Masarykovy výrazy spjaté s budováním demokratického státu

Igor Němec

[Články]

(pdf)

-

Nejen vzhledem k stočtyřicátému výročí narození T. G. Masaryka, ale také pro dnešní aktuálnost jeho politických myšlenek chceme věnovat pozornost hlavním výrazům, jimiž Masaryk ztvárňoval své pojmosloví týkající se budování demokratického státu.

Jeden ze základních problémů rozvíjení demokracie Masaryk viděl v tom, „jak polovzdělanost nahradit vzdělaností“ (MS,[1] s. 545). Tím motivuje i dnes aktuální požadavek, aby se budovatelé demokracie v politickém dění nesmiřovali s užíváním takových výrazů, které už K. Havlíček nazýval kulatými slovy (MH, s. 219): „Lidé se spokojují ochotně v teorii i praxi slovy na místě pojmů a věcí. To pravidlo je povšechné, uplatňuje se všude a také v politice; Havlíček právem bojoval proti kulatým slovům v politice“ (MS, s. 545). Postřehl totiž, že když absolutistický režim nazve vraždu popravou a loupež konfiskací, lidé si časem odvyknou vidět zde vraždu a loupež; zvyknou si také např. za „obránce zemské“ považovat vojsko určené k obraně země, i když už to vojsko slouží k potlačování národa v zájmu despoty (MH, s. 220—221). Od takovýchto kulatých slov Masaryk sice odlišuje politické názvy „rázu všeobecného, abstraktního a tím do značné míry neurčitého“, ale upozorňuje, že jsou pro většinu lidí velmi nejasné, takže je třeba naplnit je konkrétnějším obsahem; má na mysli zvláště pojmy kolektivní — národ, lidstvo, stát, církev, masu, stranu, inteligenci, buržoazii, proletariát apod. (MS, s. 545). Varuje před hesly s neujasněnými slovy a sám obecnější politické výrazy uvádí s vlastním upřesněním (např. „Nenamítám nic proti nacionalismu, jestliže se tímto názvem označuje láska k národu“ MS, s. 586); pokud takové [170]upřesnění pojmu neuvede, nezřídka použije atributu tak zvaný (např. tak zvaný kapitalism MS, s. 538, tzv. amerikanizace t., s. 546).

Aktuálnost tohoto Masarykova kritického postoje vůči slovům s neujasněným obsahem dnes zdůrazňuje V. Havel svou výzvou „k odpovědnosti za slovo a ke slovu“ (HS, s. 6): upozorňuje na to, že nejednoznačně chápaná slova jako vlast, mír, přestavba mohou být „zaříkadlem“, prostředkem „mocensko-jazykových rituálů“, nástrojem dobra i zla; proto „se vždy vyplatí být ke slovům podezíravý a dávat si na ně pozor“.

Snad nejvíce pozornosti Masaryk věnoval ujasnění slova demokracie. Jeho obsah upřesnil v několika rovinách. V rovině etické jako „politickou formu lidskosti“ (MS, s. 608), jako „politické uskutečňování lásky k bližnímu“ (ČH, s. 189); po stránce sociální jako „překonání degradující bědnosti“, jako zřízení, v němž „člověk člověku nesmí být prostředkem“ (t., s. 190). V oboru hospodářském podle Masaryka demokracie „nesmí být nivelizací, nýbrž kvalifikací“ (MS, s. 538). I když si lidé vzhledem k své rozmanitosti nejsou rovni (ve smyslu rovnosti naprosté, viz ČH, s. 71), je demokracie na základě vzájemné důvěry „hovor mezi rovnými, přemýšlení svobodných občanů před celou veřejností“ (t., s. 189). Demokracie nežádá od občanů poslušnost, nýbrž živý politický zájem, „smysl pro státní správu“ a „zájem o stát“ (MS, s. 564—565).

Občanský smysl pro stát a jeho potřeby byl pro Masarykovo pojetí demokracie tak závažný, že jej pojmenoval jedním slovem — státnost. Nejstarší doklad na toto slovo uvádí PS právě z Masarykova díla, ale on sám užíval i takové pojmenování z této slovní čeledi, které v PS nenajdeme. Jde o přídavné jméno nestátní s významem ‚nemající smysl pro stát‘: „Naši lidé mají tradici vlasteneckou, pravda, ale mnohdy zůstali příliš nestátní, protistátní, až anarchičtí; neuvědomují si, že je to stav starého rakušáctví (ČH, s. 196). Jako směrnici k vybřednutí z tohoto stavu Masaryk uvádí své heslo Odrakouštět!, tj. výraz, který je v PS zase doložen jen z jeho díla: „Odrakouštět, to znamená získat smysl pro stát a státnost, pro státnost demokratickou“ (t.). Tradice k splnění tohoto úkolu zde byly a Masaryk zkoumal i podrobnější národní předpoklady k státní samostatnosti. Mj. si položil tuto otázku (MS, s. 497): „Dovedli jsme disponovat sebou samostatně, byli jsme vždy stejně bdělí a sebevedoucí?“. To slovo sebevedoucí je opět jedno z těch, která v PS nenajdeme. Zřejmě je Masaryk vytvořil, neboť bylo potřebné k vystižení té vlastnosti suverénního národa, že si dovede [171]sám sobě vládnout, že se dokáže podřídit svému vedení z vlastních řad a nepoklonkuje před cizími vůdci.

