Časopis Naše řeč
en cz

K vývoji českého pravopisu. Část 2.

Miloslav Sedláček

[Články]

(pdf)

-

Po celé 19. století byla věnována malá pozornost tomu, co psát dohromady (graficky jako jedno slovo) a co zvlášť, a nebyla stanovena žádná systematická pravidla, jimiž by se psaní bylo mohlo řídit. Existovaly jen dílčí pokyny, ale ani ty nebývaly důsledně dodržovány. Zvláště hranice mezi spřežkami a volnými spojeními byla velice nezřetelná. V Dobrovského mluvnici se např. věnuje pozornost případům, kdy na prvním místě je původní předložka. Často se píšou dohromady, např. polehku, porůznu, pozejtřku, vespolek, nazad, nakrátce, naruby, opravdu, zdaleka, zevnitřku, bezděky, nadmíru aj. Některé výrazy se však píšou odděleně. Výslovně to Dobrovský žádá tehdy, když před adjektivem zakončeným na -sko stojí po, např. po rusku, po česku, po německu, a když před adjektivem zakončeným na -o stojí na: na jevo; (barviti) na modro, na zeleno; na pravo, na levo atp. Dobrovský píše také do naha, do čista, po každé, po druhé, za druhé, bez mála, mezi tím, při nejmenším. Avšak většina podobných výrazů je psána v jeho mluvnici jako jedno slovo. V tom je Dobrovský blízký nynější kodifikaci, v některých případech ji dokonce předstihuje, píše např.: osamotě, opolednách, (jíti) posvých, pohlavě. Hanka ve své české úpravě Dobrovského mluvnice dodržuje jeho způsob psaní českých příkladů a v několika případech ještě rozšiřuje psaní dohromady. Na rozdíl od Dobrovského píše pokaždé, podruhé, zadruhé, bezmála, mezitím, přinejmenším. Dobrovský (a po něm Hanka) píše dohromady také kondicionálové tvary bylbych, bylbys, bylby atd. a většinou (ne docela důsledně) spojku -li dohromady se slovesným tvarem, někdy i s jiným druhem slov, např. mámli, budeteli, živli (či mrtev).

Ve druhé polovině 19. století je od úzu Dobrovského a Hanky patrný odklon, a to hlavně ve školních mluvnicích. Např. v Mluvnici Matiáše Blažka se píše na ruby, na vzdory, na kvap, na zad, na krátce (Dobrovský i Hanka píšou tyto výrazy dohromady), k vůli, do kořán, na mále, bez mála, po tichu; stejně je tomu v České mluvnici Emanuela Kováře. Naproti tomu Wenzlův Pravopisný ukazatel dává častěji přednost psaní dohromady. Značná nejednotnost byla způsobena hlavně nízkou úrovní tehdejší slovotvorné teorie, obzvláště její sémantické stránky. Kromě odvozenin se sice rozlišovaly složeniny a tzv. sloučeniny (spřežky), ale jejich vymezení a pojetí bylo nejednotné. O vytvoření jakéhosi pravopisného pravidla se pokusil Fr. Bačkovský: „Pišme tedy volné sloučeniny mající platnosť příslovcí, vůbec a zvláště ty, jejichžto původ jest zatemněn, vždy dohromady, a pišme tedy na př.: namnoze, poprvé, podruhé, odjinud, nadmíru…“ Za poučkou [127]následuje několik desítek příkladů psaných dohromady. Bačkovský se snaží rozlišovat psaní dohromady a zvlášť podle toho, jak dalece pokročil proces adverbializace, takže zvlášť je třeba psát tehdy, jestliže „prvotního významu ještě nijak příslovce ta nepozbyla ani nezatemnila původu svého“.[30] Že to není kritérion zcela jednoznačné, o tom svědčí některé z příkladů, které uvádí: v pravo, v levo, v zadu, na jevo, za živa aj. Vlivem historizujícího přístupu se základová část v takovýchto výrazech považuje stále za adjektivum, přestože v nich už charakter adjektiva nemá. Zásluhou Bačkovského však je, že patrně jako první promýšlel u nás užívání „ležací čárky“, tj. spojovníku.[31] Věnoval pozornost nejen adjektivům typu česko-německý, nýbrž i některým případům jiným. Doporučuje psát Beneš Třebízský (nikoli Beneš–Třebízský) a koriguje starší zvyklosti o psaní částice li (u Dobrovského, Hanky a jiných): „Co pak týče se li, neoddělujme ho ležací čárkou také pouze tenkráte, když tvoří se slovem, k němuž jest přidáno, pojem jediný, jako na př.: neboli, pakli, nežli, zdali a pod.; … Avšak všude tam, kde li má platnosť spojky jestliže nebo zdali, ležací čárkou li buď odděleno vždy, protože tu netvoří se slovem, k němuž připojeno, pojmu jediného, nýbrž má svůj význam zvláštní. Neoddělovati li ležací čárkou nikdy jest archaismus…“[32]

V názorech na psaní dohromady a zvlášť došel v minulém století asi nejdále Fr. Vymazal. Vyjádřil se k tomu takto: „Adverbia (a částice vůbec) pišme co nejvíce jedním slovem, neboť k tomu směřuje každý pravopis, na př. také německý: zuguterletzt. Proto pišme: najednou, dopoledne, shůry, stěží, zanedlouho, zpočátku, podnes, bezpochyby, dokořán. Nezvratných pravidel není ovšem ani tu, poněvadž nová adverbia bez přestání vznikají. Co bylo dnes konstrukce (po tom), může býti zítra příslovkou (potom).“[33] Přesto Vymazal vedle kvůli píše i k vůli, vedle (mluviti) spatra také s patra a jen na bíle dni.

Koncem minulého století byla tendence k hojnějšímu psaní dohromady u výrazů s adverbiálním významem dobře patrná. P 02 vyšla této tendenci vstříc v dost velké míře, ale v některých jednotlivostech ještě podržela psaní oddělené, např. k vůli, v pravo, v levo, v pravdě, po prvé, z rána, na bíle dni, z čista jasna. P 13 zavedla psaní vpravo, vlevo, vpravdě, napravo, nalevo, zrána, avšak až do r. 1957 bylo kodifikováno oddělené psaní u výrazů po prvé, po druhé, na pospas, na bíle dni, zpočátku, z čista jasna. P 57 ještě poněkud rozšířila psaní dohromady a v četných případech zavedla dublety. Toto řešení se osvědčuje. Podstatně se snížila [128]možnost dopustit se v této oblasti pravopisu nedodržení kodifikace a z hlediska komunikačního se při tom neprojevují žádné potíže.

