Psaní slov přejatých

František Daneš

[Články]

(pdf)

-

Úkolem tohoto článku je referovat o tom, co nového přinášejí Pravidla českého pravopisu na úseku psaní slov přejatých. Poněvadž jde o problematiku složitou a zajímavou, a to nejen v češtině, ale i v širším měřítku, chtěl bych se k ní vrátit hlubším a soustavnějším výkladem při jiné příležitosti.

Psaní slov přejatých z cizích jazyků je jednou z nejobtížnějších otázek českého pravopisu. V psaní těchto slov bylo vždy mnoho kolísání a pravopisné úpravy v jednotlivých vydáních Pravidel českého pravopisu se týkaly z velké části vždy tohoto úseku. Pokud jde o cizí jména vlastní, řídí se čeština v podstatě zásadou zachovávat jejich původní pravopis (s výjimkou některých jmen zeměpisných); složitá je však situace u slov významu obecného.

A. Jména obecná

Poměr grafické a zvukové podoby slova je v různých jazycích různý; jednak jednotlivým písmenům nebo jejich skupinám neodpovídají v každém jazyce tytéž hlásky nebo hláskové skupiny (srov. např. [10]j = franc. [ž]: Jean, angl. [dž]: John, špan. [ch]: Juan), jednak každý jazyk má poněkud jinou soustavu hlásek (popř. i některá zvláštní písmena).

Otázka pravopisu tu těsně souvisí se spisovnou výslovností. Bude užitečné, uvědomíme-li si předem, že spisovná výslovnost přejatých slov se opírá o tyto zásady: (1) vycházíme z výslovnosti v původním jazyce; (2) a) vyslovujeme je však (bez zřetele k cizímu přízvuku) s přízvukem českým (tj. na první slabice); b) cizí hlásky, které čeština nemá, nahrazujeme nejbližšími hláskami českými; rovněž nedbáme drobnějších artikulačních odchylek; (3) jestliže se u některého slova pevně ustálila výslovnost, která neodpovídá výslovnosti v cizím jazyce původním (upravené podle zásad v bodě 2a, b), respektujeme tuto ustálenou výslovnost (např. angl. slovo hockey bychom měli — a dovedli — podle angličtiny vyslovovat [hoky], ustálila se však vlivem pravopisu odchylná výslovnost [hokej] a není důvodu ji měnit).

Z toho vyplývá, že přejatá slova je možno psát v zásadě dvojím způsobem: (1) Podrží se zhruba původní pravopisná podoba slova, avšak slovo se vyslovuje (čte) podle českých zvyklostí, bez zřetele k výslovnosti původní, tj. zachrání se grafická podoba, obětuje se však výslovnost. Tohoto způsobu se přidržuje v podstatě např. angličtina (srov. encyklopædia [ensaiklopídiə]; v češtině se tento způsob teoreticky nepřipouštěl, avšak prakticky leckdy též uplatňoval (je to tzv. výslovnost podle pravopisu, a to i ve spisovném jazyce, srov. football [fotbal]). (2) Způsobem obvyklým u slov domácích se písmeny vystihne původní (upravená) zvuková podoba, tj. zachrání se původní výslovnost, obětuje se však pravopis. Tohoto způsobu se přidržuje ruština (pochopitelně, neboť musí převádět do jiného písma) a v zásadě i ostatní jazyky slovanské (též slovenština). Čeština se k tomuto způsobu rovněž přiklonila, více ovšem teoreticky než prakticky, neboť jednak počet slov, na něž se tato zásada dříve aplikovala, byl do jisté míry omezen, srov. toaleta, sezóna, váza… (zásada „u slov významu obecného je pravidlem český způsob psaní tam, kde slovo proniklo do obecného užívání“[1] byla jen velmi omezeně aplikována na slova latinská a řecká; dnes přistupuje i ta okolnost, že se v poslední době znalost mnoha přejatých slov značně rozšířila), jednak nebyla tato zá[11]sada nikdy prováděna důsledně (většinou se zachovávalo původní psaní i — y: diktát — dynastie; trikot, fetiš; délka samohlásek se označovala velmi nedůsledně: rubín — archiv; nepsalo se vyslovované [z] ve slovech latinských aj.).[2]

