy) a kompozičně neurovnané, obsahují však některé pozoruhodné názory. Autor považuje svoji práci za brus, avšak ve srovnání s tehdejšími puristicky zaměřenými brusy zastává mnohdy stanoviska tehdy málo obvyklá a stanoviskům nynějším blízká. Uvádíme některá: „Mějme vždy na paměti na prvém místě srozumitelnosť, na druhém libozvučnosť a teprve na třetím správnosť řeči.“ O srozumitelnosti B. dodává, že k ní náleží také jasnost, přesnost, určitost, zřetelnost atp. Na otázku, proč je třeba dbát nejvíce o srozumitelnost, odpovídá: „Abychom si rozuměli, jest asi jediným úkolem řeči jak ústní, tak písemné, proto jest úplně přirozeno, aby brusič měl srozumitelnost na paměti vždy na místě prvém.“ B. je dokonce ochoten „dávati přednosť i nesprávnosti před správností, když správnosť překáží srozumitelnosti“. V názorech na jazykovou správnost B. rozhodně nepodléhá tehdy velmi rozšířenému historismu. Srov.: „Pochybeno bylo by tedy poukazovati vždy a všude na dřívějšek, abychom tak a tak nepsali, protože tak dříve psáno nebylo, a abychom psali tak a tak, protože tak bylo psáno dříve. Živá řeč neustále se mění, a zejména mocně řečí vládnoucí srozumitelnosť rozkázala nejednou, aby psalo se jinak nežli dříve, a pravidla jest sestrojovati dle řeči, nikoli řeč dle pravidel, která dle přirozeného rozvoje a postupu řeči sestrojena nejsou. Řeč neřídí se brusiči, nýbrž zákony svými, i nedávejme řeči zákonů, nýbrž vyhledávejme a hleďme poznati zákony, které jí vládnou.“[4]

Nepuristický byl i vztah Bačkovského k termínům cizího původu: „Cizím jménům těm bylo by možno vyhnouti se, kdyby české výrazy technické … vždy přesně podávaly pojem, pro který byly vytvořeny. Ale tomu tak není, a přemnohý z výrazů těch připouští pojem buď [175]užší nebo širší, kdežto s cizím slovem vždy určitě toliko jediný se spojuje.“ Na jiném místě pak píše: „Nelekejme se příliš úzkostlivě germanismův a vůbec cizomluvův.“ Za zajímavý považujeme také Bačkovského přístup k jazyku při posuzování otázek správnosti: „Mějme zření k jazyku jako k nepřetržité řadě vět, a nikoli pouze k jednotlivým slovům …, jednotlivá slova sama o sobě nic nejsou, nýbrž toliko jsouce spojena ve věty.“ Avšak všechny dosud uvedené názory nejsou hlavním důvodem, proč na práci Bačkovského upozorňujeme.

Za posledních 150 let vznikla u nás spousta jazykových příruček poučujících o českém pravopisu a popř. i tvarosloví. Jsou zaměřeny zcela prakticky, tj. seznamují s dobovým stavem kodifikace a leckdy obsahují i úkoly na procvičování. Zato chudá je česká jazykovědná literatura, která se hlouběji a zevrubněji zamýšlí nad kodifikačními zásadami, pokouší se je zhodnotit a eventuálně doplnit nebo upravit. Bačkovského práce, jíž se zabýváme, je snad první, která se o něco takového ve větším rozsahu snaží. Její význam vynikne plně teprve tehdy, srovnáme-li její obsah s tehdejšími příručkami kodifikačního charakteru, především s oficiálním matičním Brusem jazyka českého (v té době existoval už ve 2. vydání — vyšlo r. 1881). Příručka Bačkovského věnuje jednotlivým okruhům kodifikační problematiky mnohem více místa než Brus. Např. kapitola nazvaná O složeninách a sloučeninách má u B. přes devět stran, kdežto v Brusu dvě stránky, interpunkci je věnováno sedm a půl strany, v Brusu jedna strana atp. Už rozsahem je tedy dáno, že problematika je probírána důkladněji, i když ne vždy soustavně. Pozoruhodné je, že se B. už před sto lety nejvíce soustřeďuje právě na ty oblasti kodifikace, které ještě i dnes jsou citlivými místy, a leckde přispívá k řešení problémů aktuálních nejen tehdy, ale i nyní.

