Čeština z obrazovky

Josef Filipec

[Články]

(pdf)

-

0. Tento článek si klade dva cíle: za prvé informovat naši lingvistickou i širší veřejnost o tom, že vedení Československé televize vyvíjí konkrétní činnost k zvýšení jazykové úrovně především publicistických pořadů, za druhé apelovat na příslušné televizní pracovníky, aby toto úsilí pomohli svou péčí o jazykovou a řečovou kulturu za součinnosti jazykovědců realizovat.

1. Neodmyslitelnou součástí našeho života se stalo působení a sledování hromadných sdělovacích prostředků, televize, rozhlasu, filmu, novin a časopisů. Zvláště vliv televize, která mnohým nahrazuje i film a divadlo a kromě hudby i rozhlas, se stal vážným sociologickým činitelem. Protože se všechny tyto prostředky projevují jazykem, ať psaným, ať mluveným, jsou také činitelem lingvistickým, sociolingvistickým a psycholingvistickým. Tato skutečnost má ovšem dvě stránky: [11]jednak musí záležet vedení hromadných sdělovacích prostředků a autorům relací na tom, aby jejich jazykové projevy byly obsahově a formálně vytříbené, a tím i působivé, jednak máme my všichni jako adresáti těchto projevů právo na to, abychom je četli a poslouchali na patřičné úrovni jazykové a řečové kultury, a není-li tomu tak, abychom je kritizovali a dožadovali se nápravy. Tato kritika a snaha o nápravu nedostatků je potřebná i proto, aby se podporovalo, doplňovalo a nenarušovalo působení školy, která se snaží o jazykovou výchovu mládeže v mateřském jazyku.

V dalším výkladu nám půjde o české publicistické, tedy neumělecké televizní projevy (komunikáty) především večerních relací, které jsme sledovali dva roky.[1] Jsou to Televizní noviny, Aktuality, 24 hodin ve světě, noční Zprávy, Hospodářský zápisník, Ekonomický magazín, K mezinárodním událostem, Krajský zpravodajský magazín, Maják, Azimut, Auto-moto-revue, Pražský večerník, Týden v kultuře, Televizní klub mladých a studio Jezerka.

Kritické hlasy ze strany naší veřejnosti se týkaly hlavně zvukové stránky projevů, výslovnosti slov a hlásek, termínů, cizích slov, nadměrné odbornosti a tím i obtížnosti textů a nespisovných prvků v nich. Vedení Čs. televize a někteří její pracovníci jsou si těchto nedostatků vědomi. K jejich odstranění ovšem nestačí občasné záslužné relace a jazykové koutky, vysílané už řadu let, např. Čeština pro praxi, ani rozhovory o jazyku. Proto se přikročilo k odbornému internímu sledování aspoň nejposlouchanějších relací, ke kontrole hlasové způsobilosti příslušných pracovníků a k pořádání seminářů a uvažuje se i o dalších formách. Je pochopitelné, že snaha o zvýšení jazykové a řečové kultury je dlouhodobá, že je třeba překonávat profesionální návyky a v individuálních případech apelovat na dobrou vůli a snahu, zvláště tam, kde základní a často ani střední škola nedokázaly upevnit patřičnou znalost jazykové normy a probudit zájem o jazyk a styl. Přihlédnout je třeba i k tomu, že noviny a rozhlas mají u nás už dlouholetou tradici, že jejich pracovníci prošli mnoha jazykovými kursy, po léta projevují zájem o jazykovou stránku svých projevů a textů a publikují, popř. vysílají různé jazykové koutky.

2. Při posuzování jazykové stránky televizních projevů ovšem nejde ani jen o kritiku jednotlivin ani o školometský přístup. Nelze také [12]měřit tyto projevy zkušenostmi z jiných hromadných sdělovacích prostředků a institucí pracujících s jazykem. Kritika pochopitelně nemůže být paušální, protože někteří televizní pracovníci jsou jazykově tvůrčí a jejich projevům nelze téměř nic vytknout. Především je třeba pochopit podstatu, specifičnost a podmínky televizní práce, její limitující činitele.[2] V tom nám může pomoci teorie znaků, sémiotika, a její úsek, pragmatika, zabývající se našimi postoji ke skutečnosti a k jazyku, jehož prostředky skutečnost označujeme a vystihujeme.