V pravopise většiny přejatých slov latinských a řeckých (a v omezené míře i u slov z jazyků jiných) uplatňovala se tedy nakonec zásada jiná: zachovat původní pravopis i výslovnost, zásada to velmi nevýhodná, neboť znamená vlastně soužití několika pravopisných systémů v jediném jazyce. Živá jazyková praxe řeší tuto obtížnou situaci zpravidla tím, že se začne uplatňovat výslovnost podle pravopisu. Na to ovšem doplácí spisovná výslovnost: je rozkolísaná, plná nejistoty a v mnohých případech dochází k náhradě normy staré normou novou. Sem patří jednak např. výslovnost [bufet], [fotbal] (pronikla do spisovného jazyka) a značné kolísání v délce samohlásek u typů -iv(a), -ivum, -ivní, -on (lokomotiva, aktiv(um), aktivní, telefon…) aj., jednak nespisovná výslovnost typu [diskuze] a [krise] (pramenící z toho, že písmeno s má v cizích slovech dvojí hláskovou platnost).[3] V pravopise samém to pak vede k nutnosti stálých změn a úprav, což je v rozporu s požadavkem ustálenosti spisovného jazyka.

Proti pravopisnému počešťování mezinárodních slov se uvádívá jedna závažná námitka: poněvadž jde zpravidla o slova užívaná ve většině jazyků, tedy o výrazy s platností mezinárodní, vede ztráta jejich původní grafické podoby k izolaci, k vytržení z mezinárodní souvislosti a srozumitelnosti, která je ve vědě zvlášť důležitá. Tato námitka může platit ovšem jen za předpokladu, že (1) existuje ve většině jazyků skutečně jednotná podoba takových slov a že (2) pravopisné počeštění mění grafickou podobu slova opravdu tak, že jí příslušník jiného jazyka nebude rozumět (tj. nebude ji spojovat, identifikovat s daným slovem mezinárodní platnosti).[4]

[12]Při bližším zkoumání se však u většiny slov ukazuje, že žádná z obou podmínek není splněna. Nejen že grafické počešťování mezinárodních slov (většinou ze základů latinských a řeckých) není nijak výrazné (th = t, c [k] = k, s [z] = z, æ — é, e…), ale podstatnější je to, že tzv. „mezinárodní podoba“ těchto slov prakticky neexistuje; existuje sice mezinárodní představa o jejich latinské, popř. řecké grafické podobě, ale tu si většina jazyků — nejen slovanských — upravuje po svém (a ovšem i výslovnost a tvarovou podobu). Přesvědčí nás o tom nahlédnutí do kteréhokoli vícejazyčného odborného (terminologického) slovníku. Uvedu alespoň dva příklady, jeden na slovo obecně kulturní, druhý na výraz odborný:

(1) encyklopedie: angl. encyclopædia [ensaiklopídiә], franc. encyclopédie [aⁿsiklopedi], něm. Enzyklopädie [enciklopedí], špan. enciclopedia [ensiklopedia], pol. encyklopedia. V uvedených čtyřech světových jazycích (dva z nich jsou románské) má tedy původní latinská podoba řeckého základu encyklopaedia po každé jinou podobu pravopisnou, výslovnostní a tvarovou. (Ruština má enciklopedija.)

(2) éter: angl. æther [íϑǝ], franc. éther [etér], něm. Äther [éteә], špan. éter [eter], pol. eter. Ruština má efír. Opět vidíme, jak si různé jazyky přizpůsobily původní latinizovanou podobu (aether) řeckého slova (aithér) po stránce pravopisné a výslovnostní. Za povšimnutí stojí, že právě oba jazyky románské se vzdálily od původní grafické podoby latinské nejvíce[5] a že jde o změny, které mají dosah i pro abecední řazení. Jestliže např. naši chemičtí odborníci trvají kupodivu většinou na psaní ether, a to proto, že prý je to nutné v zájmu mezinárodní srozumitelnosti, jeví se tento argument ve světle faktů jako zcela lichý. Vlastním důvodem je tu spíše konzervatismus (podobu éter uváděla Pravidla už r. 1913!). Je to však jev mezi našimi odborníky celkem spíše ojedinělý; tak např. matematikové užívají již dávno podob matematika, logaritmus (kde původní pravopis má -th-, a rovněž angličtina, francouzština a němčina mají -th-) a technikové se rovněž už odedávna kloní k pravopisnému počešťování. (Nejdále v tom šla známá obsáhlá encyklopedie „Technický slovník naučný“ od Teysslera-[13]Kotyšky, 1927—1949; píše např. důsledně: fyzika, univerzální, fylogeneze, polarizace, kondenzace.)

