Časopis Naše řeč
en cz

K základním otázkám interpunkce v češtině

Miloslav Sedláček

[Články]

(pdf)

-

Interpunkcí se rozumí členění psaného (tištěného) textu a jeho složek (výpovědí) podle ustálených (mnohdy kodifikovaných) zásad a pomocí souboru zvláštních grafických znamének. Tato interpunkční znaménka se v češtině tradičně nazývají znaménky rozdělovacími (v minulém století se někdy užívalo označení dělidla), avšak vhodnější by bylo pojmenování znaménka členicí, neboť text spíše člení než dělí. Podobou i funkcí se značně liší od písmen (ta slouží k zaznamenávání nejmenších jednotek jazyka), formou mají blíže k nepísmenným značkám, avšak liší se funkcí. Značky něco zastupují, např. značka § zastupuje slovo paragraf, v matematice značka + slovo plus, značka pro blesk nejčastěji varování Pozor, elektrický proud atp., kdežto základní funkce interpunkčních znamének je vyznačovat hranice mezi složkami textu nebo mezi [122]některými částmi výpovědi. Interpunkce má v psaném (tištěném) textu zčásti obdobnou funkci jako intonační kadence a pauzy v projevu mluveném, avšak důsledný funkční paralelismus mezi interpunkcí a zvukovým členěním není.

Interpunkční znaménka nejsou jediným prostředkem, který k členění psaného textu slouží. Ten bývá členěn na kapitoly, odstavce, jednotlivá slova se od sebe oddělují mezerami atp. Někdy se i tyto způsoby členění do interpunkce zahrnují, u nás je však obvyklé chápat ji úže, spojovat ji pouze s užitím interpunkčních znamének, a to v členicí funkci. Podle našich zvyklostí se interpunkce přiřazuje k pravopisu, je to ovšem „pravopis“ vyšších jazykových jednotek nežli slovo. V některých jiných jazycích se považuje interpunkce za zcela, popř. zčásti samostatnou disciplínu a zahrnují se do ní i další jevy souvisící s grafickou podobou textu.[1]

K vymezení rozsahu interpunkce v češtině je potřebné stanovit inventář interpunkčních znamének. Tvoří jej: tečka, otazník, vykřičník, čárka, středník, dvojtečka, pomlčka, uvozovky, závorky, tři tečky.[2] Nepovažujeme za důsledné řadit k nim spojovník a odsuvník,[3] [123]a to z těchto důvodů:

Jestliže ve shodě s naší tradicí nepovažujeme za interpunkci mezery mezi slovy, pak nepatří k interpunkčním znaménkům ani spojovník, protože slouží pouze k označení „příznakové“ mezery. Obvykle se jím charakterizuje těsné sepětí slov — popř. slova a jiného jazykového prvku — tvořících jeden výraz podvojného nebo složeného rázu, např.: Čapek-Chod, Rimskij-Korsakov, Beňačková-Čápová, Frýdek-Místek, marxismus-leninismus, C-vitamín, γ-paprsky atp. — Odsuvník není vůbec znaménko členicí, v češtině naznačuje pouze vypuštění hlásky (písmena).[4]

Za interpunkci nepovažujeme případy, kdy je znaménka užito k jiným nežli interpunkčním úkolům, jako je např. tečka za zkratkami, několik teček místo vypuštěných písmen (např. ve vulgárních výrazech), vykřičník jako výstražné znamení na některých tabulkách atp.[5] Zato je podle našeho mínění třeba chápat jako suplující interpunkční znaménko velké písmeno na začátku výpovědi, neboť nemá žádnou jinou funkci nežli signalizovat začátek výpovědi, tak jako např. tečka signalizuje její konec.[6]

K inventáři interpunkčních znamének je třeba dodat, že některá z nich se vyskytují jednak samostatně, jednak ve dvojici, přičemž funkční uplatnění dvojice znamének je jiné nežli znaménka jednotlivého. Je proto zcela na místě, jestliže se dvojice těchto znamének (rus. parnyje znaki) uvádějí v inventáři jako samostatné položky odlišné od znamének jednotlivých. Týká se to dvojice pomlček a dvojice čárek (vždycky ve dvojici se pochopitelně vyskytují uvozovky a závorky).