Soubor prostředků, kterými se projevuje televizní dění na obrazovce, představuje specifický znakový systém. Ten se vyznačuje na rozdíl od rozhlasu působením na zrak i sluch, obrazem i zvukem, je tedy audiovizuální. Televizní obrazově zvukové (ikonofonické) komunikáty vnímáme současně jako diváci i posluchači, přičemž v některých případech můžeme vnímat to, co slyšíme a vidíme, i jako nežádoucí (příliš důležitý a povídavý sportovní redaktor, příliš sladká a snaživá hlasatelka), a v některých případech můžeme být hlavně diváky (např. soustředíme-li se na psaný text televizních pořadů doprovázený čtením hlasatelky nebo na obraz sportovního utkání, u něhož může být komentář někdy dokonce rušivý). Televizní dění probíhá v prostoru obrazovky v jistém čase a je vázáno, aspoň v pořadech, o které nám jde, na lidského činitele, který je sděluje, přednáší, komentuje, hodnotí atp. V naší souvislosti jde především o televizní redaktory, moderátory,[3] komentátory, korespondenty (zpravodaje), reportéry, konferenciéry a hlasatele (spíkry). Každý z těchto činitelů má v rámci možností ovládat prostor obrazovky a projevovat se svým chováním, svými gesty a svou mimikou jako osobnost. Výzkum této osobnosti by si vyžádal zvláštní analýzu. Obecně se od ní vyžadují telegenické (pro televizi vhodné) vlastnosti, k nimž patří kromě osobnostních předpokladů fotogeničnost zjevu, fonogenický hlas a využívání paralingvistických (mimojazykových) prostředků. Zvláště je třeba, aby gesta a mimika podporovaly hlasový projev, přízvuk, intonaci, aby nedocházelo k tzv. disfunkční gestice, k stereotypům, zlozvykům v chování a k situačním reflexům, k tomu, aby moderátor nebyl příliš závislý na čteném textu a nevyslovoval např. důležitá cizí vlastní jména s pohledem zabořeným [13]do papíru, nýbrž tak, aby je posluchači dobře a správně slyšeli. Také hlasový projev má být přiměřený, pokud jde o intenzitu, modulaci a plynulost. Ten, kdo vystupuje před kamerou, musí být do jisté míry hercem a zachovat si při tom přirozenost.

Každé televizní vysílání, reportáž aj. je pod bičem času, protože se musí vejít do jistého časového intervalu, ve kterém je třeba zprostředkovat maximum informací. V aktuálně informujících relacích, jako jsou zvláště Televizní noviny a Aktuality, je tento časový tlak dokonce dvojnásobný, protože je třeba vybrat nejčerstvější informace z těch, které byly dodány dálnopisem často na poslední chvíli, k nimž byly dodány těsně před vysíláním filmy ap. Tento časový moment, nutící k chvatu, ovlivňuje i úroveň jazykových projevů.

Při televizním vysílání se dále uplatňuje velká situační a žánrová rozvrstvenost. Monologické výstupy např. uvádějících hlasatelů a moderátorů se střídají s reportážemi a namluvenými šoty, tj. krátkými audiovizuálními projevy z různých prostředí, z továren, staveb, laboratoří, nemocnic, ze sportu, zemědělství atd., z různých krajů, při nichž v jisté míře dochází i k dialogům. Jde tu pak o protiklad monotextu a dvoutextu (např. interview), mikrosituace a makrosituace, objevuje-li se např. před kamerou skupina osob, jde li o besedu (např. studio Jezerka) aj.

