K vývoji jazykové kultury češtiny v letech 1918—1945

Miloslav Sedláček

[Články]

(pdf)

-

[1]Vznik samostatné Československé republiky v r. 1918 je důležitým mezníkem v historii českého jazyka, avšak především v historii vnější. Po r. 1918 se vytvářela v mnoha oborech nová, česká terminologie, vydávalo se mnoho nových zákonů a nařízení, postupně vznikaly nové učebnice pro všechny typy škol, přibývalo původních i přeložených literárních děl, nastal velký rozmach publicistiky atd. Protože se to dělo v liberalistické společnosti s tržní ekonomikou, mnohé z uvedených činností probíhaly bez jakékoli regulace a kontroly. To mělo kromě předností i některé méně příznivé stránky. Ve vydavatelské činnosti se leckdy projevovaly nízkou jazykovou úrovní vydávaných knih, novin a jiných periodik. Jazykové nedostatky textů vyvolávaly často kritiku. Hlavním střediskem jazykové kritiky byl časopis Naše řeč. Začal vycházet ještě za války a v úvodním prohlášení v 1. čísle prvního ročníku se jako základní úkol časopisu stanoví „soustavná očista jazyka mateřského“ (s. 2).

Jestliže se vnější okolnosti s koncem války změnily podstatně, způsob péče o spisovný jazyk, k níž patří i jazyková kritika, zůstal celkem stejný. Nezměnila se teoretická východiska, na nichž byla péče o jazyk založena, nezměnil se ani jazykověkritický přístup k textům. Vycházelo se stále ze stanoviska, že čeština je ohrožena, že musí být chráněna a zbavována cizích vlivů. Tyto názory byly pochopitelné a v jisté míře i oprávněné, dokud naše země patřily do Rakousko-Uherska, protože tehdejší těsné kontakty češtiny s němčinou na češtinu vliv měly. Ve svobodném státě ztrácely však puristické názory své oprávnění a postupně se stávaly brzdou při rozvoji mnohostranné a bohaté komunikace v národním jazyce. Množství příkazů a zákazů, ponejvíce jednotlivých a nesystematických, se stalo nepřehledným [170]nejen pro řadové uživatele jazyka, nýbrž i pro ty, u nichž bezpečné ovládání spisovného jazyka patří k profesi.

Každá kritika se nutně opírá o nějaký kánon víceméně uznávaných zásad. Jazyková kritika po první světové válce byla založena na třech hlavních pramenech, a to na: 1. Pravidlech českého pravopisu, 2. současných mluvnicích, 3. různých příručkách, většinou rázu brusů. S přibývajícími ročníky se k nim přiřadila i Naše řeč. Za Pravidly a tehdy užívanými mluvnicemi se cítila autorita Gebauerova; tato díla měla charakter oficiální kodifikace. Gebauer ovšem už nežil, jeho mluvnice se však vydávaly, a to aktualizovány a doplňovány např. V. Ertlem, F. Trávníčkem i jinými. Ostatní jazykové příručky sice charakter kodifikace neměly, ale přesto byl jejich vliv po válce ještě dost silný. Nescházely však vůči nim ani hlasy kritické, mj. i v Naší řeči (např. J. Zubatý). Na odborné úrovni většiny těchto příruček je patrno, že jejich autory byli jen průměrní jazykovědci, někdy spíše ochotníci.

Za základní kodifikační příručku se u nás tradičně považují Pravidla českého pravopisu.[2] Po vzniku samostatné Československé republiky nebyla vypracována Pravidla nová, nýbrž bez podstatných změn platila dále Pravidla předválečná, a to ve zpracování z r. 1913. Nepociťovala se potřeba kodifikaci měnit. Nebylo toho ani nezbytně zapotřebí, protože v gramatickém systému češtiny ani ve většině ostatních oblastí jazyka k žádným závažným změnám nedošlo. Je známo, že politické převraty se v jazyce projevují ponejvíce změnami ve slovní zásobě, kdežto gramatický systém jimi nebývá — zvláště zpočátku — [171]nijak zasažen. Bylo tomu tak po první světové válce i u nás. Teprve po několika letech se začalo projevovat kolem kodifikace jakési napětí. Nešlo však ani tolik o kodifikaci samu, jako o způsob jejího uplatňování, vymáhání a doplňování při jazykové kritice. Zmíníme se o této kodifikaci poněkud podrobněji.

