Jazykové a jazykovědné zájmy Karla Čapka

Alois Jedlička

[Články]

(pdf)

-

1. Jazykové mistrovství Karla Čapka projevující se v jeho dílech a textech různých žánrů má své kořeny i v jeho stálém zájmu o český jazyk a o práce jazykovědné k němu se vztahující. K poučení, které z těchto prací čerpal, přistupoval jeho talent pozorovatelský, který se neomezoval jen na pozorování skutečností světa, který jej obklopoval, a života, kterým žil, ale byl doprovázen i vnímavým pozorováním a zvažováním faktů jazykových.[1] Jeho pozorovatelství se vrcholnou měrou vztahovalo na složku pojmenovací, na slova a spojení slov. Nešlo přitom jen o formální stránku pojmenovacích jednotek, nýbrž i o jejich stránku významovou, o výstižnost a přiléhavost, popř. o určitost a přesnost. Na tyto vlastnosti, totiž určitost a přesnost, které jsou v odborných pracích jazykovědných přisuzovány vyjadřování odbornému a jeho vrstvě terminologické, upozorňoval K. Čapek i ve svých výrocích o jazyce. Velmi citlivý a odstupňovaný byl i jeho hodnotící přístup k užívání slov a slovních spojení v textech. Týkalo se to hlavně jednotek frazeologických. Vedl boj proti frázím a frázovitosti v některých druzích textů, zvláště v publicistice. Za určující rysy fráze a frázovitosti považoval nadsázku, zveličování, předimenzování, afektivní přepínání a verbální příkrasu.

Jazykové pozorovatelství, doprovázené smyslem pro jemné významové odstíny a konotace, pro vztahy, které mezi pojmenovacími jednotkami existují, našlo uplatnění zvláště také v Čapkově stylizačním umění, v jeho oblibě výčtů, výčtových trsů, jak je nazval J. Mukařovský. V Čapkových textech různých žánrů a žánrových forem (v povídkách, pohádkách, causeriích, v publicistických úvahách, esejích a črtách) se najde bezpočet příkladů na takovéto výčty.

[7]2. Připomeňme si nyní, co přijímal K. Čapek při svých individuálních autorských předpokladech jako pomoc od české jazykovědy, která vycházející jazykovědná díla a práce sledoval, komentoval a hodnotil i jak podněty, které z těchto děl čerpal, tvůrčím způsobem rozvíjel v rovině pojmové i v obměnách terminologických. Všechny Čapkovy stati, úvahy, sloupky a zprávy, z nichž při charakteristice jeho jazykových a jazykovědných zájmů vycházíme, jsou dnes v chronologickém řazení přístupné v 3. svazku jeho statí O umění a kultuře (Spisy XIX, Praha 1986).

a) Pro Čapkův vztah k jazyku, konkrétně k českému, je velmi příznačný hodnotící přístup citový. Ten prolíná v značné míře Čapkovy výroky o jazyce a jazykových jevech od samého počátku jeho tvorby. Přístup citový a zároveň etický stojí u vzniku obecně známé Čapkovy Chvály řeči české. K. Čapek ji otiskl v r. 1927 v Lidových novinách, později byla zařazena jako poslední stať do Čapkova souboru statí z let 1919—1931 Marsyas čili Na okraj literatury. Měla své trvalé místo v čítankách a citáty z ní se často objevovaly v popularizačních článcích o mateřském jazyce jako projev patosu a národní hrdosti zvláště v obdobích národního ohrožení. Právě v textu Chvály využívá K. Čapek plně metody výčtových trsů, do nichž vkládá v hojné míře pojmenování kladných vlastností a rysů české řeči.

Poznámka: Elementární „chvála české řeči“ je obsažena už v Čapkově předmluvě k překladům francouzské poezie v knize Francouzská poezie nové doby (Praha 1920). Píše tam, že si při překládání s radostí, požitkem a vděčností uvědomoval, jak je čeština „nosná a hojná, pružná a nevyčerpatelná, tvárná a líbezná“.

b) Málo je však známé, že K. Čapek zvolil stejný název (Chvála řeči české) ještě pro jinou svou stať, otištěnou rovněž v Lidových novinách (1937) a nově přetištěnou ve Spisech sv. XIX, s. 772n. K. Čapek v ní vysoko ocenil rozsáhlou odbornou studii o vývoji českého spisovného jazyka vypracovanou B. Havránkem. Studie byla spolu s charakteristikou vývoje spisovné slovenštiny zpracovanou V. Vážným zařazena do druhé řady Československé vlastivědy vydávané v třicátých letech (Praha 1936).