Můžeme tedy uzavřít, že pravopisné počešťování není v rozporu s oprávněným požadavkem mezinárodní terminologické souvislosti; grafické přizpůsobování cizích slov domácímu pravopisu je nakonec právě jevem mezinárodním (srov. např. i anglický způsob psaní slov typu organize, organization).

Je sice pravda, že zcela odstranit potíže s pravopisem a výslovností přejatých slov cizího původu není možné; souvisí to s podstatou věci (nemenší, ne-li větší, jsou i potíže tvaroslovné). Jisté však je, že promyšlenou úpravou pravopisnou je možno tyto nesnáze do značné míry zmenšit. Tendence k tomu se v českém pravopise objevovala již odedávna. Např. slova jako fantazie najdeme v podobě se -z- u Komenského; důsledný byl tento způsob psaní (fantazie, filozofie, filozofický, fyzika, fyzický…) v rané literatuře obrozenské a zčásti se objevuje až do poloviny 19. stol., i později (např. u Fr. Krejčího aj.). V novější době pronikal tento způsob zejména u techniků, nejvýrazněji v uvedeném Technickém slovníku naučném. Výrazně se tato tendence projevila v Pravidlech českého pravopisu z r. 1913. O tom, jak se psaní těchto slov vyvíjelo v posledních pětapadesáti letech, svědčí několik namátkou vzatých příkladů:

r. 1902	od r. 1913 do r. 1941	r. 1941	r. 1957
bassin	basén	bazén	bazén
aether i ether	éter	ether	éter i ether
ethnografie	etnografie	ethnografie	etnografie
methoda	metoda	methoda i metoda	metoda
misse	mise	misse	mise
musa	múza i musa	musa	múza i musa
mythický	mytický	mythický	mytický i mythický
praetor	prétor	praetor	prétor
pudding	puding	pudding	puding i pudink
saisona	sezona	sezóna i saisona	sezóna
thema	téma i thema	thema	téma i thema
theorie	teorie	theorie	teorie
terpentýn	terpentýn	terpentin	terpentýn

[14]Ukazuje se tedy, že vydání Pravidel z r. 1941 často nedbalo počešťovacích tendencí ve vývoji českého pravopisu ani způsobu psaní vžitého již téměř třicet let a vracelo se v mnoha případech nazpět k roku 1902. Dnešní úprava (z r. 1957) navazuje v podstatě na Pravidla platná od r. 1913 do r. 1941 a na zásady, které vypracovala již pravopisná komise České akademie věd a umění z let dvacátých v čele s prof. Josefem Zubatým. Stojí za to ocitovat tu několik úryvků ze zprávy o její práci, která byla otištěna v Naší řeči (5, 1921, s. 306 n.):

