Časopis Naše řeč
en cz

K slovenské lexikografii

Jaromír Bělič

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

(Na okraj prvního svazku Slovníku slovenského jazyka)

I

Mezi velké lexikografické práce, vyvolávané dnes u mnohých národů potřebou nově zpracovat prudce vzrůstající slovní zásobu a sloužit tak rychle se rozšiřujícím vrstvám aktivních uživatelů spisovného jazyka, řadí se též Slovník slovenského jazyka, vydávaný Ústavem slovenského jazyka Slovenské akademie věd (ÚSJ). Je to kolektivní dílo, na kterém se vedle vlastní autorské skupiny pracovníků ÚSJ za vedení Štefana Peciara podílejí jako poradci a recenzenti přední slovenští jazykovědci, a opírá se o rozsáhlý slovníkový materiál, excerpovaný hlavně z děl klasiků slovenské literatury i ze současných autorů, z literatury populárně vědecké i z denního a jiného periodického tisku. Slovník chce být normativní jazykovou příručkou, proto odlišuje slova spisovná od nespisovných výrazů, významů, obratů, vazeb apod., pokud jsou v něm takové prvky obsaženy (poněvadž se vyskytují v excerpované literatuře nebo se jich užívá v běžném denním životě), a zároveň podává — vedle vysvětlení významu slov — potřebné informace mluvnické a stylistické, eventuálně i poučení o správné výslovnosti; excerpovaný materiál posloužil zároveň jako základ pro příklady užívání jednotlivých slov, vazeb atd. Celý slovník je rozpočten do pěti svazků a má zahrnout přes 100 000 slov; prozatím vyšel — koncem roku 1959 — první díl, obsahující na 810 stranách slova, která začínají písmeny a k; tento první díl zahrnuje 30 264 slov.[1]

Vydání prvního dílu Slovníku slovenského jazyka je nutno velmi uvítat, neboť spisovná slovenština vlastně dosud nemá vyhovující rozsáhlejší soustavné zpracování své slovní zásoby, jednojazyčný slovník vědecky podložený, ale přitom zaměřený k potřebám praxe, který [43]by byl spolehlivým rádcem v různých jazykových pochybnostech pro každého, kdo chce správně slovensky mluvit a psát. Uvědomíme-li si např., jaké služby u nás vykonal a dosud koná Vášův-Trávníčkův Slovník jazyka českého, který vyšel od r. 1937 ve čtyřech vydáních a nyní je nahrazován novým akademickým Slovníkem spisovného jazyka českého, jeví se nezbytnost obdobného slovníku slovenského velmi výrazně; přitom máme v češtině ještě velký devítisvazkový Příruční slovník jazyka českého, sloužící spíše jen potřebám odborníků. Tím, že nebyl dosud vypracován dobrý slovník slovenský, jsou Slováci v nevýhodě i proti mnohým národům menším, do jisté míry na př. i proti Lužickým Srbům.

II

Potřeba jednojazyčného slovníku spisovné slovenštiny se samozřejmě cítila už dávno. Nepřihlížíme-li k dřívějším pokusům, vyšel proto již r. 1923 Slovenský slovník z literatury aj nárečí od Karla a Miroslava Kálala, dodnes často citovaný, avšak omezující se zčásti jen na rozdíly mezi slovenštinou a češtinou a hlavně zachycující neustálenou ještě situaci v slovenštině po první světové válce, tj. nerozlišující, jak i název ukazuje, co je spisovné a co nespisovné. Vedle toho v tomto slovníku samozřejmě není obsaženo velké množství nových slov, která v slovenštině vznikla v prudkém kulturním rozvoji po vytvoření samostatného československého státu a dále vznikají v dnešní době. Je to v podstatě jen slovník venkovské řeči, jakou byla slovenština až do konce první světové války, nikoli slovník plně rozvinutého jazyka novodobého národa s vyspělým hospodářstvím a moderní kulturou, jakým je slovenština dnes.

