Časopis Naše řeč
en cz

Současné tendence při tvoření slov skládáním v češtině

Miloš Helcl

[Články]

(pdf)

-

V svém hodnocení současného stavu spisovné české slovní zásoby dotkl se jubilant[1] některých nových aspektů při posuzování jednotlivých dosud v pochybnost uváděných typů českých kompozit. Tento nový pohled vyplývá z několika předcházejících studií o speciálních vlastnostech složených slov. Jejich řadu zahájil objevný článek F. Trávníčka[2] o vlivu vnitřního tlaku jazykového systému na vznik výrazů doplňujících slovotvornou řadu podle řady existující u výrazů obdobných nebo příbuzných. Kladné hodnocení složenin typu maloměsto převzal F. Trávníček i do své Mluvnice spis. češtiny[3] s připomínkou, že „purismus je většinou zamítá jako nečeské“. Silně záporný postoj zaujímal purismus i k tzv. hybridním složeninám typu elektrosoučástka, autodílna, veloplášť, smířlivěji se k nim stavějí F. Daneš v referátě citovaném zde v pozn. 22 a V. Mejstřík[4] v „příspěvku do diskuse o nich“, zahájené článkem M. Helcla[5], kde byly hybridní složeniny kriticky probrány z hlediska slovotvorné ústrojnosti na pozadí kompozičních zákonitostí slov utvořených z domácích prvků a odkázány většinou do vyjadřovacích prostředků slangových nebo nejvýše do pracovní mluvy, i když se uznávala jejich vhodnost pro snadné tvoření odvozenin. V. Mejstřík se pokouší zachytit především frekvenci a produktivitu hybridních složenin v úzu a stanovit jejich stylovou platnost; [116]zčásti si všímá i jejich vzniku (cit. čl. s. 1). Mimoto provádí i klasifikaci těchto složenin podle slovotvorných typů.

Jiného aspektu kompozice v českém jazyce si všiml M. Helcl[6]. Rozborem nového excerpčního materiálu zjistil nejen silné rozhojňování souřadně složených ezocentrických (v Trávníčkově terminologii vnitřních) adjektiv v současné české slovní zásobě z hlediska frekvenčního, ale i nesporné rozmnožení typů skládání v této kategorii složenin z hlediska významového vztahu obou komponentů.[7] Vedle teoretického vyjasnění slovotvorné problematiky vyvozují se tu i důsledky pro jazykovou praxi, zejména na úseku pravopisném. V citovaném referátě bylo správně upozorněno na možnost, „že se vytváří nový typ adjektivních složenin, významově jasně odlišený od typu slučovacího i recipročního“, a proto se doporučuje „podrobit zvláštnímu rozboru ty případy, které se z hlediska dosavadního systému jeví jako odchylky nebo chyby“.

Nejnověji se složenými adjektivy typu politickoekonomický zabývá M. Knappová[8] s cílem vyvodit na základě analýzy hojných příkladů, získaných hlavně z dotazů v jazykové poradně ÚJČ, jednoduché zásady pro jednotné psaní těchto názvů. I při tomto spíše formálním zaměření svého článku nemohla se autorka vyhnout zjišťování, „o které nově vznikající typy složených přídavných jmen jde“, na základě rozboru významového vztahu skládaných částí. Soudí však, že „kritérium ‚těsné významové jednoty‘ (v. Pravidla českého pravopisu, vyd. 1969, s. 79) u adjektiv se souřadným vztahem jednotlivých složek je tedy až na několik tradičních adjektiv hlediskem dosti zavádějícím a subjektivním“ (s. 149), a proto neposkytuje uživateli pevnou oporu při psaní. Jisté ovšem je, a v článku se na to upozorňuje, že kontext skoro vždy pomůže rozhodnout, o který typ složeniny jde, nehledě k tomu, že autorka dosti podrobně vypočítává, které obsahové okruhy se především uplatňují u jednotlivých typů složených adjektiv. Tyto okolnosti značně usnadňují píšícímu rozhodnutí o pravopisné stránce složeniny, pokud nejde o výrazy úzce odborné, známé „jen v určitém vědním oboru, v určité sféře činnosti, zájmů apod.“[9]

