O pravopisu cizích slov Petr Zenkl i jiní

Miloslav Sedláček

[Články]

(pdf)

-

„Základním principem českého pravopisu je jednoznačná korespondence foném-grafém, tedy princip fonologický.“[1] O tom svědčí celý vývoj českého pravopisu.[2] Fonologický princip se sice uplatňuje především u slovní zásoby domácí a zdomácnělé, avšak vyvíjí silný tlak i na slova přejatá z jiných jazyků a dosud plně neadaptovaná (tzv. slova cizí). Je to patrné na vývoji jejich pravopisné kodifikace za posledních 150 let.

V průběhu druhé poloviny 19. století vyšlo dost velké množství jazykových příruček (zvl. tzv. brusů). Jejich autory byli hlavně středoškolští profesoři a učitelé, zčásti i novináři. Většina z nich měla filologické vzdělání. To tehdy znamenalo, že prošli výukou latinského a mnohdy i řeckého jazyka, uměli německy, často i francouzsky apod. Na jejich příručkách je toto filologické vzdělání vidět, ponechávali totiž u cizích slov z jejich původního pravopisu co možná nejvíc. Dobře patrné je to ještě i na prvním vydání Pravidel českého pravopisu z r. 1902.[3] Najdeme v nich např. podoby: intelligence, offensiva, aggressivní, encyklopaedie, obscoenní, mathematika, rheostat, bassin, chance, tramway atp.

Významný předěl v psaní cizích slov představují Pravidla z r. 1913.[4] V těch jsou ve velké míře odstraněna zdvojená souhlásková písmena, skupiny písmen ae, oe, th, rh, počeštěna je grafická stránka mnoha přejatých slov. Píše se v nich např. agresivní, encyklopedie, matematika, tramvaj atp., což posílilo fonologičnost českého pravopisu. V protikladu k této tendenci však i nadále zůstával stav, že grafém s měl u slov pociťovaných jako cizí dvojí zvukovou realizaci, a to u některých [s], u jiných [z], např. asyndeton – fysika. Po vydání Pravidel r. 1913 se počet případů, kdy písmeno s bylo vyslovováno [z], postupně ještě zvyšoval. Způsobilo to zjednodušení skupiny písmen ss. Např. v Pravidlech z r. 1902 se ještě psalo assimilace, assistence, associace, assonance, bussola, essence, fossilní, glossa, inkassovati, pessimismus, professor, diskusse, dissertace, renaissance, ressort atd., kdežto Pravidla z r. 1913 už mají pouze asimilace, asistence, busola atp. Skupina písmen ss byla jasným signálem pro výslovnost [s], avšak po [239]zavedení jednoho s se tato opora výslovnosti ztratila. Ztráta této opory způsobila ve vyslovování písmena s nejistotu. Vilém Mathesius v 30. letech napsal, že slýchá vyslovovat: režizér, diskuze, konféze, parnazistní, pizoár, demize, reprezalie, akuratéza, z profeze, glizando, pezimizmus, ezaj, progrezivní, glozovat, klozet. Řidčeji se podle Mathesia vyskytoval opačný stav, tj. výslovnost [s] místo [z], např. u slov krise, episoda, reprisa, devisový.[5]

Pravidla z r. 1913 tedy přizpůsobila ve velké míře psaní přejatých slov zásadám českého pravopisu, nikoli však u slov typu fysika. O těch se autoři Pravidel vyjádřili, že jsou to slova, „u nichž psaní přiklánějící se k pravopisu cizímu v češtině zvykem zobecnělo“. Slova typu diskuse sice po zjednodušení skupiny ss z této skupiny vypadla, avšak některá z nich jako by se do ní vracela, a to tím, že v úzu bývala řazena k typu fysika, tj. jako [fizika] se začalo vyslovovat [dyskuze]. To ovšem k stabilitě výslovnosti ani pravopisu nepřispívalo. Někteří jazykovědci si toho byli vědomi.

