Studium současných spisovných jazyků a otázky jazykové kultury

Danuta Buttlerová, Halina Satkiewiczová, Walery Pisarek

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Aktivizace vědeckého i společenského zájmu o studium současných jazyků a o otázky jejich kultury, jak jsme o ní mluvili při uvedení seriálu zpráv a informací o této problematice v různých zemích a jazycích (NŘ 49, 1966, s. 33n.), nejen neustává, ale naopak stále sílí. O vědecké aktuálnosti této tematiky svědčí i to, že byla zařazena na program jednání VI. mezinárodního sjezdu slavistů v Praze 1968 (Otázky standardizace slovanských spisovných jazyků, zvl. pak dílčí tematika, Spisovný jazyk, jeho norma a společenské aspekty).[1] Jako samostatný úsek studia spisovných jazyků se vyhraňuje studium jejich současného stavu a zdůrazňuje se potřeba konfrontačního aspektu při něm.[2] Předpokladem konfrontace jsou i vzájemné informace o stavu prací a výměna názorů na řešení problémů. A právě takovéto předpoklady pomáhají vytvářet i naše zprávy. V r. 1966 jsme přinesli informační zprávy o studiu spisovných jazyků a o otázkách jazykové kultury v Slovinsku, o situaci spisovné srbochorvatštiny, o kultuře spisovné ruštiny a ukrajinštiny a o jazykové kultuře v NDR (s. 34n., 105n., 165n., 229n., 291n.). Navázali jsme na ně i v loňském ročníku (s. 244n.) zprávou o kultuře spisovné maďarštiny a v letošním ročníku jsme přinesli článek o situaci a o specifických problémech současné lužické srbštiny (s. 49n.). Všechny tyto stati byly psány českými autory. V tomto čísle přinášíme dva příspěvky o práci varšavského a krakovského jazykovědného centra z oblasti jazykové kultury od polských autorů, kteří se přímo podílejí na této práci.[*] Vyjadřují v nich své názory na složité otázky současného jazykového vývoje i s hodnotícími poznámkami, které nejsou ve všem jednotné. Jsou pro nás cenným svědectvím a také potvrzením potřeby vyměňovat si názory a uplatňovat konfrontační aspekt při studiu těchto otázek. Existují ovšem rozdílné názory na některé otázky jazykové kultury i mezi jazykovědci jednoho národa, tím spíše pak se může lišit postoj k těmto otázkám a hodnocení problematiky u jazykovědců z různých zemí. [219]Mohou se lišit teoretická východiska, z nichž se dané otázky posuzují (pro českou jazykovědu je zde zpravidla východiskem teorie spisovného jazyka vypracovaná pražskou školou),[3] pojmový i terminologický aparát, jehož se užívá a který je pro danou národní lingvistickou tradici příznačný; mohou se lišit konkrétní hodnotící kritéria, jimiž se jazyková fakta, zvláště pak inovace, posuzují; může se lišit sociologická interpretace daných faktů. Je samozřejmé, že je při tom třeba vycházet ze specifičnosti stavby jednotlivých jazyků, ze specifické situace jazykově společenské, a to jak z její historické perspektivy, tak z jejích současných podmínek. Na druhé straně však vidíme, že jsou, pokud jde o dnešní situaci, velmi blízké podmínky sociálního fungování jazyka, že je velmi podobný charakter současné řečové komunikace. Dnešní stav jazyka je utvářen a určován souhrou mnoha činitelů, vnějších, mimojazykových i vnitřních, jazykových, a ke všem je třeba při objektivním posuzování dané složité problematiky přihlížet.[4]

Ze všech zpráv, které jsme o jazykové kultuře v jednotlivých zemích přinesli, vyplývá, že péče o národní jazyk spisovný je dnes zajišťována institucionálně, i když v různých formách a různými prostředky. Společné je to, že je i praktická péče o spisovný jazyk, zaměření na široké kruhy uživatelů jazyka, velmi těsně spojena s činností teoretickou, s teoretickým studiem současného spisovného jazyka. O tuto teoretickou činnost, o nejnovější jazykovědné poznatky se opírají praktické jazykové příručky, které se vydávají a o které projevuje veřejnost neobvyklý zájem. Zároveň s tím se však dostává veřejnosti v mnoha zemích i prohloubeného poznání o obecných otázkách jazykové kultury. Naléhavé požadavky praxe jsou respektovány, ale zároveň jsou doplňovány trvalejší jazykovou výchovou.