Pokud jde o žánrové rozvrstvení, jsou zde zastoupeny především různé podtypy věcného, objektivního stylu od strohých informací z ČTK přes zprávy o politických aktualitách až po odborné výklady o ekonomických otázkách a populární výklady např. lékařské, zahrádkářské aj., dále pak podtypy stylu objektivně subjektivního, zvláště publicisticky vyhrocené komentáře a ironizující polemiky. V různých magazínech se však vyskytnou i útvary vyprávěcí a vzpomínkové, a odpovídá-li to naturelu a individualitě účastníka dvoutextu nebo besedy, může dojít i k uvolněným situacím subjektivně hovorovým. Zvláště např. večerní Aktuality přímo volají na rozdíl od Televizních novin, držených v převládající rovině odborně informativní, po nadlehčení, navození důvěrné atmosféry a fejetonistické pohody. Přihlédnout je třeba i k technickým podmínkám uvedených relací. Převažuje v nich tzv. živé vysílání bezprostředních projevů, tedy nikoli záznam, který lze korigovat a retušovat. I při úpravě záznamu lze např. vypustit jen takový mluvní projev, který není doprovázen viditelnými mluvními pohyby, artikulací rtů atd. na obraze. Nejsou pochopitelně možné ani korektury, jako je tomu třeba v textech novin.

[14]3. Skutečnosti, které jsme uvedli, mají dosah i pro jazykovou stránku televizních projevů. Tu zde budeme charakterizovat nejprve v obecné rovině. I když pracovníci televize, hlavně techničtí, kladou důraz především na obraz, tj. zaměření na diváka, nelze nevidět, že diváci vnímají jazyk sluchem, tedy v jeho zvukové, mluvené realizaci jako posluchači. Proto se také mnohé výtky z řad veřejnosti týkaly právě této zvukové realizace televizních projevů. Posluchačům samozřejmě neušly některé stereotypy v jazykových projevech, zvláště opakování slov a ustálených spojení, ale i navyklý způsob vyjadřování vyplývající z omezené jazykové vynalézavosti. Na druhé straně je možno setkat se s individuálními případy, kdy se redaktor kulturní rubriky vědomě, ale ovšem také jen dočasně uvádí týmž vstupním slovem jako svým příznačným motivem.

Zvuková realizace televizních komunikátů je provázena jistým dialektickým rozporem. Ve většině případů jsou totiž základní texty primárně psané a sekundárně mluvené a i mluvené projevy většiny reportáží jsou aspoň zčásti připravené, už proto, aby bylo možno stanovit délku jejich trvání. Z toho vyplývá požadavek mluvnosti těchto textů, a to i odborných. Tato mluvnost klade nároky především na větnou stavbu, ale i na volbu lexikálních prostředků. Projevy nemají být přetíženy odborností, termíny, zbytečnými cizími slovy, řetězci jmenných výrazů a genitivů, konstrukcemi trpného rodu ap. K uvedené rozpornosti televizních projevů přispívá i naznačený moment časový: ze snahy o maximální informativnost při minimálním rozsahu vyplývá kondenzace a ekonomičnost vyjadřování, která pochopitelně ztěžuje jeho sdělnost a srozumitelnost, jde-li o zaměření projevu na průměrného diváka a posluchače.

Žánrová rozrůzněnost projevů vyžaduje ovládání různých funkčních stylů, jakož i střídání úseků spisovných, např. při uvádění reportáží televizním zpravodajem, s úseky ne zcela spisovnými — při projevu mluvčího jisté profese ap. Televizní zpravodaj má užívat jazykových prostředků spisovných, předpokládá se u něho tedy znalost současné spisovné normy a její kodifikace, počítaje v to i zvukovou stránku a výslovnost. Preferovány jsou prostředky hovorové na rozdíl od prostředků knižních. To se projevuje při výběru synonym s příslušnými příznaky. Vedle prostředků hovorových jsou možné i prostředky neutrální, samozřejmě v případech, kdy není příznakových synonym. Dále se tu projevuje i dynamika prostředků běžné mluvy, jejíž některé rysy přesahují z území Čech i na Moravu. Volbu příznakových prostředků [15]na rozdíl od prostředků neutrálních podporuje i okolnost, že v češtině někdy chybějí prostředky na ose hovorovost — neutrálnost — knižnost.