„Za cíl svých oprav si komise vytkla uvésti do pravopisu českého co možná největší jednotnost pravopisných zásad, pokud nejsou ovšem na odpor skutečné, správné výslovnosti a pokud by nerušily dosavadní celkový ráz českého pravopisu. Dosavadní porady pravopisné komise se obíraly psaním slov cizích, zvláště latinských a řeckých, v němž bylo až dosud leckteré kolísání.“ … „V slovech obecných (apelativech a slovech z nich utvořených), pokud náleží do pravidel českého pravopisu, ruší se poslední zbytky zdvojených souhlásek a navrhuje se psáti podle aklamace také abreviatura (m. abb-), podle imobilní také ilegální, ilegitimní, pod. paralaxa, pasivum, gerila ap. Nejistotě, která vznikala z toho, že se v slovech latinských a řeckých původní th někdy zachovávalo (amfitheatr, hypothesa, epitheton, psychopathie), někde přepisovalo pouhým t (bibliotéka, antipatie), byl učiněn konec tím, že se cizí th, které se v češtině tak nevyslovuje, bude psáti důsledně t (epiteton, psychopatie ap.). Tím zároveň komise vyhovuje zásadě, kterou si umínila při opravách pravopisu českého stále míti na zřeteli, že se pravopis český přibližuje pravopisu ostatních Slovanů (Poláci píší amfiteatr, hipoteza, Rusové amfiteatr, gipoteza atd.) a zejména též pravopisu slovenskému (antitéza, entuziazmus atd.). Této zásadě by si komise přála zůstati věrna i při další nedůslednosti českého pravopisu, v přepisování cizojazyčného s (= ss) a z (= s). Po zrušení zdvojeného ss (komise m. komisse) přepisují se tyto dvě hlásky v českém pravopise buď bez rozdílu literou s (komise — krise), anebo se zavedlo v některých případech — poměrně nečetných — fonetické psaní literou z (fáze, fráze, múza, drezina, sezona, rezonovati atd.). Tato nedůslednost vede leckdy nejen k chybám pravopisným, ale svádívá i k nesprávné výslovnosti (krise, okase s ostrým s). Tomuto kolísání [15]by se učinil rovněž konec, kdyby se hlásky s a z přepisovaly i v slovech přejatých foneticky, tj. podle skutečné výslovnosti jich v našem jazyce; psalo by se tedy potom nejen fáze, fráze atd. jako dosud, ale také absolutizmus, aprovizace, fantazie, filozofie, krize, muzeum atd. m. dosavadního absolutismus, aprovisace, fantasie atd. To by byl nejen návrat ke psaní kdysi bývalému (ještě Nejedlý psával analyzovati, filozof, fyzyka ap.), ale zároveň další krok ke sblížení pravopisu českého s pravopisnými zvyklostmi ostatních Slovanů a k užšímu sjednocení našeho pravopisu s pravopisem slovenským, o demokratičnosti této změny, která by zbavila nestudovaného Čecha trapného klopýtání za řeckolatinskou učeností, ani nemluvíc.“ Znovu opakujeme, že to vše je psáno již r. 1921 a uveřejněno tehdy v Naší řeči, orgánu tehdejší Akademie.

Nová Pravidla řeší psaní přejatých slov obecných v duchu zásad právě uvedených. Nevnášejí do českého pravopisu žádnou novou zásadu, nýbrž jen podstatně rozšiřují okruh slov pravopisně počeštěných, což se projevuje zejména mnohem častějším psaním z místo dosavadního s [z] a označováním dlouhých samohlásek v slovech z latinských a řeckých základů (fantazie, nervóza, konkrétní…) a jinými změnami v slovech z živých evropských jazyků (fotbal, džem, fejton i fejeton…).

Na druhé straně se — při celkovém pravopisném počešťování — ponechává i-y podle původního pravopisu (kilogram, rizoto, diktát, nikotin; cypřiš, symbol, situace), tak jako dosud (k několika málo slovům i v tomto bodu počeštěným, jako tygr, trylek, připojuje se však několik dalších, jako terpentýn, krokodýl aj.). Psaní i a y v cizích slovech podle zásad platných pro česká slova by snad usnadnilo pravopis školákům, neboť dosavadní způsob znamená pro ně vlastně množství „vyňatých slov“ (vždyť slova jako kilogram, motocykl, kino… patří dnes bezpečně ke „školní“ slovní zásobě),[6] ale celkově by mělo značnou nevýhodu v tom, že by se dost výrazně změnil grafický obraz velkého počtu slov (zejména kdyby se psalo po „obojetných“ souhláskách jen i). [16]A praxe konečně ukazuje, že tvrdá výslovnost slabik di, ti, ni (diktát…) v přejatých slovech je zcela pevně ustálena, takže ani z tohoto hlediska není radikální úprava nutná. Je ovšem oprávněná obava, že označování dlouhého í v těchto skupinách (nikotín, primitívní, mezanín…) by už k měkčení svádělo; proto se v těchto případech od označování délek upustilo (píše se tedy nikotin, primitivní). Má to ovšem za následek jistou nedůslednost: srov. pasívní, ale aktivní apod. — Zachováno zůstává rovněž písmeno x (textil, praxe, existovat…), přestože Pravidla z r. 1926 (do r. 1941) zaváděla zčásti psaní ks (např. prakse i praxe, tekst i text). Podoba s x je však zcela vžitá, nečiní uživatelům potíže a je běžná v mnoha cizích jazycích. Poněvadž psané x má dvojí výslovnost, neznělou [ks] (praxe, text) a znělou [gz] (exemplář, existovati), bylo by nutno přepisovat dvojím způsobem (tekst — egzistovati). Je proto jistě jednodušší zůstat při písmenu jediném, x. Stejně řešila tuto otázku Pravidla slovenská. Nebyl měněn pochopitelně ani pravopis souhláskových skupin, v nichž dochází k asimilaci znělosti (např. absence, subskripce).