Pravidla z r. 1913 (dále zkracujeme P + rok vydání) vyšla šest let po Gebauerově smrti a od předcházejících — gebauerovských — se dost liší, mj. tím, že jsou anonymní, nikde není zmínka o autorovi. Ví se však, že jím byl Gebauerův žák Emil Smetánka.[3] V. Mathesius toto vydání Pravidel velmi ostře odsoudil a máme dojem, že se jeho odsudek přijímá dodnes. Je však ve značné míře nespravedlivý. Mathesius dokládá svůj soud pouhými sedmi příklady, ale ani ty nelze všechny připsat na vrub Smetánkovi.[4] Pokud jde o (ne)označování kvantity samohlásek u některých typů slov (hlavně substantiv na -dlo, -tel, -č), dal se Smetánka skutečně strhnout snahou „učiniti přítrž dosavadnímu kolísání“ s odvoláním na to, že se dost často vyskytuje „nestejné nebo nezřetelné vyslovování“. Gebauer byl v této věci rozvážnější.

Abychom P 1913 posoudili spravedlivě, srovnáme je s Gebauerovými z r. 1902; ponecháme stranou drobné změny, které přinesla P 1903 a P 1904.[5] Při srovnávání se vedle nedostatků ukážou i četné přednosti. Mathesius např. zcela přehlíží pozitivní změny, které Smetánka zavedl v psaní přejatých slov. P 1902 podržují mnoho z jejich původní pravopisné podoby, hlavně zdvojená souhlásková písmena, skupiny písmen th, rh, ae, oe. V P 1902 se např. píše: aggressivní, effekt, akkumulátor, ammoniak, annullovati, repressalie, attentát, [172]mathematika, sympathie, kathedra, katarrh, rheostat, rheumatismus, repraesentace, encyklopaedie, archaeologie, oekumenický, obscoenní; naproti tomu v P 1913 je: agresivní, efekt, akumulátor, amoniak, anulovati, represálie, atentát, matematika, sympatie, katedra, katar, reostat, reumatismus, representace, encyklopedie, archeologie, ekumenický, obscenní. Zjednodušený způsob psaní zavedla P 1913 i u některých jmen vlastních, např. Etna, Apeniny, Kartago, Chaldea, Maroko (k němu adj. marocký); v P 1902 se píše: Aetna, Apenniny, Karthago, Chaldaea, Marokko (k němu adj. marokkánský). Podle výslovnosti v češtině je v P 1913 přizpůsoben pravopis některých slov přejatých z živých jazyků, např. sezona, toaleta, rutina, šarmantní, viněta, bufet nebo byfet, rezonovati, šanse, tramvaj; v P 1902 se píše: saisona, toileta, routina, charmantní, vigneta, buffet, raisonnovati, chance, tramway. Počeštěným způsobem se však v P 1913 nepíšou všechna přejatá slova; ta, která byla tenkrát ještě méně běžná, si podržují pravopis původní, např. guerilla, football, lawntennis, genre. V některých případech se uvádějí dublety, např. thema i téma, theorie i teorie, musa i múza, reservoár i -voir.

Smetánka v P 1913 omezil nebo odstranil některé maroty Gebauerovy, často taktně pomocí dublet. Místo Gebauerových podob chut, obět, pamět zavedl dublety chuť i chut, oběť i obět, paměť i pamět, u subst. seč kromě genitivu seči také seče, vedle tvarů koží, kožím, … také tzv. novotvary kůží, kůžím, …, kromě podoby sáně také saně, od slovesa rozepnouti kromě příčestí rozpal, rozpav, rozpat nebo rozpial, rozpiav, rozpiat také rozpjal, rozpjav, rozpjat, kromě slovesných infinitivů rozhlédnouti se, rozlétnouti se také rozhlídnouti se, rozlítnouti se, kromě raménko, seménko také ramínko, semínko atp. Gebauer se ještě nedokázal plně rozloučit se zásadou, že předponová slovesa, která vznikla z dvouslabičných zakončených na -íti, krátí -í- na -i-; v rejstříku P 1902 se uvádějí vždy dvě podoby, např. vypiti i vypíti, doliti i dolíti, prosniti i prosníti, kdežto P 1913 už mají pouze vypíti, dolíti, prosníti. Smetánka do P 1913 nezařadil některé archaismy, např. švadlí, přadlí, klvati, seklati, bůsti, blvati, zato přidal některá slova tehdy u nás ještě dost nová, např. biograf, boxovati, bivak a bivakovati, bison, bojkot, profesionál aj. Najdou se i hesla, u nichž Smetánka zmirňuje hodnocení Gebauerovo, např. v P 1902 je „rozžhaviti, správně rozežhaviti“, „radši, lépe raději“, v P 1913 „rozžhaviti, původně rozežhaviti“, „radši = raději“. Tím jsme všechny rozdíly mezi P 1902 a P 1913 nevyčerpali.

