Časopis Naše řeč
en cz

Durdíkovy názory o jazyce a jazykové kultuře (Věnováno M. Dokulilovi k šedesátinám)

Miloslav Sedláček

[Články]

(pdf)

-

V letošním roce uplynulo sedmdesát let od smrti Josefa Durdíka (nar. 15. 10. 1837 v Hořicích, zemřel 30. 6. 1902 v Praze). Působil jako profesor filosofie na pražské universitě, avšak jeho činnost se neomezovala jen na vysokoškolské přednášení filosofie, byl ve své době i známým kritikem, překladatelem, dramatikem, básníkem, řečníkem, a především teoretikem estetiky. Stejně mnohostranné je i jeho dílo. Značná jeho část patří době, v níž žil, najdou se však v jeho pracích i postřehy a názory, které si zaslouží, aby byly připomenuty i dnes. K těm patří podle našeho mínění i Durdíkovy myšlenky o jazyce, o jazykové správnosti, popř. o tom, co se dnes nazývá jazykovou kulturou.

Durdík jazykovědcem nebyl a žádné jazykovědné dílo nenapsal. Není jím ani jeho Kallilogie čili o výslovnosti (1873). Autor v ní totiž mísí výklady z oblasti fonetiky, ortoepie a mluvnice s úvahami literárněteoretickými, estetickými i obecně kulturními, takže těžko lze toto dílo označit jako jazykovědné. Další Durdíkovy názory a postřehy o jazyce jsou rozptýleny v jiných jeho dílech, a tím snad lze vysvětlit, že zčásti dosud unikaly pozornosti.

[203]Nejvíce se o Durdíkovo dílo zajímali ve 20. a 30. letech přívrženci tzv. pražské jazykovědné školy; v prvních ročnících časopisu Slovo a slovesnost najdeme několik příspěvků, které se zabývají některými aspekty Durdíkova díla. S jeho jménem se dosti často setkáváme i ve známém sborníku Spisovná čeština a jazyková kultura, který vyšel r. 1932, tedy právě před čtyřiceti léty. Tam hodnotí Durdíkovy názory na jazykovou správnost dosti zevrubně a většinou velmi kladně Miloš Weingart.[1]

Za nejpozoruhodnější z Durdíkových myšlenek o jazyce považujeme jeho pokus definovat sám jazyk. Česká jazykovědná literatura před Durdíkem je poměrně bohatá, ale otázku „co je jazyk?“ si její autoři buď nekladli, nebo na ni odpovídali jen přibližným, ponejvíce obrazným způsobem.[2] Durdíkova definice je pozoruhodná a překvapivě moderní: „Jazyk jest soustava slyšných, orgány těla způsobených známek, kterými představy své navzájem sdělujeme“ (P 516). Na jiném místě píše, že jazyk je „soustava známek, kterými představy své (v nejširším smyslu) vyznačujeme navenek, jiným lidem je zjevujeme, a které sluchem neb zrakem pojímány býti mohou“ (P 119).[3]

Durdík je v české vědě zřejmě první, kdo definuje jazyk jako systém znaků (v jeho terminologii „soustava známek“), a to způsobem značně výstižným.[4] Ale na tom není dost, on si uvědomuje i problematiku vztahů mezi znakem, předmětem a myšlenkou zprostředkující mezi nimi. Vědomí tripolárnosti znakové situace, zachycené až později ve [204]známém trojúhelníku (např. u Ogdena a Richardse, The Meaning of Meaning, 1923), nacházíme v hrubých rysech už u Durdíka:

Souvislost zajisté stává mezi představami, ale jakož ona není opětováním souvislosti mezi věcmi, tak ani souvislost mezi slovy neopětuje ji. Jsou zde tři řady, a sice

řada věcí: A, B, C, D, ……………………., pak

řada představ: a, b, c, d, …………………, a konečně

řada slov: α, β, γ, δ, ……………………….,

z nichžto každá podél má svou vlastní a zvláštní zákonnost. Vztahy slov nejsou vztahy představ, tyto pak nejsou vztahy věcí. Jako nesmím zákony představovací ztotožniti se zákony, které ovládají dění zevnější, tak nesmím mluvení ztotožniti s představováním. Všechny tři řady jsou však sdruženy u vědomí lidském, souvisí tedy napříč jedna s druhou. Souvislost zejména mezi představou (a) a slovem (α) je psychologická, totiž sdružení obou na základě současnosti, k níž někdy jiné posily přistupují, ale vždy co vedlejší. Hlavní zásada je zde, že slovo s představou vůbec souvisí co známka s věcí, nebo chceme-li, co symbol s podstatou. Sdruženost věci a známky je zrovna základní skutek všeho mluvozpytu, mluvozpyt je známkosloví, ovšem nejvzácnější, jakási heraldika lidského ducha.

