Politickoekonomický, nebo politicko-ekonomický? (K pravopisu složených přídavných jmen)
Miloslava Knappová
[Články]
-
V posledních dvou desítiletích se v jazykové praxi stále častěji setkáváme s přímo živelným vznikáním a rozšiřováním některých typů složených přídavných jmen, jejichž významová stránka, přesněji řečeno významové vztahy jednotlivých částí výrazů jsou různorodé, nejednoznačné, a mohou tedy být různě interpretovány; důsledkem toho bývá i kolísání v pravopise těchto výrazů.
Důvodů pro tvoření a užívání takovýchto složených adjektiv bychom našli několik. Nepochybně se tu po r. 1945 projevil i vliv ruštiny, z níž byla adjektiva často (bohužel ne vždy správně, mnohdy čistě mechanicky) překládána, dále pak jejich většímu rozšíření pravděpodobně napomohla i současná obecná tendence k úspornému, univerbizovanému vyjadřování, typická zvláště pro styl odborný a pracovní; bez vlivu jistě nezůstal ani vzrůst víceslovných složených pojmenování (s těsnějším vztahem přívlastku k řídícímu substantivu), z nichž složená adjektiva často vznikají.
Třebaže užívání složených adjektiv, která nejednoznačně vyjadřují [142]vztahy spojujících se částí, bylo jazykovědci odmítáno a kritizováno[1], v praxi se to dostatečně neprojevilo, naopak vznikala a šířila se i podobná adjektiva nová. V současné době jsou tyto typy velmi frekventované a oblíbené, ba možno říci i módní. Jejich doménou jsou ovšem projevy psané; jsou typické zvlášť pro styl publicistický, administrativní a odborný, ve stylu uměleckém (stejně jako v projevech mluvených) se vyskytují ojediněle.
Abychom mohli ukázat, o které nově vznikající typy složených přídavných jmen jde, jaká je jejich možná významová struktura a interpretace, připomeňme si nejprve stručně, jaké druhy složených přídavných jmen v češtině máme, jakým způsobem se tvoří a jaká pravidla platí pro jejich pravopis. Vzhledem k charakteru této stati ponecháváme stranou zařazení složených adjektiv do širších slovotvorných, lexikálních (včetně otázek lexikalizace), syntaktických a jiných souvislostí s ostatními adjektivy.
U složených příd. jmen rozlišujeme[2] dvojí základní vztah mezi jednotlivými částmi:
A. Souřadný: Základem takovýchto adjektiv jsou dvě nebo tři příd. jména, která jsou k sobě v obsahovém poměru přiřaďovacím, souřadném, a to obvykle slučovacím, tj. vyjadřují vlastnost vzniklou (syntakticky) sloučením dvou různých, samostatných, na sobě obsahově nezávislých vlastností téhož předmětu; základová adjektiva mají stejnou platnost, jsou na stejné rovině a ve větě by byla souřadnými členy, např. prapor červený, modrý a bílý — červenomodrobílý, chuť sladká a kyselá — sladkokyselá, lid český a slovenský — československý, závod holičský a kadeřnický — holičsko-kadeřnický, hodnocení pracovní a politické — pracovně-politické, program literární a hudební — literárně-hudební.
Zvláštní, samostatnou skupinu tvoří složená adjektiva, mezi jejichž jednotlivými souřadnými částmi je vztah vzájemnosti, reciprocity, např. styky italsko-francouzské (mezi Itálií a Francií), vztahy dodavatelsko-odběratelské (mezi dodavateli a odběrateli), smlouva československo-sovětská (mezi Československem a Sovětským sva[143]zem), průplav dunajsko-oderský (mezi Dunajem a Odrou); slovník německo-český a česko-německý apod.
Nové slovní celky složených adjektiv se souřadným poměrem jednotlivých částí tedy vznikají skládáním (kompozicí) jednotlivých složek, a to tak, že první (nebo obecně neposlední) část složeniny má podobu tzv. kmenovou, zakončenou spojovacím vokálem -o, nebo -ě/-e.
Zřídka se vytvářejí složená adjektiva tohoto typu tím způsobem, že první složku složeniny netvoří plný kmen adjektiva, ale jeho základového substantiva, např. lipohabrový les (nikoli „lipovo-habrový“), palivoenergetický (podoba palivově-energetický je řídká), cyrilometodějský (ne „cyrilsko-metodějský“) aj.
