Přínos Jana Gebauera k historické lexikografii

Jaroslava Pečírková, Milada Nedvědová

[Články]

(pdf)

-

I.

I když se Janu Gebauerovi nepodařilo plně splnit jeho směle vytčené cíle, přece stále s úctou a obdivem pohlížíme na výsledky jeho bádání a podivujeme se, jak mnoho toho v situaci tak nelehké dokázal vykonat. Dnes by se stěží našel jednotlivec, který by byl ochoten se pustit třeba jen do jedné z tak velkých syntetických prací, i když by mohl pracovat v nesrovnatelně snazších podmínkách osobních i společenských, než byly podmínky Gebauerovy. Když se v padesátých letech začalo v Ústavu pro jazyk český uvažovat o obnovení práce [185]na staročeském slovníku, bylo jasné, že to může být jen práce týmová, pro kterou se právě na půdě ČSAV mohly vytvořit ty nejvhodnější podmínky.

Gebauer si zpracování staročeské slovní zásoby původně za cíl nekladl. V úvodu ke Slovníku staročeskému píše, že ke slovníku byl veden jinými pracemi a že se k úkolu tak obsáhlému a náročnému neodhodlával snadno, neboť si byl dobře vědom, že obě již započatá velká díla o historické mluvnici a o staročeském písemnictví si vyžádají ještě hodně času i pracovního úsilí.[1], [2] Při své práci pociťoval ovšem potřebu staročeského slovníku velmi naléhavě, a to nakonec hlavní měrou přispělo k rozhodnutí vydat vedle Historické mluvnice jazyka českého i Slovník staročeský. V úvodu k němu (s. V) Gebauer také připomíná, že zpracování slovníku bylo mnohem obtížnější a časově náročnější, než se původně domníval. Život neposkytl Janu Gebauerovi dostatek času, aby své rozsáhlé vědecké dílo dokončil, jak se ostatně Gebauer v posledních letech života sám obával. O jeho nedokončeném Slovníku staročeském bylo již napsáno nemálo, kladného i kritického,[3] a není snadné přidat k tomu něco nového.

Je dobře známo, že Gebauer, i když si značnou část excerpt pořizoval sám, využíval při sbírání jazykového materiálu pomoci svých univerzitních posluchačů. Dosud však nebyl přesněji určen podíl jeho žáků a dalších spolupracovníků na přípravě slovníku i mluvnice. O excerpci jednotlivých staročeských textů si Gebauer vedl dosti podrobné záznamy na lístcích, a ty mu pak byly podkladem pro Vysvětlení zkratkův otištěné v 1. díle Slovníku staročeského s. IX—XXX. Tyto lístky jsou jako součást Gebauerova lístkového materiálu k nedokončené části Slovníku staročeského uloženy v Ústavu pro jazyk český ČSAV (oddělení lexikografie, úsek staročeský slovník).

Pokud je nám známo, tato část Gebauerovy pozůstalosti nebyla dosud podrobně prozkoumána, ačkoliv z těchto lístků lze udělat řadu závěrů o Gebauerově práci na přípravě slovníku. Obsahují totiž nejen stručnou charakteristiku staročeské památky s jejím časovým zařazením a informace o rukopisném dochování, edicích a literatuře, tedy ty údaje, které Gebauer zredigoval pro tištěnou podobu svých zkratek a jež jsou tedy vydány, ale i Gebauerovy poznámky s časovým údajem, [186]kdy památku studoval a excerpoval, zda ji pro něj excerpoval někdo jiný, kdo a kdy, zda k ní zadal seminární práci a většinou i kdy a komu. Často na lístku najdeme i poznámky ke kvalitě získané excerpce a připomenutí, co je třeba pro další práci doplnit, nač se musí při zpracování dát pozor, co opravit atp. Následuje i časový údaj (někdy jen rok, jindy přesné datum) o zpracování excerpce a zařazení do materiálu. Z toho je patrné, že Gebauer tu excerpci, kterou neprováděl sám, vždy probíral a zřejmě ji do svého materiálu zařazoval po určité selekci, aby se mu nehromadily duplikátní lístky.[4] Občas ukládal pro kontrolu stejnou excerpci i dalšímu posluchači[5] nebo zadával k podrobnější excerpci památku, kterou již excerpoval sám, když se mu zdálo, že by si zasluhovala větší pozornosti. Studentů, kteří takto při zpracování seminárních prací nebo jen jako účastníci semináře byli Gebauerovými pomocníky při budování materiálové základny jeho prací o mluvnici a slovní zásobě staré češtiny, je celá řada; mnozí z nich prováděli excerpci pro Gebauera i několik let a ve spolupráci s ním pokračovali i po ukončení studií. Nejsou ojedinělé případy, že právě zde byl probuzen zájem, který pak přetrval řadu let nebo se stal celoživotním, jak tomu bylo u mnoha jazykovědců, dialektologů, literárních historiků, editorů ap. Gebauerovy vědecké školy.[6]

