Kniha o překládání

František Daneš

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Mezi novějšími pracemi, které si všímají otázek překládání, zaujímá beze sporu přední místo obsáhlý sborník nazvaný Kniha o překládání.[1] O tom, jak je potřebí, aby jazykověda účinně pomáhala při velkých úkolech, kterými dnešní doba zahrnuje obec našich překladatelů — zejména překladatelů z ruštiny, není třeba obšírně vykládat. Kniha o překládání obsahuje většinou zpracování přednášek, které byly proneseny na školení překladatelů, uspořádaném Svazem čs. spisovatelů, a chce být jakousi příručkou a základní pomůckou pro překladatele z ruštiny. Vcelku lze říci, že tento úkol může — přes mnohé nedostatky, o nichž se dále zmíníme — dobře plnit.

Jak je už to dáno vznikem celého díla, obsahuje práce velmi různorodé. Jsou tu stati theoretické i články rázu převážné praktického, řeší se tu otázky obecné i speciální, nalézáme tu obsáhlejší vědecké studie i články drobnější. Pestrý je i způsob zpracování a nestejná je i hodnota jednotlivých příspěvků. Vedle prací opravdu vynikajících (jako je na př. Ilkova stať „Metodika překládání“, opírající se o velké zkušenosti překladatelské a pedagogické, nebo Horálkův zdařilý novátorský pokus o srovnávací linguistickou charakteristiku ruštiny) a prací thematicky sice užších, ale vědecky solidních a metodicky propracovaných, obsahuje sborník i práce slabší, opakující věci celkem známé, ba i přímo nezralé pokusy začátečnické. Redakce by byla možná udělala lépe, kdyby byla počet příspěvků omezila; kniha by tím byla získala větší jednotnost. Takto se zdá, že sjednotit příspěvky tak různorodé bylo nad síly redakce.

Úkolem našeho článku není podat podrobný rozbor a posudek celé knihy. Načrtneme tu jen celkovou thematiku a všimneme si věcí zajímavých s hlediska češtiny, v neposlední řadě i jazyka některých statí.