Smyslem těchto úvodních poznámek není shrnovat zkušenosti z dosavadních statí o otázkách jazykové kultury v jednotlivých zemích. Chtějí spíše uvedením některých předběžných dílčích poznámek orientovat další zprávy nebo podnítit k jejich napsání, popř. i k diskusi.

[220]Problematika jazykové kultury v pracích varšavského jazykovědného střediska

Poválečné hospodářské a společenské přeměny, zvláště také v pohybu obyvatelstva, např. příliv vesnického obyvatelstva do měst, přesun obyvatel z různých zeměpisných oblastí apod., značně urychlily tempo vývoje současné spisovné polštiny a přispěly k modifikaci nebo i k rozkolísání mnoha jejích tradičních norem. Není proto divu, že otázky jazykové kultury, péče o spisovný jazyk soustřeďují na sebe pozornost celé polské veřejnosti. Svědčí o tom veliká poptávka po populárních normativních příručkách, příliv dopisů s dotazy o jazykové správnosti do redakce Polského rozhlasu, novin i časopisů a konečně i zájem o veřejné přednášky s normativní jazykovědnou tematikou. Vzrostla rovněž potřeba jazykového poradenství, hodnocení některých jevů v oblasti slovní zásoby, např. při vytváření nových názvů zeměpisných, terminologie jednotlivých vědních oborů, termínů z oboru techniky atd. Českého čtenáře může zajímat informace o účasti varšavských jazykovědců na společensky tak významné činnosti, jakou je péče o jazykovou kulturu, a o charakteru a formách této činnosti.

Bylo by jistě obtížné vypočítávat všechny instituce, jejichž činnost je nějakým způsobem spojena s otázkami jazykové kultury; zmíníme se proto jen o těch střediscích, která přímo provádějí teoretický výzkum nebo konají kodifikační práce v oblasti jazykových norem. Patří k nim katedra polského jazyka Varšavské university, redakce Slovníku jazyka polského, Společnost pro jazykovou kulturu (Towarzystwo Kultury Języka) a redakce měsíčníku Poradnik Językowy.

Na katedře polského jazyka Varšavské university jsou zvlášť příznivé podmínky pro výzkum normy současné spisovné polštiny; v čele tohoto pracoviště stojí prof. dr. Witold Doroszewski, který je výraznou autoritou i pokud jde o otázky jazykové správnosti. Je autorem mnoha teoretických prací z této oblasti [Kryteria poprawności językowej (Kritéria jazykové správnosti), Fizjologiczny mechanizm błędów językowych (Fyziologický mechanismus jazykových chyb), Rozmowy o języku. (Rozhovory o jazyku), O kulturę słowa (Za kulturu slova) atd.], popularizátorem otázek jazykové kultury v nejširších vrstvách [v cyklech veřejných přednášek, v stálé relaci Polského rozhlasu — Radiowy poradnik językowy (Rozhlasová jazyková poradna)]. Za jeho vedení bylo napsáno několik doktorských prací, které přímo i nepřímo souvisejí s tematikou z oblasti normy spisovné [221]polštiny. Jedna z prací obsahuje např. rozbor více než 3000 slovotvorných formací, které tvoří nejnovější vrstvu polské slovní zásoby, a zároveň i popis jejich produktivních vývojových tendencí.