Psaní dohromady a zvlášť se týká také některých zkratek. Z tohoto hlediska nevěnovala kodifikace zkratkám pozornost dlouhou dobu; teprve v P 57 je způsob jejich psaní kodifikován poprvé. Je pochopitelné, že do té doby byl úzus rozkolísaný. V minulém století převažovalo psaní zvlášť, jen u některých zkratek se vyskytovalo psaní dohromady (nejčastěji u zkr. atd.). Ještě v úvodních kapitolách P 41 se užívá zkratek a pod., t. j., a p., na př., avšak atd., atp., aniž se někde o tom podává výklad. Ve srovnání s P 41 přibylo v P 57 zkratek psaných dohromady (apod., tj., aj., např., kupř., popř., tzv.). V úzu se projevuje snaha počet zkratek psaných dohromady ještě poněkud rozšířit. O tzv. iniciálových zkratkách je kodifikační zmínka poprvé v P 13.

Pravopisnou oblastí, která zůstávala v první polovině 19. století téměř nepovšimnuta, je interpunkce. Pravopisné příručky od Hanky, Tomíčka a jiných se o ní vůbec nezmiňují a stejně je tomu ještě v prvním vydání matičního Brusu. Prvním, kdo u nás věnoval interpunkci větší pozornost, byl zřejmě Martin Hattala, a to ve své Srovnávací mluvnici.[34] Úloha interpunkce spočívá podle něho v tom, „aby čtenář viděl a věděl, kde má hlas změniti, a kde delší anebo kratší čas přestati čísti. Znaky, kterými se to děje, slují dělidly anebo rozdělovacími znameními.“ Rozlišuje „znamení hlasoměnná“ a „znaky přestávky“. K prvním patří „znak otázkový“ (?) a „znak podivení“ (!). K druhým řadí tečku, čárku, středník, dvoutečku, „znak dokládací anebo husí nožičky“ („ “), „příčnici“ (nynější pomlčku), závorky a spojovník. S výjimkou tří teček jsou to všechna znaménka, která nyní k interpunkčním počítáme. Také poučení o tom, kdy jich užívat, je vzhledem k době na dost slušné úrovni. Avšak dlouho zůstaly výklady Hattalovy nevyužity a trvalo několik desítek let, než se pokročilo dále. Např. v 2. vydání matičního Brusu je zmínka pouze o čárce a středníku a ve 3. vydání je přidána poznámka o tečce.

Celkový přehled o interpunkci v češtině podal po Hattalovi až František Bartoš ve své Skladbě (1. vydání r. 1878). Podobně jako Hattala také on rozlišuje „dělidla, kteráž označují a) části vět, b) přízvuk vět“ (to jsou otazník a vykřičník). K interpunkčním znaménkům počítá Bartoš i tzv. znaménka pomocná, „znaménko rovnosti“ (=), paragraf (§), znaménka, jimiž se odkazuje k poznámkám (hvězdičky, křížky, číslice), dokonce i „znamení délky nebo krátkosti slabiky (–u).

Kromě celkového přehledu Hattalova a Bartošova vzniklo v posledních desítiletích minulého století několik příspěvků o dílčích otázkách české interpunkce (některé se zajímavými postřehy), protože pro školní vyučování bylo zapotřebí některé interpunkční zásady prohloubit. Autory těchto příspěvků byli většinou pedagogové, jako např. Jan Lepař, autor článku O větoslovných znameních rozdělovacích v písmě, v němž mj. výstižně vyložil rozdíl mezi přívlastkem [129]několikanásobným a postupně rozvíjejícím.[35] P 02 podnětů ze všech předcházejících prací dostatečně nevyužila a o některých interpunkčních znaménkách (o otazníku, vykřičníku, uvozovkách) se vůbec nezmínila. Přesto i v P 02 je možno vidět malý krok vpřed. Opustila některé mechanické zásady převzaté pravděpodobně z pravidel uplatňovaných v cizích jazycích a alespoň zčásti je nahradila hlediskem významovým.[36] Zároveň přispěla ke stabilizaci interpunkčních názvosloví – v podstatě převzala téměř všechny názvy užívané Bartošem.[37] Závažným způsobem přispěla k rozvinutí interpunkčních zásad P 13. Rozsah kapitoly Znaménka rozdělovací je v nich ve srovnání s P 02 zdvojnásoben, výklady rozšířeny i prohloubeny, významové hledisko opět trochu zesíleno. Koncem 30. a začátkem 40. let se intenzívně zabýval interpunkční problematikou Jiří Haller.[38] Výsledků jeho práce mohlo být pak využito v P 41 i v P 57, v nichž byla kapitola o interpunkci rozšířena a upravena v dost velké míře. Přesto je možno říci, že základní principy české interpunkce se za posledních 80 let podstatně nezměnily, byly pouze postupně rozvíjeny a doplňovány. Současný stav kodifikace interpunkce celkem vyhovuje, postačí pouze malé úpravy.[39]

Velmi malá pozornost byla téměř po celé 19. století věnována pravopisu velkých počátečních písmen. V Hankově Pravopisu českém se o nich jedná na dvou malých stránkách, v České mluvnici pro školy střední a ústavy učitelské od E. Kováře z r. 1889 je poznámka o užívání velkých písmen na pěti (!) řádcích, většina tehdejších učebnic se o nich nezmiňuje vůbec. Je pochopitelné, že úzus byl rozkolísaný. Jako důkaz uvádíme z matičního Brusu (první vyd. z r. 1877) odstavec o přídavných jménech odvozených od jmen vlastních: „Co do psaní počátečního písmene jejich jeví se veliký zmatek. Jedni píší český, druzí Český, litoměřický a Litoměřický atd. Bylo by žádoucí, aby byla v té věci jednota, a sice aby psána byla malým začátečním písmenem, jakož s českým pravopisem lépe se srovnává.“ Jednoho důležitého faktoru si všiml Fr. Vymazal: „O psaní velkých písmen rozhoduje několik momentů neorthografických. Jest to především moment úcty a vážnosti, jenž nám káže vyznamenávati vlastní jména a tituly atd. [130]velkými písmeny: říše Česká, naproti tomu české sklo, Jeho Excellence, Církev (ve spisech theologických). … Pevných pravidel ve věcech těchto není a nebude, neboť nelze ani bezpečně vymeziti pojem vlastních jmen. Některým spisovatelům jsou i jména měsíců vlasmími jmény: Leden.“

