Časopis Naše řeč
en cz

K vývoji českého pravopisu. Část 1.

Miloslav Sedláček

[Články]

(pdf)

-

První delší souvislé texty psané českým jazykem vznikly přibližně před sedmi sty lety. Od té doby prošla vnější podoba českých písemností značným vývojem. Ten souvisí s druhem písma v češtině od počátku užívaným, tj. s latinkou. Protože toto písmo se vyvinulo pro jiný jazyk, bylo nutné je pro české texty přizpůsobovat. Několik fází tohoto přizpůsobování bývá nazýváno vývojem českého pravopisu. V této souvislosti je chápán pravopis velmi široce, jsou do něho zahrnuty nejen pravopisné jevy v užším smyslu, nýbrž i záležitosti v podstatě grafické, např. stabilní náhrada dosud užívaného grafému grafémem jiným (kupř. v místo w).

Pravopisná problematika budila pozornost už v minulosti. Zamýšlel se nad ní např. M. Jan Hus a v různé míře se jí dotkly i pozdější gramatiky češtiny. Od 19. století se objevují pokusy český pravopis charakterizovat, zjistit hlavní zásady, jimiž se řídí, a popř. i stanovit jejich hierarchii. Zmíníme se o některých.[1]

Václav Zikmund zastával názor, že „může se dvojím spůsobem psáti, buďto podle zvuku slov aneb podle původu jejich. V první příčině slove pravopis zvukový (fonetický), v druhé slovozpytný (etymologický). V jazyku českém jest pravidlem pravopis slovozpytný neboli etymologický. Jen kde se původu slov nezná nebo nešetří, píše se pravopisem zvukovým, jako tchoř m. dchoř, masť m. mazť, povříslo m. povřízlo…[2]

František Vymazal rozlišoval tři základní zásady:

„1. Nejvyšší zásadou každého pravopisu jest zásada fonetická. Ona jest říkajíc poslední instance, která o psaní pochybném konečně a platně rozhoduje. Jinými slovy: Není-li jiné rady, pišme, jak slyšíme.

2. Všude, kde známe etymologii slova, pišme etymologicky. Ono však psaní, na němž se všichni pevně ustanovili, zůstaň jaké jest, třeba proti etymologii. … Slova zboží, zde píšeme všichni foneticky proti staročeskému etymologickému sbožie, sde. Zůstaň tak i nadále. …

3. Dbejme analogie. Analogicky píšeme, když se řídíme blízkými tvary. Píšeme dub (slyšíme dup), poněvadž ostatní tvary b chovají: dubu, dubem, dubový;…“[3]

[58]Jan Gebauer shrnul své názory na český pravopis takto: „Pravopis český je tedy většinou fonetický, ale na mnoze také etymologický a historický. Kromě těchto rozdílných zásad, které se v něm křižují, řídí se písaři čeští v rozličných dobách ještě rozličnými jinými pravidly a zvyky; …“[4]

Podle Josefa Zubatého „nejdůležitější zásady, jimiž se řídívá pravopis, jsou tři“. První nazývá fonetickou neboli zvukoslovnou (české termíny převzal Zubatý od O. Kunstovného), druhou etymologickou neboli původoslovnou (např.: „píšeme podpis ‘– podle podepsati a výslovnosti předložky pod jinde –, ač vyslovujeme potpis“), třetí je historická. Přidává ještě zásadu čtvrtou, analogickou neboli obdobovou (např.: „naše předložka od původně zněla ot, … napodobením předložek nad, pod se ustálil zvyk psáti od toho, odpověděti …“).[5]

I když autoři označují zásady českého pravopisu většinou stejnými pojmenováními, je zřejmé, že je stejně nechápou. Je to patrno třeba na zásadě nazývané etymologickou. V minulém století se někteří jazykovědci snažili odůvodňovat pravopis skutečně na základě etymologie. J. S. Tomíček stanovil např. takovéto pravidlo: „Široké samohlásky se zastupují, to jest: na místo a, o, u (nikoliv ů neb ú) vstupuje vždy y, nikdy i neb í.“ Kupř. y ve slově myš odůvodňuje latinským ekvivalentem mus, řeckým mys, německým Maus, y ve slově syt latinským satis, německým satt, v zájmenech my, vy latinským nos, vos atp.[6] Je samozřejmé, že pro praxi je takovýto historizující přístup neúnosný a jeho mechanická aplikace by mohla vést až ke kuriózním závěrům.[7] Častěji býval etymologický ráz českého pravopisu chápán tak, že z psané podoby slova je patrné, z kterých částí se slovo skládá, i když se vyslovovaná podoba s psanou neshoduje (viz výše Zubatého příklad podpis). Vhodnější by ovšem bylo nazývat tuto zásadu morfematickou. Václav Hanka ji nazýval slovozpytnou a poměrně dost dobře si uvědomoval její význam i problematiku. Napsal: „… ze všeho viděti jest, že pravopis náš více slovospytně než libosvorně spořádán jest…“ Předtím podrobně vyložil, jak se vyslovovaná podoba morfu leckdy liší od psané, např. u slov klet-ba : [kledba], pros-ba : [prozba], hloub-ka: [hloupka] apod.[8]

Hanka si uvědomoval, že ve vývoji češtiny došlo u mnohých slov v morfové stavbě slov ke změnám, takže „kdybychom ještě přísněji slovospytu se držeti chtěli, museli bychom psáti i vzjal, obvlak, … mázlo (přesněji mázslo – pozn. M. S.) … vzstáti a t. d. místo vzal, oblak, máslo, vstáti, …“ Zároveň správně chápal, že tento proces může pokračovat, a poznamenal: „… jak daleko my touto načatou cestou [59]kráčeti máme, zanechávám zdravému rozhodnutí povážlivě soudných spisovatelů.“ Hanka se díval na pravopisné otázky z praktického hlediska; svědčí o tom tato slova: „Slovospytný pravopis ovšem dobrou a prospěšnou stránku má, mnoholi ale slovospytu od veškery píšící veřejnosti, kteréž nikdy s očí spustiti nesmíme, požadovati možno? aby se psaní bezpotřebně neobtěžovalo.“

V posledních padesáti letech se zájem o teoretické otázky českého pravopisu projevoval hlavně tehdy, když se objevily kritické připomínky k němu a požadavky na jeho reformu. Při studiu vztahů mezi mluvenou a psanou formou jazyka věnoval v četných statích hodně pozornosti pravopisu Josef Vachek. Na začátku 60. let se rozvinula diskuse o možnosti reformy českého pravopisu, jíž se také zúčastnil. Ve svém příspěvku napsal, že pro český pravopis „opravdu podstatná korespondence na nejnižší úrovni je vzájemná korespondence nejmenších funkčně závažných složek obou norem, tj. fonémů, základních jednotek projevů mluvených, a grafémů, základních jednotek projevů psaných. … Ty body, v kterých český způsob psaní porušuje zásadu korespondence mezi fonémem a grafémem, lze zpravidla snadno vyložit tendencí směřující k tomu, aby optická podoba morfému (tj. jeho grafematické složení) zůstala v celém paradigmatu, resp. v odvozených slovech zachována i v tom případě, že se fonematická stavba morfému citelně pozměnila.“[9]