Brzy po vydání Pravidel r. 1913 reagoval na tuto situaci Petr Zenkl. Letos uplynulo od jeho narození 110 let – narodil se 13. 6. 1884 v Táboře. Tato osobnost je dnes známa hlavně z politického dění po druhé světové válce. Tehdy byl předsedou národněsocialistické strany. Ta získala ve volbách v r. 1946 druhé místo (za komunistickou stranou) a P. Zenkl se stal místopředsedou vlády. Po únorovém komunistickém puči v r. 1948 byl nucen emigrovat a v cizině r. 1975 zemřel. Málo je známo, že v mladších letech byl profesorem na obchodní akademii v Praze-Karlíně a že napsal několik prakticky zaměřených jazykových příruček. Ty jsou laděny dost konzervativně, až puristicky. Patří době, ve které vznikly, a popravdě řečeno nebyl by důvod je připomínat, kdyby se jedno místo v nich nestalo aktuálním ve vztahu ke kritikám nejnovějšího vydání Pravidel českého pravopisu. Týká se právě Zenklova názoru na pravopisnou stránku slov přejatých do češtiny z jiných jazyků. Ještě za Rakousko-Uherska vyšlo třetí vydání jeho Příručky správné mateřštiny (rok vydání není uveden) a tam se v kapitole o cizích slovech píše:

„Neodborník neví, kdy vzniklo -s-z-ss- atd., a vidí-li slovo psané dnes o jediném -s-, nevystihne sám, má-li je čísti -s- či -z-. Každý ze zkušenosti potvrdí tuto pravdu, buď ji poznal u sebe nebo u jiných; snadno to pak vede k výsměchu, zcela nezaviněnému. Proto se dnes uplatňuje snaha nezůstati na půl cestě, ale psáti cizí slova, jichž užíváno všeobecně, podle výslovnosti a podle našeho pravopisu. (To se ovšem netýká jmen vlastních). Podle [240]toho možno psáti gymnazium, vize, vizitka, sezóna, prezident, prognóza, fráze, fase, fáze, progrese, secese, extenze, próza, prozaický, impuls, impulzu, kurs, kurzu, konkurs, konkurzu, socializm(us), racionalizm(us) atd.“[6]

Stejně radikální stanovisko k pravopisu přejatých slov jako ve třetím vydání zastával Petr Zenkl i v dalších vydáních své příručky. Jeho postoj mohl být ovlivněn tím, že působil jako profesor na obchodní akademii. To byl typ střední školy, kde se nevyučovalo latině. V latině se v určitých pozicích vyslovuje písmeno s jako [z]. Pro studenty na obchodní akademii nebyl tento způsob výslovnosti asi tak běžný jako pro gymnazisty. Mnozí z těch, kteří posuzují nejnovější vydání Pravidel, si neuvědomují, že při jejich přípravě měli autoři na zřeteli také především situaci ve škole. Podobně jako asi Zenkl vycházeli ze zkušeností učitelů, žáků i rodičů a podle toho volili kodifikaci jednotlivých pravopisných jevů. Snad každý učitel potvrdí, že nadiktuje-li např. v 5. třídě věty jako V. Havel je náš prezident, Bratr studuje na Filozofické fakultě Karlovy univerzity, Sestra chodí do kurzu šití, nejméně 90 % žáků (pokud ovšem nebyli předem instruováni) napíše slova prezident, filozofický, univerzita, (do) kurzu s písmenem z, neboť v nich hlásku [z] slyší. Proč by měli být za to klasifikací postihováni? Zjednodušení pravopisu názvů ulic a některých dalších objektů bylo kodifikováno především se zřetelem na školu. Pravidla jsou sice určena pro všechny uživatele jazyka, avšak žáků a studentů je mnohokrát víc než krasoduchů, kteří posuzují Pravidla často ze svého silně subjektivního hlediska. Ale ani těm se neubližuje, zdá se však, že si zatím nevšimli koncese především jim určené, která v předmluvě k Pravidlům zní takto: „… chápeme pravopisná pravidla jako soubor doporučení pro vytříbené písemné vyjadřování, od nichž se lze ve zvláštních případech odchýlit, pokud to píšící považuje za potřebné a zdůvodněné.“ Jenomže některé kritiky Pravidel nezajímá, že se mohou od Pravidel odchýlit, chtěli by, aby všichni psali jako oni.

