Jazyk česko-slovenský

[Drobnosti]

(pdf)

-

Třetí, jazykovědná třída České akademie věd a umění pojednala v sedění dne 28. ledna 1920 o pochybnostech, které bývají pronášeny o vědecké správnosti názvu »jazyk česko-slovenský«, užitého v návrhu ústavního zákona, a došla k tomuto výsledku:

Je sice pravda, že adjektivní složeniny toho způsobu jako »česko-slovenský« znamenají v češtině pravidlem buď sdružení dvou samostatných vlastností (prapor červeno-bílý = prapor červený a bílý), nebo vlastnost jedinou, určitěji vymezenou členem prvním (látka šedomodrá = látka modrá s odstínem do šeda): ale novějším názvoslovím zdomácněla v češtině i přídavná jména, při nichž složení ze dvou jmen vyjadřuje novou vlastnost, vzniklou stejnoměrným účastenstvím obou celků. Na př. »vrchní zemský soud moravsko-slezský« není úřad vzniklý spojením vrchního zemského soudu moravského a slezského (jako při praporu červeno-bílém), ani vrchní zemský soud slezský s odstínem moravským (jako při látce šedomodré), nýbrž vrchní zemský soud, jehož působnost se stejnoměrně vztahuje na Moravu i na Slezsko. Podle toho »jazyk česko-slovenský« může býti názvem pro jazyk v základě jediný, vztahujícím se stejnoměrně k oběma jeho útvarům spisovným. Stejně správně lze říkati »národ česko-slovenský«, »stát česko-slovenský«, »písemnictví česko-slovenské« atd., a podle toho možno se smířiti i s podstatným jménem »Čechoslovák«, utvořeným tak, jako jsou jména »Indoevropané«, »Ugrofinové«, »Baltoslované« atd.

Podle přísných pravidel pravopisných mělo by se ovšem vždy psáti »česko-slovenský« (s rozdělovací čárkou), ale ustálený zvyk u substantiv (Čechoslovák) a tradice starší literatury sotva dovolí, aby se tento způsob psaní obecně ujal.

Naše řeč, ročník 4 (1920), číslo 2, s. 41

Předchozí František Bílý: Z mých vzpomínek na Jana Gebauera, V. 1.

Následující Shoda ve větách se dvěma (nebo více) podměty středního rodu