Ještě jiným nedostatkem trpí pozdější, ale také nepříliš rozsáhlý Slovenský frazeologický slovník Petra Tvrdého z roku 1933: Při rozvíjení spisovné slovenštiny v souvislosti s tehdejším rozvojem celé slovenské společnosti po vzniku buržoazní Československé republiky se samozřejmě přejímalo mnoho slov z relativně vyspělejšího jazyka českého, jak se to ostatně z velké části činilo i dříve, od Štúra až do konce první světové války. Vykořisťovatelská politika české buržoazie, která pod heslem československé národní jednoty využívala své převahy nad hospodářsky zaostalým Slovenskem, narážela však brzy na odpor a přímo vyvolávala na Slovensku hnutí autonomistické a separatistické. To se pak projevovalo i v otázkách jazykových: protože se v oficiální politice buržoazní republiky vystupovalo i s falešnou teorií jediného československého jazyka, který prý má dvojí „znění“, české a slovenské, snažili se naopak slovenští buržoazně nacionalističtí autonomisté a separatisté slovenštinu od češtiny co nejvíce oddálit, aby tak zdůraznili její svébytnost. Proto zamítali jakékoli přejímání z češtiny a vyhledávali leckdy hodně [44]násilně slova co nejodlišnější, dávali raději přednost výrazům úplně cizím anebo dokonce slovo českého původu prostě zamítali, aniž za ně vůbec dávali náhradu, a tím se fakticky snažili brzdit rozvoj jazyka podle potřeb společnosti. Těmito tendencemi do značné míry trpí i slovník Tvrdého. Zamítá se zde např. sloveso riadiť ve významu ‚řídit‘ a podstatné jméno riaditeľ, přejaté z češtiny, a Tvrdý sám sebe na titulním listu svého slovníku označuje raději „direktor gymnázia“.

Snahy uměle oddálit slovenštinu od češtiny dostaly samozřejmě veškerou úřední podporu za luďáckofašistického tzv. slovenského státu. V Pravidlech slovenského pravopisu z r. 1940 se zakazovala např. slova hluk, pilný, samozrejmý, schôdza (schůze), sústruh aj., která i Tvrdý ještě z velké části připouštěl, a kde byla v slovenštině dvě synonyma pro označení jednoho pojmu, uznávalo se za „správné“ jen to, které bylo odlišné od češtiny; např. připouštělo se — podobně jako již u Tvrdého — pouze ceruza, ceruzka, nikoli též tužka, ačkoli se běžně užívalo tohoto druhého označení.

Tyto tendence oddálit slovenštinu co nejvíce od češtiny se nezbytně ve značné míře obrážejí ještě ve velkém Slovníku spisovného jazyka slovenského, sestaveném za války Antonem Jánošíkem a Eugenem Jónou, který začala v sešitech vydávat Matica slovenská r. 1946 a jehož vycházení bylo asi právě proto zastaveno v roce 1949 po dokončení prvního dílu, obsahujícího slova od a- po j-. Např. u hesla ceruza, ceruzka se vůbec neuvádí synonymum tužka; odmítá se slovo dopis (které zavrhoval už Tvrdý) a za správné se uznává jen list (připouštějí se však, sice jako knižní, slova dopisnica a dopisovateľ, jež jsou doložena z významných slovenských spisovatelů); slovo hluk (jež Tvrdý připouštěl bez jakékoli poznámky) se označuje jako zastaralé, ačkoli je doloženo i z novějších spisovatelů a ačkoli synonymum hukot, které je zde nabízeno pro význam ‚smiešanina rozličných zvukov‘, ani další synonyma ruch, rozruch se se slovem hluk významově zcela nekryjí (např. ve větě „V izbe stíchne hluk“ nelze bez pošinutí významu nahradit slovo hluk žádným uváděným synonymem). Právě poslední příklad ukazuje, že tyto puristické tendence, uplatňované pod heslem „čistoty“ slovenštiny, ve skutečnosti ochuzovaly jazyk, a byly tedy z hlediska samé slovenštiny škodlivé.

