Slovník slovenského jazyka dokončen

Miloš Helcl

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

VI. díl Slovníku slovenského jazyka (dále jen SSJ) vyšlý koncem r. 1968 ve Vydavateľstvu Slovenskej akadémie vied v Bratislavě (336 stran) završil významné lexikografické dílo slovenských jazykovědců, publikované za vedení Štefana Peciara jako hlavního redaktora v letech 1959-1965. Po torzu matičního Jánošíkova-Jónova velkého slovníku slovenštiny[1] jde o první podrobný a úplný výkladový [116]slovník současné slovenštiny s hojnou exemplifikací, se stylovým rozlišením lexikálních prostředků a s pravopisným, ortoepickým, tvaroslovným i syntaktickým poučením o nich. „Ve srovnání s malými slovníky staršími i s nedokončeným slovníkem matičním představuje … po všech stránkách veliký pokrok“, napsal v posudku o I. dílu SSJ J. Bělič[2] a živě souhlasí s pochvalným hodnocením v 21. čísle Kultúrneho života z r. 1960, vítajícím SSJ jako „začiatok vedecky zodpovednej práce, týkajúcej sa slovnej zásoby spisovnej slovenčiny“ a označujícím jej za „významný kultúrny čin“. SSJ v podstatě vyhovuje cíli, který mu byl vytyčen, totiž zachytit co nejúplněji slovní zásobu dnešní spisovné slovenštiny i s jejím stylovým rozvrstvením, přispět k poznání národního jazyka v různých funkcích a zároveň posloužit vědeckým cílům všestranného výzkumu slovenštiny a porovnávacího studia slovanských jazyků.[3]

Obsahem první části VI. dílu SSJ, nazvané Doplnky, je asi 3600 slovníkových hesel; v ní jsou podle zásad vypracovaných pro tento první moderní lexikografický popis slovní zásoby slovenštiny zpracována slova, která se do základní abecedy nedostala proto, že v době, kdy příslušné partie vyšly, nebyla ještě z různých důvodů zachycena excerpcí pro základní slovníkovou kartotéku. Dále obsahují některá běžná slova, která ze základní abecedy vypadla nedopatřením nebo se do ní nedostala „z rozličných iných príčin“. Jsou to např. slova ohlas, povestný, priateliť sa, samý, viať, nazimiť sa, vrátane, dofajčiť, povynášať aj. Z nově utvořených a nově přejatých slov se připomínají např. dialkár, dierovač, príčesok, zrkadlovky, algoritmus, bedminton, bestseller, kvíz, mikrobus, monokiny, motel, perigeum, ale i další, jako celopodnikový, diernoštítkový, sebaštylizácia, entropia, redundancia, acidofilný, aerotaxi, amínoplast, kozmodróm.

Mezi nově přejatými i nově utvořenými slovy převládají odborné názvy, neboť terminologie všech oborů nejvydatněji přispívá k rozhojňování slovní zásoby. Tím lze také vysvětlit, že mnoho heslových statí obsahuje toliko výklad (definici) významu bez dokladů. Rovněž [117]u neodborných názvů nově utvořených je významová stavba zpravidla jednoduchá a jednoznačná a exemplifikace se omezuje na jeden až dva doklady, neboť excerpce jich často ani více neposkytuje. Proto se v této části slovníku téměř nevyskytují obšírné heslové stati — výjimkou je např. slovo viať, protože to je jedno z hesel, která — jak se konstatuje v předmluvě — vypadla ze základní abecedy nedopatřením. Podobně má složitější významovou stavbu heslová stať slova ohlas (čtyři významy) a zájmena samý (tři významy).

K výběru hesel pro Doplnky připojme snad jen poznámku, že není — patrně vlivem excerpce — dost vyvážený. Není např. jasné, proč se uvádějí hesla axel a axelpaulsen, když se nedoplňují lutz a rittberger, jistě stejně frekventovaná v příslušném oboru. V základní abecedě je z těchto krasobruslařských slangových pojmenování zachyceno jen slovo salchov, výklad je však u něho podrobnější.

