Výkladové slovníky spisovných slovanských jazyků

Jan Sedláček

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Po druhé světové válce dosáhla lexikografie ve všech slovanských zemích nebývalého rozmachu. Vypracování výkladových slovníků jednotlivých národních jazyků se stalo v nových společenských podmínkách předním úkolem jazykovědy a důležitým nástrojem uvědomělé péče o spisovný jazyk. Protože slovníkářské práce sovětské a zčásti i polské jsou u nás poměrně dobře známy (těsný vědecký styk, potřeby překladatelské praxe aj.), věnujeme se podrobněji slovníkům ostatních slovanských jazyků.

Skvělých výsledků dosáhla v poválečném období zejména lexikografie sovětská, navazující organicky na dobrou starší tradici lexikografickou. Slovní zásoba spisovného jazyka ruského sovětské epochy byla zachycena a popsána zčásti již před druhou světovou válkou v čtyřsvazkovém výkladovém slovníku Ušakovově, který vyšel v letech 1935—1940 (druhé nezměněné vydání v r. 1957). Tomuto slovníku je zásadami zpracování velmi blízký stručný jednosvazkový výkladový slovník Ožegovův, který obsahuje asi 52 000 slov (Slovar’ russkogo jazyka, Moskva 1949; čtvrté, doplněné a přepracované vydání z r. 1960). Je to slovník normativní, jehož hlavním úkolem bylo přesněji zachytit normu současného spisovného jazyka, a zejména změny, k nimž došlo v slovní zásobě za Velké vlastenecké války a po ní, a sloužit potřebám široké veřejnosti.

Od r. 1948 vychází péčí Akademie věd SSSR velký výkladový slovník současného spisovného jazyka, který má v 15 svazcích za[52]chytit slovní zásobu současného spisovného jazyka zhruba od Puškina do současnosti (Slovar’ sovremennogo russkogo literaturnogo jazyka I—X, 1948—1960, A—Pojasoček). Je to slovník normativní a historicky výkladový, který zachycuje slovní zásobu současného spisovného jazyka v rozsáhlé historické perspektivě. Vedle toho vydává Akademie věd SSSR jako dílo kolektivní, neobyčejně propracované, čtyřsvazkový normativní Slovar’ russkogo jazyka; v letech 1957—1959 vyšly tři svazky (A—R). V ruské sovětské lexikografii byly tak vytvořeny a teoreticky propracovány tři základní typy normativních výkladových slovníků: velký výkladový slovník s rozsáhlou historickou perspektivou, střední výkladový slovník a stručný slovník, zaměřený k potřebám běžné jazykové praxe.[1]

Na velkém výkladovém slovníku s rozsáhlou historickou perspektivou pracuje v současné době také Polská akademie věd za vedení akad. W. Doroszewského; zatím vyšly dva díly: Słownik języka polskiego I (A-Č) 1958, II (D-G) 1960. Slovník má obsáhnout v deseti svazcích slovní zásobu polského jazyka za posledních dvě stě let (asi 120 000 slov). Velká péče je v tomto slovníku věnována dokumentaci. U citátů se uvádí vedle autora také název díla s přesným udáním místa.[2]