I v nových Pravidlech jsou tedy dvě skupiny slov přejatých: (1) slova psaná pravopisem původním a (2) slova psaná po česku (s uvedeným omezením). Skupina (1) je ovšem značně omezena. Patří sem jednak slova opravdu úzce odborná nebo jinak exkluzívní (enjambement, grandezza, pyarthros…), jednak výrazy mající povahu mezinárodních značek (brutto, watt…) a jim blízké výrazy hudební typu adagio, vivace. Kromě toho se tímto způsobem píší některá jednotlivá slova, většinou anglická nebo francouzská, tam, kde by jejich počeštění působilo příliš nezvykle pro velký rozdíl mezi podobou psanou a vyslovovanou (causerie [kózrí] aj.). Že se pravopisně neupravují přímé cizojazyčné citáty, je ovšem samozřejmé (de facto, en passant, fair play).

Všechna ostatní slova se řadí do skupiny (2). Jak už jsme naznačili, nejde ani zde o pravopisné počeštění úplné a důsledné. Nejdůsledněji se provádějí změny jako c = k (streptokokus, kakao), æ, œ — é (e) (sféra, ekologie), qu = kv (kvinta), zjednodušování zdvojených písmen (ilegální, imorální, adresa, puding) a zjednodušení skupiny th v t v slovech řeckého původu (teorie, atletika, matematika, terapie, pato[17]logie).[7] Toto počešťování má už, zejména u slov z latinských a řeckých základů, dlouhou tradici a postihuje i některá slova méně zdomácnělá (etiologie, abstraktum, ornitologie…). K těmto úpravám má blízko i náhrada cizího gu [gv] (sangvinický) a rh [r] (rododendron).

Nejvíce se diskutovalo o psaní z ve slovech většinou latinských (a řeckých). Tato úprava byla velmi žádoucí pro správnou výslovnost, a jak už jsme ukázali, šlo o to navázat vlastně na starší tradici psaní (doklady na psaní z v některých takových slovech, např. fantazie, tvoří vlastně nepřetržitou řadu od dob poměrně dávných) i na starší snahy jazykovědců. Je ovšem pravda, že se touto úpravou pozměňuje — i když nepříliš — grafická podoba většího počtu slov, z nichž mnohá mají dost velkou frekvenci. Avšak dosavadní stav, kdy se psané s vyslovovalo spisovně v některých slovech [s] a v jiných [z], bez nějakého pravidla přístupného běžnému uživateli, stav podepřený jen znalostí příslušného cizího jazyka, byl opravdu neudržitelný. Z hlediska odborného by nebylo námitek proti zavedení z podle spisovné výslovnosti (srov. zprávu prof. Zubatého), v praxi by se však takovéto okamžité zavedení nového způsobu psaní (dosud se psalo z jen velmi omezeně) pociťovalo spíše jako ztížení než usnadnění. Proto nová Pravidla řeší tuto otázku tím, že se ve většině případů ponechává vedle způsobu nového (z) i dosavadní způsob psaní (s): exploze i explose, analýza i analysa, organizace i organisace, organizovat i organisovat, nervóza i nervosa… Jen u slov, která se již dříve psala se -z-, Pravidla dublety nezavádějí (váza, fáze…) a nepatrně rozšiřují tuto skupinu slov o slova další (jde o výrazy z běžného denního života: inzerát, traverza, kombinéza…). Výjimku z uvedené zásady tvoří dále latinské zakončení -ismus a slova president, filosofie, universita, gymnasium (a slova odvozená); ta se uvádějí jen v podobě s -s-. — Ve sporné otázce slov typu puls, konkurs (tj. takových, v nichž se [z] nevyslovuje sice v 1. a 4. p. č. jedn., avšak v ostatních pádech ano), přiklonila se Pravidla nakonec k řešení psát je s -s- (podobně i slova od nich odvozená).[8]