[173]Věnovali jsme větší pozornost P 1913 proto, že nemůžeme souhlasit s tím, jak se o nich vyjádřil V. Mathesius.[6] Podle našeho mínění představují P 1913 ve vývoji kodifikace spisovné češtiny naopak krok vpřed, třebaže obsahují také údaje poznamenané jednostrannou snahou po přímočaré pravidelnosti. Ty však tvoří jen dost malou část. Proto se domníváme, že P 1913 nebyla pro kodifikaci spisovné češtiny ve svobodném státě špatným základem. Chybou však bylo, že platila v téměř nezměněné podobě skoro třicet let. Bylo by bývalo naopak prospěšné, kdyby byla bývala brzy po válce podrobena revizi, při níž by se byly zřejmé nedostatky odstranily a pozitivní stránky důsledněji rozvinuly. Je zajímavé, že v té době se skutečně ozvaly hlasy, které k něčemu takovému vybízely. Byly k tomu podníceny mj. změnami, které Smetánka zavedl v psaní přejatých slov. Tím, že P 1913 odstranila ve většině přejatých slov psaní zdvojených souhláskových písmen, přestala se psát také dvojice ss, a tím se ztratila korespondence mezi ortografií a ortoepií. S jedním s se psala nejen slova jako diskuse, nýbrž i slova jako fysika. Smetánka se totiž kromě několika výjimek neodvážil psát ve slovech typu fysika podle výslovnosti písmeno z. O možnosti takového řešení se uvažovalo na začátku 20. let v tehdy existující pravopisné komisi (za předsednictví Zubatého), ale ani ona se neodhodlala tuto změnu uskutečnit, a to proto, že prý by se týkala příliš velkého počtu slov.[7] Důsledky této nedůslednosti se projevují dodnes. V současnosti nikoho nenapadne doporučovat, aby se psalo třeba encyklopaedie nebo oekonomie, ale už se v denním tisku objevil ostře formulovaný požadavek, aby se psalo president, filosofie apod.

[174]V Naší řeči byl tehdy otištěn ještě jeden závažný příspěvek týkající se kodifikace. Germanista Josef Janko v něm doporučoval kodifikovat slovesné tvary typu mažu — mažou, imperativy peč — pečte, genitivy Boleslavi, Čáslavi (Gebauer vyžadoval jen Boleslavě, Čáslavě) a některé další jednotlivosti. Jankova doporučení se bohužel dostala až do P 1941, imperativy peč, pečte dokonce až do P 1957.[8]

Postupem času se ukazovalo, že předválečné názory na spisovný jazyk a jeho správnost už nevyhovují, že v nové situaci je zapotřebí nových přístupů. Jak už jsme uvedli, nebyla snad tolik na závadu tehdejší kodifikace, nýbrž její aplikace. Jak známo, každá kodifikace je trochu zastaralá, a proto je zapotřebí při jejím uplatňování rozvahy. Ta bohužel autorům posudků otiskovaných v Naší řeči často chyběla, zato nechyběl autoritářský tón. Velkým nedostatkem tehdejší jazykové kritiky bylo, že stejným metrem měřila jak textům skutečně lajdáckým, tak i textům, v nichž výrazná osobnost uplatnila svou individualitu. Jen málokterý z autorů posudků v Naší řeči se dokázal distancovat od příliš primitivních puristických příkazů a zákazů. Platí to např. o Josefu Zubatém, avšak jen v počátcích jeho redakční činnosti. Později, jak píše V. Mathesius, „se patriarcha české linguistiky vzdálil pomalu od svého původního protipuristického smýšlení a nakonec nebylo valného rozdílu mezi jeho míněním a stanoviskem tradičního českého purismu.“[9]

