Časopis Naše řeč
en cz

K problematice syntaktických vztahů parataktických

Josef Hrbáček

[Články]

(pdf)

-

Ústředním tématem tradiční syntaxe jsou syntagmatické vztahy na úrovni slov a vět, tj. vztahy mezislovní ve větě a vztahy mezivětné v souvětí. Těmto vztahům se říká vztahy syntaktické. Rozšíření pojmu syntaktický vztah směrem „dolů“ (k jednotkám nižším než slovo) by rozšířilo tradiční pojem syntaxe o hyposyntax („podsyntax“), neboť vztah morfémů ve struktuře slova je možno chápat rovněž jako syntaktický.[1] Rozšíření pojmu syntaktický vztah směrem „nahoru“ (do textu) rozšířilo tradiční syntax o hypersyntax („nadsyntax“). Je nepochybné, že stavba textu není záležitost jen kompoziční; základní syntaktické jednotky tvořící text, textémy, jsou spolu spojeny vztahy syntaktickými, i když jsou tyto syntaktické vztahy z hlediska tradičně chápaných syntaktických prostředků vyjadřovány často jen implicitně. Zatímco mezimorfémové vztahy ve struktuře slova do syntaxe u nás pojaty nebyly, hypersyntax se dnes za součást syntaxe považuje. Syntaktické vztahy ve větě a v souvětí se rozšířily o syntaktické vztahy v textu. Protože jde vesměs o vztahy mezi jednotkami znakové povahy a protože vycházíme z bilaterálnosti (dvoustrannosti) jazykového znaku, je samozřejmé, že pojem syntaktický vztah znamená na všech úrovních vlastně vztahy dva: vztah významový a vztah formálně syntaktický, které se vzájemně podmiňují. Dnes se už i do školního vyučování (zvl. na střední škole) dostaly pojmy predikace, determinace a koordinace, označující sémantické vztahy ve větě i v souvětí, a pojmy souřadnost (parataxe) a závislost (hypotaxe) pro vyjádření formálně syntaktických vztahů ve větě i v souvětí. Přesto není ani v těchto již tradičních pojmech a termínech naší syntaxe jednoty, jejich obsah se nechápe vždy stejně, používá se zčásti i termínů jiných (subordinace) a nových (dominace, zmnožení). Tematika syntaktických vztahů není tedy vyčerpána ani v tradiční (u nás převážně „závislostní“) syntaxi větné a tím méně v syntaxi textové, kde je třeba zpracovat nejen obsahově sémantické vztahy mezi textémy, ale také [182]vztahy formální organizace textu, a to nejen v rámci textu promluvy, ale i v rámci textu nadpromluvových útvarů („komplexů komunikátů“).

V naší úvaze o souřadnosti a vztazích příbuzných se přidržíme terminologie i jasného rozlišení Šmilauerova: „Lišíme tedy pojmové dvojice: parataxe (souřadnost) — hypotaxe (podřadnost), v níž jde o formu; koordinace (přiřaďování) — determinace (určování), v níž jde o obsah (význam).“[2] Souřadnost však není vhodné podle mého názoru pojímat tak široce, jak se to v mluvnicích (nejen našich) dělá. Ve smyslu hořejšího Šmilauerova rozlišení vztahů formálních a významových nepovažuji především za správné, jestliže se nerozlišuje souřadnost a koordinace. Nahlédneme-li do rejstříku Skladby spisovné češtiny J. Bauera a M. Grepla (Praha 1980, s. 359) na heslo „souřadnost“, najdeme odkaz ke koordinaci. Výslovně koordinaci a souřadnost směšuje např. G. Gotthardová-Štibraná: „Koordinácia (priraďovanie) je vzťah medzi dvoma alebo viacerými členmi, ktoré vyjadrujú osobitnú predstavu a majú rovnakú syntaktickú funkciu (na iný člen sa viažu tým istým druhom syntaktického vzťahu).“[3] Koordinaci jako sémantický vztah není vhodné směšovat s parataxí, která je formálně syntaktickým vztahem, protože koordinace vedle svého základního vyjádření parataktickou formou může mít i formu hypotaktickou (Mluvnice češtiny 3, Praha 1987, s. 395n.) a naopak parataxe může vyjadřovat i jiné vztahy než koordinační (viz níže).