B. Vztah podřadný (podřaďovací): jeden, zpravidla první člen složeniny blíže určuje člen druhý.[3] Tato složená adjektiva vznikají:
1. ze spojení podst. jména v 1. pádě s přídavným jménem nebo s číslovkou, popř. se zájmenem — určující člen by byl ve větě shodným přívlastkem určovaného substantiva — a to tehdy, je-li třeba ze základového sousloví vytvořit: a) souhrnné pojmenování vlastnosti nějakého předmětu (hnědé uhlí — hnědouhelný, společenská výroba — společenskovýrobní, obchodní politika — obchodněpolitický; Mladá Boleslav — mladoboleslavský, První máj — prvomájový), nebo b) pojmenování vlastnosti nějakého předmětu na základě jeho blíže určeného výrazného znaku (černé vlasy — černovlasý, dobrá mysl — dobromyslný, dvě řady — dvojřadý, sto let — stoletý);
2. (zřídka) ze spojení podst. jména s (určujícím) podst. jménem v nepřímém pádě — ve větě s neshodným přívlastkem prvního substantiva, např. bezpečnost provozu — bezpečnostněprovozní, propagace kultury — kulturněpropagační, Ústí nad Labem — labskoústecký (určující složka je častěji na 1. místě[4]);
[144]3. ze spojení slovesa, popř. příd. jména slovesného nebo jiného příd. jména a) s určujícím podst. jménem, které by ve větě bylo předmětem určovaného výrazu; jde o tzv. vazebné složeniny, např. činit dobro — dobročinný, mluvit pravdu — pravdomluvný, (být) plný citu — cituplný, (být) podobný (podoben/ pravdě — pravděpodobný, (být) hodný (hoden) víry — věrohodný; b) s příslovečným výrazem nebo spojením (ve větě příslovečným určením nebo doplňkem), např. křivě přísahat (křivá přísaha) — křivopřísežný, málo mluvit — málomluvný, narodit se (jako) první — prvorozený, být znám po světě — světoznámý; bílý jako sníh — sněhobílý, dlouhý jako sáh — sáhodlouhý;
4. ze spojení dvou přídavných jmen, z nichž první blíže určuje druhé — ve větě by šlo o postupně rozvíjející přívlastky, např. starý český (zvyk) — staročeský, tmavý zelený (kostým) — tmavozelený, zábavný hudební (pořad) — zábavněhudební, zájmová hospodářská (organizace) — zájmověhospodářská, taktický politický (postup) — taktickopolitický ap.
Složená adjektiva s podřadným vztahem jednotlivých částí složeniny vznikají[5]
a) v případě 1, 2, 3b), zčásti 3a) paralelně dvojím způsobem, a to odvozováním adjektiva od základového slovního spojení, přičemž se zároveň uplatňuje i skládání (kompozice); v případě 1a) se poslední člen složeného příd. jména obvykle shoduje se vztahovým jménem přídavným, odvozeným od podstatného jména, které je řídícím slovem základového slovního spojení: hospodářský zeměpis — hospodářskozeměpisný, politická moc — politickomocenský (tato shoda bývá též příčinou různých možných významových interpretací složeného výrazu);
b) v případě 4, zčásti 3a) pouhým skládáním; vznik složenin tmavěšedý, světlemodrý (na rozdíl od tmavošedý a řidšího světlomodrý), tj. s první částí na -ě/-e, je ovšem možné paralelně vidět i na pozadí spojení příslovce (tmavě, světle) s adjektivem (šedý, modrý). Pak ovšem nejde o vlastní složeninu, nýbrž o spřežku. Ani u adjektiv typu cituplný, pozoruhodný (3a) se části vstupující do složeného příd. jména tvarově nemění, dochází k jejich pouhému spřežení, k tzv. juxtapozici.
[145]Podle zakončení první části se příd. jména s podřadným vztahem složek dělí na kmenová, zakončená na -o (občanskoprávní), nebo -ě/-e (pracovněprávní, světlešedý), popř. s nulovým spojovacím vokálem (dvojbarevný, čtyřruční), zřídka na -u (tajuplný, divukrásný — analogie s cituplný), a tvarová, jejichž určující člen má podobu 2. pádu sg. (chvályhodný, dvoustranný) a 3. pádu sg. (pravděpodobný, bohumilý, ohnivzdorný, sobělibý).
Zřídka dochází k vytváření složených adjektiv typu 1a) z ustálených spojení příd. jména vztahového s podst. jménem tím způsobem, že první složku složeného jména netvoří kmen adjektiva, ale jeho základového substantiva, např. majetkové právo (právo na majetek) — majetkoprávní (nikoli tedy „majetkovoprávní“), národní hospodářství — národohospodářský, podnikové hospodářství — podnikohospodářský, světový názor — světonázorový ap.
Určující složka složeného přídavného jména bývá původu substantivního (sněhobílý, státotvorný), adjektivního (dobromyslný, občanskoprávní, literárněvědný), zájmenného (svéhlavý), číslovkového (sedminásobný, tříkrálový) a příslovečného (levotočivý, křivopřísežný). Určovaná složka bývá původu substantivního (vysokoškolský, světlovlasý), adjektivního (tmavošedý, sáhodlouhý, věrohodný) a slovesného (slovotvorný, masožravý).
Přejdeme nyní k pravopisné problematice příd. jmen. Úvodem je třeba uvést, že první soustavné poučení o pravopisu složených adjektiv se v Pravidlech českého pravopisu (dále jen PČP) objevilo vlastně až ve vydání z r. 1957 (což nepochybně souvisí se vzestupnou tendencí jejich tvoření a výskytu v posledních dvou desetiletích). V předcházejících vydáních pravopisných pravidel se o jejich pravopise úvodní oddíl zmiňoval v omezené míře. Celé poučení v PČP z r. 1913 (a obdobně vlastně až do vydání z r. 1941 včetně) vypadalo např. takto: „Spojovací čárka (-) se klade mezi jednotlivé části složených jmen vlastních, např. Sklenářová-Malá, Cerčany-Pyšely, Rakousko-Uhersko. V jiných složených slovích se píše jen tehdy, spojuje-li se dvé nebo více pojmů samostatných, např. válka rusko-japonská, vzájemnost česko-slovenská, dráha pražsko-duchcovská, slovník latinsko-česko-německý atp. — ale: bělokamenná Moskva, zlatonosná Otava, sladkohořká chuť, černokostelecká silnice atp.“ — Zdá se, že ani při přípravě vydání z r. 1957 nebyla složená adjektiva tak hojná a podle typů rozdílná jako v době současné.