Rozlišování znamének jednotlivých a jejich dvojic představuje jeden [124]pohled na inventář znamének. Z jiného hlediska je možno rozlišovat znaménka koncová a vnitřní. Vnitřních znamének se užívá uvnitř výpovědi, koncová slouží v textu primárně k oddělování jednotlivých výpovědí.[7] Zvláštní postavení mají tři tečky a někdy pomlčka, popř. více pomlček (naznačují fragmentárnost výpovědi), a dále závorky a uvozovky (mohou vymezovat i vyšší celek nežli jednu výpověď). S tímto rozlišováním zčásti souvisí i dělení znamének podle jejich členicí síly. Koncová znaménka jsou silnější nežli vnitřní, a ta se sílou rovněž liší. Nejslabším členítkem je nepochybně čárka, silnějším je pomlčka, dále středník a dvojtečka. Z dvojic je nejslabší dvojice čárek, silnější je dvojice pomlček, nejsilnější jsou závorky a uvozovky. Toto rozlišování ovšem neplatí absolutně, je spíše přibližné, avšak rozdíly v členící „síle“ existují. Projevují se např. v délce pauzy při zvukové realizaci textu („silná“ znaménka se obvykle realizují jako delší pauza) a zhruba platí, že čím je znaménko silnější, tím bývá specializovanější. V mnoha případech nemůže silné znaménko nahradit slabé, a pokud se ho dá místo slabého užít, dodává se jím textu slohové příznakovosti. Srov.: Vy chcete chleba, práci, spravedlnost? — Vy chcete chleba? Práci? Spravedlnost? Nahradit silné, hlavně koncové znaménko slabým bývá většinou jednodušší a bez výraznějších slohových posunů, poměrně snadno se např. ze dvou samostatných vět utvoří souvětí souřadné. Kupř. z vět Dcera Olga pracuje v továrně a Syn Jiří ještě studuje se utvoří souvětí Dcera Olga pracuje v továrně, syn Jiří ještě studuje (čárka ovšem může být v tomto případě nahrazena spojkou a).

Funkce interpunkčních znamének se nevyčerpává tím, že text člení. Interpunkční znaménko je obvykle nejen signálem hraničním, nýbrž zároveň nese nějakou další informaci, např. jaký komunikační záměr se výpovědí sleduje, zda je výpověď ukončena nebo neukončena, jak komunikačně závažné jsou (některé) její části atp. Plní tedy často interpunkční znaménka několik úkolů najednou (jsou polyfunkční) a některých je možno užít v různých výpovědích k odlišným úkolům.

Podat vyčerpávající výčet všech úkolů interpunkce v češtině je dost nesnadné, pokusíme se vystihnout souhrnně alespoň ty základní:

1. Signalizovat hranice výpovědi (popř. i její neúplnost) jako syntaktického celku a charakterizovat jej z hlediska tradičně nazývaného „druh věty podle postoje mluvčího“, nyní někdy „komunikačně intenční modalita“.

[125]2. Signalizovat v souvětné výpovědi hranice mezi jednotlivými větami, pokud není tato zásada omezena jiným pravidlem.

3. Oddělovat složky několikanásobně obsazené pozice v syntaktické struktuře výpovědi (se stejným omezením jako v bodě 2).

4. Oddělovat složky zmnoženého větného členu, větné členy vytyčené a volně připojené.

5. Signalizovat hranice těch částí textu, popř. výpovědi, které podle autorova záměru mají nižší míru komunikační závažnosti, a těch částí výpovědi, které nejsou začleněny do její syntaktické struktury.

6. Signalizovat hranice promluv nebo jejich částí doslovně převzatých (citovaných) z textů jiných.

Mimo tyto základní úkoly je možno interpunkce využít i k naznačení expresívního zabarvení a členění výpovědi, k naznačení autorových postojů k obsahu výpovědi nebo k její části, v některých textech k naznačení toho, jak členit výpověď při zvukové realizaci atp. Takováto individuální interpunkce, často emotivně-volního rázu,[8] se obvykle navršuje na neutrální interpunkci základní, což se projevuje např. užitím dalších znamének nebo nahrazením slabších znamének silnějšími, popř. i zdvojením (ztrojením, …) některých znamének atp. Srov. (neutrální) Karle, přijď zítra večer. — (emotivní) Karle, přijď zítra — večer!!