Lexikografické zpracování excerpčního materiálu pořízeného po vydání příslušného dílu SSJ, obsažené v Doplncích, umožňuje spolehlivě zjistit produktivní slovotvorné prostředky současné slovenštiny na začátku slov, zejména využívání předpon v některých významech, a častost některých prvních částí složených slov; jsou to např. z předpon domácího původu bez-, do-, medzi-, mimo-, na-, nad-, od-, po- (poroz-), pod-, pre-, pred-, pri-, proti-, roz-, vy-, za-, z předpon přejatých an(a)-, anti-, de(z)-, dia-, dis-, epi-, ex-, hypo-, kontra-, para-, pro-, re-. Jako první část složeného slova častěji fungují z domácích slov celo-, čierno-, dlho-, dvoj-, jedno-, kovo-, krásno-, krátko-, krivo-, ľahko-, lži-, malo-, mnoho-, modro-, niekoľko-, novo-, päť-, pol(o)-, rôzno-, rychlo-, samo-, seba-, viac-, veľko-, vysoko-, ze slov cizího původu auto-, elektro-, ergo-, foto-, hydro-, kozmo-, makro-, mikro-, mono-, moto-, neo-, nitro-, poly-, pseudo-, rádio- (s touto částí je nejvíc nově zařazených hesel), raketo-, rino-, séro-, ultra-, zoo-, zygo-, zymo-. U přípon a druhých částí složených slov je obdobné zjištění bez retrográdního seřazení neproveditelné, bylo by však jistě též zajímavé.

Lexikografické zpracování odpovídá — jak už jsme podotkli — zásadám vypracovaným pro celý SSJ; ty byly již zhodnoceny v posudku lexikografického kolektivu Ústavu pro jazyk český ČSAV[4]. Přesto pokládám za potřebné zmínit se i zde o menší hodnotě výkladů významu používajících prosté, blíže nespecifikované formulace se slovy, ‚druh něčeho‘, tj. udávající pouze více nebo méně širokou kategorii jevů, do kte[118]ré to, co je slovem pojmenováno, patří. Vycházíme-li totiž z předpokladu, že slova stejně vysvětlovaná jsou synonyma, dojdeme k závěru, ovšem nepravdivému, že jimi jsou např. slova odstredovka, odsuvka, obložka, obnažka, neboť u těch u všech čteme, že to je ‚druh hádanky‘. Synonymy ovšem uvedená slova nejsou a slovníkový výklad významu by tedy věcné rozdíly mezi nimi měl zachytit, nikoli je opomíjet. Nežádáme, aby jazykový slovník přinášel encyklopedické poučení, ale aspoň formulací výkladu ‚jeden z druhů…‘ by tu skutečnost, že jde o dvě různé věci, měl naznačit.[5] Podobně pokládáme za málo instruktivní výklad významu u slova entropie, řekne-li se o něm pouze, že je to ‚dôležitý pojem z teorie informace‘. Jistě by poradci z příslušného vědního oboru mohli poskytnout slovníkářům přesnější a konkrétnější, blíže specifikující výklad nebo poučení. Uznáváme i na základě vlastních zkušeností, že je to — stejně jako u termínů z matematiky — velmi obtížné, ale požadavek bližší specifikace ve výkladech slovních významů přece jen hájit musíme. Dnešní lexikografie už se nemůže spokojovat pouhým určením per genus, např. že bříza, dub, lípa, borovice, modřín, smrk aj. jsou stromy, jedle pak že je ‚lesní strom‘[6] apod.

Druhá část VI. dílu SSJ, Dodatky, přináší soupis slovenských i jiných jmen osobních, pak seznam slovenských jmen místních a obyvatelských a konečně oddělený seznam zeměpisných názvů. Do této poslední skupiny jsou ovšem poněkud neorganicky zařazeny i názvy neslovenských měst a obcí (např. Bonn, Boston, Berlín, Berehovo, Benešov, Praha, Příbram aj.) i jmen obyvatelských od nich odvozených. Tuto neshodu s uznaným odborným názvoslovím, které odlišuje místní jména (názvy lidských sídlišť) od jmen pomístních (názvů hor, řek, zemí apod.) a termín zeměpisná jména jim nadřazuje, autoři Dodatků nijak nevysvětlují ani neodůvodňují; čtenáři jen prostě sdělují, že v „zozname zemepisných názvov sa uvádzajú názvy štátov a území, názvy hlavných miest, názvy významných európskych, afrických, ázijských a amerických[7] miest, najmä ako kultúrnych, umeleckých, politických a športových stredísk, a názvy významných miest v Čechách a na Morave (Opava je ovšem ve Slezsku, resp. v býv. zemi [119]Moravskoslezské; Těšín, rodiště Tranosciovo, v seznamu vůbec není). Zoznam zemepisných názvov obsahuje ďalej názvy slovenských riek a väčších riek na celom svete, názvy známych ostrovov, polostrovov, súostroví, niektorých mysov, zálivov a morí“. Z hlediska terminologické přesnosti by se tedy doporučovalo vyčlenit jména neslovenských měst a obcí z tohoto oddílu a zařadit je pod záhlaví „Neslovenské miestne názvy“, chtěli-li mít autoři zcela oprávněně a z praktických důvodů slovenská místní jména vyčleněna do samostatného souboru. Rozhodně však nelze odůvodnit rozdíl, že jména slovenských měst a měst neslovenských jsou zařazena pod různé záhlaví.