[117]Pro stanovení pravopisné kodifikace složených přídavných jmen vyděluje M. Knappová zejména tři typy, které se dnes v češtině šíří (a působí pravopisné obtíže): u prvního se skládají dvě souřadná adjektiva vztahová (hospodářsko-politický),[10] u druhého jde o podřadný poměr přídavného jména vztahového k abstraktnímu substantivnímu základu určovaného adjektiva (hospodářskopolitický od hospodářská politika), typ třetí tvoří spojení vztahového adjektiva s jiným vztahovým adjektivem při stejnorodém rozvití (taktickopolitický postup vedle taktický politický…), tj. jde o Trávníčkův typ novočeský.[11] Autorka však správně doporučuje „v zájmu srozumitelnosti“ ponechávat „základová spojení dvou adjektiv (tj. aktuální politický problém) a složené přídavné jméno z nich nevytvářet“ (cit. čl. 150).[12]

Mimo zvýšenou frekvenci v úzu nelze však soudit, že by se vytvářela nějaká zcela nová zákonitost ve skládání přídavných jmen. Starší práce obvykle konstatovaly u souřadných složenin slučovacích nízkou častost užívání, u recipročních byly ovšem možnosti přerozmanité. U onoho třetího typu (novočeský) konstatuje F. Trávníček v MSČ omezené možnosti skládání. Lze je tvořit jen z adjektiv vztahových utvořených od vlastních jmen osob, národů, zemí, světadílů apod. v druhé části, určované substantivem nebo adjektivem v části první. Jde zejména o přídavná jména (v podobě na -o-) novo-, staro-, celo-, popř. o substantiva (rovněž v podobě na -o-) nahrazující ve složenině odvozené adjektivum, jako středo- (místo střední), jiho- (za jižní), severo- (za severní) a podobně východo-, západo-. Materiál zpracovaný v studiích uvedených v pozn. 6 a 8 a materiál získaný v Ústavu pro jazyk český od r. 1967 novou excerpcí ovšem ukazuje, že se u tohoto třetího typu rozhojnily možnosti skládání tak, že oba komponenty tvoří vztahová přídavná jména odvozená od jmen abstraktních, jako hospodářství, kultura, politika, ekonomie, věda, technika apod., např. taktickopolitický (postup). Projevuje se tu však i tendence skládat tyto části také v různém pořadí, v podřadném vztahu a v rozmanitých funkcích jako část určující i určovanou.

[118]Podobně není zcela novým typem skládání tvorba tzv. citátových složenin, jak lze zjistit již z Gebauerových mluvnic i z Trávníčkovy MSČ, i z toho, že termín citátové složeniny razil již v r. 1910 V. Mathesius[13] (vedle termínu distanční kompozita). Rozdíl tu zase spočívá především v tom, že se zvýšila častost tvoření spřežek typu chvályhodný, zemětřesení[14] a že přibývá i složených adjektiv s verbálním adjektivem (z přechodníku přítomného) v druhé části, tj. typů srdcervoucí, mimojdoucí, okolostojící.[15] Vachek však žádný z těchto typů nepokládá za složeniny citátové. Podle něho jsou jimi vedle substantiva budižkničemu jen příjmení Skočdopole, Osolsobě, Nechoďdomů, ale tvoření vlastních jmen (z vět) má jiné mluvnické zákonitosti než tvoření apelativ a neodráží se v nich vztah ke skutečnosti. Vyslovuje proto pochybnosti o citátově kompozičním charakteru výrazů jakbysmet, jaksepatří, namoutěduši, ostošest, zčistajasna a dalších, jejichž psaní dohromady je povoleno Pravidly českého pravopisu od r. 1957. Autor však připouští, že na okraji české slovní zásoby existuje tendence k vytváření kategorie citátových složenin, jež začíná v češtině zapouštět hlubší kořeny (s. 117). Svědectvím tuto domněnku podporujícím, i když ještě nejde o pravé citátové složeniny, mohou být naší excerpcí doložené výrazy jako bezhlavopatný (Loukotková) ze spojení bez hlavy a paty, mouchysněztesimě, nasebevzatý, nicnežnárodní, vozembouch, jánabráchismus, polopatismus, polopatický.