Prvním pokusem podat soustavný přehled zásad o psaní velkých počátečních písmen je publikace Kdy jest psáti v češtině na počátku slov písmena veliká? od Františka Bačkovského (vyšla asi v polovině 80. let, přesný rok není uveden); ve stručnější podobě a s menšími úpravami ji autor převzal do svých Mluvnických rozprav. Při zpracovávání využil článků otištěných v různých časopisech, především pedagogických, jejichž autory byli hlavně učitelé, a pokusil se o syntézu názorů v těchto článcích obsažených. Spisek Bačkovského vyniká bohatým materiálem a snahou dát psaní počátečních písmen teoretický základ. To se mu sice zcela nepodařilo, ale jeho úsilí o syntetické řešení této problematiky je podnětné dodnes.[40] Bačkovský si dobře uvědomoval, kdy bývají při volbě počát. písmena největší nesnáze: „Zmatek pravopisný pak jeví se hlavně ve vlastních jménech složených. Protože slova, z nichžto jména ta jsou složena, tvoří dohromady pojem jeden – jedno jméno vlastní – a protože velikou písmenu píšeme toliko na počátku vlastního jména, mělo by vlastně ve vlastních jménech složených býti psáno pouze prvé slovo v řadě vlastního jména velikým písmenem počátečným.“ Pravidlo se ovšem týká jen takových názvů, v nichž není žádné další vlastní jméno. Bačkovský některé odchylky od něho vysvětluje takto: „Píšeme jména měst Králové Hradec, Německý Brod, Česká Lípa a pod., ačkoli hradec, brod, lípa nejsou samy o sobě jmény vlasmími. Příčina je na snadě. Nepodrželať zde slova ta prvotného významu svého, jako na př. nepodržela ho ani v příjmeních osob (Sýkora, Žák, Brabec), a my nemyslíme na skutečný hradec, na skutečný brod, na skutečnou lípu atd., nýbrž na místo, na kterém jméno to utkvělo.“ Ovšem o místních jménech se substantivem, které si obecný význam zcela podrželo, může pouze konstatovat: „A podobně píšeme všechna jména měst i vesnic a míst podobných, a to i těch, kde ještě také prvotný význam jména podstatného vedle onoho oznaku místa příslušného zřejmě bije v oči, na př.: Karlovy Vary, Mariánské Lázně, Dlouhá Ves a pod.“ Bačkovský by tento způsob psaní neomezil jen na místní jména: „… i pišme tak i podobné názvy hor: Veliký Zvon, Boží Dar a pod. jakož i všechny jiné názvy zeměpisné, v nichžto podstatné jméno nemá původního významu svého, změnivši se ve jméno vlastní.“

Problematika velkých počátečních písmen v zeměpisných jménech zůstala aktuální dodnes. Už v době Bačkovského se ukazovalo, jak nesnadno se různorodý materiál zeměpisných jmen klasifikuje a jak obtížně se někdy způsob psaní zdů[131]vodňuje. Dosvědčuje to tento případ: V publikaci Kdy jest psáti… argumentuje Bačkovský tak, že „v názvě Český les znamená les opravdový les“, a proto je třeba psát toto slovo s počátečním písmenem malým. V Mluvnických rozpravách však přijímá stanovisko Lepařovo, že je třeba psát Český Les. Lepař napsal: „Lesů v Čechách, tedy českých lesů, jest několikero. Ale vykládajíce o svazích a prostých výškách Českého Lesu, mluvíme o pohoří, které se lesem nazývá, ačkoli místy lesu ani nemá, a které i po straně bavorské Českým Lesem zůstává, skutečným českým lesem nejsouc.“[41] Z toho je patrno, že rozhodování o tom, zda „podrželo slovo prvotného významu svého“, je někdy nesnadné. Přesto se ho Pravidla až do r. 1941 zcela nevzdávala. Např. pravopis názvu ulic V Tůních, U Studánky apod. se v nich odůvodňoval tím, že „obecný význam slov tůně atd. v těchto jménech vymizel z paměti“, kdežto názvy ulic U invalidovny, U reálky se píšou odchylně, „ježto zde se obecný význam slov invalidovna, reálka atd. ještě cítí“.[42] Je zřejmé, že je to hledisko vágní, proto ho P 41 a po nich i P 57 přestala užívat. Avšak jeho náhrada přinesla nesnáze jiného druhu. Způsob psaní byl pak vázán na znalost reálií, většinou historického rázu. Aby pisatel napsal správně např. ulice U hybernů, ale ulice Na Skalce, musel vědět, že hybernové byli členové mnišského řádu a Skalka původně usedlost. Nová Pravidla odstraňují tuto nesnáz tím, že se uchýlila k mechanickému řešení, zavádějí psaní velkého písmena ve slově následujícím po předložce vždycky, takže se píše U Hybernů stejně jako Na Skalce.[43] Psaní velkých počátečních písmen je oblast pravopisu, která za posledních sto let vůbec prošla velkými změnami. Ukážeme to na několika příkladech.