Všechny uvedené charakteristické rysy mají přímý dosah pro jazykovou a stylistickou vytříbenost projevů, pro úroveň jazykové a řečové kultury, tj. pro znalost jazykových prostředků a jejich možností a schopnost užívat jich při realizaci projevu adekvátně vzhledem k vytčeným cílům a k dosažení optimálního účinku na diváky a posluchače. Jde při tom samozřejmě i o formulační obratnost a vynalézavost při jazykovém ztvárňování skutečnosti.

4. Jazykové nedostatky v některých informativních a publicistických projevech televizních pracovníků se týkají všech jazykových rovin, tj. zvukové a grafické stránky jazyka, tvarosloví, výběru slov, vět a stylu. Za nejzávažnější pokládáme nedostatky stylistické a ty často souvisí s nedostatky formulačními, s formulací myšlenky a postojů ke skutečnosti. Mnohé nedostatky ovšem nejsou typické jen pro televizi. Většina z nich se stala chronickou chorobou hromadných sdělovacích prostředků vůbec a některé se šíří i vlivem cizích, zvláště sousedních jazyků a překladů z nich. Uvedeme zde několik typických příkladů, a to větných, slovních a zvukových.

4.1 Příklady větné

4.11 Komunikační cíle nemohou plnit projevy, které jsou nejasné, myšlenkově nedotvořené, šarádovité, např.: Směry rozvoje jsou dány rychlým uplatňováním rozvoje výroby a odbytu. Možná náhrada: Směry rozvoje souvisí s výrobními a odbytovými možnostmi. — Podniky vyrábějí výrobky, jejichž hlavním problémem nebyl odbyt. Náhrada: Podniky vyrábějí sice výrobky s dobrými odbytovými možnostmi, ale problém je s… — Sortiment není naplněn o 16 miliónů zboží. Náhrada: V sortimentu se projevuje, vznikl schodek, se nedostává zboží v hodnotě 16 m. — Málokdo vlastní knihu podobnou, která vyšla v nakladatelství… Tu třeba doplnit pro správné pochopení věty zájmeno té: … knihu podobnou té, která… — Americký časopis oznámil s odvoláním na Pentagon úmysl USA rozšířit válku proti Libyi. K jejím břehům znovu vysílá letadlové lodi. Tu třeba explicite uvést podmět: K jejím břehům znovu vysílají USA (nikoli časopis)…

4.12 Televizní diváci se pozastavují nad různými stereotypy, tj. nad opakováním stejných obratů, slov a slovních spojení. Tomu lze čelit snahou o variaci, obměnu, změnu formulace. Časté opakování i jinak správného obratu, slova upoutává pozornost na úkor obsahu sdělení a z prostředku se stává klišé. Stereotypy kromě toho vyvolávají [16]podezření o autorově výrazové chudosti a myšlenkové jednoduchosti. Svého času se opakovaly stereotypní závěry každodenních vysílání: My vám děkujeme za pozornost a těšíme se na shledanou. Nebo několik výstupů za sebou začínalo takto: Zajímavá zpráva přišla z… Jiné příklady: v neposlední řadě; provádět plánování; /z/realizovat rozvoj, výrobu; hrát roli; perfektní výkon. Rušivě působí i opakování slov jedná se o, spojky že /To, že obě strany prohlásily, že…, že…/, takový, který, asi atd.

4.13 Jasná myšlenková stavba projevu vyžaduje správné vyjádření větných vztahů v souvětí. Ve větě Osazování zeleně v oblasti pěší zóny, kterou provádějí pracovníci Sempry se vztažné zájmeno který podle smyslu vztahuje k podstatnému jménu osazování, nikoli k spojení pěší zóna, proto má mít tvar které (tj. osazování). Větné vztahy zatemňuje zvláště paušální užívání zájmenných příslovcí vztažných kde, kdy, vztažného zájmena což aj., časté v povrchních publicistických projevech. Dostali jsme se k informacím sportovním, kde reprezentanti Československa dosáhli… Podívejme se na start na kosmodromu Bajkonur, kdy raketa… V těchto případech je nejlépe začít novou hlavní větou: Reprezentanti… Raketa…

Úsilí o stručnost vede někdy k vyšinutí z větné vazby, anakolutu: … aby ten dvanáctý (festival) a mladí lidé, kteří na něm byli, novázali na… Tu nezbývá, než rozdělit oba podměty do dvou vět.