Dosud jsme se převážně zabývali složenými přídavnými jmény ve shodě s převažujícím zájmem o ně v současném bádání[16] a pro jejich vysokou produktivnost v současném spisovném jazyce, zejména v jeho složce terminologické a ve stylu publicistickém. Jejich větší častost souvisí asi se současnou tendencí po explicitním, popisnějším rázu nových pojmenování, v nichž se dnešní tvůrci nových názvů snaží zachytit co možná nejvíce rysů z významové a obsahové náplně příslušných denotátů. Srov. např. čtyřslovný termín střední všeobecně [119]vzdělávací škola se staršími značkovými názvy reálka, gymnasium. Této snaze po vyjádření složitého obsahu již v pojmenování, které se může přiblížit až k definici, vyhovují právě složená slova, a z nich zase především adjektiva, protože mohou vlastnost vyjádřenou v druhé části ještě blíže první částí specifikovat (u složenin určovacích) nebo kombinovat dvě stejnorodě vyjádřené vlastnosti téhož předmětu nebo jevu (u složenin slučovacích), popř. vyjádřit vzájemný vztah (u recipročních).

Bohatost obsahu nevyznačuje však jen složená adjektiva, nýbrž i složená substantiva. Je tedy jejich tvoření vhodným nástrojem jak získat pojmenování se značným počtem významových prvků a zachovat formální slovní jednotu. Excerpce ze současné psané produkce, o kterou se zde opíráme, nás přesvědčuje, že stoupá obliba složených substantiv, zejména v terminologii a v publicistice. Vykazuje i některé novoty v tomto způsobu tvoření slov vedle okrajových ojedinělých, ba exkluzivních výtvorů z krásné literatury, jako vořezprut (Cach), líbeznaděj (Linhartová), kostihlas (Šajner), schodořadí aj.

Nejpozoruhodnější je v novém materiále záplava podřadných složenin určovacích se substantivem v platnosti přívlastkové v první části, tedy typu zeměžluč, který je v MSČ vůbec pominut[17] a o němž V. Šmilauer před třiceti lety napsal, že v češtině celkem chybí[18] a že složeniny, „v nichž je substantivum spojeno s přívlastkem jiným, než je prvotní adjektivum“ jsou nesprávné, že jsou to jen překlady cizích termínů a že jsou hodně izolované. Je pravda, že i V. Ertl v svém zpracování Gebauerovy Mluvnice české pro školy střední a ústavy učitelské (I. díl, 9. vyd.) z r. 1926 připojuje k § 176, odst. a) poznámku, že jména složená z kmene substantivního a substantiva (např. rodokmen) vznikají napodobením cizích složenin a že „pokud ještě nejsou vžita, jest se jich lépe varovati“[19], že se v České mluvnici B. Havránka a A. Jedličky o podstatných jménech složených ze dvou základů podstatných jmen tvrdí, že jich „je málo (siločára, štěrkopísek, zvěrolékař aj.); častější je jen typ severovýchod, jihovýchod apod.“ a že „tento typ je omezen v podstatě na odborné názvy“[20], že dále F. Daneš hodnotí tento typ skládání slov jako „tvoření nové, v češtině dříve nezvyklé [120](je však i několik slov starších: zeměkoule, siločára, zvěrolékař…), a proto tato slova zůstávají dosud na okraji spisovného vyjadřování“[21]; je rovněž pravda, že se k tomuto typu stavím odmítavě i v článku citovaném zde v pozn. 5, že tedy jazykovědná teorie na základě zkoumání staršího stavu slovní zásoby vyvodila závěry o nevhodnosti tohoto kompozičního typu pro český jazyk. Nicméně jazyková praxe zde šla jinou cestou. Naznačil to již F. Daneš v citovaném (v pozn. 21) pojednání, když za konstatováním, že slovo železobeton již zcela proniklo, předvídá, „že se tento typ složenin nakonec vžije i v jazyce spisovném, neboť jednoslovné pojmenování je pro odborné názvosloví výhodné a dává mu přednost i řeč běžně mluvená“ (s. 95). Týž autor pak v svém referátě o vývoji češtiny v období socialismu[22] prostě konstatuje (s. 322), že „silně pronikají některé typy složenin substantivních, v nichž první člen je bližším určením substantivního členu druhého (kodifikační příručky uznávaly dosud jen ty případy, když prvním členem je adjektivum prvotní)“.