Kromě J. Vachka věnuje teoretickým i praktickým otázkám pravopisu již dlouho pozornost Petr Sgall. Také on konstatuje, že „jednoznačná korespondence foném – grafém je základem českého pravopisu. … Fonologický princip má v pravopisu češtiny centrální postavení… Odchylky od fonologického principu jsou většinou dány zřetelem morfologickým, to znamená, že sice do určité míry narušují jednoduchost pravopisných pravidel nutnou pro jejich snadné osvojení, ale zčásti přispívají k přehlédnutelnosti textu.“[10] Vývoj českého pravopisu potvrzuje, že dominující v něm skutečně byla tendence k posílení zmíněných principů. Nikdy však nemohlo být dosaženo jejich úplného uplatnění, protože se kromě nich dodržovaly i zásady jiné (viz výše slova J. Gebauera).

Ve starších fázích vývoje našeho pravopisu se projevovala především tendence k tomu, aby jednomu fonému odpovídal jeden grafém. Této zásadě málo vyhovoval první typ českého pravopisu, tzv. pravopis jednoduchý. Např. grafémem c v něm bývaly zaznamenávány fonémy /c/, /k/, /č/. Částečné zlepšení přinášel pravopis spřežkový; v něm byly některé fonémy zaznamenávány skupinou písmen. Ideální řešení to ovšem nebylo, hlavně proto, že se některá písmena vyskytovala i v několika spřežkách, takže nebyla dodržena zásada, aby jednomu grafému odpovídal jeden foném. Navíc nebylo zpočátku složení spřežek dostatečně stabili[60]zováno, teprve později a jen v některých textech se ustálenou spřežkou označuje důsledně jeden foném, takže je možno říci, že spřežka zastupuje grafém. Naše ukázka z Legendy o apoštolích představuje starší stav spřežkového pravopisu.

Zápis spřežkovým pravopisem

Přepis

Iat byl prsieliutym pohanem
Cziezzarsem domicianem
Tet gho chtye muchzity wzzady
W oley wruczi w pylney cady

Jat byl přělútým pohanem
ciesařem Domiciánem.
Tet jho chtě mučiti, vsadi
v olej vrúcí v pilnéj kádi.[11]

Z ukázky je patrno, že např. grafém z se uplatňuje ve spřežkách cz /c/, zz /s/ a chz /č/;[12] zřejmě vlivem dřívějšího jednoduchého pravopisu ještě doznívá užívání grafému c pro /c/ i /k/.

Fonologičnost českého pravopisu by byl velice posílil pravopis diakritický neboli Husův, ujal se však jen v omezeném rozsahu. J. Gebauef o tom napsal: „Po důmyslných opravách Husových stačil pravopis český všem potřebám svým; ale přes to přece nebyl všeobecně uznán a přijat a valná část písařů českých přidržovala se způsobu spřežkového, tak že v XV. a první polovici XVI. století dva pravopisy vedle sebe jdou, Husův a spřežkový.“[13]

Na pravopis Husův navazoval pravopis bratrský, ale nikoli důsledně, užívalo se v něm např. spřežky pro foném /š/. Vznik některých zvláštností tohoto pravopisu, které později hrály důležitou roli, vysvětluje opět J. Gebauer: „Od sklonku XVI. stol. do sklonku XVIII. panuje pravopis bratrský. … V podstatě své pak jest to zhoršený pravopis Husův. V pravopise spřežkovém, který vedle Husova byl v užívání, vyvinuly se totiž jisté zvyky, které dílem i grammatice české odporují, ale nicméně platnost pravidel měly. Zejména psáno y za spojku i, po souhláskách c, z, s psáno také vždy y, na př. cyzý sýla, a mimo to bylo obecným zvykem začátečné u, ú psáti literou v, na př. včiniti, včinek místo učiniti, účinek, a hlásku j v superlativním nej-, v imperativech V. třídy na -ej a v rozšířenině ej (povstalé z ý) psáti literou y, např. neylepé, woley, peycha. A tyto dílem i grammaticky chybné zvyky přijali Bratří do pravopisu svého, v němž jinak Husa se přidržovali.“[14]

Bratrský pravopis se uplatňoval již v době existence knihtisku. Dokud existovaly jen texty psané, bývaly mezi jednotlivými písaři, popř. mezi písařskými centry – hlavně v nejstarším období – pravopisné rozdíly a nebyla vzácností ani nejednotnost v témž delším textu. S rozšířením knihtisku vznikla potřeba jednotnější úpra[61]vy grafické i pravopisné stránky textu. Ta se mj. projevovala silněji než dříve také v tom, aby každý morf měl ustálenou grafickou podobu, tj. aby se jeho podoba neměnila tak jako v podobě vyslovované pod vlivem okolí (asimilace) atp. Jednota grafické podoby morfu byla zřejmou výhodou, ale přinášela i nebezpečí, že se kvůli její neměnnosti nerespektovaly změny, které časem nastaly ve zvukové realizaci morfu. Domníváme se, že to mohl být hlavní důvod, proč se stále tisklo a ovšem i psalo např. braus-ý, i když se už dlouho vyslovovalo [brousí].

Texty tištěné bratrským pravopisem mají ve velké míře ustálenu grafickou podobu lexikálních morfů, ale dodržování zásad zděděných ze starší doby (jak jsou výše popsány Gebauerem) způsobilo nejednotnost v pravopisu některých morfů gramatických. V první polovině 19. století se uskutečnila série úprav, jejímž cílem právě bylo posílit morfematičnost a ovšem i fonologičnost českého pravopisu. U všech těchto úprav figuroval Václav Hanka, osobnost dobře známá v souvislosti s Rukopisy (RKZ). Ve vývoji českého pravopisu sehrál poměrně pozitivní úlohu a vzhledem k době prokázal dobré porozumění pro zvukovou stránku češtiny a její vztah ke stránce písemné (viz výše). Mezi roky 1817 až 1849 vydal celkem devětkrát útlou knížečku Pravopis český, založenou sice na mluvnici Dobrovského, ale postupně (od vydání k vydání) doplňovanou názory Hankovými. Byl to tehdy nejrozšířenější přehled českého pravopisu. Na Pravopis český navazovala stejně nazvaná práce Tomíčkova.[15]

První pravopisnou úpravou v 19. století byla tzv. oprava analogická. Podnět k ní vyšel vlastně od Dobrovského a ten také přesvědčivě ukázal její přednosti; nijak ji však neprosazoval. Ve své mluvnici napsal:

„Jsem přesvědčen, že jednám důsledně, jestliže píši po c vždy i, nikoli y, po z a s však jednak i, jednak y, podle toho, jak analogie jedno nebo druhé žádá. Piš si (však) každý, jestliže se ti to líbí, podle staré zvyklosti po z, s, c vždy y, nikoli i; nemám nic proti tomu. Mně budiž také dopřána volnost alespoň v naučné knize („in einem Lehrbuche“) psát tak, jak se podle zobecněných pravidel psát má. Jestliže je např. (substantivum) dubina utvořeno pomocí (přípony) ina od dub, doubí, příměří, předměstí odvozeno pomocí í, pak jsem ovšem oprávněn psát také březina, vyzina, lysina, dále březí, pomezí, rákosí, protože si tím ušetřím rozpomínání na to, že podle zavedeného zvyku se píše po z, s, c y místo i a ý místo í. Neplatilo by ani obecné pravidlo, podle kterého končí (některá) adjektiva ve všech třech rodech na -í, kdyby se nepsalo kozí, husí, knížecí, nýbrž kozý, husý, knížecý. … Podle pravidla se označuje množné číslo u substantiv mužského rodu (koncovkou) i, u adjektiv i nebo í: chlapi, hloupí, páni, krásní, moudří. Proč bych nesměl tohoto pravidla při skloňování dbát a utvořit plurál od koželuh, mnohý, losos, kusý, pták, veliký pomocí i a í? Píši tedy směle koželuzi, mnozí, lososi, kusí, ptáci, velicí a nikoli podle zavedeného zvyku koželuzy, mnozý, lososy, kusý, ptácy, velicý.“

[62]Hlavním, i když ne jediným bojovníkem za uskutečnění analogické opravy byl Hanka. Ten navíc zaváděl psaní u na začátku slova místo dosavadního v, např. učený místo včený. Pro analogickou opravu se mu podařilo získat i Jungmanna, třebaže ten se zprvu klonil k názoru, že dosavadní pravopis není třeba měnit. Největším odpůrcem opravy byl Jan Nejedlý. Aby ji znemožnil, neváhal užít proti ní i politických argumentů a snad i udání u policie.[16] Dobrovský, Jungmann a Hanka obhajovali analogickou opravu takovými argumenty, které bychom dnes mohli charakterizovat jako úsilí o posílení morfematičnosti v českém pravopise.

R. 1842 byla oficiálně zavedena další, a to tzv. skladná oprava českého pravopisu. Za dosavadní písmeno g se začalo psát j, neboť se [j] vyslovovalo, místo g se pak psalo pouhé g vyslovované [g], dlouhé měkké í se přestalo psát j a místo skupiny písmen ey se zavedlo podle výslovnosti ej, např. místo woley se psalo wolej. Zavedení této úpravy podpořil P. J. Šafařík a brzy byla přijata bez většího odporu (J. Nejedlý už nežil, zemřel r. 1834). Souhlasil s ní i František Palacký.[17]

Tato úprava přispěla ke zpravidelnění grafické soustavy češtiny, k odstranění nedůsledností v systémovém uspořádání grafémů. Háčkem nad písmeny se totiž označují grafémy pro fonémy realizované jako tzv. měkké souhlásky zubodásňové a předopatrové, kdežto písmeno ˇg označovalo souhlásku zadopatrovou, tvrdou. Písmeny s diakritickou čárkou se označují fonémy realizované jako dlouhé samohlásky, kdežto pro foném /í/ se předtím užívalo písmena j. Úpravou byla posílena i fonologičnost našeho pravopisu. Tyto výhody si poměrně dobře uvědomoval Šafařík; srov.:

„V pravopisu českém, jakž po posledních analogických opravách ve starodávní soustavě své nyní se nachází, uvážení hodná vada zůstala onen nedůsledný mechanismus, jímž jeden a týž zvuk, totiž j, trojím způsobem psáti jsme uvykli. Píšemeť zajisté:

1. j ve mnohých jménech vlastních, jak místných tak osobních a rodinných, cizích i domácích, jakož: Jan, Josef, Jeronym, Jordan, Jericho, Jaromír, … ačkoli statná jména, od nichž ona, pokudž domácí jsou, pocházejí, předce jináč se píší, totiž garo, gedle, geseň, gawor, gabloň a k tomu podobná. Naproti tomu mnohá jména vlastní: Geruzalém, Gežíš, Gindřich atd., g podržují. Vše to bez kusa důvodu.

2. V imperativu: koney, woley, podey, a ve slovu ney- píšeme chybně y;

[63]3. Konečně vůbec užívané a právě panující písmeno g místo j: gablko, garo, gitro atd.

Rozličnost tato ve psání, a jmenovitě obecné písmena g místo j užívání plodí nedůslednosti jiné neméně ošklivé. Neboť proti vší obdobě píšeme dlouhé í místo čárky přivěšením ocásku, totiž j a tvrdé g označujeme znamínkem změkčovacím: ˇg.“

Sbor musejní pro řeč a literaturu českou r. 1842 „za potřebné a prospěšné uznal naříditi, aby budoucně všickni spisové v jazyku českém nákladem Matice české na světlo vydávaní, s vymíněním na některý čas spisův pouze pro lid obecný určených, co do písmen g a j opraveným čili skladným pravopisem tištěni byli, ostatně nižádných dalších proměn a novot v pravopisu českém, a tak ani uvedení navrhovaného ou místo au a v místo w, potřebu nebo užitečnost neuznávaje, aniž jim ve spisech od Matice vydávaných místa propůjčuje.“ Z citátu je patrno, že se žádnou další úpravou pravopisu se nepočítalo a s tím zřejmě byl nucen souhlasit i Hanka, neboř byl na schůzi Sboru přítomen.

Palacký tedy přijal analogickou i skladnou opravu českého pravopisu kladně. Když však přišli Hanka, Franta Šumavský a jiní s požadavkem psát ou, v místo au, w, postavil se proti tomu a dovolával se usnesení Sboru. Palacký se dalších úprav zalekl, obával se, že by jimi byla stabilita našeho pravopisu rozrušena. Svědčí o tom jeho slova: „… proměny takové, jak mile jednou z mezí positivnosti vykročíme, nepostačí ještě, ale potáhnou za sebou nutně nekonečné pásmo jiných.“ Obavy Palackého nebyly zbytečné, Hanka připravoval úpravy další, chtěl písmena ch, č, š, ž nahradit novými, jím vymyšlenými písmeny. Takové pochybné návrhy by ovšem nemohly v době existence knihtisku uspět. Psaní v místo w a ou místo au se však po r. 1849 rychle ujalo, třebaže Palacký a někteří další (W. W. Tomek) se změně nepřizpůsobili.