4.14 K mluvnosti, myšlenkovému učlenění a kontextové souvislosti i plynulosti přispívá náležitý pořádek slov. Při správném členění věty vycházíme obvykle od známé informace k informaci nové, kterou zdůrazňujeme umístěním na konci věty: Dnešní Pravda k mimořádnému zasedání RVHP mimo jiné uvádí. Lépe: Dnešní Pravda uvádí… Chceme-li projev oživit, můžeme ovšem umístit aktuální informaci i na začátek věty: Za velice užitečné označil své rozhovory se sovětským představitelem indický premiér Radžív Gándhí.

Otázky uvádíme tázacím slovem, např.: Jak je ten vzduch horký? Vyskytují se však i otázky s tázacím slovem na konci, v důrazové pozici rématu, s vystupňovanou, naléhavou intonací: Ten vzduch je horký jak? — Při tom létání (balónem) je pro tebe nejkrásnější co? — Za dva roky se už naučil co všechno? Je ovšem třeba poznamenat, že často navyklý výskyt takových vybafnutých otázek působí školácky manýrovitě a stereotypně. K mluvnosti vět a plynulosti intonační linie přispívá i antepozice slovesa, a jde-li o sloveso zvratné, pak jeho zvratného zájmena, popř. částice se, si: Dnes do Ženevy přicestovala sovětská [17]delegace. Lépe: Dnes přicestovala… — Agentury konstatují, že jednotlivé projevy amerického prezidenta si odporují. Lépe: … že si…

4.15 Kondenzovanost a odbornost projevů má za následek jejich přetěžování podstatnými jmény a termíny. Dochází tak k řetězcům podstatných jmen slovesných a genitivů. Důsledkem toho je šroubovanost, snížená srozumitelnost a stereotypnost projevů. Je třeba si uvědomit, že čeština dává i v odborné komunikaci přednost vyjadřování slovesnému před jmenným, což často znamená i zjednodušení nadměrné složitosti vět: Žádné řízení odborářské práce pouhým vydáváním nařízení o provádění vstřícného plánování. Jednodušeji: Neřídit práci odborů jen tím, že se budou vydávat nařízení týkající se vstřícného plánování. — Problematice likvidace úniku kysličníku siřičitého se u nás věnuje velká pozornost. Možná náhrada: Snahám, jak zabránit úniku…

4.16 Nadměrně se užívá v sledovaných textech opisného trpného rodu, a to i tam, kde jde o obecné konstatování bez údaje původce a o nedokonavé sloveso a kde je tedy na místě pružnější trpný rod zvratný: Za hlavní jsou považovány dokumenty; je poskytována pomoc místo Za hlavní se považují dokumenty; poskytuje se pomoc. K tomu přistupuje i nesprávná vazba nepřechodného slovesa: výsledky budou dosaženy místo výsledků se dosáhne.

Opisný trpný rod je naopak žádoucí v případech, kdy by stejný tvar nominativu a akuzativu v podmětu a předmětu mohl znesnadnit pochopení logické souvislosti mezi dvěma skutečnostmi: Některé živočišné druhy ohrožují ekologické problémy. Vhodněji: … druhy jsou ohroženy ekologickými problémy.

4.17 Nejen v televizi se ještě stále opakují nedostatky v předložkových vazbách slov, hlavně sloves: záviset nebo dokonce odviset od něčeho je starý germanismus místo správného záviset na něčem; úsilí, usilovat o něco, ne za něco; spokojenost s něčím, ne nad něčím; divák je na představení, ne u představení; uvažovat o něčem, uvažovat otázku, ne uvažovat s něčím; ušetřit lidi brutálního násilí, ne brutálnímu násilí aj.