Jak rovněž upozornil V. Mathesius, opačným směrem se vyvíjel Václav Ertl, deset let odpovědný redaktor Naší řeči. V počátcích své redakční činnosti podléhal dost puristickým názorům, ale postupně se od nich osvobozoval. V r. 1933 se o něm vyjádřil Arne Novák takto: „Není vyloučeno, že by se byl Václav Ertl, spiritus rector Naší řeči, během vývoje octl blíže dnešním její odpůrcům než jejím oficiálním mluvčím v přítomnosti.“[10] Ertl zasáhl významně do teorie jazykové správnosti svou statí Dobrý autor (vznikla ke konci jeho života). Vzbudila dost velký rozruch, protože znamenala převrat dosavadních hodnotících kritérií. Ve sporech o správnost se do té doby argumentovalo převážně tím, zda jazykový prostředek byl anebo nebyl ve starší češtině, kdežto Ertl hlásal: „… absolutním měřítkem jazykové správnosti nemůže býti dnes praxe spisovatelů staročeských sebe dokona[175]lejších, … nemůžeme hledati vzory, podle nichž bychom normalisovali v praktických mluvnicích a slovnících dnešní způsob vyjadřování a jimiž bychom se řídili ve vlastní praxi spisovné, u spisovatelů, s jejichž literárním dílem přestal působiti i jejich jazyk, nýbrž musíme je hledati u spisovatelů literárně živých, jejichž knihy jsou dosud čteny a jejichž jazyk je právě proto i naším jazykem.“[11] Se stanovením toho, koho lze považovat za dobrého současného autora, měl Ertl trochu potíže, podstatné však bylo, že kritéria pro posuzování jazyka doporučoval hledat v současnosti. To sice už o několik desítek let dříve hlásal i filozof Josef Durdík,[12] jenomže jeho názory neměly dostatečný ohlas.

Ertlova stať Dobrý autor vyšla v r. 1927 a byla projevem tehdy zvýšeného zájmu o problematiku jazykové správnosti. V témž roce vyšel článek Bohumila Trnky O jazykové správnosti,[13] na totéž téma přednášel na sjezdu čs. profesorů v r. 1929 Fr. Oberpfalcer, Problém jazykové správnosti se nazývaly dvě stati Jiřího Hallera[14] atd.

Koncem roku 1926 se ustavil Pražský lingvistický kroužek.[15] Problémem jazykové správnosti se zabývali také někteří jeho členové, jenomže ti ji chápali jen jako jednu ze složek jazykové kultury, tj. nikoli jako absolutní měřítko kvality textu. Kroužek vypracoval novou teorii spisovného jazyka a na jejím základě i teorii jazykové kultury. Z těchto teoretických východisek posuzovali členové PLK kriticky dosavadní prakticky zaměřenou jazykovědnou činnost. Její hlavní nedostatky vystihl podle našeho mínění velmi dobře Miloš Weingart: „… očistná praxe Naší řeči nepřihlížela s dostatek k různým funkcím téhož jazyka, nerozlišovala vždy přesně jazyk spisovný od hovorového a nemívala dosti jemného smyslu pro různé druhy slohu, a to jak slohu funkčního (styl básnický, filosofický, vědecký, essaistický, obchodní aj.), tak i slohu individuálního.“[16] Domníváme se, že největší přínos PLK spočívá právě v tom, že jeho členové položili základy moderní stylistiky češtiny založené na Kroužkem vypracované teorii spisovného jazyka. To mělo zásadní význam i pro stanovení kritérií [176]jazykové kultury. Sporům o nedostatky tehdejší kodifikace nepřikládáme tolik významu. Předností Kroužku bylo, že vystoupil s poměrně ucelenou koncepcí, inspirovanou tehdy novými myšlenkovými proudy ve světové lingvistice a zčásti i navazující na průbojnější názory domácí. Se svými názory seznamovali členové PLK veřejnost přednáškami a pak i sborníkem Spisovná čeština a jazyková kultura (vyšel r. 1932). Nepovažujeme za potřebné zde blíže o něm informovat, neboť je dostatečně znám. Méně známy jsou tehdejší reakce na vystoupení PLK, proto připomeneme některé z nich.

Reakce na vystoupení PLK nebyly zcela jednoznačné. Už před vydáním zmíněného sborníku se ostře postavil proti kritické praxi Naší řeči Ivan Olbracht. Později se s velkým uznáním vyslovil o zásluhách PLK: „S tímto doktorováním na živoucím, zdravém a krásném stvoření, jímž je jazyk, jest bohudík skoncováno. … Česká věda o jazyce způsobila tento obrat. Její pilní, svědomití a vzdělaní pracovníci jej způsobili. A právě my čeští spisovatelé jsme jim povinni vděčností.“[17] Střízlivěji posoudil sborník PLK Arne Novák.