Považujeme rozlišování základních, obecných zásad interpunkce od subjektivních způsobů členění výpovědi (popř. textu) za velmi důležité. Obecné zásady je možno ve velkém rozsahu popsat i kodifikovat, subjektivní způsoby je možno nejvýše (ex post) registrovat a popsat, ale v podstatě je nelze kodifikovat. Jestliže se tyto dva druhy interpungování (tj. psaní, kladení interpunkčních znamének), nerozlišují, snadno to vede k nadměrně skeptickým, až problematickým závěrům.[9] Subjek[126]tivní způsoby interpungování se vyskytují ponejvíce v textech uměleckého zaměření a v psaných projevech soukromých, naproti tomu v textech odborných jsou dosti řídké.[10]

Tak jako jsou mezi jednotlivými jazyky rozdíly v inventáři lexikálních prostředků, v gramatické stavbě atd., jsou mezi nimi i rozdíly v uplatňování interpunkce. Těžko bychom našli dva jazyky, v nichž jsou interpunkční zásady naprosto shodné. Přitom inventář interpunkčních znamének se u četných jazyků téměř neliší. Přestože jsou mezi jazyky v uplatňování interpunkce rozdíly, je možno u některých zjistit také shodné zásady obecnějšího rázu. Tato skutečnost upoutala L. V. Ščerbu a ten na jejím základě vymezil pro většinu evropských jazyků dva hlavní typy interpunkce.[11] Jeden nazývá francouzským (anglickým, italským atd.), druhý německým (českým, polským, ruským atd.).[12] Základní rozdíl mezi oběma typy je ten, že v německém (ruském) typu se interpunkcí signalizuje, jestliže je pozice větného členu obsazena (vedlejší) větou, kdežto ve francouzském typu se většinou věta významově těsně závislá na řídícím členu interpunkčně neodděluje. Ščerba to dokumentuje na francouzském souvětí Elle connaissait l’homme qui l’avait saluée srovnáním s ruským Ona znala čeloveka, kotoryj jej poklonilsja (česky Znala člověka, který ji pozdravil). Francouzský typ interpunkce tedy ve větší míře respektuje skladební a významovou těsnost členů ve větě (obligatorní valenci) a mnohem méně přihlíží k tomu, zda je syntaktická pozice obsazena větným členem, anebo větou. Podle toho patří česká interpunkce k německému (ruskému) typu.[13]

Typy interpunkce se liší principy, podle nichž se užívání znamének řídí. Snad žádný evropský jazyk nemá interpunkci důsledně závislou pouze na jediném principu, rozdíly jsou v rozsahu uplatňování principů jednotlivých a zčásti také ve frekvenci užívání některých znamének.[14] Jestliže se uvažuje o interpunkčních principech, resp. kritériích, bere [127]se v úvahu především užívání vnitřních znamének, protože úloha znamének koncových se v evropských jazycích nijak podstatně neliší.

Nejvíce sporů se v minulosti vedlo a někdy ještě vede o to, zda o interpunkci zásadně rozhoduje, eventuálně má rozhodovat zvukové členění výpovědi. Např. švédský jazykovědec H. Lindroth navrhoval, aby se užívání interpunkčních znamének řídilo podle pauz, jimiž je členěn mluvený projev. Podobně ruský jazykovědec A. M. Peškovskij spatřoval úlohu interpunkce v tom, aby zachycovala „rytmomelodickou“ stránku řeči, tj. aby základním činitelem byla intonace. Avšak tak jako psaná forma jazyka není pouhým zachycením mluveného projevu, nýbrž má některé specifické vlastnosti, není ani interpunkce přímým odrazem intonačního členění. Ve svých počátcích sloužila interpunkce (tehdy mnohem primitivnější než dnes) k označování pauz vhodných k nadechnutí při hlasitém předčítání; v současnosti je tomu ovšem jinak. R. Bauduschová charakterizuje vývoj interpunkce ve zkratce takto: „Dějiny interpunkce jsou tedy vývojem od intonačního k syntaktickému principu.“[15] O užívání čárky v češtině pak napsal Fr. Daneš: „V hlavních zásadách se interpunkční pravidla — pokud jde o čárku — v češtině neřídí zvukovou podobou výpovědi (na rozdíl od některých jiných jazyků), nýbrž pravidly mluvnickými nebo hlediskem významovým; tu pak někdy dochází ke shodě v kladení čárky a ‚pauzy‘.“[16] K umístění nejen čárky, nýbrž i některých dalších interpunkčních znamének na místech, kde je nebo bývá v mluveném projevu pauza, dochází dosti často, avšak nikoli proto, že by se interpunkce řídila podle pauz, nýbrž proto, že členění mluveného a psaného projevu bývá dost často shodné. Jde tedy o paralelnost, nikoli o závislost.