4.18 K nedostatkům syntaktickým přiřazujeme i nedostatky týkající se tvarové stránky slov. Stále se ještě opakují chyby v koncovkách při skloňování a časování: 3. pl. pracem, 6. pracech místo pracím, pracích; 1. pl. kosmonauté, okupanté, skokané místo kosmonauti, okupanti, skokani. Potíže působí též zakončení 3. os. množ. č. sloves 4. třídy. Řada těchto sloves kolísá, např. je bolí i bolejí, bydlí [18]i bydlejí, náleží i náležejí, ale toto kolísání se dosud netýká všech sloves této třídy. Všichni předvádějí velké výkony, ne předvádí; účastníci odjíždějí, ne odjíždí; ženy už všechno umějí, ne umí; podobně jen rozumějí; pionýři rozvíjejí činnost, ne rozvíjí; stavaři stavějí, ne staví (rozlišujeme slovesa stavět a stavit). Naopak se vyskytl obecně český tvar papoušci se naučejí perfektně mluvit místo naučí.

Nesnáz působí i přivlastňovací zájmeno zvratné, vztahující se k původci děje: Máme ve studiu Věru se svou skupinou — náležitě s její skupinou, tj. Věřinou, ne naší. Čas v něm nevyvolal pochybnosti o správnosti svého konání, správně jeho, které se vztahuje k on (v něm), ne k podmětu čas.

U číslovek se jednak stále opakují dosud nespisovné tvary bez čtyřech, třech, dvěmi místo náležitého čtyř, tří, dvěma, jednak vznikají pochybnosti o tvaru, pádu číslovkového výrazu a podstatného jména k němu připojeného — tu se doporučovalo řídit se obvykle posledním členem číslovky: na šesti stech tisících hektarech (ne šest set), dva tisíce čtyřicet čtyři posluchači, třicet jeden žák, ale třicet jedna žáků a žákyň, před třemi a půl roky. Dnes se však připouštějí i dublety a varianty, např. o dvou stech lidech i lidí; aktuality začínají v jed/e/nadvacet hodin, v dvacet jednu hodinu, v dvacet jedna hodin.

4.2 Lexikální zásoba

4.20 Mluvní ráz projevů, snaha o živost vyjádření, dialogické situace preferují prostředky hovorové proti knižním (viz sub 3). I řada neutrálních prostředků ostatně dnes působí v češtině knižně. Někteří redaktoři dávají přednost tvarům říct, na rukách proti tvarům říci, na rukou. Setkáváme se i s obecnou češtinou a slangem, což je přípustné v reportážích z terénu, nikoli v projevech televizních moderátorů, redaktorů a zpravodajů. Ti mají mluvit k celé národní společnosti spisovným jazykem. A spisovný jazyk je, jak známo, diferencován ve formu mluvenou, hovorovou, a psanou, knižní, a zahrnuje vedle prostředků neutrálních, nocionálních a termínů i prostředky spisovné expresivity.

4.21 Z prostředků obecné češtiny lze uvést: pančování vína (s přenesením původního významu při označení znehodnoceného rakouského vína), teďko, tím pádem, potažmo (zast.), slovní tvary šátkama, práce s lidma, dobrej kámoš, osmiletý děvče, abysme, mohli bysme, s náma, třema, třech místo dosud náležitého třemi, tří, oni ty hadi, tech možností, nekterý hoši, máme rest z posledního pořadu, tj. zbytek, zůstatek.

[19]4.22 Užívání slangových prostředků, možné v pracovním, profesním prostředí, je výhodné pro jejich jednoslovnost. Mnohé ze slangových výrazů se postupně stávají termíny nebo slovy hovorovými. K slangu patří dosud: kontilití, kontislitky (kontinuální lití, slitky /při kontinuálním lití/), náběh výroby (zavádění, začátek), najet na výrobu (zahájit ji), auto naskočilo (motor naskočil), operativa (významově neurčité), pokrýt poptávku (vyřídit, uspokojit), vykontrahovat (uzavřít, vyřídit kontrakt, smlouvu), vykrýt poukaz (proplatit; využít ho), zaplachtovat, zkoncentrovat na zdokonalení (zaměřit, soustředit) aj.

