Živý odkaz Jana Gebauera

Alois Jedlička

[Články]

(pdf)

-

1. V letošním roce, kdy uplyne 150 let od narození Jana Gebauera (nar. 8. října 1838 v Úbislavicích u Nové Paky), velké osobnosti české vědy a kultury v druhé polovině 19. stol., si česká kulturní veřejnost a zvl. vědecká obec filologická a s ní jistě i zahraniční slavisté a bohemisté znovu připomenou velké dílo, které Gebauer zanechal, i působení, kterým tak významně zasáhl do mnoha oblastí národního života. Ke Gebauerovu dědictví a odkazu se plným právem hlásí také Naše řeč. Předmět jejích odborných zájmů a tematika, kterou zpracovává, zvl. v soustředění na otázky současného českého jazyka, především spisovného, a na otázky jazykové kultury, přesahuje sice rámec vědeckého zkoumání v užším smyslu, ale dotýká se aktuálních otázek a problémů veřejné jazykové praxe. Tyto otázky a problémy nebyly cizí ani Gebauerovi, třebaže těžiště jeho vědecké činnosti bylo ve zkoumání historického vývoje českého jazyka. Uvědomoval si jejich společenskou závažnost a přistupoval k jejich řešení s plnou odpovědností a se smyslem pro potřeby národní společnosti.

Časopis Naše řeč začal sice vycházet až 10 let po jeho smrti (v r. 1917), ale přece je svázán s Gebauerovou osobností, s jeho dílem a působením několikanásobně a trvale, především skrze jeho žáky a pokračovatele. U kolébky tohoto časopisu stáli dva přímí univerzitní pokračovatelé v bohemistickém díle J. Gebauera, jeho mladší vrstevník, indoevropeista, obecný lingvista a bohemista Josef Zubatý, a Emil Smetánka, především také pokračovatel v Gebauerově díle lexikografickém (Slovník staročeský) a ve vydávání staročeských památek. V prvních ročnících byli vedle J. Zubatého a E. Smetánky členy redakční rady ještě literární historik J. Vlček a Gebauerův žák F. Bílý, od 2. ročníku pak rovněž Gebauerův žák, Václav Ertl, který byl od r. 1919 do r. 1929 odpovědným redaktorem a také ředitelem kanceláře Slovníku jazyka českého. Někteří z Gebauerových přímých žáků se stali členy redakce Naší řeči až později: Kvido Hodura od r. 1939 do r. 1949, po smrti V. Ertla zároveň ředitel uvedené kanceláře Slovníku (do r. 1939), a František Ryšánek, jeden z nejoddanějších žáků Gebauerových, vynikající znalec jazyka staročeských [170]památek a osobitý vyznavač gebauerovské tradice (od r. 1949 do r. 1953).

Připomněli jsme poněkud podrobněji, jak se někteří vrstevníci, ale zvláště přímí žáci J. Gebauera, kteří svou další činností patřili k předním našim filologům a lingvistům, podíleli na řízení a utváření profilu časopisu Naše řeč. Ještě důležitější však je, jak se tyto organizační vazby promítaly do obsahové stránky našeho časopisu. V prvním období (do r. 1931) určovali charakter Naší řeči ve svých četných příspěvcích zásadního zaměření především J. Zubatý a V. Ertl. Ti také v těchto příspěvcích průkopného charakteru přímo na Gebauera navazovali, rozvíjeli aktivně jeho dědictví a posouvali vědecké poznání vpřed především se zřetelem k vývoji metodologie, ale také — a to je příznačné — s rozšířením zkoumaného materiálu o jazyk současné spisovné češtiny. Zvláště V. Ertl mohl přitom plnou měrou využívat novočeského materiálu postupně shromažďovaného ve sbírkách budovaného lexikografického archívu. J. Zubatý se pak opíral i o vlastní výpisky z nové současné tvorby.

Naše řeč se od samého počátku hlásila k J. Gebauerovi i tím, že uveřejňovala vzpomínky jeho žáků.[1] Tak už v 3. ročníku vzpomíná na Gebauera a osobní kontakty s ním od svého příchodu do Prahy v r. 1874 F. Bílý.[2] Ten přišel do Prahy s doporučením svého krajana filologa F. Bartoše, představitele linie jazykového brusičství v druhé polovině 19. stol., která činila kritériem správnosti shodu se stavem ve východních dialektech. Vzpomínky Bílého jsou cenné tím, že na základě jeho osobních rozhovorů s J. Gebauerem oživují obrazy takových osobností, jako byla rozporná osobnost M. Hattaly, nebo Gebauerovi blízký klasický filolog J. Niederle a básník a literární historik V. B. Nebeský. Ze vzpomínek se dozvídáme i o Gebauerových vztazích k velkým osobnostem jihoslovanské filologie, k F. Miklošičovi a V. Jagićovi, a také o jeho zájmu o osobnost a dílo Vuka Karadžiće.

Vzpomínky Kvida Hodury,[3] které psal v těžkých letech druhé světové války, se vážou k pozdějšímu období, k letům 1897—1905. Hodura v nich výstižně charakterizoval nejen vědecké, ale i osobní lidské vlastnosti a rysy svého velkého učitele. Gebauer byl podle něho od[171]měřený, vážný až studený a tvrdý; někteří mu vytýkali suchost, ale Hodura soudí, že to byla spíše věcnost a vážnost. O jazykových projevech Gebauerových se Hodura vyjadřuje takto: „Byl přímo vědomě slohový asketa, který se nikdy neuchyloval k slohovým ani řečnickým ozdobám, mluvil prostě a střídmě, jen tak a tolik, jak a kolik toho žádala věc.“ Ve vzpomínkách se Hodura zmiňuje i o některých svých vrstevnících, rovněž Gebauerových posluchačích, kteří se postupně významně uplatnili nejen v jazykovědě, ale i v jiných oborech (o V. Ertlovi, F. Ryšánkovi, onomastikovi A. Profousovi a mnoha dalších). Vztah svůj i svých vrstevníků ke Gebauerovi pak označuje jako projev úcty. Nade vše však staví mravní stránku Gebauerovy osobnosti, mravní přísnost a lásku k pravdě. Nejpřesvědčivější důkaz o těchto vlastnostech, které ztělesňují velikost jeho osobnosti, podává Gebauerovo úsilí o poznání a neochvějné probojování vědecké pravdy, jak se projevilo v známých rukopisných bojích. Svými vlastnostmi působil Gebauer také na své posluchače, i ty měly značný vliv na vytváření Gebauerovy vědecké školy.[4]