Hodně dobré práce proti přežitkům těchto tendencí se na Slovensku vykonalo teprve po únoru 1948. Velký krok k překonání úzkoprsého buržoazně nacionalistického purismu znamenají nová Pravidla slovenského pravopisu z r. 1953, připravená zvláštní jazykovědnou komisí a vydaná Slovenskou akademií věd. V nich se znovu uvádějí bez omezení jako správná mnohá slova dříve neprávem za[45]mítaná (zčásti je ovšem připouštěl už slovník Jánošíkův-Jónův), jako např. divoký, drzý, hluk, hlučný, jedinec, kdežto, kloktat, nadprodukcia, nedostižný, objaviť sa, pilný, pravítko, príklop, samozrejmý, schôza, sústruh, šedý, škrtnúť, ťažkopádny, tužka, učiniť, úkol, úplatok, vodník, vzostupný, záležitosť, závadný, zdarma, zdravit, žehlička, žehliť aj.[2] A je zajímavé, že v diskusi o nových Pravidlech, uspořádané těsně před jejich vydáním, byly vznášeny námitky proti tomu, že se neuznávají za správná nebo alespoň plně správná ještě další slova, jako např. zmíněné už dopis[3]; dále bylo kritizováno, že uznává-li se znovu za správné pravítko (slova na -ítko, -átko puristé šmahem zamítali jako přejatá z češtiny; místo pravítko připouštěli jen lineár), proč se plně nepřipouštějí i slova merítko (lepší prý je meradlo, miera, mierka), nosítka (připouští se jen nosidlá), sluchátko (připouští se jen slúchadlo), ťažítko (připouští se jen ťažidlo) aj.[4] Pro posouzení oprávněnosti různých těchto požadavků bychom podrobně museli znát dnešní skutečný úzus v slovenštině; některé puristické návrhy z dřívějších dob totiž možná zvítězily, a jestliže se už vžilo slovo jedno, nebylo by správné nahrazovat je druhým. Ale je příznačné, že uvědomělí a ideologicky vyspělí Slováci odmítají toto dřívější umělé oddalování slovenštiny od češtiny.

Rezidua dřívějších tendencí ovšem na Slovensku dosud žijí, jak je tu a tam patrno např. i z některých článků v časopise Slovenská reč nebo častěji snad ještě v časopise Slovenské odborné názvoslovie. V preferování slov odlišných od češtiny se leckdy zdůrazňuje stav v nářečích, a to hlavně východnějších, pokud jsou od češtiny výrazově vzdálenější. Jak známo, spisovná slovenština byla ustavena na podkladě středoslovenských nářečí a až do konce první světové války nejvýznamnějším kulturním centrem na Slovensku byl Martin, ležící v oblasti těchto nářečí. Když se po vzniku Československa stala hlavním městem Slovenska Bratislava, bylo tím hospodářské, politické a kulturní centrum přeneseno do oblasti nářečí západoslovenských, která jsou češtině vcelku poměrně bližší, a do spisovného jazyka samozřejmě pak začaly pronikat i některé prvky západoslovenské. Obhájci „čistoty“ slovenštiny, usilující naproti tomu co nejvíc ji od češtiny vzdálit, považují však podnes často za rozhodující pro otázky správnosti spisovné slovenštiny stav v středoslovenských nářečích. Jsou to názory v zásadě pochybené, protože spisovný jazyk má funkci celonárodní, a ačkoli se svým původem opírá o některé konkrétní nářečí, právě proto, že se stal celonárodním, odpoutal se [46]od tohoto nářečí a na jeho vývoj z velké části působí složitější historické vlivy a okolnosti než jenom na ono nářečí. Např. spisovná čeština, přestože vznikla kdysi na podkladě nářečí středočeských, neshoduje se dnes s běžnou mluvou v Praze a bylo by nesprávné žádat, říká-li se v Praze např. voko, vokno, aby to tak bylo i ve spisovném jazyku. Na Slovensku se však dosud obdobné názory objevují. Např. u slova kmín uvádí Kálalův slovník bez jakékoli poznámky, že se vedle toho říká též rasca. Slovník Tvrdého rovněž uvádí kmín bez jakéhokoli omezení, jen poznamenává, že na středním Slovensku je rasca. Ale v roce 1953 vyšel v Slovenské řeči článek, který připouští ve spisovném jazyku jen slovo rasca, jež se mezitím stalo i oficiálním slovenským odborným názvem botanickým, kdežto slovo kmín prohlašuje pouze za nářeční, ačkoli se výslovně konstatuje, že se i s ním setkáváme „v každodennej reči a aj v odbornej terminológii“, a ačkoli se přiznává, že v řadě evropských jazyků (mezi nimi i v češtině, ruštině, polštině) jsou názvy vycházející z latinského cuminum, tj. kmín apod.[5] Tímto puristickým zásahem, majícím ovšem rovněž už starší kořeny, vzdaluje se tedy slovenština nejen od češtiny, nýbrž i od jiných jazyků slovanských i neslovanských. Protože se kmín vedle rasca objevuje i v slovenských projevech spisovných, nebylo by asi na škodu připustit toto slovo v spisovné slovenštině jako rovnoprávnou dubletu.