Petr Zenkl nebyl sám, kdo si uvědomoval nedůslednost psaní typu fysika. Na počátku 20. let byla ustavena pravopisná komise v čele s prof. J. Zubatým.[7] [241]Porady komise hlavně „se obíraly psaním slov cizích, zvláště latinských a řeckých, v němž bylo až dosud leckteré kolísání“. Důležitým bodem jednání byla dvojí výslovnost písmena s: „Tato nedůslednost vede leckdy nejen k chybám pravopisným, ale svádívá i k nesprávné výslovnosti (krise, okase s ostrým s). Tomu kolísání by se učinil konec, kdyby se hlásky s a z přepisovaly i v slovech přejatých foneticky, t. j. podle skutečné výslovnosti jich v našem jazyce; psalo by se tedy potom nejen fáze, fráze atd. jako dosud, ale také absolutizmus, aprovizace, fantazie, filozofie, krize, muzeum atd. m. dosavadního absolutismus, aprovisace, fantasie atd.“ Jenomže komise se zalekla toho, „že by to byla změna dost radikální, neboť těch slov, v nichž se cizojazyčné z již píše foneticky (fráze), je nepoměrně málo proti slovům, v nichž se dosud zachovává pravopis cizí (absolutismus).“

Psaní typu fysika nezměnila ani Pravidla z r. 1941, a tak se držel tento způsob až do vydání Pravidel v r. 1957. Teprve tehdy byly u slov tohoto pravopisného typu zavedeny dublety, tj. fysika i fyzika. Nestalo se to však nápodobou jiných jazyků, jak se v poslední době s oblibou tvrdí. Připomněli jsme už výše a opakujeme jinými slovy, že „základní normou českého pravopisu nynějšího i jeho vývoje v minulosti je co největší paralelnost slova psaného se slovem mluveným“.[8] Po vydání Pravidel z r. 1913 bylo nedodržování této zásady nejnápadnější právě u slov typu fysika. To konstatovaly i známé Teze Pražského lingvistického kroužku z r. 1929: „Rozpory mezi pravopisem slov domácích a pravopisem slov cizích buďtež odklizeny alespoň tam, kde vedou ke zmatkům ve výslovnosti (např. v českém pravopisu v cizích slovech s mívá platnost s i z).“ V Pravidlech z r. 1957 a v Pravidlech z r. 1993 na ně navazujících se v podstatě realizovalo to, co je ve shodě s celkovým rázem českého pravopisu a co už dávno předtím doporučovali naši jazykovědci, kteří se pravopisnou problematikou zabývali.

Zopakovali jsme a doplnili některé údaje o českém pravopisu, o nichž jsme se zmínili již dříve.[9] Udělali jsme to proto, že v novinách a některých časopisech se po vydání Pravidel r. 1993 objevilo množství článků zaujímajících k nim značně kritické stanovisko. To by ovšem nebylo na škodu, kdyby se ve velké většině těchto článků neprojevovala naprostá neznalost vývoje českého pravopisu a jeho principů, nepochopení jeho funkce, subjektivistický přístup k němu[10] [242]a konzervativní zaujatost vůči jakékoli jeho úpravě. Mnozí kritikové vyslovovali přitom suverénní soudy, ale zároveň vycházelo najevo, že vůbec neznají nejen odbornou, nýbrž ani popularizační literaturu a že nepovažují za potřebné číst Naši řeč (bez toho by však za první republiky nebyla žádná diskuse o pravopisu možná). Zato někteří považovali za potřebné tak jako ještě nedávno „postavit věc politicky“.

