Časopis Naše řeč
en cz

Psaní dvouzákladových adjektivních výrazů

Miloslav Sedláček

[Články]

(pdf)

-

Psaní dvouzákladových a popř. i vícezákladových adjektivních výrazů je v současném českém pravopise jevem velmi neustáleným. Volíme záměrně pracovní označení „dvouzákladové adjektivní výrazy“, protože ne vždycky mají formu složených přídavných jmen; vyskytuje se u nich také oddělené psaní částí. Jde např. o to, zda psát pokrok vědeckotechnický, anebo vědecko-technický, zda jednání obchodněpolitická, nebo obchodně-politická, anebo obchodně politická. Ještě v první polovině tohoto století se takové výrazy vyskytovaly v českých textech dost zřídka, ale v několika posledních desetiletích jich přibylo značné množství. Objevují se hlavně v textech z oblasti politické, ekonomické, administrativní a odborné. Jen ojediněle se vyskytnou v projevech uměleckých a v běžné konverzaci.

Pokusme se nejprve zjistit, proč je asi současný pravopisný úzus u těchto výrazů značně nejednotný. Je nepochybné, že jejich nízký výskyt v minulosti nevzbuzoval potřebu věnovat jejich psaní zvláštní pozornost. Proto téměř žádná jazyková příručka z 19. století se jejich pravopisnou stránkou nezabývá.[1] Ani Pravidla českého pravopisu se o nich prvních deset let nezmiňují. Teprve ve vydání z r. 1913 (a pak ve vydáních následujících) se konstatuje, že existují také složené adjektivní výrazy, mezi jejichž částmi se píše spojovací čárka, a to tehdy, „spojuje-li se dvé nebo více pojmů samostatných, na př. válka rusko-japonská, vzájemnost česko-slovenská, dráha pražsko-duchcovská, slovník latinsko-česko-německý atp. — ale: bělokamenná Moskva, zlatonosná Otava, sladkohořká chuť, černokostelecká silnice atp.“ Složené adjektivní výrazy — a to i psané se spojovníkem — se ovšem vyskytovaly i dříve (srov. např. Slovník česko-německý od J. Jungmanna), ale podle poznámky v matičním Brusu jazyka českého se dá soudit, že ne vždycky je dovedl každý náležitě utvořit; srov.: „Často čítáme: železnice kralup-turnovská neb dokonce Kralup-Turnov, brno-vídeňská a p. Má vždy tu státi přídavné jméno složené, a sice prvá čásť ukončená hláskou o: kraálupsko-turnovská, brněnsko-vídeňská.“[2]

[175]Jak je patrno, poučení, která podávaly o této věci jazykové příručky ještě i na začátku nynějšího století, byla dost kusá. Podíl na tom měla jistě i ta skutečnost, že tehdy (a pak ještě dlouho) nebylo důkladněji popsáno tvoření slov v češtině. Jak známo, J. Gebauer nestihl zpracovat pro svou historickou mluvnici předpokládaný druhý díl, tzv. kmenosloví, což by byla nauka o tvoření slov. V příliš krátkých kapitolách v jeho mluvnicích určených především pro střední školy nemohla být tato důležitá partie podána v dostatečném rozsahu, vždyť např. ve 2. vydání jeho Příruční mluvnice jazyka českého (z r. 1904) jsou celému skládání jako slovotvornému postupu věnovány tři stránky. Velice stručný výklad o složených příd. jménech tam najdeme v kapitole Kmeny jmenné složené. Adjektiva hluchoněmý a červenobílý (prapor) řadí Gebauer k vlastním složeninám „významu spojovacího“, adjektiva jako zelenožlutý (= žlutý do zelena), tmavohnědý (= hnědý do tmava) charakterizuje jako „složeniny významu určovacího“, a to „určením podřadným“. Ve spojení tmavě zelený chápe slovo tmavě jako příslovečné určení závislé na příd. jméně.

Přibývání složených příd. jmen a nejednotnost v jejich psaní vyvolávaly potřebu hlubšího osvětlení jejich pravopisu. Po vzniku Československé republiky v r. 1918 se podnětem k tomu stalo příd. jméno československý. O tom, jak se má psát, probíhaly diskuse, při nichž se uvažovalo o vztahu významové stránky složeného adjektiva ke stránce pravopisné.[3] Časopis Naše řeč nakonec došel k tomuto závěru: „Podle přísných pravidel pravopisných mělo by se ovšem vždy psáti česko-slovenský (s rozdělovací čárkou), ale ustálený zvyk u substantiv (Čechoslovák) a tradice starší literatury sotva dovolí, aby se tento způsob psaní obecně ujal.“[4] Ve výkladech věnovaných v Naší řeči pravopisné stránce složených adjektiv se však nikde nevzalo v úvahu, že první část adjektivních složenin může končit také na -ě (-e). Zmínka v Gebauerově Příruční mluvnici o tom, že ve spojení tmavě zelený je výraz tmavě samostatným příslovcem, vedla možná k tomu, že Naše řeč později doporučovala oddělené psaní vždy, když první [176]část spojení končila na -ě, a to bez zřetele k významové stránce.[5] Tehdejší vedoucí redaktor Naší řeči J. Haller se k tomu vyjádřil takto: „Do výrazů jako běločervený, černobílý, červenobílý apod. se spojovací čárka neklade ani tehdy, když jsou to složeniny slučovací (tj. každý člen má samostatný význam, takže vyjadřují tolik, co „bílý a červený“, „černý a bílý“ atd.). Stejně se nepíše čárka spojovací, jestliže první člen složeného výrazu má podobu příslovce, např. literárně historický, experimentálně psychologický, bledě modrý apod. Někdy se takovéto výrazy píší už dohromady, např. církevněslovanský, bleděmodrý, národněsociální apod.“[6] Zmínku o psaní dohromady připojil Haller proto, že tak jsou napsána uvedená adjektiva v Příručním slovníku jazyka českého 1—3 (Praha 1935—40, dále PS), jak se o tom zmiňujeme níže. Naše řeč i nadále doporučovala psaní zvlášť, a to s odvoláním na vžitost.[7] Posilovala tím ne sice zcela jednotný, ale přece jen dost rozšířený úzus a ovlivnila i další vývoj kodifikace.