V P 13 se píše Český les, v P 41 Český Les, v P 57 opět Český les. V matičním Brusu z r. 1894 je vytištěno Staré Město, Malá Strana (pražské čtvrti), Národní Listy (noviny), Český Lid, Moravská Orlice (časopisy), Skřivánčí Písně (sbírka básní). V P 02 nacházíme Staré město, Nové město, Malá strana (čtvrti), ale stejně jako dříve Moravská Orlice, Naše Doba, Smilova Nová Rada (liter. dílo). V P 13 je shodně Staré město, Nové město, Malá strana, obdobně Starý zákon, ale odlišně Moravská orlice, Naše doba, Národní listy a pak Panna Orleánská, Vysoké Kolo, Králický Sněžník, ale staroměstská radnice, valdštejnský palác, vladislavský sál. P 41 mají odlišně Staré Město, Nové Město, Malá Strana (čtvrti), Staroměstská radnice, Valdštejnský palác, Vladislavský sál, Starý Zákon, shodně Panna Orleánská, Vysoké Kolo, Králický Sněžník, navíc České Středohoří, Kunětická Hora (hrad), Zelená Hora (zámek), Svatá Hora (poutní místo), shodně Moravská orlice a navíc vysoké učení technické. V P 57 je změněno Starý zákon, Panna orleánská, České středohoří, České vysoké učení technické, bez bližšího určení se píše Kunětická hora – ostatní jako v P 41.

[132]Všechny tyto změny byly projevem hledání vhodných kritérií, pomocí nichž by se pojmenování dosti různorodých jevů utřídila tak, aby bylo možno stanovit pro ně nejvýhodnější pravopisná pravidla. Dost často se při tom uplatňovala snaha, aby bylo zároveň využito možnosti, kterou velké počáteční písmeno v psaném projevu na rozdíl od projevu mluveného leckdy poskytuje, tj. podat kromě informace, že jde o vlastní název, ještě nějakou informaci navíc, např. využít u víceslovného názvu některých kombinačních možností ve volbě počátečních písmen k pojmenování různých denotátů (např. černá hora – Černá hora – Černá Hora; nové město Nové město Nové Město), k různým hodnocením pojmenovaných denotátů (Staroměstská radnice – malostranská radnice) atp. Ne vždycky se tato snaha v praxi osvědčila, někdy přinesla přílišné komplikace. Proto se od pravopisného diferencování v některých případech upustilo, např. podob jako Nové Město se začalo užívat nejen jako pojmenování pro město, nýbrž i pro městskou čtvrť nebo část. Projevuje se tendence vytvářet větší skupiny pojmenování psaných stejným způsobem, např. psát stejně pojmenování pro místa, v nichž člověk sídlí (a třeba i sídlil), tj. měst, vesnic, čtvrtí, předměstí, novodobých městských sídlišť (a třeba i zámků, hradů atp.).[44] Tato tendence je patrná v nejnovějších Pravidlech.

Tato Pravidla se musela vyrovnat také s problémy jiného druhu, a to s takovými, které značně překračují hranice jazykovědy. Jde v nich o to – jak už připomněl F. Vymazal –, že volba počátečního písmena může být leckdy projevem honorifikačních anebo depreciačních vztahů pisatele k pojmenované skutečnosti. Této možnosti se využívá již dlouho, např. v náboženských textech. Za druhé světové války se muselo v našich novinách psát slovo Vůdce (= Hitler) s velkým počátečním písmenem, naopak po válce se krátký čas objevovalo v novinách slovo Němci s poč. písmenem malým. V P 57 se zavedlo psaní Slovenské národní povstání, ale dále se psalo např. polské povstání atd.

Po r. 1945 a ještě více po r. 1948 se velmi zvýšila prestižnost velkých poč. písmen, mj. v souvislosti s rozšířenou tendencí považovat četné popisné názvy za oficiální, za vlastní. Není pochyb, že k tomu silně přispívaly cizí vlivy a velké společenské změny, především násilné rušení soukromých podniků, mající za následek jejich institucionalizování, a nesmírné zbyrokratizování veřejného života. Uměle utvořené názvy jako Hygie, Masna, Narpa, Druchema se jakožto názvy podniků psaly s poč. písmenem velkým a podle nich pak i názvy vyloženě popisné, jako Železářství, Stavebniny atp. Před r. 1945 se ovšem označení soukromých živností psala s písmenem malým, např. řeznictví, pekařství, kovář, hostinec apod. S malým písmenem se psala nejen označení živností a obchodů. Tehdejší úzus kodifikovala P 41: „Jména úřadů, škol a podobných institucí vlastními jmény nejsou: ministerstvo školství a národní osvěty, okresní soud, notářská komora, reálné gymnasium, vysoké učení technické.“ Jenomže po r. 1945 se v názvech nových [133]institucí začala postupně prosazovat písmena velká, např. Místní národní výbor v…, Ústřední rada odborů, Komunistická strana Československa. Snahy brzdit šíření velkých písmen neměly úspěch.[45]

V P 57 došlo v kodifikaci velkých počátečních písmen k velice neobvyklému řešení, které se brzy ukázalo jako pochybené. Bylo způsobeno hlavně zásahy z politických míst. Tehdejší komunističní politici, kteří návrh nové kodifikace posuzovali (např. ministr Václav Kopecký), víceméně znali předválečný pravopisný úzus a nepovažovali za potřebné, aby se přestala psát malá počáteční písmena v názvech, které se tak psaly už před válkou a na nichž neměli zvláštní ideový zájem. Požadovali však, aby názvy nových skutečností politického, ekonomického nebo ideového rázu se z prestižních důvodů psaly s počátečním písmenem velkým. Jednání se konalo nedlouho po odhalení kultu osobnosti, proto se při tom hodilo předstírat stranickou skromnost. Z toho důvodu byla prosazena zásada, že názvy stranických orgánů se mají psát s písmenem malým, kdežto názvy „lidových“ orgánů s písmenem velkým. Přestože se do té doby psal název Ústřední výbor KSČ s velkým Ú, zavedlo se psaní ústřední výbor KSČ, ale ovšem Místní národní výbor ve Lhotě.[46] Jména úřadů, škol a podobných institucí se i podle P 57 měla psát dále s počátečním písmenem malým a stejně tak i „názvy složek a orgánů jedinečných institucí“, kdežto názvy nových skutečností s písmenem velkým, např. Úřad předsednictva vlády, Státní statek v… V mnoha případech se užívalo velkého písmena z důvodů ideových, např. Sovětská armáda, Velká vlastenecká válka atp. Tím se stalo, že kodifikace v P 57 byla založena na dvou odlišných normách, předválečné a poválečné. Tato koexistence odlišných norem byla velmi nepraktická. Obzvlášť patrné to bylo tehdy, jestliže byly obě normy uplatněny u pojmenování skutečností stejného druhu. Např. názvy škol a soudů se psaly podle předválečné normy dále s počátečním písmenem malým, ale nově bylo zavedeno, že názvy vysokých škol a nejvyššího soudu se píšou s písmenem velkým. Vznikaly i dost kuriózní situace. Např. fakulty vysokých škol se jakožto „složky“ psaly s písmenem malým, ale když se některé pedagogické fakulty staly samostatnými vysokými školami, začaly se psát s písmenem velkým, zatímco pedagogické fakulty začleněné k univerzitám se měly psát dále s písmenem malým.