Vázat interpunkci na zvukové členění by nebylo prospěšné a odporovalo by to dnes už ve značné míře přijímanému názoru, že obě formy jazyka (mluvená a psaná) jsou do jisté míry autonomní.[17] Členění mluveného projevu pomocí pauz není jednoznačné, není stejné u všech mluvčích a bývá závislé na různých činitelích, hlavně na tempu řeči mluvčího. Pravidla na něm založená by proto nevedla k jednotné praxi.

Další interpunkční kritéria bývají označována různě, např. jako gramatické, syntaktické, sémantické atp. Z názvů je patrno, že inter[128]punkce se nějak spojuje s výstavbou (uspořádáním) výpovědi, nikoli (jen) s jejím zvukovým členěním. Pokusili jsme se také vystihnout kritéria, jimiž se interpunkce (vnitřních znamének) v češtině řídí, a stanovili jsme tři základní okruhy, a to kritéria: 1. formálně syntaktická, 2. syntaktickosémantická, 3. výpovědní.[18] Zdá se, že do některého z těchto tří okruhů lze zařadit téměř všechny případy neutrálního užití interpunkce.[19] Fr. Daneš za citátem uvedeným výše připomíná jako doplňující kritérium také zvukové členění. Sám považuje jeho uplatňování za okrajové případy, při nichž by „kladení čárky podle mluvnické zásady bylo v ostrém rozporu s členěním věty na úseky“. Snad by bylo záhodno dodat, že v takových případech zvukové členění obvykle nerozhoduje o tom, zda se znaménka užít má, či nemá, nýbrž pouze o tom, kam se v kladném případě znaménko umístí, nebo zda se — ať už ve prospěch plynulosti zvukové realizace výpovědi, anebo také plynulého čtení tichého — „gramaticky“ odůvodněná čárka na některých místech vypustí.[20] Chápali bychom tedy toto doplňující kritérium poněkud šíře jako tendenci po plynulosti (snadné a rychlé čtivosti) textu a nespatřovali bychom v něm jako jediného činitele snahu po shodě interpunkce se zvukovým členěním, nýbrž — alespoň v některých případech — také tendenci k tomu, aby text nebyl interpunkcí příliš roztříštěn, a tím mohl být i snáze jednoznačně interpretován. Toto hledisko je také třeba brát v úvahu, třebaže nepatří k základním. Může se v některých druzích textů stát v jednotlivých případech hlediskem rozhodujícím, zvláště když je podepřeno ještě nějakým činitelem dalším, jako je oslabená platnost vedlejší věty (viz akad. Pravidla § 213 a 214) nebo ustálených vsuvek (§ 220).

Jakožto oblast u nás tradičně zařazovaná k pravopisu je česká interpunkce kodifikována. Její kodifikace prošla už dost dlouhým vývojem a z něho je na první pohled patrno, že se rozsah kodifikace [129]postupně zvětšoval.[21] Přesto se nedá říci, že by zachycovala běžný neutrální úzus v celé šíři; např. zásady interpungování infinitivních konstrukcí nejsou podány v potřebném rozsahu. Každé nové vydání Pravidel navazovalo v uspořádání výkladů v dost velké míře na vydání předcházející, což je pochopitelné (aby byla udržena kontinuita), nepřispělo to však k přehlednosti ani k důslednosti. Základní hledisko, z něhož kodifikace interpunkce v Pravidlech českého pravopisu vychází, je syntaktické v tradičním pojetí, příležitostně je doplněno zřetelem ke zvukovému členění výpovědi, popř. k významové stránce. Je nevýhodou interpunkční kodifikace, že se nutně musí opírat o syntaktickou teorii, protože pak velice záleží na tom, o „jakou“ syntax se opírá. Kodifikační zásady je totiž třeba formulovat se zřetelem ke koncepci, na níž je syntax vybudována. Vzhledem k tomu, že kodifikace platí pro všechny, je zapotřebí, aby výklady o interpunkci byly přístupné širokému okruhu uživatelů jazyka, což prakticky znamená, aby vycházely z pojetí syntaxe uplatňovaného ve školních učebnicích.[22]