Přivítal jej slovy: „Již není sporu, že tato publikace zahajuje v otázkách jazykové kultury období nové. … Zde skutečně běží o názorový přelom v jazykovědě i v jazykové kultuře české.“ Novák hodnotí sborník kladně, ale má k některým názorům výhrady. Domnívá se např., že stanovisko autorů k jazyku je až příliš liberální, že funkčním hlediskem omlouvají někdy zřejmé jazykové nedostatky. Vzhledem k tomu, že v posledních čtyřiceti letech se o sporu PLK s NŘ leckdy nepsalo zcela objektivně (viz pozn. 17), ocitujeme, jak jej Novák hodnotí z hlediska etického. Píše, že publikace Spisovná čeština a jazyková kultura „leckdy značně zeslabila tónem osobně polemickým svůj vědecký a kulturní účin. Zvláště ruší okolnost, že nauková družina, vystupující hromadně v sevřeném šiku, útočí výhradně a opětovně na osobu jedinou, mladého filologa Jiřího Hallera, odpovědného redaktora Naší řeči, který přijal celé odium za své spoluredaktory, profesory na Karlově universitě a členy České akademie věd a umění, oba muže autoritativní, jejichž zásady provádí a rozvíjí. Neníť znakem [177]zápasu skutečně rytířského obraceti hlavní útok na odpůrce nejslabšího a nedonutiti přímo k boji silné protivníky, kteří se mu opatrně vyhýbají, klidně přihlížejíce k tomu, jak ochotný i horlivý nositel jejich barev podléhá.“[18] Je pravda, že členové PLK útočili na Jiřího Hallera, ale ani slovem se nezmínili o E. Smetánkovi, třebaže on byl autorem tehdy platné kodifikace a zároveň vlivným členem redakční rady Naší řeči. Na druhé straně se Smetánka Hallera nikde veřejně nezastal a nechal jej bojovat samotného.

Bez výhrad nepřijal názory členů PLK ani S. K. Neumann. I on projevil obavu z tolerování přílišné jazykové volnosti u spisovatelů: „Nemohu prostě souhlasiti s liberálním a amatérským hlediskem linguistů na básnické výsady, poněvadž sám jako básník jsem nutně trochu skeptický k různým alotriím ve verších i próze, jež bývají vydávány poté za záměrnost nebo ovoce inspirace, intuice a práce podvědomé.“[19]

Filologickou patálií nazval spor F. X. Šalda. Věnoval mu pozornost ve svém Zápisníku dvakrát. Poprvé se snažil vidět spor z hlediska evropského, protože i v jiných zemích (např. ve Francii) se vedly o jazykových otázkách diskuse, a k české situaci si zachoval určitý odstup. Druhý článek je dost podrobnou recenzí sborníku Spisovná čeština…, z níž je patrný sympatický postoj k PLK. Srov. např.: „Argumenty Mathesiovy přimlouvají se velmi přesvědčivě za životnost a výraznost jazyka proti jeho akademickému mumifikování a musí být vítány i básníkovi, i estetikovi jazykovému.“ Šalda doporučuje: „… usilujme spíše o krásu, sílu a výraznost než o správnost,“ zároveň však varuje: „Tím nechci ovšem nikterak brát do ochrany lajdácké spisovatele, nedouky, kteří se nenaučili gramatice.“[20]

Pokud jde o kodifikaci, vystoupení členů PLK její okamžitou změnu nezpůsobilo, ale přineslo na ni zcela nový pohled. Dalo by se říci, že ji odidealizovalo a ukázalo její reálný základ. Vliv názorů PLK na kodifikaci se projevil o něco později, a to v Příručním slovníku jazyka českého a ve vydání Pravidel českého pravopisu z r. 1941. Právem [178]mohl B. Havránek v r. 1947 konstatovat: „Takřka na první pohled vidíme v obou kodifikačních souborech, v Příručním slovníku i v nových Pravidlech, nesporné sblížení se zásadami Kroužku a zřetelný odklon od praxe Naší řeči. … Nebyl tedy zásah Pražského linguistického kroužku do otázek normy spisovné češtiny a její kodifikace neúčelný a můžeme s uspokojením říci, že měl úspěch.“[21]

Nové vydání Pravidel českého pravopisu se začalo intenzívněji připravovat v druhé polovině 30. let, ale vyšlo až za války, v r. 1941. Bylo opět anonymní, autoři nejsou uvedeni, patřili však nepochybně do okruhu Naší řeči. Značný podíl na zpracování Pravidel měl zřejmě Vl. Šmilauer. P 1941 přinesla mnohé rozumné změny, ale některé úpravy jsou nepochopitelné. Autoři zcela otrocky akceptovali zásadu doporučenou pravopisnou komisí v r. 1921 (!!) o psaní jmen vlastních, tj. „psáti je podle valné většiny případů věrně a vesměs tím pravopisem, jakým se píší tam, odkud byla přijata“, např. Attika, Gallie, Hellada atp., třebaže se od r. 1913 v Pravidlech psalo Atika, Galie, Helada atp. Avšak doporučení téže pravopisné komise o tom, že „se cizí th, které se v češtině tak nevyslovuje, bude psáti důsledně t (epiteton, psychopatie ap.)“,[22] autoři P 1941 nepřijali a zavedli psaní epitheton, psychopath, lethargie, anthologie apod. Není proto divu, že slova jako fysika, konserva se neodvážili psát s písmenem z. F. Daneš charakterizoval P 1941 takto: „Ukazuje se tedy, že vydání Pravidel z r. 1941 často nedbalo počešťovacích tendencí ve vývoji českého pravopisu ani způsobu psaní vžitého již téměř třicet let a vracelo se v mnoha případech nazpět k roku 1902.“[23]