Pokud jde o seminární práce, máme možnost srovnání s Gebauerovými podrobnými zápisy o vedení a průběhu semináře v každém semestru, které jsou pod označením Slovanský seminář 1880—1905 součástí Gebauerovy pozůstalosti uložené v literárním archívu Památníku národního písemnictví.[7] Toto srovnání ukazuje, jak měl Gebauer stále na mysli konečné cíle své vědecké práce. V bohemistické části svého semináře systematicky a plánovitě zadával celou řadu seminárních [187]prací na nejrůznější staročeská témata, s jejichž pomocí prohluboval vlastní poznatky a upřesňoval a korigoval své závěry.[8]

Kromě toho soustavně sledoval edice staročeských textů, knižní i časopisecké, a i když je zpravidla sám studoval značně detailně (častokrát včetně porovnání s rukopisem), i pak prací v semináři doplňoval a ověřoval vlastní studium. Z časových údajů na jeho lístcích ke staročeským pramenům vidíme, že edice studoval bezprostředně po publikování a seminární práce k nim zadával nebo texty v semináři četl v následujících semestrech.[9] Protože si byl dobře vědom toho, kolik památek staročeské literatury zůstává běžně nepřístupných v rukopisných fondech knihoven, usiloval v semináři také o pomoc v tomto směru.[10] I když řadu staročeských textů z pražských rukopisných sbírek nepochybně prostudoval alespoň v počáteční fázi sám, zadával je v semináři k dalšímu důkladnějšímu prozkoumání a v neposlední řadě také podněcoval k jejich vydávání (vedle své vlastní ediční činnosti, která nebyla právě malá).[11] Drobných časopiseckých edic i obsáhlejších edic publikovaných knižně, které byly Gebauerem inspirovány a také podporovány, bychom napočítali desítky a většinou pocházejí od těch jeho žáků, kteří byli pilnými excerptory pro staročeský slovník i mluvnici.[12] Obvyklé jsou případy, že se posluchač zabýval staročeským textem v semináři, zároveň jej pro svého učitele excerpoval a výsledky své práce pak publikoval v edici textu nebo v odborném článku, popř. i ve větší studii. Je však těžké rozhodnout, co bylo na prvém místě, zda přímý zájem posluchače nebo úkol Gebauerem stanovený a zadávaný v semináři již předem s úmyslem využít jej k rozhojnění vlastního materiálu. Některá excerpta ve slovanském semináři vznikala jistě na Gebauerovu objednávku, ale není [188]pravděpodobně málo ani těch, která vznikla spontánně z iniciativy posluchačů.

Lístky ke svým jazykovým pramenům si Gebauer zakládal průběžně v postupu své práce. Z časových údajů na lístcích je vidět, že tato kartotéka vznikala od poloviny let sedmdesátých, kdy se již Gebauer intenzívně věnoval materiálové přípravě staročeské mluvnice i slovníku. Toto období usilovného sbírání materiálu pro obě díla trvalo asi 10 let a právě z této doby pochází většina lístků Gebauerova seznamu pramenů. Z počátku převažuje jeho vlastní excerpce a postupně přibývá excerpce jeho žáků.[13] Výrazně menší je Gebauerův podíl na excerpci v devadesátých letech, kdy připravoval k vytištění I. a III. díl Historické mluvnice jazyka českého a psal své školní mluvnice. Pak se jeho zájem ke slovníku zase vrací. Od r. 1899 Gebauer pracuje na definitivní podobě slovníku a v r. 1901 začíná po sešitech Slovník staročeský vydávat.