III

Celou předcházející historii i současnou situaci je třeba si uvědomit, chceme-li z tohoto hlediska správně posuzovat nový Slovník slovenského jazyka a odhalovat jeho klady a zápory. Dosud vyšlý první svazek vcelku naprosto jasně ukazuje, že tento nový slovník i proti poslednímu vydání Pravidel slovenského pravopisu znamená další velký krok vpřed. Jeho souhrnné hodnocení proto nemůže být v zásadě jiné než kladné.

Dozvuky přežitkových puristických tendencí ovšem pronikly v jistém rozsahu i do nového slovníku. Jak jsem už naznačil, při posuzování jednotlivých případů bylo by však třeba detailně znát dnešní situaci ve spisovné slovenštině, do jaké míry totiž starší puristické zákazy zanechaly stopy v úzu. Zdá se mi proto např., že asi právem se slovo dopis v novém slovníku hodnotí jako zastaralé a jako „lepší“ se doporučuje list; za zastaralé se prohlašuje i dopisovať si, místo toho je písať si, korešpondovať; naproti tomu však slovo dopisovatel, jež ještě slovník Jánošíkův-Jónův hodnotil jako knižní, připouští se [47]bez jakékoli poznámky, protože se asi nově rozšířilo (aktuální a potřebná jsou např. spojení robotnícky dopisovateľ, roľnicky dopisovateľ). Kupodivu se přitom vůbec neuvádí nereflexivní dopisovať komu a dopisovať kam (např. do novín), ačkoli spojení tohoto typu dokládá slovník Jánošíkův-Jónův z Vajanského, Kukučína aj.

Ještě složitější je to leckde s odborným názvoslovím. To ovšem už vůbec není vina nového slovníku, poněvadž i zde kořeny jsou starší. Odborné názvy přírodovědné, fyzikální aj. se už od dob Štúrových hojně přejímaly z češtiny, kde se počala budovat vědecká terminologie již v době obrozenské; a v hrubých rysech postupně s rozvojem terminologie české se rozvíjela i terminologie slovenská. Tak je tomu ve zvýšené míře i dnes, proto naprostá většina názvů pro nové skutečnosti společenské, ekonomické, pro výboje vědy a techniky atd. je dnes společná oběma jazykům (samozřejmě s příslušnými obměnami hláskovými a tvarovými). A slovník, pokud odbornou terminologii uvádí, to naprosto správně zachycuje.

Každý český termín není ovšem možné mechanicky převzít do slovenštiny, protože nevyhovuje vždycky specifickým rysům slovenského jazyka. Např. proti českému pětiletka (obměněnému z ruštiny) musí se slovensky říkat päťročnica, protože leto znamená ve spisovné slovenštině pouze ‚nejteplejší část roku‘, nikoli též ‚rok‘ jako v češtině; nebo proti českému jednotné zemědělské družstvo se slovensky říká jednotné roľnícké družstvo, protože slovensky se neříká zemedelec, nýbrž jen roľník. Je škoda, že pro vytváření těchto nových termínů a názvů neexistuje společná československá jazykovědná komise, která by dbala o to, aby nové názvy byly vytvářeny tak, že by v příslušných hláskových obměnách vyhovovaly oběma jazykům. Požadovat pasivní přejímání českých termínů do slovenštiny, i když některý termín zákonitostem slovenského jazyka odporuje, bylo by nesprávné.