Ve zmíněné (celkem třetí) kapitole věnované složeným slovům se zabývá převážně otázkou, kdy psát dohromady, kdy zvlášť a kdy se spojovníkem. Zatímco matiční Brus se o psaní „ležací čárky“ vůbec nezmiňuje, B. se zamýšlí nad její funkcí: „… jest užívati ležací čárky vždy, když pomoženo tím srozumitelnosti. I klaďme ležací čárku tehda, když složenina nebo sloučenina netvoří pojmu jediného, nýbrž když smysl každé části má svou platnost. Píšíce: česko-německý, brněnsko-vídeňský apod., mohli bychom napsati někdy místo toho český a německý, brněnský a vídeňský neb aspoň máme na mysli oba pojmy ty; proti tomu píšeme: sladkohořký, masožravý, novoměstský, německobrodský atd., poněvadž označujeme tím pojem jediný. [176]Např. v slovníku česko-německém jest čeština od němčiny oddělena, a název cesta brněnsko-vídeňská jasně oznamuje dvě města, kdežto cesta německobrodská týče se města jednoho, a z toho, co jest sladkohořké, nelze okusiti jen to, co jest sladké, ani jen to, co jest hořké, ba nelze ani říci, že to jest sladké a hořké.“ Poučení o spojovníku neobsahují ještě ani první vydání Pravidel, teprve Pravidla českého pravopisu z r. 1913 mají o užívání „spojovací čárky“ stručný výklad; je začleněn do kapitoly Znaménka rozdělovací.

U Bačkovského pojednává o interpunkci kapitola čtvrtá, nazvaná O dělidlech. Začíná stručným přehledem historického vývoje interpunkce a jejích úkolů. Dále jsou v ní podstatně doplněny a rozšířeny interpunkční zásady obsažené v matičním Brusu. Ty se autor nesnaží měnit, přijímá tedy i zásadu, že před spojkou a je třeba psát čárku tehdy, „když spojka ta spojuje dvě věty samostatné s různými podměty“.[5]

Velice zajímavá je ze současného hlediska pátá kapitola, nazvaná Kdy jest psáti v češtině na počátku slov písmena veliká?; začíná takto: „Veliký zmatek v pravopise českém jeví se v tom, kdy jest psáti písmena veliká na počátku slov vůbec a jmen přídavných zvláště.“ B. je pravděpodobně první, kdo si u nás plně uvědomil složitost pravopisu velkých počátečních písmen a kdo postřehl značnou nejednotnost v úzu. Matiční Brus v 1. a 2. vydání se o psaní velkých písmen nezmiňuje vůbec, teprve ve 3. vydání (r. 1894) mu věnuje půl stránky a v prvním vydání Pravidel (1902) to není o mnoho více. Pozornost jazykových příruček v druhé polovině 19. stol. byla zaměřena především na lexikální a zčásti tvaroslovnou a syntaktickou stránku češtiny, kdežto otázkám pravopisným bylo věnováno jen málo místa. Zájem o pravopis vzrůstal postupně s rozšiřováním českého školství, proto není náhodou, že nejvíce se o něm diskutovalo v časopisech pedagogického zaměření. B. tyto diskuse velmi pozorně sledoval a sám se jich také účastnil. V Mluvnických rozpravách je velmi často připomíná a zaujímá k nim stanovisko. Pravdivá jsou zřejmě tato jeho slova: „O všem tom, čeho týče se rozprava přítomná, za své dlouholeté a několikeré v příčině té zkušenosti pisatel těchto řádků přemýšlel a uvažoval mnoho a mnoho.“