Podle našeho mínění by současná interpunkční kodifikace češtiny potřebovala menší úpravy, které by se týkaly uspořádání výkladů, zpřesnění a doplnění některých pouček a podle možnosti také většího využití novějších jazykovědných poznatků, zvl. o tzv. aktuálním členění výpovědi (výpovědní kritéria). Nedomníváme se však, že by bylo prospěš[130]né podstatně měnit základní principy české interpunkce, třebaže nejsou prosty některých nedůsledností.[23]

Návrhy na radikální úpravu zásad české interpunkce se objevují nejčastěji v závěrech z průzkumů znalostí českého pravopisu, konaných ponejvíce na školách. Ukazuje se v nich totiž dost vysoký počet interpunkčních chyb. Tyto průzkumy a stejně i sledování textů různého druhu však zároveň ukazují, že zásady současné interpunkce se dodržují velice nerovnoměrně, že jsou velké rozdíly ve znalosti jednotlivých pravidel.[24] V neredigovaných textech, a to nejen soukromých, se projevuje často a zřetelně, že značná část uživatelů češtiny ovládá kodifikaci interpunkce v nepostačujícím rozsahu a zlomkovitě.[25] Zkušenosti z pedagogické a poradenské činnosti nám dovolují některé z příčin uvést.

Hlavní z nich spočívá v tom, že mnozí pisatelé nepodrželi v paměti elementární poznatky o syntaxi češtiny, jichž se jim dostalo na základní škole (někdy i na škole střední). Bez těchto elementárních znalostí se dobře interpungovat nedá a žádné „zjednodušování“ na tom nemůže nic změnit, nemá-li se interpunkce stát zcela formalistickou záležitostí. Dále snadno vzniknou nesnáze tehdy, jestliže chce nebo má o interpunkci rozhodovat někdo jiný než autor textu. Existují totiž případy, kdy pro adekvátní interpunkci je zapotřebí dobře znát obsah výpovědi, popř. mimojazykovou realitu, jíž se obsah výpovědi týká. Uvedeme alespoň jeden příklad: Ředitel požádal příchozího, aby ještě chvíli počkal ve vedlejší místnosti (,) a zavřel dveře (je třeba vědět, zda dveře zavřel ředitel, anebo zda k tomu vyzval příchozího). To, co [131]chtěl sdělit, zná pochopitelně především autor výpovědi, proto ten může a má zvolit odpovídající interpunkci.

Další příčinou nedostatků v interpunkci bývá vliv jiných jazyků. Ten se projevuje nejvíce v překladech, protože ne každý překladatel si dostatečně uvědomuje, že interpunkční poměry v cizím jazyce jsou téměř vždy odlišné od poměrů v češtině. Přitom nepřekvapuje, že nejspíše bývá ovlivněna interpunkce překladu z jazyka příbuzného, např. z ruštiny.

Nejen u příslušníků starších generací, ale i u pisatelů mladých lze pozorovat, že interpunkci (především psaní čárek) ve svých textech orientují hlavně podle spojek, tj. rozhodují se podle značně zjednodušených zásad, jako je „před spojkami a, i se čárka nepíše, před ostatními píše“. Domníváme se, že výuka syntaxe na základní i střední škole by měla ve větší míře dokumentovat význam syntaktické teorie pro praxi právě na procvičování interpunkce.