Souřadnost se obvykle chápe široce a neurčitě jako všechno, co není závislost. Uvádí to výslovně např. Mluvnice češtiny 3 (s. 447): „Souřadnost vět se dá charakterizovat ve vztahu k podřazenosti jen negativně, jako vzájemná nezávislost ve struktuře souvětí.“ Akademická mluvnice ruštiny (Moskva 1970, s. 638) souřadnost vysvětluje stručně: „sočiniteľnaja svjaz, t. j. svjaz formaľnoj nepodčinennosti“. Souřadnost se tak jeví jako zbytkový vztah, kam se zařadí vše, co nelze považovat za závislost. Do souřadnosti se tímto postupem zahrnují nejméně dva vztahy, které jsou podle mého soudu od sebe podstatně odlišné: /1/ vztah mezi větnými členy nebo vedlejšími větami, který je výsledkem jejich stejného vztahu (formálně syntaktického i séman[183]tického) k společnému členu nebo větě nadřazené (u souřadných podmětů je to stejný vztah k společnému přísudku), /2/ vztah mezi nezávislými větami (popř. vztah mezi členy, které jsou sice spojeny tzv. parataktickými spojovacími prostředky, ale ve stejném vztahu k společnému členu nadřazenému nejsou).

Zatímco v prvním vztahu, pro který bych navrhoval ponechat termín souřadnost, jde o stejnou syntaktickou úroveň členů nebo vět ve struktuře celku, danou jejich stejným (opakujícím se) vztahem k společnému členu jinému: navštívil otce a matku; řekl, že přijde a že to opraví (jde tu vlastně o „spolupodřadnost“, v ruských syntaxích se to nazývá „sopodčinenije“), v druhém vztahu, který nazývám řazením, jde o vztah mezi větami (nebo členy) vzájemně na sobě nezávislými (nepodřízenými) vzniklý přiřazováním vět (nebo členů) v nějaké významové souvislosti (vyjádřené nebo nevyjádřené spojovacími výrazy): Otec čte noviny, matka vaří večeři a děti si hrají ve vedlejším pokoji; Otec čte noviny, matka vaří večeři, děti si hrají ve vedlejším pokoji; Otec čte noviny. Matka vaří večeři. Děti si hrají ve vedlejším pokoji. Řazením vět může vznikat souvětí (kterému bych ovšem neříkal „souřadné“), ale také nadsouvětný text. Při řazení nemáme žádné kritérium pro tvrzení, že řazené části jsou na stejné syntaktické úrovni, jako je tomu u souřadnosti. Řazení je prostě jen řetězové spojování jazykových útvarů v nějaký celek, obvykle spojování výpovědí v text.

Souřadnost lze rozlišit podle toho, co je souřadně spojeno, na A. souřadnost členskou, B. souřadnost větnou, C. souřadnost smíšenou a podle sémantického vztahu, jímž jsou souřadné výrazy spojeny, na a) souřadnost koordinační (několikanásobnost), b) souřadnost apoziční, c) souřadnost determinační.

A. Souřadnost členská

a) koordinační: navštívil otce a matku;

b) apoziční: navštívil Prahu, hlavní město ČSFR;

c) determinační:
ca) obousměrná: navštívil ředitele Nováka;
cb) jednosměrná: navštívili jsme chudáka maminku; starý, a proto mrzutý člověk;
cc) postupná: nový jarní kabát.

B. Souřadnost větná

a) koordinační: Slíbil, že přijde a že to opraví;

b) apoziční: Přihodilo se jí, co už nikdo nepamatoval, že jí došla řeč;

[184]c) determinační: To auto přijelo, než začalo pršet, když se tak setmělo.

C. Souřadnost smíšená

a) koordinační: Vypravoval o své polské vlasti, a jak přišel do Paříže;

b) apoziční: Po otci má jen jedno, že opovrhuje penězi;

c) determinační: To auto přijelo včera, když začalo pršet.

Jsou-li souřadně spojeny členy tři nebo více členů, můžeme se setkat se souřadností kombinovanou: Navštívil bratra a sestru, lékařku pražského sanatoria (členská souřadnost koordinační a apoziční); Bratr Václav, posluchač FF, se narodil roku 1970 (členská souřadnost determinační a apoziční); atd.