Zatímco je vlastní Chvála řeči české z r. 1927 prodchnuta citovým patosem a výrazově laděna esejisticky, je následná Chvála z r. 1937 pojata věcně a má charakter pojmově a problémově charakterizační. Souzní v ní však zároveň chvála soudobé české jazykovědy. Pozoruhodné je, co K. Čapek z obsáhlé Havránkovy charakteristiky vývoje [8]spisovné češtiny vyzdvihuje, jak citlivě přijímané poznatky interpretuje a k jakým závěrům dospívá. Svědčí o tom např. Čapkovo uvažování o dvou základních pojmech-termínech, s kterými B. Havránek pracoval a jimiž vystihoval jazykové procesy a tendence, které probíhaly v klíčových obdobích vývoje spisovné češtiny. Jde především o pojem-termín intelektualizace, který na základě podnětů přejatých z lingvistiky světové propracovala a aplikovala ve svých výkladech pražská funkční teorie spisovného jazyka, a dále o pojem demokratizace (ten byl v nedávném období zčásti zproblematizován). Na doklad Čapkova umění interpretačního i stylizačního ve sféře kulturní publicistiky, ocitujeme širší kontext, z kterého je patrná i Čapkova schopnost přetlumočit odborný text jazykovědný pro širší kulturní sféru a zvláště také vyostřit smysl textu podtržením závěrů v rovině zobecnění kulturně historického. Zajímavé jsou přitom i Čapkovy obměny terminologické.

„Vývoj našeho jazyka nové doby je neustále puzen dvojí vzpruhou. První je intelektualizace jazyka, který se z lidové, hlavně selské řeči musel stát řečí básnickou a odbornou, vehiklem vzdělanosti, nositelem abstraktních pojmů ať vědeckých, nebo politických; je to silný vzestup jazyka do vyšších oblastí duchových i sociálních. Druhá vzpruha, typická pro naši mateřštinu, je stále se opětující tendence demokratizační; znovu a znovu se naše spisovná řeč obrací zpět k lidové a hovorové mluvě, jakoby z instinktivní obavy, aby se náš spisovný jazyk ve svém rychlém vývoji neodcizil řeči lidu. Ale zároveň je v tom jazykovém dějství názorně vyjádřen dvojí smysl našich soudobých dějin: úsilí po vyšší úrovni a přitom životní demokratismus.“

Je známo, že velkou zásluhu o realizaci požadavku intelektualizace v období národního jazykového obrození měl J. Jungmann, jak svou prací na překladech básnických děl vyššího stylu, tak jako autor odborných prací, a zvláště také svou konzultační činností při vytváření a přetváření terminologie různých oborů. Dodejme ještě, že v závažné předmluvě ke svému Slovníku česko německému (Praha 1835—9) zdůrazňuje význam dvou sfér, v kterých se proces intelektualizace realizuje, a to sféry básnické a vědecké (řečeno slovy Jungmannovými jde o „okres věd a umění“ — předmluva, s. V).

Stejně nadšeně jako Vývoj spisovného jazyka českého, zpracovaný B. Havránkem, přivítal K. Čapek i svazek Jazyk vyšlý v základní řadě Československé vlastivědy (Praha 1934). V obou případech můžeme Čapkovo kladné hodnocení přijímat jako chválu české jazykovědy. Proti věcnému, odborně podloženému Čapkovu vyjádření o studii B. Havránka o vývoji spisovné češtiny má ovšem Čapkova zpráva [9]o svazku Jazyk jiný charakter. Je to dáno i tím, že je tento svazek tematicky značně pestrý: obsahuje detailně propracované charakteristiky nářečí českých (z pera B. Havránka) a slovenských (autorem je V. Vážný), dále charakteristiku tzv. nářečí vrstvových, jak jsou souhrnně nazvány slangy a argoty v zpracování F. Oberpfalcera (Jílka), píše se o užívání cizích jazyků na našem území (o německém, maďarském, charvátském a o nářečích na Podkarpatské Rusi) i o jazyce cikánů.