Téměř všechny lístky seznamu pramenů jsou psány Gebauerovou rukou, jen výjimečně jsou mezi nimi lístky, které Gebauer dostal od posluchače zároveň s excerpcí a použil je i zde. Jinak měl již lístek většinou v kartotéce založen, když excerpci zadával a přijímal. Průběžně si na lístcích podle potřeby doplňoval nové údaje, a když chystal vydání slovníku, podrobil tento lístkový seznam pramenů určité revizi a výrazněji ho doplnil.

II.

Prvním pracovním projektem oddělení pro dějiny českého jazyka, které bylo v Ústavu pro jazyk český zřízeno v r. 1948, bylo pokračovat v zpracování a vydání staročeského slovníku. Mělo k dispozici lístkový materiál z Gebauerovy pozůstalosti a dále lístkový materiál z pozůstalosti J. Zubatého, který obsahuje vedle dokladů z nové češtiny, nářečí a slovenštiny i příklady na lexikální jevy staročeské. Šlo o to, tyto materiály od písmene N do konce abecedy poněkud utřídit a co nejrychleji vydat. Ačkoliv po smrti E. Smetánky v r. 1949 přibyl soubor více než 400 rukopisných dílčích slovníků k staročeským památkám, vypracovaných v státních pracích jeho posluchači a velmi rozdílných co do odbornosti a spolehlivosti, ukázalo se už na samém začátku sestavování těchto materiálů, že chybí především to, co J. Gebauer doplňoval přímo do autorského rukopisu konkrétních slovníkových hesel, tj. jak další doklady, které dodatečně dohledával na zá[189]kladě své obdivuhodné znalosti staročeských (dále stč.) památek, tak i jeho nevšední celkové vědomosti o starším jazyce.

Podrobným rozborem vydané části Gebauerova Slovníku staročeského i zachovaného lístkového materiálu a konkrétním ověřováním se zjišťovala rovnoměrnost zachycení jednotlivých chronologických vrstev slovní zásoby 14. a 15. stol. Omezení, vytčené Gebauerem v předmluvě k Slovníku staročeskému, že chce, „aby obsahoval všecku lexikální látku památek do polovice stol. 14. incl., skoro všecko ze sklonku stol. 14. a všecko důležitější z 15., ano i z počátku 16. stol.“,[14] se v novější lexikografické praxi jevilo jako citelné mezery. Poměrně málo excerpt bylo v Gebauerově materiálu nejen z českých spisů Husových, ale i Jakoubkových, Příbramových, Rokycanových, Korandových a jiných autorů z doby husitské a pohusitské. Doplnit však bylo třeba i doklady ze slovní zásoby 2. poloviny 14. stol., např. ze spisů Štítného, překladu díla Waldhauserova a některých jazykově zajímavých dobových překladů děl nábožensko-vzdělavatelných (např. Ráj duše, připisovaný Albertu Velikému, Výklad na Matoušovo evangelium Mikuláše z Lyry aj.). Pokud jde o literární žánry, převažovala u Gebauera výrazně excerpce z krásné literatury a spisů nábožensko-vzdělavatelných na úkor poměrně četných zachovaných stč. textů z oblasti přírodovědné a právnické. Bylo proto třeba podrobněji excerpovat stč. lékařské, léčitelské i alchymistické spisy a doplňovat materiál i ze spisů právnických (např. Výklad na právo země České Ondřeje z Dubé, Právo královské horničie, překlady saského a švábského práva aj.). Především se však zjistilo, že je v Gebauerově materiálu velmi řídce zachycen jazyk listin a korespondence. Nově vydaný souborný Listář a listinář Oldřicha z Rožmberka, ale též Listář královského města Plzně aj., spolu s excerpcí z Archívu českého obohatily nový materiál a zaplnily tak mezeru. Rovněž bylo nutno si uvědomit, že rozsah i obsah dochované stč. slovní zásoby souvisí i s tematickými okruhy, zastoupenými v stč. památkách: nejpestřejší repertoár různých věcných i jazykových kontextů je možno nalézt v stč. překladech bible, odkud je navíc možno, vzhledem k čtyřem zachovaným redakcím překladu, načerpat i značný počet lexikálních variant. Z tohoto hlediska se využilo jednak excerpce z Pražské bible, jednak se nově pořídily výpisky z Drážďanské a Olomoucké bible, z Výkladu krumlovského aj.