Toto Danešovo konstatování z r. 1963 musíme dnes jen potvrdit, máme-li před sebou záplavu více než 400 složených substantiv, jejichž první částí je substantivní základ (jak domácího, tak cizího původu) spojující druhou část s příslušným významem onoho základu jako s její vlastností. Jinými slovy jde o substantivní přívlastková složená podstatná jména, o nichž tedy již nemůžeme tvrdit, že je to tvoření řídké, ve spisovném jazyce okrajové, i když jsme si vědomi toho, že celý typ — přes dlouhé omezování a zatlačování na periférii — pronikl mezi ústrojně skládané typy hlavně zásluhou kalků jako zeměkoule (podle Erdkugel), silokřivka (podle Kraftlinie), zvěrokruh (podle Tierkreis), vzducholoď (podle Luftschiff) aj. Dvířka do spisovného úzu mu otevřela terminologie nejrůznějších oborů, v níž se zase mohly tyto výrazy silněji uplatňovat vlivem pracovních (profesionálních), až slangových názvů.[23]

Není možné podat zde úplný výčet těchto neologismů a nesmíme si [121]představovat, že ke každému z nich najdeme příslušný výchozí výraz německý, neboť nemalý počet mezi nimi tvoří kompozita z mezinárodních základů řeckých a latinských.[24] Jako oporu pro změněný postoj k nim uvádím několik nesporných spisovných výrazů a termínů a třídím je podle původu obou komponentů.

Obě části jsou domácího původu v těchto složeninách: čepolišta, dřevodeska, chatostan, chybotisk, kamenosochař(ství), krasokruh, lisovstřik, sítotisk, stavoznak (na nádobách), střikolis, varostroj, vodohospodář[25]; vrchnostpán.

Obě části cizího původu jsou např. ve vlastních složeninách aerotaxi, agrochemikálie, astrofyzika, cyklohexan, galvanoagregát, geomorfologie, gumoasfalt, hydrocyklón, klerofašismus, kosmobiologie, magnitosféra, naftochemie, nitroemail, psychodrama, radiochemie, raketodrom, servomotorek, sololit, termolampa, tribotechnika (mazací), tromboflebitida, turboblok, turbomixér a ve spřežkách crazykomedie, krepsilon, protestsong, snackbar, stoplampa, šéfdirigent, tenorsaxofon aj. O mnohých z nich ovšem platí, že byla přejata již jako hotová, často hybridní (latinsko-řecká) kompozita. Nebyla sice tvořena skládáním teprve v českém prostředí, ale změnila poměry platné dosud mezi kompozičními typy v češtině. Můžeme proto nejvýše konstatovat odlišnost tvoření a uvažovat o vhodnosti či potřebnosti přejímky. Ale jakmile byl větší počet těchto kompozit přejat, přesunul se celý typ z periferního postavení k centru a pozbylo platnosti tvrzení o výjimečnosti, popř. nevhodnosti substantiva jako první části přívlastkových kompozit. To se ovšem týká jak kompozit hybridních (s některou částí převzatou z cizí slovní zásoby), tedy tvořených již v českém jazykovém prostředí, tak i kompozit s oběma částmi domácího původu.

