Významné jubileum naší jazykovědy

Josef Vachek

[Články]

(pdf)

-

Letos v říjnu si naše jazykověda (a s ní především naše bohemistika) připomněla jubileum zvláště významné. Dne 6. října 1926 se konala v tehdejších místnostech anglického semináře filosofické fakulty ve Veleslavínově ulici první schůzka[1] Pražského lingvistického kroužku, jehož vystoupení na světovém jazykovědném fóru, k němuž došlo již po dvou letech, se dnes obecně uznává za závažný mezník ve vývoji světová jazykovědy. Termín „pražská škola jazykovědná“, kterým cizina sama označila již počátkem třicátých let malou skupinu pražských pracovníků, zůstal natrvalo pojmem v světovém jazykovědném snažení a je dodnes všude ve světě vyslovován s úctou a uznáním. Můžeme bez nadsázky říci, že celý další vývoj světové jazykovědy byl a dosud je do značné míry určován tezemi pražské školy, jež se datují z pozdních dvacátých let a byly propracovávány v průběhu let třicátých;[2] tyto teze zapůsobily na vývoj jazykovědného myšlení především v Dánsku a ve Spojených státech, neméně však i v jiných zemích se starými jazykovědnými tradicemi.

Kroužek sdružoval mladší jazykovědce a literární vědce jednak české a později i slovenské, jednak ruské (od samého počátku tvořili jeho jádro anglisté V. Mathesius a B. Trnka, slavista B. Havránek, estetik J. Mukařovský a turkolog J. Rypka, Rusové R. Jakobson, P. Bogatyrev, L. V. Kopeckij); z pražských učenců německých byl nejvěrnějším jeho členem komparatista F. Slotty. Členy kroužku byli ovšem [258]i někteří učenci zahraniční, především vynikající vídeňský slavista N. S. Trubeckoj a ženevský rusista S. J. Karcevskij, žijící tehdy po několik let v Praze; oba spolupracovali s R. Jakobsonem a V. Mathesiem na formulaci prvních tezí Kroužku, předložených lingvistickému sjezdu v roce 1928 v Haagu.

Zásluhou svých ruských členů mohla se jazykovědná teorie Kroužku opřít o významnou tradici jazykovědné školy kazaňské, spojené se slavným jménem Jana Baudouina de Courtenay, učence národnosti polské, který však většinu své učitelské dráhy prožil na ruských universitách. Baudouinův vliv se v pražské škole šťastně spojoval s vlivem švýcarského lingvisty F. de Saussura, často označovaného za otce moderní jazykovědy (jeho žákem byl i Karcevskij), ale také — a to je třeba zvláště zdůraznit — s domácím úsilím o nalézání nových metodologických cest a přístupů, jak se s ním setkáváme především u V. Mathesia, jehož stať o potenciálnosti jazykových jevů, publikovaná již v r. 1911, ale dlouho u nás nedoceněná a v cizině prakticky zcela neznámá, je dnes v světových jazykovědných kruzích ceněna zvláště vysoko. Jiným domácím činitelem připravujícím nové cesty byla skepse J. Zubatého k metodám a výsledkům školy mladogramatické (mluvíme o ní níže).

Koncepce pražské jazykovědné školy se vyznačuje dvěma základními rysy. Jsou to zřetel strukturní a zřetel funkční. Strukturní zřetel zdůrazňuje, že žádnou složku jazyka (hlásku, slovní tvar, větu atp.) nelze správně pochopit a zhodnotit, jestliže ji zkoumáme osamoceně (takové atomizující pojetí bylo dosti běžné v tradiční jazykovědě posledních desítiletí stol. 19. a prvních desítiletí století našeho). Každou takovou složku je nutno zkoumat ve vztazích k ostatním složkám, s nimiž vytváří jazykový systém (ať už jde o dílčí systém hláskový, tvaroslovný, syntaktický atd., nebo celkový systém jazyka, spojující v sobě všechny takové dílčí systémy). Zřetel funkční pak vychází ze skutečnosti — zdánlivě samozřejmé, ale v moderní jazykovědě kupodivu často přehlížené —, že jazyk není systémem samoúčelným, ale že mu příslušejí významné úkoly, funkce, hlavně funkce sdělovací, tj. být nástrojem komunikace v daném jazykovém společenství. Tu pak koncepce pražské školy soustředí svou pozornost na otázku, jak jazykový systém utváří svou stavbu, aby mohl vyhovět potřebám, které vyplývají z plnění daných úkolů.