Po druhé světové válce adjektivních výrazů v češtině přibývalo a zároveň se rozšířil i jejich významový repertoár. Oproti jakostním adjektivům jako červenobílý, sladkokyselý velká většina nových výrazů jsou adjektiva vztahová. V jejich pravopisu je velké kolísání, praxe je nejednotná, projevuje se silný vliv ruštiny. Na tuto situaci reagovali už v r. 1953 svým článkem M. Manová a O. Man.[8] I když jsou v článku některé nedůslednosti, správně se v něm zdůrazňuje, že „ruská složená adjektiva nemohou se vždy přeložit do češtiny složeninou, nýbrž vyjádří se mnohdy jiným způsobem“. Toto upozornění je aktuální stále a i dnes jsou užitečné návrhy autorů, jak do češtiny složená adjektiva z ruštiny a popř. i z dalších jazyků překládat.[9] Je škoda, že článek M. a O. Manových nenašel v minulosti větší odezvu. Pokud však jde o psaní výrazů jako sociálně demokratický, i on podléhá vlivu Naší řeči.[10]

[177]Pravidla českého pravopisu z r. 1957 poněkud prohlubují výklad o psaní adjektiv se spojovníkem a dohromady, avšak problematiku v celém rozsahu neřeší. Za málo šťastnou považujeme především poznámku, že „v složených výrazech, v nichž první člen končící na -ě (-e) blíže určuje druhý, často pociťujeme první člen jako příslovce a píšeme jej odděleně; např. světle žlutý, populárně vědecký, národně osvobozenecký, lidově demokratický, zahraničně politický“. Zároveň se totiž uvádějí jakási „vyjmenovaná slova“, která se mají psát dohromady, a to církevněslovanský, literárněvědný, literárněhistorický, trestněprávní, pracovněprávní, slovnědruhový. Kritérium spočívající v „pociťování prvního členu jako příslovce“ je hodně vágní. V této věci zůstala Pravidla značně pod vlivem starší linie Naší řeči a snad ještě více se jí přizpůsobil Slovník spisovného jazyka českého (Praha 1960—71, dále SSJČ). Existovala však nějaká linie jiná? — Existovala.

Dost překvapuje, že Pravidla z r. 1957 i SSJČ ignorovaly praxi, kterou začaly zavádět oba časově předcházející výkladové slovníky češtiny. V Příručním slovníku jazyka českého (Praha 1935—57) i v Trávníčkově Slovníku jazyka českého (z r. 1952) se např. píše: bleděčervený, jasněčervený, světlečervený, národnědemokratický, národněsocialistický, sociálnědemokratický, Příruční slovník má i obchodněpolitický, sociálněrevoluční, státnězaměstnanecký, zahraničněpolitický, jako doklad ústavně-právní výbor atp. U obou těchto slovníků je patrno, že směřovaly k tomu, aby se mezi pravopisnou stránkou adjektivních výrazů s první částí zakončenou na -o a výrazů s první částí zakončenou na -ě (-e) nedělaly rozdíly. To považujeme za správné, protože zakončení první části je záležitost čistě formální a z hlediska slovotvorného i významového není žádný důvod, proč by se měl projevovat rozdíl v grafické podobě. Stejné stanovisko zastával na počátku 50. let také M. Helcl. Požadoval, aby se adjektivní určovací složeniny psaly dohromady bez zřetele na zakončení první části. Tím by se odstranil „těžko odůvodnitelný rozdíl v psaní adjektiv vnitropolitický, ale zahraničně politický (k vnitřní/zahraniční politika), národohospodářský, ale mezinárodně politický (k národní hospodářství, mezinárodní politika)“.[11] Helcl v článku píše dohromady např. sociálnědemokratický, kulturněpolitický, sociálněutopický, brannětělovýchovný, stavebnětechnický aj.