V první části knihy jsou zařazeny příspěvky rázu obecnějšího. Po úvodní programové stati Horálkově následují dva obsáhlé články J. Moravce o marxistickém řešení některých otázek překladu a o významu překladu a překladatelském mistrovství. Autor se opírá o dobrou znalost sovětské odborné literatury[2], dovede ji bohatě citovat [290]a její poznatky aplikovat na naše poměry a ilustrovat je vhodnými příklady. Je tu naznačeno řešení mnoha otázek, k nimž se některé další stati knihy vracejí znovu, leckdy i způsobem šťastnějším. Požadavky, které je třeba klást na překladatele, shrnuje autor takto (str. 49): „Vysoká ideologická úroveň, výborné ovládání jazyka mateřského i jazyka, z něhož se překládá, hluboké kulturně historické vzdělání a znalosti z oboru, jehož se překlad týká, umělecký talent a mistrovství slova…“ Škoda, že se do těchto základních statí o překládání vloudily některé jazykové kazy, které — jak ještě uvidíme — nejsou v knize ojedinělé. Věta „Vyznamenány byly překlady z maďarštiny románu Tomase Aczela … a povídky Sandora Nagyho…“ (24) působí svým slovosledem spíše jako neobratný překlad z ruštiny. Podivná je i vazba „K tomuto thematu napsal důležitou stať…“ (19). Neradi také vidíme, pracuje-li se s mlhavými pojmy „ohebnosti“, „síly“ a „přísné čistoty“ jazyka. — V stati O jazyce podává akad. Fr. Trávníček výklad Stalinova učení o jazyce a na mnoha opravdu odstrašujících příkladech ukazuje, jak nedbale a neodpovědně se mnohdy ještě překládá. K nejcennějším a nejzajímavějším příspěvkům sborníku patří stati našich předních překladatelských theoretiků a praktiků, zesnulého B. Mathesia a B. Ilka. V nedokončeném stenografickém záznamu přednášky Mathesiovy o tom, jak překládal Šolochovovu „Rozrušenou zemi“, jsou uloženy nesmírně poučné a zajímavé zkušenosti, z nichž si naši překladatelé mohou vzít zejména poučení o tom, do jakých podrobností musí dobrý překladatel rozbírat a promýšlet jazykové vyjádření originálu a s jakou uměleckou jemností je třeba zacházet s jazykem, do něhož se překládá. — Stať Ilkova již z počátku připomenutá, Metodika překládání, je už svým thematem jednou ze základních prací celé knihy. Jejím úkolem je podat překladatelům návod k tomu, jak postupovat při překládání. Autor tu jde opravdu do hloubky a zamýšlí se i nad podstatou překládání, jeho hranicemi a možnostmi; uvažuje o pojmech „přesnost“, „volnost“ a „doslovnost“ překladu. Překládání je pro něho vlastně „vykládáním“. „Překlad se vždycky opírá o výklad. Kdo překládá nějakou věc, musí být schopen také ji komentovat, t. j. vyložit po všech stránkách…“ (74). Překladatel má dovést vmyslit se do smyslu textu, vcítit se do básnického obrazu, vniknout do ideje díla a tím se vyhnout chybám doslovnosti, tak častým právě při překladech z ruštiny do češtiny. Překladatelství je „dovednost, vědění a umění zároveň“ (106). Překrásně hovoří Ilek o překladatelské práci; jeho slova si zasluhují, abychom je tu opakovali: „Překládání je práce odpovědná a nesnadná. Vyžaduje velkého obecného vzdělání, důkladné znalosti jazyků, vyjadřovací pohotovosti a klade značné nároky na paměť. Překladatel musí splňovat i závažné požadavky mravní. Je to až vědecká přesnost v zachování významu slov, [291]krajní poctivost umělecká, naprostá disciplina v podřizování svých vyjadřovacích sklonů způsobu vyjadřování autorova. Mnohé z těchto vlastností jsou vrozené, jiné se dají vypěstovat, ale všechny je musí překladatel v sobě soustavně a ukázněně dále rozvíjet. Povrchní individualistické estétství na jedné straně a otrlá řemeslná macha na straně druhé — to jsou nebezpečné krajnosti, před kterými uchrání překladatele jen hluboké pochopení významu překladatelství, láska k práci a vnitřní kázeň“ (106). Při konkretní práci překladatelské zdůrazňuje Ilek, že jejím východiskem je textový rozbor. Dílo hodnotíme v jeho původní jazykové a slohové podobě a rozbíráme je, abychom našli odpovídající formu českou. Důležité je upozornění, že je nutno filologicky zkoumat rovněž výstavbu vět a výstavbu vyšších celků a rozlišit to, co je podmíněno jazykovými zvyklostmi originálu, od individuálního, stylisticky podmíněného komposičního principu; ten je totiž nutno zachovat i v překladě. Autor pak tuto zásadu osvětluje velmi poučnými příklady, na něž je celá stať vůbec bohatá. A ještě na jednu věc, dosud hodně opomíjenou, Ilek upozorňuje — je to zásada překládat ze spolehlivých vydání a ne z vydání, které se dostalo překladateli náhodou do ruky (a uvádět vydání originálu v tiráži knihy — dodáváme my). Ilkova stať obsahuje i mnoho pokynů čistě praktických a jako celek podává překladatelům neobyčejně důležitý návod k práci (na závadu je snad jen ne zcela jasně uspořádaný postup výkladů). Nesouhlasíme pouze s několika drobnostmi. Tak na př. jenom s velkým omezením lze žádat na překladatelích, aby si přečtli celý cizí text hlasitě, aby tím vnikli do ducha originálu. Nelze rovněž paušálně tvrdit, že díla jiných národů Sovětského svazu překládáme a budeme překládat prostřednictvím ruštiny; vždyť již dnes se může naše překladatelství pochlubit díly přeloženými přímo z gruzínštiny a j.