[18]Píšící mají tedy možnost užít toho nebo onoho způsobu psaní skoro u všech slov tohoto druhu a vývoj ukáže, k čemu se praxe přikloní. Podle dosavadních vývojových tendencí českého pravopisu lze očekávat, že se u slov běžných vžije postupně podoba se -z- (tak jako se už vžila např. ve slovech váza, fáze, bazén… a jak o tom svědčí praxe zmíněného Technického slovníku naučného).

Je si však třeba uvědomit, že slova, v nichž se zavádí vedle dosavadního způsobu nový způsob psaní, nejsou všechna na stejné rovině. Vedle slov běžných (nervózní i nervosní, celulóza i celulosa, organizovat i organisovat) jsou mezi nimi i slova řidší nebo odborné termíny (dubiózní i dubiosní, papilomatózní i papilomatosní, cyanóza i cyanosa, karbonizovat i karbonisovat). Nová Pravidla však vycházela ze zásady, že je třeba zachovat jednotný způsob psaní vždy u celého typu (-ózní i -osní, -izovat i -isovat), aby se píšící nemusili učit pravopisu každého slova zvlášť. (Z téhož důvodu bylo řešeno jednotné psaní zakončení -ismus a na úseku kvantity zakončení -ura).

Z hlediska jazykovědného se ukázalo složitějším označování dlouhých samohlásek. A to proto, že při podrobném probírání materiálu se objevilo, že spisovná výslovnost (podobně jako v odvozených slovech domácích typu košikář, pisátko aj.) je zde značně rozkolísaná; rýsují se zřetelně rozdíly místní a generační (Morava a mladší generace vyslovuje spíše krátce tam, kde dosavadní norma měla délku: lokomotiva, aktivní, substantivum, angina, archiv…). Poněvadž se pak nová Pravidla nemohla bohužel opřít o zcela bezpečné zjištění výslovnostní (ortoepické) normy, bylo nutno postupovat velmi uvážlivě a zavést označování délky jen tam, kde není ve výslovnosti značnější kolísání. Není ovšem sporu, že na rozkolísanosti spisovné výslovnosti má vinu právě pravopis, který délku někdy označoval (generál, armáda, bazén, tón…), častěji však ne (archiv, konkretní…),[9] což vedlo k tomu, že mnozí lidé hovořící na veřejnosti (zejména v rozhlase) zaváděli ve značné míře nespisovnou výslovnost podle pra[19]vopisu. Situace v označování délky je komplikována konečně ještě tím, že po d, t, n se délka zásadně neoznačuje (aktivní, ale pasívní i pasivní) a že se neoznačuje rovněž v těch podobách, v nichž se vyslovované [z] píše jako s: nervóza, ale nervosa.

Technickou otázkou bylo označování dlouhého u. Jak známo, označuje se v češtině dlouhé u dvojím způsobem: buď čárkou, tak jako jiné dlouhé samohlásky, nebo kroužkem. Tento druhý způsob (ů) byl zaveden v 16. století k označování toho dlouhého u, které vzniklo z původního ó (vlastně z dvojhlásky uo, v niž později toto ó přešlo), a udržel se do dneška. Poněvadž se toto ů vyskytuje jen uprostřed slov (základů) a na konci slov, a naopak původní ú (označované čárkou) téměř jen na počátku slov, nebylo příliš obtížné oba znaky v pravopisné praxi rozlišovat, pravidlo bylo celkem jednoduché (výjimku tvořila řídká slova terminologická ocún a strakapúd).