[178]Dvouzákladovým adjektivním výrazům věnoval pozornost také M. Dokulil.[12] Jde mu sice především o postižení jejich slovotvorné utvářenosti, avšak přihlíží i ke stránce pravopisné. Pokud jde o výrazy s první částí zakončenou na -ě (-e), je jeho základní stanovisko blízké Helclovu. Srov.: „Je třeba také přiznat, že vytváření relačních adjektivních pojmenování typu lidově demokratický je nejen v ostrém rozporu s dosud obvyklými postupy vytváření takových adjektivních pojmenování k pojmenováním substantivním, nýbrž také s obvyklou interpretací příslovcí při nedějových adjektivech (interpretovat v našem případě lidově jako příslovce způsobu by bylo zřejmě protismyslné).“ Avšak Dokulil nevylučuje psát výrazy trestněprávní, slovnědruhový a podobné jako dvě slova, a to se zřetelem k formě prvních částí: „Jejich plná shoda s příslušnými deadjektivními adverbii spolu s funkční blízkostí adverbii a adjektivních kmenů dává však zásadní možnost chápat tyto útvary jako skutečná příslovce. Že tato možnost nezůstává pouhou možností, o tom svědčí výmluvně běžný způsob psaní těchto adjektivních pojmenování.“ Podle našeho mínění M. Dokulil poněkud přeceňuje živelně vzniklý a ne zcela jednotný úzus, který byl v minulosti navíc podporován tehdejším oficiálním jazykovědným stanoviskem, i když nebyl zdůvodněn.[13] Proto bychom kladli silný důraz především na to, co píše Dokulil v závěru svého článku: „… doporučuje se však i tyto výrazy psát jednoslovně …“

Před dvaceti léty se v tomto časopise zabývala dvouzákladovými adjektivními výrazy M. Knappová.[14] K svému článku shromáždila dosti bohatý dokladový materiál a roztřídila jej do skupin. Většinou jej však nehodnotí z hlediska sémantické a komunikační vhodnosti, jako „spisovné“ přijímá v podstatě všechny druhy, s nimiž se setkala. To ji vede k tomu, že by pravopisnou stránku řešila nejraději zcela formálně, bez zřetele ke stránce sémantické.[15] Je toho názoru, že pro [179]výrazy s první částí zakončenou na -o „se jako nejjednodušší řešení nabízí možnost považovat za základní, bezpříznakový způsob psaní složených výrazů psaní bez spojovníku, dohromady jako jedno slovo“. Naproti tomu „… se nabízí možnost řešit pravopis složených adjektiv s první částí na -ě/-e samostatně (odlišně od příd. jmen s první částí na -o), a to tak, že by se za základní, bezpříznakové považovalo psaní dvouslovné (tj. první část by tvořily podoby tvarově homonymní s příslovci), např. církevně slovanský, pracovně právní ap. Psaní spojovníku by mohlo být fakultativní…“ Řešit pravopisnou problematiku těchto adjektiv odděleně od jejich sémantické stránky a bez zřetele k hledisku komunikačnímu považujeme za pochybené.[16] Jsme přesvědčeni, že z hlediska komunikačního je nedostatkem, jestliže „významový vztah částí konkrétního složeného příd. jména nebývá vždy pro uživatele jazyka zcela zřejmý, že je možno jej různě interpretovat“.[17] Připomínáme znovu, že složené adjektivní výrazy se vyskytují hlavně v oblasti odborné, administrativní a ekonomické, a tam je vždy žádoucí přesnost, jednoznačnost, srozumitelnost atp. Dále se domníváme, že neprospívá plynulosti komunikace, jestliže pojmenovávací struktury, které donedávna sloužily dobře, jsou bezdůvodně vytlačovány zjednodušujícími strukturami jinými, které snad jsou pro autora pohodlnější (a módní?), ale adresáta ponechávají leckdy v nejistotě. A nepovažujeme za vhodné ani to, jestliže se pro pojmenování uvádějí zbytečně komplikované motivace ve srovnání se způsoby v češtině dlouho ustálenými. V každém jazyce jsou stabilizovány postupy, jichž se při tvorbě nových pojmenování užívá, a nebývá prospěšné převádět je do druhého jazyka, který má samozřejmě odlišný systém a v němž obvykle bývají i odlišné komunikační zvyklosti. Toho by se mělo dbát také při převádění složených adjektivních výrazů z jiných jazyků; není totiž pochyb o tom, že se v češtině nadměrně rozšířily především vlivem ruštiny. Věnujme proto nejprve pozornost základní otázce: Je nutné volit složené adjektivní výrazy v českých textech tak často, jak jsme toho byli svědky v poslední době?

[180]Už M. a O. Manovi uvedli, že v češtině není obvyklé užívat jich v tak velké míře jako v ruštině. V češtině se např. mnohé vědecké ústavy nazývají prostě výzkumný ústav (někdy dokonce jen ústav pro …), přičemž se považuje za samozřejmé, že se v něm pracuje vědeckými metodami, že se provádí vědecký výzkum v dané oblasti atp. Není nutné podle ruského naučno-issledovateľskij institut volit pojmenování vědecko-výzkumný ústav. Stejně tak by postačilo označení ekonomické oddělení podniku, není nezbytné obchodně-ekonomické odd. atp. Taková nadměrná pojmenovávací explicitnost šířená cizím vlivem je pro češtinu netypická[18] a k hladkému průběhu komunikace leckdy nepřispívá. Někdy bývá provázena nadměrnou kondenzací a ta význam pojmenování spíše zatemňuje (srov. např. redakčně tiskárenský systém, represívně bezpečnostní akce), jindy jej víceméně dubluje (srov. administrativně byrokratické řízení, zpravodajsko-informační prostředky). Rozhodně je možné se bez dvouzákladového adjektivního výrazu mnohdy obejít.[19] A pokud snad je v odborných textech užití složeného výrazu přece jen přesnější, nebývá zapotřebí takové specializované odborné výrazy přenášet mechanicky do jazyka hromadných sdělovacích prostředků.