Náhrada au skupinou ou přispěla rovněž k posílení fonologičnosti českého pravopisu. Dokud se skupina au četla [ou], grafém a se v ní vyslovoval [o], kdežto v ostatních případech [a]; po úpravě grafém a odpovídal pouze fonému /a/. Náhrada dvojitého w jednoduchým v byla záležitostí grafickou. Protože již předtím bylo v vyslovované na začátku slova jako [u], popř. [ú] nahrazeno písmenem u (ú), zůstávalo písmeno v nevyužito až do té doby, než nahradilo w.

Možno říci, že všechny tzv. pravopisné opravy zavedené v první polovině 19. století přispěly k větší důslednosti v grafickém obraze českých textů a k posílení fonologičnosti a morfematičnosti českého pravopisu, tj. jeho dvou hlavních principů. Lze ovšem mluvit jen o posílení, nikoli snad o důsledném zavedení.

Pravopisnými úpravami uskutečněnými do konce první poloviny 19. století byly řešeny problémy, které se z hlediska tehdejší písemné praxe jevily jako nejdůležitější. Ještě na začátku 70. let si Gebauer pochvaloval: „Těmito opravami uzavřen a dovršen jest na ten čas vývoj pravopisu českého; jimi vyřízeno jest vše, co k poměrné dokonalosti jeho žádati se mělo a mohlo, a proto neváháme pravopis český za nejdokonalejší ze všech evropských položiti…. Že dokonalost tato není nahodilá a jen okamžitá, jen pro potřebu nynějšího jazyka českého, nýbrž že jest pravopis [64]ten dokonalý ve svých základech a ve své soustavě, to již z toho samo se vyrozumívá, že není bez ohledu k předchozím spůsobům písařským zbrusu nově vymyšlen, nýbrž že jest konečným výsledkem tak dlouhých a dávných oprav, jako písemnictví české samo staré jest.“[18] Ve skutečnosti už tehdy bylo zřejmé, že k dokonalosti pravopisné kodifikace ještě schází hodně.

Postupně se v českém pravopise stávaly aktuálními jiné problémy, a to ty, které do poloviny 19. století zůstávaly kodifikací téměř nedotčeny. To souviselo s tehdejší situací novodobé spisovné češtiny. Ta sice už měla položeny základy (hlavně zásluhou Dobrovského), ale stále se ještě dotvářela, jednak činností jazykovědců (především Jungmannovou), jednak tvorbou předních spisovatelů, překladatelů a novinářů. Jejich texty však nebyly po jazykové stránce jednotné a kodifikace Dobrovského se v nich zcela důsledně nedodržovala.[19] Dost příkladů se najde v prózách Tylových, Máchových, Němcové a dalších. V tom však nebyl vědomý záměr. Spisovný úzus prostě nebyl ještě dostatečně ustálen a kritéria jazykové správnosti se teprve vytvářela. Je proto přirozené, že nejednotnost se tolerovala, či spíše: čtenář si ji neuvědomoval. To souviselo také s dost ubohým stavem tehdejšího školství u nás, především s postavením češtiny v něm.

Že kodifikace měla četná bílá místa a místa nedostatečně osvětlená, se ukázalo v 2. polovině 19. století, hlavně když nastal prudký rozvoj českého školství, tj. když se začalo předmětům učit česky a předmět český jazyk se stal jedním z nejdůležitějších. Jak známo, v každém předmětu se klasifikuje, a aby se klasifikace jevila jako objektivní, je zapotřebí stanovit, co je „správné“ a co „nesprávné“. Ze škol se pak přenáší hodnocení do běžného života. Potřeby škol byly jistě velmi důležitým činitelem, ale přece ne jediným. Je přirozené, že kodifikace Dobrovského – i když doplněna činností Jungmannovou (Slovník česko-německý) – nemohla už stačit v době značně odlišné od doby jejího vzniku. Jenomže v prvních desítiletích druhé poloviny minulého století nebyl u nás žádný tak významný jazykovědec, který by dokázal svou autoritou v díle těchto klasiků pokračovat. Dá se říci, že v té době existovalo jakési kodifikační vakuum. To trvalo několik desítiletí, tj. do doby, než Jan Gebauer začal věnovat více pozornosti současné češtině a současné jazykové situaci.

Kodifikační nejistota nevadila rozvoji krásné literatury. Spisovatelé současný spisovný úzus celkem respektovali, ne však zcela důsledně. Pociťovali jeho slabi[65]ny a nedali se jím poutat. Při tehdejším prudkém rozmachu naší literatury tak vlastně vytvářeli úzus nový, v ledačems odlišný od dosavadního (pravopisu se to týkalo jen v menší míře). Někteří jazykovědci konzervativnějšího zaměření jim to vytýkali ještě po mnoha letech.[20]

V českých školách byla situace odlišná. Kodifikace z první poloviny století tam nestačila, a to ani rozsahem, ani kvalitou. Přitom školy nutně potřebovaly učebnice češtiny i další jazykové příručky. Jejich autoři mohli sice navazovat na práce dřívější, ale mnohé věci byli nuceni dotvářet a někdy i přetvářet. Učebnice pro nižší stupně škol psali převážně učitelé češtiny, pro školy střední také někteří tehdy uznávaní jazykovědci (Zikmund, Kovář, Bartoš, později i Gebauer). Kromě učebnic (bývaly to spíše mluvnice) vznikala celá řada dalších jazykových příruček – od různých autorů a různé hodnoty. Na konci století V. Flajšhans výstižně napsal: „V těchto dobách rozšířila se touha opravná v jazykozpytě českém tak, že skoro každý český filolog aspoň článkem, když ne knihou, v práci této se účastnil.“

Učebnice pro školy musely být úředně schváleny, tím dostávaly ráz oficiálnosti a pro školu zastupovaly kodifikační příručky. Byla snaha, aby se jednotlivé učebnice v kodifikačních otázkách nelišily, ale dosáhnout naprosté jednoty se nepodařilo. Velmi nejednotné v hodnocení byly příručky rázu brusů, dost často hodně puristicky zaměřené. Ty sice nebývaly určeny přímo pro školy, ovšem jistý vliv na učitele a tím i na vyučování měly. K prohloubení kodifikace však přispěly jen málo, spíše ji ještě rozkolísávaly.

Které mezery v pravopisné kodifikaci zůstaly z první poloviny 19. století? Jednu skupinu tvořily případy, kdy mezi zvukovou a písemnou podobou není dost zřetelný vztah, tj. kdy psaná podoba nemá dostatečnou oporu v podobě vyslovované. Druhou skupinu pak představovala téměř celá oblast jevů specifických pro projevy psané, tj. takových, které nemají přímou obdobu v projevech mluvených. Pokusíme se podrobněji ukázat, o které konkrétní problémy v obou skupinách šlo a jak se řešily.