Naproti tomu se však — v souvislosti s celkovými tendencemi protičeskými a puristickými — děly na Slovensku již před válkou pokusy úmyslně odpoutat slovenskou terminologii od české a vytvořit specifickou terminologii, na české nezávislou a co nejvíc od ní vzdálenou, opírající se však, pokud je to možné, o slovenská nářečí. Tyto tendence zčásti dosud žijí a mají např. za následek, že se stále ještě propaguje na Slovensku slovo točovka místo sústruh,[6] ačkoli i ze slovenského hlediska přece musí být jasné, že při hojném vzájemném pracovním styku dělníků slovenských a českých je taková [48]věc přímo škodlivá. Říká-li Čech soustruh a Slovák sústruh, snadno si rozumějí; jestliže by však Slovák říkal točovka a nevěděl, co je soustruh, bylo by dorozumění obtížné, zvláště když Čech zpravidla zase neví, co je točovka.

Nový Slovník slovenského jazyka (a už nová Pravidla z r. 1953) takové umělé oddalování obou jazyků v zásadě odmítá, jak bylo naznačeno už výše. Pokud však zahrnuje také oficiálně uznanou odbornou terminologii, uvádí samozřejmě v jejím rámci i případy záměrně oddalující slovenštinu od češtiny. Proto se např. v duchu citovaného článku ze Slovenské reči slovo kmín zavrhuje jako nářeční a připouští se jen rasca, patrně hlavně z toho důvodu, že rasca je dnes i odborným slovenským názvem botanickým. Nebo káně myšilov se v přírodopise na Slovensku označovala před válkou podle češtiny myšilov nebo též myšilovka. Už Tvrdý však ve svém slovníku označení myšilov neuvádí a má v tomto významu jen slovo myšiak, jež jinak v slovenštině samozřejmě znamená myšího samce, myšáka. Nový slovník v obtazích druhého dílu, které se mi shodou okolností dostaly do rukou, sice názvy myšilov, myšilovka uvádí, ale označuje je rovněž za nářeční a odkazuje k „správnému“ myšiak. Nevím, který z těchto názvů je dnes opravdu v slovenštině běžný, ale označení prvních podob za nářeční je bezpochyby mylné. To slovo totiž není ani v češtině původu domácího, nýbrž bylo v obrozenské době, kdy se vytvářela česká přírodopisná terminologie, přejato z ruštiny (myšelov), jak uvádí Jos. Jungmann v 2. svazku svého Slovníku z r. 1836; též polsky se říká myszołów. Takovéto „očišťování“ slovenštiny vede tedy zase k vzdalování nejen od češtiny, nýbrž i od jiných slovanských jazyků

Je to podle mého názoru dost závažná otázka, jak by se měl složitý problém vztahu starší nepuristické a mladší puristické terminologie v Slovníku slovenského jazyka řešit. Je nesporné, že nový slovník nemůže místo vžitých už názvů odlišných od češtiny zavádět znovu názvy shodné, neboť tím by se do jazyka vnášela nejistota, kolísání a zmatek. V každém případě by se však měla životnost staršího shodného názvu pečlivě ověřit, a je-li ve skutečnosti živý, pak by se snad měl uvádět aspoň jako rovnoprávná dubleta. Rozhodně by se však v zájmu slovenském i českém mělo dbát na to, aby nově vznikající terminologie slovenská i česká byla společně vytvářena tak, aby vyhovovala oběma jazykům, aniž by bylo možno mluvit o závislosti slovenské terminologie na české nebo obráceně.

IV

Vedle otázek, o kterých jsme dosud mluvili a které se týkají speciálně jen Slovníku slovenského jazyka a otázek jazykové politiky slovenské ve vztahu k češtině, je pro marxistickou lexikografii obec[49]ně důležitý jiný problém, který ovšem samozřejmě musí řešit každý marxisticky pojatý velký slovník kteréhokoli jazyka, tedy i nový slovník slovenský: Protože jednojazyčné slovníky jsou tzv. slovníky výkladové, tj. přinášejí nejen seznam slov s poučením o jejich užívání, o pravopise a o tvoření jejich tvarů, nýbrž zároveň i výklad věcného významu jednotlivých slov, stávají se nejen pramenem poučení o správnosti jazykové, nýbrž i pramenem poučení věcného, a v mnoha případech tedy také ideologického.