Jestliže je účelné nebo potřebné charakterizovat denotát pojmenovaný podst. jménem dvěma adjektivy, pak utvoření složeného příd. jména mnohdy není k tomu jediná cesta. Někdy je možno — jak bývalo dříve velmi běžné — se vyjádřit tak, že se samostatná adjektiva spojí spojkou a, např. vojenské a politické cíle, technický a ekonomický stav výroby. Lexikální význam složeného adjektivního výrazu není sice vždycky stejný jako význam samostatných adjektiv, ale je dost případů, kdy tomu tak je (především při slučovacím poměru složek), popř. kdy je rozdíl pro smysl sdělení zanedbatelný.[20] Složený výraz vyjadřuje ovšem těsnější sepětí složek (někdy jakési prolnutí) než spojení samostatných slov, např. označením vojensko-politické cíle by se mělo naznačovat jakési propojení obou cílů, kdežto spojení vojenské a politické cíle o vztahu mezi oběma cíli nic nesděluje.

Za neorganické porušování systému pojmenovávacích struktur v češtině bychom považovali nahrazování postupně rozvíjejícího přívlastku [181]složeným adjektivem. M. Knappová v připomenutém článku píše, že takové složeniny vznikají „ze spojení dvou jmen přídavných, z nichž první blíže určuje druhé, např. aktuální politický (problém) — aktuálně politický, takticky politický (postup) — taktickopolitický, …[21] To je výklad nepřesný, jak známo, přídavné jméno se nerozvíjí jiným příd. jménem. Ve spojení taktický politický postup nerozvíjí první adjektivum druhé, nýbrž adjektivum taktický rozvíjí celé sousloví politický postup a odlišuje tak politický postup, který je taktický od netaktického. Složená adjektiva se v češtině netvoří od jakéhokoliv spojení, nýbrž od sousloví ustálených, často terminologizovaných, a v těch obvykle nemívá první člen hodnotící charakter, jenž se běžně vyskytuje i v negativní podobě (např. aktuální neaktuální). Syntaktická struktura přívlastku postupně rozvíjejícího má v kultivovaných jazykových projevech nezastupitelné místo a bylo by chybou vytlačovat ji strukturou jinou. V některých případech je to velice zřetelné, srov. např. zahraniční politický komentář (tj. komentář vzniklý v zahraničí o čemkoli z oblasti politiky) a zahraničněpolitický k. (tj. komentář pouze z oboru zahraniční politiky, přičemž o místě vzniku se nic nepraví).

Snažili jsme se ukázat, že volba dvouzákladových adjektivních výrazů není vždycky nutnou a vhodnou pojmenovávací možností. Někdy stačí zvolit jednoduché (nesložené) adjektivum, jindy je možno užít dvou samostatných adjektiv jako přívlastku několikanásobného nebo postupně rozvíjejícího, samozřejmě ve shodě s obsahově-významovou stránkou celého spojení (tj. i s podst. jménem). Bez složených příd. jmen se čeština ovšem neobejde. Vzhledem k značné rozkolísanosti jejich pravopisné stránky by však bylo potřebné se rozhodnout, jak tento nevyhovující stav řešit. Jsou dvě hlavní možnosti:

/1/ Smířit se s nynější inflací složených adjektivních výrazů i s jejich častou sémantickou neurčitostí a pokusit se pouze o minimální pravopisnou regulaci, založenou nejspíše na nějakém formálním kritériu.

/2/ Založit pravopisnou stránku na stránce sémantické (a slovotvorné) a vést uživatele jazyka k tomu, aby v textech vědomě volili takové výrazy, jejichž struktura a grafická podoba jsou v souladu s obsahově-významovou stránkou pojmenování a popř. i textu.

Z toho, co jsme uvedli výše, je zřejmé, že doporučujeme druhé řešení. Jsme si plně vědomi toho, že je mnohem náročnější, [182]metodicky ne dost propracované, pro pisatele ne právě snadné. Ale jsme přesvědčeni, že mnohem lépe respektuje systémové uspořádání spisovné češtiny a že je zcela ve shodě s požadavky, které se kladou na kultivovaný jazykový projev. Jestliže se u něj např. běžně požaduje uvážený výběr lexikálních a gramatických prostředků ve shodě s objektivními slohovými činiteli, nevidíme důvod, proč by to nemělo platit i pro složené adjektivní výrazy. Jejich pravopis by se neměl řešit izolovaně. To není názor pouze náš. Např. F. Daneš připomíná, že psaní a užívání složených příd. jmen „není jen otázkou pravopisu, nýbrž i otázkou gramatickou a lexikální …“[22] Za závažné považujeme hledisko sémantické. Při posuzování pravopisu je potřebné rozdělit adjektiva do dvou základních skupin, a to na složeniny určovací a slučovací.