Slovenská i jiná veřejnost při užívání slovníku jistě vděčně ocení prospěšnou a záslužnou práci autorů SSJ, že u těchto jmen připojují s normativním zaměřením nejen mluvnické údaje o rodu, skloňování a čísle, ale i přepis výslovnosti u cizích jmen a u všech slovotvorné poučení o odvozování jmen přídavných a obyvatelských. Tím přispěli jak k ustálení spisovného úzu na tomto úseku jazykové praxe, tak ke zvýšení jazykové kultury v projevech těchto prostředků užívajících, i když někdy je doporučovaná podoba poněkud násilná nebo „papírová“. Zvláště cenné je, že příslušnými poznámkami jasně rozlišují tvoření spisovné od nářečního, lidového, slangového aj.

Oddíl vlastních jmen osobních obsahuje vedle běžně užívaných jmen křestních, domácích i zdomácnělých, též některá jména obvyklá na Slovensku v starších dobách a dále jména známá ze slovenských i světových dějin, z literatury i z mytologie, opět s příslušnými údaji o výslovnosti a o gramatických vlastnostech. U jmen mytologických bytostí by bylo prospěšné (a ve shodě se zpracováním v základní abecedě), kdyby údaj mytol. byl ještě blíže určen, např. zda jde o mytologii řeckou, římskou aj. Dobré je, že se u často užívaných osobních jmen „s domácou tradíciou“ upozorňuje i na hypokoristika od nich utvořená ať zkrácením, či jinou obměnou jejich podoby. Vedle cíle ukázat bohaté slovotvorné možnosti slovenštiny pomáhá tento oddíl šestého dílu SSJ i matričním úřadům při zápisech rodných (křestních) jmen tím, že jasně odlišuje jejich spisovnou podobu od podob domáckých. Není to ovšem seznam vyčerpávající, a proto nenahrazuje seznamy jmen na matričních úřadech. Jistě však splní cíl přispět „k ustáleniu najmä písanej podoby a skloňovania osobných mien“. Všichni uživatelé SSJ jistě také s vděčností uvítají, že se domácké podoby osobních jmen neuvádějí jen pod heslem spisovně neutrálním a pravopisně kodifikovaným, nýbrž že jsou zařazeny do abecedy, odlišeny typem písma [120]a odkázány k oné spisovné podobě osobního jména. Dosáhnout v odkazování naprosté přesnosti a úplnosti je — jak každý lexikograf ví — požadavek téměř nesplnitelný. A tak i zde najdeme příležitost k upozornění na jisté — řekněme však hned, že obdivuhodně nízké — procento případů, které nás od onoho ideálního stavu přece jen vzdalují. Je např. rozdíl v míře odkazů na jména Anna a Anton, Aga mělo být odkázáno jen na Agáta, nikoli na Agnesa, Dara, Darka jsou odkázány na Darina, tam je však (patrně vinou tiskařského šotka, který jeden řádek vypustil a jiný opakoval) nenajdeme. U hesla Dora postrádáme další hypokoristika Dorka, Dorinka, která pod Dorota zařazena jsou. V abecedě chybí Arna s odkazem na Arnolda. Někdy se odkazuje i na hesla přímo následující nebo předcházející (např. Agi, Alex [je vytištěno neprávem polotučně]), jindy odkaz nenajdeme při vzdálenosti přes dvě i více hesel od základní podoby (Dezider — Dežo, Grácia — Graciána, Flórinka — Flóra, Flóriš — Florián). Také uvádění vztahů mezi neslovenským a oficiálním slovenským zněním jména je nevyrovnané, např. u Albert, Andrej nejsou zachyceny podoby Berco (maď.) a Bandi (maď.), ačkoli je na ně upozorněno, mezi Béla a Vojtech, Beti a Alžběta však vzájemný poměr je vyjádřen oboustranně. Rovněž při udávání cizího původu užívaných osobních jmen zjistí pozorný posuzovatel některé mezery (Adelard, Aladin, Desdemona, Ifigénia, Kvirín aj.). V informacích pro uživatele sice čteme že „poznámky o pôvode sú jednak informatívne, jednak upozorňujú na niektoré podoby v slovenčine neorganické“, a ponechávají tedy míru uvádění původního jazykového prostředí jména volnému uvážení autorů slovníku, pro druhé vydání, jehož se SSJ jistě brzy dočká, by však přesnější stanovení zásad pro uvádění cizího původu slov zabránilo vzniku nesprávného dojmu, že jména, ke kterým poznámka o cizím původu připojena není, jsou původem jména domácí, jako např. u Leokádia, Krescenc, Šarlota aj.