[134]Nová Pravidla (P 93) nutně musela slabá místa předcházející kodifikace (P 57) upravit. Návrat před rok 1945 by však už nebyl býval možný. Jako řešení se zvolilo důslednější uplatnění a částečné rozšíření normy poválečné, takže velkých počátečních písmen v českých textech trochu přibývá. Přitom zůstává český pravopis v oblasti velkých počátečních písmen v podstatě stále typem univerzálovým, tj. pro většinu víceslovných názvů s charakterem vlastního jména platí stále jako základní zásada, že s velkým písmenem se píše pouze první slovo v názvu, kdežto slova následující s písmenem malým, pokud ovšem není některé z nich jménem vlastním. Srov. např. český název Spojené státy americké s anglickým United States of America. Nová pravidla zároveň omezují striktnost zásad o využívání velkého písmena k honorifikačnímu účelu, a to tím, že sám pisatel má častěji možnost se rozhodnout, jaké počáteční písmeno zvolí.

Ani psaní slov přejatých do češtiny z jiných jazyků (tzv. cizích slov) nebylo v první polovině 19. století věnováno příliš pozornosti. Avšak rozvoj české literatury, zvláště odborné a překladové, přinášel různé otázky, na něž bylo třeba dávat odpovědi. Takovou odpovědí na některé aktuální otázky byl článek P. J. Šafaříka O skloňování jmen cizojazyčných, otištěný r. 1852 v Časopise českého museum. Vznikl na základě porad autora s Čelakovským, Erbenem, Štorchem a několika profesory pražského akademického gymnázia. Mezi nimi byl i Václav Svoboda. Ten se problematikou cizích jmen a přejatých slov později velmi podrobně, ale ne příliš úspěšně zabýval. Safaříkův článek ovlivnil přístup k těmto otázkám na dlouhou dobu. Přitom pravopisu přejatých slov obecných se dotýká jen okrajově. Zdůrazňuje se v něm „nezměnitelná potřeba, aby Nominativy cizích slov, buďtež v jd. nebo mn. čísle, nikdy jinačeny, nýbrž v původní své formě užívány byly“. Tato zásada byla míněna především pro latinská a řecká jména vlastní, ale mezi příklady jsou uvedena i substantiva obecná: museum, gymnasium, drama, clima, schema. V. Svoboda se později jednám se Šafaříkem dovolával, ale výsledek interpretoval trochu po svém: „… usnesení stalo se na dvou pravidlech: 1. Abychom psali v češtině cizí jména vzatá ze staroklassických, romanských a germanských jazyků pravopisem původním, při čemž jest ovšem dovoleno psáti řecká jména také tím způsobem, kterým je psávali latinští spisovatelé; 2. abychom sklánějíce cizí jména bedlivě si všímali jejich kmene, rodu a čísla.“ Avšak Šafařík si byl vědom toho, že existují výjimky, srov.: „V řídkých případnostech a pouze výjimkou, u slov velmi známých, od původní formy i již se odstupuje, i napotom odstupovati může, na př. despot místo despota neb despotes, Atény, protestací, komisí atd.; a však v též míře, jako ve staroslovanštině a ruštině … to u nás v češtině více provedeno býti nemůže.“ Dlouho se uplatňovala snaha podržet z původního pravopisu slov z antických jazyků co nejvíce. Velmi silně se to projevuje ve Wenzlově Pravopisném ukazateli.[47] Tam se velice často dodržují v přejatých slo[135]vech zdvojená souhlásková písmena, např. effekt, batterie, zachovávají se i jiné původní skupiny písmen, píše se např. geodaesie, haemorrhoidy, obscoenní, mathematika, katarrh, a leckdy se ponechávají v původní pravopisné podobě také slova přejatá ze živých jazyků, např. bassin, gendarm, plaid, pair aj. P 02 tyto pravopisné podoby ve velké míře převzala, jen v nepříliš četných případech je upravila, např. místo amethyst, deserteur, refrain mají P 02 ametyst, desertér, refrén, popř. uvedla dublety, např. kapella i kapela, aether i ether, daemon i démon. V novinách a časopisech se však ve 2. polovině 19. století vyskytovaly počeštěné podoby přejatých slov častěji než v Ukazateli a v P 02. Dokazuje to mj. Kapesní slovník novinářský Josefa Ranka vydaný r. 1862, v němž jsou např. pravopisné podoby geodésie, archeologie, obscénní, barikáda, okupace apod. Radikální obrat v kodifikaci přejatých slov ve prospěch podob českému pravopisu přizpůsobených představují až Pravidla z r. 1913.[48]

Snahu dodržovat u přejatých slov původní způsob psaní nelze však připisovat jen vlivu Šafaříkova článku. Důležité jistě bylo i to, že značná část české inteligence (včetně učitelstva) prošla na středních školách výukou latiny a mnohdy i staré řečtiny, takže jim pravopis a výslovnost v těchto jazycích byly dobře známy. Uplatňoval se však zároveň ještě činitel další, možno říci národněpolitický. Výstižně o něm píše Vladimír Macura: „Zdánlivě ryze jazykovědné a pravopisné otázky překračují tehdy totiž jindy poměrně uzavřené hranice jazykovědy a ortografie. … Také pravopis není chápán jen jako více méně libovolný prostředek písemného záznamu jazykových projevů. Je přijímán i tvořen jako autonomní hodnota spjatá s různými jevy estetickými i politickými.“[49] Nejen v první polovině 19. století, nýbrž ještě dlouho v polovině druhé doznívalo úsilí představovat češtinu jako jazyk blízký (dnes bychom řekli nejspíše „typologicky blízký“) vysoce vyspělým jazykům antickým a tím i český národ jako blízkého dědice vysoko hodnocené antické vzdělanosti. K pravopisným otázkám se tedy přistupovalo také z hlediska národní prestiže.