[66]Hlavní příčinou toho, že psaná podoba neměla dostatečnou oporu v podobě mluvené, spočívala v krajových, popř. nářečních rozdílech ve výslovnosti a v neexistenci pevné ortoepické normy. Situaci ještě komplikovala snaha řešit současné problémy podle poměrů ve starších fázích vývoje češtiny, popř. podle etymologie. Při tom někdy docházelo až ke krajnostem (viz např. pozn. 7).

Jedním z otevřených kodifikačních problémů v 19. století byla kvantita samohlásek,[21] resp. její označování v psaných projevech. S tím si autoři jazykových příruček leckdy nevěděli příliš rady. Např. v 9. vydání Hankova Pravopisu českého (z r. 1849) se slovesa jako vésti píšou s dlouhým é, ale zároveň se poznamenává, že „se také psáti může: vesti, mesti, nesti, kvesti a t. d.“ (str. 60). Naproti tomu o rok později v Pravopisu českém J. S. Tomíčka se píše: „Krátká samohláska dvéslabičných sloves formy první na u (vedu) … dlouží se ve způsobu neurčitém (vésti) …“ (str. 48).

O jiné skupině sloves se v prvním vydání matičního Brusu píše: „Infinitiv dvouslabičný, stává-li se předložkou trojslabičným, krátí z pravidla kmenovou samohlásku tenkrát, jest-li kmen jeho otevřen; na př. vypiti (od píti), zabiti (bíti), pokryti (krýti), vyryti (rýti), dobyti (býti), vybrati (bráti), poznati (znáti), zachtěti (chtíti), zastkvěti (stkvíti) a p.“ Většina jazykových příruček dodržování tohoto pravidla vyžadovala, třebaže to neodpovídalo stavu v tehdejší spisovné češtině. Postupně se pravidlo alespoň trochu omezovalo. Ve třetím vydání matičního Brusu se píše, že nekrátí infinifivy „končící se v -ýti: býti – dobýti, krýti – přikrýti, ač tento se od mnohých spisovatelů po příkladě Bratří také zkracuje: býti – dobyti …“ Jazykovědec E. Kovář šel ještě dále, srov.: „Někteří píší též složené infinitivy zakončené na -íti s krátkou kmenovou samohláskou; na př. bíti – nabiti, píti – vypiti; jest to krácení dialektické.“ Pravidla z r. 1902 už mají pouze dobýti, přikrýti, ale u sloves na -íti dublety, např. přiliti i přilíti, vypiti i vypíti. V úvodní části těchto Pravidel se k tomu poznamenává: „Psaní -íti a -iti v infinitivech složených, má-li vyhovovati pravidlům dosud doporoučeným, patří v praxi k nejtěžším stránkám českého pravopisu, a analogie správného ctíti – uctiti atd. svádí i odborníky a vynikající spisovatele k chybám mříti – umřiti, díti – naditi, klíti – zakliti atp. Obtíže by přestaly a spolu žádoucí stejnost ve psaní by nastala nejsnáze a nejspíše tím, že kdyby se psalo veskrze -íti, v infinitivech dvouslabičných i v jejich složeninách víceslabičných, jak se k tomu také výslovnost nachyluje. Prozatím budiž takové psaní aspoň dopuštěno.“ Následující vydání Pravidel z r. 1903 udělalo definitivní konec tomuto spíše pseudoproblému než problému tím, že jako jediné kodifikovalo podoby uctíti, vypíti, nalíti atp.

[67]Ukázali jsme, jak zaznamenávání kvantity samohlásek v písemných projevech se v minulém století ustalovalo obtížně. Jazykové příručky se v tom u jednotlivých slov dost lišily, rozdíly byly i ve školních učebnicích.[22] Aby nevznikaly (hlavně ve škole) spory o správnost kvantity, zavedla Pravidla čes. pravopisu z r. 1902 (dále P 02, pod. P 03 atp.) poměrně hodně dublet, např. déšť//dešť, dveře//dvéře, pero//péro, jméno//jmeno, chléb//chleb, léto//leto, pléna//plena, nejprvé//nejprve, nahlédnouti//nahlednouti, přikližiti//přiklížiti a mn. j. Dubletami se Gebauer snažil překlenout nejistotu v délce samohlásek také u některých typů substantiv. Dobře je to patrné u četných činitelských jmen s příponou -tel; podle P 02 je správné např. vyjednavatel i vyjednávatel, vykonavatel i vykonávatel atp. Gebauer k tomu poznamenal: „… v jazyku českém je tendence, aby podstatná jména s příponou -tel – a rovněž všeliká jména z nich dále tvořená – měla slabiky předcházející (kořenné i příponové) krátké. To dalo by se vysloviti pohodlným pravidlem mechanickým: před -tel pišme všecky slabiky krátké. Možná, že dotčená tendence časem úplně zvítězí; ale dokud výslovnost obecná drží někde slabiku zřetelně dlouhou, nemůže se psaní od řečeného pravidla odchylné pokládati za chybu.“

Jak je patrno, snažil se Gebauer, aby kodifikovaná délka samohlásek se příkře nerozcházela s délkou vyslovovanou na většině území. I když se nevyhnul některým problematickým rozhodnutím (např. jen preclikář, pokryvka, schiplý, lyčený, skyvka, instr. sg. žabou, kravou, slamou, drahou, děrou, věrou aj.), je možno hodnotit kvantitu samohlásek v P 02 jako krok vpřed. V následujících letech by však bývalo zapotřebí ve sbližování pravopisu se skutečnou výslovností pokračovat, tj. nepodléhat zásadám vyabstrahovaným ze stavu ve starších fázích vývoje jazyka. Jak už jsme se zmínili, zčásti se tak stalo v P 03 u některých typů sloves (vypíti ap.), proto může překvapit, že právě v tomto vydání Pravidel byl učiněn v jiných případech výrazný krok zpět.

Srovnáme-li výklady z oddílu Pravidla (úvodní část) v P 02 a P 03, nacházíme v P 03 některé poučky, které vyžadují větší pravidelnost. Je tam např. tato poučka: „V podst. jménech, která mají více než dvě slabiky, před příponou -dlo nečárkujeme; píšeme tedy na př. tahadlo, vahadlo, draždidlo, schovavadlo, napajedlo, lehadlo, divadlo, čihadlo, řikadlo, spinadlo, stinadlo, stinidlo, ličidlo, …“ Naproti tomu v P 02 se píše rozvážně: „… psaní stinidlo, řikadlo atp. více se doporoučí, než stínidlo, říkadlo atd.“ Nová je v P 03 také poučka o krácení u substantiv zakončených na -č: „Ve víceslabičných před slabikou poslední nečárkujeme a píšeme tedy: vazač, pomahač, nakladač, schovavač, přechovavač, sazeč, zahaleč, vyhaněč, pohaněč, roznašeč, palič, draždič…, zaklinač, upominač, najimač, řidič, slidič…, pokryvač…; a rovněž tak ve jménech odtud odvozených: vazačka…, zaklinačka…, pokryvačství atd.“ Srovnejme to s poznámkou na str. 29 v P 02: „Pra[68]vidlo, shodné s patrnou tendencí jazyka, bylo by: víceslabičná jména s příponou (a rovněž jejich odvozeniny) mají slabiky vnitřní krátké. Možná že pravidlo to časem úplně ovládne; ale dokud výslovnost drží v některém případě slabiku dlouhou, dlužno tak i psáti.“ Také činitelská jména s příponou -tel, u nichž P 02 uvádějí dubletu, mají v P 03 většinou jen podobu se samohláskou krátkou, např. (pro)nasledovatel, najimatel, objednavatel, odesilatel, zasilatel, pronajimatel, lečitel aj. Proto je v úvodní části P 03 vypuštěna rozvážná poznámka z P 02 uvedená výše.