Významným rysem pražské jazykovědné školy byl důraz, který se v ní kladl na nehistorické studium jazyka v daném časovém období [259](jak se dnes odborně říká, na jeho synchronní průzkum), hlavně ovšem v období současném. K tomuto zdůraznění vedla příslušníky pražské školy skutečnost, že jedině jazyk současný poskytuje badateli materiál úplný a snadno kdykoli kontrolovatelný. Tímto důrazem na synchronické studium současného jazyka se pražská škola opět výrazně odlišila od dosavadní jazykovědy, hlavně od mladogramatické školy lipské, tehdy v světové lingvistice vedoucí — tato škola nehistorické studium jazyka prohlašovala přímo za nevědecké. Dnes se ovšem synchronní průzkum jazyka obecně uznává jako velmi závažný úkol jazykovědy, důležitý i pro své praktické aplikace (jazyková výuka mateřštiny i cizích jazyků, překladatelská praxe atd.). Na druhé straně je však třeba poukázat na to, že se pražská škola dovedla vyvarovat opačné krajnosti než ta, do které upadla škola mladogramatická: nikdy nezavrhovala historické zkoumání jazyka, naopak, někteří její představitelé vypracovali cennou metodu, jež otevřela historickému studiu jazyka nové možnosti. Tato metoda, vypracovaná hlavně R. Jakobsonem a B. Trnkou, zkoumá historii jazyka jako historii jeho systému, který je po celou dobu své existence v ustavičném pohybu. Přitom popudem, který tento pohyb způsobuje, je především nutnost, aby daný jazykový systém byl vybaven takovými prostředky, kterých je mu třeba k plnění jeho různotvárných sdělovacích funkcí. Úspěchy, kterých členové pražské školy na tomto pracovním úseku dosáhli, jsou i na světovém fóru vysoce oceňovány.[3]

Zvláštní pozornost si právě v této vzpomínce zaslouží skutečnost, že pracovníci pražské školy při všech úspěších, kterých dobyli na fóru mezinárodním, nikdy nezapomínali na své úkoly na půdě domácí, a to jak v oblasti jazykovědy (které tu jedině můžeme věnovat pozornost), tak i v oboru literární vědy. Důkazem toho je skutečnost, že vedle své řady spisů Travaux du Cercle linguistique de Prague, známé v celém jazykovědném světě (8 svazků, 1929 až 1939), v níž řešili problémy především mezinárodního významu a dosahu, vybudovali — i když o něco později — i svou důležitou tri­bunu domácí, českou. Stal se jí čtvrtletník Slovo a slovesnost (od r. 1935 dodnes; nyní jej vydává ČSAV péčí Ústavu pro jazyk český).[4] Vedle toho vycházela i česká řada Studie Pražského [260]lingvistického kroužku, v níž v letech 1937—1950 vyšlo pět svazků. Avšak již několik let před založením Slova a slovesnosti zasáhl Kroužek velmi významně do českého kulturního dění svým známým vystoupením ve sporech o zásady jazykové správnosti a o principy, jimiž se má řídit kultura jazyka. Stalo se tak r. 1932 v přednáškovém cyklu „Spisovná čeština a jazyková kultura“, v kterém přednášeli V. Mathesius, B. Havránek, R. Jakobson, J. Mukařovský a M. Weingart. Zvláště závažný dosah tu měly hlavně přednášky Mathesiova o požadavku stability ve spisovném jazyce a Havránkova, zabývající se stylistickým rozrůzněním spisovného jazyka. Všechny přednášky cyklu byly publikovány ještě téhož roku ve sborníku téhož názvu;[5] byly tu k nim ještě připojeny důležité teze Kroužku o obec­ných zásadách pro kulturu jazyka. Tyto zásady znamenaly vskutku naprostý obrat v teoretickém nazírání na otázky jazykové správnosti u nás a ovšem také v praxi, jež z nich dnes u nás v podstatě vychází.[6] Nejzávažnější body přínosu pražské jazykovědné školy v otázkách jazykové správnosti a kultury jazyka by bylo možno shrnout asi takto: Kritériem správnosti jazykového výrazu (slova, vazby, atd.) nesmí být jeho historická „čistota“, jeho domácí rodokmen (jak to u nás do té doby bylo zpravidla vyžadováno), ale jeho funkční vhodnost a potřebnost. Proto např. nelze odmítat jako nesprávné ani cizomluvy (germanismy, galicismy atp.), jestliže se pro svou potřebnost v jazykovém úzu vžily do té míry, že by jejich vymycování znamenalo nežádoucí rozkolísávání již dosažené stability úzu. (Jako příklady takových vžitých výrazů byly v diskusích citovány výrazy jako odstranit, bezvýsledný, listovat atp.) — Dále je třeba upustit od snahy po přímočaré pravidelnosti, která si vynucovala nepřiměřenou slovní podobu analogií podle případů běžných i pro takové případy, kde od takové podoby jazyk upustil (tak se stalo např. v slově svižný, kde puristé vymáhali podobu švižný, poněvadž tu šlo o původní odvozeninu od slovesa švihnouti; podobně se vymáhala forma mištička jako zdrobnělina od základu miska místo běžného mistička, poněvadž skupina -sk-, kterou máme v základním slově, bývá v odvozeninách [261]před palatální samohláskou nahrazována skupinou -šť-, jako např. čeští, čeština od základu český). — Významné bylo i zdůraznění, že nelze klást jedno a totéž měřítko jazykové vhodnosti na projevy všech stylových kategorií: některé druhy stylu si vyžadují výraziva, které by se v jiných druzích stylu jevilo jako nepřiměřené (tak např. sloh odborný a vědecký je nutně bohatší na vazby a výrazy nominální než běžný sloh výpravný, který dává přednost vyjadřování slovesnému; podobně si odborný a vědecký sloh žádá výrazů abstraktnějších nebo obsahově méně určitých, než běžný vyprávěcí sloh atd.).