Vystoupení členů PLK k otázkám jazykové kultury mělo u nás ohlas především u humanitně zaměřené inteligence, ale k širším vrstvám uživatelů jazyka neproniklo. Ani mezi učitelstvem se myšlenky sborníku Spis. čeština … příliš nerozšířily. Učebnic vypracovaných čtveřicí Havránek — Kopecký — Starý — Získal se užívalo jen na některých školách. Pro získání širší veřejnosti by bývalo zapotřebí jednak popularizujících publikací, jednak nového syntetického zpracování popisu jazyka, tedy jakési nové mluvnice, nové stylistiky atp. Nic z toho do konce druhé světové války členové Kroužku nevy[179]pracovali. Studii, která popularizujícím způsobem podávala novější pohled na jazykovou správnost, napsal jazykovědec, který se mezi členy PLK obvykle neuvádí, ale o němž v r. 1947 napsal B. Havránek, že „od počátku stojí na stanovisku hlásaném Praž. ling. kroužkem“,[24] tj. F. Trávníček.[25] V této studii přistupuje k jazyku z funkčního hlediska: „Správný jazykový prostředek je tedy ten, který dobře hoví svému vyjadřovacímu účelu, úkolu, úkonu (své funkci)…“ Trávníček rozlišuje správnost (ústrojnost) útvarovou a úkonnou. Útvarovou správnost bychom mohli označit za systémovou pravidelnost, úkonnost je v podstatě uzuální ustálenost. Přitom „útvarová správnost přispívá podstatně k správnosti úkonné“, ale „i slova útvarově neústrojná mohou býti správná úkonně, výrazově. … Úkonná správnost vládne nad správností tvarovou.“ Nejcennější v Trávníčkově studii jsou právě takovéto obecné závěry, v těch se názorům PLK přiblížil nejvíce. Naproti tomu některé uváděné příklady a jejich hodnocení jsou už nepřesvědčivé, z dnešního hlediska někdy i nepřijatelné.

Ve sborníku Čtení o jazyce a poesii vyšly ještě dvě závažné studie členů PLK. Je to Mathesiova Řeč a sloh a Vachkova Psaný jazyk a pravopis. Obě vynikají hloubkou pohledu do vymezené problematiky a možno bez nadsázky říci, že mají pro českou jazykovědu klíčový význam. Jejich vliv byl však ve své době poněkud oslaben vnějšími okolnostmi — vyšly uprostřed světové války a v publikaci s menším nákladem.

Atmosféra období fašistické okupace a světové války byla příznivější pro činnost Kruhu přátel českého jazyka, v jehož čele byli jazykovědci z okruhu Naší řeči. Národně zaměřená činnost Kruhu si zaslouží uznání a možno konstatovat, že přední jazykovědci činní v Kruhu se většinou neuchylovali k lacinému vlastenčení a že nepropadli primitivnímu purismu, třebaže doba mohla být k tomu příznivá. Svědčí o tom publikace, které členové Kruhu vydali za války a krátce po ní. Cenné byly zvláště ty jejich práce, jimiž přispěli k rozvoji syntaxe a stylistiky (např. První a Druhé hovory o českém jazyce). Po skončení války se ukazovalo, že konkurence mezi oběma tábory (PLK a NŘ) mohla být české jazykovědě na prospěch, byla však násilně přerušena a nahrazena názorovou totalitou.