Vzpomínkám, které Kv. Hodura otiskl v Naší řeči, předcházelo jeho živé a bezprostřední vyprávění v tehdejší kanceláři Slovníku jazyka českého o Gebauerovi i o jiných univerzitních učitelích (např. o J. Zubatém a o slavistech F. Pastrnkovi a J. Polívkovi) a také o Gebauerových žácích (o O. Hujerovi, A. Pražákovi, J. Strakovi). Hodura tam i po svém odchodu do důchodu v r. 1939 pravidelně docházel a nacházel vděčné posluchače mezi mladšími členy kanceláře, k nimž jsem tehdy náležel. Svým vyprávěním nám zprostředkovával poznání velkých osobností naší národní kultury, jejich působení i mravní velikosti a opravdovosti. V těžké době válečné nechtělo však být Hodurovo vyprávění jen pohledem zpět, mířilo i vpřed, mělo být i povzbuzením k další práci, k promýšlení úkolů, které čekaly po osvobození.

Mnoho pozornosti věnovala osobnosti J. Gebauera Naše řeč — stejně jako naše filologie vůbec — i v nedávném období, zvláště v souvislosti se stým výročím zřízení semináře pro slovanskou filologii na pražské univerzitě.[5] Připomněla tím i organizační úsilí a organizační schop[172]nosti Gebauerovy, které vedly ke zřízení instituce zaujímající na poli univerzitní slavistiky časově první místo ve světě.

2. V Janu Gebauerovi můžeme vidět na jedné straně dovršitele vývoje české kultury a vědy od počátků národního obrození, na druhé straně však především osobnost, která zaujímá vůdčí postavení v přelomovém období sklonku 19. stol. a vytváří předpoklady pro nový rozvoj na prahu další vývojové etapy. Pro české jazykové obrození (od konce 18. stol. do poloviny 19. stol.) bylo charakteristické postupné plnění dominantních programových úkolů obrozenských ze strany vůdčích osobností: do prvního období spadá vypracování gramatické kodifikace v mluvnici J. Dobrovského (1. vyd. 1809, 2. vyd. 1819), druhé období je završeno vydáním monumentálního lexikografického díla Jungmannova, pětisvazkového Slovníku česko-německého (1834—1839), v následujícím období pak se přesunulo těžiště na vlastní literární tvorbu, v níž probíhá u některých autorů proces demokratizace literárního jazyka (Tyl, Němcová, Havlíček). Mluvčím tohoto proudu je v některých svých výrocích o jazyce J. K. Tyl.

V Gebauerově díle se pak slévají všechny činnosti, které vyznačovaly vůdčí představitele českého kulturního a vědeckého života v prvních obdobích národního obrození. S J. Dobrovským je svázána jeho činnost v oblasti českého mluvnictví. Přímé svědectví o návaznosti podává i skutečnost, že ve svém vrcholném vědeckém díle mluvnickém, v Historické mluvnici jazyka českého, vychází Gebauer při výkladu jednotlivých morfologických jevů z Dobrovského popisu spisovného úzu v jeho mluvnici Ausführliches Lehrgebäude der böhmischen Sprache. S J. Jungmannem spojuje Gebauera především činnost lexikografická, u Gebauera ovšem omezená na slovní zásobu staré češtiny. Gebauer se však k J. Jungmannovi a jeho odkazu na poli filologie přihlásil i přímo v dedikačních slovech v úvodu 1. čísla nově založeného časopisu Listy filologické,[6] který začal vycházet v době, kdy uplynulo sto let od Jungmannova narození. V krátkém uvedení zde Gebauer vytyčuje hlavní úkoly jazykovědy jako složky širší filologie. Vidí je v kontextu dobové teorie v studiu a výkladu vývoje jazyka od jeho vzniku. Zároveň si však uvědomuje i praktické potřeby, kterým má jazykověda sloužit tak, že poznává a shrnuje zákony, „které se formální správnosti týkají“. Tento poukaz na praktické potřeby je zřejmě polemicky namířen i proti výtkám někdy na adresu [173]filologických věd vyslovovaným s poukazem na jejich prý — jak říká Gebauer — neprospěšnost „praktickou“. Zvláštní význam kulturní přisuzuje Gebauer zejména filologii slovanské. I proto jmenuje vedle Jungmanna jako významného představitele filologie také P. J. Šafaříka — právě vzhledem k jeho pracím slavistickým.

3. Publikační a vědecká činnost Gebauerova vyrůstá ze široké základny, v průběhu vývoje se však postupně soustředuje na úkoly dominantní jak po stránce vědecké a pedagogické, tak i vzhledem k jejich kulturně společenské aktuálnosti. V prvním období jsou v Gebauerově tvorbě zastoupeny i příspěvky folkloristické, významné místo zaujímají i stati slavistické, průběžně pak vznikají průpravné práce spojené s trvalým zájmem o otázky obecně jazykovědné.[7] Širší filologické zaměření se uplatňuje v Gebauerových pracích literárněhistorických; ty jsou ovšem zároveň vázány na dominantní Gebauerovo úsilí o důkladné poznání jazyka staročeských památek, jehož hlubokým znalcem a vykladačem se právě Gebauer stal. V tom jej následoval jako jeho nejvěrnější žák v oblasti zkoumání staré české literatury a jejího jazyka F. Ryšánek.