Při známce je potřeba shody všech, kteří té známky užívají; jen za tou podmínkou vyplní známka svou úlohu sdělovací, bude jí rozuměno ode všech stejně. Na požadavku shody hlavně zakládá se správnost mluvy, souhrn to pravidel, jež podvolení vyžadují (P 516).

Dalo by se říci, že Durdík si dokonce uvědomuje, že uvnitř jazyka jako znakového systému je neustálé napětí, které se znovu a znovu projevuje porušováním systémové rovnováhy a nato jejím vyrovnáváním (dynamika jazykového systému). Příčinu změn však vykládá jednostranně z hlediska své estetické teorie. Nicméně zajímavosti jeho postřehy nepostrádají, srov.:

Jazyk se tedy mění. Kterak proti tomu skutku stojí požadavek stálosti a nezbytné shody? Vzniká spor, srážka obou oprávněných zásad. Jedna zní co zákaz, aby nikdo shodu nerušil, druhá ukazuje na skutečnost změny. Jak se vyrovnají protivy tyto…?

Každá novota, an se vzpírá řádu stávajícímu, uráží nás a plodí zlozvuk, jenž vyžaduje odklizení. I může se novota udržeti jen estetickou formou vyrovnacího závěru, totiž kdy v jazyk jsouc uvedena, jeví se býti ukojením naléhavé potřeby a namísto ladu porušeného uvede jiný, hojněji podložený lad. Nicméně nesmíme přestat každou novotu míti za poruch, jejž sice vyrovnati možná, ale právě proto ne často prováděti dovoleno jest. Něco nového zavádějme jen zřídkakdy. S tím sou[205]visí nenáhlost proměn jazykových vůbec. Jazyk mění se po diferenciáliích, po trochách tak malých, že výsledek teprv obsáhlejšího názoru (po integraci) se zpatrní.

Měna jde sice pomalu, ale rychlost její není přece všude stejná, ani u jednotlivých stránek jazyka, ani v celku. Jsou doby, kdy jazyk dlouho a dlouho stejným zůstává, jindy je pokrok očitější, tepna bije rychleji. Čím více jazyk hojnou literaturou ustálen jest, tím méně nutnost dalšího vzdělávání vyniká; on dostačuje už přítomným potřebám (P 543 a 547).

Uvážíme-li, že Durdíkovy názory, které jsme dosud uvedli, pocházejí v podstatě ze 70. let devatenáctého století, že vznikly několik desetiletí před vydáním de Saussurova díla Cours de linguistique générale, jímž se obvykle datuje počátek moderní jazykovědy, lze je v českém vědeckém prostředí označit za průkopnické. Na druhé straně nelze však nevidět, že „názor, že základní jazykové prostředky (např. slova) mají znakový charakter, má již prastarou tradici“.[5] Je jisté, že Durdík z této tradice čerpal, není však snadné zjistit kolik, a hlavně od koho. Durdík totiž ve svých dílech užitou literaturu téměř nikdy necituje, někdy pak cituje bez udání pramene; přitom některá místa v jeho pracích jsou dost kompilačního rázu. Je přesto možné, že mezi volně interpretovanými názory cizími se skrývají i původní myšlenky autorovy.

Je celkem známo, že téměř do konce minulého století se obecnějšími problémy týkajícími se jazyka (např. vztahem mezi jazykem a myšlením, mezi jazykem a společností atp.) zabývali jen někteří jazykovědci (přívrženci mladogramatického směru je většinou vědomě ponechávali stranou), zato dosti často filosofové (zvláště logikové), později psychologové a sociologové. Durdík jako profesor filosofie a autor několika děl o jejích dějinách si zřejmě při studiu děl jednotlivých filosofů pozorně všímal i jejich názorů na problémy vztahující se k jazyku. Estetik M. Novák se domnívá, že v této věci čerpal Durdík nejspíše z Hegela.[6] Ale to zřejmě nebyl jeho jediný inspirační zdroj. Rozhodně je třeba počítat také s vlivem anglického filosofa Johna Locka, jak už bylo přesvědčivě ukázáno jinde.[7] Právě od něho nejspíše převzal Dur[206]dík názor o konvenčnosti jazykových znaků, srov.: „Známky vůbec, teda i slova, mohly by jinými nahrazeny být, každý je může o své újmě změnit, ale pak by se jim stěží nebo docela nerozumělo. — … všechny umělé známky spočívají na libovůli…“ (P 516, 517). Zřejmě od Locka přejal Durdík i pojmenování semiotika („čili známkosloví“).[8] Ani Hegelem a Lockem asi nekončí výčet autorů, z nichž Durdík čerpal své poznatky o jazykových problémech, pravděpodobně k nim patřil i Herbert Spencer[9], samozřejmě J. F. Herbart a jistě i jiní.

I když tedy nejsou Durdíkovy názory o jazyce zcela originální, je třeba vyzvednout, že při vší fragmentárnosti představují na svou dobu značně moderní a podnětné chápání jazyka, a v tom lze v autorovi vidět nepřímého předchůdce pražské jazykovědné školy. Nepochybně by si Durdíkovo dílo zasloužilo z tohoto hlediska hlubšího zkoumání.