Otázkou širšího dosahu se zabývá ještě stať V. Barneta K otázce výběru slov při překladu. Autor vychází ze správného poznání, že „každý jazyk má svůj vlastní historický vývoj, během kterého se vytváří mnoho stylistických variant, vlastní systém slovesně umělecké obraznosti a vlastní systém stylů… Na všech těchto výrazových a stylistických prostředcích, které má spisovatel po ruce, leží pečeť hluboké národní specifiky“. S tohoto hlediska se pak jeví správný výběr slovního ekvivalentu jako věc ne právě snadná a jednoduchá a zároveň umělecky i ideově závažná. Autor při svém výkladu bohatě užívá vhodných ukázek. Nejsme však zcela spokojeni s jazykem a stylem stati. Kromě chyb, které jsou bohužel pro tento sborník téměř typické a o nichž promluvíme souhrnně, objevuje se zde ještě na př. rusismus lexika (místo českého lexikon, slovník — 134) a podoba neutrálný (místo neutrální — 140). Najdou se i kazy stylistické, jako na př. nepřesné spojení „stylistické výrazové prostředky“ (135), nejasný výraz „vysoký obraz [292]mateřského citu“ (139), „využíval stylisticky … vysoké млеко“ (140), „Pro překladatele musí být každé slovo zákonem“ (132) a j. Slova styl se tu užívá ve dvojím významu — jednak znamená ‚způsob, kterým je užito nebo se obvykle užívá vyjadřovacích prostředků jazykových ke konkretnímu účelu‘[3], jednak mu odpovídá termín „jazyková (nebo stylová) vrstva“ (u Barneta na př. str. 135). Tu jde ovšem o dvě v podstatě různé věci (jak ukazuje již to, že v prvním významu můžeme cizí výraz styl nahradit domácím sloh, v druhém však nikoli), které je třeba ve výkladu jasně rozlišit.

O Horálkově stati K charakteristice ruštiny jsme se již povšechně zmínili. Vynikající znalec slovanských jazyků charakterisuje v ní přístupným a shrnujícím způsobem soustavu vyjadřovacích prostředků ruského jazyka na základě srovnání s češtinou. Všímá si zvláštností ruštiny (t. j. rozdílů mezi češtinou a ruštinou) ve stavbě hláskové, v tvoření slov, ve skloňování a časování, v stavbě větné a ve slovníku. Při svém výkladu si vhodně pomáhá poukazy na starší období češtiny a na jevy nářeční. (Leckde je toto srovnání ke škodě věci opominuto, jako na př. při výkladu tvarů nepřehlasovaných [str. 157]; rovněž při výkladu o složených tvarech slovesných v ruštině by se hodilo upozornit, že vynechání pomocného slovesa je v dnešní češtině u třetí osoby jevem zákonitým [str. 162].) Zejména zdařile je vyložen systém a užívání ruských tvarů slovesných, od češtiny v mnohém se různící. Na několika stránkách je tu shrnujícím způsobem podáno množství poznatků, které při studiu z mluvnic často unikají. Horálek si však všímá nejen stránky mluvnické, nýbrž i slohové. Upozorňuje na ty prostředky (zejména syntaktické), které mají v základě jazyky oba, ale v nichž se navzájem liší mírou užívání a jejich stylistickou platností (na př. pře-chodníky, složená slova a pod.); a to jsou právě jevy, v nichž překladatel nejsnáze pochybí. Rozdíl mezi jazyky není v jejich větší nebo menší tvárnosti a pod., nýbrž jen v prostředcích, kterých užívají, v jejich zatíženosti a souhře. Při výkladu o rozdílech lexikálních mohl snad být více zdůrazněn zřetel k odbornému názvosloví. — To jsou však jen drobná upozornění; vcelku je nutno Horálkovu práci vřele vítat jako první náš pokus o srovnávací jazykovědnou charakteristiku, byť i jen stručnou. Její význam vyjádřil výstižně sám autor (str. 174): „Překladatel se musí naučit vidět rozdíly mezi češtinou a ruštinou ne jako řadu nesouvislých nahodilostí, ale jako charakteristické znaky dvou jazykových systémů, které mají společný základ, které se však od sebe pro odlišné podmínky historického vývoje postupně značně odlišily. Správné rozpoznání a hodnocení rozdílů obou jazyků je možné jen na základě celkového srovnání…“