Má-li se úroveň interpunkčních znalostí a dovedností zvýšit, bude zapotřebí usilovněji odstraňovat příčiny a překážky, které tomu brání. Jistě by prospělo také zpřehlednění a doplnění dosavadní kodifikace a systematická snaha o zvýšení její prestiže. Toho lze dosáhnout intenzívnějším popularizováním zásad interpunkce a jejího významu pro přesnost sdělení a pro snadnou a rychlou orientaci v psaném (tištěném) textu. Jak už jsme uvedli výše, neslibovali bychom si mnoho od radikálních zásahů do kodifikace. Zato bychom považovali za užitečné vést veřejnost k tomu, aby využívala většího počtu znamének, aby se nespokojovala jen s třemi nebo čtyřmi, což by znamenalo rozvíjet u kultivovaných pisatelů smysl pro jakousi interpunkční stylistiku. Inventář interpunkčních znamének je sice malý, ale jistě by bylo možné v poněkud větší míře využívat středníku, dvojtečky i pomlčky, a to jak jednotlivé, tak i dvojice pomlček. Uvolnilo by se tím alespoň trochu nadměrné zatížení čárky, popř. dvojice čárek.[26]

Interpunkce — stejně jako pravopis vůbec — nebývá častým předmětem zájmu v české lingvistice. Zato velmi často jsou nuceni se jí zabývat pracovníci v nakladatelstvích, v redakcích a učitelé ve škole. Snad by si proto zasloužila více pozornosti. Úkolem tohoto příspěvku [132]byl pokus zaujmout stanovisko k některým závažnějším otázkám, jako je rozsah a úloha interpunkce v češtině, stav její kodifikace, situace v jejím uplatňování při tvorbě textů apod. Článek je míněn jako východisko k zpracování dalších, dílčích problémů.


[1] V anglických příručkách se interpunkce (punctuation) obvykle nespojuje s pravopisem, nýbrž považuje se za disciplínu samostatnou. Zahrnuje se do ní nejen užívání vlastních interpunkčních znamének, nýbrž i velkých počátečních písmen, spojovníku, apostrofu, mezer mezi slovy, dále členění na odstavce i některé pokyny typografického rázu (užívání různých typů písma). Viz napr. R. Skelton, Modern English Punctuation, 2. vyd., Londýn 1949.
Sovětský jazykovědec A. A. Reformatskij řadí k interpunkci mj. oddělování slov mezerami, členění na odstavce, způsoby rozmístění textu na ploše, střídání různých typů písma (např. kurzívy s antikvou) apod. Viz A. A. Reformatskij, O perekodirovanii i transformacii kommunikativnych sistem, Issledovanija po strukturnoj tipologii, Moskva 1963, s. 214.
V praktických ruských jazykových příručkách se však toto široké pojetí neuplatňuje, např. Pravila russkoj orfografii i punktuacii (1. vyd., Moskva 1956) poučují pouze o užívání deseti interpunkčních znamének. Z citovaného názvu příručky je zároveň patrno, že v ruské jazykovědě se interpunkce nezačleňuje přímo do pravopisu; pravopis a interpunkce se považují za dvě disciplíny, svým posláním však blízké.
Je ovšem možné se v ruské lingvistice setkat i s jiným pojetím vztahu interpunkce a pravopisu. Např. ve vysokoškolské učebnici Sovremennyj russkij literaturnyj jazyk od P. A. Lekanta a kol. (Moskva 1982, s. 132) se rozlišují termíny orfografija a pravopisanije, a to právě tím, že „druhé slovo má širší význam, neboť zahrnuje také interpunkci“.

[2] Stejný inventář je uveden např. ve zmíněné příručce Pravila russkoj orfografii i punktuacii (d. c. v pozn. 1), v polské příručce Słownik ortograficzny języka polskiego (red. M. Szymczak, Varšava 1975) i ve východoněmecké s názvem Der Große Duden (17. přeprac. vyd., Lipsko 1976).

[3] Odsuvník (apostrof) je zařazen k interpunkčním znaménkům v Pravidlech českého pravopisu (8. vyd., Praha 1983), spojovník v Pravidlech slovenského pravopisu (11. vyd., Bratislava 1971).

[4] Žádná z cizojazyčných příruček uvedených v pozn. 2 spojovník ani odsuvník k interpunkčním znaménkům neřadí.