Jak ovšem označovat dlouhé u uprostřed (v základu) přejatých slov cizích? Už Pravidla z r. 1913 psala např. múza s čárkovaným ú. Stejně řeší věc nová Pravidla; ve slovech přejatých se píše ú čárkované (zde totiž neplatí onen jediný, historický důvod, pro nějž byl v 16. stol. zaveden v domácích slovech kroužek nad ů). Píše se tedy skútr, túra, múza aj. (Délka se však neoznačuje, přesto, že se ve spisovném jazyce vyslovuje, v zakončení -ura, -urka: kultura, inventura, brožurka…).[10]

I když tedy úprava v označování dlouhých samohlásek není z různých příčin tak jednotná, jak by si bylo přát, lze přece jen doufat, že alespoň zčásti dopomůže k ustálení spisovné výslovnosti. Ta, jak se zdá, prochází právě — z pochopitelných společenských příčin — obdobím pohybu a jakákoli její kodifikace je proto nesnadná, ne-li nemožná.

Vedle uvedených změn provádějí se ovšem mnohé úpravy další, jak to vyžaduje počeštění obecně užívaných nebo šířících se slov anglických, francouzských apod.; např. atašé, fejton i fejeton, kraul, lynčovat, skica, šortky, trénink, žánr.

[20]Vždy jen českým pravopisem se píší — pokud se jich v literárním jazyce užije — přejatá slova neplně spisovná nebo nespisovná: fantazírovat, plezír, pozitúra, kvartýr, obrlajtnant, lágr atd.

B. Jména vlastní

Naprosto vžitá zásada zachovávat původní pravopisnou podobu cizích jmen osobních zůstává pochopitelně platná v nezmenšené míře i nadále. Vlastní jméno má důležitou funkci identifikační, proto měnit jeho podobu je nežádoucí. Píše se tedy nadále např. William Shakespeare, Johann Wolfgang Goethe, Jean Jacques Rousseau atd. Z typografických důvodů je ovšem leckdy nevyhnutelné nahradit v tisku zvláštní litery cizí (polské, rumunské, francouzské aj.) nejbližšími literami domácími: Slowacki místo Słowacki, Francois místo François atp.[11] (Ponechávají se ovšem vžité podoby Karel Marx, Kryštof Kolumbus, Karel Veliký apod.)

Zvýšená frekvence jmen ruských a též orientálních apod. a náš nový vztah k těmto zemím měly za následek potřebu revidovat způsob psaní jmen pocházejících z jazyků, které užívají abecedy jiné než latinské. Pokud jde o jména ruská a z jiných slovanských jazyků užívajících cyrilice, byla stanovena přesná pravidla přepisu;[12] jsou otištěna v Pravidlech jako přídavek. Celkem nepřinášejí žádnou změnu proti dosavadním zvyklostem.

Trochu jiná situace je u jmen orientálních apod. Dlouho jsme je přejímali v podobě zkomolené, zprostředkované většinou angličtinou a francouzštinou, v poslední době zčásti i ruštinou. Všechny tyto jazyky přepisují taková jména podle svých pravopisných zvyklostí tak, aby se četla přibližně původním způsobem (týká se to ještě více jmen zeměpisných, viz dále). Proto se v češtině v poslední době začala ujímat zásada, propagovaná zejména našimi orientalisty, vycházet z původní výslovnosti takových jmen a zachytit ji způsobem v češtině ob[21]vyklým (Čou En-laj, Džaváharlál Néhrú, Násir apod.).[13] Nová Pravidla tento způsob přijala (i když přináší leckdy přemíru diakritických znamének) a jen v některých jednotlivých případech setrvala u staré podoby, kde je zcela vžitá (např. Avicenna).

Kromě toho se rozšiřuje psaní délky v rodných (křestních) jménech osob české národnosti. Tak jako se už dříve psalo Ludvík, Ignác, Albína…, bude se nyní psát též Celestýn (vedle Celestin), Otýlie, Josefína, Klementýna (vedle Klementina), Anastázie aj.

O jménech zeměpisných platí v podstatě totéž, co o jménech osobních. Tedy píšeme: Edinburgh, Haag, Bordeaux, Mannheim, Seina; Besançon (zjednodušeně Besancon); Asuán, Peking, Jang-c’-ťiang, Dillí (dříve Delhi), Pákistán, Ázerbájdžán.