[293]Další práce v sborníku otištěné týkají se drobnějších, dílčích úseků. Je to na př. jazykově i stylisticky vytříbená stať K. Hausenblase o prakticky důležité otázce psaní a skloňování ruských vlastních jmen v češtině a theoreticky prohloubený výklad M. Dokulila o rozdílech mezi oběma jazyky v užívání slovesného vidu. Velmi zdařilé jsou poznámky M. Mucaly o překládání odborných termínů. Této aktuální problematice mělo být ve sborníku věnováno více místa. Je tu sice otištěn ještě příspěvek H. Křížkové (Ruské lexikální prvky v češtině po r. 1945), ale není příliš zdařilý. Není v něm dost dobře vystižen ani rozdíl mezi slovy citátovými (kolchoz, Komsomol…) a skutečnými terminologickými výpůjčkami (úderník, prověrka, kombajn…), ani zvláštní situace daná značnou příbuzností obou jazyků (mnohá slova ruská působí na nás dojmem, jako by byla utvořena až v češtině — často ovšem neobvyklým způsobem); sporné jsou i některé uváděné příklady. Na rozdíl od příspěvku Křížkové svědčí práce Mucalova o theoretickém ujasnění problematiky i o značných praktických zkušenostech a dobré znalosti materiálu. Autor vychází ze Stalinových thesí a stanoví správnou základní zásadu, že „ve všech případech, kdy tvoříme nové termíny, je nutné dbát, aby nově vytvořený termín odpovídal vnitřní zákonitosti českého jazyka a organicky se zapojoval do hotového již systému vzájemných vztahů termínů, aby tento systém neporušoval, nýbrž dále rozvíjel“ (str. 212). Správně hodnotí rovněž otázku složených slov, o níž se nyní hodně diskutuje[4]; říká: „Ruské složeniny nelze mechanicky převádět do češtiny vzhledem k jejímu odlišnému poměru k složeninám“.

Příspěvky další si všímají překládání dvou charakteristických výrazových prostředků ruských: infinitivních konstrukcí a vazeb přechodní-kových (o těchto pojednává solidně zpracovaná stať V. Oktábce). C. Bosák ve svém metodicky promyšleném příspěvku vykládá pak o syntakticko-stylistických rozdílech mezi ruštinou a češtinou v projevech odborných.

Poslední skupinu příspěvků tvoří tři články zaměřené čistě prakticky. M. Jehlička seznamuje překladatele s vhodnými slovníky (dvojjazyčnými i jednojazyčnými) a radí, jak s nimi pracovat, J. Prokopová ve svém článku — po stylistické stránce jednom z nejlepších — hovoří o spolupráci překladatelů s nakladatelstvím a konečně A. Nováková uvádí několik poznámek o technické úpravě překladů.