Poučení o pravopise složených příd. jmen se v PČP z r. 1957 sou[146]střeďuje na otázku, v kterých případech se tyto složeniny píší se spojovníkem a v kterých nikoliv. — Pravidla uvádějí, že u složených přídavných jmen se píše spojovník tehdy[6], jestliže jejich složky mají poměrnou samostatnost, což bývá 1) ve výrazech, mezi jejichž členy je vztah vzájemnosti (smlouva československo-sovětská, styky česko-polské), 2) zpravidla ve výrazech, mezi jejichž členy je vztah prostě slučovací (marxisticko-leninský názor, rosicko-oslavanská pánev, zemědělsko-lesnická opatření, ústavně-právní výbor). Spojovací čárka se naopak nepíše ve složeninách,
a) kde obě složky vytvářejí těsnou významovou jednotu (československý stát, dělnickorolnická vláda, sladkokyselý),
b) kde první člen určuje druhý (občanskoprávní — k občanské právo, vědeckovýzkumný k vědecký výzkum, dolnolužický k Dolní Lužice, literárněvědný k literární věda, církevně slovanský k církevní slovanština, trestněprávní — k trestní právo aj.).
V poznámce k uvedenému poučení se uvádí, že „v složených výrazech, v nichž první člen končící na -ě/-e blíže určuje druhý, často pociťujeme první člen jako příslovce a píšeme jej odděleně; např. světle žlutý, populárně vědecký, národně osvobozenecký, lidově demokratický, zahraničně politický“.
Poznámka: K doplnění přehledu je třeba uvést, že Slovník spisovného jazyka českého (dále jen SSJČ) u složených příd. jmen sice rozlišuje jak určovací významový vztah první části k druhé (tj. vyjadřující bližší určení vlastnosti nebo okolnosti — např. společenskokritický od společenská kritika), tak i vztah souřadný, slučovací (zachycující „dvě stejnorodé vlastnosti téhož předmětu nebo jevu“) — např. společenskohospodářský, tj. společenský a hospodářský, avšak oba dva typy složených adjektiv píše zčásti na rozdíl od PČP bez spojovníku, jako jedno slovo. Adjektiva s první částí na -ě/-e povětšině neuvádí, zřejmě v souhlase s možností (viz již PČP) pociťovat a hodnotit tuto složku jako příslovce a psát ji zvlášť. (V tomto pojetí jde tedy o dvě samostatná slova, nikoli o složené adjektivum.)
Uvedená pravopisná pravidla o psaní složených přídavných jmen jsou tedy v podstatě založena na rozlišování významového vztahu jednotlivých částí složeného adjektiva. V praxi ovšem s těmito pravidly vždy nevystačíme, a proto vznikají v konkrétních případech potíže. Je to i proto, že významový vztah částí konkrétního složeného příd. [147]jména nebývá vždy pro uživatele jazyka zcela zřejmý, že je možno významově jej různě interpretovat. (Např. výraz hospodářskopolitický lze vykládat jako spojení hospodářský a politický a psát jej tedy se spojovníkem, protože by šlo o souřadný vztah mezi částmi výrazu, tak i jako složeninu k hospodářská politika a psát jej bez spojovníku, neboť by šlo o vztah podřadný.)
Pravopisná nejistota jako důsledek dvojího možného výkladu vztahu jednotlivých částí složeného adjektiva se ovšem netýká všech výše uvedených existujících typů složených příd. jmen, ale zhruba pouze těch celků, u kterých vztah jednotlivých částí složeniny lze označit nejen jako souřadný (podmiňující psaní se spojovníkem], ale i jako podřadný (psaný bez spojovníku), a dále celků, u nichž existuje souřadný vztah mezi částmi výrazu, ale tato adjektiva mají tendenci přiřadit se k složeninám, u kterých obě složky vytvářejí těsnou významovou jednotu, pravopisně vyjádřenou psaním bez spojovníku (v rejstříku PČP je např. uvedeno dělnickorolnický aj.).
Pravidly uvedenými v PČP lze jednoznačně postihnout pouze některé typy složených přídavných jmen. Z těch výrazů, mezi jejichž složkami je vztah souřadný a které se podle PČP píší se spojovníkem, sem bezvýhradně patří adjektiva s recipročním, vzájemnostním vztahem částí. Sama příslušnost k podskupině se vztahem vzájemnosti je ovšem z větší části závislá na substantivu, které je výrazem určováno. Tak např. u spojení dodavatelsko-odběratelské vztahy, dělnicko-rolnické vztahy lze na první pohled soudit, že jde o vzájemné vztahy mezi dodavateli a odběrateli, mezi dělníky a rolníky, zatímco u spojení delnickorolnická vláda (podle PČP), dodavatelsko-odběratelský závod jde o prostý vztah slučovací, o vládu dělníků a rolníků, o závod zabývající se (popř. zprostředkovávající ap.) činnost dodavatelů a odběratelů. Samo kritérium vzájemnosti, reciprocity vztahů jednotlivých složek adjektiva je tedy závislé na kontextu. Nejčastěji se tento vztah vzájemnosti vyskytuje u těch složených adjektiv, která blíže určují substantiva typu smlouva (československo-sovětská), styky (maďarsko-polské), vztahy, styky (česko-nemecké), dohoda, jednota, válka (rusko-japonská), hranice (francouzsko-italská), průplav (labsko-oderský), slovník (česko-ruský a rusko-český) ap., tj. u substantiv, jejichž význam je založen na vzájemném vztahu, poměru nebo navzájem podmíněné součinnosti dvou substancí. Základem těchto složených příd. jmen bývají převážně adjektiva odvozená od jmen vlastních (česko-německý, labsko-oderský ap.).