První část tvoří slovo cizího původu v složeninách s auto-, např. autoplachta aj.[26], dále např. v balneoprovoz, elektromezisklad, energovlak, fotočidlo, gumožíně, hydrosoustrojí, kinosoutěž, nitroředidlo, prestojeřáb, radiovodík, servořízení, stereopřístroj, termosklad, turbodmychadlo, ve spřežkách epoxyodlitek, galapředstavení, plexisklo, taxivůz, trucpodnik aj.

[122]Opačný pořádek, tj. domácí a cizí základ, máme v těchto kompozitech: čajohybrid, dřevokombinát, parogenerátor, slovoforma, teplotechnika, uhlochemie, vzduchotechnika; plynmistr. Je to skupina početně slabá, ale užití domácího základu k přívlastkovému určení cizího substantiva v druhé části složeniny průkazně svědčí, myslím, pro to, že se tento typ skládání v našem jazyce již plně ujal, že proniká i do spisovného vyjadřování, a že ho tedy nelze dále zamítat.

O životnosti tohoto stále více se uplatňujícího typu skládání svědčí nesporně i ta skutečnost, že se — původně asi jen v nespisovném vyjadřování, ale s tokem času a se vzrůstem pojmenovávacích potřeb i jako prostředky spisovné — tvoří a uplatňují i složená slova, v jejichž první části se objevují s úkonem vyjadřovat vlastnost části druhé i zkrácené formy substantiv, také složených, např. euroobligace, euroměna, lokodepo, telerekording, teleobjektiv, pneupohon, krimiseriál, kontitrať, politinformátor, techminimum, průmstavák. Toto poslední slovo, stejně jako slovo domácího původu v druhé části svědčí, že nejde jen o hotové přejaté složeniny, nýbrž o výsledky domácí slovotvorné činnosti, i když patrně jen využívající nepřesné analogie se složenými slovy, v jejichž první části nalézáme zkráceninu přídavného jména.[27] Takové zkrácené adjektivní útvary, uplatněné jako první část složenin, jsou např.. mili-, mini-, maxi-, midi-, z nichž se zvláště mini-a maxi-[28] šíří jako příval a jež snad ani jako komponenty nemusíme dnes dokládat. S ostatními z uvedených jsou utvořena kompozita milisekunda, midipruh, mididélka.

A ještě jedna okolnost přispěla patrně k proniknutí substantiv do první části přívlastkových složených substantiv: to, že v ní substantivní kmen často nastupuje za odvozené adjektivum, mění-li se základové sousloví adjektiva a substantiva v pojmenování vlastnosti něčeho, např. středo-(evropský) k střední (Evropa) (a nikoli středněevropský), západo-(český) k západní (Čechy), podnikohospodářský k podnikový hospodář (nikoli podnikově- nebo podnikovo-), světonázorový[29] k světový názor, státobezpečnostní k státní bezpečnost, elektronooptický k elektronová optika, dřevotřískový k dřevěné třísky.

Bylo zde již naznačeno, že se dnes — jak dosvědčuje naše excerp[123]ce —, zejména v terminologii a v publicistice, četněji než dříve objevují v textech slova složená, a byly též vypočteny jejich přednosti (bohatý obsah, formální jednota nerušená flexí, vhodnost k derivaci, popř. další kompozici, snazší začlenitelnost do věty). Ovšem omezený repertoár větně významových vztahů neposkytuje mnoho příležitostí k vytváření nových, dosud nerealizovaných druhů určování jedné části složeniny druhou, a proto se zde nové tendence projevují nejvýše hojnějším využíváním jednotlivých zděděných, ale dosud omezeně produktivních typů skládání. Uvnitř typů se pak uplatňují tak, že rozhojňují počet dosavadních složenin neologismy spojujícími i slova z významových kategorií dosud se v kompozici neuplatňujících, nebo napodobícími starší běžné složeniny, jako výše citované schodořadí (podle stromořadí).