Na konec jsme si ponechali dvě stati, které nepokládáme za zdařené. První z nich (H. Křížkové) je věnována poměru ruského a českého slovosledu — tedy úseku velmi důležitému. Práce vychází z dobře [294]vybraného a utříděného materiálu a obsahuje mnoho cenných postřehů; vadí jí však nedostatečné theoretické ujasnění celé této nesnadné otázky. Jak víme ze studií Mathesiových (a dnes už i ze školních učebnic) je pořádek slov v české větě určován zajímavou a svéráznou souhrou několika činitelů. Základním činitelem je t. zv. aktuální členění výpovědi (jako projev její významové výstavby); dalšími činiteli, vedlejšími nebo příležitostnými, jsou pak zejména stránka mluvnická a rytmus. Křížkové není sice toto pojetí neznámé, ale její chybou je, že je špatně pochopila a nadto ještě zkombinovala s pojetím starším (v podstatě ertlovským); to ovšem působí v jejích výkladech značný zmatek. Tak z počátku (na str. 280) tvrdí, že normální slovosled je přívlastek (shodný), podmět, přívlastek (neshodný), přísudek, rozvíjející členy větné; to je v podstatě pojetí starší, které vychází ze stránky mluvnické. Ale Křížková k tomu zcela nelogicky dodává, že tomuto slovosledu říkáme též „slovosled objektivní“. To je ovšem hledisko zcela jiné. Mathesius mluví o objektivním pořadu a myslí tím věc úplně jinou, totiž to, že základ a jádro výpovědi (a nikoli podmět a přísudek) následují za sebou v uvedeném pořadí. A do třetice označuje Křížková tento slovosled jako „formálně obvyklý“ (str. 281) a říká o něm, že bývá porušován mimo jiné také snahou „o t. zv. aktuální uspořádání větné, t. j. začlenění věty do větné souvislosti“. Ale věta je přece začleněna do souvislosti (kontextové a situační ovšem) vždy a aktuální členění je princip, který se projevuje nutně v každé větě, neboť je to v podstatě myšlenková, „logická“ struktura věty.[5] Ukazuje se však, že na jiném místě své práce Křížková tento správný názor sama zastává; srov. str. 294: „Normální slovosled v češtině i ruštině je takový, že postupujeme ve větě podle myšlenkového sledu. Vycházíme z toho, co je mluvčímu i posluchači známé…, tedy z t. zv. východiska výpovědi, a postupujeme k tomu, co o tomto východisku sdělujeme nového, k tak zv. jádru výpovědi“. To je tedy zcela pojetí Mathesiovo. Ale v dalším K. toto pojetí opět opouští: vykládá sice správně, že jádro výpovědi nemusí [295]být vždy gramatickým přísudkem, ale dodává, že „v tom případě mluvíme o t. zv. slovosledu subjektivním“. Mathesius označuje jako pořad subjektivní ovšem něco jiného, totiž pořad jádro — základ. Toto nepochopení podstaty věci se projevuje ještě v dalších nedostatcích. Autorka cituje ruské věty bez uvedení souvislosti, a tvrdí pak kategoricky, že je lze přeložit jen jistým způsobem. To je ovšem neprůkazné, neboť větu vytrženou z kontextu je možno přeložit — co do slovosledu — několikerým způsobem, aniž můžeme rozhodnout, který z nich je výstižnější. Anebo: zbytečně složitě je vykládán rozdíl v postavení zájmenného předmětu v obou jazycích, ačkoliv hlavní rozdíl je v tom, že v češtině tu jde většinou o příklonky, jejichž postavení ve větě se řídí rytmickým pravidlem. (Křížková se sice o tom také zmiňuje, ale nedbá základního významu tohoto rozdílu — kromě toho sporně vykládá postavení příklonek v češtině snahou po symetrickém členění věty.) Sporné je rovněž tvrzení, že ruská věta má před českou velkou přednost v tom, že může mnohem volněji a lépe vyjádřit slovosledem různé emocionální odstíny; česká věta je prý po této stránce více omezena konvencí. Tomuto tvrzení nedá za pravdu nikdo, kdo se trochu podrobněji obíral českou větou po stránce výrazové. A konvencí je vázána věta ruská právě tak jako česká; jenže jsou to konvence různé.

Stať I. Camutaliové o některých zvláštnostech ruských spojek je vcelku jen zajímavý materiál, ne zcela správně utříděný a nepostačujícím způsobem nebo i nesprávně interpretovaný. Autorka se příliš nezamýšlí nad tím, jaký je rozdíl mezi několikanásobným větným členem a souvětím, ani jaký je rozdíl mezi spojením souřadným a podřadným. Vycházejíc ze správného poznatku, že hranice mezi souvětím souřadným a podřadným není vždy zcela jasná, činí ukvapené závěry a tvrdí, že by se dalo „opravdu asi těžko zdůvodnit, proč… je neboť spojka souřádící a protože podřadící“ (300). Proto bez všech skrupulí řadí věty s neboť k souvětím podřadným, a to k souvětí „příčinnému čili důvodovému“. Nepřekvapí pak ani, že se jako „jedině správný“ překlad doporučují výrazy, které jsou ve skutečnosti chybné. Tak se ku př. doporučuje užívat spojky zatím co ve vedlejších větách s významem odporovacím (správnější je ovšem kdežto) a jistou ruskou větu se spojkovým výrazem „не уснел…, как“ překládá „jedině správným“ způsobem takto: „Sotva jsem mu odpověděl, když v tom se ozvaly hbité kroky“ (309). Dvojici příslovečných výrazů s platností slučovací hned… hned řadí C. mezi spojky vylučovací (131)[6], souvětí „Z jejich vyprávění bylo jasné, že život dělníka je všude stejný“ pokládá za nepřímou řeč (317). Ukazuje se, že se autorka dost dobře nevyrovnala s českou linguistickou tradicí a neosvojila si dostatečnou znalost české mluvnice [296]a mluvnické terminologie (tu mohla zasáhnout redakce). Českému čtenáři nebude jistě jasné, proč se na př. označují ruské spojky a, ба za „hybridní“ (s. 317) a pod.