Kdo byl autorem nových, mnohem striktnějších pouček v P 03 a jaké pohnutky ho ke změnám vedly? Na první otázku najdeme odpověď ve 2. vydání Gebauerovy Příruční mluvnice jazyka českého pro učitele a studium soukromé z r. 1904. Výše citovanou poučku o kvantitě u substantiv s příponou -dlo najdeme na str. 68, poučku týkající se substantiv na na str. 76, o tom, že dlouhou samohlásku mají substantiva přítel a nepřítel, kdežto „ve jménech ostatních před -tel nečárkujeme“, na str. 71. V prvním vydání Příruční mluvnice tato místa nejsou, do 2. vydání byla začleněna jako poznámky pod čarou. Je tedy zřejmé, že autorem, resp. spoluautorem zostřené kodifikace je sám Gebauer. Podařilo se nám najít i odpověď na otázku, co ho vedlo k tomu, že své původní dost tolerantní stanovisko změnil. Bylo to proto, že značná část učitelstva nebyla spokojena s množstvím pravopisných dublet v P 02. Učitelstvo očekávalo od „úředních“ Pravidel vyřešení sporných pravopisných otázek, a to zcela jednoznačně. V dubletách spatřovalo slabost a nedůslednost kodifikace.[23] Jeden recenzent P 02 z řad středoškolských profesorů napsal: „Nová Pravidla žádoucí jistotu podávají v případech poměrně řídkých, volnost pak nechávají v míře daleko nečekané. … Mám pomalu mínění, že pravopisem novým se říditi značí na příště, psáti jak se komu dle jeho přesvědčení zlíbí, »než se usus … ustálí«.“ Hrozilo nebezpečí, že P 02 nebudou učitelstvem respektována. Zmíněný recenzent v závěru napsal: „Máme (nebo snad dokonce musíme) se říditi novými Pravidly? Míním, že přijmeme věci nesporné a s ostatkem počkáme, až na základě kritik uspořádáno snad bude vydání nové.“[24]

Gebauer nemohl názorů učitelstva nedbat, protože Pravidla byla určena především pro školy.[25] Jak jsme se zmínili výše, spisovatelé měli ke kodifikaci volnější [69]poměr a za její nedostatečné dodržování bývali kritizováni jen zřídka a nesoustavně (změna nastala, až když začal vycházet časopis Naše řeč). Učitelstvu nejvíce vadily dublety v označování kvantity samohlásek. Proto především v této věci byl hned v následujícím vydání Pravidel (tj. v P 03) zvolen kurs, který byl později charakterizován jako „snaha po přímočaré pravidelnosti“. Zvolený kurs byl ještě důsledněji uplatněn ve vydání Pravidel z r. 1913; tehdy už Gebauer nežil. Tato P 13 potom platila bez podstatných změn do r. 1941. Jak známo, stala se předmětem ostré kritiky na konci 20. a na začátku 30. let. Autory kritik byli především členové Pražského lingvistického kroužku a jejich výtky se ve velké míře týkaly právě označování kvantity samohlásek.

Např. V. Mathesius vytýká Pravidlům z r. 1913 podoby srdečko, draždidlo, chranítko, pronasledovatel, hřiště.[26] Avšak slovo hřiště s krátkým i mají už P 02 (a také P 57 jako dubletu), podoby draždidlo a pronasledovatel (bez dublet) mají P 03, podoba srdečko je jako dubletní uvedena už v P 02, jen slovo chranítko je poprvé uvedeno v P 13. Je zřejmé, že P 13 jen důsledněji rozvíjela to pojetí kodifikace, které bylo na žádost učitelstva uplatněno v podstatě již v P 03, tedy ještě za života Gebauerova. Nebylo by proto správné připisovat sporné zásady pro označování kvantity samohlásek jen P 13 a rozlišovat Pravidla gebauerovská a jakási negebauerovská.[27] Jestliže P 13 kritizovali členové PLK z podnětu spisovatelů, překladatelů a novinářů, a to pro zavádění přílišné pravidelnosti, pak P 02 kritizovali především učitelé, a to pro přílišnou volnost a dubletnost. Neboli autoři P 03 – P 13 vyhověli požadavkům jedné skupiny uživatelů jazyka, avšak neušli za to kritice (později) skupiny jiné.[28] Výtky členů PLK, že kodifikovaná kvantita samohlásek je mnohdy umělá a neodpovídá skutečnému stavu v jazyce, byly většinou správné. Zčásti však P 13 přece jen v označování kvantity přispěla k stabilizaci, např. u slov jméno, chléb, léto, nejprve – P 02 uváděla u nich ještě i dublety s kvantitou opačnou.

Zmíníme se v této souvislosti také o autorech Pravidel, která platila od r. 1913 do r. 1941. Gebauerovu úlohu v nich převzal E. Smetánka, spolupracovníky zůstali někteří středoškolští profesoři. Srov.: „Někdy před r. 1911 byl prof. Smetánka povolán do redakční komise Pravidel českého pravopisu. Pro vydání Pravidel v r. 1913 upravil úvod napsaný kdysi Gebauerem a podílel se na doplnění materiálu abecedního slovníku. … Prací na vydání v r. 1913 se vedle E. Smetánky [70]účastnili zejména středoškolští pofesoři Bílý a Hulík. … Je těžko dnes pátrat po autorství jednotlivých zásahů a změn.“[29] Že autorem změn v P 13 nebyl jen jeden člověk, je patrno z některých drobných diferencí v nich. Např. jedním ze slov, jehož podobu členové PLK kritizovali, je kupadlo. Přitom do úvodní části P 13 byla beze změny převzata tato poznámka z P 03 (přetištěná i ve 2. vydání Gebauerovy Příruční mluvnice): „Okolnost, že vedle struhadlo, kusadlo s krátkým -u- je zkoumadlo, koupadlo (sic!! – M. S.), houpadlo s dlouhým -ou-, nesmí nás tu másti; pravidelným nečárkováním má se jen učiniti přítrž dosavadnímu kolísání, kterého tu není při slabikách s -u- a -ou-, které však jest při slabikách jiných.“ Přesto na s. 39 je heslo kupadlo, kupadliště jen v této podobě a tak to zůstalo beze změny do r. 1941.