Hned v první větě své stručné zprávy Čapek připomíná, že o knize nepíše po stránce jazykovědné — jako publicista však vyzdvihuje především její zajímavost. Je to „jeden z nejpoutavějších pohledů na Československo; je to duchovní putování po zemi s krásnou rozmanitostí utvářené dějinami i přírodou“. Toto spojení přírody, přírodních podmínek a dějinných faktorů dominuje ve všech Čapkových postřezích z četby svazku Jazyk (srov. např. „Přírodní i historickou mapu vlasti vyjadřuje český jazyk ve svých nářečích“; nebo: „jazyková mapa (země České — doplněno mnou, A. J.) vyjadřuje její tvar a povrch tak přesně a plasticky, jako bychom je přímo hmatali“). Podaná charakteristika argotů a hantýrek podává svědectví „o jejich bohaté tvořivosti“, v které se odráží jazyková bastardizace velkých měst. Při charakteristice němčiny na našem území dochází Čapek k přesvědčení, že „jazyky jsou pevné jak žula“. Tyto Čapkovy charakteristiky vystihující věcné jádro sdělení obsažených v knize jsou hojně doprovázeny obsáhlejším vyjádřením obrazným: „Poznat ty dialekty, to je jako vidět krajiny, putovat z údolí do hor, stoupat z tučných rovin do pastvin a lesů; hladit jakousi duchovou dlaní bohatý a přesložitý povrch naší země“. Je to charakteristický způsob, kterým K. Čapek zživotňuje a beletrizuje tlumočení získaných faktů odborných.

c) Jako chvála české jazykovědy vyznívá i Čapkova stať, v níž kladně zhodnotil a zčásti i kriticky komentoval známý sborník statí Spisovná čeština a jazyková kultura (Praha 1932). Ve sborníku jsou v podobě zčásti rozšířené otištěny přednášky, které téhož roku uspořádal Pražský lingvistický kroužek (PLK) v rámci svých debatních večerů. Karel Čapek reagoval ovšem bezprostředně už i na tento přednáškový cyklus v stati O dnešním jazyce uveřejněné v Lidových novinách. Nabízí se nám tak srovnání obou Čapkových publicistických statí, a to se zřetelem k rozdílné recepci, z níž obě stati vycházely.

Ve stati O dnešním jazyce jde o recepci slova mluveného (slyšené[10]ho), ve stati druhé, nazvané podle uvedeného sborníku, o recepci slova tištěného (čteného). V obou statích vyjádřil K. Čapek některé myšlenky obecného charakteru, které jsou podnětné a mají i zásadní význam. V obou se shodně jako klad hodnotí, že je v naší veřejnosti velký a živý zájem o náš jazyk. Obě se dotýkají starého sporu mezi jazykovými puristy a „stoupenci jazyka živého a tvárného“. Ale jsou mezi nimi i rozdíly, zvláště v tom, proti čemu jsou Čapkovy kritické soudy namířeny.

V první stati je výsledkem Čapkových úvah o jazyce osobitý nástin jazykové diferenciace, který byl bezpochyby podnícen prohloubeným výkladem B. Havránka o funkčním rozvrstvení spisovného jazyka. V Čapkově nástinu nás zaujme i složka terminologická, např. když vedle jazyka živého a literárního rozlišuje i jazyk školní, mluvnický, synonymně nazvaný i jazykem literním. V bezprostřední reakci na slovo slyšené se zmiňuje o tom, co jej nejvíc zneklidňuje v současném stavu vyjadřování. V nebezpečí není řeč „literární“, nýbrž řeč lidí mezi sebou. Vinu hledá ve vlivu novin, lidové literatury, politických schůzí a tak dále. Jako publicista a autor Kritiky slov se vyslovuje kriticky o češtině novinářské. Soudí, že „jazykový handicap novinářův je v tom, že bývá nucen psát o věci, kterou dobře nezná a které rozumí jen napolo“. A dále pokračuje: „Vemte si politické mluvení a psaní s jeho fatální potřebou všecko přepínat a zveličovat; co bude z jazyka, který si zvykne na velká a prudká slova, aniž jimi rozumí cokoli velkého“. Proto hlásá Čapek ideál prostšího vyjadřování jak v řeči novin, tak v řeči úřední. V této souvislosti vyhlašuje i boj proti frázi, který by měla vést pozitivní lingvistika; stala by se tak trochu politikou, kritikou národního života, kulturním aktivismem.