Další podrobná analýza zjistila, že doklady k jednotlivým heslům [190]byly v Gebauerově materiálu někdy disparátní ve své lexikografické a lexikologické hodnotě. U některých hesel byly zařazeny pouze doklady převzaté z excerpce pro Historickou mluvnici (především pro tvarosloví), zatímco se jinde bohatěji dokládala i typická spojení slov, popř. frazeologické jednotky. I odtud pramenilo rozhodnutí především systematicky doplnit převzatou i novou excerpcí lexikální archív a teprve pak začít autorsky zpracovávat Staročeský slovník. V té době už bylo možno využít vedle plánovité interní a externí excerpce též lístkový materiál ze státních prací posluchačů prof. Fr. Ryšánka a V. Vážného a pořídit navíc i duplikáty excerpt stč. slov z lexikálního materiálu Slovníku středověké latiny v českých zemích, shromážděného v Kabinetu pro studia řecká, římská a latinská ČSAV.

Staročeský slovník prošel v 50. letech stadiem plánované koncepce středního slovníku s výběrovou dokumentací, jak o tom podrobně píše Z. Tyl ve stati O práci na Staročeském slovníku.[15] Zatím se však zařazením nových materiálů a novou excerpcí staročeský lexikální archív více než ztrojnásobil a dosáhl počtu jednoho a půl miliónu lístků. Místo Gebauerem původně excerpovaných zhruba 450 památek, včetně 42 památek ze 16. stol.,[16] dospělo se k počtu zhruba 650 položek v soupisu pramenů, a to při eliminaci památek 16. stol.[17] Navíc se stále naléhavěji nabízely možnosti mnohostranného využití Staročeského slovníku: zájem o toto dílo se projevil nejen u našich i zahraničních lingvistů a literárních historiků, ale i u historiků práv, umění, přírodních věd, archivářů ap. Přešlo se proto nakonec za vedení akad. B. Havránka ke kolektivní práci na velkém slovníku s výběrovou dokumentací, přičemž byly ve shodě s moderní lexikologickou a lexikografickou teorií uplatňovány nové vědecky podložené pracovní metody.[18] Důsledně se přihlíží jak k běžným kategoriím slov, tak i ke kategoriím v starším jazyce teprve nastupujícím, ještě neplně rozvinutým, popř. už jen dožívajícím. Kromě toho se sledují opakovatelné vztahy mezi lexikálně významovými jednotkami, a tím se vyvažuje nedostatek živého stč. jazykového povědomí a objektivně dané mezery v dochování stč. lexikálního materiálu.[19]

[191]Větší rozsah slovníku a širší materiálová základna umožnily zpracovatelům Staročeského slovníku poměrně bohatě členit významovou stavbu hesel a přesněji vymezit jednotlivé významy.

Např. u běžného slovesa nabrati uvedl Gebauer jen pět dokladů ze 14. a počátku 15. stol., zatímco Staročeský slovník člení toto heslo do šesti významových odstavců a uvádí doklady ze všech chronologických vrstev od poloviny 14. až do konce 15. stol. U významově diferenčního hesla nábytek má Gebauer poměrně hojnou exemplifikaci při pouze rámcovém členění; v Staročeském slovníku se podařilo vyčlenit na základě materiálu a odborné literatury pět významů. — V nejednom případě je možno zachytit a zpracovat nejen jednotlivá slova v Gebauerově slovníku nezachycená, ale dokonce doplnit i více členů zpracovávané slovní čeledi, např. nádherně, nádhernost, nádherný nebo nadieti pf., nadievaný, nadievati (u Gebauera je jen odkaz), nadievka ap. — Sloveso naháněti uvádí Gebauer s jediným biblickým dokladem, zatímco v Staročeském slovníku bylo možno vyčlenit tři významy a doplnit navíc i hesla nahánievati, nahonievati a nahánitel.[20]

Při vymezování významů se přihlíží především k významotvorným činitelům věcným, tj. k vztahu heslového slova k označované mimojazykové skutečnosti a jejímu zpracování ve vědomí dobových uživatelů jazyka. Do pozadí přitom neustupuje ani zřetel k významotvorným činitelům jazykovým, tj. k slovnědruhovému zařazení a slovotvorné struktuře lexikálních jednotek, k jejich vztahu k jiným jednotkám jazykového systému a jejich spojitelnosti s jinými jednotkami v konkrétních dochovaných kontextech.[21]