Patrně nejagilnějším zastáncem psaní přejatých slov původním pravopisem byl zmíněný Václav Svoboda; jeho stanovisko však bylo nereálné a neudržitelné. Největším problémem bylo označování kvantity na samohláskových písmenech, hlavně u slov latinského a řeckého původu. Jak známo, v latině se délka samohlásky v písmě diakritickým znaménkem neoznačovala, proto se většinou neoznačovala ani v latinských slovech přejatých do češtiny, studenti se ovšem správné výslovnosti délek v latině (a také v řečtině) učili. Fr. Bačkovský o kvantitě v takových slovech napsal: „Protože pak označována nebyla, zvykli jsme vyslovovati slabiky některých slov počeštěných tak, že není radno již prvotní délku v nich označovati, jako na př.: Evropa (m. Evrópa), politika (m. politika), theorie (m. theórie), planeta (m. planéta), mimika (m. mímika), kolega (m. kolléga), komický (m. [136]kómický), parodie (m. paródie), ironický (m. írónický). … Změna kvantity v počeštěných slovech vyskýtá se také tím, že velmi často psáváno místo ae a oe toliko krátké e, na př.: esthetický, pedagogika, a čeština způsob ten si též oblíbila u některých slov již velice, jako na př.: Egypt, prelát, ceremonie, mecenáš, Feničané aj. … Tedy některá cizí slova počešťujeme také tím, že měníme jejich kvantitu.“[50] Obdobné stanovisko zaujal také František Bartoš.[51]

V označování, resp. neoznačování kvantity samohlásek vládla tehdy nejednota a nedůslednost. Např. ve Wenzlově Ukazateli jsou podoby askése, diecése, hemisféra, karanténa, schéma, bibliothéka (ale glyptotheka, pinakotheka), balkón, balón, ozón, salón (ale bonbon, citron), aksamít, Apollón, Betlém, Polyfémos, kdežto v P 02 jsou samohlásková písmena v těchto slovech bez diakritických čárek. Ale na rozdíl od Ukazatele se v P 02 píše délka ve slovech gladiátor, kompilátor, kurátor (příp. -átor), sultán, korán, korál, sonáta, kompaktáta, panoráma, harém, elixír, karmazín aj. V P 13 byly odstraněny některé nesrovnalosti, např. jako atmosféra se píše také hemisféra, jako harém také systém, ale většinou je u přejatých slov délka stejná jako v P 02. Také P 41 trochu zvýšila počet případů, v nichž je délka označena, ale k zásadnějším změnám v označování kvantity v nich nedošlo. To se stalo až v P 57. V čem byl přístup P 57 od dřívějších Pravidel odlišný?

Hlavní rozdíl mezi předcházející kodifikací a kodifikací kvantity samohlásek v P 57 je možno zjednodušeně charakterizovat takto: Cílem dřívější kodifikace bylo přiblížit pravopis výslovnosti, kdežto v P 57 šlo o to, ovlivnit a sjednotit spisovnou výslovnost přejatých slov pomocí kodifikace pravopisu. Domníváme se, že za základ se vzala výslovnost rozšířená ve východní části českého území (vých. Čechy a větší část Moravy). Patrně z obavy před zásadou „přímočaré pravidelnosti“ a ve snaze nereglementovat přespříliš nezvolila se vždy stejná výslovnost pro slova stejně zakončená. Jestliže se při tom vycházelo z nějakých ortoepických výzkumů, pak zřejmě nebyly reprezentativní. Nemůžeme např. věřit tomu, že by mluvčí vyslovovali jen karosérie, drapérie, periférie, matérie a jen drogerie, rafinerie, galerie, artilerie, jak to je kodifikováno v P 57 (v pozdějších vydáních musela být tato nesrovnalost odstraněna – stalo se to zavedením dublet, ne však důsledně). Stejné pochybnosti máme o slovech zakončených na -ón a -on, -ér a -er aj. Podle našeho mínění se v P 57 zašlo v označování délky samohlásek u přejatých slov příliš daleko, stanovené zásady byly pro pisatele příliš komplikované a neodpovídaly výslovnosti běžné na celém českém území. Přitom v příslušnících mladších generací, hlavně v těch, kteří se ve škole neseznámili s latinou, vzbudil častý výskyt čárek nad písmeny dojem, že délka samohlásek v přejatých slovech [137]je vždycky označena, a proto tam, kde označena není, vyslovuje se krátce. Následkem toho nyní je častá výslovnost [infinytyf], [lokomotyva], [kultura], [literatura].

Kodifikátorům nelze vyčítat, že se neuchýlili k psaní „infinytýv“, neboť by se tím český pravopis příliš vzdálil od mezinárodního úzu i od tradice domácí. Vhodným řešením by asi nebyla ani podoba „infinitív“, a to proto, „aby psaní čárky nesvádělo k měkké výslovnosti předchozí souhlásky“. Schůdnější by bylo bývalo psaní „kultúra, brožúra“, když už se zavedly podoby pedikúra, drezúra (v P 41 bylo ještě pedikura, dresura), a tím byla oslabena zásada, že ú se píše na začátku slova, popř. na začátku druhé části složeniny. Ovšem i v tomto případě by zavedení diakritického znaménka bylo odchylkou od mezinárodního úzu. Výslovnost [infinytyf] a [kultura] je dokladem toho, že výjimky – i když opodstatněné – snadno mohou být zdrojem komplikací. To potvrzuje i výslovnost [dyskuze], [rezort], v současnosti velice rozšířená. V P 57 nebyla totiž zásada, že v přejatých slovech se písmena s a z píšou podle výslovnosti, uskutečněna důsledně. Zůstalo dost výjimek – přípona -ismus, slova jako kurs, puls a původně i president, filosofie, universita, gymnasium a jejich odvozeniny.[52] Také dublety jako „konserva i konzerva“ přispěly k domnění, že psané s se v cizích slovech vyslovuje vždy [z].