Je ovšem třeba dodat, že tyto a jiné podobné zásady do jisté míry mohly navázat na postoj, jejž v dřívějších letech (a to hlavně v časopise Naše řeč) uplatňovali někteří jeho významní spolupracovníci, např. J. Zubatý a V. Ertl — třebaže ovšem nikterak důsledně. Zato byly tyto zásady v rozporu se soudobou praxí Naší řeči (jejímž nejvýraznějším představitelem byl její tehdejší redaktor J. Haller). Diskuse, která se kolem problematiky jazykové správnosti počátkem třicátých let rozpoutala, byla často prudká a vášnivá; další vývoj teorie i praxe v otázkách jazykové správnosti a kultury jazyka dal však plně za pravdu zásadám pražské školy.[7] Jak už bylo pověděno, staly se tyto zásady uznávaným vodítkem pro teorii a praxi naší jazykové kultury — a to zvláště v době po druhé světové válce — jako její jedině možná a jedině únosná základna, uznávaná stále více i v cizině.

Mimořádný význam pro bohemistická studia měl i zájem pražské školy o problematiku stylistickou, a to tím spíše, že před vystoupením pražské školy u nás obecně jazykovědné teorie slohu prakticky neexistovala. Z hlediska teoretického je tu opět třeba poukázat na výše již citovanou stať Havránkovu z r. 1932; pevný teoretický základ spolu s mimořádným pedagogickým taktem a talentem se projevil v Mathesiově rozsáhlém pojednání Řeč a sloh (Praha 1942), v němž ukazuje cesty spolehlivě vedoucí k prostému výkladovému slohu, jehož bezpečné ovládání by mělo být pro každého vzdělance samozřejmostí.[8] I tímto svým zájmem o otázky stylistické, stejně jako úsilím o zvýšení úrovně naší jazykové kultury, dokázali členové pražské školy, že jim nejde o pouhou vědu pro vědu, ale že získané vědní poznatky chtějí postavit do služeb národního kolektivu a jeho kultur[262]ních potřeb. (Poznamenejme ještě, že diskusi o základních otázkách slohu najdeme i ve starších ročnících Slova a slovesnosti.)