Rozsáhlejší materiálová základna poskytla rovněž možnosti k důslednějšímu sledování terminologického využití slov v starší češtině, popř. jejich významové modifikace v odborně zaměřených textech. Nelze ovšem pominout skutečnost, že už Gebauer zaznamenal z této oblasti velice významné a hluboké postřehy. Bylo se dále možno zaměřit i na postižení některých emocionálně stylistických významotvorných činitelů. Zvláště nově shromážděný materiál z období reformace přináší v tomto směru více nových podnětů, než tomu bylo v původním materiálu Gebauerově.[22]

Koncepce velkého slovníku pomohla především odstranit jisté už zmíněné disproporce mezi zpracováním hesel a významů diferenčních [192]vzhledem k současnému jazyku, jimž Gebauer věnoval, nepochybně v souladu s dobovým pojetím lexikografické práce, ale i v souvislosti se svou činností pedagogickou a editorskou, větší pozornost, a mezi zpracováním zcela běžných a frekventovaných slov a významů nediferenčních nebo méně diferenčních, u Gebauera často méně podrobně vypracovaných, popř. zpracovaných neparalelně.

Jako příklad můžeme uvést dvojici sloves načřieti — načierati. U hesla načřieti odděluje Gebauer v dokladové části pomlčkou pouze doklady užití v prézentu, imperativu a imperfektu — měl patrně jen doklady převzaté z materiálu pro Historickou mluvnici, zatímco u hesla načierati uplatňuje zřetel k vazbám. Staročeský slovník vyčleňuje u obou členů vidové dvojice na základě vazeb a spojitelnosti s různými okruhy lexikálních jednotek paralelně tři významy. Právě snaha o dosažení paralelnosti ve výstavbě hesel je jedním z důsledněji propracovávaných principů tohoto slovníku. Uvedený princip bylo možno s výhodou využít i při dodatečném prosazování a zdůvodňování nezbytné úspornosti zpracování slovníku.[23]

Jako pomůcka k interpretaci starších textů se Staročeský slovník nemůže vyhnout ani zachycení dochovaných slov a výrazů okrajových nebo zcela ojedinělých. Tuto skutečnost si dobře uvědomoval už J. Gebauer a upozornil na ni v úvodu (s. VII) k svému slovníku. Interpretační hodnota se zvyšuje i uváděním autentických středolatinských, popř. středohornoněmeckých ekvivalentů přímo u dokladů. Repertoár uvedených ekvivalentů je širší než v Gebauerově slovníku, ovšem na druhé straně se upustilo od uvádění německých ekvivalentů (přejímaných podle Gebauerova údaje, na s. VI, namnoze z Jungmannova slovníku) v záhlaví heslového odstavce.

Zcela vědomě se v Staročeském slovníku věnuje značná péče rozlišení různých stadií syntetizujícího vývoje dnešních lexikálních jednotek (spojení slov) a postižení přechodu od původně volných, i když už případně typických, spojení slov. V tomto směru jsou v nejednom případě Gebauerova pozorování, zachycená v jeho slovníku, popř. v dochovaném materiálu, neobyčejně cenným vodítkem.

Jak vyplývá z našich vývodů, zůstává průkopnické individuální Gebauerovo dílo z oboru historické lexikografie svými výsledky stále pevným a spolehlivým základem pro každé další prohloubené moderní bádání. Lexikální materiál z Gebauerovy pozůstalosti pak dodnes představuje nepostradatelnou základnu, kterou bylo sice nutno, jak jsme ukázali, v některých směrech doplnit a upřesnit, ale bez níž se současná kolektivní práce na Staročeském slovníku rozhodně neobejde.

---

[1] J. Gebauer, Slovník staročeský, díl I, Praha 1970, s. III.

[2] T. Syllaba, Jan Gebauer, Praha 1986, s. 155; Z. Tyl, O práci na staročeském slovníku, Staročesky slovník, Úvodní stati, Praha 1968, s. 9.

[3] Srov. d. cit. v pozn. 2.

[4] Důkazem pro to jsou i vyřazené lístky se slovníkovými doklady, které pak Gebauer znovu používal. Takovéto lístky, většinou psané cizí, nikoli jeho vlastní rukou, běžně nacházíme v Gebauerově lístkovém slovníkovém materiále a nemálo jich najdeme i v tomto lístkovém seznamu pramenů.