Po tom, co bylo řečeno výše, nepřekvapuje, že Durdík měl také na soudobou češtinu názor výrazně se odlišující od názorů tehdy velmi běžných, puristicky, až bolestínsky laděných. Jestliže napříkl. v předmluvě k prvnímu vydání matičního Brusu jazyka českého (1877) se praví, že „jazyk náš pořád více pozbývá původního rázu a kazí se tou měrou, že jest opravdu obávati se, aby v něm pravý duch český zúplna nevyhynul a nezbyl z něho pouhý prázdný zvuk“, Durdík dů[207]razně oponuje: „Čeština se nyní nekazí, jak se stále tvrdí z mnohých stran, ale zdokonaluje; užíváním u veřejnosti, u vědě, ve spolku i v salóně rozvíjí se bujně, zjemňuje se a bohatne“ (Kritika, 61).

Přitom si byl Durdík dobře vědom toho, z jakých hledisek je třeba jazyk hodnotit, aby se mohl plně rozvíjet podle potřeb společnosti. Především odmítal při posuzování současné češtiny tehdy značně rozšířený historismus: „Spisové minulých věků mějtež pro nás kladný význam — vynímejme z nich, co jest pěkné, a osvojujme si to znova; ale považovati je za hranici, kam až český jazyk dostoupiti může, že co v nich není, vůbec se nesmí ani vyskytnouti, jest patrná pošetilost. Spisovný jazyk český, jakýž byl před úmrtím Veleslavíny (1599), našim nynějším potřebám nevyhoví“ (Kal., s. 19). Stejně dobře si uvědomuje, že češtinu nelze izolovat od jazyků jiných a že se u nás příliš přeceňuje vliv němčiny: „V mnohých kroužcích učeneckých drží se zastaralý náhled, jako by v Evropě jazyk některý v odloučenosti od jiných mohl se vyvíjet, náhled, jenž svírá jazyk do zákoutí osamocené látky jeho a o novém mluvozpytě jakby nevěděl. Vládne tam přemrštěný výklad správnosti, který se chytá tret a pro vládu zákona pádnosti neznamená vládu zákona jemnosti“ (P 553). — „… já se spravoval zde vodítkem, jež ovšem nehodlám činiti absolutním, že co v němčině se objevuje, ale spolu ještě současně ve dvou neb více velkých jazycích (v angličině, frančině, latině, řečtině), není výhradním majetkem němčiny pouze, nýbrž nás všech sourodých a rovnoprávných dětí arických, a tedy germanismu v češtině nezakládá“ (DFN, úvod). Jak už upozornil Weingart, Durdík předjímá pojetí evropeismů, které bylo později rozvinuto ve sborníku Spisovná čeština a jazyková kultura.

Jaká kritéria při posuzování jazyka tedy Durdík uznává? Zmiňuje se o tom několikrát, lapidárně např. takto: „Není jiného zákonodárce mluvy než lid a nejlepší spisovatelé“ (P 559). Slovo lid není míněno v jakémsi romantizujícím pojetí, jeho význam se zde blíží slovu úzus. Srov.: „Jestliže svobodou vyrozumíváme býti vydán všem, jest jazyk vskutku vydán všem, i nepovolancům. Avšak nestrachujme se; jazyk je silný, odmítne pokusy jich. Svoboda nejsouc libovůlí zahrnuje v sobě dostatečné hradby, které podstatu jazyka chrání… Všakť lid svou mluvu zdokonaluje nevědomky, as tak jako básní; spisovatel čiň to úmyslně stávaje se umělcem… Spisovatel zůstaň prostředníkem mezi mluvou lidu a přísnou naukou mluvnickou“ (P 554—5).

[208]Rozvoj domácí literatury (včetně překladů) považuje Durdík za velmi důležitý i pro rozvoj jazyka a žádá, aby spisovatelé měli skutečně možnost jazyk rozvíjet, aby měli v této oblasti volnost: „Přese všechnu ustálenost však musí jazyk básníkovi ponechávati tolik volnosti, aby pro nové myšlenky jej mohl i v něčem měniti… Sem náleží předně volnost básníkova, že může užívati výrazů všech, které v zásobě jazyka nalezne, že celý jazyk mu je k dispozici“ (P 518). V hodnocení významu jazyka literárních děl pro rozvoj spisovného jazyka je Durdík blízký pozdějším názorům Václava Ertla, označovaným stručně jako teorie „dobrého autora“ (i na to upozornil už Weingart).