Zbývá nám nyní ještě povšimnout si jazykové stránky „Knihy“. Jak už jsme příležitostně upozornili, najde se tu dost jazykových chyb hlavně také proto, že redakce texty nesjednotila[7]. Uvedeme alespoň některé typické případy. Především je to užívání přídavných jmen přivlastňovacích (dnes vůbec citlivé místo spisovné normy). Jde tu v podstatě o dva typy. První z nich si můžeme označit jako typ jazyk Puškinův // Puškina; jak známo, chybuje se v něm často — v neposlední řadě také působením ruštiny — tím, že se klade místo přídavného jména přivlastňovacího druhý pád. „Kniha o překládání“ na tuto chybu výslovně upozorňuje a odsuzuje ji (na str. 160 a 196). Kdežto však na str. 196 se výslovně uvádí jako chyba spojení strana Lenina-Stalina (správně Leninova a Stalinova), vykládá se na str. 162 v poznámce pod čarou o témž příkladu, že se genitivní přívlastky připouštějí, je-li jich víc než jeden. V textu sborníku se však nedodržuje ani pravidlo první a nejsou žádnou vzácností spojení jako jazyk Krylova (139), replika Borise (131) a pod. Je však zajímavé, že vedle toho najdeme „hyperkorektní tvar“ B. Mathesiovy překlady (24). — Druhý typ je v případech jako práce překladatele // překladatelova. Tam, kde nejde o práci jednoho konkretního překladatele (kterého bychom mohli jmenovat), tedy tam, kde jde o t. zv. přivlastňování druhové ve smyslu přídavného jména překladatelský, je na místě druhý pád, nikoli přídavné jméno na -ův (-in). U tohoto typu je v dnešní jazykové praxi poměrně značné kolísání a redakce „Knihy“ se bohužel vůbec nesnažila o sjednocení textu; i u téhož autora je na téže stránce jednou genitiv a jednou adjektivum (práce překladatelova — postup překladatele — 141); není rovněž bez zajímavosti, že autoři, kteří nepřejí přídavnému jménu přivlastňovacímu tam, kde je na místě, užívají ho téměř důsledně u typu tohoto.

Obdobná nejednotnost je i u vazeb slovesa (po)užívati. V dnešním spisovném jazyce silně proniká vazba se 4. pádem na úkor starší a dosud za jedině spisovnou pokládané vazby genitivní. Vcelku převažují ve sborníku vazby se 4. pádem. A opět se setkáváme s příznačným zjevem: na téže stránce, ba v téže větě stojí vedle sebe obě vazby (…mohou být používána i k vyjádření revolučního pathosu, nebo se jich používá jako prostředku ironie — 135). — Ke gramatickým pozorováním můžeme konečně připojit i skloňování cizích vlastních jmen — [297]opět značně nejednotné a často v rozporu s kodifikací (gen. Danteho, ale Goetha, Leonidze a Zade; Nagyho a pod.). — Z lexikálních drobností můžeme upozornit na nevhodné užití přídavného jména republikánský ve spojení „republikánský trust“ (45); správně by tu mělo být republikový (srov. NŘ 36, 1953, str. 186n.).

Velká nejednotnost je v psaní a užívání složených přídavných jmen (výkladu této věci — která není nakonec jen otázkou pravopisu, nýbrž i otázkou gramatickou a lexikální — nevěnoval sborník téměř žádnou pozornost). Najdeme tu nejrůznější způsoby: literárně-historický (78), literárněvědecký (na téže stránce o dvé řádky níž), kulturně historický (49); občansko-revoluční (42) a j. — Nedbalé je i označování interpunkce (snad vinou korektorů)[8]. Nejen že se vůbec nedbá rozdílu mezi přívlastkem volným a těsným (překladateté, neznalí pravidel o užívání českých přechodníků — 161; [příklad] na slova, utvořená podle němčiny — 182; všechny prvky, cizí zákonům vývoje svého mateřského jazyka — 28; atd., atd. — tu všude jde o přívlastek těsný a čárka tam nepatří), nýbrž chybějí na mnoha a mnoha místech čárky v souvětích (jen namátkou uvádím str. 28, 119, 129, 135, 191, 300, 317, 344). Chybuje se v psaní velkých písmen (Veliký Přelom — 107, Čs. Akademie věd — 183). Nedůslednost je i v psaní skupiny th v řeckých slovech: zjednodušuje se sice ve slovech teorie (ale na str. 319 theorií) a teologický (75), zachovává se však ve slovech ethnický (70), thema (19), thematika (107), pathos (135).