V našem příspěvku se soustředíme — vzhledem k základnímu zaměření našeho časopisu — na charakteristiku Gebauerových prací o českém jazyce spisovném, především soudobém. Gebauerovo dílo představuje etapu zejména ve vývoji českého mluvnictví. Je reprezentováno především Historickou mluvnicí jazyka českého; za Gebauerova života vyšly tři svazky: I. Hláskosloví (1894), III. Tvarosloví 1. Skloňování (1896), 2. Časování (1898). Skladbu (jako IV. díl) vydal z rukopisné pozůstalosti v r. 1929 F. Trávníček (nezpracováno však zůstalo kmenosloví, které měl obsáhnout II. díl). Jako mluvnice vědecká zpracovává tato mluvnice historický vývoj mluvnické stavby českého jazyka (nejen spisovného) od jeho počátků až po současnost.

Naše pozornost však bude upřena na Gebauerovy mluvnice školské a praktické. Ty představují mezník v studiu a poznávání českého spisovného jazyka, jsou v nich zjišťovány a formulovány zákonitosti, o jejichž významu i pro praktické potřeby byl Gebauer — jak jsme výše uvedli — přesvědčen. Představu o tom, jakou úlohu měly a jak ovlivňovaly po dlouhou dobu jazykovou praxi i vyučování [174]českému jazyku, získáme, připomeneme-li si v souvislosti s jejich zpracováním a vydáváním některé konkrétní údaje. Gebauerovo zpracování školské (a praktické) mluvnice vyšlo postupně ve třech verzích:
1. Mluvnice česká pro školy střední a ústavy učitelské (ve dvou svazcích): I. Nauka o slově (1890), II. Skladba (1890);
2. Příruční mluvnice jazyka českého pro učitele a studium soukromé (1900);
3. Krátká mluvnice česká (pro 1. třídy škol středních, 1891).

Tyto mluvnice, mající různé určení i rozsah, vycházely už za Gebauerova života v dalších vydáních. Sloužily však i po Gebauerově smrti dlouho školské a veřejné praxi v přepracováních, která významnou měrou do původních Gebauerových textů zasahovala (vzhledem ke změnám v jazyce samém i v jeho teoretickém poznávání): V. Ertl nově zpracoval Mluvnici českou (1914, poslední, 9. vydání je z r. 1926) a Krátkou mluvnici českou (1916, poslední, 11. vydání je z r. 1928), F. Trávníček upravil Příruční mluvnici jazyka českého (1925, poslední, 6. vydání je z r. 1939).

Naší pozornosti zaslouží však v této souvislosti už Gebauerův spisek z r. 1876 Uvedení do mluvnice české. Zachoval si i dnes svou aktuálnost, především pokud jde o výklady v úvodní a závěrečné části, právě ve vztahu k otázkám vyučování mateřskému jazyku.[8] V krátkém úvodu ukazuje totiž Gebauer na potřebu základních obecných výkladů o jazyce a zdůrazňuje, že si je musí osvojit každý, kdo chce prohloubeněji proniknout do mluvnických studií. Zároveň vyslovuje názor, že jazyk mateřský a jeho mluvnice se musí stát základem všech studií mluvnických. Výslovně pak uvádí, že obecné výklady o jazyce jsou vhodné, ba nutné i pro školní výuku, zvláště ve vyšších třídách škol středních a ve školách učitelských. Soudí, že jsou i mládeži snadno pochopitelné a pro ni zajímavé a svoje přesvědčení podtrhuje i ostrým závěrem, „že se děje vzdělání obecnému a zvláště mluvnickému tím větší újma, čím méně si školy takových výkladů hledí.“

Gebauerovo přesvědčení o potřebě přiměřeného obecného vzdělání o jazyce při výuce mateřského jazyka ve škole vedlo jistě k tomu, že výklady z Uvedení zařadil později i do svých mluvnic, do Mluvnice české a do Příruční mluvnice jazyka českého, a to do závěrečného oddílu nazvaného Výklady všeobecné pro hlubší poznání jazyka a mluvnice. Pokud jde o poměr obecných výkladů z Uvedení ve vztahu [175]k jejich upravenému zpracování v Gebauerových mluvnicích, zaslouží naší pozornosti drobné úpravy, obsahové i formální, které Gebauer provedl v uspořádání i v názvech prvních paragrafů. V Uvedení jsou první čtyři paragrafy rozčleněny takto: § 1 Sdělování myšlenek a řeč, § 2 Jazyk a mluvnice, § 3 Věta, slovo, kmen a kořen a jejich význam, § 4 Rozdělení mluvnice. V mluvnicích jsou výklady staženy do tří paragrafů, náplň výkladů je v podstatě stejná, uspořádání je však propracovanější a systematičtější: v paragrafu prvním se diferencuje jazyk a řeč, v druhém je výklad soustředěn na základní jednotky jazyka, za něž se pokládají slovo a věta (je to ve shodě s rozdělením mluvnických výkladů do dvou dílů: do nauky o slově a nauky o větě, totiž větosloví, jako 1. části skladby). Ve třetím paragrafu se podává utříděný výklad o nauce o jazyku a jejích částech (slovník a mluvnice) a o rozdělení mluvnice. Obsah dalších paragrafů je v Uvedení i v mluvnicích stejný: podávají se výklady o hláskách a jejich roztřídění, o jazykových změnách a jejich příčinách, o roztříděnosti jazyků, o nářečním rozlišení českého jazyka a o historii jazyka. Samostatná pozornost se věnuje písmu, pravopisu obecně i pravopisu českému a jeho historii.