Je zřejmé, že Durdík zaujímal značně kritický postoj k činnosti tehdejších kodifikátorů:

Ve všem, co kladně vyslovují gramatici o jazyce, mějtež pravdu; jen v tom se mýlí, že by též jejich zákazy byly absolutní… Jen dobrou znalostí logiky zapuzena bude ta pseudologická nafouklost, která z pouhých titěr a někdy z cizého zboží strojí „duch jazyka“, a v domnění, že hájí logiku, křivdí jazyku. Někteří hadači své pravidélko, o chatrnou obdobu podepřené, přímo za logiku považují (P 552). … Tak poutat a mistrovat se nedá žádný živý jazyk, a dá-li se, je mu spíše na škodu než na prospěch. Řeč jest úkonem ducha spolkového, nikoli jednotlivce, proto ji nemůže stanoviti jednotlivec neb několik jednotlivců, jakž v akademii shromážděni jsou (P 556). … Akademie může sporné otázky o jazyce rozhodovati, bdíti nad jazykem, objasňovati jeho pravou podstatu, dávati návody k jeho tříbení a šlechtění; ale zastavovala by mu volný, přirozený rozvoj, kdyby se chtěla učiniti sama jediná tvůrkyní jazyka a ostatní činitele, lid a básníky ve svou porobu uvedla… Spory naše ani nejsou tak četné, ani netýkají se věcí tak důležitých, že bychom si měli jen pro ně přáti nějakého tyrana, aby spasil společnost. V celku jsou hlavní potřebnosti spisovné mluvy dostatečně určeny, dřív, jasně a bez akademie. Že se někdy vyskytují malé různosti, je sice věc nepříjemná, ale ztráta svobody byla by ještě nepříjemnější. Některé ty nerozhodnosti pravopisu a mluvnice ať si trvají; za ně věru svoboda není draze koupena (P 557).

Snad není třeba dokládat, jak blízké jsou tyto názory sborníku Spisovná čeština a jazyková kultura.

Z Durdíkových myšlenek týkajících se jazyka jsou zřejmě nejvíce známy jeho názory o zvukové stránce češtiny. Obecně se uznává, že Kallilogie (1873) znamená významný krok v dějinách ortoepie českého jazyka. Často ji ve svých pracích připomíná fonetik B. Hála, vážil si jí V. Mathesius i jiní. Durdík i v otázkách české spisovné výslovnosti měl na svou dobu dosti radikální názory, doporučuje např. [209]vyslovovat číslovky sedm, osm [sedum, osum], slovesné tvary jsem, jsi, jsme, jste, jsou bez počátečního j, jak to přijímá i dnešní ortoepická kodifikace. V některých případech jde ještě dále, doporučuje vyslovovat bez počátečního j také slova jméno, jmění, dále [mnoství] místo množství, [rožehnávám] místo rozžehnávám apod., a dokonce navrhuje vyslovovat příčestí minulá jako kladl, sedl, řekl, vládl a podobná bez koncového -l, aniž by se měnil způsob psaní. Většinou však obsahuje Kallilogie solidní a dobře podané výklady (např. o asimilaci znělosti v souhláskových skupinách, o artikulaci české souhlásky r aj.). Podle našeho mínění jsou dokonce některé postřehy nedoceněny, zvláště ty, které se týkají fonologie výpovědi, jak bychom dnes řekli. Durdík např. na výpovědi Loňský podzim byl krásný velmi instruktivně ukazuje, jak při nezměněném pořádku slov každá změna polohy intonačního centra (Durdík mluví ovšem o větném důrazu) začleňuje výpověď vždy do jiného kontextu. Rozlišuje přitom větný důraz od emfáze a poznamenává, že oboje souvisí s „tak zvanou modulací mluvy“.

Nesnadné je posoudit a zhodnotit, jak Durdík přispěl k rozvoji české slovní zásoby. Je známo, že je autorem některých nových pojmenování, zvláště odborných termínů filosofických, estetických aj. (B. Havránek právem soudí, že v tom jsou Durdíkovy zásluhy značné a nedoceněné.[10]) V některých případech pro pojmenování utvořil nové slovo, jindy užil slov už existujících (popř. jejich spojení) v novém, specifikovaném (odborném) významu. Souborné zhodnocení této jeho činnosti dosud chybí a Durdík je sám ztížil tím, že na vlastní lexikální inovace většinou neupozorňuje.[11] Pouze v několika případech své autorství výslovně přiznává, takže např. o slově záložna víme, že je utvořil „v létě 1858“ (Kallilogie, 28).[12] Není proto divu, že i ty nečetné údaje [210]o této Durdíkově činnosti by potřebovaly zpřesnění.[13] Nových odborných termínů Durdík zavedl, či spíše pokoušel se zavést větší množství, ale mnohé z nich — podobně jako u jeho předchůdců — se neujaly. Jsou to např.: závěda (‚metafysika‘), spolkověda (‚sociologie‘), tvarba, tvarebný (‚plastika, plastický‘), souřadí („když více než dvé řad současně probíhá, povstává tak zvané souřadí“), prostorověstný (prostorověstné smysly, tj. hmat a zrak), dobročin (antonymum k zločin), trvot (‚trvání‘), krať (‚krátká slabika‘), dlouž (‚dlouhá slabika‘).