[5] Srov. J. Petr, Jazykovědná složka Gebauerova semináře pro slovanskou filologii, Práce z dějin slavistiky VII, Praha 1979, s. 47; E. Smetánka, Jan Gebauer, Listy filologické 34, 1907, s. 164.

[6] Ze známějších připomeňme např. V. Flajšhanse, B. Truhláře, J. Truhláře, J. Polívku, K. Nováka, Č. Zíbrta, O. Hujera, J. Vajse, A Profouse, V. Ertla, Fr. Šimka a samozřejmě bližší Gebauerovy spolupracovníky, předčasně zesnulého M. Opatrného a Gebauerova pokračovatele ve Slovníku staročeském E. Smetánku.

[7] Zápisy jsou podrobněji popsány jednak ve sborníku Práce z dějin slavistiky VII, vydaném ke 100. výročí semináře pro slovanskou filologii, Praha 1979, jednak v již citované Syllabově monografii (pozn. 2), s. 60n.

[8] Srov. J. Petr, d. cit. v pozn. 5, s. 42—50.

[9] Některé příklady uvádí již J. Petr, d. cit. v pozn. 5, s. 42, 49 i jinde v popisu jednotlivých semestrů. Dodejme ještě, že pro publikování oprav a komentářů k probíraným edicím založil Gebauer v Listech filologických rubriku Příspěvky ke kritice a výkladu textů staročeských, která začala vycházet v r. 1882.

[10] I na to upozornil již J. Petr, d. cit. v pozn. 5, s. 42 a někde průběžně u jednotlivých semestrů.

[11] Jde o následující knižní edice: Nová rada, úvodní svazek ediční řady Památky (1876), v téže ediční řadě sv. 7 Žaltář Wittenberský (1880), v Pramenech dějin českých sv. 5 český text Pulkavovy Kroniky králů českých (1893). Kromě toho vydal v Listech filologických Mastičkáře a Rožmberskou knihu (1880) a desítku drobnějších textů v letech 1878—1891.

[12] Uveďme si např. edice V. Flajšhanse, K. Nováka, E. Smetánky, Fr. Šimka, Fr. Černého, B. Truhláře. V Listech filologických byla edicím staročeských textů vyhrazena samostatná rubrika nazvaná Klasobraní po rukopisích, jejímiž přispěvateli byli v prvé řadě Gebauer a jeho žáci.

[13] Srov. E. Smetánka, d. cit. v pozn. 5, s. 163n.

[14] J. Gebauer, Slovník staročeský, díl I, Praha 1970, s. IV.

[15] Staročeský slovník. Úvodní stati, soupis pramenů a zkratek, Praha 1968, s. 10—12.

[16] Srov. Vysvětlení zkratkův v Gebauerově Slovníku staročeském, díl I, s. IX—XXIX.

[17] Srov. oddíl Prameny a jejich zkratky, d. cit. v pozn. 15, s. 55—118.

[18] Srov. předmluvu B. Havránka, d. cit. v pozn. 15, s. 7—8.

[19] Srov. I. Němec, Slovo a význam v historickém slovníku, SaS 26, 1965, s. 137.

[20] O přínosu rozsáhlejšího materiálu i z jiných hledisek, zvl. z hlediska studií etymologických, psali E. Michálek a I. Němec, Významný pramen historické lexikologie, SaS 24, 1963, 55—57.

[21] Srov. I. Němec, Principy Staročeského slovníku, d. cit. v pozn. 15, s. 22n.

[22] Důležitá pro sledování uvedených jevů v Gebauerově Slovníku staročeském bývá tzv. „snůška dokladů“, o níž se autor zmiňuje v úvodu v odstavci o rozvržení článku, tj. hesel, podle významu, d. cit. v pozn. 14, s. VI—VII.

[23] Srov. I. Němec — M. Nedvědová — J. Pečírková, Problém rozsahu velkých historických slovníků a Staročeský slovník, SaS 47, 1981, 238n.

Naše řeč, ročník 71 (1988), číslo 4, s. 184-192

Předchozí Alois Jedlička: Živý odkaz Jana Gebauera

Následující Jaroslava Hlavsová: Jan Gebauer a česká dialektologie