[5] Jsme si přitom vědomi toho, že hranice mezi „interpukčním“ a „neinterpunkčním“ užitím znaménka leckdy nebývá ostrá, jeví se nám však jako účelné oblast interpunkce příliš nerozšiřovat. Zato považujeme za naléhavé rozpracovat pro češtinu tu jazykovědnou disciplínu, která bývá (např. v sovětské lingvistice) nazývána grafikou, někdy grafémikou i jinak.

[6] Jestliže se velké počáteční písmeno na začátku výpovědi nepovažuje za interpunkční prostředek, snadno se dojde k poněkud paradoxnímu závěru, že je „nedostatek autonomních interpunkčních znamének pro označení začátku“, že „na absolutním začátku věty nebo textu je možno užít pouze jednoho z ‚nejuniverzálnějších‘ znamének, tj. tří teček“. Viz A. B. Peňkovskij — B. S. Švarckopf, Opyt opisanija russkoj punktuacii kak funkcionaľnoj sistemy, Sovremennaja russkaja punktuacija, Moskva 1979, s. 7.
Jak známo, ve španělštině u těch vět, které mají na konci otazník nebo vykřičník, stojí před začátkem takové věty totéž interpunkční znaménko jako na konci, jenomže v převrácené podobě.

[7] Tak tomu bývá jen v textech stylově neutrálních, bez emocionálního zabarvení. V textech emocionálně zabarvených a uměleckých se vyskytují odchylky, srov. např. Taneční hodiny pro starší a pokročilé od B. Hrabala (Praha 1964).

[8] O emotivně-volní interpunkci se zmiňuje J. Firbas. Charakterizuje ji takto: „Tak autor může emotivně-volních (dále zpravidla jen »emotivních«) interpunkčních znamének použít jednak k tomu, aby kratšímu či delšímu úseku textu dodal většího důrazu, jednak k tomu, aby na takový úsek čtenáře upozornil. Do působnosti emotivně-volního činitele v interpunkci lze pak vůbec zahrnout ty rysy interpunkční praxe autorovy, které mu umožňují v jistých mezích uplatnit své osobní rozhodování a svůj osobní postoj.“ — J. Firbas, Anglická větná interpunkce, Časopis pro moderní filologii 36, 1954, s. 159.

[9] Za takový považujeme i názor L. V. Ščerby o tom, že „interpunkční pravidla mají ve většině případů kompromisní charakter“ (viz L. V. Ščerba, Jazykovaja sistema i rečevaja dejateľnosť, Leningrad 1974, s. 241—245), nebo názor T. M. Nikolajevové, že „zásadní eklektičnost ruského interpunkčního systému je uznávanou skutečností“ (viz sb. c. v pozn. 6, s. 26).

[10] Názory o kompromisním, eklektickém nebo fakultativním charakteru interpunkčních zásad vznikají zvláště tehdy, jestliže se interpunkce studuje na textech uměleckého zaměření.

[11] Viz d. c. v pozn. 9; původně otištěno jako heslo punktuacija v 9. svazku díla Literaturnaja enciklopedija, Moskva 1935.

[12] Boľšaja sovetskaja enciklopedija ve 2. vyd. (Moskva 1949—1960) rozlišuje ruský a francouzský typ interpunkce (viz heslo punktuacija).

[13] K tomu poznamenáváme, že i když mezi typem interpunkce a typem jazyka jsou některé souvislosti, není možno ztotožňovat typ jazyka s typem jeho interpunkce.

[14] Např. v ruských textech má pomlčka nepochybně vyšší frekvenci než v textech českých, protože v ruštině jsou běžné věty typu Moskva — stolica SSSR.

[15] R. Baudusch, Punkt, Punkt, Komma, Strich, Lipsko 1984, s. 13.

[16] Fr. Daneš, Intonace a věta ve spisovné češtině, Praha 1957, s. 119.

[17] Srov.: „… jazyk psaný je soustavou do značné míry samostatnou, nikoli pouhou nedokonalou transkripcí jazyka mluveného.“ J. Vachek, Psaný jazyk a pravopis, sb. Čtení o jazyce a poezii, Praha 1942, s. 246.

[18] Viz: M. Sedláček, Úvahy o reformě německého pravopisu, NŘ 60, 1977, s. 41—50; týž, Interpunkce z hlediska jazykové kultury, sb. Aktuální otázky jazykové kultury v socialistické společnosti, Praha 1979, s. 158—162.