Není snadné bezpečně stanovit Durdíkovo autorství u těch termínů, které se neujaly, ale mnohem obtížnější je to u těch, kterých se užívá i dnes. Spolehlivě to určit bude možné teprve tehdy, až vývoj českého názvosloví filosofického, logického, psychologického, estetického, literárněteoretického atp. bude zpracován soustavně a v potřebné šíři. Zatím je možno dosti bezpečně říci, že Durdík k termínům svých předchůdců přistupoval kriticky a že mnohé z nich nepřejal. Rozhodně se nesnažil co největší počet termínů cizího původu nahradit domácími, jak o to ve značné míře v národním obrození usilovali např. Ant. Marek, F. Hyna a jiní.[14] Své vlastní termíny se Durdík většinou snaží uplatňovat uvážlivě, často je nabízí čtenáři jako synonyma za internacionalismy; srov. např. „Dle tohoto pojímání následuje metafysika za vědami speciálními vůbec; mohlo by se (zdůraznil M. S.) tedy [211]slovo v českém tlumočiti jakožto závědí či závěda“ (k tomu ještě pozn. pod čarou: „Viz obdobu v českých slovích jako jsou Zámostí, Zálabí, Zábřeh, Zámoří aj.“). Uvážlivý přístup k neologismům byl u Durdíka programem, srov.: „Novotu neuvede, kdo ji z čista jasna stanoví a násilím lidem do úst vnutit zamýšlí, … nýbrž kdo jí ve skutečném zdůvodněném spisování neb řečnění užívá. … Jen působivými spisy, básněmi i rozpravami vědeckými, které co díla znamenitá oblibu si zjednají a rozšíření dojdou, možno novotu skutečně a se zdarem v jazyk uvésti, nikoli však slovařskými dekrety“ (P 548).

U Durdíka nepřekvapuje, že si je zcela vědom nezbytné potřeby živého jazyka neustále rozhojňovat zásobu pojmenování pro nové nebo nově poznané skutečnosti. Je však zajímavé, že chápe i potřebu aktualizace v jazyce: „An se řeč jako všechen lidský nástroj neustále otírá v upotřebení svém, tupne, bledne, svou obraznou povahu ztrácí, nahrazují se jí ztráty ze studen ducha tvůrčího; jednotlivá slova, úsloví, odstíny, obrazy odtud se hrnou a dodávají jazyku nového ostří, nových barev, síly a bezprostřednosti“ (P 555).[15]

Při tvoření nových slov doporučuje Durdík uplatňovat tyto zřetele:

a) Zřetel psychologicko-ekonomický

(„Pro novou věc potřebujeme nové známky, … potřeba, tedy stránka ekonomická, stojí tu na prvním místě, ona nutí k novotě a ta zase vzniká na základě psychologického zjevu, dotčené sdruženosti mezi představou a známkou její“).

b) Zřetel fyziologicko-estetický

(„Slova se mění, aby se snadněji pronášela, aby liběji zněla. … Nepohodlné skupiny hlásek ustupují snadnějším a opět vzniká vodítko, co pohodlněji se pronáší míti za pěknější“).

c) Zřetel gramaticko-logický

(„… zdali změna přiměřena jest posavadnímu řádu jazyka, zdali k ní lze vyhledati hojný počet obdob, zdali vyhovuje té logice, kterou gramatikové v jazyce spatřují vtělenu…“).

[212]I když uvedená kritéria jako celek z dnešního hlediska plně neobstojí, je u Durdíka sympatické, že jako aktivní tvůrce nových slov si nepočínal samovolně a náhodně, že se snažil postihnout obecné zásady, které se při rozšiřování slovní zásoby uplatňují. Jako vpravdě průkopnický se nám jeví Durdíkův názor na složená slova v češtině: „Že složená slova jsou pohodlnější nežli dvojsloví a někdy velice potřebná ba nezbytná, an určitěji svírají pojem, dokazují zvláště případy vědecké (v terminologii, nikoli v nomenklatuře). Aby se složené slovo (Klagegesang) tlumočilo adjektivem a substantivem (žalný zpěv), jest sice dobrý předpis, ale nezamezujž jiný, také oprávněný způsob, kdy můžeme sestrojit jediné složené slovo. Všaktě i rozdíl bývá mezi takovou složeninou a oním dvojslovím (žalný zpěv a žalozpěv). … Že se prostředku toho zneužíti může, je pravda, ale nic nového“ (P 550). Za zmínku jistě stojí i to, že se Durdík zastává správnosti slov složených ze dvou substantivních základů, slovotvorného typu „rodokmen“.[16]