[148]Jednoznačný vztah souřadnosti, slučovací, lze obvykle bez potíží určit u těch složených adjektiv, jejichž složkami jsou přídavná jména patřící významově do téže pojmové kategorie. Jsou to především adjektiva primární, jakostní (černobílý, hluchoněmý, sladkokyselý) (píší se tradičně bez spojovníku); z přídavných jmen vztahových jsou zpravidla jednoznačná ta z nich, která byla odvozena z podst. jmen vlastních (ostravsko-karvinský, marxisticko-leninský, rosicko-oslavanský) nebo z obecných podst. jmen konkrétních, označujících např. určitá zaměstnání, obory lidské činnosti, vědní disciplíny apod.: bramborářsko-ovesný, buržoazně-šlechtické (vedení), devizově-finanční (komise), dobytkářsko-zemědělský, hudebně-literární (pořad), geologicko-geografický, gynekologicko-porodnický, holičsko-kadeřnický, klempířsko-pokrývačský (závod), matematicko-fyzikální (fakulta), myslivecko-rybářská (latina), pekárensko-cukrárenská (výroba), pěstitelsko-chovatelský (obor), syntakticko-sémantický (rozbor), zahradnicko-ovocnářský (kombinát) ap. Spojením dvou — možno říci — antonymních adjektiv často vzniká označení jakési komplexní, nové kvality, např. analyticko-syntetický (postup), teoreticko-praktické (hledisko) ap.
Potíže při jednoznačném určení vztahu souřadnosti působí především celá oblast výrazů, jejichž základem jsou příd. jména odvozená od abstrakt pojmově různorodých. Právě u mnohých z nich lze totiž vztah jednotlivých částí označit nejen jako souřadný, vyžadující podle PČP psaní se spojovníkem (např. politicko-ekonomický z politický a ekonomický), ale i jako podřadný, určovací, psaný bez spojovníku (politickoekonomický z politická ekonomie). Je ovšem mnoho případů, kdy jedna z možností se zdá v kontexte pravděpodobnější (to závisí i na substantivu, které je složeným adjektivem určováno -viz dále), přitom však druhou nelze zcela vyloučit.
Dalším zdrojem potíží je skutečnost, že některá složená přídavná jména, která vznikla pouhým sloučením dvou souřadných adjektiv, dostávají časem charakter složenin, „kde obě složky vytvářejí těsnou významovou jednotu“ (viz PČP) a měly by se tedy psát bez spojovníku. Pravidla k nim totiž v rejstříku řadí jak výrazy složené z adjektiv primárních, jakostních (sladkokyselý, červenobílý) a složeniny z adjektiv, jejichž základem jsou vlastní jména (Českomoravská vrchovina, československý stát), tak i výrazy složené z adjektiv vztahových, relačních (dělnickorolnická vláda, hlinitopísčitá půda, lyrickoepická báseň). Zatímco psaní prvních dvou skupin bez spojovníku [149]je tradiční a nepůsobí potíže, o skupině adjektiv typu dělnickorolnický se to již říci nedá. Základem podobných výrazů jsou totiž příd. jména odvozená od substantiv konkrétních a souřadný vztah jednotlivých složek celku (a tedy jeho podvojnost) se jeví jako zcela zřetelný; uživatel jazyka těžko dovede rozlišit, že v případech dělnickorolnický, hlinitopísčitý, fosforečnodraselný již jde o těsnou významovou jednotu, zatímco ve výrazech pěstitelsko-chovatelský, bramborářsko-ovesný nikoli. Kritérium „těsné významové jednoty“ u adjektiv se souřadným vztahem jednotlivých složek je tedy, až na několik tradičních adjektiv, hlediskem dosti zavádějícím a subjektivním, než aby se o ně uživatel jazyka mohl v praxi spolehlivě opírat.
Z adjektiv s podřadným vztahem jednotlivých částí, tj. takových, kde jedna složka blíže určuje druhou a podle PČP se píší bez spojovníku, jsou z hlediska významových vztahů jednoznačná a pravopisné potíže nepůsobí složená adjektiva uvedená v oddílu 3, tj. typy slovotvorný, málomluvný, světoznámý, cituplný, sněhobílý ap., a v oddíle 1b), tj. typy cizorodý, černovlasý ap. Z adjektiv v oddíle 1) lze podřadný vztah snadno určit u výrazů, jejichž základem je spojení substantiva s adjektivem primárním, nejčastěji jakostním (krásnooký, horkovodní, vysokofrekvenční, úzkokolejný, novobydžovský, mladoboleslavský aj.) a s číslovkou (devítibrankový, prvomájovy ap.) a dále i spojení příd. jména vztahového s podstatným jménem dějového charakteru (např. demokratická diskuse — demokratickodiskusní, metodická instruktáž — metodickoinstruktážní, technická kontrola — technickokontrolní, vědecký výzkum — vědeckovýzkumný, politická agitace — politickoagitační), popř. s podstatným jménem činitelským (politický organizátor — politickoorganizátorský, technickobadatelský, inženýrskododavatelský podnik — zajišťuje dodání veškeré inženýrské práce). Druhou, určovanou část složeného adjektiva vytvářejí nejčastěji složky: -výrobní (strojněvýrobní), -výchovný (hudebněvýchovný), -agitační, -propagační (politickopropagační), -badatelský, -organizační (hospodářskoorganizační), -výzkumný, -kontrolní, -správní (veřejnosprávní), -poradenský (technickoporadenský), -opravárenský ap. Jednoznačný podřadný vztah skládajících se složek je dán skutečností, že v adjektivu dochází ke spojení dvou nestejnorodých složek, tj. takových, v nichž jedna, určovaná, je dějového charakteru, a druhá, určující, nikoli. — Obdobně sem patří i (řídce doložená) adjektiva z oddílu 2, která vznikla ze spojení podst. jména dějového charakteru s podst. jménem [150]v nepřímém pádě, např. propagace výroby — výrobněpropagační (určující složka se dostává na 1. místo) ap.