Např. 17. 3. 1994 vyšel v Lidových novinách článek Karla Pecky nazvaný Nová pravidla chaosu. Autor se v něm o Pravidlech z r. 1957 vyjadřuje jako o „komunistických pravidlech, vycházejících vstříc požadavkům přizpůsobení sovětským vzorům, navíc pak ulehčujících přístup k psanému projevu primitivům stranické nomenklatury“. Na jiném místě píše o nových Pravidlech, že jsou pro „polovzdělance jako Jakeš“. Pro K. Pecku by tedy byl P. Zenkl polovzdělanec, jen o málo lépe by dopadl pan „dvorní rada“ univ. prof. Josef Zubatý a stejně i členové Pražského lingvistického kroužku, např. univ. prof. Vilém Mathesius nebo ruský emigrant Roman Jakobson a další. Je snadné vykřikovat silácká slova a nestarat se o to, jaký mají dosah a zda odpovídají skutečnosti. Zvláště by bylo na pováženou, kdyby lidé, kterým bylo za minulého režimu ublíženo, z toho vyvozovali, že mají právo soudit bez potřebné znalosti cokoliv, a kdyby se dokonce snažili nepřipustit jiné stanovisko.

K. Pecka nebyl sám, kdo demagogicky napadal nová i předchozí Pravidla. Např. v Českém deníku 23. 6. 1994 vyšel s názvem Piš, jak slyšíš? článek Evy Škamlové. Autorka v něm projevila naprostou neznalost vývoje českého pravopisu – a to i za několik posledních desítiletí –, avšak neopomněla vytknout pracovníkům Ústavu pro jazyk český, že se podřídili „požadavkům neomylných soudruhů“. Autorka – stejně jako snad všichni takovíto „kritikové“ – zřejmě neví, na co jsme už upozornili dříve,[11] že totiž tolikrát už omílané pravopisné podoby filozofie, prezident apod. „neomylní soudruzi“ odmítli. Každý se může přesvědčit, že v Pravidlech z r. 1957 byly „dovoleny“ jen a jen podoby filosofie, president, presidium, universita, gymnasium. Teprve ve vydání Pravidel z r. 1974 – tedy po 17 letech – bylo povoleno psát také filozofie, prezident atd. Nepoučitelným kritikům opakujeme, že vysokým komunistickým funkcionářům se podoba prezident, kterou navrhovali jazykovědci, nezdála dost důstojná jako pojmenování pro funkci, kterou tehdy zastával první tajemník KSČ. Stejně [243]nedůstojné se jim jevilo psát slovo komunizmus se z, jak bylo rovněž původně navrženo. Proto se muselo zavést jen a jen psaní -ismus. Všichni ti odpůrci psaní slov prezident, filozofie se z by si měli uvědomit, že zastávají stanovisko shodné s názory „neomylných soudruhů“. Z toho je snad patrné, jak je ošidné vnášet do otázek pravopisných primitivní hlediska politická.

Odpůrcům podoby filozofie by také prospělo podívat se do starších slovníků. Už jsme je upozornili, že v Gebauerově Slovníku staročeském i v Jungmannově Slovníku česko-německém by se přesvědčili, že slovo filozofie bývalo v dřívějších dobách dosti často psáno se z, že to tedy není v češtině žádná novinka. S velkou chutí jim pak ocitujeme jedno místo z Grammatiky české Jana Blahoslava:

„Jiná slova mnohá jsou, ješto i psati, i v mluvení je vynášeti můž kdo chce jak chce, podlé, neb rozumu, neb zvyku svého; t. buď po latínsku, buď po česku, jakž by posluchačům kterým příjemněji bylo. Jako: pharisaeus – faryzej, philosophus – filozof, pausa – pauza…“ Z citátu je zřejmé, že kdyby měl Blahoslav posuzovat, jak psát pojmenování nejvyšší politické funkce v našem státě, doporučil by zřejmě buď podobu praesidens, popř. praesident, anebo prezident, ale nikoli president. Lichá je i výtka, že český pravopis napodobuje ruský. Vždyť v ruštině se píše ve slovech filosofija, gnoseologija, kurs, konkurs, pul’s, impul’s jen písmeno s.