Už M. Knappová upozornila[30] na to, že se rozmáhají vztahová adjektiva odvozená od abstrakt a adverbia ze vztahových adjektiv jako první části složených adjektiv typu politickoekonomický. Slučovacích substantiv přibývá zásluhou chemického názvosloví (sirovodík, vápnodusík, zinkofosfid, vinylacetát), ale i jiných oborů (vatavlna, struskobeton, radiogramofon, ptakoještěr, lesopark, jetelotráva, štěrkopísek, hrachočočka, kulobrokovnice, časoprostor) k vyjádření složité struktury nových výrobků, výpěstků a jiných realit.

Avšak nejvýraznější změnou v zákonitostech, jimiž se dosud skládání slov řídilo, je nesporně nutnost upustit od stanoviska, že přívlastkové složeniny se substantivem v první části jsou v českém jazyce jevem okrajovým, a přiznat jim stejnou slovotvornou ústrojnost, jakou mají ostatní typy složenin, tak jak to učinil u typu maloměsto, také do té doby kaceřovaného, F. Trávníček v článku citovaném v pozn. 2. Vedle potřeby významově specifikovaného jednoslovného pojmenování odůvodňuje pronikání našeho typu — tak jako u typu maloměsto — tlak jazykového systému: existuje-li např. adjektivum dřevotřískový, železobetonový (náležitě utvořené ze sousloví dřevěná tříska, železový beton), přitvoří se k němu dosud chybějící základové substantivum dřevotříska, železobeton. A jsou-li bez námitek přijímána složená substantiva severovýchod apod., cestmistr, poštmistr a řada dalších s touto druhou částí vedle již citovaných „výjimečných“ zeměkoule, zemědým, zeměžluč, zvěrokruh, silokřivka, připouštějí-li dnes již též útvary jako alfa-paprsky, γ-záření, C-vitamín Pravidla českého pravo[124]pisu a nenamítá-li se nic proti složeninám s první částí vzdoro- a lži- s odůvodněním, že je pociťujeme již spíše jako předpony[31], není udržitelný ani další odpor proti určovacím složeným substantivům se substantivní první částí v platnosti přívlastkové.


[1] A. Jedlička, K charakteristice slovní zásoby současné spisovné češtiny, Acta Universitatis Carolinae, Philologica 1, Slavica Pragensia VII, 1965, s. 13—27.

[2] F. Trávníček, Maloměsto a malé město, Slovo a slovesnost 2, 1936, s. 21n.

[3] F. Trávníček, Mluvnice spisovné češtiny (dále jen MSČ) I3, Praha 1951, § 308, 4, s. 440—441.

[4] V. Mejstřík, Tzv. hybridní složeniny a jejich stylová platnost, Naše řeč 48, 1965, s. 1—20.

[5] M. Helcl, Hybridně složená slova jako elektromotor, autodoprava, Naše řeč 36, 1953, s. 34—43.

[6] M. Helcl, Poznámky k tvoření některých adjektivních složenin, Studie a práce lingvistické I, Praha 1954, s. 190—199.

[7] Srov. i ref. o Havránkově sborníku, Nástup československé marxistické jazykovědy, Naše řeč 38, 1955, s. 165n. (zvl. 171—172).

[8] M. Knappová, Politickoekonomický nebo politicko-ekonomický? (K pravopisu složených přídavných jmen), Naše řeč 54, 1971, s. 141—156.

[9] Cit. čl. s. 150; srov. ještě k tomu čl. M. Dokulila, Hranice slov v písmě, Naše řeč 42, 1959, s. 26n., zvl. s. 33—35.

[10] Jde ovšem o vyjádření dvou stejnorodých vlastností jednoho a téhož předmětu, nikoli o spojení názvů vlastnosti dvou různých předmětů, např. britsko-francouzská spolupráce, ale nikoli britsko-francouzské kolonie, v. Naše řeč 37, 1954, s. 249n.

[11] Viz MSČ I, s. 427, § 295, 2.