Na katedře polského jazyka vzniklo oddělení stylistiky a kultury polského jazyka (za vedení doc. dr. Haliny Kurkowské), které si stanovilo jako výzkumný úkol registraci změn probíhajících v systému i v normě současné polštiny. Toto pracoviště má kartotéku jazykových chyb a inovací, která obsahuje asi 15 000 hesel, a úplnou bibliografii týkající se otázek jazykové správnosti, zpracovaných v knižních publikacích i v jazykovědných časopisech (asi 6000 lístků); provádí také anketní výzkumy (hlavně mezi studenty), jejichž cílem je zjištění existujícího kolísání v normě. Na základě těchto materiálů byla v oddělení připravena řada publikací učebnicového charakteru, z nichž některé jsou již v tisku [např. Tendencje składniowe współczesnej polszczyzny (Syntaktické tendence v současné polštině), O poprawnej odmianie wyrazów w języku polskim (O správném skloňování jmen v polském jazyku)]; s vydáním dalších se počítá během dvou let [Podstawowe zagadnienia kultury języka (Základní otázky jazykové kultury), Dobór wyrazów i połączeń frazeologicznych (Výběr slov a frazeologických spojení)]. Příprava učebních pomůcek z této oblasti je velice aktuální, protože už od školního roku 1966/67 byly zavedeny přednášky z jazykové kultury v studijním plánu 1. ročníku studia polonistiky. — Dále se oddělení zaměřuje na normativní hodnocení publicistického stylu a výsledky této práce publikuje v článcích, v slovnících chyb vyskytujících se v tisku atd.

Výzkumy normy tvoří pouze jeden okruh činnosti pracovníků katedry polského jazyka týkající se jazykové správnosti. Kromě toho zúčastňují se také mnoha praktických akcí, jejichž cílem je popularizace znalostí normy současné polštiny. V posledních letech se pracovníci katedry účastnili prací Jazykové komise, vzniklé z iniciativy nakladatelství RSW Prasa, kterému podléhají redakce několika desítek polských deníků a časopisů. K úkolům této komise, jejímiž členy byli vedle jazykovědců také významní publicisté, patřilo soustavné hodnocení jazykové úrovně polských periodik, organizování přednášek a konzultací z oblasti stylistiky v jednotlivých redakcích, péče o vydávání normativních příruček atd. Podobnou akci zahájilo nyní vedení Polské televize, které pověřilo jednu z pracovnic katedry systematickým hodnocením jazykové formy televizních textů. Je třeba se zmínit také o tradiční již účasti pracovníků katedry při organizování soutěže „Den bez chyb“, která vznikla před několika lety z iniciativy deníku „Życie Warszawy“. Každoroční soutěže o titul novin co nejpečlivěji redigovaných z hlediska jazykového a o symbolickou cenu poroty — sošku varšavské Sirénky — se zúčastňují redakce deníků hlavního města.

Pro popularizaci jazykové kultury má velký význam spolupráce jazykovědců, pracovníků katedry polského jazyka, s různými osvětovými institu[222]cemi. Pořádají např. přednášky v městské Lidové universitě (Stoleczny Uniwersytet Powszechny), kde se soustřeďují posluchači, kteří si doplňují vzdělání ve zvoleném vědním oboru. Jazykovědci vedou také kursy s tematikou jazykové správnosti pro novináře, korektory a pracovníky několika varšavských nakladatelství. Katedra je rovněž ve stálém styku s institucemi pro další vzdělávání učitelů, např. s varšavským metodickým střediskem.

A konečně stojí za to se zmínit o možná méně efektních, ale každodenních formách činnosti pracovníků katedry v oblasti jazykové kultury: o poskytování telefonických informací v otázkách jazykové správnosti institucím i soukromým osobám, o odpovědích na dopisy, které se týkají jazykové problematiky a docházejí na adresu katedry nebo jiných universitních institucí.