Tento článek se nepochybně liší svým zaměřením i podáním od příspěvků v Naší řeči uveřejňovaných. Vznikl totiž z mých článků, které jsem jako repliky na útoky proti nejnovějším i předcházejícím Pravidlům psal do některých novin a časopisů, ale které redakce nikdy neotiskly. Poprvé se to stalo už v r. 1990, kdy jsem se pokoušel uvést na pravou míru zběsilé názory Jiřího Tyla otištěné v Lidových novinách 13. 8. 1990 na s. 8. Stejně se mi pak vedlo, když jsem reagoval na článek Pravopis v objetí reformismu od Petra Fidelia ve 4. čísle Literárních novin r. 1992. Je paradoxní, že replika byla tehdy odmítnuta s odůvodněním, že Literární noviny nechtějí o pravopisu rozviřovat diskusi (tak mi bylo tlumočeno stanovisko vedoucího redaktora ústy redaktora Ondřeje Vaculíka). Když po nějakém čase Pravidla vyšla, vytýkalo se jejich autorům, že o nich neinformovali předem veřejnost. Redakce Lidových novin neotiskla mou repliku na hrubý, politicky motivovaný útok Karla Pecky otištěný 17. 3. 1994. (Teprve když nastoupila v Lidových novinách redaktorka Marie Šusterová, situace se změnila.) Otištění se nedočkala ani má reakce na článek Evy Škamlové v Českém deníku 23. 6. 1994. Tak se český tisk někdy dovedl „demokraticky“ vypořádat s odlišnými, a proto nepohodlnými názory.

Vypadá to, jako by nějaká mafie nařídila kritizovat Pravidla za každou cenu. Nezáleží na tom, jaká je úroveň kritiky, jen když se Pravidla před veřejností zostuzují. Předpokládali bychom např., že v redakci Literárních novin je někdo, kdo umí natolik německy, že je mu známo, že písmeno z se vyslovuje v němčině [244][c]. Kdyby se tedy v němčině psalo „Präzident“, muselo by se toto slovo číst [precident]. Taková výslovnost nikde v němčině neexistuje, proto nelze „Präzident“ psát. Přesto jsme mohli v Literárních novinách číst tuto moudrost: „Dokonce ani éra nacionálního socialismu v Německu, kdy „Volk“ byl natolik veleben, nezavedla psaní Prezident a Muzeum.“[12] Hlavně že to bylo namířeno proti Pravidlům! V článku Úvaha nejen pravopisná (Literární noviny 5, č. 28, 14. 7. 1994, s. 4) dokonce ukázala Maita Arnautová neznalost školní látky. Odmítá v něm psát „mysteriózní kurz, který nevyslovíte, kdybyste si jazyk překousli“. Jakpak asi vysloví slova mráz, vůz, mez apod., to si jazyk nepřekousne? Vytahují se proti Pravidlům i dávno vyvrácené výtky, jako „že by mladá generace, která by se učila podle těchto zjednodušených pravidel nebyla schopna orientovat se v literatuře napsané v původní pravopisné podobě a porozumět jí“.[13] Pročetli jsme pozorně prvních deset stránek v Babičce Boženy Němcové a našli jsme jen dva případy odchylné od nynějších Pravidel. Zase pustá demagogie. Máme o nestrannosti a objektivnosti našeho tisku velmi skeptické mínění. Projevuje se i snaha vytvářet kolem Pravidel jakési senzace (spíše klepy), jako např. že „Pravidla připravil kroužek šestnácti lidí, kteří drželi informace pod pokličkou dokonce i v rámci samotného ústavu“ (J. Šimandl v Mladém světě č. 35 z r. 1994, s. 29). A to napíše člověk, který v Ústavu pro jazyk český nikdy nepracoval.

