Časopis Naše řeč
en cz

Komunistická strana Československa a naše jazykověda

Lubomír Doležel

[Články]

(pdf)

-

Komunistická strana Československa řídí a ovlivňuje všechny oblasti našeho společenského života. Pod jejím ideologickým vlivem se dnes rozvíjí také naše jazykověda. Působení komunistické strany učinilo z československé jazykovědy jazykovědu marxistickou. Strana dala jazykovědcům vědecký světový názor, který nejen překonává všechny idealistické přežitky, ale především umožňuje zapojit jazy-kovědnou problematiku do širokých souvislostí společenských, politických a ideologických. Strana vyzbrojila naši vědu bezpečnou vědeckou metodou, materialistickou dialektikou, která, tvořivě a nedogmaticky aplikována, umožňuje proniknout k samé podstatě složité a mnohotvárné jazykové skutečnosti. Strana svým stálým rozborem a řízením vývoje v našem hospodářství, v technice, vědě i kultuře ukazuje také směr jazykovědného výzkumu, staví před jazykovědu úkoly, které jsou aktuální z hlediska současných potřeb společnosti, a dává tak všem pracovníkům v jazykovědě pocit společenské odpovědnosti a společenské prospěšnosti. Vztah Komunistické strany Československa k naší jazykovědě se plně projevil právě v nedávné době, kdy z iniciativy a s aktivní účastí stranických orgánů a organizací byla uspořádána celostátní konference o marxistické jazykovědě, na níž byly prodiskutovány nejdůležitější problémy a úkoly československé jazykovědy v socialistické společnosti.[1]

U příležitosti historického výročí vzniku Komunistické strany Československa však je dobře připomenout, že zájem strany o jazykovědu a jazykovědné otázky není teprve nedávného data. Vzpomeňme při [130]této příležitosti na jedno období, které mělo zásadní význam pro vývoj naší jazykovědy, zejména bohemistiky, a které je také historickým obdobím ve vývoji našeho časopisu. Máme na mysli třicátá léta, období, v němž nastupující fašismus využíval všech ideologických zbraní, ale na druhé straně stavěl do protifašistické fronty vedle komunistů všechny čestné lidi u nás. Tehdy se také naše pokroková jazykověda dostala do jedné bojové fronty s komunistickou stranou. Připomínka tohoto období není jen historickou reminiscencí; dodnes jsou mnohé problémy, o něž se tehdy urputně bojovalo, živé, ba palčivé, dodnes je poučení, které přináší probírka stranickou publicistikou té doby, aktuální a prospěšné.

Je známo, že jazykový nacionalismus projevující se v puristické praxi tehdejší redakce Naší řeči vzbudil rázný odpor nejprve u komunistických spisovatelů Ivana Olbrachta a Vladislava Vančury. Zejména I. Olbracht se vehementně a zároveň zasvěceně postavil proti purismu Naší řeči. Olbracht vystihl podstatu věci, když položil naléhavou otázku: „Kdo tedy vlastně umí v Čechách česky?“ A odpovídá: „Spisovatelé ne, učitelé ne, universitní profesoři ne. Je zřejmo, že správně česky umí jen redakční kruh Naší řeči. Ale je to ještě nějaký živý jazyk, který zná jen několik lidí? Je to ještě nějaká čeština? Je-li, pak k čertu s ní! Je to pak nějaký umrlý baltský jazyk, nějaká pruština, kterou umí dobře jen pan profesor Endzelins a kromě něho jakžtakž už jen asi šest lidí.“ Zvlášť vehementně se pak Olbracht staví proti tomu, aby čeština spisovatelů, jazyk literatury byl hodnocen stejnými měřítky jako např. jazyk úřední: „Protože literární jazyk je daleko složitější než primitivní jazyk úřední atd. Poněvadž má jinou funkci. Poněvadž se tvůrčí člověk nemůže ani jazykově omezovati jen na to, co bylo oficielními autoritami uznáno za správné. Poněvadž se žádný umělec nedá obléknout do uniformy, ani svůj styl do konvenčního hávu. Poněvadž ani spisovná čeština není mrtvým jazykem, nýbrž stále se vyvíjí. Poněvadž je řeč spisovateli pouze nástrojem, a nikoli materiálem jako filologovi.“[2]