Tuto pragmatickou aktivnost členů pražské školy prokazuje přesvědčivě i to, že pražská škola od počátku své existence vždy velmi těsně spolupracovala s umělci, hlavně spisovateli a divadelníky, jejichž jména se často objevují v předválečných i válečných ročnících Slova a slovesnosti. (Uveďme tu např. K. Čapka, J. Honzla, V. Nezvala, I. Olbrachta, F. X. Šaldu, Vl. Vančuru.) Neméně jasně prokázala pražská škola svou snahu sloužit praktickým potřebám národní kultury i svým hlubokým zájmem o otázky jazykové pedagogiky. Zřetel strukturní a funkční se u nás ve výuce mateřského jazyka poprvé soustavně uplatnil v sérii učebnic českého jazyka, kterou v třicátých letech zpracoval autorský kolektiv vedený B. Havránkem[9]; významné místo v tomto kolektivu náleželo L. V. Kopeckému, jemuž také výuka ruského jazyka u nás vděčí za prvé strukturně a funkčně koncipované učebnice ruštiny a za průkopnické práce lexikografické. Později se tato koncepce učebnic a slovníků u nás uplatnila i ve výuce jazyků jiných, především v angličtině a v němčině. I to svědčí o šíři a hloubce zájmů příslušníků pražské školy, ale ovšem i o nosnosti a plodnosti jazykovědné teorie, ze které tyto praktické aplikace organicky vyrůstaly.

Bylo by nošením dříví do lesa, kdybychom tu podrobně dovozovali, že dnešní československá jazykověda (a hlavně bohemistika) soustavně buduje na základech postavených pražskou školou. Jde o věci obecně známé a právě poválečné ročníky jak Slova a slovesnosti, tak Naší řeči (od r. 1949) o tom přinesly řadu konkrétních svědectví. Roste-li dnes i v zahraničí potěšitelnou měrou živý zájem o pražskou školu a její dějiny (mj. v souvislosti s oživením publikační činnosti této školy v staronové řadě Travaux linguistiques de Prague[10]), projevující se jednak edicemi a reedicemi pražských prací, jednak monografiemi jednajícími o pražské škole,[11] bylo by si jen přát, [263]aby i u nás doma bylo z odkazu pražské školy vytěženo co nejvíce. Není jistě pochyby o tom, že dnešní naše jazykověda, a zvláště zase bohemistika, v podstatě buduje na koncepci pražské školy a že usiluje o její syntézu s tím, co se jeví jako vskutku cenné v zahraniční jazykovědě dnešní doby (připomeňme tu např. novou řadu Prague Studies in Mathematical Linguistics, jejíž prvý svazek, vyšlý 1966, se může právem dovolávat toho, že už předválečná pražská škola měla již od dob Mathesiových a Trnkových smysl pro využívání kvantitativních metod v jazykovědě). Nicméně v aplikaci zásad pražské školy i na český materiál jazykový zbývá ještě splnit nejeden čestný dluh. Tak např. dodnes nemáme příručku české stylistiky, kterou Mathesius požadoval po našich jazykovědcích již v r. 1932, a také na jednosvazkový, vskutku příruční slovník spisovné češtiny (srovnatelný např. s anglickým Concise Oxford Dictionary), jaký měl Mathesius v r. 1932 na mysli, dosud ještě čekáme — není jistě pochyby o tom, že oba dosavadní slovníky češtiny (čtyřdílný Slovník spisovného jazyka českého, vycházející od r. 1958, a zvláště ovšem devítisvazkový Příruční slovník jazyka českého, 1935—1957) jsou pro svůj značný rozsah běžnému použivateli ne právě snadno zvládnutelné.

Hlavně by si ovšem bylo přát, aby funkčně strukturní pojetí jazyka, jak je formulovala pražská jazykovědná škola, proniklo do širokých vrstev učitelstva na školách všech stupňů, tak aby od nich žáci mohli získat správnou perspektivu a smysl pro poměrnost jazykových faktů, a tak i vhodná měřítka pro přiměřené hodnocení těchto faktů. Jen tak je možno definitivně ozdravit vyučování mateřštině na našich školách, na něž slyšíme dnes tolik stížností, vyvěrajících ze smutné skuteč[264]nosti, že výuka mateřského jazyka leckde degeneruje v bezduché memorování „pravidel“ a „výjimek“ a vede tak spíše ke znechucení jazykových faktů žákům než k tomu, aby žáci tato fakta pochopili a je bezpečně prakticky zvládli. Jen správná funkční perspektiva vštípená školou může poskytnout potřebnou základnu pro všeobecné zvýšení úrovně jazykové kultury, zvýšení, ke kterému nás dědictví pražské školy jazykovědné velmi naléhavě zavazuje.

---

[1] Podrobněji líčí okolnosti, za nichž k této schůzce došlo, zakladatel Kroužku a jeho dlouholetý předseda V. Mathesius ve vzpomínkovém článku Deset let Pražského linguistického kroužku, Slovo a slov. 2, 1936. s. 137n.