Ve stati druhé (o sborníku Spisovná čeština a jazyková kultura) vystupuje do popředí stanovisko spisovatele, protože pro spisovatele je problém spisovného jazyka „věčně živý a životní“. Četba sborníku umožnila Čapkovi zamýšlet se nejvíce nad dvěma problémy, které se mu vnucovaly a k nimž se diskusně vyslovil. Byl to především problém spisovné normy, jejího charakteru a jejího konkrétního určení a stanovení a dále literární problém deformace spisovné normy v uměleckých textech. Je třeba přiznat, že Čapek vyhmátl problematiku, ke které se v dalším vývoji lingvistika a literární teorie vracela, ať souhlasně, nebo kriticky. Svědčí o tom do šířky i do hloubky jdoucí propracovávání teoretických i praktických otázek nor[11]my v lingvistice české a slovenské, ale také v některých lingvistických centrech zahraničních.

Pokud jde o pojem normy, přijímá jej i jeho obecné vymezení Čapek se souhlasem, stejně jako skutečnost, že „norma spisovného jazyka už není hledána jen v češtině historické a v řeči lidové, nýbrž v současném písemnictví“. Sám si přitom jako autor s neobyčejně citlivým smyslem pro hodnoty slova a pro stylovou stránku jazykových projevů uvědomuje rychlý vývoj spisovné češtiny za posledních třicet let a dokládá to i tím, že čeština devadesátých let připadá už v třicátých letech jako antikvovaná. Z hlediska spisovatele vyslovuje nosnou myšlenku vystihující dvojpólovost nazírání na jazyk literárních děl: „Současná literatura zčásti přetváří živý jazyk, zčásti jej zrcadlí.“ Zároveň se však netají rozpaky, pokud jde o stanovení normy a o zjištění, co má být normou pro spisovatele. Obrací se proto na lingvisty přímo s otázkou: „Páni lingvisté, kde je norma pro tvořícího spisovatele, který si uvědomuje svou odpovědnost vůči národnímu jazyku?“ Těmito slovy naznačil problémy spojené s kodifikací spisovné normy, ke kterým se lingvisté v obecné rovině v dalším vývoji vyjadřovali a které řešili. Přesto však si i dnes tuto otázku kladou jak tvůrčí, tak běžní uživatelé spisovného jazyka, zvláště jde-li o stanovení normy v jednotlivých konkrétních příkladech.

Pojem-termín deformace vnesl do teorie básnického jazyka literární teoretik Jan Mukařovský. Karel Čapek přijal jako plodné pro lingvistiku i estetiku básnictví Mukařovského rozlišení řeči básnické od jazyka spisovného. Vyslovil souhlas i s tím, že ve srovnání s jinými funkčními jazyky „má účel být řečí neotřelou, bezprostřední, aktualizovanou“. Přiznal však, že jej zaráží formulace sborníku, podle níž je aktualizace v básnickém jazyce samoúčelná, že se jeví jako deformace tvořená „zpravidla neobvykle, se značným násilím na jazyce po stránce tvarové i významové“. K. Čapek tuto formulaci odmítá a vidí v ní „apologii jedné básnické skupiny“. Neočekávanost, neobvyklost a jedinečnost pokládá jen za jednu metodu aktualizace básnického jazyka.