[131]V této situaci zasáhla do sporu skupina mladých jazykovědců pražské školy.[3] Význam veřejné diskuse o purismu Naší řeči a význam sborníku Spisovná čeština a jazyková kultura je všeobecně znám. Méně známo je to, že vystoupení jazykovědců našlo nejvřelejší ohlas u tehdejší komunistické žurnalistiky, zejména v časopisech Tvorba[4] a Levá fronta.[5] Stranická publicistika vnesla do diskuse jeden velmi závažný moment: odhalila politické a ideologické pozadí jazykového nacionalismu. V období nástupu fašismu se tento nacionalismus objektivně i subjektivně ztotožnil s fašistickými tendencemi a stal se jednou z ideologických zbraní nejkrajnější reakce. Proto komunistická publicistika vysoko oceňuje zásluhy pokrokových jazykovědců, kteří nacionalistický útok odrazili vědeckou argumentací: „Ukázalo se…, že za tzv. bojem za jazykovou čistotu se skrývá fašistický útok, maskovaný starostmi o čistotu jazyka… Že byl tento útok odražen, že není již dnes možno počítati s fašistickými kejklemi na jazykové frontě, není zásluha spisovatelů, nýbrž skutečných vědeckých odborníků, členů Pražského lingvistického kroužku… Česká jazyková věda dokázala, že je dosti statečná, aby mohla odraziti fašismus na jazykové frontě.[6]

[132]Mohlo by se na první pohled zdát, že jiné, značně problematické stanovisko zaujal S. K. Neumann ve svém známém článku „Mezi brusiči a lingvisty“.[7] Avšak pročteme-li pozorně Neumannův článek, a zejména promítneme-li ho na pozadí některých dobových tendencí naší literatury, pochopíme, v čem je jeho vlastní smysl a patos. Neumannovi nejde v pravém slova smyslu o jazyk spisovný, nýbrž především o jazyk básnický a jazyk literatury. A v této otázce se Neumann nekompromisně postavil proti takové koncepci básnického jazyka, která viděla jeho podstatu v samoúčelné deformaci.[8]

Neumannovo vystoupení plně pochopíme, jestliže si uvědomíme, že sborník Spisovná čeština a jazyková kultura nebyl prost rozporů: obsahoval nejen pokrokovou teorii spisovného jazyka a jeho kultury, ale také strukturalistickou teorii jazyka básnického. Tuto rozpornost sborníku velmi přesně postihl Bedřich Václavek; plně se postavil za koncepci Pražského lingvistického kroužku v otázkách teorie spisovného jazyka, ale netajil se zásadními kritickými výhradami ke strukturalistickému pojetí básnického jazyka a básnického díla vůbec, v němž odhalil poplatnost idealistické kantovské teorii umění.[9]

Připomínka lingvistické polemiky z počátků třicátých let nás tedy [133]skutečně dovedla k některým dosud aktuálním problémům i k některým dosud platným řešením. V dnešní společenské situaci, v období budování vyspělé socialistické společnosti a bratrské spolupráce socialistických národů, je ovšem jazykový nacionalismus úplným anachronismem. Ale podstata teorie spisovného jazyka, jeho normy, kodifikace atd., jak ji v třicátých letech vypracoval Pražský lingvistický kroužek, zůstala dodnes platná: Spisovný jazyk se vyvíjí podle potřeb společnosti. Úkolem jazykovědy je analyzovat tento vývoj a pomáhat spisovnému jazyku, aby mohl všem společenským úkolům dostát. Na druhé straně není slučitelná s marxistickou jazykovědou strukturalistická teorie jazyka básnického, vycházející z idealistické koncepce umění. Stranická publicistika, která tuto teorii již v třicátých letech podrobila zásadní kritice, však zároveň ukázala přínos pražské školy pro výzkum tvárných a slohových prostředků básnického díla.

V tomto duchu postupuje naše současná marxistická jazykověda při řešení aktuálních otázek současné spisovné češtiny a jejího využití v uměleckých dílech literárních. V tomto duchu hodnotí náš časopis živý, někdy až bouřlivý rozvoj spisovné češtiny v období výstavby socialismu. A v tomto duchu, poučena historickými zkušenostmi ideologických bojů Komunistické strany Československa, bude naše věda o jazyce pracovat i nadále.


[1] Viz zprávy o této konferenci v čas. Naše řeč 44, 1961, s. 65n., Slovo a slovesnost 22, 1961, s. 77n. a Tvorba 1961, s. 64.