Souřadnost jako vztah, který je výsledkem opakujícího se stejného druhu vztahu k společnému nadřazenému členu nebo větě, je vymezena primárně stejnou syntaktickou úrovní spojených členů, která tím vzniká, proto se mezi souřadně spojenými členy mohou vyskytovat i spojovací prostředky hypotaktické, je-li to z významových důvodů potřebné: drahé, protože nepotřebné zboží; neznám nikoho než Karla; Šlo o nešťastné, i když pochopitelné gesto bezmocného vzteku apod. Tyto spojovací prostředky neuplatňují svou hypotaktickou funkci, je jich využito jen jako prostředku vyjádření sémantického vztahu.

Naopak tam, kde jsou členy sice spojeny mezi sebou tzv. parataktickými spojovacími prostředky, ale nerozvíjejí stejným způsobem společný člen řídící, nejde o souřadnost mezi nimi. Např. ve větě Najednou tu stál zmateně a pln rozpaků nejsou výrazy zmateně a pln (rozpaků) stejným způsobem závislé na stejném řídícím členu. Příslovce zmateně se vztahuje jako slabě závislé příslovečné určení k VF, kdežto doplňkový výraz pln se shoduje s mužským podmětem věty (kongruence). Ve větě Musíme jít rychle a nejkratší cestou po vypuštění spojky, která řadí k sobě členy nestejně syntakticky závislé a různým způsobem determinující přísudkové sloveso, dostaneme větu s dvěma různými příslovečnými určeními (způsobu a místa), která nejsou ve vzájemném vztahu: Musíme jít rychle nejkratší cestou. Spojka a nemá sama schopnost uvádět spojené výrazy na stejnou syntaktickou úroveň ve struktuře věty. Vyjadřuje pouze koordinaci. Proto v těchto případech nelze kvalifikovat spojené členy jako několikanásobné. Nejde o vztah souřadnosti, nýbrž o vztah pouhého řazení členů (ze sémantického hlediska o koordinaci členů).

Řazení je však především vztah textový. Kromě případů, o nichž [185]jsme se právě zmínili, jde o vztahy mezivýpovědní v textu promluvy. Mají-li výpovědi tvořit text, musí být za sebou řazeny a spojeny tak, aby vznikl smysluplný celek, který je i formálně vyjádřen podle pravidel daného jazyka. Při formování textu řadí autor výpovědi v souladu s významovým rozvíjením textu a různě těsně je spojuje. Podle těsnosti spojení výpovědí a způsobu vyjádření spojení se dají rozlišit různé druhy formálně textových mezivýpovědních vztahů a těsným spojením výpovědí mohou vznikat (jsou-li výpovědi spolu těsně spojeny významově, formálně syntakticky a zvukově či graficky) rovněž nadvýpovědní textové útvary, v první řadě výpovědní spojení. Výpovědní spojení je vícevýpovědní (nejméně dvouvýpovědní) útvar, v němž výpovědi tvoří nejen sémantický, ale i zvukový (grafický) celek. Z formálně syntaktického hlediska se takové útvary jeví jako souvětí (tzv. souřadná; ve smyslu podávaného výkladu bych je nazýval raději souvětí s řazením).

Vedle řazení se (v menší míře) uplatňují v textu další mezivýpovědní vztahy, podřazování a vsouvání výpovědí. Základní vztahy formálně textové tedy jsou: /1/ řazení, /2/ podřazování, /3/ vsouvání.