V Ertlově zpracování Gebauerovy Mluvnice české (z r. 1914) ani ve vydáních dalších však tyto obecné výklady obsaženy nejsou. Naproti tomu je ponechává — zčásti změněné — ve své úpravě Gebauerovy Příruční mluvnice jazyka českého z r. 1925 F. Trávníček. Ten ovšem velmi oslabuje úvodní výklady, z původních čtyř paragrafů zůstává jen jeden: mluví se v něm o rozdělení mluvnice na čtyři části, nově se však rozlišuje mluvnice podle metody zpracování na statickou, historickou a srovnávací; v stručném výkladu o slovníku se připomíná sémaziologie (sémantika) a uvádějí se druhy slovníků, statický, historický a dále etymologický slovník. Do závěrečné části pak Trávníček vkládá nově jako svůj souhrnný teoretický doplněk stručný výklad o správnosti nové spisovné češtiny (doplňuje tak poznámky o správnosti jednotlivých mluvnických jevů, které jsou uváděny ve výkladech o příslušných jevech).

Skutečnost, že Ertl nepojal Gebauerovy obecné výklady o jazyce do svého zpracování Mluvnice české, můžeme vykládat tím, že některé z nich už ztratily v době, kdy Ertl Mluvnici přepracovával, svou vědeckou aktuálnost a že z hlediska jejich obsahu a pojetí jim Ertl ani z hlediska didaktického nepřikládal důležitost. Na druhé straně je však třeba vyzvednout, že se zásadní myšlenky Gebauerovy, vyslovené v Uvedení, o potřebě a vhodnosti obecných výkladů i v mluvnicích Školských zcela nevzdal. Realizoval ji však v jiném zaměření a v obsahovém zúžení. Do 1. dílu svého přepracování Mluvnice české zařadil totiž do úvodu své nově pojaté výklady o jazyce spisovném a jeho poměru k jazyku obecnému a k nářečí. Tyto výklady svědčí o tom, co považoval Ertl za aktuální z hlediska vědeckého i školského a jak se v nich odráží nové myšlenkové proudění lingvistické.

[176]V úvodních kapitolách podává Ertl výklad a charakteristiku obecných pojmů spisovný jazyk, obecný jazyk a nářečí, které se dnes zahrnují do komplexního sociolingvistického pojmu jazyková situace. Ertlova vymezení těchto pojmů na základě určujících rysů jsou v dané době průkopná a podržují si svou podnětnost i dnes, kdy jim lingvistika v různých centrech věnuje značnou pozornost v souvislosti s měnící se jazykovou situací i v souvislosti s řešením aktuálních problémů jazykové kultury. Tak spisovný jazyk vymezuje Ertl na základě těchto rysů: je to společný dorozumívací prostředek mezi všemi příslušníky českého jazyka, je jednotný a soubor jeho prostředků („všechen jeho poklad“) je uložen „v dobrých výtvorech“ českého písemnictví. Ve vztahu k staršímu formulačnímu pojetí spisovného jazyka jako jazyka umělého (tak i u Gebauera), k němuž se kriticky stavěla nová teorie spisovného jazyka od let třicátých, volí Ertl formulaci jinou, řekněme opatrnější: spisovný jazyk je mu „zevním a umělým pojítkem všech nářečí a všech příslušníků jazyka českého“. Tato určení („zevní a umělé pojítko“) stojí v protikladu k určení rysů, jimiž se vyznačují nářečí: i u dialektů, které mají mnoho osobitých rysů, je mnoho význačných znaků společných, kterými se spojují v jediný celek, a ten se souhrnem těchto společných znaků liší od jiných jazykových celků (národních), např. od jazyka polského nebo ruského. U nářečí jde pak podle Ertla o pojítko vnitřní a přirozené. — Gebauer vymezoval spisovný jazyk (v Uvedení i v Mluvnici české) především z hlediska diachronního. Jeho základem bylo nářečí „pražské“, protože i počátky českého písemnictví byly spojeny s Prahou, kde se od pradávna soustřeďoval český duchovní život; na spisovný jazyk však působila v dalším vývoji i nářečí jiná. „Nářečí spisovné“ bylo však více uměle pěstováno a vzděláváno než nářečí obecná. Spisovný jazyk český podle Gebauera „nesouhlasí úplně se žádným obecným nářečím českým“, nýbrž jeví se jako jazyk, který vyrostl z jejich středu, ale je přitom uměle vypěstovaný. I u Gebauera se poukazuje na „umělé“ pěstování, vzdělávání (tedy kultivování) spisovného jazyka, kdežto obecná nářečí podléhají jen přirozenému vývoji.

Jazyk obecný charakterizuje Ertl z vývojového hlediska jako míšení jazyka spisovného s nářečím. Pozornosti zaslouží i dubletní označení, které Ertl pro obecný jazyk uvádí, tj. jazyk konverzační. Na okraj toho připomínáme, že v některých současných německých pracích se uvádí paralelní německý termín Konversationssprache jako funkční ekvivalent dnešního českého termínu hovorový jazyk. Pro [177]obecný jazyk je v němčině vžité základní označení Umgangssprache. Pro hovorový jazyk se však běžně užívá termínu Alltagssprache.

Jako určující rysy obecného jazyka uvádí Ertl tyto: a) je rozšířen hlavně v městech; b) od spisovného jazyka se liší zprav. jen větší volností a jednoduchostí, jde tedy o rysy, jimiž se vždy vyznačuje řeč mluvená proti řeči knižní; zjednodušení se projevuje ve výslovnosti (konkrétní doklady, které Ertl uvádí, např. výslovnost [praský] = pražský, [ved] = vedl, jsou znaky obecné češtiny „pražské“), v tvarosloví a skladbě; c) jazyk obecný je dále stručnější a úspornější (i dnes uvádíme jako charakteristický rys obecného jazyka výrazovou ekonomičnost, např. ve formacích univerbizačních); Ertl spojuje tento rys s tím, že obecný jazyk jako jazyk mluvený má na rozdíl od jazyka knižního, psaného, k dispozici doprovodné prostředky zvukové, gestické a situační, které podporují porozumění; d) do obecného jazyka nepronikají změny a opravy, které se někdy uměle zavádějí v jazyce spisovném (srov. o takovýchto zásazích, podle Gebauera nemístných, do spisovného jazyka a o poměru J. Gebauera k nim dále na s. 179n.).