Z oblasti tvarosloví uvedeme alespoň dva zajímavé postřehy. První se týká skloňování cizích vlastních jmen osobních zakončených v grafické podobě na -e: „Jména vlastní skloňuji podle skutečného znění a nikoli podle pohledu na psaní jich; Locke zní jako „Lok“ a tedy genitiv je „Lockea“, kdežto Fichte neztrácí e, tedy genitiv jest Fichteho“ (DFN, pozn. k úvodu). I když u jména Locke dnes v ostatních pádech -e vypouštíme i v písmu (Locka, Lockovi…), přesto Durdíkova poznámka svědčí o dobrém porozumění pro jazykové jevy, neboť u těch jmen, u nichž koncové -e v psané podobě je relevantní pro výslovnost, skloňujeme v písmu jména tak, jak navrhuje Durdík, např. Poe — Poea, Pope — Popea, Moore — Moorea. O způsobu skloňování Fichte — Fichteho je známo, že se v současné češtině uplatňuje stále výrazněji, a Durdíkova poznámka (stejně jako úzus jeho mnohých současníků) jen dokazuje, že nejde o jev nijak nový. K druhé poznámce ani není třeba komentáře: „V četných případech nejlépe jest držeti možnost obou tvarův, aby jedním nebo druhým, jak okolí vyžaduje, mluva získala víc plynulosti a lahody. Někdy zkracování slov prozrazuje, jak zchytra počíná si duch jazyka, na příklad an zkracuje první osobu mnohočtu jen u těch sloves, ve kterých zkrácením nevzniká [213]dvojsmysl; kladu a kladem je dostatečně rozlišeno, kdežto mluvíme své e podržeti musí“ (P 549).

V oblasti skladby, či spíše teorie výpovědi, je u Durdíka nejnápadnější nespokojenost s tehdejšími kodifikačními pokyny o pořádku slov v češtině. Cítil jejich nevýstižnost a omezenost, ale proniknout k podstatě této problematiky se mu nepodařilo (jako ostatně ani jiným, do vystoupení Mathesiova), třebaže se k ní drobnými poznámkami několikrát vracel (srov. např. „Někdy zrovna přemístit opačným směrem možno větu: Svůj záměr na veřejnost nese muž anebo Muž nese na veřejnost záměr svůj).

Durdík uznával potřebu péče o češtinu, žádal však, aby to byla péče uvážená, věcná a skutečně odborná, která více než do minulosti hledí do budoucnosti; srov.: „Spíše je brusičem, kdo jazyk vede i k novým věcem, ne láteřením, nýbrž literárními činy. Vždyť brousit je zjemňovat, ostřit, tedy hledí spíše k nebývalým prostředkům mluvy, aby mohla více provést než druhdy. Broušení jest ovšem část celého pěstování jazyka, kdežto nyní křivě se vykládává jediným zřetelem zachovacím, pouhým šetřením jazyka“ (P 545). O Durdíkově víře v příznivou budoucnost češtiny svědčí aforistický výrok otištěný z jeho pozůstalosti: „I nechte jen, za padesát let bude čeština byť ne světovým, však váženým a velice proslulým, ve své interesantnosti uznaným jazykem. — Musí se stát módou. — Bude módou.“

Mohl by vzniknout dojem, že jsme chtěli Durdíka ukázat jako velkého proroka české jazykovědy, že jsme jeho osobnost zidealizovali, že jsme se vědomě nezmínili o některých jeho názorech sporných nebo nesprávných. Avšak nám nešlo o zhodnocení celého Durdíkova díla; vždyť těžiště jeho vědecké a odborné činnosti bylo zcela jinde než v jazykovědě a poznámky o jazyce jsou v jeho pracích jen na okraji. Proto jsme všechno to, co nemá dnešku co říci, nechali stranou. Sedmdesáté výročí jeho smrti a čtyřicáté výročí vydání sborníku Spisovná čeština a jazyková kultura nám bylo jen příležitostí k tomu, abychom znovu připomněli známou skutečnost, že současná česká jazykověda, jejíž základy byly položeny koncem dvacátých let tohoto století,[17] měla jako jeden ze svých důležitých zdrojů domácí tradici, na niž citlivě a zároveň kriticky navazovala. Vybrali jsme některé zajímavé a dodnes živé Durdíkovy názory proto, abychom po Weingartovi znovu [214]připomněli, že i Durdík k této tradici patří, třebaže — a to poněkud překvapuje — o přímém navazování na jeho dílo těžko lze mluvit.[18] Podle našeho mínění však pomáhalo vytvářet domácí podhoubí, z něhož později nová jazykovědná teorie u nás vyrůstala.


[1] M. Weingart, Zvuková kultura českého jazyka, Spisovná čeština a jazyková kultura, Praha 1932, 157-244. — Weingartovo hodnocení v podstatě přejímá J. Haller ve stati Spisovný jazyk český, sb. Slovanské spisovné jazyky v době přítomné, Praha 1937, zvl. 24n.