Na okraj uvedených hodnotících soudů Karla Čapka o vystoupení PLK a o citovaném sborníku statí uvedu ještě jeden významný hlas jako svědectví jejich velké odezvy v české kulturní veřejnosti. Je to hlas brněnského literárního historika z doby předválečné Arna Nováka — jeho osobnost byla od let padesátých tabuizována a jeho činnost a díla zamlčována. Naše připomínka, byť stručná, může [12]oživit i zpřítomnit Novákův velmi intenzívní a účinný podíl na brněnském vědeckém, kulturním a literárním dění v letech třicátých a dosvědčit i tehdejší kvas a ruch v brněnských univerzitních kruzích.

Na přednáškovém večeru na brněnské filozofické fakultě vystoupil tehdy s reprízou své pražské přednášky B. Havránek a v diskusi k ní zaujal svým zaníceným a bojovným projevem právě A. Novák. Pro mě jako pamětníka je tento večer spojen s živou osobní vzpomínkou na brněnská studentská léta. Podržel jsem v paměti, jak bojovně odmítal A. Novák Havránkovu poněkud paušální obhajobu soudobého jazyka odborného (vědeckého) a novinářského, která se opírala o zdůraznění specifické funkce projevů v těchto sférách. Tuto specifičnost ilustroval B. Havránek na příkladě, který vešel díky sborníku v širší známost, trojího diferencovaného vyjádření téhož věcného obsahu: pro odborný text ekonomický je podle Havránka charakteristické vyjádření typu kráva má hodnotu užitkovou, neutrální spisovné je kráva je užitečná, lidové pak z krávy je užitek. Zvlášť ostře odmítl A. Novák Havránkovu obhajobu konkrétního příkladu citovaného z ekonomického textu tehdejšího národohospodáře J. Kolouška („Pokud k ukojení hladu a žízně nedostává se potravy, stupňují se tyto potřeby tak, že všechny jiné jim ustupují.“) Reagoval pak na Havránkův výklad slovy „Ve mně alespoň oba jeho (Havránkovy) doklady vzorného jazyka odborného nepřestávají buditi hrůzu, i když mě učený jejich vykladatel přesvědčuje, že jsou ze stanoviska funkčního bezvadné“.

Vedle drobné vzpomínkové reminiscence se ovšem v další charakteristice hodnotících soudů A. Nováka opírám o jeho psaný text, v němž se zasvěceně a podrobně, pochvalně i kriticky vyjadřuje o sborníku statí PLK a zvláště také o stati B. Havránka. Novákova stať byla časopisecky publikována v r. 1933 a pod názvem Kultura spisovného jazyka a řeč básnická zařazena do knižního souboru Novákových studií a podobizen příznačně nazvaného Duch a národ (Praha 1936, s. 47—64).

Pokud jde o stať J. Mukařovského Jazyk spisovný a jazyk básnický, hodnotil A. Novák jeho estetickou koncepci velmi kladně a vyzvedl také jeho umění analýzy uměleckého textu. Výhrady však měl — podobně jako K. Čapek — k pojmu-termínu deformace jazykové normy a k jeho uplatňování ve výkladu a hodnocení uměleckých děl. Podle A. Nováka musí být umělecky oprávněná deformace opravdu záměrná, musí plynout ze struktury díla, nikoli však [13]být „důsledkem poetovy pohodlnosti a ležérnosti“. Soudí, že Mukařovského stať by byla získala na průkaznosti a přesvědčivosti, kdyby byla své zásady doložila rozborem autora, který je zároveň odvážným i záměrným jazykovým tvůrcem. Myslí přitom jistě právem na Vl. Vančuru.

Obsáhlé a podrobné vyjádření A. Nováka o sborníku Spisovná čeština a jazyková kultura svědčí o tom, že mu přikládal v soudobém vědeckém a kulturním dění velký význam. Potvrzují to i tato jeho shrnující závěrečná ocenivá slova: „Tato publikace zahajuje v otázkách jazykové kultury období nové.“