Jazyk spisovný je především jazyk knižní a psaný; Ertl se však zmiňuje i o jeho formě mluvené a charakterizuje různá prostředí, situace a podmínky, v nichž se ho v této formě užívá (zajímavá je i zmínka o tom, že to bývá spíše v náladě klidné než v rozčilení, jde tedy už o vázanost na mluvčího a jeho duševní stavy). Z podobných hledisk charakterizuje Ertl diferenčně i sféry užívání jazyka obecného a nářečí. Zmiňuje se i o užívání (řídkém a výjimečném) těchto útvarů v písemnictví; užívá se jich tam z důvodů uměleckých, pro „výraznější charakteristiku a pro sytější zabarvení“. Všechny tyto Ertlovy formulace ukazují už na nové chápání těchto otázek a na komplexnější a propracovanější přístup k dané problematice. Jsou tam už náznaky přístupu sociolingvistického a uplatnění hlediska stylistického (srov. např. pozornost k prostředí městskému, vytčení komunikačních sfér užívání jazykových útvarů, charakteristika funkcí při využití obecného jazyka a nářečí v literatuře ap.).

Vraťme se však ještě ke zpracování Gebauerových soustavných mluvnic školských a praktických a připomeňme si, jaké stanovisko k nim zaujímala česká jazykověda od třicátých let. Nemáme ovšem na mysli mluvnickou teorii, na níž mluvnice stavěly, ale jejich stránku kodifikační (z hlediska vztahu kodifikace k reálné normě spisovné existující v soudobých textech) a složku exemplifikační, tj. jaké doklady [178]byly v mluvnicích na jednotlivé jevy uváděny. Pokud jde o hodnocení stránky kodifikační, shodují se názory v podstatě v tom (i když je vyslovují autoři stojící na rozdílných teoretických stanoviscích), že je Gebauerova kodifikace značně archaizující. Na tento její charakter poukázal v podrobné dokumentaci B. Havránek ve Vývoji spisovného jazyka českého z r. 1936. V podstatě stejně vyznívá i obecné kritické hodnocení ve stati J. Hallera zařazené do sborníku Slovanské spisovné jazyky v době přítomné (Praha 1932, s. 32): „zcela v zajetí historismu je (Gebauer) v svých mluvnicích praktických. Svědčí o tom i vzorné příklady, jimiž provází své výklady a svá mluvnická pravidla.“[9]

Velmi podrobně a zasvěceně se Gebauerovými mluvnicemi po těchto stránkách zabýval i Kv. Hodura v čl. Jan Gebauer a český spisovný jazyk (NŘ 40, 1957, s. 185—194). Charakteristické rysy Gebauerova zpracování a hodnocení mluvnických jevů i s jejich exemplifikací Hodura nejen určuje a popisuje, ale také je vykládá se snahou o pochopení jejich motivace i o porozumění Gebauerovým postojům. Tak např. připomenutou už skutečnost — nadměrné uvádění dokladů z jazyka staročeských památek — vysvětluje a zčásti i ospravedlňuje Hodura tím, že se v tom zračí i zaujetí pro ně plynoucí z usilovného studia staročeských památek v období rukopisných bojů, kdy vybrané doklady sloužily Gebauerovi jako argumenty proti pravosti Hankových podvrhů. K jiné skupině dokladů, kterými Gebauer ilustroval v mluvnicích jednotlivé jevy, patří podle Hodury přísloví, pořekadla a různá ustálená rčení. I ty mají často charakter archaický, ale ukazují někdy i na pramen jazyka obecného. Na podporu jejich užití v Gebauerových mluvnicích můžeme uvést i argument didaktický: svou gnómičností, a tím i snadnou zapamatovatelností plnily dobře i funkci vzorových syntaktických schémat, podobnou té, kterou mají v tvarosloví trvale vzory, vzorová jména a slovesa. Závažnost i obecnější platnost soudů vyslovených v této Hodurově stati je podepřena také tím, že je vyslovuje jako pamětník na základě přímého poznání dané historické jazykové a metodologické situace i Gebauerovy individuality [179]a zároveň také jako jeden z těch lingvistů, kteří se v letech dvacátých a třicátých v pracovních diskusích v tehdejší kanceláři Slovníku jazyka českého podíleli na kladení základů nové teorie spisovného jazyka.

Při charakteristice uvedených stránek Gebauerových mluvnic byla však vedle shodného konstatování rysů negativních vyzvednuta jednoznačně kladně Gebauerova zásluha o to, že školská mluvnice „učinila přítrž jisté anarchii — ne tak jazyka spisovného, ale nepovolaných jeho oprávců“ (Havránek, s. 122). Podobně Haller uvádí, že 3. vydání Brusu (z r. 1894) opravilo proti vydáním dřívějším mnoho omylů v tvarosloví a pravopise a že je to zásluhou mluvnice Gebauerovy a jiných jeho prací.