[2] Srov. např.: „Mluva jest nejvýtečnější známka vyššího přirození našeho. Jí člověk ze zvířecího stavu povznesl se na stupeň člověctva. Ona jest veliká schrána, v kteréž člověk, co zkušeností svou dlouhou nabyti, co po mnohé věky krásného smysliti, co za pravidlo života umného i mravného rozumem stanoviti jemu se udalo, jako ve skladu obecném ku potřebě schovává.“ J. Jungmann, Slovesnost, 2. vyd., Praha 1845, s. 2.

[3] Pro Durdíka je příznačné, že se k témuž problému obvykle vrací několikrát, ať v různých svých pracích, nebo i v jedné, ale snad nikdy neužívá stejné formulace. Snažili jsme se citovat vždy ta místa, která podle našeho mínění zachycují jeho názory nejpřiléhavěji. — Pro častěji citovaná díla užíváme těchto zkratek: P — Poetika, 1. vyd. 1881, 2. vyd. 1889; DFN — Dějiny filosofie nejnovější, 1887; Kal. — Kallilogie, 1873.

[4] Srov. s definicí de Saussurovou, o několik desítek let mladší: „La langue est un système de signes exprimant des idées.“ Cours de linguistique générale, úvodní část, kap. III, § 3.

[5] K. Horálek, Filosofie jazyka, Praha 1967, 101.

[6] „Ale i k básnickému slovu si Durdík na několika místech nalezl cestu, a to tam, kde, ne právě věren Herbartovi, jedná o mluvě a o umění jako o znaku. Přes všechen zapřísáhlý herbartismus byly, zdá se, tyto partie inspirovány filosofií Hegelovou.“ M. Novák, Česká estetika, Praha 1941, 69; přetištěno v Otázkách estetiky v přítomnosti i minulosti, Praha 1963, 160n.; původně v SaS 3, 1937, 136.

[7] O. Sus, Sémantické problémy umění u Josefa Durdíka, Filosofický časopis 8, 1960, 776—809.

[8] J. Locke na konci 4. knihy svého díla An Essay Concerning Human Understanding (1690) člení lidské vědění do tří oblastí a třetí z nich nazývá řeckým pojmenování semiotiké, tj. nauka o znacích („doctrine of signs“). Durdík ve výkladu o Lockově filosofii ztotožňuje semiotiku s jazykozpytem („věda o známkách čili semiotika, totiž jazykozpyt, věda o tom, jak myšlenky své co vnitřní stavy naznačujem zevnějšími známkami — slovy“, Dějepisný nástin filosofie novověké, Praha 1870, 142); to je však mnohem více pojetí Durdíkovo než Lockovo; podle Locka je semiotika spíše blízká logice. — Viz též A. G. Volkov, Jazyk kak sistema znakov, Moskva 1966, 22; A. A. Vetrov, Semiotika i jeje osnovnyje problemy, Moskva 1968, 6.

[9] Nejspíše na vliv Spencerův ukazují některé zmínky o ekonomice v jazyce a doporučení, aby se krátkým slovům dávala přednost před dlouhými: „Poněvadž pak v zdravém vývoji i řeč směřuje k síle, znamenáme, že vesměs jazykové v průběhu dějů svých slova zkracují. — Krátké slovo vyžaduje méně času a méně námahy, tedy už ekonomika mluvy k němu tíhne, my pak za okolností jinak stejných máme kratší slovo za pěknější“ (P 491 a 546). Srov.: „Že v utváření se jazyků vyšších z nižších jest pokračující ucelování (!), jež mnohoslabičná slova činí dvojslabičnými a jednoslabičnými, jest soud potvrzovaný historií našeho vlastního jazyka, jakož jeví se to ve splynutí God be with you (Bůh buď s vámi) v Good bye.Herberta Spencera Filosofie souborná, přel. Em. Peroutka, Praha 1901, 41. — O Spencerových názorech na ekonomiku v řeči viz R. A. Budagov, Opreděljajet li princip ekonomii razvitije i funkcionirovanije jazyka?, Voprosy jazykoznanija, 1972, č. 1, zvl. s. 19.

[10] B. Havránek, Vývoj spisovného jazyka českého, Čs. vlastivěda, řada II, Spisovný jazyk český a slovenský, Praha 1936, 113.

[11] Srov.: „Objeví-li se slovo méně obvyklé neb nové, dávám mu požehnání na cestu a doufám, že mu porozuměno bude; ale slovníček k tomu konci připojiti jsem se ostýchal, ač jinak úplně uznávám hodnotu prací lexikografických. Jsem si vědom, že jsem jim jako dřevnějšími spisy svými tak i nyní poskytl něco materiálu“ (DFN, pozn. k předml.).

[12] Někdy jen drobná poznámka upozorňuje na Durdíkovu terminologickou činnost, srov.: „Zde jest konečně nejpravější místo, kde i my můžeme názvy, vyskytující se v psychologii naší, nejen omluviti, než i vědecky ospravedlniti. Někomu zdály by se výrazy klenba, vlna, prah vědomí, řady, zatemnění a zjasnění, sdružování, mechanismus představ atd. snad příliš hmotné, nehodné, aby jich užíváno bylo v nauce o duši, jež hmotná není, — avšak jsou to pouhé metafory, — …“ Psychologie pro školu, 2. vyd., Praha 1875, 94.

