Miloslav Sedláček šedesátiletý

Jaroslav Kuchař

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Dlouholetý výkonný redaktor tohoto časopisu (1965—1973) a jeden z jeho nejpilnějších přispěvatelů dožívá se 5. 7. 1985 šedesáti let. I přes to, že se počet jeho příspěvků (článků, recenzí, zpráv a drobností) publikovaných v NŘ od r. 1964 blíží padesátce, zdaleka není tento jazykovědný časopis jediným místem, které uveřejňuje jeho rozbory, úvahy, komentáře a glosy k jazykovým jevům a problémům. Neméně oblíbenou publikační tribunou je mu i časopis Český jazyk (a literatura), kde první jeho příspěvek (o cizích sportovních názvech ve škole) je již z r. 1954; to jubilant ještě učil na zápa[111]dočeských středních školách a později na pedagogickém institutu v Karlových Varech — teprve v r. 1962 přešel do Ústavu pro jazyk český v Praze.

Sedláčkovy tištěné příspěvky, bystře a pohotově reagující poznámky a jazykové kritiky však najdeme i jinde, snad nejčastěji již dlouhou řadu let v sobotní jazykové rubrice deníku Práce, ale příležitostně také v časopisech Svět práce, Novinář, Hospodářské noviny, Rodina a škola i jinde. A což teprve jeho některé úvahy a soudy nepublikované, zvláště jazykové koutky i jiné relace vysílané rozhlasem, anebo precizní písemné odpovědi na ne vždy jednoduché dotazy veřejnosti (dostávají se do Ústavu nejen přímo, ale také prostřednictvím téměř všech sdělovacích prostředků)!

Jestliže tedy nazveme M. Sedláčka mistrem drobných jazykových výkladů, (kulturně) jazykové miniatury, má to své oprávnění. Neznamená to ovšem, že je mu cizí hlubší nebo obecnější, teoretičtější přístup. Jeho výklady jsou dobře teoreticky fundovány, vyznačují se smyslem pro živý materiál z nejrůznějších jazykových oblastí, vybraný ze skutečně realizovaných textů, a zpravidla i novou interpretací opřenou o bezpečnou znalost problematiky současného úzu, normy a kodifikace a zkušenost s nimi.

Jsou ovšem i témata, jimž Sedláček věnoval a věnuje pozornost soustavnější, k nimž se čas od času vrací, aby je probral z nového hlediska, nebo je pojednává souhrnně. Je příznačné, že jde z hlediska soustavy jazyka a jejího deskriptivního popisu spíše o tematické jevy a oblasti okrajové; zato však z hlediska dynamiky této soustavy, z hlediska překrývání a konkurence funkcí a prostředků, z hlediska dynamiky spisovné normy, tj. právě z hledisek, z nichž jazyk sleduje jazyková kultura, jde o jevy a oblasti nanejvýš živé a aktuální. Patří k nim např. z morfologie skloňování zájmen a číslovek, skloňování vlastních jmen domácích i cizích, jmen zeměpisných i příjmení (právě tvarosloví vlastních jmen zpracoval M. Sedláček — spolu s M. Knappovou — souhrnně ve velké akademické Mluvnici češtiny, odevzdané již do tisku) a dále zkratky; ze syntaxe zvl. problematika nepravých vět, přechodníků a také přívlastku, jeho postavení a charakteristiky; z pravopisu zvláště otázky interpunkce (své dílčí postřehy a úvahy se tu chystá uzavřít obecnějším shrnutím).

Ze školy vyšel a zkušenosti, které tam získal, dovede uplatnit i ve své dnešní práci. Školský zřetel je patrný i z toho, že se stal spoluautorem učebnice češtiny pro střední školy a střední odborná učiliště. Sedláček byl před časem také jedním z realizátorů racionální úpravy psaní předložky z/s ve spojení s 2. pádem a propagátorem této úpravy ve školní výuce (kde se mimochodem setkala s jednoznačně kladným ohlasem).

Sedláček si všímá jazykových jevů a problémů, ale i jazykovědných prací, našich i cizích, a často o nich referuje. Jsou to vesměs práce týkající se jazykové kultury nebo mající k ní blízko, např. také starší práce o jazykové kultuře u nás (Durdík, Ertl), popř. práce o jazykové kultuře na Slovensku, v SSSR, v NDR (seznamuje čtenáře i se snahami o reformu německého pra[112]vopisu), v Bulharsku apod. Jeho bibliografické vědomosti jsou velkým zdrojem poučení, a to nejen pro začínající kolegy.

Pro jeho činnost nejsou tedy typická velká novátorská díla, snaha za každou cenu prorazit s něčím novým, ale spíše výrazné vědomí nutnosti, potřebnosti doplnit něco chybějícího nebo opomenutého, vysvětlit něco nejasného nebo špatně chápaného, je to neokázalá, poctivá každodenní „dělnická“ práce v jazykovědě, při níž si dovede trvat na svém i v nepříznivých okolnostech, ví-li nebo domnívá-li se, že má pravdu, je v něm hraničářský „chodský“ kořínek: Sedláček se narodil a mládí prožil ve Kdyni, studoval v Domažlicích, kratší čas učil v Prapořišti. Svůj kraj zná dobře z věcné i jazykové stránky a zná výtečně i jeho odraz v literatuře. Snad v jubilantovi zanechal tento krajový původ své stopy. Také proto M. Sedláčka ctí a uznávají jeho přátelé i protivníci.

Naše řeč, ročník 68 (1985), číslo 2, s. 110-112

Předchozí Lenka Kusáková: 170 let od úmrtí F. J. Tomsy

Následující Jana Hoffmannová: Seznamovací inzeráty mladých lidí (Charakteristika typu textu jako jednotky sociální interakce)