Pokusíme se dále charakterizovat zaměření a činnost slovníkářských institucí z hlediska popularizace kultury jazyka. Rozsah poválečných lexikografických prací organizovaných ve varšavském středisku je velice široký, zahrnuje zpracování slovníků nejrůznějšího typu. Brzo po válce se objevil Słownik wyrazów obcych (Slovník cizích slov), vzniklý za redakce Z. Rysiewicze, dále Słownik wyrazów bliskoznacznych (Slovník synonym) prof. St. Skorupky; nyní vyšel Słownik frazeologiczny od téhož autora. V poslední době vyšel i Mały słownik języka polskiego a Słownik języka polskiego pro potřebu škol, zpracovaný kolektivem za vedení prof. B. Wieczorkiewicze; za zmínku stojí též Słownik gwary warszawskiej (Slovník varšavské mluvy), který vydal týž autor. Konají se přípravné práce k vydání polského frekvenčního slovníku. Avšak největším lexikografickým dílem za posledních patnáct let, nedávno dokončeným, je desetidílný Słownik języka polskiego, práce kolektivu vedeného prof. W. Doroszewským; připravují se k němu dodatky, které mimo jiné obsáhnou nejnovější slova vzniklá po r. 1950. Nemůže být pochybností o velké kodifikační úloze tohoto Slovníku v oblasti polské lexikální normy; podává totiž nejen pokud možno úplnou registraci slovní zásoby současné polštiny, ale má i určité společenské a didaktické cíle: vede k znalosti správného výběru slov i jejich spojování, poskytuje čtenáři vyčerpávající normativní informace, a to jednak souborem stylistických, frekvenčních a jiných kvalifikátorů, jednak uváděním gramatických údajů uvedených u hesel.

Význam redakční kanceláře Slovníku jazyka polského jakožto střediska práce v oblasti jazykové kultury překračuje však rámec jejího zásadního působení. V průběhu redakčních prací se propracovávají obecné, teoretické lexikografické koncepce. V těsné souvislosti s vypracováním Slovníku vzniklo metodologické pojednání akad. Doroszewského Z zagadnień leksykografii polskiej (Z problémů polské lexikografie), které obsahuje také závažné výklady pro praxi o normativním rozhodování v oblasti slovní zásoby. Teoretickým zobecněním dlouholetého studia slovní zásoby současné pol[223]štiny bude práce akad. Doroszewského, připravená právě k tisku, Podstawy leksykologii (Základy lexikologie). Z archívního slovníkového materiálu čerpali autoři polské stylistiky Zarys stylistyki polskiej (Nástin polské stylistiky) H. Kurkowská a St. Skorupka; zároveň sloužil tento materiál jako podklad k cyklu článků prof. Skorupky z oblasti synonymiky a frazeologie. Obrovská slovníková kartotéka je nedocenitelným pramenem poznání lexikální normy současné polštiny, naznačuje frekvenci výskytu i rozsah jednotlivých jevů; čerpají z ní materiál jazykovědci polští i mnoho lingvistů zahraničních.

Slovníkářský kolektiv vedený prof. Doroszewským přistupuje nyní k realizaci lexikografického díla, které bude mít velký význam pro polskou jazykovou kulturu; jde o vypracování nového slovníku Słownik poprawnej polszczyzny (Slovník správné polštiny). Szoberův Słownik ortoepiczny,[1] který slouží až dosud jako základní příručka při praktických normativních rozhodováních, je — nehledě na určité úpravy prováděné v poválečných vydáních — v jednotlivostech zastaralý, protože zaznamenává normu spisovné polštiny první poloviny 20. století. Nový slovník se bude samozřejmě opírat o dosavadní tradici jazykového poradenství, ale zachytí také poválečné inovace a uvede — mnohdy poprvé — jejich hodnocení z hlediska jazykové správnosti; bude také mnohem modernější z hlediska lexikografického zpracování a využije bohatšího souboru pramenů. V mnohem větší míře v něm bude přihlédnuto k příkladům z polštiny hovorové a také k funkčním a sociálním modifikacím jazyka (např. k publicistickému stylu). Nyní se práce soustřeďují na shromažďování materiálu a na vypracování hesláře.