[13] V Ottově slovníku naučném se uvádí, že Durdík „tvořil šťastně slova nová (nálada, slavomam, tyk, průzor = perspektiva, útulný, soběstačnost, rozklam = Enttäuschung, člověk letorný = temperamentvoll, spolkověda, záložna atd.)“. Jenomže slova průzor a útulný najdeme už v slovníku Jungmannově, takže Durdík je nevytvořil, nejvýše jich užil v odlišném významu (subst. průzor se vyskytuje u M. Zd. Poláka v jeho „Cestě do Itálie“, adj. útulný je staré, uvádí je v svém latinsko-českém slovníku z r. 1511 Jan Vodňanský s významem ‚potutelně lstivý‘). Zcela nesporné není autorství Durdíkovo ani u slova nálada; v Česko-německém slovníku J. Franty Šumavského z r. 1851 je totiž zachyceno slovo nálad, -u (die Stimmung) a uveden příklad nálad mysli (tento doklad je zřejmě vzat z Kollárova „Cestopisu“ z r. 1843: „V takovémto náladu aneb rozladu mysli, metaný mezi hněvem a outrpností, opustil jsem Vesprým“). V. Machek však jak u slova útulný, tak i nálada má pozn. „výtvor Jos. Durdíka“ (viz heslo tuliti a ladný v Etymologickém slovníku jazyka českého, 2. vyd., Praha 1968). — V redakční poznámce upozornil prof. Vl. Šmilauer na to, že ve staré češtině se užívalo příd. jména útulný jen k charakterizování osob (nikoli místností, prostředí ap.), a vyjádřil mínění, že dnes užívané příd. jméno útulný s význ. ‚příjemný k obývání; působící milým dojmem‘ je zcela nové, a že je ho proto třeba považovat za homonymum k příd. jménu staročeskému.

[14] Srov.: „… řeč Markova má ještě mnoho výrazů pro nás neobvyklých, které byly později školou Durdíkovou ze spisovné řeči vymýtěny a lepšími nahrazeny.“ J. Lavička, Stručný nástin filosofie československé ve stol. XIX., Praha 1925, 45. — Srov. též B. Havránek, dílo cit. v pozn. 10, s. 87.

[15] Stojí za srovnání: „… dožaduje se i variabilita afektivního života stále nových, dosud neotřelých výrazových prostředků, které by byly výraznější, a proto působivější, účinnější než běžné, a proto často otřelé a málo působivé prostředky jazyka.“ M. Dokulil, Tvoření slov v češtině 1, 1962. 19.

[16] K tomu viz naposled čl. M. Helcla, Současné tendence při tvoření slov skládáním v češtině, NŘ 55, 1972, 115n.

[17] Viz J. Vachek, Významné jubileum naší jazykovědy, NŘ 49, 1966, 257n.

[18] O některých důvodech, proč Durdíkovo dílo mělo poměrně malý ohlas, se zmiňuje K. Svoboda v čl. Durdíkova estetika, Naše věda 18, 1937, 203—213. — Z předních členů pražské jazykovědné školy se Durdíkovým dílem asi nejvíce zabýval V. Mathesius. Lze tak soudit jednak z některých míst v jeho pracích (srov. např. jeho Zásadní připomínku k přednášení veršů ve sb. Čeština a obecný jazykozpyt, 1947, 150—156, s Durdíkovou kapitolou O přednášení básně v Poetice), jednak z jeho hodnocení Durdíkovy Kallilogie v kapitole Krása jazyka z knihy Možnosti, které čekají, 1. vyd. 1944, 2. vyd. 1945, 115—123. Mathesius tam mj. napsal: „O české výslovnosti měl Durdík názory, s kterými v podrobnostech nemůžeme mnohdy souhlasit, ale jeho základní názor na jazykovou kulturu byl správný.“ — M. Weingart se v práci cit. v pozn. 1 omezil na hodnocení Durdíkových názorů obsažených v Kallilogii, a Poetiku zřejmě neprostudoval; poznamenal, že v ní Durdík „nepřidal již nic nového“. Tím se asi stalo, že se Weingart v zajímavé studii Semiologie a jazykozpyt (Charisteria G. Mathesio qvinqvagenario, Praha 1932, 5—13) o Durdíkových názorech na jazyk vůbec nezmiňuje, ačkoli vyšla v témž roce jako sb. Spis. čeština a jaz. kultura.

Naše řeč, ročník 55 (1972), číslo 4, s. 202-214

Předchozí Antonín Tejnor a kol.: Přejatá slova a veřejné mínění

Následující Jaroslav Zima (= Jaroslav Machač): Sportovní televizní komentář (K jeho stránce jazykové a slohové)

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1