Jak patrno, T. G. Masaryk zde užívá nových výrazů pro nové skutečnosti a pojmy. Pro nás jsou to záležitosti značně podobné těm, které prožíváme. Vždyť také po delší době nesvobody zřizujeme suverénní demokratický stát. Masaryk tehdy, po pádu rakousko-uherské monarchie, nabyl zkušeností, jež později shrnul do věty aktuálně platné i dnes: „Lidé utlačení, nesvobodní, porobou deformovaní stanou se ne lehko a ne obratem ruky svobodnými i duchem“ (ČH, s. 196), Vedle chmurného dědictví zdravotních i jiných jevů oslabení (MS, s. 540) je to právě psychické založení oněch lidí deformovaných porobou, co ztěžuje budování demokratického státu. „Musíme odvyknout starším zvykům politickým, to jest všem druhům a formám násilnosti“, tak zní Masarykova výzva, aktuální i dnes, i když on jí vysvětluje smysl hesla Odrakouštět! (MS, s. 541).

Čemu je na cestě k demokracii třeba odvyknout, to Masaryk podrobně probírá ve své Světové revoluci (MS, 542—543), a opět při tom užívá výrazů nových, lexikograficky nedoložených u starších autorů. Velmi rozšířený zvyk vytvářet si ideál budoucího pozemského ráje podle vlastních omezených schopností a na základě obecně ustálených zvyků Masaryk charakterizuje pomocí slova vaškovina, což je negativně hodnotící expresívum. Vyprostit se z poměrů (dnes bychom řekli „ze struktur“), ve kterých jsou občané z minula zvykově upoutáni, to vyžaduje uplatnit tvůrčí rozum, jednat promyšleně, přemyslovsky, jak říká Masaryk, a „svou obrazivostí vystoupit ze sebe“. K tomu je třeba v demokracii „politického vzdělání občanů a voličů“, nikoli učenosti. Jednostrannou učenost uplatňovanou v politice Masaryk nově pojmenovává expresívem kantorská politika: „Nejednou jsem se vyslovil proti politice, říkávám, kantorské: nejen profesoři a učitelé, nýbrž i duchovní, úředníci a všichni, kdo zacházejí s mládeží a lidmi nesamostatnými, eo ipso poslušnými a neodporujícími, když se stanou poslanci, úředníky a ministry, velmi často mají sklonnost k politice absolutistické, umíněné, podivně dětinské.“

Není náhodou, že u Masaryka najdeme celou řadu takovýchto výrazů, které negativně hodnotí nežádoucí politické jevy, a nejsou přitom dobře doloženy u starších autorů. Patří sem mj. také slovo politikářství (politika se ještě „téměř všude pojímá jako politikářství, jako umění napálit, obloudit, jako chytráctví“ MS, s. 548), parvenuovství ‚povýšenectví‘ („bolševism se prohlásil … neomylným — odsud jeho [172]inkvizice a ze stejných příčin a důvodů, jak inkvizice španělská. Neomylnictví je projevem nevzdělanosti a polovzdělanosti; a právě demokracie musí být na stráži proti politickému parvenuovství“ MS, s. 574) aj. Masaryk jako politik vyznával zásadu, že stát a politika neobstojí bez mravního základu (MS, s. 556), a toto mravní zaujetí je patrné z jeho specifických výrazů pro odmítání nemravnosti v politice. Vedle slov jako wallenrodství[2] („wallenrodství je vyháněním ďábla belzebubem“ MS, s. 548) připomeňme Masarykova slovní spojení prolhat se k pravdě („Dostojevskij pro Rusko myslil, že se lze k pravdě prolhat“ t., s. 549), suchá násilnost ‚uplatnění násilí bez krveprolití‘ („lež je vždy nasnadě jako prostředek násilnosti suché“, t.), velká a malá mravnost („Nesprávné je konečně dělat rozdíl mezi mravností velkou a malou, že se politik v zájmu státu nemusí a nemá ohlížet na mravní předpisy“, t, s. 559).

Je to zákonité. V jazykových prostředcích, kterými T. G. Masaryk vyjadřoval své myšlenky o budování demokratického státu, se nemohlo neprojevit jeho filozofické a politické krédo (MS, s. 556): že „mravním základem vší politiky je humanita“, že „humanita je náš program národní“ a že program republiky a demokracie sub specie aeternitatis vystihují slova bible „V tento úřad postaveni, jakž jsme došli milosrdenství, nemáme bázně; ale odmítáme ukrývání neslušnosti, nechodíce v chytrosti, aniž se lstivě obírajíce s slovem Božím, ale zjevováním pravdy stavíme sebe vůči každému svědomí lidskému před obličejem Božím“ (2. Kor. 4, 1—2).