Zdá se, že pravdu měl jeden politický činitel, který se vyjádřil, že nejde o „pravidla“, nýbrž o „Pravidla“. Ještě otevřeněji bylo v Lidových novinách 20. 7. 1994 na s. 1 napsáno, že „postoj ministerstva (rozuměj k Pravidlům – M. S.) ovlivňují nakladatelství, která měla o vydání pravidel zájem, neboť jde o velmi lukrativní zakázku“ (to je ovšem přepjaté). Nejde zřejmě jen o zájem nakladatelství, nýbrž i některých jazykovědců, kteří by se také rádi podíleli. Ti projevují najednou o Pravidla enormní zájem, třebaže se dosud o pravopisnou problematiku vůbec nezajímali, ba s despektem ji přehlíželi. Ne náhodou je teoretická literatura o pravopisu u nás velmi chudá. Teď však třeba i polonista považuje za potřebné říci k novým Pravidlům závažné slovo a nevadí mu, že ani neví, co je v Pravidlech opravdu nového a co platí už alespoň pětatřicet let (např. psaní blůza), aniž on nebo někdo jiný to za tu dobu komentoval. Samozřejmě i to se v novinách otiskne. Smutnou pravdu má také M. Šusterová, která v Lidových novinách 23. 7. 1994 na s. 5 napsala: „Odpůrce jakýchkoliv změn v jazyce je však třeba připravit na nejhorší. Mezi kritiky nových Pravidel jsou i lingvisté, kteří by rádi zrušili i/y a ú/ů. Poslední reformě zazlívají, že nic podstatného neřeší a jen zbytečně naladila veřejnost proti změnám v jazyce vůbec.“

[245]Tento článek je určen všem neobjektivním a zaujatým odpůrcům nových Pravidel. Je zaměřen jednak proti jejich demagogické snaze udělat z Pravidel politikum, jednak proti jejich usilování Pravidla za každou cenu před veřejností zdiskreditovat a podle možnosti dostat je do svých rukou. Shrnuli jsme zde hlavní argumenty proti takovým snahám. Nová Pravidla nevznikla od zeleného stolu. Při jejich přípravě bylo využito bohatých zkušeností z jazykové poradny, z mnohých přednášek pro veřejnost spojených obvykle s diskusí atp. Např. dotazů na to, zda se může psát slovo kurz se z (jak se to vyskytovalo na mnohých plakátech), byly za posledních dvacet let v poradně ne desítky, nýbrž stovky. Na obtížnost psaní velkých počátečních písmen upozorňovali velmi četní učitelé. Úpravu pravopisu tzv. složených přídavných jmen požadovali četní novináři a podobně bychom mohli pokračovat. Přesto jsme si vědomi toho, že Pravidla jakožto dílo lidské nejsou bez nedostatků. Za věcné upozornění na ně jsme vděčni, ale odmítáme povrchní rádobylíbivou kritiku, v jaké si bohužel mnoho našich novin v poslední době libovalo. Snad každý rozumný člověk dá za pravdu tomu, co jsme napsali ještě před vyjitím Pravidel: „Nikdy s nimi nebudou spokojeni všichni, … někdy mohou být více slyšet názory skupiny jedné, jindy druhé nebo třetí.“[14] A zakončíme slovy Fr. Bačkovského, která napsal před více než sto lety: „Ovšem aby cizí slova v češtině byla psána zcela důsledně, není možno žádati tak, jako vůbec nikdy není radno domáhati se v českém pravopise úplné důslednosti; lze však přáti si, aby vymizela z našeho pravopisu nesvornosť a aby jedni přidrželi se druhých a všichni potom šli cestou jednou.“

---

[1] Viz: P. Sgall, Charakteristika českého pravopisu, Questions of Orthography and Transliteration, Praha 1986, s. 47–100.

[2] K tomu viz: M. Sedláček, K vývoji českého pravopisu, NŘ 76, 1993, s. 57–71, 126–138.