[12] Tak postupují též autoři, kteří si jsou vědomi ne dost jasného vyjádření vztahu uvnitř takto složených adjektiv, srov. např. v Naší řeči (54, 1971, s. 171 a 179) překlad ruských složenin naučno-techničeskij a tramvajno-trolejbusnyj českými výrazy vědecká a technická (terminologie) a tramvajový a trolejbusový.

[13] V. Mathesius, Poznámky o substantivních složeninách a sdruženinách v současné angličtině, Sborník filologický I, 1910, s. 245n.

[14] Srov. F. Trávníček, Ke vzniku složených jmen typu zemětřesení a trestuhodný, Slovo a slovesnost 6, 1940, s. 28n.

[15] V článku K otázce tzv. citátových složenin v češtině (Slovo a slovesnost 21, 1960, s. 110—117) hodnotí J. Vachek ještě typ zemětřesení jako tradiční, neproduktivní, uplatňující se hlavně v terminologii, typ mimojdoucí jako mírně knižní, ne zvlášť produktivní.

[16] V citovaném článku M. Knappové (v. pozn. 8) je ohlášena další studie o složených adjektivech z pera M. Dokulila, jež má vyjít v tzv. Peciarově sborníku v roce 1972.

[17] Jen v pozn. u § 303,4 se konstatuje, že složeniny státodol, zlatodol jsou neústrojné (s. 441).

[18] V. Šmilauer, Tvoření slov, Hovory o českém jazyce, Praha 1940, s. 112.

[19] S. 94, tam též odkaz na pozn. k § 136,3.

[20] § 41 d, s. 94 (3. vyd. z r. 1970).

[21] F. Daneš, Jak jsou utvářena česká slova, sb. O češtině pro Čechy (2. vyd.), Praha 1963, s. 94.

[22] F. Daneš, Vývoj češtiny v období socialismu, sb. Problémy marxistické jazykovědy, Praha 1962, s. 319—328.

[23] V své nedávno vyšlé knize Novočeské tvoření slov (Praha 1971) zaujímá V. Šmilauer k těmto složeninám (typ zeměžluč, s. 100) celkově odmítavý postoj jako k tvoření češtině cizímu. Vyjímá však „případy, kdy jeden z členů poklesá na jakousi předponu nebo příponu“, a konstatuje, že „některé jednotlivě proniknuvší složeniny se v jazyce ujaly, jiné cítíme jako nespisovné; většinou slangový ráz mají hybridní složeniny. Také před typem „x-paprsky“ dáváme zpravidla přednost typu „paprsky x“.

[24] Jejich tvoření pokládá V. Šmilauer v díle cit. v pozn. 23 za správné (pozn. 2 na s. 100).

[25] Nejde-li tu spíše o vztah ‚hospodařit s vodou‘.

[26] Výčet více než sta složenin s auto- v. u Mejstříka (čl. cit. v pozn. 4); zde cituji přednostně slova v jiných studiích neuvedená na důkaz, že vznikají stále nová, čili že se typ stal produktivním.

[27] Podobně měla vliv na pronikání substantivních přívlastkových složenin (stříbrodol) tvarová shoda kmenové podoby (zakončené samohláskou -o-) substantiv s adjektivy v první části, srov. zlato-, modro- aj.

[28] S první částí mini- je v tomto nejnovějším materiále 60 složenin.

[29] Odtud — a nikoli ze skutečného skládání — se zrodil i výraz světonázor, obdobně dřevotříska (v. dále).

[30] Čl. cit. v pozn. 8, s. 151, 153, 155.

[31] V. Šmilauer v čl. cit. v pozn. 18 (s. 112) hodnotí toto tvoření jako živé, v knize cit. v pozn. 23 je nepokládá za „češtině cizí“ (s. 100).

Naše řeč, ročník 55 (1972), číslo 2-3, s. 115-124

Předchozí Josef Filipec: K otázce spojování slov

Následující Josef Hrbáček: Zkratky a tvoření slov

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1