[2] Teze byly v své nejúplnější podobě předloženy r. 1929 Prvnímu mezinárodnímu sjezdu slavistů v Praze, jejich francouzské znění je otištěno v 1. sv. Travaux du Cercle linguistique de Prague (Praha 1929), s. 5n., ruské zkrácené je v Zvegincevově Istorii jazykoznanija XIX i XX vekov (Moskva 1965), díl II, s. 123n. Nejnověji vyšlo i znění italské.

[3] Viz např. Zvegincevovo hodnocení ve výše uvedené Istorii jazykoznanija (zde pozn. 2), díl II, s. 122.

[4] Srov. k tomu stať pisatele tohoto článku Slovo a slovesnost jako tribuna pražské školy jazykovědné v letech 1935-1943, Slovo a slov. 26, 1965, s. 305n.

[5] Mathesiova přednáška byla mimo to přetištěna v jeho posmrtně vydaném souboru Čeština a obecný jazykozpyt (Praha 1947), Havránkova pak v souboru Studie o spisovném jazyce (Praha 1964); v letech 1964—66 vyšly Havránkovy stati o této tematice i v cizojazyčných překladech (dvakrát anglicky, jednou polsky a rusky, a to v souborech uvedených zde níže v pozn. 11).

[6] Srov. stať A. Jedličky Zur Prager Theorie der Schriftsprache, Travaux linguistiques de Prague 1, 1964, s. 47n.

[7] Srov. Havránkovu stať Zásady Pražského linguistického kroužku a nová kodifikace spisovné češtiny, Slovo a slov. 10, 1947—8, s. 13n.

[8] Toto Mathesiovo pojednání vyšlo ve sborníku Čtení o jazyce a poesii a nejnověji znovu samostatně (jako 61. svazek sbírky Otázky a názory, Praha 1966).

[9] Nebylo na prospěch výuce mateřského jazyka, že se u nás od padesátých let při tvorbě nových učebnic plně nevyužilo tradice této učebnicové série a nestavělo se vždy dále na jejích zásadách.

[10] První svazek s názvem L’École de Prague d’aujourd’hui vyšel v r. 1964 (srov. referát M. Grepla, zde na s. 277n.); druhý, pojmenovaný Les problèmes du centre et de la périphérie de la langue, v r. 1966.

[11] Základní dílo Trubeckého, kompendium funkčně pojatého hláskosloví Grundzüge der Phonologie, vyšlé v Praze 1938, bylo po druhé světové válce vydáno dvakrát v původním německém znění v Göttingen, dvakrát ve francouzském překladě v Paříži a jednou v ruském překladě v Moskvě. — Jakobsonovy funkčně hláskoslovné stati (Studies in Phonology) vyšly souborně jako I. svazek jeho Selected Writings r. 1962 v Haagu. — Pisatel této stati vydal r. 1960 v Utrechtu a Antverpách Dictionnaire de linguistique de l’École de Prague (ve spolupráci s J. Dubským); r. 1964 vyšla tato kniha v Moskvě v ruském překladě Lingvističeskij slovar’ pražskoj školy. Výbor lingvistických statí pražské školy vyšel redakcí pisatele této stati r. 1964 v Bloomingtonu pod názvem A Prague School Reader in Linguistics; podobný výbor má vyjít vbrzku v Sovětském svazu. V Bloomingtonu vyšla r. 1966 také informativní kniha The Linguistic School of Prague (rovněž z pera pisatele této stati; srov. zprávu o ní zde na s. 271n.). — Pozornosti si zaslouží i obsáhlá stať Pražskaja lingvističeskaja škola z pera T. V. Bulyginové, obsažená v sovětském sborníku Osnovnyje napravlenija strukturalizma (redakcí M. M. Guchmanové a V. N. Jarcevové vyšlo v Moskvě 1964). — Výbor z literárněvědních pojednání, A Prague School Reader in Esthetics, Literary Structure, and Style, sestavený P. L. Garvinem, vyšel knižně ve Washingtonu, D. C, r. 1964 (předtím obdobný výbor vydala M. R. Mayenowa ve Varšavě 1966 pod názvem Praska szkoła strukturalna).

Naše řeč, ročník 49 (1966), číslo 5, s. 257-264

Předchozí Vl, VM, MK, MS, ZS, OM: Radíme a kritizujeme

Následující Miloš Dokulil: Snášenlivost léků?