4. Dostáváme se tak k té složce Gebauerovy činnosti, které se věnoval v letech devadesátých a kterou můžeme označit jako zasahování teoretika do vývoje spisovného jazyka soudobého. Přímo se k této činnosti vážou populárně psané příspěvky Šetřme jazyka spisovného (uveřejněno v Kalendáři učitelstva českoslovanského na r. 1893, s. 114—122) a Některé novoty v češtině spisovné (Listy filologické 21, 1894, s. 212—218). Významná je po této stránce i předmluva k 1. dílu Mluvnice české (z r. 1890), kde se už konkrétně připomínají některé mylné opravy, které byly ze strany oprávců vnášeny do spisovného jazyka, a stanoví se zároveň některá kritéria jazykové správnosti. Tuto složku Gebauerovy činnosti pak uzavírá předmluva k praktické pomůcce, nazvané Pravidla hledící k českému pravopisu a tvarosloví s abecedním seznamem slov a tvarů (1902), která představuje oficiální kodifikační příručku mající úřední ministerské schválení. Gebauer sám napsal vedle předmluvy i teoretické kapitoly úvodní, jinak však se podíleli na zpracování příručky i další, především školští pracovníci.

Ve všech těchto pracích, určených praktickým uživatelům spisovného jazyka, ale zvl. také učitelům, se Gebauer opakovaně a mnohdy velmi důrazně vyslovuje proti umělému zasahování do spisovného jazyka a proti vnášení novot nemístných a nesprávných — jak říká — ze strany některých teoretiků.[10] Opakující se určující přívlastky, kterých [180]přitom užívá („je třeba bránit se opravám mylným a novotám zbytečným, nemístným nebo dokonce nesprávným a chybným“), svědčí o velkém rozhorlení, které jeho soudy doprovází; jeho projevem je i užití silně expresívního označení nešvary, které pak proniklo i do slovníku novějších brusičů.

Na základě všech těchto prací i s přihlédnutím k některým odůvodněním hodnotících určení v školských mluvnicích můžeme vyvodit souhrnně tyto zásady a kritéria správnosti, na nichž se Gebauerovy kritické výtky zakládaly. Je to především důraz na staletou spisovnou tradici od nejstarších dob; tuto tradici staví proti spekulaci některých nových oprávců. Rozsah tradice je ovšem podle situace odstupňováván, vlastní její jádro tvoří tradice novočeská, do níž Gebauer počítá tradici doby nedávno minulé; reprezentují ji klasičtí spisovatelé jako Jungmann nebo Palacký. Zmiňuje se i o starších spisovatelích doby současné. Vedle tradice spisovné je ovšem významným kritériem správnosti i shoda s jazykem obecným.

Gebauer pracuje také s důležitým pojmem-termínem úzus (spisovný), vedle něhož uvádí jako synonymní i označení domácí: užívání, obyčej, způsob. Tento pojem má v české jazykovědě ještě starší tradici; setkáváme se s ním už u J. Dobrovského, zvl. v jazykových kritikách soudobé literární tvorby, které uveřejňoval ve svých časopisech.[11] Obecný jazykový obyčej (der allgemeine Sprachgebrauch) je pro Dobrovského hlavním kritériem jazykové správnosti. Opírá se o něj — jako později Gebauer — ve svých vystoupeních proti dobovému individuálnímu novotaření a proti jazykové libovůli jednotlivců. V období pogebauerovském přispívá k propracování pojmu úzus zvláště V. Ertl. Do dějin české jazykové kultury vešel především ve spojení s pojmem tzv. dobrého autora, který Ertl vymezil v článku Dobrý autor zařazeném později do souboru Ertlových statí Časové úvahu o naší mateřštině (Praha 1929, s. 42—58). S pojmem „dobrého autora“ pracoval už ovšem v různých kontextech a s rozdílným specifikujícím označením také J. Gebauer. Na doklad toho můžeme uvést např. tento Gebauerův výklad o jmenných tvarech adjektiv v 2. dílu Mluvnice české (2. vyd. 1894, s. 81): ,.Co se jich (jmenných tvarů adjektiv) zachovalo a co v jazyce spisovném zachovávati dlužno, učí úzus (obyčej. způsob) dobrých spisovatelův. Toho se sluší držeti. Co jest přes tu míru, nejsou archaismy, nýbrž rčení strojená, kterých do jazyka spisovného uváděti [181]nesluší. Nikdo nepíše, že strom jest velik nebo pole veliko, pročež nemá se také psáti, že zahrada je velika nebo stromy jsou veliky atp.“

Důležitým rysem spisovného jazyka je jeho ustálenost. Gebauer podtrhuje význam ustálenosti jako kritéria správnosti v kodifikační činnosti. V úvodu k Pravidlům z r. 1902 výslovně uvádí: „Co se týká tvarů, tu držíme se přísně toho, co se v jazyce spisovném samo vyvinulo a ustálilo.“ Požadavek ustálenosti je pro něho důležitým argumentem také tehdy, když vystupuje proti zásahům některých teoretiků, kteří mění „ustálené věci jazyka spisovného, nikoli podle norem správnosti, nýbrž podle svých chutí“ a porušují tak stabilitu spisovného jazyka. Z hlediska dalšího vývoje názorů na tyto otázky je třeba připomenout vypracování pojmu tzv. pružné stability jako důležitého požadavku kultury jazyka.[12]

Za přirozené z hlediska vývoje jazyka považuje Gebauer i jisté kolísání spisovného úzu. V této souvislosti se znovu podrobnějším výkladem vrátíme k předmluvě Pravidel z r. 1902. Gebauer tam rozlišil kodifikaci (užijeme-li tohoto dnes vžitého termínu) jevů tvaroslovných a pravopisných. U jevů pravopisných považuje ža žádoucí, „aby zavládla a co nejvíce panovala stejnost“ (tj. jednotnost); připojuje však důležitý dodatek, že pokud se této stejnosti v dané době ve všem a v úplnosti nedosáhne, bude „třeba nechávati nějakou volnost, třeba jen pro dobu přechodní, než se úzus na tom nebo onom ustálí“. Důsažnost této Gebauerem výstižně formulované zásady vynikne, připomeneme-li si, že byla plně realizována při úpravě českého pravopisu v r. 1957, kdy bylo pro přechodnou dobu kodifikováno dvojí psaní některých typů přejatých slov (např. psaní s i z v slovech jako poezie i poesie, realizace i realisace). Gebauer sám ilustruje tuto zásadu uvedením některých konkrétních případů, v nichž se v Pravidlech z r. 1902 ponechává volnost a připouští se dvojí způsob psaní; jde zvláště o psaní slov tvořených příponou -tel (zasílatel i zasilatel) a o infinitivy sloves předponových typu vypíti i vypiti. U těch Gebauer v předmluvě připomíná, že tu jde už o směřování k stejnosti, a to ve prospěch psaní s délkou. Jak připomněl už B. Havránek, další pogebauerovská vydání Pravidel se od této zásady připouštění dvojích podob, resp. dvojtvarů v mnoha případech na škodu věci odchýlila.