Nejnovější Pravidla (P 93) nutně musela podrobit pravopis přejatých slov revizi.[53] V označování kvantity samohlásek zvolila nejschůdnější cestu, tj. ústup. Ve velkém rozsahu se vrátila k zásadě, že u slov přejatých z jiných jazyků se délka samohlásek často neoznačuje, i když se (v češtině) vyslovuje. Píše se tedy podle P 93 jako před. r. 1957 balkon, pasivum, logoped apod. a někdy je návrat dokonce i před r. 1941, např. psaním – sezona, citronek. P 93 se však nevracejí k psaní konserva, inserát, kodifikují pouze podoby s písmenem z. Četné dublety typu „konserva i konzerva“ byly v P 57 míněny jako řešení přechodné, nežli v úzu zvítězí podoby se z. Je tedy možno s řešením P 93 souhlasit. Změny ve prospěch podob kurz, pulz ap. budou jistě přijaty se souhlasem a snad i možnost psát diskuze, rezort atp., tedy tak, jak se už běžně vyslovuje.

Začleňování slov z jiných jazyků do češtiny je složitá záležitost. V psaní přejatých slov není možné dosáhnout naprosté stability, protože existují v češtině v několika vrstvách s různými stupni adaptace. Slovo obvykle přechází z jedné vrstvy do druhé, a to podle častosti výskytu, podle délky „pobytu“ v češtině, podle pří[138]slušnosti k stylové vrstvě atp. Příslušníci různých profesionálních skupin zaujímají k pravopisné podobě přejatých slov rozdílná stanoviska. Některá z nich mají opodstatnění. Např. vzhledem k mezinárodní chemické terminologii je třeba souhlasit s tím, že v názvech chemických prvků thorium, ruthenium se píše skupina th a stejně tak ve vědeckých pracích methan, ether atp., třebaže se nyní užívá už jen podob teorie, metoda, antologie atd. Toto stanovisko zaujímají také nová Pravidla. Stává se však, že někteří pisatelé se snaží prosazovat u jednotlivých slov určité pravopisné podoby jako jedině správné a neberou při tom v úvahu situaci v celé skupině, k níž slovo z hlediska pravopisu patří. Např. už několikrát se v tisku objevil požadavek, aby se slovo filozofie psalo jen s písmenem s, a to s odvoláním na původ tohoto slova, tj. na řecké sofía. Pisatelé si však neuvědomili, že ze stejného důvodu bychom pak měli psát také jen konserva, reserva (lat. servare), residence (lat. sedere), basen (franc. bassin) atp., čímž bychom vraceli náš pravopis o desítky let nazpět a nerozumně bychom prohlubovali předěl mezi podobou psanou a vyslovovanou.

Věnovali jsme větší pozornost těm oblastem českého pravopisu, v nichž došlo v průběhu posledních 150–180 let k větším změnám. Jsou ovšem i takové, v nichž se za tu dobu mnoho nezměnilo. Téměř beze změny je užívání písmena ě (a skupiny je), málo se změnilo v psaní ů – ú i v psaní i – y. V 19. století kolísalo psaní i – y (í – ý) ve slovech posílati (a v slovech příbuzných), syčeti, sýkora, plytký, osika, Přibyslav, ale od začátku 20. stol. se jejich pravopis stabilizoval, a to zásluhou P 02.[54] V P 57 bylo zavedeno měkké i místo dřívějšího y ve slovech sirup (sirob), lišaj.[55] Dost překvapuje, že Pravidla čes. pravopisu až do r. 1957 nepodávala v úvodní části poučení o psaní předložek z a s. Přitom šlo o jev, který působil potíže i v 19. století, ale výklad o něm býval jen v mluvnicích, a to nikoli ve všech. Zbytečnou složitost pravidel o psaní předložek z s se postupně podařilo odstranit.[56]

Pokusili jsme se o pohled na vývoj českého pravopisu jakoby z ptačí perspektivy. Snažili jsme se při tom o zachycení celého rozsahu pravopisné problematiky češtiny a zčásti o uplatnění novějších přístupů k ní. Jsme si vědomi toho, že je to pouhý náčrt, ale domníváme se, že leckde upozorňuje na málo známé skutečnosti a souvislosti. Doufáme, že je tím vyvážena určitá subjektivnost pohledu; té se při rozlehlosti látky těžko bylo možno vyhnout.


[30] F. Bačkovský, Mluvnické rozpravy, Praha 1889, s. 85.

[31] Viz: M. Sedláček, Sto let od vydání Mluvnických rozprav Františka Bačkovského, NŘ 72, 1989, s. 173–179.

[32] Bačkovský svými názory na užívání spojovníku značně předstihl oficiální kodifikaci. P 02 poučení o spojovníku vůbec nemají a např. jejich spoluautor Fr. Bílý psal spojku li dohromady s předcházejícím slovem. O spojovníku se zmiňují teprve P 13, ale ani v nich se podnětů Bačkovského nevyužívá plně. Podobně tomu bylo i s jeho názorem na užívání odsuvníku (apostrofu). Bačkovský se vyjádřil takto: „… vhodno jest odstraniti zbytečný odsuvník v sloučeninách: aby’s, ty’s, řekl’s a pod. a psáti jednodušeji: abys, tys, řekls apod.“ Zmínka o odsuvníku je také poprvé v P 13.

[33] Viz d. cit. v pozn. 3, s. 15.

[34] M. Hattala, Srovnávací mluvnice jazyka českého a slovenského, Praha 1857, s. 104–106.

[35] J. Lepař, O některých sporných věcech gramatických, Praha 1889, s. 37–43.