I. Složeniny určovací, tj. adjektiva, která vznikla ze spojení substantiva s blíže určujícím přívlastkem, by měly být bez pravopisných problémů. Píšou se dohromady, jako jedno slovo, bez spojovníku. Důsledně se tato zásada dodržuje tehdy, jestliže první část končí na -o, např. hnědé uhlí — hnědouhelný, nízká frekvence — nízkofrekvenční. U dvouzákladových adjektivních výrazů, v nichž první člen končí na -ě (-e), se v praxi dosud dost často využívá možnosti poskytované dosavadními Pravidly, že je možno první člen chápat jako příslovce a psát jej odděleně. Jak jsme už naznačili výše, je to důsledek toho, že se dlouhá léta nebralo dostatečně na vědomí, že -ě- má u složených adjektiv stejnou funkci spojovacího vokálu (morfu) jako frekventovanější -o-. Jak už připomněl M. Helcl, těžko lze z hlediska slovotvorného a sémantického odůvodnit, proč by se třeba adj. občanskoprávní mělo psát jinak než trestněprávní, obchodněprávní atp.[23] Takových paralel je možno uvést více:

-o-

-ě-

křesťanskodemokratický
křesťanskosocialistický
společenskovědní
společenskokritický
uměleckohistorický
estetickovýchovný

[183]hospodářskopolitický

vnitrodruhový

sociálnědemokratický, buržoaznědemokratický
národněsocialistický

literárněvědný, hudebněvědný
literárněkritický
literárněhistorický, kulturněhistorický
ideověvýchovný
obchodněpolitický, zahraničněpolitický

kulturněpolitický, mezinárodněpolitický
slovnědruhový

Nutno však znovu připomenout, že složená adjektiva určovacího typu se tvoří z ustálených, často terminologizovaných sousloví substantiva s přívlastkem, nikoli z jakéhokoli spojení tohoto druhu. Míru ustálenosti není ovšem vždy snadné určit a v průběhu času se může měnit.[24] Je proto třeba počítat i s přechodnými případy. Jasná příslovce se samozřejmě píšou samostatně, např. rozumně uvažující (člověk), dálkově studující (posluchač) — často to bývá u dějových adjektiv. Jestliže se však takové spojení terminologizuje a adjektivum dostane význam ‚mít schopnost …‘, psává se někdy celý výraz jako jedno slovo, např. rychleschnoucí lak (tak jako dlouhohrající deska ap.).

Jsme přesvědčeni, že psaní výrazů jako lidově demokratický, zahraničně politický bude třeba v příštím vydání Pravidel revidovat.[25]

II. „Složená adjektiva slučovací vyjadřují vlastnost vzniklou sloučením dvou různých, na sobě nezávislých vlastností téhož předmětu; obě základová adjektiva mají v nich stejnou, souřadnou syntaktickou platnost.“[26] V úzu se nechovají všechna slučovací adjektiva stejně. Z pravopisného hlediska je třeba rozlišovat složeniny podle první části.

A) Adjektivní složeniny s první částí adjektivní.

1. První část je primární adjektivum.
Tato adjektiva nejsou příliš početná a způsob psaní je u nich tradičně ustálen: píšou se jako jedno slovo, např. sladkokyselý, hořkosladký, hluchoněmý, černožlutý, modrobílý apod.

2. První část je sekundární adjektivum.
Tato adjektiva se vyskytují převážně v odborných textech a jejich pravopis není jednotný. Psaní se spojovníkem je velice rozšířeno u těch, jejichž první část končí na -sko, -cko, -ně, -ově, např. zemědělsko-potravinářský, pěstitelsko-chovatelský, zahradnicko-ovocnář[184]ský, matematicko-fyzikální, morálně-politický, zbožně-peněžní, analogově-číslicový, obsahově-významový.

K tomu je třeba poznamenat, že donedávna přežívalo další mylné mínění, že totiž se nepíše spojovník mezi částmi složeného adjektiva, jestliže první část končí na -ě. I když se takové případy vyskytovaly i dříve,[27] poprvé bylo (jako jediné) kodifikováno adjektivum tohoto druhu r. 1974, a to v 6. vydání akademických Pravidel českého pravopisu (avšak jen v úvodní části, nikoli v části slovníkové). Užívá se hlavně ve spojení ústavně-právní výbor Federálního shromáždění a tak se způsobem psaní výstižně naznačuje, že úkolem výboru je zabývat se jak otázkami týkajícími se ústavy, tak i všemi otázkami právní povahy, nikoli tedy jen problematikou ústavněprávní, tj. týkající se ústavního práva. V Slovníku spisovné češtiny jsou na str. 780 a 781 uvedena adjektiva sociálně-ekonomický (‚sociální a ekonomický‘) a církevně-státní (např. dohoda).

Složená adjektiva, jejichž první část tvoří sekundární adjektiva zakončená jinak, než je uvedeno výše, se v úzu nepíšou jednotně. Pravopis jedné skupiny takových adjektiv z oboru chemie je vázán touto terminologickou zásadou: „V názvech podvojných solí je pořadí kationtů shodné s jejich pořadím ve vzorcích; názvy kationtů se oddělují pomlčkou, např. uhličitan draselno-sodný, síran draselno-hlinitý.“[28] Nejde samozřejmě o pomlčku, nýbrž o spojovník; obdobně i v názvech uhličitan vápenato-železnatý, chlorid draselno-hořečnatý, tetraoxid železnato-dichromitý, fluorid didraselno-křemičitý apod. Naproti tomu názvy, které nepodléhají výše uvedenému terminologickému vymezení (zvláště z jiného oboru nežli z chemie), se píšou ve velké míře dohromady, např. hlinitopísčitý, železitoalkalický, nikelnatoamonný, měďnatoamoniakální (všechny z TNS), jílovitohlinitý, sodnovápenatý (NSZ), vápenatohlinitý (NSZ a ČsV), železitohumusový (MČE).[29] Některé vědecké obory zřejmě mají způsob psaní značně ustálen, např. geologie převážně dohromady. Bude třeba uvážit, jaké stanovisko má k tomu zaujmout kodifikace; příliš komplikované zásady by byly nepraktické a byla by jen malá naděje, že budou dodržovány. Jedna z možností by byla psát všechny adjektivní slučovací složeniny se spojovníkem. Bylo by to jednoduché, ale úzus mnohých [185]oborů by se musel změnit a změna by se asi týkala i adjektiv jako sladkokyselý, hluchoněmý, jestliže by neměly být výjimky. O jedné další, podle našeho mínění závažné nevýhodě tohoto řešení se zmíníme dále.