[180]Jsme přesvědčeni, že přehled vývoje jazykové kultury v minulosti je užitečný a podnětný pro přítomnost. Je z něho patrno i to, jak potřebná je možnost svobodné výměny názorů. Ta totiž dává všem stranám stejnou šanci, nutí je vyrovnávat se s námitkami oponenta a způsobuje, že nakonec se trvale prosadí hlavně ten, kdo dokáže nabídnout vhodnější a účelnější řešení problému. To se z větší části podařilo PLK, především jeho zásluhou je purismus již anachronismem. Bylo by však naivní domnívat se, že rozsáhlá problematika jazykové kultury byla PLK zcela vyřešena. Názory členů PLK vznikaly při polemice a byly trochu improvizované. Někteří účastníci je později zčásti zpřesňovali a upravovali, některé rozvíjela další generace lingvistů hlásících se k odkazu PLK. Pro další činnost by však bylo velice potřebné vytvořit syntézu[26] a některé problémy zpracovat hlouběji. Širší veřejnost projevuje o otázky jazykové kultury a zvláště kodifikace dost značný zájem. Také v denním tisku se objevují články věnované této tematice. Ty však většinou svědčí o nedostatečné informovanosti pisatelů a zároveň o tom, že zastaralé a překonané názory přece jen zcela nezmizely. V nové společenské a ekonomické situaci si jazykověda nemůže dovolit uzavřít se do sebe a názory veřejnosti přehlížet. Bude naopak zapotřebí, aby prokázala a dokázala svou nezbytnost a užitečnost v demokraticky se rozvíjející společnosti. Je třeba počítat s tím, že pro veřejnost bude rozhodující především, jak se jazykovědci osvědčí při řešení praktických jazykových problémů, tj. problémů, které se většinou zahrnují do oblasti jazykové kultury.

---

[1] Ve zkrácené podobě předneseno na semináři Ústavu pro jazyk český ČSAV Kultura jazyka a kulturnost české společnosti (K aktuálnímu odkazu pražské jazykovědné školy) 3. 12. 1990.

[2] Není to tradice dobrá, protože příliš strhává pozornost školy i veřejnosti k pravopisu a tvarosloví (jak známo, obsahují Pravidla v různé míře i údaje tvaroslovné), a to na úkor hledisek jiných, neméně důležitých, jako jsou lexikální význam(y) slova, jeho valence, stylové zařazení atp. Má to za následek, že část neodborné veřejnosti v podstatě ztotožňuje pravopis a tvarosloví s jazykem. Tak jako je to zvykem v některých jiných jazykových společenstvích, měl by být i u nás základní jazykovou příručkou slovník. Výstižně se k tomu vyjádřil v r. 1934 K. Čapek: „… snad je pro učené lexikografy úkolem vědecky málo uspokojivým vydat příruční slovník češtiny pro praktickou potřebu; ale my ostatní … bychom jim za takový praktický, řekněme dvousvazkový manuál češtiny vděčně políbili ruce. Jak dlouho ještě máme vystačit s tou pouze pravopisnou příručkou Pravidel, která nám na nějakých sto třiceti stránkách ukazuje, jak se mají slova psát, ale ne, jak se jich má užívat, ne, čeho se vystříhat, jak a kde užívat slova přesnějšího, rčení neporušeného, obratu jazykově původního?“ — K. Čapek, O český slovník, O umění a kultuře III, Praha 1986, s. 529. — K tomu viz J. Firt, Knihy a osudy, Brno 1991, s. 89—101.

Jak známo, Vilém Mathesius doporučoval tři základní jazykové příručky: příruční slovník dnešní spisovné češtiny, mluvnici dnešní spisovné češtiny a českou stylistiku. — Viz sb. Spisovná čeština a jazyková kultura, Praha 1932, s. 29.

[3] „… je veřejným tajemstvím, že to byl nástupce Gebauerův na universitní katedře profesor Emil Smetánka…“ — V. Mathesius, Čeština a obecný jazykozpyt, Praha 1947, s. 449.

[4] V. Mathesius vytýká Smetánkovi umělou kvantitu ve slovech zviřátko, vypinač, pronasledovatel a dále pravopisné podoby oblásek, mištička, houštička, kupadlo. Jestliže v P 1902 je u hesla pronasledovatel připojeno „též pronásledovatel“, pak v P 1904 je už pouze pronasledovatel. Jak u tohoto slova, tak u slova oblásek přejal Smetánka pravopisnou podobu z gebauerovských P 1904. K podobě mištička je v P 1913 poznamenáno „lépe než mistička“, a to podle údaje v P 1902 „mistička místo mištička“.