/1/ Řazení je lineární přidávání jedné výpovědi k druhé, čímž text narůstá v čase nebo v prostoru. Děje se to v zásadě trojím způsobem: /a/ junkcí, spojováním výpovědí pomocí spojovacích prostředků, junktorů, zejména „souřadicích“ spojek; /b/ konexí, připojováním výpovědí po koncovém signálu pomocí připojovacích prostředků, konektorů;[4] /c/ juxtapozicí, tj. „pouhým postavením vět vedle sebe (lineárně viděno: za sebou) bez explicitních lexikálních prostředků.“[5]

Nevyjasněný je v našich syntaktických pracích poměr juxtapozice a asyndeta. Kdybychom chápali juxtapozici jako vztah (nulový), museli bychom juxtapozici a asyndeton rozlišovat: juxtapozici jako vztah a asyndeton jako prostředek (způsob) vyjádření vztahu.[6] V takovém případě bychom mohli asyndeton zahrnout do junkce, protože by šlo o způsob řazení, který je v daném případě nevyjádřený spojovacím prostředkem, ale vyjádřen by být mohl (při vyjádření bychom mluvili [186]o syndetu, při nevyjádření o asyndetu). Jestliže juxtapozici chápeme tak, že je to „nulová signalizace syntaktického vztahu, prosté položení dvou členů za sebou“ (MČ 3, s. 394), můžeme asyndeton s juxtapozicí ztotožnit, jak činí i MČ. Je to pracovně výhodnější, protože rozlišit, kdy v textu jde o vypuštění (elipsu) spojovacího prostředku, a tedy o asyndeton, a kdy jde o postavení vět vedle sebe s nulovým vztahem mezi nimi, tedy o juxtapozici, je velmi obtížné a v mnoha případech jednoznačně nemožné.

Řazení může být těsné (mezi výpověďmi není tečka, zvukově jsou spojeny polokadencí) nebo volné (mezi výpověďmi je tečka, zvukově jsou odděleny konkluzívní kadencí nebo antikadencí). Junkce je vždy řazení těsné, konexe je vždy řazení volné a juxtapozice může být obojí, volná i těsná.

/2/ Podřazování je hypotaktické spojování výpovědí v textu. Je to těsnější způsob spojování výpovědí v textu než řazení. Podřazováním vznikají souvětí s tzv. nepravými vedlejšími větami. Tyto věty jsou závislé, ale nikoli vedlejší. Nezačleňují se do struktury jiných vět jako větné členy, a proto není suspendována jejich výpovědní funkce na funkci členskou. Tzv. nepravá vedlejší věta je výpověď připojená v textu k jiné výpovědi hypotaktickým vztahem. Podle prostředku, jímž je tento hypotaktický vztah vyjádřen, rozlišují se nepravé vedlejší věty vztažné a spojkové. Zkratkové označování nepravých vedlejších vět vztažných termínem nepravé věty vztažné je chybné. Přívlastkem „nepravý“ se má vystihnout, že nejde o vedlejší věty, ale věty vztažné to jsou. V následujícím textu je šest výpovědí, z nich jedna /3/ je zapojena do textu podřazováním, ostatní jsou spojeny řazením: /1/ Vyrůstal na Smíchově, /2/ v sedmnácti debutoval na Slávii, /3/ aby v jejím dresu hrál třináct let, /4/ sehrál na 700 zápasů, /5/ dal 116 ligových gólů a /6/ pak hrál ještě celé jedno desetiletí za její internacionály (Večerní Praha). Podřazování výpovědí se může v textu uplatnit vedle řazení jen epizodicky.

/3/ Vsouvání je vkládání jedné výpovědi do jiné výpovědi. Text se tím odstupňuje, neboť vložená výpověď se stává sdělením vedlejším. Vedle základní textové linie vznikne „vedlejší textová linie“: Uvedená cvičebnice Havránkova (dnešní středoškolské učebnice na ni navazují) vykládá o větných úsecích velmi jasně.[7] Kdyby výpovědi za sebou [187]následovaly, tvořily by lineární text (neodstupňovaný): Uvedená cvičebnice Havránkova vykládá o větných úsecích velmi jasně. Dnešní středoškolské učebnice na ni navazují. Srovnání obou podob textu ukazuje specifické vlastnosti vsouvání jako syntaktického vztahu textového. Je to vztah na jedné straně sice těsnější než řazení výpovědí, projevuje se to umístěním uvnitř jiné výpovědi, dále zvukově a graficky, ale tím, že se výpovědi dostávají do dvou různých textových linií, se vztah mezi nimi zase naopak uvolňuje. Stejně jako podřazování výpovědí je i vsouvání výpovědí vztah příznakový, oba se realizují v rámci základního textového vztahu řazení výpovědí jako vztahy epizodické.