[3] K tomu viz: M. Sedláček, Devadesát let od vydání prvních Pravidel českého pravopisu, Český jazyk a literatura 43, 1992–1993, s. 1–8.

[4] K tomu viz: M. Sedláček, K vývoji jazykové kultury češtiny v letech 1918–1945, NŘ 74, 1991, s. 169–180.

[5] V. Mathesius, K výslovnosti cizích slov v češtině, Slovo a slovesnost 1, 1935, s. 96–105. S malými úpravami přetištěno v souboru statí Čeština a obecný jazykozpyt, Praha 1947, s. 110–129.

[6] K Zenklovu textu připojujeme tyto poznámky:

1. Psát v základní podobě kurs a jen před pádovými koncovkami z by ovšem bylo těžko přijatelné. Odporovalo by to druhému principu českého pravopisu, tj. principu morfologickému. Podle něho se – jak známo – grafická podoba morfů při asimilaci a neutralizaci znělosti souhlásek nemění. Je třeba podle vůz [vús] – vozu psát také kurz [kurs] – kurzu.

2. Zenkl přebírá z Pravidel významové rozlišování slov fase (pův. fasse) a fáze. V Pravidlech z r. 1913 jsou dvě hesla: fase = přiznání (příjmů), fáze = doba, údobí (vývoje).

3. V tehdejší době se v češtině přípona -ismus vyskytovala leckdy také v podobě -ism, zřejmě pod vlivem některých cizích jazyků (např. v knihách T. G. Masaryka).

[7] K tomu viz čl. Reforma českého pravopisu, NŘ 5, 1921; s. 306–307.

[8] B. Trnka, O kolísání českého pravopisu, Slovo a slovesnost 8, 1942, s. 169–176.

[9] Viz např. čl. cit. v pozn. 2.

[10] Silně subjektivistický přístup je zřejmý např. v článku Cizí slova: usus a kodifikace (Literární noviny 5, č. 28, 14. 7. 1994, s. 5). V něm se Petr Fidelius k pravopisné podobě slova usus vyjádřil takto: „… držím se klasické varianty jednak proto, že jde o odborný termín, kterého se v běžném jazyce téměř neužívá, a za druhé proto, že se mi fonetická varianta s čárkovaným ú na začátku prostě nelíbí.“ Fideliovi se tedy podoba úzus nelíbí a zároveň nepovažuje za vhodné psát počeštěné slovo, kterého se běžně neužívá. Naproti tomu O. Uličný se pozastavuje nad tím, že velmi speciální slovo blankvers nebo vlastní jméno Mars se nepíší s písmenem z jako běžné slovo kurz (čas. Čeština doma a ve světě, 1993, č. 2, s. 67). Tak komu vyhovět? (Připomínáme ještě, že už P. Zenkl upozorňoval, že pravopisné počešťování se vlastních jmen – např. Mars – netýká.)
Je zřejmé, že kdyby všichni ti, kteří dosud Pravidla kritizovali, měli společně vypracovat Pravidla nová, ta by nikdy nevznikla, protože kolik kritiků, tolik názorů. Není asi známo, že ředitel Ústavu pro jazyk český rozpustil v 80. letech tehdejší pravopisnou komisi proto, že se její členové nikdy nedokázali dohodnout.

[11] Viz čl. cit. v pozn. 2.

[12] Viz: Bohumil Nuska, Kdyby ta Pravidla, Literární noviny 14. 10. 1993, s. 5.

[13] E. Škamlová, Piš, jak slyšíš? Český deník 23. 6. 1994, s. 10.

[14] Viz čl. cit. v pozn. 3, s. 8.

Naše řeč, ročník 77 (1994), číslo 5, s. 238-245

Předchozí Zdeňka Sochová, Běla Poštolková: Co v slovnících nenajdete (Novinky v současné slovní zásobě) Část 5.

Následující Jan Balhar: Vývoj nářeční slovní zásoby, zvláště zemědělské terminologie