B) Adjektivní složeniny s první částí substantivní.

1. Se spojovacím morfem mezi částmi.
Př.: struskosíranový, osinkocementový, asfaltobetonový, drátokamenný, asbestopryžový (všechny z TNS), jetelotravní, kaprokachní (NSZ), permokarbonský, kobaltoniklový (ČsV).

V naprosté většině se tento typ adjektiv píše jako jedno, nerozčleněné slovo, tedy dohromady, a tento úzus by měl být kodifikován. Kromě úzu jsou pro to ještě nejméně dva další důvody. Jeden z nich je ten, že neodborník nemůže ve všech případech posoudit, zda jde o složeninu slučovací, anebo určovací, zda např. olejoasfaltový (TNS) vzniklo ze spojení olej a asfalt, anebo olejový asfalt — při psaní dohromady není nutné se tím zabývat. Druhý důvod je snad ještě závažnější: V dosti četných případech se nedá jednoznačně stanovit směr tvoření, tj. zda nejprve vzniklo adjektivum a k němu dodatečně substantivum, anebo naopak, zda např. je prvotní adj. osinkocementový, škvárobetonový, permokarbonský, anebo subst. osinkocement, škvárobeton, permokarbon. Protože tento druh substantiv se píše jako nerozčleněné slovo, je třeba, aby se stejně psala i příslušná adjektiva.

V souvislosti s předcházejícím výkladem se vraťme ještě k složeným adjektivům s první částí adjektivní. Nejistota uživatele jazyka o směru tvoření se v menší míře může týkat i těchto případů, např. existuje adjektivum hlinitokřemičitý i substantivum hlinitokřemičitan. Co je však mnohem závažnější: dá se předpokládat, že nelingvista bezpečně rozliší adjektivní část složeniny od substantivní? Pochybnost o tom nás vede k tomu, že lákavé řešení psát všechny slučovací složeniny kromě substantivních stejně, tj. se spojovníkem, nepovažujeme za příliš výhodné. Domníváme se, že je optimální jen zdánlivě, a proto bychom navrhli řešení jiné, poněkud kompromisní. Doporučovali bychom kodifikovat psaní se spojovníkem především u slučovacích složenin, v nichž první část končí na -sko, -cko, -ně, -ově. Pro všechny ostatní složeniny bychom stanovili základní psaní dohromady (bez spojovníku), s výjimkou vymezených okruhů termínů v některých vědních oborech, především v chemii (ty kodifikace nemusí vyčerpávajícím způsobem specifikovat). Podporou pro náš návrh by mohly být statistické údaje získané I. Svobodovou z oddělení jazykové kul[186]tury Ústavu pro jazyk český ČSAV. Podle jejích zjištění bylo za půl roku v jazykové poradně 272 dotazů na pravopis složených adjektiv, z toho 262 na případy, kdy první část skončila na -sko, -cko, -ně, -ově.[30] Vysvětlení je jednoduché. Tohoto druhu jsou složená adjektiva, s nimiž se běžný uživatel jazyka setká nejčastěji. Adjektiva s jinak zakončenou první částí jsou ponejvíce vědecké, popř. technické termíny, jejichž grafická podoba je většinou stabilizována. Bylo by asi nevděčné a řekli bychom i zbytečné odborníky přesvědčovat, že ji mají měnit. Jak známo, tolerují se jim i pravopisné odchylky jiného druhu (ponejvíce opět chemikům), např. v označování kvantity samohlásek, proto by bylo únosné tolerovat jejich úzus i v této věci, zvláště je-li zachycen v odborných encyklopedických kompendiích.

2. Složená adjektiva bez spojovacího morfu. Zatím se vyskytují téměř jen ve vědeckých a technických textech, např. niklkadmiový, chrommanganový, bromfenolový (TNS), chloroctový (MČE). Píšou se jako jedno slovo a také u nich nebývá vždy jasný postup tvoření (chlordusíkový — chlordusík).