[2] I. Olbracht, Jazykový zmatek, Literární noviny 5, 1931, č. 9, citováno ze sborníku O jazyce a literatuře, Praha 1953, s. 12, 13, 15. V odpovědi na repliku J. Hallera Olbracht vyslovuje myšlenku, která svědčí o tom, že jeho pojetí literárního jazyka vychází z konkrétní představy o práci pokrokového spisovatele a jeho společenském poslání: „Dnes se namnoze píše ve vlacích, v dílnách, v noclehárnách, v hromadných bytech, v kavárnách, v hotelích, na toulkách, v trampských chatách a někdy také ve stanech za bitevní frontou.“ A Olbracht připomíná jména spisovatelů J. Haška, J. Reeda, B. Travena, E. E. Kische, A. Londrese. (Jazykový zmatek II, Literární noviny 5, 1931, č. 12, citováno ze zmíněného sborníku, s. 20.)

[3] Stejné stanovisko pak zaujal Fr. Trávníček (viz jeho stať O jazykové správnosti, sb. Čtení o jazyce a poezii, Praha 1942, s. 105—228, a sloupek Spisovatelé, jazyk a jazykozpyt v knize Nástroj myšlení a dorozumění, 2. vyd. Praha 1940, s. 192n.).

[4] J. Čermák, Fašistické tendence v české jazykové vědě, Tvorba 7, 1932, s. 143n.; recenze sborníku Spisovná čeština a jazyková kultura, Tvorba 7, 1932, s. 719.

[5] J. Weil, Hitlerismus v jazykové vědě, Levá fronta 2, 1931—1932, s. 145n.; B. Václavek, Spisovná čeština a jazyková kultura, Levá fronta 3, 1932—1933, s. 11n.

[6] Tvorba 7, 1932, s. 719. Srovnej též tato slova I. Olbrachta „S tímto doktorováním na živoucím, zdravém a krásném stvoření, jímž jest jazyk, jest bohudík skoncováno. A to je první velká zásluha, kterou má český jazykozpyt o naše písemnictví. A že jest naše řeč živá, zdravá, vždy nového vývoje schopná, to jsme snad vždy tušili, ale věděti nás to naučila také teprve nejnovější filologie. To jest její druhá velká zásluha.“ (Z úvodu ke knize O zlých samotářích, 3. vyd., Praha 1939, citováno ze sborníku O jazyce a literatuře, Praha 1953, s. 30n.)

[7] Přítomnost 9, 1932, č. 46, přetištěno ve sborníku Umění a politika I, s. 63—72. Neumannův článek vyvolal polemický ohlas v Tvorbě 7, 1932, s. 766n.

[8] „Jednostranně lingvistická kritika bude se pod rouškou objektivní vědy nutně mazliti se spisovnými projevy podle míry jejich deformačního úsilí a rafinovanosti, a přijímajíc každou adekvátnost pro každý účel, musí se nakonec více obdivovati podomkům než gentlemanům, kejklířům více než tvůrcům. Poněvadž jsou pro ni zajímavější. A v tom je nebezpečí.“ Neumann ovšem neodmítá jakoukoli jazykovou „deformaci“, přesně tu rozlišuje: „Neuznávám deformace z nevědomosti, pohodlnosti nebo pro rým, uznávám jen deformaci vědomou a opravdu účelnou.“ (Umění a politika I, s. 69—71.)

[9] Levá fronta 3, s. 12. Podrobný rozbor „nového formalismu“ ruského i českého podal Kurt Konrád v článku Svár obsahu a formy, Středisko 4, 1934, s. 56—65, přetištěno ve Filosofickém časopise 1957 s. 888—902. Zásadně odmítá strukturalistické pojetí umění a literatury, zároveň však objektivně hodnotí jeho přínos pro rozbor básnického díla: „Skutečný přínos nového formalismu vidíme v precizní analýze zvláštních prostředků, kterými pracuje literární umění: jeho rozbor protiautomatické tendence básnického jazyka, jeho objev básnického „ozvláštnění“, které ruší prozaický automatismus — to jest vědecký počin, s nímž se dialektický materialismus může ztotožnit. Základní (idealistickou) chybou nového formalismu ovšem je, že této zvláštnosti umění dodal absolutní platnosti, že z ní učinil jediného směrodatného činitele, že tak nemohl viděti v uměleckém díle společenskou aktivitu, nýbrž pouze aktivitu izolovaného básnického individua“ (Filosofický časopis 1957, s. 898).

Naše řeč, ročník 44 (1961), číslo 5-6, s. 129-133

Předchozí Luděk Bachmann: Jak se mění jídelníček

Následující Jaroslav Kuchař: O jazyce a stylu stranické agitace a propagandy

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1