Specifičnost Masarykova vyjadřování těchto programových hodnot je tedy dána především slovními neologismy (jako odrakouštět, sebevedoucí, přemyslovsky jednat), charakteristickými slovními spojeními (lidé deformovaní porobou, kantorská politika, suchá násilnost) a cílevědomým upřesňováním obsahu klíčových slov v různých rovinách (viz demokracie je diskuse ČH, s. 189, a jiné definice výše uvedené). Ale specifické je zde také citování příznačných historických výroků (např. k doložení tradice bez bázně hájit státní suverenitu Masaryk cituje Žižkovo Co Čech, to hejtman[3]). Kromě toho je třeba upozornit zvláště na zvýšenou textovou frekvenci oněch klíčových slov (demokracie, humanita, náboženství, pravda, stát apod.) a na rozvíjení jejich [173]slovní čeledi (státnost, státní ‚mající smysl pro stát‘, státotvorní princip PS; člověckost PS, člověctví ‚lidství‘ PS, člověčenský ‚lidský‘ PS, člověčenstvo ‚souhrn národů‘ ČH, s. 197, aj.).

K oněm programovým hodnotám, které jsou potřebné pro budování demokratického státu, T. G. Masaryk také řadil vlastenectví. Slovu vlastenectví ovšem neponechal charakter „kulatého slova“, ale upřesnil jeho obsah zúžením rozsahu o tzv. jarmareční vlastenectví, kterým rozuměl vlastenčení, nečinorodé horování pro vlast. Vynikla tak podstatná významová složka tohoto slova — láska k národu, která „chrání, přináší oběti — a hlavně pracuje“ (ČH, s. 197). Právě takto chápané vlastenectví potřebuje demokracie. „Demokracie má být živější a čipernější než starý režim — zvlášť ta naše. My musíme mít pořád na mysli, že jsme malý národ v nepříznivém postavení zeměpisném; prakticky nám to ukládá, abychom se měli víc k světu, víc myslili, víc dokázali než ti druzí“ (ČH, s. 196).

Takto je třeba chápat vlastenectví i dnes, nemá-li zůstat jen „kulatým slovem“ nebo „zaříkadlem“. Ale aktuálním požadavkem je dnes zejména Masarykova výzva vystupovat proti „kulatým slovům“ v politice vůbec. To znamená — vrátit politickým slovům jejich vlastní význam, zastřený nebo deformovaný nedemokratickým zneužitím. Jako V. Havel upozorňuje na nutnost takové rehabilitace zneužitého slova mír (HS, s. 6), tak Masaryk připomíná Havlíčkův varovný postřeh o zneužití slova zákon (MH, s. 220—221): „Když se … většina obyvatelů jisté země dobrovolně podrobí jistým pravidlům, jmenujeme to zákon; ale když jeden člověk nebo několik lidí celé zemi proti její vůli podle své chuti předpisují a vnucují pravidla, nazýváme to také zákonem.“ Takové „škodlivé míchání slov a věcí“ Havlíček právem odsuzuje jako „příčinu skoro všeho neštěstí ve veřejných záležitostech na tomto světě“. Protože lživě zastírá rozdíl mezi tím, co je a není v demokratickém zájmu většiny.

Zamýšlíme-li se tedy nad postojem T. G. Masaryka k jazykovým prostředkům v politické teorii a praxi, osvojujeme si přesvědčení, že demokracie není možná bez pravdy, tak jako nedemokratický systém neobstojí bez lži.

---

[1] ZKRATKY PRAMENŮ:
ČH — K. Čapek, Hovory s T. G. Masarykem, Praha 1946;
HS — V. Havel, Slovo o slovu, Reportér 5, 1990, seš. 1, s. 3—7;
MH — T. G. Masaryk, Karel Havlíček. Snahy a tužby politického probuzení, Praha 1920;
MS — T. G. Masaryk, Světová revoluce. Za války a ve válce 1914—1918, Praha 1925;
PS — Příruční slovník jazyka českého, Praha 1935—1957;
t. — tamtéž.

[2] Wallenrodství je zčeštěná podoba slova wallenrodismus, kterým se označuje zásada, že zbraní otroka je zrada. Východiskem tohoto pojmu je Mickiewiczova básnická fikce vlasteneckého Litevce, který se mstí německým křižákům za vyhlazování svého národa tím, že se přetvářkou v jejich řadách dostane do čela řádu a pak jej cílevědomě vede ke katastrofě.

[3] MS, s. 588.

Naše řeč, ročník 73 (1990), číslo 4, s. 169-173

Předchozí Alena Polívková: Převyplnit plán?

Následující Miloslav Sedláček: Psaní dvouzákladových adjektivních výrazů