Podali jsme přehled složených adjektiv, která si vyžadují pozornost z hlediska pravopisného, a zaujali jsme k nim své stanovisko. Skládání jako způsob tvoření slov prochází v současné češtině dost pestrým vývojem a hodnotící stanoviska k němu se postupně mění. Jsme toho názoru, že je v zájmu plynulosti a jasnosti komunikace — zvláště písemné —, aby bylo přiměřeně regulováno. Naznačili jsme, že by bylo zapotřebí revize některých starších zvyklostí, ale zároveň se stavíme kriticky k tolerování přílišné živelnosti. Domníváme se, že náš přístup je racionální. Projevuje se např. v našem stanovisku k tomu, že je dosud možno psát první část složeného adjektiva zakončenou na zvlášť, jako příslovce. Jestliže je slovo příslovcem, je podle našeho mínění nutné vyvodit všechny důsledky, které z toho plynou. Jak známo, přídavné jméno vyjadřuje příznak substantiva, příslovce příznak příznaku, tedy i příznaku vyjádřeného přídavným jménem.[31] Pak ovšem nemůže být příslovce s přídavným jménem ve vztahu slučovacím. Napíše-li se např. výchovně vzdělávací proces, pak je možno chápat toto pojmenování leda tak, že jde o proces vzdělávací, při [187]němž se pouze přihlíží (bere zřetel[32]) také k výchově. Kdyby se měly považovat obě složky za rovnocenné, bylo by potřebné napsat výchovně-vzdělávací p. Domníváme se, že kvůli řešení pravopisných potíží není možno porušovat naprosto pevné a ustálené zvyklosti systémového charakteru. Jejich dodržování umožňuje naopak účelnou diferenciaci pojmenování, např. takto: problémy pedagogické a psychologické jsou jednak pedagogické, jednak psychologické, pedagogicko-psychologické jsou společné pedagogice i psychologii a pedagogickopsychologické jsou z oboru pedagogické psychologie. Obdobných diferencí je možno využít při spojování adjektiv politický a ekonomický, matematický a logický atp. K tomu bývá možno slýchat námitky, že mnozí pisatelé nejsou schopni ani ochotni takovéto rozdíly dodržovat, že si slovotvornou a významovou stránku u složených adjektiv plně neuvědomují, že často nedovedou vysvětlit, proč takový výraz zvolili atp. To je ale podle našeho názoru velká chyba. Adresát jazykového projevu má právo na to, aby byl informován přesně a jasně, a k tomu je zapotřebí výstižných a jasných jazykových prostředků.[33]

Pokud by byl kodifikován náš návrh, bylo by možno stanovit velmi jednoduché pravopisné zásady, např. takovéto:

1. Mezi částmi složeného přídavného jména se píše spojovník tehdy, jestliže je mezi nimi vztah slučovací a první část končí na -sko nebo -cko, -ně, -ově.

2. Všechna ostatní složená adjektiva se píšou jako jedno slovo, dohromady (bez spojovníku). Výjimkou jsou pouze odborné názvy v některých vědních oborech, např. v chemii (názvy podvojných solí jako uhličitan draselno-sodný ap.).


[1] Důležitější výjimkou je asi jen příručka F. Bačkovského. K tomu viz M. Sedláček, Sto let od vydání Bačkovského Mluvnických rozprav, NŘ 72, 1989, s. 173—179.

[2] Brus jazyka českého, Praha 1877, s. 147.

[3] Srov.: „Jestiť v tom veliký rozdíl, klade-li se spojovací čárka mezi dvě přídavná jména čili nic. Stověžatá Praha píšeme bez spojovací čárky, poněvadž jest to pojem jeden; podobně bez čárky píšeme: snadnovznětlý, rychlonohý, bystrozraký, tmavomodrý, dobrosrdečný atd., kde všude složené přídavné jméno značí toliko jednu věc, jednu představu, jeden pojem. Ale řeknu-li mocnářství rakousko-uherské, vím, že jest to Rakousko a Uhersko, že jsou to tedy pojmy dva. Jungmannův Slovník česko-německý obsahuje slova česká a německá. Válka rusko-turecká nebyla válkou ruských Turků, nýbrž Rusů a Turků, tedy dvou národů. … Jemného rozdílu naznačovaného spojovací čárkou mělo by se šetřiti dbale, jako se ho šetří u podstatných jmen, např. Rakousko-Uhersko … — Vždyť někdy právě ta spojovací čárka přispívá k jasnému pochopení věci … — NŘ 2, 1918, s. 280—281.

[4] NŘ 4, 1920, s. 41.

[5] Srov. např. poznámku: „Složené výrazy jako obchodně politický apod. je zbytečné psát s čárkou uprostřed (obchodně-politický).“ (O možnosti psát výraz dohromady se vůbec neuvažuje.) — NŘ 22, 1938, s. 22.

[6] Hovory o českém jazyce, Praha 1940, s. 35.

[7] Srov.: „… možno psáti: národně socialistický, sociálně demokratický, neboť je to vžité (PS píše ovšem: národněsocialistický).“ (Slovo „ovšem“ vzbuzuje dojem vnitřního nesouhlasu. — Pozn. M. S.) — NŘ 30, 1946, s. 45.

[8] M. Manová — O. Man, O některých typech adjektivních složenin v ruštině a v češtině, Sovětská věda — Jazykověda 3, 1953, s. 448—453.

[9] Tvoření a psaní složených adjektivních výrazů a vůbec psaní dohromady, se spojovníkem a zvlášť není aktuálním problémem jen v češtině, nýbrž i v jazycích jiných. Svědčí o tom mj. i prakticky zaměřené příručky, např.: Slitno ili razdeľno?, Moskva 1987, 6. vyd., 875 stran. — Sljato, polusljato, razdelno pisane, Sofia 1976, 101 str. — D. Herberg — R. Baudusch, Getrennt oder zusammen?, Lipsko 1989, 334 str.

[10] „… jednotlivé adjektivní části se píší zvlášť, jestliže první část adjektiva končí .“ — Čl. cit. v pozn. 8, s. 451.

[11] M. Helcl, Poznámky k tvoření některých adjektivních složenin, Studie a práce linguistické I, Praha 1954, s. 190—199, cit. na s. 192.

[12] M. Dokulil, K tvoření vztahových adjektiv od dvouslovních pojmenování, Jazykovedné štúdie XII, Bratislava 1974, s. 153—164.