Z věcných nedopatření je možno upozornit na to, že akademický Příruční slovník jazyka českého[9] nevydává dnes třetí třída České akademie věd a umění a že oficiální název akademického Ústavu pro jazyk český zní takto, a ne jak je uváděn na str. 329.

Kniha je zakončena stručnou bibliografií a rejstříkem. K bibliografii máme dvě poznámky. Za prvé není vůbec jasno, podle jakého principu jsou spisy seřazeny (nejsou seřazeny ani abecedně, ani chronologicky). A za druhé v oddíle věnovaném naší literatuře překladatelské jsou zcela pominuty práce starší (nejstarší z uváděných je z r. 1946), ačkoli leckteré z nich jsou v textu citovány. Alespoň práce F. X. Šaldy, Otokara Fischera a některé další uvedeny být měly. Starší práce sovětské uváděny jsou.

---

[1] Kniha o překládání. Příspěvek k otázkám překladu z ruštiny. Nakladatelství Československo-sovětského institutu, Praha 1953. Stran 358, cena brož. 20,— Kčs. Redigoval dr. Jaroslav Moravec.

[2] Nejsou tu bohužel — podobně jako v rejstříku — uváděny některé práce nejnovější, z r. 1952 a 1953, diskusně probírající základní otázky překladatelské theorie. Lze to vysvětlit patrné tím, že texty příspěvků byly v podstatě hotovy delší dobu před vydáním knihy.

[3] Vilém Mathesius, Řeč a sloh. Čtení o jazyce a poesii I, str. 35. B. Ilek v posuzované knize uvádí obdobnou definici Bečkovu (str. 78).

[4] Srov. v minulém dvojčísle Naší řeči (str. 207 n.) článek o výrazech „člověkohodina“ a pod.

[5] S tímto odchylným a nesprávným chápáním pojmu „aktuální členění“ setkáváme se i jinde; na př. v Bečkově Úvodu do české stylistiky čteme na str. 176: „Každá věta je tu [rozuměj v uvedené ukázce] koncipována jako celek o sobě, bez zřetele na stylistické spínání myšlenek větným členěním [není to ovšem pravda; takovýto projev by byl nesmyslný]. Proto převládá normální členění vět. Jen ve druhé větě je užito členění aktuálního… V dalších větách se normální pořádek shoduje s členěním objektivním… Má tedy t. zv. aktuální členění věty (t. j. pozměňování normálního pořádku pro členění buď objektivní, nebo subjektivní) velmi silnou hodnotu slohovou…“ Tyto výklady Bečkovy tím více překvapují, že na str. 173 definuje autor aktuální členění celkem shodně s Mathesiem, ba i jeho příklad si půjčuje. (Proložení slov a hranaté závorky v citátě jsou ode mne. F.D.)

[6] Na str. 304 však užívá termínu „rozlučovací“.

[7] Že redakce nezpracovala dostatečně celý materiál, je vidět i z toho, že se některé výklady (ba i příklady a citáty) zbytečně opakují na několika místech (srov. na př. str. 116 a 201 nebo 77 a 347) a že se týž jev vykládá na různých místech různě (na př. na str. 160 a 196).

[8] Korektury byly, jak se zdá, vůbec provedeny málo pečlivě, takže zbylo dost tiskových chyb. Ze závažnějších upozorňuji na citát z Fučíka na str. 276, v němž má stát trpělivě místo netrpělivě, a na humorné nedopatření v posledním odstavci na str. 41.

[9] Srovnání Příručního slovníku se slovníkem Vášovým-Trávníčkovým na str. 329 není nijak výstižné. Mělo být upozorněno na některé rozdíly důležité pro ty, kdož jich v praxi užívají, a vyplývající z různého zaměření obou děl.

Naše řeč, ročník 36 (1953), číslo 9-10, s. 289-297

Předchozí Eduard Prandstetter: Strojní a strojový

Následující Alois Jedlička: Práce brněnského jazykovědného střediska