[5] Je ovšem třeba mít na paměti, co napsal J. Gebauer v předmluvě k P 1902: „Není to práce všecka moje. Má je theoretická část úvodní a dále, co je přejato z mé mluvnice Příruční; za to vše jsem odpověden. Ostatek je práce společná, kterou se mnou vykonali úředně k tomu ustanovení pp. šk. rada V. Hylmar, řed. Fr. Bílý, prof. J. Jursa a řed. Lad. Benýšek; při konečné redakci její velkou pomocí nám přispěl p. prof. Vojt. Hulík.“

[6] „Tak se stala Pravidla nástrojem radikálního purismu, který hledí jazyk formovat po svém, beze všeho ohledu na skutečný usus! Vypustilo se z nich všecko, co v prvním vydání ještě připomínalo poměrnou rozvážnost matičního Brusu, a knížka se změnila obratem ruky v diktátorské nařízení. … Je přirozené, že jediný skutečný výsledek, kterého se tím dosáhlo, záleží v tom, že český pravopis již již se ustalující se opět rozkolísal a že byla v kvantitě samohlásek zničena naděje na shodu mezi kultivovanou výslovností a pravopisem, k níž spisovná čeština dlouholetým vývojem dospívala.“ — D. cit. v pozn. 3, s. 449.

[7] Informace o tom byla pod názvem Reforma českého pravopisu otištěna v NŘ 5, 1921, s. 306—307. Podstatnou část přetiskl Fr. Daneš v čl. Psaní slov přejatých, NŘ 41, 1958, na s. 14—15. Odtud převzato do publikace Píšeme podle nových Pravidel, Praha 1958, viz s. 35—36. — Srov. k tomu též: „Rozpory mezi pravopisem slov domácích a pravopisem slov cizích buďtež odklizeny alespoň tam, kde vedou ke zmatkům ve výslovnosti (např. v českém pravopisu v cizích slovech s mívá platnost s i z).“ — Teze předložené prvému sjezdu slovanských filologů v Praze 1929, sb. U základů pražské jazykovědné školy, Praha 1970, s. 58.

[8] J. Janko, Může-li spisovný jazyk ustrnouti?, NŘ 5, 1921, s. 289—297.

[9] D. cit. v pozn. 3, s. 452—453.

[10] Přetištěno v knize: A. Novák, Duch a národ, Praha 1936, s. 50.

[11] V. Ertl, Časové úvahy o naší mateřštině, Praha 1929, s. 45 a 50.

[12] Viz: M. Sedláček, Durdíkovy názory o jazyce a jazykové kultuře, NŘ 55, 1972, s. 202—214.

[13] Časopis pro moderní filologii a literatury 13, 1927, s. 193—199.

[14] Viz: M. Sedláček, Devadesát let od narození Jiřího Hallera, NŘ 69, 1986, s. 99—105.

[15] J. Vachek, Významné jubileum naší jazykovědy, NŘ 49, 1966, s. 257—264.

[16] M. Weingart, Slovo o české jazykové kultuře, ČMF 18, 1932, s. 239—260; cit. na s. 258.

[17] I. Olbracht, O jazyce a literatuře, vyd. R. Havel, Praha 1953, s. 30 a 31. — V komunistickém tisku 30. let se projevila snaha zneužít sporu PLK s Naší řečí politicky. Stanovisko Naší řeči bylo označeno jako „fašistické kejkle na jazykové frontě“. Obdobný pokus se objevil ještě na začátku 60. let. V obou případech jde o nechutnou propagandistickou invektivu zkreslující skutečnost. Viz: L. Doležel, Komunistická strana Československa a naše jazykověda, NŘ 44, 1961, s. 129—133.

[18] D. cit. v pozn. 10, s. 47—48. — O vztahu A. Nováka a K. Čapka k PLK viz též: A. Jedlička, Jazykové a jazykovědné zájmy Karla Čapka, NŘ 74, 1991, s. 6—15.

[19] S. K. Neumann, Mezi brusiči a linguisty, přetištěno v knize Umění a politika I, Praha 1953, s. 63—72.

[20] F. X. Šalda, O té filologické patálii, Šaldův zápisník IV, 1931—32, s. 116—129; týž, Staří filologové a noví linguisté, Šaldův zápisník V, 1932—1933, s. 84—96.

[21] B. Havránek, Zásady Pražského linguistického kroužku a nová kodifikace spisovné češtiny, SaS 10, 1947, s. 13—23.

[22] Viz NŘ 5, 1921, s. 306—307.

[23] F. Daneš, Psaní slov přejatých, NŘ 41, 1958, s. 9—21.

[24] D. cit. v pozn. 21, s. 13, pozn. 4.

[25] F. Trávníček, O jazykové správnosti, sb. Čtení o jazyce a poesii, Praha 1942, s. 103—228.

[26] O syntetický pohled se za druhé světové války pokusil Václav Polák v publikaci Jazyková norma a jazyková kultura (Praha 1941). Byl to bohužel pokus neúspěšný.

Naše řeč, ročník 74 (1991), číslo 4-5, s. 169-180

Předchozí Upozornění čtenářům

Následující Josef Hrbáček: K problematice syntaktických vztahů parataktických