V P 41 a v P 57 byla kodifikace samohláskové kvantity upravována tak, aby se příliš nerozcházela se skutečnou ustálenou výslovností. Podle našeho mínění nynější kodifikace označování kvantity u samohláskových písmen v domácích slovech (!!) celkem vyhovuje. Ovšem krajové rozdíly ve výslovnosti trvají i nadále, i když v menším rozsahu než v minulém století. V západních Čechách je možno slyšet např. vyhýbka, vyhýbkář, vyjímka, vypůjčka, vyšívka apod., kdežto Pravidla vyžadují od r. 1903 jen podoby s první slabikou dlouhou a druhou krátkou. V P 02 je ještě výhybka i vyhýbka, stejně tak ve Wenzlově Ukazateli, tam je pouze vyšívka aj. Bylo by asi nejlépe řešit uvedené případy zavedením dublet. – O označování kvantity ve slovech přejatých se zmíníme dále.

Vyslovovaná podoba slova nebývá oporou pro podobu psanou ani při některých pravopisných otázkách týkajících se situace na slovotvorném švu. V první polovině 19. století se těmto otázkám nevěnovalo dost pozornosti, přitom písemná praxe nebyla jednotná (např. Hanka psal ve slově měkký pouze jedno k). Nejčastěji šlo o to, kdy psát na švu dvě stejná souhlásková písmena. Z počátku byla snaha založit pravopis v těchto případech na přísném slovotvorném členění. Např. Fr. Prusík požadoval: „Psáti jest postrannice, prostrannice, vápennice, ana jsou tvořena příponou -ice od adjectiva postranní, prostranní, vápenní, jako na př. pobočnice, zadnice, přednice, kostnice, lednice, máselnice a p.“ V Pravopisném ukazateli Jos. Wenzla je uvedena tato poučka: „Jména podstatná utvořená příponou -ník a -nice ve kmeni na -n zakončená, píšeme správně s nn: kominník, učenník, soukenník, dennice, jak už také doporoučí Brus (na str. 154, II. vyd.).“ Odvolání na matiční Brus však není docela na místě, neboť tam se dodává: „Než v těchto případech od starých dob jedno n se vysouvá a píše se také: soukeník, vápeník, nádeník, denice, vinice; avšak lépe jest, hledíc k původu slov, psáti nn; tedy dennice, vinnice atd.“ P 02 pravopisnou poučku opět trochu posouvají, ale nepočínají si důsledně; srov.: „K adj. -nný, -nní jsou pak substantiva muž. -nník, ž. -nnice, a v těch je z téže pří[71]činy -nn-: cenník, denník, nádenník, kamenník atp. Ale tu proniká a namnoze již ovládl obyčej, psáti jen -n-: píše se tedy vedle kamenník, soukenník také kameník soukeník atd., a obyčejně jen zákoník, pláteník, varhaník, kominík, čalouník, zvoník, seník…, a taktéž plátenice atp. Když kolísáme mezi psaním -nn- a -n- a důvod pro -nn- není dost zjevný, volíme psáti -n-.“ Počínaje P 03 uvádějí se v abecedním seznamu slov a tvaru jako náležité pouze podoby s jedním -n-; podržuje se pouze rozdíl mezi vinnice, vinník (od vina, vinný) a vinice (od víno). Tato výjimka byla odstraněna teprve v P 57.

Psaní skupin souhláskových písmen vůbec patří i v současnosti pro pisatele k obtížným pravopisným jevům. Psaná podoba často nemá oporu v podobě vyslovované a slovotvorné hledisko nelze vždy uplatňovat důsledně, protože existují ustálené odchylky (např. český, plaský, hradecký, vlaština a ovšem deník apod.) nebo neprůhledné případy (plátěný : soukenný) i jiné zvláštnosti. Pisatel proto nemůže spoléhat příliš na pravidelnost, mnohé případy si osvojuje spíše pamětně. Avšak vzhledem k tomu, že současný stav je poměrně ustálen, nebylo by prospěšné radikálněji do něho zasahovat.

(Dokončení v příštím čísle)


[1] Upozorňujeme, že v citátech ponecháváme záměrně pravopis v té podobě, jaká je v citovaném díle. Domníváme se, že v práci o vývoji pravopisu je to účelné.

[2] V. Zikmund, Mluvnice jazyka českého pro nižší třídy středních škol, Praha 1874, s. 17.

[3] F. Vymazal, Pravopisný slovník a zásady českého pravopisu, Brno 1886, s. 10–12.

[4] J. Gebauer, Uvedení do mluvnice české, Praha 1876, s. 59.

[5] J. Zubatý, O českém pravopise, NŘ 3, 1919, s. 97–98.

[6] Jan Slav. Tomíček, Pravopis český dle ústrojnosti českého jazyka, Praha 1850, s. 13.

[7] Uvádíme takový příklad, autorem je Fr. Prusík” „Jitrnice nemůže míti i, nýbrž í, neníť slovo to odvozeno od kmene jitro, nýbrž od jętra; ę se nahrazuje buď ia (přehlas. ie, zúžené í) neb a: jatra neb jiatra, jietra, odkud jietrnice, jitrnice.

[8] V. Hanka, Mluvnice českého jazyka na základě soustavy Dobrovského, 3. vydání, Praha 1849, s. 10.

[9] J. Vachek, K obecným otázkám pravopisu a psané normy jazyka, SaS 25, 1964, s. 117–126.

[10] P. Sgall, Charakteristika českého pravopisu, Questions of Orthography and Transliteration, Praha 1986, s. 47–100.

[11] Nejstarší české veršované legendy, k vydání připravil Jiří Cejnar, Praha 1964, s. 72–73.

[12] O spřežkách pro sykavky ve staročeských rukopisech viz: J. Cejnar, Když ještě nebyla Pravidla českého pravopisu, Slova a dějiny, Praha 1980, s. 25–32.

[13] J. Gebauer, Uvedení do mluvnice české, Praha 1876, s. 61.

[14] D. cit. v pozn. 13, s. 62.

[15] Viz pozn. 6.

[16] Srov.: „Zde máme nepříjemné války s Nejedlým, který za odpověď na skromně a mírně psané pojednání o Orthog. analog. držel a diktoval jedovatou řeč svým posluchačům, kdež dokazuje, že kdo se drží té orthog., jest karbonář, sektář, s Poláky a s Rusy spolčený zrádce etc.!“ – Citováno z dopisu Josefa Jungmanna J. Kollárovi ze dne 26. února 1828.