Podřadný vztah složek si do určité míry uchovávají i složeniny uvedené v oddílu 4, které vznikly ze spojení dvou jmen přídavných, z nichž první blíže určuje druhé, např. aktuální politický (problém) — aktuálněpolitický, taktický politický (postup) — taktickopolitický, výrobní hospodářská (jednotka) — výrobněhospodářská ap. (Uvedená základová spojení lze ovšem druhotně hodnotit i na pozadí spojení příd. jméno + podst. jméno, tj. aktuálně politický z aktuální politika ap. — to ovšem na významovém vztahu skládajících se částí nic nemění.) V zájmu srozumitelnosti by ovšem bylo často vhodnější ponechávat základová spojení dvou adjektiv (tj. aktuální politický problém) a složené přídavné jméno z nich nevytvářet.
Z uvedeného přehledu vyplývá, že potíže při jednoznačném určování podřadného vztahu mezi jednotlivými částmi složeniny působí složená adjektiva náležející do oddílu 1a), jejichž základem je spojení příd. jména vztahového s podst. jménem nedějového charakteru; u nich se totiž nejčastěji objevuje možnost hodnotit vztah částí nejen jako podřadný, ale i jako souřadný. Z těchto adjektiv by podřadný vztah částí měl být pro uživatele jednoznačný u těch složenin, které vznikly z ustálených dvouslovných pojmenování. Zpravidla tomu tak je u složených výrazů vzniklých ze sousloví běžných a všeobecně známých (např. kamenné uhlí — kamenouhelný, zdravotnická osvěta — zdravotnickoosvětový, pracovní právo — pracovněprávní atd.). Existuje však mnoho složených adjektiv, jejichž základem jsou sousloví širší veřejnosti obvykle ne zcela srozumitelná, známá jen v určitém vědním oboru, v určité sféře činnosti, zájmů apod. (matematická statistika — matematickostatistický, slovní druh — slovnědruhový, dialektický materialismus dialektickomaterialistický, anatomická patologie — anatomickopatologický, kulturní antropologie — kulturněantrapologický, arbitrážněprávní — arbitrážní právo (?) atd.), a významový vztah jejich složek, a tudíž i pravopis by mohl odpovědně určit jen jejich tvůrce, popř. odborník, který jich užívá; širšímu okruhu uživatelů jazyka jsou zpravidla nejasné. Důsledkem možnosti různě vykládat vztah částí některých adjektiv (a vlastně i důsledkem neuváženého pojmenování) je i to, že se např. setkáváme s rozkolísaným pravopisným územ názvů některých institucí, např. Vysoká škola chemicko-technologická i chemickotechnologická, Umělecko-průmyslové i Uměleckoprůmyslové muzeum aj.
[151]Ještě obtížnější je jednoznačně stanovit významové vztahy a pravopis těch složených adjektiv, která se vyskytují ojediněle, v úzkém rámci jednoho podniku, oboru ap., jako je např. cenověkonjunkturní (cenová konjunktura?), autoritářsodogmatický (autoritářský dogmatismus?), koncepčněkoordinační (koordinace koncepce?), účetněoperativní (operativně účtovat?) apod., popř. jsou utvořena způsobem v češtině méně obvyklým (např. zemito-alkalická kyselka od alkalické zeminy). U podobných adjektiv se obvykle hledá pomoc v analogiích s jinými složenými adjektivy; ne vždy jsou ovšem tyto analogie dobrým vodítkem. Tak např. v současné době existuje v publicistice mnoho složených adjektiv, jejichž jednu část, ať již první nebo druhou, tvoří složky politicko- // -politický, vědecko- // -vědecký, technicko- // -technický, hospodářsko- // -hospodářský, společensko- // -společenský, ekonomicko- // -ekonomický, kulturně- // -kulturní, právně- // -právní apod. Jsou to zpravidla složky, jejichž základem jsou podst. jména abstraktní, názvy směrů, vědních oborů atd. Tyto složky se objevují jak v složeninách s podřadným vztahem jednotlivých částí (hospodářskodružstevní organizace z hospodářské družstvo, technickovědní rozvoj — z technické vědy), tak v kompozitních adjektivech složených z částí stejnorodých. Tyto stejnorodé části bývají po stránce věcného významu zpravidla téže nebo přibližně stejné pojmové kategorie, takže lze jejich vztah hodnotit jako souřadný (hospodařsko-společenské podmínky, technicko-ekonomický rozvoj); někdy však jde o stejnorodost částečnou — jednu složku lze věcně považovat za součást druhé (zpravodajskopublicistický, náboženskofilosofický, hospodářskofinanční).
I složené výrazy na první pohled formálně analogické, tj. takové, které mají totožnou jednu z částí, mívají často různý význam, jak dokládá i Slovník spisovného jazyka českého, který např. uvádí: vědecko-: 1. vlastnost druhé části — vědeckovýzkumný, 2. bližší okolnost — vědeckopopulární, populární vědeckým způsobem, 3. jedna ze dvou stejnorodých vlastností téhož předmětu — vědeckotechnický, týkající se vědy a techniky; lyrickoepický — lyrický a epický, lyrickodramatický — dramatický s lyrickými prvky, lyrickoreflexívní — lyrický s reflexívním zaměřením apod.