Velký slovník musí přinášet v poměrné úplnosti všechna slova v jazyce užívaná, tedy i slova označující skutečnosti a jevy různým způsobem negativní, jako např. fašismus, hitlerovec aj., nebo slova označující představy a pojmy nevědeckého, primitivního, náboženského myšlení, jako např. bůh, ježíšek, mikuláš atd. Vypouštět taková slova ze slovníku nelze, protože v jazyku skutečně existují a jejich užívání není omezeno jenom na projevy reakční, nýbrž vyskytují se i v projevech naprosto pokrokových, např. v protifašistické nebo protináboženské literatuře apod. Např. i v díle tak jasně marxisticky výchovném, jako je knížka pro děti od Ant. Zápotockého „Barunka“, mluví se o dostávání dárků na Mikuláše nebo na Ježíška. Poněvadž pak tyto přežitkové náboženské zvyky z dnešního života mizejí, je tím spíše potřebné, aby ve slovníku byl stručný výklad, co je ježíšek nebo mikuláš atd., neboť jinak by ten, kdo se při četbě starší klasické literatury nebo i moderní literatury, líčící dřívější způsob života, s takovými výrazy setká, nenašel poučení v případě, že by už nevěděl, co tato slova znamenají. Tím důležitější ovšem je, aby ta poučení byla správná, aby se opírala o vědecký světový názor, a pokud jde o slova politického dosahu v užším smyslu slova, o správnou orientaci politickou. Slovník sám se tím stává publikací ideologicky a politicky výchovnou.

Je třeba konstatovat, že nový Slovník slovenského jazyka o takovouto správnou orientaci usiluje, i když se tu a tam objevují různé nedotaženosti a nedopatření, vyplývající z toho, že autor příslušného výkladu ani redakce si vždy neuvědomili, co z formulace eventuálně může vyplývat. Formulování výkladů ve slovníku je věc neobyčejně těžká, protože při nutném úsilí o co největší stručnost snadno může utrpět zřetel na vědeckou správnost.

Vědomou snahu o správné marxistické výklady významu slov názorně dosvědčuje srovnání některých hesel nového slovníku s uvedeným matičním Slovníkem spisovného jazyka slovenského. Např. slovo boh vykládal matiční slovník takto: „najvyššia bytosť, stvoriteľ neba i zeme, javiaci sa v troch osobách ako Boh Otec, Boh Syn a Boh Duch svätý“. Touto formulací se autor výkladu zřetelně sám stavěl na náboženské, idealistické stanovisko a vnucoval toto pojetí [50]i uživateli slovníku. Naproti tomu nový Slovník slovenského jazyka formuluje věc mnohem správněji: „v náboženských predstavách a v idealistickom svetonázore nadzemská bytosť, ktorá vraj stvorila svet a zasahuje do jeho vývoja“. Touto formulací se jednak zdůrazňuje, že běží o představy nevědecké (náboženské, idealistické), jednak se naznačuje, že autor výkladu sám tyto představy odmítá (vraj). Podobné zlepšení je většinou patrné i u hesel politických v užším smyslu slova. Např. význam slova fašizmus vykládal matiční slovník tak, že u leckoho to snad mohlo budit i sympatie: „politický smer … založený na kombinácii štátnej svrchovanosti a princípu elity, pričom sa zaisťuje úplná prevaha štátu.“ Naproti tomu nový slovník říká: „najreakčnejšia šovinistická diktatúra veľkoburžoázie, obmedzujúca najzákladnejšie demokratické slobody.“

Srovnání některých těchto nových formulací ukazuje, že leckde byl autorům dobrým vzorem sovětský Tolkovyj slovar’ russkogo jazyka, vypracovaný předními sovětskými jazykovědci za vedení prof. D. U. Ušakova, i jiné slovníky, zčásti též současně vycházející nový Slovník spisovného jazyka českého, pokud ho autoři slovenského slovníku mohli už využít.