5. Zbývá nám nyní zmínit se alespoň stručně o některých Gebauerových obsáhlejších statích zásadního významu, které teoreticky a ve [182]své době průkopným způsobem osvětlovaly dílčí mluvnickou problematiku, především syntaktickou, a které přes své východisko historické a soustředění zvl. na starou češtinu měly značný význam i pro chápání a hodnocení daných jevů i ve spisovné češtině soudobé (odrazilo se to i na jejich učebnicovém zpracování v školské mluvnici). Zároveň však chceme doložit, jak se při řešení dané problematiky ze strany Gebauerových žáků, popř. dalších lingvistů projevilo aktivní rozvíjení Gebauerova dědictví a odkazu.

Ukážeme to na třech závažných jevech a problémech, kterým věnoval Gebauer a jeho pokračovatelé v zásadních mluvnických statích velkou pozornost. V r. 1883 uveřejnil Gebauer v Listech filologických a pedagogických obsáhou stať O negaci, zvláště staročeské (s. 240—275). E. Smetánka hodnotil v nekrologu uveřejněném v Listech filologických v r. 1907 Gebauerovo rozlišení negace kvalitativní a kvantitativní, které v uvedené stati podal, jako „veliký samostatný nález, který sahá daleko za hranice češtiny a slovenštiny“. Významný rozvoj a prohloubení v řešení této závažné a složité problematiky představuje pak především monografická práce J. Vachka Obecný zápor v angličtině a češtině (Praha 1947). Autor v ní podrobně rozlišuje a systematizuje typy vyjádření negace v češtině (i se zřetelem k jejich vývoji a v konfrontaci s jazyky jinými, zvl. s angličtinou).

I druhá obsáhlá práce Gebauerova z tohoto období, nazvaná Skladba adjektiva českého, zvláště staročeského (Listy filologické 13, 1886, s. 371—425), hodnocená v nekrologu J. Zubatým jako „vysoce významná“, zasáhla podnětně do vývoje českého mluvnictví a svým způsobem i do spisovné jazykové praxe. I na ni se váže už zmíněné rozvíjení tradic, a to v stati V. Ertla O tvarech českého přívlastku (NŘ 2, 1918, s. 97—106). Ertl se v úvodu dovolává Gebauerova zásadního článku o této problematice a jeho význam vidí v tom, že Gebauer ukázal, jakým bohatstvím příd. jmen vládla stará čeština a „jak přerozmanité vztahy logické mezi pojmem určeným a určovaným dovedla jimi vyjadřovati“. Zároveň však kriticky připomíná vzhledem k některým negativním jevům v současné spisovné praxi, že „by bylo výstřelkem opačným, chtíti přenášeti poměry staročeské do jazyka nynějšího. Jazyk jako všechno živé jest v ustavičném vývoji“. Ertl zde pracuje — jako i v některých jiných případech — s důležitým pojmem tendence jazykového vývoje (ten ovšem nebyl cizí ani Gebauerovi). Má na mysli skutečnost, že obecná zásada zjištěná na základě výskytu určitých jazykových jevů v úzu neplatí zprav. naprosto důsledně, nýbrž [183]že se objevují i odchylky. Názorný příklad o pojímání správnosti ze strany V. Ertla, pokud jde o rozdíl mezi přívlastkem adjektivním a neshodným substantivním, podává tento Ertlův závěr: „Básnické sbírce, nedávno založené, byla učiněna výtka, že si dala nesprávné jméno Hovory básníků místo správnějšího Hovory básnické. Snad neprávem, neboť správné je to i ono. Záleží jen na tom, co chce kdo říci: hovory básnické mohou se vésti i bez básníků a hovory básníků mohou býti i bez poesie. Neruda dobře cítil ten rozdíl, a proto on nazval svou básnickou knihovnu Besedy poetické“.