K textovému vztahu vsouvání je třeba připojit několik poznámek:

1. Vedle vkládání výpovědi do výpovědi (vsuvka) se setkáváme s vkládáním výpovědi do textu, tedy mezi výpovědi. Jako výpovědi vložené do textu lze kvalifikovat pouze výpovědi z vedlejší textové linie, které se přimykají k některé výpovědi základní linie a stojí buď za ní, Mluvnice češtiny 3 tu mluví o „větách přisunutých“, nebo před ní, takové věty se nazývají „předsunuté“ (MČ 3, s. 673). Příklad věty přisunuté: Potom přijde určitě, s tím počítejte. Vkládání výpovědi do textu je však možno na rozdíl od vkládání výpovědi do výpovědi chápat jako řazení výpovědí, které nejsou ve stejné funkční nebo obsahové rovině, neboť výpovědi jdou za sebou. U výpovědí jdoucích za sebou není zřetelných formálních kritérií ukazujících příslušnost výpovědi k vedlejší textové linii. Příznak vsouvání tu zůstává jen v rovině obsahové nebo funkční.

2. Vedle vkládání výpovědi do výpovědi se v textech (zejména uměleckých) setkáváme s vkládáním promluvy do promluvy, např. přímé řeči do rámcové promluvy, a to opět buď přes některou výpověď základní (rámcové) promluvy (ta se nazývá obvykle uvozovací větou), nebo bez prostřednictví uvozovací výpovědi. Zde jde o mezipromluvové vztahy, které tvoří vyšší syntaktickou (textovou) rovinu než vztahy mezivýpovědní.

3. Od vsouvání je třeba odlišit reliéfizaci strukturního celku, což je buď upozaďování, nebo naopak zvýrazňování některých částí strukturního celku: Tomu, kdo by neznal vývoj jazykovědy (a věd vůbec) v 19. a 20. století, by muselo připadat velice divné, že…; V posledním týdnu května se konal — po osmi letech — sjezd Svazu skladatelů; To, co jsem říkal, bylo mírně trapné (i když Helena, která po mých slovech sklopila hlavu, tu trapnost nevnímala), ale bylo to nutné. Jde o hierarchizaci obsahu výpovědi. I když reliéfizací vznikají rovněž různé řečové linie, liší se toto odstupňování textu od vsouvání tím, že tu nejde o vztah mezivýpovědní. Jde podobně jako při parcelaci výpovědi o výpovědní (řečovou) modifikaci strukturního celku.

Souřadnost a řazení, které jsme v tomto příspěvku vytkli jako různé vztahy, se od sebe liší ve svém poměru k závislosti. Poměr souřadnosti [188]a řazení k závislosti je opačný. Útvary založené na vztahu souřadnosti jsou členem útvarů založených na vztahu závislosti, kdežto řazení stojí naopak nad závislostí. Útvary založené na vztahu závislosti vstupují do vztahu řazení jako komponenty tohoto vztahu. Je tomu tak ve strukturách větných i souvětných.


[1] Vl. Skalička, Hyposyntax, SaS 31, 1970, s. 1—6.

[2] Vl. Šmilauer, Novočeská skladba, Praha 1966, s. 49. (Šmilauer toto rozlišení uvádí jen u souvětí.)

[3] G. Gotthardová-Štibraná, Koordinácia v školskej praxi, in: Syntax a jej vyučovanie, Nitra 1981, s. 133n.

[4] K pojmu konektor srov.: J. Hoffmannová: Typen der Konnektoren und deren Anteil an der Organisierung des Textes, Linguistica X, Text and the Pragmatic Aspekts of Language, ÚJČ ČSAV, Praha 1984, s. 101—140.

[5] F. Daneš, Věta a text, Praha 1985, s. 118.

[6] Srov. K. Svoboda, Souvětí spisovné češtiny, Praha 1972, s. 12, 71.

[7] B. Rulíková, Vedlejší promluvová linie, NŘ 54, 1971, s. 69—78.

Naše řeč, ročník 74 (1991), číslo 4-5, s. 181-188

Předchozí Miloslav Sedláček: K vývoji jazykové kultury češtiny v letech 1918—1945

Následující Igor Němec: Nekulturní vztah k jazykové minulosti

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1