Kapitola o psaní velkých počátečních písmen je v Bačkovského knize zpracována nejsoustavněji, a to na 19 stranách. Uspořádání látky připomíná rozvržení kapitoly Psaní velkých písmen v součas[177]ných Pravidlech. Autor se snaží každou závažnější poučku podepřít racionálně, tj. stanovit pravidlo založené na nějaké mimojazykové nebo jazykové skutečnosti. Ne vždy se mu to daří, ale snaha zvládnout problematiku v celém rozsahu a poskytnout racionální řešení je sympatická. Nepřekvapuje, že se autor mnohdy snaží vyrovnat se s problémy, které jsou v této oblasti pravopisu aktuální i dnes, např. psaní počátečního písmena u zkrácených a zástupných názvů (Národní muzeum — Muzeum, Časopis Muzea království českého — Muzejník), u názvů ulic (B. píše ulice Na Můstku, Na Příkopě, V Jámě, Ve Smečkách[6]) aj. Je si vědom toho, že „jsou také taková jména podstatná, že někdy jest jich užíváno jakožto jmen vlastních, někdy nikoliv, i jest odůvodněno psáti je buďto velikým počátečním písmenem anebo malým, a to právě dle toho, jaký smysl jim přikládáme. Tak jest rozdíl mezi „Židy“ jakožto národem starověkým a mezi „židy“ nynějšími, kteří nejsou národem, nýbrž různí se náboženstvím.“ Skutečně pozoruhodný je jeho postřeh o prestižnosti velkých písmen: „Vlastní jména jsou nám vzácnější, vážíme si jich a ctíme je více než ostatní slova. I vyznamenáváme je jaksi, píšíce je písmenem velikým.“ (Nejde ovšem o jména, nýbrž o objekty takovými jmény pojmenované.)

Neorganicky je začleněna šestá, velmi krátká kapitola, nazvaná Kterak psáti některá slova, dosud různě psaná. Upozorňuje se v ní na nejednotný pravopis některých slov, avšak zcela nesoustavně.

Pravopisnou problematikou velmi aktuální i v současnosti se zabývá B. v sedmé kapitole s názvem O pravopise cizích slov v češtině vůbec a latinských i řeckých zvláště (má 18 stran). Věnuje v ní např. hodně místa otázce, zda a jak dodržovat kvantitu samohlásek u slov přejatých z antických jazyků. Je zajímavé, jak u autora znalého těchto jazyků jakoby po vnitřním boji převažuje smysl pro reálný stav jazyka a dorozumívacích potřeb. V zásadě by byl pro dodržování původní kvantity, ale uvědomuje si, že „zvykli jsme vyslovovati slabiky některých slov počeštěných tak, že není radno již prvotní délku v nich označovati … Zvláště samohláska o jakož i e klade odpor [178]prodloužení … A naopak zvykli jsme vyslovovati slabiky některých slov počeštěných dlouze, ačkoli v prvotním jazyku jsou krátké (páter, fráze, tón), nebo kvantitu jsme přesmykli (nátura z lat. natúra). Tedy některá cizí slova počešťujeme také tím, že měníme jejich kvantitu.“ B. na rozdíl od některých svých současníků nedoporučuje lpět nadměrně na původním pravopisu slov přejatých z jiných jazyků: „Vždy a všude radím oblékati v roucho české ta cizí slova, která lze pokládati za počeštěná, chtěje, abychom je psali zcela týmž pravopisem, jímžto píšeme slova česká.“ Za aktuální považujeme i tento citát: „Ovšem aby cizí slova v češtině byla psána zcela důsledně, není možno žádati tak, jako vůbec nikdy není radno domáhati se v českém pravopise úplné důslednosti; lze však přáti si, aby vymizela z našeho pravopisu nesvornosť a aby jedni přidrželi se druhých a všichni potom šli cestou jednou.“ Názory Bačkovskeho na psaní přejatých slov jsou velmi blízké nynějším, ale nebyly běžné v jeho době. První vydání Pravidel českého pravopisu (tj. o 13 let později) ještě zachovává původní pravopis přejatých slov v míře dosti velké, dokonce i u některých slov, která B. doporučuje psát už v podobě počeštěné. Např. B. píše encyklopedie, prózaický, prémie, kdežto Pravidla 1902 encyklo-paedie, prosaický, praemie i prémie. Zcela důsledný však B. v této věci nebyl, doporučoval např. dodržovat zdvojená souhlásková písmena u slov podle něho méně běžných (např. novella, tyrannida) a nebyl pro počešťování „odborného názvosloví učenců“. Soudí, že vlastní jména osob „příčí se počešťovati“, avšak „názvy zeměpisné tím spíše počešťujeme, čím častěji jich užíváme: proto názvy měst větších máme také české, kdežto menších nečeských měst nikoli.“

V krátké osmé kapitole se autor zamýšlí nad tím, jak skloňovat příjmení zakončená na -e, jednak nevyslovované, jednak vyslovované. Vlastní řešení této otázky nepodává, zmiňuje se pouze o tom, jaká stanoviska zaujímají jiní, na prvním místě J. Durdík.