[13] Máme dojem, že při doporučování odděleného psaní v Naší řeči působily puristicky laděné nálady proti složeninám. Setkali jsme se ještě nedávno u pracovníků jednoho velkého nakladatelství s názory, že podoby jako národněosvobozenecký odporují „duchu češtiny“ tím, že to jsou složeniny a k tomu ještě velmi dlouhé.

[14] M. Knappová, Politickoekonomický, nebo politicko-ekonomický? (K pravopisu složených přídavných jmen), NŘ 54, 1971, s. 141—156.

[15] Srov.: „… neutěšený stav v jazykové praxi nás nutí k novému řešení přistoupit, a to k řešení takovému, které nebude založeno (jen) na významovém vztahu jednotlivých částí složeniny jako na principu základním.“ — Čl. cit. v pozn. 14, s. 156.

[16] M. Helcl ve výkladu rozdílu mezi složenými adjektivy psanými dohromady a se spojovníkem zdůrazňuje, že „před užitím složených adjektiv by se o podstatném významovém rozdílu uvažovat a k němu přihlížet mělo, má-li jazyk zůstat prostředkem dorozumění a nestat se příčinou nedorozumění mezi členy společnosti“. — Čl. cit. v pozn. 11, s. 195.

[17] Čl. cit. v pozn. 14, s. 146—147.

[18] M. Helcl srovnává předválečné názvy gymnázium, reálka s názvem z 50. let střední všeobecně vzdělávací škola. — M. Helcl, Současné tendence při tvoření slov skládáním v češtině, NŘ 55, 1972, s. 115—124.

[19] Srov.: „Někdy se nelze ubránit dojmu, že tvoření složených adjektiv je jakousi módou, která vede k bezmyšlenkovitému slepování různých přídavných jmen.“ — F. Daneš, Malý průvodce po dnešní češtině, Praha 1964, s. 161.

[20] Např. v jednom ekonomicky zaměřeném článku se v prvním odstavci užilo výrazu výzkumně vývojová základna, avšak v dalším textu se vyskytuje několikrát spojení výzkumná a vývojová základna ve zcela stejném významu. — Hospodářské noviny čís. 14, ze 6. 4. 1990, s. 5. — Srov. též: „Mají tedy výrazy morálně politická jednota, politickomorální a politická a morální jednota týž význam. — F. Váhala, Morálně politický či morální a politický? NŘ 43, 1960, s. 304—305.

[21] Čl. cit. v pozn. 14, s. 150 a 153.

[22] NŘ 36, 1953, s. 297.

[23] Této slovotvorné analogie si zřejmě byli ve značné míře vědomi také autoři Příručního slovníku jazyka českého, avšak výklad sémantické stránky složených adjektiv je v tomto slovníku ještě dost rozkolísaný.

[24] M. Dokulil píše, že tvoření adjektiv typu vysokoškolský, trestněprávní je v slovanských jazycích dost rozšířeno, ale dodává: „Přesto je jeho produktivita v několikerém směru omezena. Předně je vázána na pojmenování ustálená, sousloví, a jen zřídka přesahuje tento rámec. Ale ani zde se zdaleka netvoří relační adjektiva ke všem souslovím. Podmínky, kdy se taková adjektiva tvoří a kdy ne, jsou, jak se zdá, velmi složité a nechceme se jimi zde zabývat.“ — D. cit. v pozn. 12, s. 154.

[25] V Slovníku spisovné češtiny (Praha 1978) se píše už zahraničněpolitický.

[26] Mluvnice češtiny 1, Praha 1986, s. 474.

[27] Viz např. pozn. 5.

[28] Přehled chemického názvosloví, 2. vyd., Praha 1988, s. 45.

[29] Vysvětlení zkratek: TNS — Technický naučný slovník, 2. vyd., NSZ — Naučný slovník zemědělský, ČsV — Čs. vlastivěda, díl I, Příroda, sv. 1., MČE — Malá československá encyklopedie.

[30] Jde o doplnění informace obsažené v čl. I. Svobodové Analýza dotazů z jazykové poradny, NŘ 71, 1988, s. 118—128.

[31] Srov.: „Příslovce jsou základní slovní druh vyjadřující široce okolnostní příznak slovesa jakožto příznaku probíhajícího v čase, adjektiva jakožto příznaku neprobíhajícího v čase i příznak adverbia samého,“ — Mluvnice češtiny 2, Tvarosloví, Praha 1986, s. 188.

[32] Viz F. Daneš, Adverbiální určení zřetelově vymezovací, Věta a text, Praha 1985, s. 93—103.

[33] Srov.: „… Z našich výkladů ovšem jednoznačně vyplývá, že pravopisné rozlišování se opírá o rozdíly významové, a že tedy píšící musí vědět (zdůraznil M. S.), o který z obou možných významů v daném případě jde. Bohužel se někdy stává, že autoři vytvářejí dost libovolně taková složená adjektiva (někdy patrně pod cizojazyčným vlivem), jejichž významovou strukturu dovedeme stěží interpretovat; …“ — F. Daneš, Matematicko-fyzikální versus matematickofyzikální, Vesmír 66, 1987, s. 295.

Naše řeč, ročník 73 (1990), číslo 4, s. 174-187

Předchozí Igor Němec: Masarykovy výrazy spjaté s budováním demokratického státu

Následující Petr Karlík: Podmínková souvětí v mluvním aktu

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1