Skutečnost je taková, že u mnohých složenin, jejichž části mají původ v substantivech abstraktních, nelze vyloučit dvojí možnou interpretaci vztahů mezi částmi složeného adjektiva, tj. vztah souřadný i podřadný; např. adj. hospodářskopolitický lze vztahovat [152]jak k hospodářský a politický, tak k hospodářská politika, chemickotechnologický k chemický a technologický i k chemická technologie, vědeckofantastický k vědecký a fantastický i k vědecká fantazie, uměleckoprůmyslový k umělecký a průmyslový i k umělecký průmysl, ekonomickoobchodní k ekonomický a obchodní i k ekonomie obchodu, hospodářskoadministrativní k hospodářský a administrativní i k hospodářská administrativa, literárněhistorický k literární a historický i k literární historie ap.
Jednoznačnější určení jednoho z možných významových vztahů je nepochybně závislé i na substantivu, které je složeným adjektivem blíže určováno, ba možno říci, že je to činitel podstatný. Tak např. spojení rozbor politicko-ekonomických podmínek odkazuje na rozbor podmínek politických a ekonomických, zatímco spojení politickoekonomické učení má nepochybně za základ nauku zvanou politická ekonomie; podobně hudebně-literární program napovídá, že na programu je hudba a literatura, hudebněliterární nakladatelství naznačuje, že vydává hudební literaturu; socialně-politické podmínky jsou podmínky sociální a politické, sociálněpolitický program je programem sociální politiky; společensko-ekonomické zrovnoprávnění vesnice s městem má na mysli zrovnoprávnění po stránce společenské a ekonomické, zatímco společenskoekonomické potřeby naznačují že jde o ekonomické potřeby společnosti atd.
Naznačená možná interpretace různých významových částí složených adjektiv svědčí o tom, že ve složeninách s podřadným vztahem jednotlivých částí může určující složka blíže objasňovat nejrozmanitější příznaky příznaků atd. členu určovaného. Vedle již výše uvedeného bližšího označení určované části příznakem kvality, vlastnosti (vysokoškolský, tmavomodrý, hospodářskozeměpisný, demokraticko diskusní), kvantity (sedminásobný, sáhodlouhý), u složek dějového charakteru vyjádření předmětu děje (dobročinný, masožravý) se u vyjádření okolnosti děje (levotočivý, světoběžný) nejčastěji setkáváme s bližším určením způsobu, zřetele, hlediska ap. (např. technickobezpečnostní dohled — dohled nad technikou z hlediska bezpečnosti, ekonomickokriminální horor — kriminální horor na ekonomickém podkladě, zdravotněvodohospodářský odbor — zdravotní stránka vodohospodářství, třídněekonomický zřetel — ekonomický z třídního hlediska, politickonárodní aspekt — národní aspekt se zaměřením politickým aj.), dále prostředku děje nebo činnosti (rentgenickodiagnostické vyšetřeni — [153]diagnóza za pomoci rentgenu, statistickohistorický přehled — historický s použitím statistiky, brannětechnický sport — branný s užitím techniky), osoby (činitele), která děj vykonává nebo jíž se týká (inženýrskotechnický pracovník — technický pracovník kategorie inženýra, pod. i inzenýrskogeologický průzkum, zaměstaneckoprávní obor — zabývá se právy zaměstnanců), místa (excentrickogeografické rozložení ložisek, římskopapežské poselství — papeže z Říma, římského), času (historickospolečenské prostředí — z historického období) apod.
Z uvedeného rozboru, provedeného na základě poměrně reprezentativní ukázky dnešní slovní zásoby složených adjektiv,[7] vyplývá, že v současném jazyce pronikají (a pravopisné potíže působí) především tři typy složených přídavných jmen. Vznikají a) ze souřadného spojení dvou příd. jmen vztahových (podmínky hospodářské a politické — hospodářsko-politické), b) z podřadného spojení příd. jména vztahového s podst. jménem abstraktním (program hospodářské politiky — hospodářskopolitický) a c) dvou vztahových příd. jmen, z nichž první rozvíjí druhé (taktický politický postup — taktickopolitický). Základem jednotlivých částí těchto typů složených adjektiv bývají nejčastěji podst. jména abstraktní (v publicistice např. hospodářství, kultura, politika, ekonomie, věda, technika ap.); tyto složky se objevují ve vznikajících složených adjektivech v nejrůznějších seskupeních, buď jako složky souřadného vztahu jednotlivých částí, nebo ve vztazích podřadných, kde bývají jak částmi určujícími, tak i určovanými.