Po úplném seznamu zkratek užitých ve všech šesti dílech SSJ a po seznamu citovaných v něm autorů obsahuje šestý díl ještě doslov a Opravy chyb a omylů z I.—V. dílu. Doslov je vlastně historií vzniku celé práce, vylíčením obtíží a překážek, s kterými se autorský a redakční kolektiv setkával, a toho, jak je překonával, i stručnou charakteristikou cíle a obsahu tohoto prvého úplného výkladového slovníku současné spisovné slovenštiny s vymezením obou jejích přívlastků. Současnost je v něm pojata poměrně široce, zabírá posledních osmdesát až sto let slovensky psané literatury. Za spisovné se pokládají [121]výrazové prostředky doložené u většího počtu starších i současných autorů nebo u několika autorů současných; při slabším doložení se hodnocení spisovnosti výrazu opíralo o jazykové povědomí autorského a redakčního kolektivu. To ovšem nepostačí při hodnocení odborných názvů — zde se kolektiv zcela správně obracel na pracovníky jednotlivých oborů s dotazy o nutnosti zařazení termínu a s žádostí o pomoc při výkladu jeho významu (pojmové náplně). I když se slovenská terminologie může dnes již pochlubit řadou terminologických slovníků, soudíme, že bylo správné rozhodnutí zachytit v SSJ se zřetelem na prudce se rozvíjející terminologii nejrozličnějších vědních a technických oborů odborné názvosloví co nejšíře.

Toto zaměření spolu s podrobným zpracováním slovní zásoby neterminologické, opřeným o stále rozhojňovaný excerpční materiál, přispělo k poměrně veliké úplnosti tohoto popisu slovní zásoby spisovné slovenštiny, vypracovaného moderními lexikografickými metodami. Je to popis plynule sledující i vývojový pohyb lexika za posledních sto let a umožňující kulturním vrstvám slovenské společnosti prohloubené poznání rodného jazyka.

Vedle značné vědecké hodnoty a praktické ceny zasluhuje toto dílo slovenských lexikografů obdiv i za poměrnou rychlost, s kterou bylo vydáno. Při nemnoho menším rozsahu, než má obdobný slovník českého jazyka, vyšlo ve lhůtě alespoň o čtyři roky kratší, což svědčí o lepších publikačních možnostech na Slovensku a budí závist v „Česku“.

---

[1] A. Jánošík - E. Jóna, Slovník spisovného jazyka slovenského I (A—J), Turč. Sv. Martin 1946—1949 (nakl. Matice slovenské), 989 s.

[2] J. Bělič, K slovenské lexikografii (Na okraj prvního svazku Slovníku slovenského jazyka), NŘ 44, 1961, s. 42 n.

[3] Srov. Slovenská reč 31, 1966, s. 36 (z posudku lexikografického kolektivu ÚJČ ČSAV). Protože tento posudek, hodnotící I.—V. díl SSJ, byl jako součást jednání vědecké konference o slovníku spisovné slovenštiny, uspořádané ve dnech 21.—23. 6. 1965 ve Smolenicích, uveřejněn mezi materiály z této konference ve Slovenské reči 31, 1966, s. 20n., spokojujeme se nyní v Naší řeči již jen posudkem VI. dílu, který tehdy ještě nebyl vytištěn.

[4] Viz Slovenská reč 31, 1966, s. 20-36.

[5] Pomíjíme zde fakt, že se při výkladu významu slov ze stejného věcného okruhu nepostupuje stejně, srov. např. výklady u slov označujících jiné druhy hádanek, číselka a zámenovka, které rozdíly mezi mimi zachycují a nespokojují se pouhým určením „druh hádanky“.

[6] Srov. P. Váša - Fr. Trávníček, Slovník jazyka českého, 4. vyd., Praha 1952, u příslušných heslových slov.

[7] Také australských, např. Melbourne.

Naše řeč, ročník 53 (1970), číslo 2, s. 115-121

Předchozí Josef Hrbáček: Dva universitní sborníky věnované VI. mezinárodnímu sjezdu slavistů v Praze

Následující Vladimír Mejstřík: Z 37. sešitu Slovníku spisovného jazyka českého