[19] Tato kritéria byla převzata (a to i s naším odůvodněním) do publikace: J. Oravec — E. Bajzíková, Súčasný slovenský spisovný jazyk, syntax, Bratislava 1982, viz s. 237n. — Srov. též: J. Oravec, Interpunkcia v jednoduchej vete, Jazykovědné aktuality 16, 1979, s. 15—16.

[20] Příklady viz v d. c. v pozn. 16, s. 119. Týkají se případů uvedených také v § 217 a 218 v akademickém vydání Pravidel českého pravopisu (d. c. v pozn. 3).

[21] Pravidla českého pravopisu z r. 1902 (první vydání) věnovala interpunkci necelé čtyři stránky, Pravidla z r. 1941 už 13 stránek, Pravidla z r. 1957 dokonce 22 stránek.

[22] Kdyby se např. v učebnicích neužívalo pojmu doplněk, bylo by nezbytné zcela jinak formulovat poučení obsažené v § 170 školního vydání Pravidel českého pravopisu (15. vyd., Praha 1984).
I nyní existují menší diference mezi akademickým a školním vydáním Pravidel. Např. školní vydání neužívá termínu volný přístavek, nýbrž pouze přístavek, protože v pojetí učebnic českého jazyka je přístavek vždy členem volným. (Přesto je v pozn. k § 168 ve školním vydání zmínka o „tzv. přístavku těsném“, což je pro školu substantivní přívlastek shodný.)
Je ovšem zřejmé, že bude-li se stále vycházet ze školního pojetí syntaxe, nebude možno uplatnit při vypracovávání interpunkční kodifikace nové poznatky z této oblasti gramatiky, a obdobně budou vázáni autoři učebnic v budoucnu pojetím Pravidel, takže vznikne bludný kruh, z něhož se obtížně najde východisko.

[23] Jako nedůslednost se může jevit, že obsazení téže syntaktické pozice sémanticky totožným, ale formálně odlišným výrazem má zásadní vliv na interpunkci. Př.: Všichni žáci stravující se ve školní jídelně přinesou zítra… — Všichni žáci, kteří se stravují ve školní jídelně, přinesou zítra… V obou případech jde o přívlastek těsný (omezující), ale v prvním je vyjádřen výrazem nevětným, v druhém přívlastkovou větou, přičemž v každém z obou případů se řídí interpunkce jiným kritériem. V některých jazycích jsou obdobné případy řešeny stejně. Domníváme se však, že napodobování interpunkčních zásad jiných jazyků by češtině neprospělo, protože by přineslo některé nové problémy a rozrušilo by poměrně už dost ustálený stav.

[24] To nebývá tolik patrné u textů, které prošly jazykovou redakcí (v nakladatelstvích apod.), v těch se závažnější nedostatky projevují dost zřídka.

[25] Hodnotí-li veřejnost interpunkční nedostatky, ukáže se, že nejsou všechny posuzovány stejně. Např. vynechání čárky před spojkou uvozující vedlejší větu, která následuje po větě řídící, je hodnoceno jako závažnější nedostatek nežli vynechání čárky na konci vedlejší věty, jestliže za ní následuje věta na jiné úrovni. Rozlišování přívlastku volného a těsného pomocí interpunkce bývá posuzováno velice benevolentně, pokud nedostatky tohoto druhu vzbudí vůbec pozornost.

[26] Přetíženost čárky se projevuje i v rozsahu pouček o jejím užívání. V akademických Pravidlech je poučení o čárce na více než osmi stranách z 22 věnovaných interpunkci. — Zřejmě ještě více je zatížena čárka v německém pravopise; srov. k tomu: R. Baudusch, Zu den sprachwissenschaftlichen Grundlagen der Zeichensetzung, sb. Theoretische Probleme der deutschen Orthographie, Berlín 1980, s. 202n.

Naše řeč, ročník 69 (1986), číslo 3, s. 121-132

Předchozí Jan Petr a kol.: K výzkumu uplatnění a využití jazyka při řízení pracovních kolektivů

Následující Alena Polívková: Tvoření obyvatelských jmen od jmen místních

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1