[17] V Doslovu k Radhostu Palacký napsal: „Křiklavé nedůslednosti ve psaní a vyslovování písmen g, j, y a v žádaly ovšem opatření nějakého. … Konečně roku 1842 Šafařík, uradiv se o té věci s Jungmannem, v posezení českofilologické sekce kr. české Společnosti nauk dne 2. června přednesl své závažné Slovo o českém pravopisu (tištěné v Časopisu českého Museum 1843, svazku I, str. 3–12), k jehožto návrhům netoliko přidali sme se všichni přítomní (zejména Jungmann, Presl, Hanka, Koubek i já), ale přistoupil také dotčený sbor Musejní v posezení svém dne 1. října 1842, …“

[18] J. Gebauer, Příspěvky k historii českého pravopisu a výslovnosti staročeské, Praha 1871, s. 223.

[19] J. Jungmann se k tomu vyjádřil takto: „A však jedna stránka literatury nové vždy ještě za předešlými dobami zůstává, a jinak jim nevyrovná se, leda že úsilněji o zlepšení její všickni spolkem ujímati se budeme. Jest to jazyka zprávnost a čistota, kteréž ve spisech nového věku vždy ještě pohřešuje ten, kdo s plody literními předešlých věků se blíže seznámil. Jaký div! Co předkové naši s mateřským mlékem ssali, čemu ve školách, v životu veřejném, v obchodu každodenním přivykali, to my, jinak vedeni byvše, svou vlastní pilností sobě osvojovati a v pozdějších letech nahražovati musíme. Odtud pochází, že sloh a mluva i lepších a pilnějších spisovatelů nových vždy a všudy oné přesnosti a ráznosti nejeví, jakéž v dobrých starých knihách se divíme.“

[20] Srov.: „Nová básnická generace nebyla spokojena s dotavadním (vlasteneckým, jak se tehdy říkalo) směrem a snažila se k nám zavésti myšlenkové proudy cizí. Poněvadž však přihlížela hlavně k myšlence a k obsahu, často přímo macešsky odbývala stránku formální a jazykovou. Sloh mladých básníků je proto neobratný a ztrnulý, jazyk leckdy nesprávný. Zhusta užívají tvarů dialektických, obvyklých v mluvě lidové. … Přímo nás zarážejí jazykové nesprávnosti u Hálka, jenž byl dlouho pokládán za vůdce této básnické generace. … Nikterak by mu nebyla bývala na škodu důkladnější znalost mateřského jazyka a trochu filologie, … Dopouštěli-li se vůdcové takovýchto chyb, lze pochopiti, že to činili i ostatní básníci. Neruda však věnoval později větší pozornost stránce jazykové; …“ – V. Vondrák, Vývoj současného spisovného českého jazyka, Brno 1926, s. 74, 76, 77.

„… i v dalších desítiletích XIX. století nalézáme u vynikajících spisovatelů českých poměrně dosti odchylek od jazykové správnosti, ba jistou jazykovou nekázeň, a to i v generaci lumírovců, … část vysvětlení je třeba hledati v tehdejším úpadku české jazykozpytné theorie (před vystoupením Gebauerovým) a v úmyslné reakci básníků proti přemrštěnému brusičství let sedmdesátých, které tak vtipně zesměšnil m. j. Svatopluk Čech ve svém profesorovi Kostlivém v Pestrých cestách po Čechách.“ – M. Weingart, Slovo o české jazykové kultuře, ČMF 18, 1932, s. 129.

[21] Srov.: „Vedle jiných věcí nemalé nesnáze činí v pravopise nestálosť kvantity, která, jak se zdá, podle dialektů rozdílná jest. Tak na př. v severních Čechách dlouží se kmenová samohláska ve slovech jako: bájka, kníha, šídlo, strouha, sáhnouti, sáhati atd., kdežto v středních a jižních krajích se kmen v týchž slovech skracuje.“ – Brus jazyka českého (tzv. matiční), Praha 1877, s. IX.

[22] F. Vymazal upozornil, že v jedné čítance (Jirečkově) se píše dešť, prvé, nésti, prohlédne, bájka, kdežto ve druhé déšť, prve, nésti, prohledne, bajka (Bartošova čítanka). – Viz d. cit. v pozn. 3.

[23] O tom by bylo možno uvést mnoho dokladů. Podáme alespoň jeden. Nadějný, předčasně zesnulý jazykovědec, docent české univerzity v Praze Em. Kovář napsal v 80. letech v jedné recenzi toto: „Nechápeme, proč bychom se měli tak usilovně domáhati jednoty. V tom, čeho správnosť jest dokázána, jednota jistě jest; tam, kde nelze rozhodnouti, co jest správnější, lepší jest ponechati libovůli, než se domáhati jednoty. … Jak Brus píše a co doporučí, jak jiní dosud píší, na tom pranic nezáleží…“ Na to reagoval podrážděně jeden učitel: „Tato slova jsou snad nejsmutnější, a jinak řečená zní v ústech tohoto slovutného filologa takto: Dle Brusu se zcela nic neřiďte, to byste nikam nedošli, on vám nemá co poroučeti. Uznati musíme, že dle slov těch čelíme k tomu, aby nikdy snad nedošlo k ustálenosti pravopisné.“ A kritizovaný autor příručky se vyjádřil podobně: „Dr. Em. Kovář míní, že takovéto různosti pravopisné nevadí ani ve školách, s míněním tím však asi nikdo, kdo češtině vyučoval anebo vyučuje, souhlasiti nebude. Vzbudiliť bychom v žácích asi pramalou důvěru v pravidla pravopisná, kdybychom jim řekli, že mohou psáti dle libovůle své…“

[24] F. V. Autrata, K novým Pravidlům…, Komenský 30, 1902, s. 286.

[25] Podrobněji o tom viz: M. Sedláček, Devadesát let od vydání prvních Pravidel českého pravopisu, Český jazyk a literatura (v tisku).

[26] V. Mathesius, Čeština a obecný jazykozpyt, Praha 1947, s. 424.

[27] Srov.: „Volnost, kterou Gebauer v theoretické části povoloval v takových případech, kde tendence ke krácení základního kmene v odvozeninách v obecném usu ještě nepronikla, byla v pozdějších vydáních zrušena a krácení kmene se tam požaduje v příkrém rozporu se skutečným usem s přímočarou pravidelností vždycky.“ – D. cit. v pozn. 26, s. 448.

[28] Tím doplňujeme a zpřesňujeme svůj článek K vývoji jazykové kultury češtiny v letech 1918–1945, NŘ 74, 1991, s. 169–180.

[29] J. Porák – J. Jančáková, Bibliografie prací prof. PhDr. Emila Smetánky s přehledem jeho činnosti, Praha 1977.

Naše řeč, ročník 76 (1993), číslo 2, s. 57-71

Předchozí Alena Polívková: Rafting

Následující Ondřej Hausenblas: Nevšednost a formálnost jako podstatné rysy spisovné češtiny

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1