Poslední, devátá kapitola knihy se zabývá pořadím písmen v české abecedě. O co autorovi jde, vyplývá z jeho slov: „Tak např. Podrobný seznam míst, vydaný r. 1885 Ústřední statistickou komisí vídeňskou, nerozlišuje od sebe nijak co do pořadí abecedního písmen c a č, r a ř, s a š, z a ž, uváděje slova jimi se začínající zcela pomíšeně tak, jako by začínala se toliko písmeny c, r, s, z. Zejména pak často písmeno r a ř bývá pokládáno v té příčině za totožno.“ Jak známo, slova počínající písmenem ř neuvádí samostatně ani Jungmannův Slovník česko-německý, ani Riegrův Slovník naučný, ba ani Pravidla českého [179]pravopisu až do r. 1941. B. oprávněně požaduje: „Oddělujme tedy co do pořádku abecedního písmena c a č, r a ř, s a š, z a ž tak od sebe, jako oddělujeme např. a od b, a přispívejme, aby nevhodný archaismus, písmen těch neoddělující, znenáhla vymizel úplně.“[7]

Bačkovský rozhodně nebyl velký jazykovědec. Ale byl to poctivý dělník na vinici českého pravopisu. Jeho pracovitost a důkladnost jsou v knize dobře patrny, jsou však někdy provázeny těžkopádností, rozvleklostí a nerozhodností. Ve své době patřily Mluvnické rozpravy k nejlepším pracím o českém pravopisu. Byly však zastíněny příručkami jinými a brzy upadly v zapomenutí.[8] Domníváme se, že neprávem. Našli jsme v nich dost zajímavých a užitečných míst, a proto je připomínáme.


[1] Památník na oslavu padesátiletého panovnického jubilea … Františka Josefa I. — Jazykozpyt. Literatury slovanské a cizí, Praha 1898, s. 18.

[2] Časopis pro moderní filologii 18, 1932, s. 129.

[3] Československá vlastivěda, díl X., Osvěta, Praha 1931, s. 330.

[4] Bačkovský opírá svůj postoj k jazyku o názory filozofa J. Durdíka. Dovolává se jich na dosti četných místech. Byl tedy vliv Durdíkových myšlenek o jazyce přece jen větší, než jsme se domnívali. Srov.: M. Sedláček, Durdíkovy názory o jazyce a jazykové kultuře, NŘ 55, 1972, s. 202—214.

[5] K tomu viz: M. Sedláček, Čárka před spojkou a, NŘ 72, 1989, s. 11—19.

[6] Bylo by možné uvažovat o tom, že by se zavedl tento způsob psaní názvů ulic začínajících předložkou, tj. že by se psalo obligátně s velkým počátečním písmenem ještě slovo následující po předložce. Důvod je ten, že by pisatel nemusel zjišťovat, zda slovo za předložkou je původem vlastní jméno (např. ulice Na Skalce), anebo jméno obecné (např. ulice Na rybníčku). Není pochyb, že dosavadní způsob psaní závislý na znalosti reálií je velmi nepraktický. Přitom v městech s bohatou tradicí bývá takových názvů ulic (ale třeba také i domů, lékáren apod.) značné množství, přičemž tentýž název v různých městech může mít odlišný původ.

[7] V rejstříku ke své knize B. tuto zásadu důsledně dodržuje.

[8] Ve svých přehledech vývoje českého jazyka se o Bačkovském nezmiňují vůbec ani Havránek, ani Haller. V. Vondrák věnuje Bačkovskému odstaveček, nepřipomíná však v něm Mluvnické rozpravy, nýbrž jeho Oprávce … neboli Brus jazyka českého. Charakterizuje jej trochu nejasnou větou: „Bačkovský se celkem drží Brusu Matičního a zasluhuje i jinak povšimnutí.“ — K tomu viz: B. Havránek, Vývoj spisovného jazyka českého, Čs. vlastivěda, řada II, Spisovný jazyk český a slovenský, Praha 1938. — J. Haller, Spisovný jazyk český, sb. Slovanské spisovné jazyky v době přítomné, Praha 1937. — V. Vondrák, Vývoj současného spisovného českého jazyka, Brno 1926, s. 81.

Naše řeč, ročník 72 (1989), číslo 4, s. 173-179

Předchozí Libuše Hanzalová: Provoz provozu domů

Následující Jana Matúšová: Vývoj a standardizace pomístních jmen a urbanonym v českém pohraničí

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1