Péčí Bulharské akademie véd vyšel v letech 1955 — 1959 trojsvazkový příruční slovník současného spisovného jazyka bulharského za vedení akad. St. Romanského, Rečnik na săvremennija bălgarski knižoven ezik‘ I—III, Sofija 1955—1959. Slovník zachycuje slovní zásobu současného spisovného jazyka zhruba od poloviny 19. století až do doby nejnovější a obsahuje asi 65 000 slov. Je to slovník normativní středního rozsahu. Normativnost se projevuje jednak ve výběru slov a významů, který je zaměřen na živou součást slovní zásoby, a zejména na nové oblasti lidské činnosti, jednak v důsledném stylistickém hodnocení jednotlivých slov a významů ve shodě s dnešní jazykovou praxí. Velký význam slovníku tkví právě v této normativní funkci. Je to v bulharské lexikografii první pokus o zachycení a stanovení stylistické normy ve slovníku. Normativní zásahy se uplatňují při popisu slovní zásoby i po jiných stránkách. Např. významy slov cizích, zastaralých nebo oblastních se přímo nevysvětlují, nýbrž uvádí se příslušný synonymní výraz domácí nebo běžný spisovný ekvivalent, jemuž se tak dává přednost [např. vertikalen (lat.) otvesen; kalăč…zast. sabja atd.]. Heslová slova se uvádějí v normalizované podobě pravopisné a přízvukové a podle [53]potřeby je připojeno také poučení o jejich spisovných tvarech. Svým normativním zaměřením a celkovým způsobem zpracování tvoří tento slovník protějšek k našemu Slovníku spisovného jazyka českého, který vydává Československá akademie věd. Mezi oběma slovníky jsou i některé rozdíly. V bulharském slovníku se užívá jako ilustračního materiálu vesměs citátů, zatímco v českém slovníku se užívá citátů většinou jen pro ilustraci slov a významů zastaralých, nespisovných a řídkých; u slov a významů běžných se užívá jako příkladů běžných a typických slovních spojení. Postup, kterého je užito v Slovníku spisovného jazyka českého, lépe vystihuje dynamiku vztahů uvnitř lexikálního systému a umožňuje výrazněji odlišit periferní oblasti slovní zásoby od toho, co tvoří její běžně užívané jádro, nehledě k tomu, že se tímto postupem dosahuje také větší zhuštěnosti a přehlednosti zpracování. Jiný rozdíl je v tom, že se v bulharském slovníku až na malé výjimky neužívá hnízdování, zatímco v českém slovníku je tohoto způsobu uspořádání slov částečně využito. Ani v tomto případě však nejde jen o věc technickou; uspořádání slov v hnízdech znamená nejen úsporu místa, nýbrž je zároveň prostředkem k názornému zachycení vzájemných vztahů významových i slovotvorných uvnitř slovní zásoby.

Vedle trojsvazkového akademického slovníku byl již dříve zpracován stručný jednosvazkový výkladový slovník (Bălgarski tălkoven rečnik, Sofija 1955), který obsahuje asi 50 000 slov a plní funkci praktického slovníku. Svým rozsahem a zaměřením odpovídá tento slovník Trávníčkovu Slovníku jazyka českého (Praha 1952) a Ožegovu Slovníku ruského jazyka (Moskva 1952). Nedokončen zůstal Mladenovův Slovník spisovného a lidového jazyka (Bălgarski tălkoven rečnik s ogled kăm narodnite govori t. I, A—K, Sofija 1926—1951); ve vydávání tohoto slovníku bude pokračovat Bulharská akademie věd.[3]