Při pravidelnosti a systematičnosti, s kterou K. Čapek sledoval jazykovědné dění u nás v letech třicátých, může snad překvapit, že přešel bez povšimnutí velkou filologickou akci mezinárodního významu — uspořádání prvního sjezdu slovanských filologů v Praze v r. 1929, památnou tím, že tam vystoupila před mezinárodní slavistickou veřejnost škola jazykovědná — Pražský lingvistický kroužek. Snad to bylo i tím, že šlo o specializovaný kongres vědecký a že teze předložené k projednání Pražským lingvistickým kroužkem byly publikovány jen jako sjezdový materiál. Příležitostí k vyjádření, přetlumočení, popř. komentování některých tezí bylo by bývalo pro Čapka dost. Vždyť samostatné teze byly věnovány jazyku spisovnému a básnickému, jazykové kultuře a kritice a také jazykovému vyučování, tedy otázkám, které byly předmětem Čapkových speciálních zájmů. Bylo by bývalo jistě zajímavé slyšet i Čapkův publicistický hlas k některým myšlenkám a názorům v tezích obsažených.

d) Jazykovědné zájmy Karla Čapka se zvlášť vyhraněně a aktivně projevily v esejistické úvaze nazvané Kdybych byl lingvistou, uveřejněné v prvním čísle časopisu Slovo a slovesnost, orgánu Pražského lingvistického kroužku.[2] Už samo umístění Čapkova textu bezprostředně za programovým „prohlášením“ podepsaným předními osobnostmi české vědy o jazyce a literatuře (B. Havránkem, R. Jakobsonem, V. Mathesiem, J. Mukařovským a B. Trnkou) dodává Čapkovým slovům váhy, jeho skutečnou hodnotu pak potvrzují myšlenky a podněty v stati vyjádřené. Závažnost Čapkových slov i jejich trvalou nejen jazyko[14]vědnou, ale i společenskou aktuálnost rozpoznal i vydavatel Čapkových děl a zasvěcený znalec jeho tvorby Miroslav Halík, když Čapkovu stať postavil do čela nově uspořádaného souboru Čapkových prací nazvaného V zajetí slov (Praha 1969). Jádro tohoto svazku tvoří 52 „čtení“ původně vydaných v knize Kritika slov, k nim pak přistupují nové oddíly V zajetí slov, Slova a úsloví, Národní zvyky a Ze života slov, do nichž jsou zařazeny příspěvky později publikované nebo z pozůstalosti. Do posledního ze jmenovaných oddílů pojal vydavatel i Čapkovu stať O dnešní češtině (srov. o ní už výše na s. 9). Zarámoval tak příspěvky o dílčích lexikálních jevech — výjimku ovšem tvoří obecně pojaté výklady o frázi — dvěma statěmi, které mají zobecňující charakter a překvapují i dnes bohatstvím osobitých postřehů i trvalou platností některých soudů.

Čapkova stať Kdybych byl lingvistou dobře zapadla do programu nového časopisu nastíněného v úvodních slovech redakčních a v mnohém doplňuje nebo konkretizuje to, co je v nich dotčeno. V úvodních slovech je zdůrazněna potřeba široké interdisciplinární spolupráce s filozofy, psychology, sociology, pedagogy a zvláště také s historiky a teoretiky literatury a umění. Za praktické činitele v oblasti jazykové kultury jsou pak pokládáni spisovatelé a překladatelé, divadelní, filmoví a rozhlasoví pracovníci i odborníci školští. Za pozornost stojí, že je v redakčním úvodu i konkrétní zmínka o Čapkově duchaplném eseji o frázi.