Skutečností zůstává, že složky se jistým způsobem významově vzájemně doplňují a kombinují — ať už na základě souřadnosti, či podřadnosti — a jejich spojením vzniká označení jisté nové (komplexní) vlastnosti, pro niž není konec konců podstatné, v jakém vztahu jednotlivé složky jsou. Protože však pro pravopisné řešení těchto výrazů je stanovení poměru jednotlivých částí složeniny základním předpokladem, uživatel jazyka se v praxi často ocitá ve velkých nesnázích, neboť — jak už jsme řekli — u většiny těchto složenin (jde zvláště o novotvary z publicistiky) nelze vyloučit obojí možné významové pojetí. Pravopisná nejistota a užívání dvo[154]jí, popř. i trojí psané podoby u jednoho adjektiva (např. lidovědemokratický, lidově-demokratický i lidově demokratický; hospodářsko správní, hospodářsko-správní, dokonce i Pravidly zcela vyloučená podoba hospodářsko správní) ukazuje, že dosavadní pravidla založená na rozlišování významového vztahu jednotlivých částí složeniny pro dnešní praxi nepostačují. Přitom neustále přibývá právě takových adjektiv, u nichž redaktoři, korektoři, publicisté, autoři odborných textů atd. bývají ve velkých rozpacích, jak je psát.[8]
Přihlédneme-li k tomu, že u velké většiny dnes užívaných složených adjektiv se objevuje mezi jednotlivými složkami vztah podřadnosti, pak se jako nejjednodušší řešení nabízí možnost považovat za základní, bezpříznakový způsob psaní složených výrazů psaní bez spojovníku, dohromady jako jedno slovo. Tento pravopis by byl zároveň odrazem významové těsnosti, ke které mezi jednotlivými částmi složených příd. jmen časem dochází; složené adjektivum vlastně postupně nabývá povahy jednoslovného pojmenování, takže jednoslovná psaná podoba by pak byla jen pravopisným vyjádřením této skutečnosti. Tím by se vlastně oficiálně rozšířil a za základní považoval ten oddíl dnešních PČP, ve kterém jsou adjektiva, u nichž vztah jednotlivých částí vystihují Pravidla slovy „těsná významová jednotka“ (a zařazují sem — jak jsme řekli — např. i souřadné typy dělnickorolnický, hlinitopísčitý, lyrickoepický aj.).
Považovat jednoslovný způsob psaní složených adjektiv za způsob základní není v českém pravopise vlastně nic nového — již v 22. ročníku Naší řeči[9] se jako správné uvádějí v souhlase s Příručním slovníkem jazyka českého podoby hněděčervený, hořcesladký, filosofickohistorický (tj. filosofický a historický). Vztah podřadnosti i souřadnosti se tedy v pravopise nerozlišoval, oba typy se psaly stejně, tj. bez spojovníku. Toto pojetí pak přijal, pokud jde o adjektiva s první částí zakončenou na -o, i Slovník spisovného jazyka českého.
Tím ovšem nechceme říci, že by spojovník měl z pravopisu složených příd. jmen zcela vymizet. Především by měl zůstat tam, kde je jeho užívání již běžné a vžité, tj. u souřadně složených příd. jmen utvořených z příd. jmen, jejichž základem jsou jména vlastní, ať [155]už jde mezi složkami o vztah vzájemnosti (československo-sovětská smlouva, německo-polské hranice), či o vztah prosté souřadnosti (marxisticko-leninský názor, frýdecko-místecký okres; na ustálenost psané podoby adjektiv tohoto typu má nepochybně vliv pravopis jejich základních souřadně složených pojmenování marxismus-leninismus, Frýdek-Místek ap.). Pokud jsou základem výchozích adjektiv podst. jména obecná, mohl by být spojovník ponechán jako fakultativní možnost pro případy, u nichž uživatelé jazyka pociťují a chtějí zdůraznit významovou dvojčlennost složeného adjektiva, samostatnost obou souřadně spojených složek (šlo by především o jasné typy jako holičsko-kadeřnický, dodavatelsko-odběratelský ap.), popř. chtějí zdůraznit významový rozdíl jako např. mezi politickoekonomický od politická ekonomie a politicko-ekonomický, tj. týkající se politiky a ekonomie; podobně u označení barev by mohl sloužit k rozlišení dvou barev, např. žluto-hnědá tapeta (tj. žlutá a hnědá) od barvy jedné — žlutohnědé (tj. žluté s odstínem dohněda).
Otázkou ovšem zůstává, zda je vhodné řešit pravopis složených jmen s první částí na -ě/-e stejným způsobem jako složeniny s první částí na -o. I když se to zdá na první pohled samozřejmé a důsledné, hraje tu velkou roli několik faktů, které je nutno vzít v úvahu. Dnešní Pravidla počítají s možností pociťovat první člen na -ě/-e jako příslovce (nikoli jako část složeného adjektiva) a psát je odděleně, tj. lidově demokratický, zahraničně politický ap. Této možnosti v hojné míře využil Slovník spisovného jazyka českého, který, jak jsme už řekli, jen ojediněle (ve shodě s Pravidly) uvádí složeniny typu církevněslovanský, a spojení jako aktuálně politický psané zvlášť pak nezachycuje. Ve velké míře se s tímto pojetím setkáváme i v praxi. Zdá se, že tvarová homonymie první části na -ě/-e s příslovci tu uživatele jazyka dosti jednoznačně vede k dvouslovnému psaní složenin, tedy k podobě administrativně ekonomický, literárně estetický, kulturně politický, branně sportovní ap. Nepochybně k tomu přispívá i současná tendence odvozovat příslovce i z adjektiv vztahových (ideově, strojně, konstrukčně, izolačně, buržoazně); tato příslovce, dříve hodnocená jako stylisticky příznaková, popř. odmítaná, se v dnešní době pociťují již jako neutrální.[10] V důsledku toho se také nabízí možnost vykládat např. výraz literárně kritický buď tím způsobem, že vznikl [156]přímo ze sousloví literární kritika (odvozením a zároveň složením), nebo tak, že vznikl spojením příslovce literárně (odvozeného z adj. literární) a adj. kritický (odvozeného ze substantiva kritika).