Také v dnešní Jugoslávii se usilovně pracuje na výkladových slovnících spisovného jazyka srbocharvátského. Potřeba výkladového slovníku současného spisovného jazyka se pociťovala již dávno před válkou. Jen dočasně a nouzově plnil a dosud plní funkci takového slovníku neúplný jednosvazkový Bakotićův Rečnik srpskohrvatskog književnog jezika z r. 1936. Dnešním potřebám nevyhovuje ovšem již ani starší slovník Brozův-Ivekovićův, zpracovaný v podstatě ještě na lidovém podkladě jazyka Vukova; [54]předčí jej však bohatším zaznamenáním frazeologie. Z podnětu Matice srbské byla na jaře r. 1954 uzavřena dohoda, podle níž slovník současného spisovného jazyka srbocharvátského vypracují společně Matice srbská a Matice charvátská.[4] Slovník má zachytit slovní zásobu současného spisovného jazyka zhruba od romantismu do současné doby. Předpokládá se, že slovník vyjde ve čtyřech svazcích a práce potrvá asi 5—6 let. Mnoho se diskutovalo o tom, zda to má být slovník normativní (z hlediska unifikace slovní zásoby), nebo informativní. Jugoslávští jazykovědci vesměs odmítají myšlenku normativního slovníku takto chápaného.[5] To má své objektivní příčiny v dnešním stavu spisovného jazyka srbocharvátského. Slovní zásoba dnešní srbocharvátštiny není jednotná, nýbrž je do značné míry ještě oblastně diferencována. Zvlášť výrazně se projevuje lexikální dualismus srbsko-charvátský. Ani pokud jde o funkční diferenciaci spisovného jazyka podle tzv. funkčních stylů, nedospěl vývoj ještě tak daleko, aby bylo možno objektivně zjišťovat stylový charakter všech lexikálních jednotek; zvlášť problematická je otázka hovorového stylu současné spisovné srbocharvátštiny.[6] Zachycení a stanovení stylistické normy je jedním z dílčích úkolů jugoslávské jazykovědy.[7] Za této situace není ovšem ještě možno přistoupit k zpracování plně normativního slovníku současného spisovného jazyka.

Vedle připravovaného příručního slovníku současného spisovného jazyka srbocharvátského přistoupila Srbská akademie věd k vydávání dávno připravovaného velkého výkladového slovníku spisovného a lidového jazyka. První díl tohoto slovníku vyšel za vedení akad. A. Beliće koncem r. 1959: Rečnik srpskohrvatskog književnog i narodnog jezika I, A—Bogoljub, Beograd 1959. Celý slovník má obsáhnout zhruba 300 — 400 tisíc slov. Je to slovník současného jazyka v poněkud širším smyslu, protože zachycuje slovní zásobu spisovného jazyka za posledních 150 let, počínaje Vukem Karadžićem. Jde o velký slovník současného jazyka s rozsáhlou historickou perspektivou, který má svůj protějšek v akademickém Slovníku současného spisovného ruského jazyka (srov. výše) a v našem akademickém Příručním slovníku jazyka českého (v 9 dílech, 1935 — 1957). Slovníky [55]tohoto typu kolísají většinou mezi normativním slovníkem a slovníkem informativním.[8] Slovník vydávaný Srbskou akademií věd má ráz veskrze informativní. To se projevuje nejmarkantněji ve výběru slov. Podle A. Beliće nelze za dnešního stavu slovní zásoby rozhodovat, která slova patří nebo nepatří do normy současného spisovného jazyka, a proto se při výběru slov neuplatňovalo individuální, subjektivní hledisko autorů slovníku. (Srov. Úvod k slovníku, s. XXIII.)[9]

V r. 1959 byl dokončen velký 21svazkový historický výkladový slovník Rječnik hrvatskoga ili srpskoga jezika, který vydávala již od r. 1880 záhřebská Jugoslavenska akademija znanosti i umjetnosti. Slovník zachycuje slovní zásobu srbocharvátštiny od nejstarší doby do pol. 19. stol. a obsahuje asi 280 000 slov. Je to dosud největší dílo jugoslávské lexikografie.[9a]

Pro horní lužickou srbštinu plní funkci normativního výkladového slovníku do jisté míry Jakubašův Hornjoserbsko-němski słownik (Budyšín 1954), který obsahuje asi 30 000 slov.

Ve velkých výkladových slovnících, zachycujících slovní zásobu současného spisovného jazyka v rozsáhlé historické perspektivě, je velmi problematická otázka výběru slov a významů a jejich stylistického hodnocení. Je samozřejmé, že stylistické hodnocení slov a významů z hlediska dnešní jazykové praxe nelze promítat do starší doby. Jednotlivé slovníky se s touto problematikou vyrovnávají každý po svém, protože až dosud nebyly vypracovány metodologické zásady, podle nichž by se jednotně postupovalo, ovšem s přihlédnutím k specifickým podmínkám jednotlivých spisovných jazyků, jejich dnešního stavu i vývoje (srov. např. různý rozsah hranice současného spisovného jazyka v jednotlivých slovnících, různý stupeň funkční diferenciace spisovných jazyků atd.).