U jistého uzavřeného počtu zeměpisných jmen, zejména zemí a států, bude se ovšem užívat i nadále tradiční podoby počeštěné: Varšava, Krakov, Berlín, Ženeva… (často ovšem nejde jen o počeštění pravopisné, nýbrž o celkově odchylnou podobu: Lipsko, Vratislav, Londýn, Paříž, Vídeň…). Délka samohlásek se však označuje podle nových Pravidel důsledněji než dosud (např. Pravidla 1926 měla Albanie, Dalmácie, Pravidla 1941 však Albánie, Dalmacie): Albánie, Austrálie, Británie, Dalmácie, Itálie, Skandinávie, Brazílie, Štýrsko aj.

---

[1] Pravidla českého pravopisu 1941, s. XIV.

[2] Srov. k tomu zásadní výklad B. Trnky v článku O kolísání českého pravopisu, Slovo a slovesnost 8, 1942, s. 169—176, a připomínky B. Havránka v stati Zásady Pražského lingvistického kroužku a nová kodifikace spisovné češtiny, Slovo a slovesnost 10, 1947—48, s. 17—18.

[3] Autor tohoto článku rozebral tyto jevy v stati Několik poznámek o spisovné výslovnosti, Slovo a slovesnost 10, 1947—48, s. 173n.

[4] Toto nebezpečí by hrozilo zčásti např. angličtině, kdyby zavedla pravopis fonologický; kupř. slovo psychosis by se pak psalo (podle jednoho z reformních návrhů) siekousis. (Srov. zajímavou stať V. Frieda Je reforma anglického pravopisu vůbec možná? v Časopise pro moderní filologii 39, 1957, s. 257—270.)

[5] Španělština, a rovněž italština, tedy jazyky latině nejbližší, píší zjednodušeně dokonce t místo původního th, a to i v ostatních slovech; srov. italské etere, etica, etnologia, tema, terapia atd.

[6] Děti se dnes učí pravopisu i—y v základech slov vlastně dvojím způsobem: u slov domácích memorováním celých řad, u slov přejatých jednotlivě, jaksi nenápadně, příležitostně — a zdá se, že úspěšněji! (Ovšem zpravidla se jim učí spolu s grafickým obrazem.)

[7] U některých slov připouštějí Pravidla i podobu s th (téma i thema, mytologie i mythologie, éter i ether aj.).

[8] Psaní -z na konci by ovšem bylo rovněž přijatelné, neboť neznělá výslovnost znělých souhlásek na konci slova je v češtině pravidlem: srov. vůz, mráz… (a rovněž 2. pád č. mn. múza — múz); avšak uživatele zvyklého na dosavadní psaní by mohlo poněkud mást, protože pro -z v 1. pádě by hned neviděl důvod a grafika 1. pádu je základní podobou slova.

[9] Slovník Vášův-Trávníčkův označoval délku častěji než Pravidla; srov. konkrétní aj.

[10] Častý nápis inventůra na obchodech ukazuje, že tu délka skutečně existuje, že však její označování přivádí uživatele do rozpaků a že nedělají rozdíl mezi slovy domácími a cizími.

[11] Zvláštní problém je užívání křestních jmen v překladech cizích románů ap. (Charles, nebo Karel?). Poněvadž však jde o věc speciální, a ne pravopisnou, Pravidla ji neřeší.

[12] Srov. základní stať akad. B. Havránka, Psaní ruských jmen v češtině, Naše řeč 33, 1949, s. 41―46.

[13] U jmen čínských byly však — podle návodu našich sinologů — zavedeny i některé prvky umělé, nezvyklé. Je to jednak označování čínské neurčité samohlásky apostrofem, jednak označování měkkého ť háčkem i v případech, kde následuje měkké i: Jang-c’-ťiang. V cizích slovech nemá totiž toto písmeno většinou měkčící platnost; srov. aktivní, diktát [-tý-, dy-] — avšak Nikolaj [ni-]; většinou však proniká výslovnost tvrdá: dikobraz [di- i dy-], a to i ve slovech domácích, která nepatří k běžnému úzu (tis), nebo ve vlastních jménech (Nižbor).

Naše řeč, ročník 41 (1958), číslo 1-2, s. 9-21

Předchozí Alois Jedlička: Na prahu pátého desetiletí

Následující Lubomír Doležel: Základní typ epické věty u B. Němcové a M. Pujmanové