Jsou také slangová krátká spojení větná: Spiegel uveřejnil neobvykle otevřený materiál o postavení zahraničních dělníků (objektivní materiál, otevřený projev ap.); svazáci napojeni na účet (svazácká organizace má účet); na deset druhů rozšířil zeleninové saláty (rozšířil sortiment zeleninových salátů); nedostatek baterií od jejich výrobců (nedodaných výrobci). Vyskytne-li se slangové vyjádření v reportáži, např.: kapr bude prodáván (kapři se budou prodávat), nemůže televizní reportér ve většině případů a hlavně z časových důvodů taková spojení nenásilně uvádět na pravou míru, tj. náležitě formulovat, ač by to bylo žádoucí.

4.23 Přestože čeština dnes není pod vlivem němčiny a vžité germanismy (obnos, úzké vztahy, následující aj.) se staly součástí běžné lexikální zásoby, popř. slouží jako synonyma, zůstává na některých slovech, příznačných pro papírový styl publicistický, stopa německého vlivu: stávající poměry (existující, současné), každopádně (v každém případě, rozhodně), zohlednit něco (brát ohled na něco, zřetel k něčemu, přihlížet); srov. též dříve uvedené záviset a odviset. Patří sem i ukazovací zájmeno tento v samostatném postavení, odkazující na podst. jm. předchozí věty: aby tento (tj. scénář) mohl být základem pro film (náležitě: tento scénář nebo ten). Na každém kravíně nám toto přineslo úspory (toto opatření, to). Předchozí věta dokládá i nadměrné užívání dynamické předložky na proti v: hovorově na dílně, na závodě, na podniku, ale nikoli na kanceláři, na televizním studiu.

4.24 Spolupráce českých a slovenských televizních pracovníků a vzájemný osobní styk má za následek přejímání některých slovenských prvků: mimo čeho (náležitě mimo co, kromě čeho), protiřečit (být v protikladu, odporovat), výdobytek publ. a expr. (vymoženost, zisk), zabírat se otázkou (zabývat se, zaměstnávat se).

[20]4.3 Zvuková stránka

4.31 I když televize působí svou obrazovkou především na náš zrak, vnímáme vysílané jazykové projevy nutně jako posluchači, tedy sluchem. Uvedli jsme už, že i psané televizní texty mají být mluvné, aby zněly v mluvené podobě přirozeně, přesvědčivě a naléhavě. Nejde tedy jen o obsah informací, ale i o způsob jeho podání. Tomu musí být přizpůsobeny výběr a kombinace jazykových prostředků, především slov, a výstavba vět. Důležitými složkami správné zvukové realizace každé věty jsou slovní a větný přízvuk, intonační linie, členění vět na přirozené úseky, takty a účelné umísťování pauz. K nejčastějším nedostatkům patří odsekávání slabik, monotónní, uspávající intonační linie, pazvuky na začátku nebo na konci slov (эnejvyšší představitel, souvislostэ, právo žítэ), rychlé tempo a paušální přenášení hlavního přízvuku z jednoslabičné předložky na následující podstatné nebo přídavné jméno: na sklàdování místo nà skladování. Jednoslabičná předložka se někdy dokonce vyslovuje s délkou a mezi ní (i neslabičnou předložkou!) a následujícím slovem se dělá pauza: ná//výsokou úroveň, vэ//loňském roce. Slovo následující po jednoslabičné předložce může mít hlavní přízvuk hlavně tehdy, jde-li o vyjádření protikladu, často i expresívní, o příliš dlouhé slovo po předložce a samozřejmě v herecky motivované interpretaci: pro nòvý školní rok proti v stàrém školním roce; spoušť označují za kàtastrofální.