Srovnávací přehled nejnovějších slovníkářských prací ukázal, jak jednotlivé slovníky vycházejí z rozdílných podmínek jednotlivých národních jazyků, jejich dnešního stavu i minulého vývoje, a jak se při tom projevuje také vliv lexikografické tradice. Většině těchto slovníků je však společné to, že vznikají v obdobných podmínkách hospodářských i společenských, jež potřebu nových slovníků hromadně vyvolávají.

Jan Sedláček

 

[56]Informativní přehled o nových výkladových slovnících spisovných slovanských jazyků doplňujeme stručnými zprávami o výkladových slovnících spisovných jazyků sousedních lidově demokratických států.[10]

Ústav pro německý jazyk a literaturu NAV v Berlíně připravuje 4—6svazkový Slovník současného německého jazyka.[11] Na rozdíl od dosavadních velkých lexikografických prací nemá být tento slovník založen historicky, nýbrž má zachytit slovní zásobu spisovného jazyka (Hochsprache) 20. a 19. století v celém jeho stylistickém rozpětí (od jazyka básnického až po vulgární výrazy). Hlavní důraz bude klást na významové určení slova a na jeho stylistickou charakteristiku. Bude přihlížet k celému německému jazykovému území. Tento slovník se má později stát základem stručného jednosvazkového vydání. Excerpce se provádí v takovém rozsahu, aby vystačila na plánovaný obsáhlý, 16—18svazkový slovník současné němčiny.

Maďarskými výkladovými slovníky, které nyní připravuje Jazykovědný ústav I. sekce Maďarské akademie věd, uskutečňuje se druhá a třetí část tzv. „slovníkové trilogie“. Tímto názvem (který razil prof. L. Országh) rozumí se soubor výkladových slovníků tří typů: 1. jednosvazkový, 2. dvou- až šestisvazkový (střední) a 3. velký, rozvržený na více než deset svazků (velký, akademický). Maďarská lexikografie se takto zařaďuje do rozsáhlých prací a plánů moderní evropské lexikografie, reprezentované dnes socialistickými státy, především Sovětským svazem, dále Československem, Bulharskem, Polskem a Rumunskem.

Výkladový slovník maďarského jazyka (A Magyar Nyelv Értelrnező Szótára, zkráceně ÉrtSz) je slovníkem středního typu. V šesti dílech obsáhne 60 000 samostatných heslových statí a celkem přes 150 000 slov. Každý díl má průměrně 1000 stran a 10 000 hesel (1. díl vyšel r. 1959, 2. a 3. díl 1960). Slovník zachycuje slovní zásobu dnešní spisovné maďarštiny, má do značné míry povahu normativní, ale přihlíží též k ostatním jazykovým vrstvám, k odbornému názvosloví, a všímá si starších jazykových prostředků, užívaných předními spisovateli, asi od poloviny minulého století. Vedle údajů ortoepických, [57]mluvnických a stylistických přináší též typickou exemplifikaci a frazeologii.

Velký slovník maďarského spisovného jazyka od doby osvícenské po naše dny (A Magyar Irodalmi Nyelv Nagyszótára a felvilágosodás korától napjainkig, zkráceně NSz) je teprve ve stadiu příprav. Bude v něm převládat hledisko historické a popisné. Obsáhne slovní zásobu posledních dvou století, od druhé poloviny 18. století až do doby, kdy se předpokládá, že bude ukončeno shromažďování materiálu, do roku 1972. Je perspektivně plánován na 25—30 dílů po 1300-1400 stranách a 10-12 000 heslech. Celkem by obsahoval asi 300 000 heslových slov. Bude to dosud největší dílo maďarské lexikografie.