[36] Např. v Bartošově Skladbě jazyka českého je poučka: „Před spojkou a klademe čárku: a) spojuje-li věty samostatné různých podmětů, b) ve větách rozkazovacích se společným podmětem.“ V uvedeném příkladu Povolnost přátele rodí, a pravda nenávist plodí se má psát čárka před a na základě poučky o různých podmětech ve větách tvořících souvětí. Avšak podle P 02 se čárka před a odůvodní na základě této poučky: „Má-li spojení význam jiný než pouze slučovací, zejména význam protivy nebo význam vytýkavý a stupňovací, a má-li toto býti vytčeno, klade se před a, i čárka.“

[37] Jak jsme viděli výše, Hattala užíval pro vykřičník názvu znak podivení, pro pomlčku příčnice, pro uvozovky znak dokládací anebo husí nožičky. Pro tatáž znaménka učitel Karel Koblížek užíval názvů vzvolavník, příčník, čapky (v časopise Komenský z r. 1876, s. 643), Bačkovský nazývá vykřičník zvolavníkem. V příručce Pravopis ve škole obecné (autoři K. Taubenek a T. Duchacká, Praha, b. r.) je pro nynější vykřičník název rozkazník a pro uvozovky úvodník (dole a nahoře). Názvem vykřičníky se v Hankově mluvnici rozumějí citoslovce, snad proto trvalo delší dobu, nežli se slovem vykřičník začalo označovat interpunkční znaménko.

[38] J. Haller, Rozdělovací znaménka, sb. Hovory o českém jazyce, Praha 1940, s. 15–38.

[39] Srov.: M. Sedláček, K základním otázkám interpunkce v češtině, NŘ 69, 1986, s. 121–132.

[40] Není bez zajímavosti, že některé změny, které přinášejí nejnovější Pravidla, nacházíme u Bačkovského. Doporučuje psát názvy pražských ulic Na Místku, Na Příkopě, V Jámě, Ve Smečkách s velkými písmeny v obou slovech, píše také Vánoce, Velikonoce, Hromnice, aby pravidlo, že s velkým počátečním písmenem se píšou názvy svátků, nemělo výjimky.

[41] D cit. v pozn. 35, s. 47.

[42] Citováno z Pravidel čes. pravopisu z r. 1926, s. III.

[43] Viz: Z. Hlavsa, Psaní velkých písmen, sb. Co přinášejí nová Pravidla českého pravopisu, Praha 1991, s. 27–33.

[44] Viz např.: A. Polívková, Pravopisné problémy s našimi sídlišti, NŘ 68, 1985, s. 167. – J. Diblík, Moravské Předměstí v Hradci Králové, NŘ 75, 1992, s. 112.

[45] Srov.: „V novinách mají jména politických stran často velké začáteční písmeno, na př. Čs. Strana lidová, ale správné to není.“ … Také národní výbory a závodní rady jsou vlastně úřady, proto malé n a malé z.“ – K. Erban, Jména a názvy v nové republice, NŘ 29, 1945, s. 76–79. – V redakčním článku Několik pravopisných pokynů podepsaném Vl. Šmilauerem se v odstavci Malá začáteční písmena píše: komunistická strana Československa, všesvazová komunistická strana bolševiků, státní úřad statistický, ústřední národní výbor, krajská rada odborová, anatomický ústav aj. – NŘ 30, 1946, s. 43–45.

[46] Způsob, jak se jednalo o návrhu P 57 v předsednictvu vlády, zachytil účastník jednání Vítězslav Kocourek v článku Furor orthographicus otištěném v Literárních novinách (příloha Lidových novin), čís. 16, 18. 4. 1991, s. 16. Píše v něm, že „nejbouřlivější rozprava se strhla kolem psaní velkých a malých písmen“. O úrovni diskuse svědčí tento výrok V. Kopeckého: „Doly se musí psát s velkým písmenem, tam se těží naše černé zlato.“

[47] Jos. Wenzl, Pravopisný ukazatel, vydali Frant. Bílý a Jul. Roth, Praha 1886. – O souvislostech mezi Pravopisným ukazatelem a prvním vydáním Pravidel viz čl. cit. v pozn. 25.

[48] K tomu viz čl. cit. v pozn. 28.

[49] Vl. Macura, Znamení zrodu, Praha 1983, s. 48.

[50] Fr. Bačkovský, Slovník cizojazyčný, Praha 1895, s. 19–20.

[51] Srov.: „Zbytečná a pošetilá je snaha zachovávati původní kvantitu cizích slov i v češtině a žádati, aby se psalo i vyslovovalo: polítika, séparáce, relátívný, poésie, Sókratés, Kató, nóminátív, vokátív atd.“ – Fr. Bartoš, Nová rukověť správné češtiny, Telč 1901, s. 2.

[52] Pokud je nám známo, i v tomto případě zasáhla tehdejší politická místa. Nezdálo se jim dost důstojné, aby slova komunismus a president se psala jakýmsi plebejským pravopisem (tj. s písmenem z). Vždyť šlo o pojmenování nejlepšího společenského řádu a o hlavu nejen státu, ale i strany. Aby slovo president nebylo výjimkou samo, muselo se k němu několik dalších, ovšem nevšedních přidat. Dublety prezident, filozofie, univerzita, gymnázium byly kodifikovány až v 70. letech. To kritikové podoby filozofie zřejmě nevědí a stejně tak nevědí, že se tato podoba vyskytovala (jako dubletní) už v dost dávné minulosti, jak je možno se přesvědčit ve Slovníku staročeském Jana Gebauera a ve Slovníku česko-německém Josefa Jungmanna. Nejtrapnější jsou ti, kteří označují podobu se z za rusismus. V ruštině se totiž píše ve slově filosofija písmeno s.

[53] Viz: V. Vlková, Pravopis přejatých slov, sb. Co přinášejí nová Pravidla českého pravopisu, Praha 1991, s. 34–42.

[54] Blíže o tom viz v čl. cit. v pozn. 25. Článek byl otištěn v čas. Český jazyk a literatura 43, 1992–3, s. 1–8.

[55] Viz: Z. Hrušková, Sirup a lišaj, NŘ 41, 1958, s. 61–63.

[56] Viz: M. Sedláček, Psaní předložek z/s s genitivem, Český jazyk a literatura 18, 1967–68, s. 370–371.

Naše řeč, ročník 76 (1993), číslo 3, s. 126-138

Předchozí Zdeňka Sochová, Běla Poštolková: Co v slovnících nenajdete (Novinky v současné slovní zásobě) Část 3.

Následující František Daneš, Jiří Kraus: K současnému stavu jazykové kultury a kultury dorozumívání vůbec

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1