Podle Čapka nelze si jazyk, řečovou činnost odmyslit od lidí. V jeho slovech, že jazykové projevy jsou diferencovány podle „povolání, typů, skupin, kultur a konec konců určitých světových názorů“, proniká pojetí sociolingvistické. Konkrétně uvažuje Čapek o tom, jak by bylo možno podle počtu generalizujících, zobecňujících slov a slov neurčitých určovat společenské a politické nazírání. Vyjadřování plné neurčitých obecností a generalizací je projevem společenského radikalismu a intolerance. Z podobného hlediska se zamýšlí i nad zálibou v užívání cizích slov bez porozumění jejich významu, nebo „velikých slov, jež nemají pevných obrysů“. Jazykovým rozborem projevů bylo by tak možno dojít k rozpoznání, diagnostice demagogie. Za její zřetelné prostředky pokládá mnohovýznamovost a citové zabarvení slov a „přeměnu myšlenek v ustálená hesla“. Čapkova bystrá jazyková pozorování a podnětné úvahy vyúsťují v rozlišení jazykového systému přikazovacího a přesvědčovacího, resp. převedeno do roviny společenskopolitické systému autoritativního (totali[15]tárního) a parlamentního. Vyostřeně pak staví proti sobě jazyk a styl diktátorů a demokracie. Tento protiklad pak ještě rozvádí, když v jazyku diktátorů odhaluje výraz moci, kolektivního patosu, vůle a rozhodnosti, v jazyku demokracie pak výraz veřejného rozjímání, dokazování a přesvědčování. Citovali jsme, popř. parafrázovali Čapkovy závažné myšlenky obšírněji pro jejich jasnozřivost a aktuálnost v letech nastupující diktatury v našem sousedství, která znamenala vážné ohrožení naší demokracie i její potlačení v následných letech a také pro jejich dnešní aktuálnost v době návratu k demokracii. Není třeba ani dodávat, že v lecčems mohou přispívat k správnému vidění a chápání i dnešních našich problémů.

Z lingvistického a stylistického hlediska stojí za připomenutí ve vztahu k tehdejšímu i dnešnímu vývoji stylistického bádání posun k takovým kategoriím, jako je vymezení stylu přesvědčovacího ap. Karel Čapek sám uvažoval o konstituování lingvistiky veřejných projevů, která by se mohla stát společenskou kritikou.

Pro úplnost našeho pohledu na Čapkovy jazykovědné zájmy a jejich předmět dodejme alespoň faktograficky ještě dvě poznámky:

1. V r. 1935 přivítal v časopise Přítomnost v krátké glose vydávání nového lingvistického časopisu Slovo a slovesnost. Vyzvedá v ní jeho živé poslání, jak je dosvědčuje široká tematická šíře naznačená v úvodních slovech a potvrzená v prvním čísle, a končí lapidárním konstatováním, že „jak se zdá, ve věcech duchovních počíná vést věda“.

2. Poněvadž ve středu Čapkových jazykových zájmů stálo od samých počátků slovo, je přirozené, že těžce nesl situaci, kdy v polovině třicátých let neměla česká kulturní veřejnost stále ještě k dispozici nový slovník českého jazyka. Naléhavá potřeba jeho zpracování byla přitom proklamována už ve sborníku z r. 1932. K. Čapek vystihl dobře dobovou situaci slovy: „Jak dlouho ještě máme vystačit s tou pouze pravopisnou příručkou Pravidel,“ a doprovodil je i konstatováním, že „nedostatkem slovníku trpí celá česká literatura, veškerá bohatost a čistota psané řeči“. Podle představy K. Čapka by ideálem bylo vydání velkého vědeckého slovníku (tezauru), normativního slovníku dvousvazkového a praktického malého slovníku. Kulturní aktivita Čapkova se i zde projevila v plné míře.

---

[1] Loňskému stému výročí narození Karla Čapka byla věnována v široké veřejnosti velká pozornost. O jeho osobnosti se psalo v novinách, jeho činnost, názory a dílo byly charakterizovány v odborných časopisech. Ve vztahu k naší tematice připomínám alespoň článek M. Těšitelové Karel Čapek a jazyk (SaS 51, 1990, s. 192—200) a svůj příspěvek Karel Čapek o jazyce a stylu (Český jazyk a literatura 41, 1990—1, č. 3/4).

[2] Uvedenou Čapkovu stať interpretoval v r. 1985 v NŘ u příležitosti padesátého výročí vydání prvního čísla nového časopisu Slovo a slovesnost J. Nekvapil. Uvedl ji i v souvislost s konstituováním a rozvojem některých nových vědeckých oborů interdisciplinárního charakteru a připomněl také její dosah z hlediska společenskopolitického.

Naše řeč, ročník 74 (1991), číslo 1, s. 6-15

Předchozí Jiří Kraus: Do nového ročníku Naší řeči

Následující Igor Němec: Z historie slov československý a Čechoslováci