»Čechoslováci«, »čechoslovácký«

[Drobnosti]

(pdf)

-

Máme nový kmen ve svém národě. Posud jsme znali Zličany, Pšovany, Chody, Moravany a mezi nimi Hanáky, Slováky, Valachy, Lachy a Horáky, Slezany a Slováky; za války novinami nám vyrostla nová haluz: Čechoslováci. Člověk by nevěřil, že naši novináři, kteří přece vychodili české školy a mají za povinnost, ovládati národní a národnostní věci a otázky lépe než kdo jiný, mohli a mohou stále ještě užívati nadepsaných tvarů nestvůrných. Vysvětluje se to jen naprosto bezmyšlenkovitým překládáním. Že německé noviny (neboť jiné cizí noviny k nám nesmějí) píší: die Čechoslovaken a čechoslovakische Brigaden, přeloží se to prostě otrocky, ať při tom češtině praskají kosti čili nic.

Co je to: Čechoslovák? Český Slovák? A co je to? Slováky známe moravské a uherské, v Čechách usedlí nejsou.

Slovu tomu nerozumí Čech ani Slovák a nevím, zdali by Slováci pro sebe přijali takový název. Čtenářům novin ovšem vysvitne z obsahu zprávy, že Čechoslováci jsou Čechové a Slováci, bojující pospolu v jednom celku. Má se tedy správně psáti Čechové a Slováci, Čechové se Slováky, když už chceme slovem Čechové označiti toliko rodáky z Čech, Moravy a Slezska. Nevíme ještě, budou-li Slováci chtíti, aby byli vždy zvlášť vyznačováni, či přijmou-li obecný název český národ, jako jej přijali Moravané (a tedy také moravští Slováci) a Slezané; ale i v prvním případě sotva budou chtíti se nazývati »Čechoslováky«; tu by se musilo jméno společné pro slovenské Čechy teprv utvořiti.

Přídavné jméno pak naprosto nemůže zníti jinak než československý. »Čechoslovácký« je výraz přímo urážlivý. Slováci uherští vůbec nepřipouštějí přídavného jména jiného nežli slovenský (slovácký znamená: moravskoslovenský), jako nepřipouštějí pro své ženy názvu Slovačka, nýbrž toliko Slovenka (na Moravě říkají též Slověnka) — to přece už by se mohlo věděti. Buďme proto neúprosní v tom, aby nikdo neužíval urážlivých tvarů o Slovácích, o kterých si přejeme, aby nám byli milujícími bratry.

Ale pozor i na způsob psaní toho přídavného jména! Nemá se psáti československý, nýbrž česko-slovenský. Jestiť v tom veliký rozdíl, klade-li se spojovací čárka mezi dvě přídavná jména čili nic. Stověžatá Praha píšeme bez spojovací čárky, poněvadž jest to pojem jeden; podobně bez čárky píšeme: snadnovznětlý, rychlonohý, bystrozraký, tmavomodrý, dobrosrdečný atd., kde všude složené přídavné jméno značí toliko jednu věc, jednu představu, jeden pojem. Ale řeknu-li mocnářství rakousko-uherské, vím, že jest to Rakousko a Uhersko, že jsou to tedy pojmy dva. Jungmannův Slovník česko-německý obsahuje slova česká a německá. Válka rusko-turecká nebyla válkou ruských Turků, nýbrž Rusů a Turků, tedy dvou národů. Vojsko česko-slovenské není složeno z českých Slováků nebo slovenských Čechů, nýbrž z Čechů a Slováků.

Jemného rozdílu naznačovaného spojovací čárkou mělo by se šetřiti dbale, jako se ho šetří u podstatných jmen, na př. Rakousko-Uhersko, trať Praha-Brno, sportovní kluby Slavia-Sparta, nebo zvláště u jmen ženských: paní doktorka, Burianová-Lankašová, Viková-Kunětická, Laudová-Hořicová, Kvapilová-Rýdlová atd. Vždyť [281]někdy právě ta spojovací čárka přispívá k jasnému pochopení věci: je zajisté veliký rozdíl, řeknu-li: spor rusko-polský či řeknu-li: noviny ruskopolské, obyvatelé ruskopolští. Tou čárkou se praví, že ve sporu jsou Rusové a Poláci, nikoli ruští Poláci; mluvím-li o novinách a obyvatelích ruské Polsky, vypustím čárku. Podobně znamená jinou věc česko-německý a jinou českoněmecký. Zde čárka není holou formalitou, nýbrž značkou smyslovou. Proto nechť žije dále!

Naše řeč, ročník 2 (1918), číslo 9, s. 280-281

Předchozí Divoké kvítí

Následující Gilbert C. Křikava: Naše Milá Paní — Panenka Maria