To, že se v praxi povětšině setkáváme s podobami kulturně historický, buržoazně demokratický atd., je v podstatě i odrazem skutečnosti, že prozatím nemáme přesná kritéria pro odpověď na otázku, co lze v podobných spojeních považovat za příslovce a co nikoli. Je nepochybné, že nabytí příslovečného charakteru je přímo závislé i na míře dějovosti, kterou druhá část spojení má. Tak např. za příslovce bezesporu považujeme první slova ve spojeních literárně činný, kulturně vyspělý, konstrukčně zvládnutý, branně zdatný, strojově pletený (spíše než strojně pletený), snad i nápravně výchovný, méně už ve spojeních pracovně výchovný (pracovní výchova), obchodně plánovací, materiálně zásobovací, kulturně propagační (propagace kultury), stavebně montážní (stavební montáž) apod.
Vzhledem k uvedeným okolnostem se (nicméně) nabízí možnost řešit pravopis složených adjektiv s první částí na -ě/-e samostatně (odlišně od příd. jmen s první částí na -o), a to tak, že by se za základní, bezpříznakové považovalo psaní dvouslovné (tj. první část by tvořily podoby tvarově homonymní s příslovci), např. církevně slovanský, pracovně právní ap. Psaní spojovníku by mohlo být fakultativní pro případy, kdy by pisatel chtěl zdůraznit jistou samostatnost souřadně spojených složek, např. agitačně-propagační, popř. významový rozdíl v případech jako ústavně-právní (týkající se ústavy a práva), ale ústavně právní (vztahující se k ústavnímu právu) ap.
Nevýhodou tohoto návrhu je samozřejmě okolnost, že by se pravopis složených adjektiv s první částí na -ě/-e řešil odlišně od složenin s první částí na -o, jeho výhodou je naopak ztotožnění s pojetím realizovaným v SSJČ. Pro úplnost je snad třeba ještě dodat, že by se jako o alternativní možnosti dalo uvažovat i o tom, že základním (bezpříznakovým) způsobem psaní složených příd. jmen by bylo psaní se spojovníkem (což by mělo výhodu v tom, že rozložení grafického obrazu poměrně dlouhých kompozit na dvě složky by usnadňovalo jejich čtení).
Ať už bude definitivní návrh na řešení pravopisu složených adjektiv jakýkoli, je nepochybné, že neutěšený stav v jazykové praxi nás nutí k novému řešení přistoupit, a to k řešení takovému, které nebude založeno (jen) na významovém vztahu jednotlivých částí složeniny jako na principu základním.
[1] Viz např. Miloš Helcl, Anglo-francouzské kolonie, Naše řeč 37, 1954, s. 249n., a K složeným přídavným jménům s druhou částí vědecký, -vědní, -vědný, NŘ 49, 1966, s. 203n., dále i Miroslav Roudný, Bankovně ekonomické vztahy, konstrukčně technologické problémy, NŘ 49, 1966, s. 242n.
[2] Srov. též Gebauer-Ertl, Mluvnice česká, Praha 1926, s. 92n., a F. Trávníček, Mluvnice spisovné češtiny I, Praha 1948, s. 410n.
[3] Jestliže je určovaný člen složkou zařazující, nadřazenou významu celé složeniny, kdežto člen určující plní úlohu rozlišovací (tj. onomaziologického příznaku — viz M. Dokulil, Tvoření slov I, s. 131), jde o tzv. vnitřní složeniny, např. vodorovný, tmavohnědý, všesvětový. Jestliže člen určovaný nelze hodnotit jako zařazující složku, nadřazenou významu celé složeniny (onomaziologickou bázi), nýbrž jako znak tohoto významu, hodnotíme tyto útvary jako vnější složeniny, např. cizorodý (jsoucí z cizího rodu), stohlasý (sbor mající sto hlasů), tmavovlasý (mající tmavé vlasy) atd.
[4] Viz též P. Novák, Informačněteoretický, informačně teoretický nebo teoretickoinformační, Naše řeč 48, 1965, s. 253n.
[5] Tvořením některých typů složených adjektiv se zabývá Miloš Dokulil v čl. určeném pro sb. Jazykovedné štúdie, věnovaný Št. Peciarovi; vyjde v r. 1972.
[6] Obdobně viz též M. Dokulil, Psaní spojovací čárky, Jazykový koutek Čs. rozhlasu, 3. výběr, 1959, s. 126—129, a Hranice slov v písmě, Naše řeč 1959, s. 26n.
[7] Materiál byl získán několikaletým soustavným sledováním novin a časopisů, rozhlasu a televize, odborných publikací, administrativních textů, účelových tisků (jako telefonního seznamu) i krásné literatury; byl průběžně doplňován hojnými doklady, které při svých dotazech v ÚJČ uváděli pracovníci různých redakcí, nakladatelství, tiskáren, a to částečně i po poradě s autory textů.
[8] Potvrzuje to i skutečnost, že v některých velkých tiskárenských podnicích vznikly svépomocně i celé interní seznamy nových složených adjektiv, snažící se se střídavým úspěchem řešit jejich pravopisnou podobu.
[9] Viz Jiří Haller, Poznámky k Příručnímu slovníku jazyka českého, s. 43n., s. 236n.
[10] Viz J. Bečka, O příslovci v nové češtině, Naše řeč 18, s. 161n., a Al. Jedlička, Česká jazykověda a jazyk a styl novin, Novinářský sborník 10, 1965, s. 375n.
Naše řeč, ročník 54 (1971), číslo 3, s. 141-156
Předchozí Václav Křístek: K jazykové stránce revolučního tisku za první republiky
Následující Jaroslav Kuchař: K přechylování příjmení Krejčí
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1