Všechny výklady v novém slovenském slovníku nejsou ovšem zcela bez závad, jak tomu ostatně tu a tam bývá i v jiných slovnících, nevyjímaje ani ruský slovník Ušakovův. Např. slova agrárník, agrárny v politickém významu jsou v novém slovníku vysvětlována tak, že vlastně na sebe navzájem odkazují, aniž přitom asi bude každému čtenáři jasné, oč vlastně běží. Srov.: agrárník=príslušník agrárnej strany v buržoáznej ČSR; agrárny=vzťahujúci sa na politickú stranu agrárnikov a ich prívržencov (agrárne hnutie, agrárna strana). Slovník spisovného jazyka českého, který zde snad zčásti sloužil za vzor, je přece jen jasnější: agrárník = příslušník agrární strany; agrární strana (v některých kapitalistických státech a dříve i u nás) politická strana statkářů a jejich přívrženců.

Příklady na rozmanité nedostatky, které jsem uvedl, samozřejmě nejsou vyčerpávající. Ale znovu je třeba podtrhnout, že všechny nedostatky nového Slovníku slovenského jazyka jsou jen dílčího rázu, představují nepatrný zlomek v poměru k dobrému celkovému zpracování i k jednotlivým hodnocením a výkladům naprosto správným. Jako celek se jeví tento slovník jako dílo poctivé, snažící se jak o vědeckou interpretaci materiálu, tak o ideologicky správný výklad významu slov, podložený vědeckým světovým názorem s jasně pokrokovou politickohistorickou orientací, a zároveň usilující o zásadní překonání úzkoprsého purismu a buržoazně nacionalistických snah o umělé oddalování slovenštiny od češtiny. Ve srovnání s malými [51]slovníky staršími i s nedokončeným slovníkem matičním představuje I. díl Slovníku slovenského jazyka po všech stránkách veliký pokrok. Na druhé straně je ovšem nutno zdůraznit, že při značném významu, který tento první opravdu rozsáhlý slovník spisovné slovenštiny nepochybně bude mít pro ustalování a další vývoj slovenského jazyka (jistě bude sloužit jako jazykový rádce dlouhou řadu let), spočívá na autorské skupině i na redakčním vedení značná odpovědnost. Kvalita prvého dílu přes všechny drobné nedostatky svědčí o tom, že celý pracovní kolektiv je si této odpovědnosti vědom; a to dává naději, že v dalších svazcích se bude úroveň slovníku ještě zvyšovat. Plně se proto můžeme připojit k pochvalnému hodnocení v recenzi v 21. čísle Kulturného života z minulého roku, v níž byl přes drobné výhrady slovník přivítán jako „začiatok vedecky zodpovednej práce, týkajúcej sa slovnej zásoby spisovnej slovenčiny“, a právem označen „ako významný kultúrny čin“.


[1] V době tisku této stati vyšel druhý díl (Bratislava 1960); obsahuje slova začínající na l o a zahrnuje celkem 21 487 slov.

[2] Srov. Pravidlá slovenského pravopisu, Bratislava 1953, s. 12.

[3] Viz Slovenská reč 18, 1952-53, s. 360.

[4] Tamtéž, s. 358n.

[5] Viz A. Habovštiak Rasca, kmín, stokláska, Slovenská reč 18, 1952 až 1953, s. 426.

[6] Viz Ján Horecký, Točovka alebo sústruh, Slovenské odborné názvoslovie 1, 1953, s. 24n.; tamtéž viz také ukázku slovníku Z terminológie obrábania, zvl. s. 17n. — Celkově ovšem činnost Horeckého, vedoucího slovenského terminologa, je kladná, a zvláště v posledních letech směřuje uvědoměle k překonání tendencí uměle slovenštinu oddalujících.

Naše řeč, ročník 44 (1961), číslo 1-2, s. 42-51

Předchozí Milan Jelínek: První díl Slovníku spisovného jazyka českého

Následující Jan Sedláček: Výkladové slovníky spisovných slovanských jazyků

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1