Už dříve (4.14) jsme uvedli, že novou, dynamickou informaci umísťujeme obvykle na konci věty a dáváme na ni důraz. Ovšem tento důraz se nemá přehánět. Přežívají také stopy plzeňského nebo i jiného zpívání, tj. intonační linie typické pro jistou nářeční a regionální oblast.

4.32 Velmi rušivě a nakažlivě působí špatná výslovnost slov, zvláště cizích, a také vlastních jmen. Je třeba si uvědomit, že televize má v tomto směru velkou odpovědnost i velké riziko, protože mnohá cizí slova a vlastní jména ze všech světových jazyků vysloví televizní redaktoři a zpravodajové u nás jako první. Slyšíme tedy někdy výslovnost [argentyncký] místo [argentynský], nedbalé [taemník] místo [tajemník], [lejsr] m. [lejzr], [režizér] m. [režisér], [ruťina] m. [rutyna], dokonce [šnekbar] m. [snekbar]; [azie] m. [ázie], [čikégo] m. [čikágo i šikágo], v [pekinu] m. [pekingu], [óžist] m. [ógist, ógüst], od boha války Marsu m. Marta aj. Pečlivou výslovnost lze pozorovat u některých televizních hlasatelek.

5. Pracovníci Československé televize jsou si dnes dobře vědomi úskalí, rizik a odpovědnosti své práce i na úseku mateřského jazyka. [21]Jazyk jako společenský jev je ovšem v neustálém vývoji. Vyvíjí se i jeho poznávání, ponenáhlu se mění jeho norma a té se přizpůsobuje její kodifikace v příručkách. Vedle své odborné kvalifikace má dnes každý, kdo pracuje s jazykem, prohlubovat i svou kvalifikaci jazykovou. Se školním vzděláním, zvláště nebylo-li účinné, se dnes nevystačí celý život. Znamená to znát vhodné jazykové příručky a pracovat s nimi. K základním patří Slovník spisovného jazyka českého 1—4 (1960—71), Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost (1978), akademická a školní Pravidla českého pravopisu (1983, 1984), Výslovnost spisovné češtiny 1, 2 (1967, 1978) a Česká mluvnice od B. Havránka a Al. Jedličky (1986). Nová třísvazková Mluvnice češtiny je v tisku. Důležité je, aby si každý, kdo chce jazykově a stylisticky zdokonalit své projevy (texty), vytvořil stálou kontrolní linii, která bude provázet jeho formulaci a stylizaci. Je také žádoucí, aby — pokud to čas dovolí — aspoň ti, kdo připravují psané texty pro mluvní projev, považovali je za partituru, v níž si označí jednotlivé takty, pauzy, přízvuky a další pomocné údaje potřebné k dobré zvukové realizaci, k dosažení konečného optimálního komunikačního efektu, totiž k sdělení závažného obsahu divákům a posluchačům vytříbenou formou. Je potěšitelné, že si už někteří z příslušných pracovníků tyto cíle kladou a své texty v navrhovaném smyslu upravují.

---

[1] Srov. podobnou akci před lety a články M. Knappové, O kultuře jazykových projevů v televizi, NŘ 53, 1970, s. 155—167, a Jazyk a styl mluveného projevu na televizní obrazovce, Televizní tvorba 1972, č. 2, s. 53—69.

[2] Srov. i J. Machač, Poznámky k jazykové, zvláště slohové stránce televizních sportovních komentářů, Televizní tvorba 1972, č. 4, s. 48—61.

[3] Tyto pojmy vykládá Malá encyklopédia žurnalistiky, red. Ľ. Jacz aj., Obzor Bratislava 1982, s. 576, která má platnost celostátní. Např. moderátor je tvůrčí pracovník, který jako komplexní autorská osobnost vede diváky programem (kupř. v Televizních novinách). Srov. o tom též J. Kraus, Moderátor, NŘ 65, 1982, s. 224.

Naše řeč, ročník 70 (1987), číslo 1, s. 10-21

Předchozí Alena Polívková, Ivana Svobodová: Současný stav a úkoly jazykové poradny

Následující Marie Těšitelová: O češtině současné administrativy