Další jev, v jehož podrobném zpracování se hlásí Ertl ke Gebauerovi a zároveň jeho dědictví podstatnou měrou rozvíjí,[13] je jeho výklad o nominativu a instrumentálu přísudkovém v článku nazvaném Je voják, či je vojákem (NŘ 6, 1923, s. 289—313). Gebauer nezpracoval sice tuto problematiku v samostatném článku jako v případech předchozích, ale zájem o ni byl u něho trvalý a patřil podle svědectví Kv. Hodury k jeho koníčkům. Ve své pedagogické činnosti např. vytýkal případy nadměrného užívání instrumentálu jako káva je dobrou a vyslovoval se o nich — jak říká Hodura — se značnou jízlivostí, která jinak byla u něho velmi vzácná. Podrobně však probral Gebauer ten jev v Příruční mluvnici jazyka českého na základě rozboru materiálu a s vysledováním hranic mezi instrumentálem a nominativem u přísudkového adjektiva a substantiva. Podle vyjádření F. Trávníčka, který připravil z rukopisného materiálu Gebauerova k tisku Skladbu jako poslední díl Historické mluvnice jazyka českého, je skladba v Příruční mluvnici zpracována podle rukopisné skladby historické, ovšem tak, že v ní Gebauer užil jen to, co bylo potřebí „pro pozitivní popsání a poznání novočeského jazyka spisovného“. Můžeme proto z hlediska důkladnosti zpracování stavět Gebauerovy výklady o uvedených jevech v Příruční mluvnici — přes jejich větší stručnost a učebnicový charakter uspořádání i formulací — po bok samostatným statím o jiných zásadních jevech mluvnických. Ertl ve svém článku z Gebauera vychází a připomíná hned v úvodu, že Gebauer zavedl i termín doplněk, který se v české mluvnické terminologii drží. Na Gebauera se pak přímo odvolává, když potvrzuje platnost jeho normativní zásady pro praxi, že se u těch adjektiv, která nemají jmenný tvar v rodě [184]mužském, nemá užívat těchto tvarů ani v rodech ostatních a v plurálu. Na parafrázi Gebauerovy formulace o nadměrném užívání jmenných tvarů adjektivních (srov. výše s. 180) ukazuje i tento citát z Ertlova článku: „Užívá-li se jmenných tvarů adjektivních přes míru zde naznačenou, je to strojenost a se stanoviště ustálené praxe spisovné chyba“ (kurzíva A. J.).

Naše připomenutí Gebauerova odkazu můžeme uzavřít slovy, která při dvou příležitostech pronesl J. Zubatý. Už v nekrologu otištěném v Almanachu České akademie císaře Františka Josefa pro vědu, slovesnost a umění (18, 1908, s. 133—150) uvedl, že velké Gebauerovo dílo je „pobídkou pracovníkům nynějším i budoucím, aby doplňovali rysy, scházející ještě do úplného obrazu vývoje jazyka českého“. A v programovém článku v Naší řeči (11, 1927, s. 1—7) se k této myšlence vrátil slovy: „Mohl bych také vykládati o tom, jak jsem si stále určitěji uvědomoval, co je ještě věcí a otázek týkajících se dějin jazyka českého, které i po veliké práci, již jim věnoval zejména prof. J. Gebauer, vyžadovaly by náležitého prohloubení našich vědomostí“. A my bychom jen dodali, že můžeme slova J. Zubatého vztáhnout nejen na poznávání vývoje, ale českého jazyka vůbec a vyslovit pevné přesvědčení, že i současná česká jazykověda o všestranné prohloubení vědomostí o jazyce usiluje.

---

[1] Vzpomínky byly uveřejňovány i jinde; hlavní z nich jsou bibliograficky zaznamenány v monografii T. Syllaby Jan Gebauer, Praha 1986 (s. 240—244).

[2] F. Bílý, Z mých vzpomínek na Jana Gebauera, NŘ 3, 1919, s. 1—5, 41—47, 105—111, 167—175.

[3] Kv. Hodura, Mé vzpomínky na Jana Gebauera, NŘ 27, 1943, s. 32—36, 49—56.

[4] O těchto otázkách podrobně pojednává citovaná monografie T. Syllaby; jsou tam přetištěny i některé Gebauerovy stati, které se vážou k rukopisným sporům (s. 252—322).

[5] Srov. J. Petr, Gebauerův seminář pro slovanskou filologii, NŘ 63, 1980, s. 113—123.

[6] Listy filologické a pedagogické 1, 1874, s. 1—2.

[7] Srov. k tomu obsáhlé charakteristiky J. Petra v čl. Ke Gebauerovu pojetí jazyka, SaS 49, 1988, s. 3—29, a Jan Gebauer jako slavista. K 150. výročí narození, SaS 48, 1987, s. 259—277.

[8] Srov. A. Jedlička, Česká jazykověda a otázky jazykového vyučování, NŘ 40, 1957, s. 15—28.

[9] Obavu před archaizováním jazyka, bude-li se vycházet v mluvnickém zpracování jen ze starých autorů 16. stol., projevoval už autor Skladby jazyka českého (1855), Gebauerův univerzitní učitel a později velký odpůrce, M. Hattala. V ostrých polemikách s K. J. Erbenem obhajoval potřebu volit, zvláště v syntaxi, doklady i ze soudobých autorů (např. z B. Němcové, V. B. Nebeského, F. Palackého aj.). Srov. k tomu čl. A. Jedličky Živý odkaz díla M. Hattaly v účelové publikaci Martin Hattala, 1821—1903, vydané v Trstené r. 1971.

[10] Má na mysli takové jevy jako zakončení na -ť u podst. jmen typu kost, infinitivy sloves typu přijati místo přijmouti, vyžadování nesklonných tvarů přivlastňovacího zájmena její (např. 2. p. od její bratra atd.) aj. Neúspěšný byl však Gebauerův zásah týkající se skloňování zeměpisných jmen typu Zbraslav, Chrudim; Gebauer zde vyžadoval starší tvary 2. p. Zbraslavě, Chrudimě (v dnešním úzu zcela převažují dubletní tvary na -i, Zbraslavi, Chrudimi).

[11] Srov. A. Jedlička, Jazyková kritika u J. Dobrovského, SaS 14, 1953, s. 167—179.

[12] Srov. V. Mathesius, O požadavku stability ve spisovném jazyce, sb. Spisovná čeština a jazyková kultura, Praha 1932, s. 14—31.

[13] Ertlův významný přínos k řešení obecných otázek spisovného jazyka a jeho normy a kodifikace i k výkladu některých jevů mluvnických vyzvedli v NŘ u příležitosti Ertlových výročí Kv. Hodura (33, 1949, s. 47—49) a F. Daneš (58, 1975, s. 249—254).

Naše řeč, ročník 71 (1988), číslo 4, s. 169-184

Předchozí Hana Prouzová: Hamburger

Následující Jaroslava Pečírková, Milada Nedvědová: Přínos Jana Gebauera k historické lexikografii