Současné Rumunsko se může pochlubit dvěma významnými výkladovými slovníky normativního charakteru. Jsou to čtyřsvazkový Dictionarul limbii romîne literare contemporane (Slovník současného spisovného jazyka rumunského; zkratka DC; hlavní red. Dimitrie Macrea a Emil Petrovici) a jednosvazkový Dictionarul limbii romîne moderne (Slovník moderní rumunštiny; zkratka DM; hlavní red. Dimitrie Macrea). Oba vyšly péčí a nákladem Akademie Rumunské lidové republiky (první v letech 1955—57, druhý v roce 1958) jakožto díla kolektivní, zpracovávaná s opřením o nové práce lexikografie sovětské. Co do zaměření, rozsahu i způsobu zpracování mají mnoho společného s odpovídajícími dvěma výkladovými slovníky sousedního Bulharska.

---

[1] Srov. S. I. Ožegov, O třech typech výkladových slovníků současného ruského jazyka, Sovětská věda—Jazykověda 2, 1952, s. 397—414; O. Leška, O. Man, J. Sedláček, Ze sovětské lexikografie, Slavia 20, 1950, s. 114—121.

[2] O 1. dílu slovníku srov. K. Oliva, Slavia 28, 1959, s. 399-403.

[3] Na všech těchto slovníkářských pracích se významně podílí prof. L. Andrejčin, ředitel Ústavu bulharského jazyka při Bulharské akademii věd v Sofii; srov. jeho zprávu o situaci v bulharské lexikografii v časopise Bălgarski ezik 1959, 9, s. 327—329. Srov. též přehled poválečné bulharské lexikografie od K. Hory, Slavia 26, 1957, s. 134-137.

[4] Zprávu o tomto slovníku podává Lj. Jonke, Rečnik suvremenoga književnog jezika, Jezik 1956—7, s. 4—9.

[5] Srov. např. Naš jezik 1954, 6, s. 69—71 (A. Belić); tamže s. 84 (M. Stevanović) aj.

[6] K otázce stylistického rozvrstvení spisovného jazyka srbocharvátského srov. J. Heidenreich-Dolanský ve sb. Slovanské spisovné jazyky v době přítomné, Praha 1937, s. 202—4; zde je uvedena další literatura.

[7] Srov. Zl. Vince, Današnji zadaci nauke o književnom jeziku u Jugoslaviji, Jezik 1959-1960, 3-4, s. 109-110.

[8] L. V. Ščerba, Pokus o obecnou lexikografickou teorii, Sovětská věda — Jazykověda 2, 1952, s. 424—5.

[9] O 1. díle slovníku srov. J. Sedláček, Slovanský přehled 1960, 4, s. 217.

[9a] Srov. P. Rogić, Rječnik hrvatskoga ili srpskoga jezika dovršen, Jezik 1959-1960, 1, s. 1-7.

[10] Zprávu o lexikografii v NDR připravil J. Povejšil, o slovnících maďarských A. Welter a o nových slovnících rumunských Zd. Wittoch.

[11] K metodologickým zásadám srov. R. Klappenbachová, Das Wőrterbuch der deutschen Sprache der Gegenwart, Deutschunterricht 11, 1958, s. 142 až 160. — Už r. 1956 vyšel ukázkový sešit Wőrterbuch der deutschen Sprache der Gegenwart (Probedruck, Berlin 1956), 24 stran. Kolektiv ústavu berlínské akademie byl po metodologické stránce ve spojení s lexikografickým kolektivem Ústavu pro jazyk český a v úvodu slovníku, který právě začal vycházet, je výslovně uveden též spolupracovník z ČSSR prof. dr. H. Siebenschein.

Naše řeč, ročník 44 (1961), číslo 1-2, s. 51-57

Předchozí Jaromír Bělič: K slovenské lexikografii

Následující Karel Hausenblas: Nad polským slovníkem synonymickým