S živým ohlasem ve veřejnosti se setkalo založení Společnosti pro jazykovou kulturu (Towarzystwo Kultury Języka). Vznikla z podnětu akad. Doroszewského a jejím cílem je popularizační a kodifikační činnost v oblasti jazykové správnosti. Členové Společnosti, jejímž předsedou je akad. Doroszewski, jsou z nejrůznějších prostředí, avšak nejčastěji jsou to učitelé, novináři, redaktoři a vědečtí pracovníci společenskovědních oborů. Počet členů Společnosti dosáhl již tisíce osob, nejpočetnější je varšavská odbočka s 270 členy. Další odbočky Společnosti vyvíjejí činnost v několika vojvodských i okresních městech severního Polska (např. v Olštýně, Białystoku, Plocku). Společnost organizuje především přednáškové akce, a to jak ve Varšavě, tak i v ostatních střediscích. Tematika přednášek je velmi různorodá; vedle otázek čistě normativních (O pojetí normy, Výběr slov a komunikativnost textu, O správnosti úředního jazyka) jsou zařazovány do programu i vybrané otázky ze stylistiky (např. Jazyk současné polské [224]poezie) a také populární informace o stavu výzkumu v jednotlivých lingvistických disciplínách (Polský jazyk a jiné slovanské jazyky, Problémy strojového překladu, Původ polského spisovného jazyka atd.). V r. 1967 konali pracovníci katedry polského jazyka Varšavské university a Jazykovědného pracoviště Polské akademie věd celkem 32 přednášek, které byly velmi dobře navštíveny (průměrně 80 až 150 osob) a setkaly se se značným zájmem posluchačů.

Přednáškové akce tvoří důležitou, ale nikoli jedinou oblast činnosti Společnosti. Ta navázala také spolupráci s učitelstvem, je v plánu účast jazykovědců v diskusích o zkušenostech, které vyplývají z realizace nového učebního plánu polského jazyka na školách základních i středních, v přípravě metodických publikací pro učitele polského jazyka atd. V programu další činnosti Společnosti se počítá se spoluprací s rozhlasem a televizí, s organizací soutěží (např. v televizi) s tematikou jazykové správnosti i s otevřením telefonické jazykové poradny, která by měla podobné zaměření jako jazyková poradna Ústavu pro jazyk český v Praze. Zavedení této užitečné instituce by v značné míře přispělo k zlepšení jazykového poradenství.

Badatelské plány Společnosti zahrnují především výzkumy mluvené polštiny, při nichž se počítá s využitím magnetofonových nahrávek Polského rozhlasu a s široce pojatou akcí anketní v různých prostředích regionálních i sociálních, pomocí níž bude možno objektivně zjišťovat úzus i normu současné spisovné polštiny. Společnost přišla také se zajímavou iniciativou publikační: plánuje vydání série populárněvědeckých brožur s normativní tematikou. Jako příklad uvádíme některé z plánovaných titulů: Poprawność grup frazeologicznych (Správnost frazeologických spojení), Nowsze zapożyczenia w języku polskim (Nová přejatá slova v poštině), Odmiany regionalne polszczyzny (Oblastní varianty v polštině), Tendencje rozwojowe w składni języka polskiego (Vývojová tendence v polské syntaxi) atd.

V budoucnosti má Společnost převzít záštitu nad vydáváním časopisu Poradnik Językowy, časopisu, který má starou tradici a velké zásluhy o popularizaci otázek jazykové správnosti. Dosud je to měsíčník redakční kanceláře Slovníku polského jazyka a zároveň vědecký orgán varšavského střediska jazykovědců-polonistů: uveřejňuje spíše teoretické práce z různých oblastí lingvistiky, zejména pojednání z oboru lexikologie. Přesto však i nyní v něm zaujímá normativní tematika mnoho místa. Je jí věnována stálá rubrika vedená hlavním redaktorem časopisu akad. Doroszewským Objaśnienia wyrazów i zwrotów (Objasnění slov a obratů), částečně také oddíl Co piszą o języku (Co píší o jazyku), obsahující informace o tom, co se píše o otázkách jazykové správnosti na stránkách společenskovědních časopisů i v denním tisku. V oddíle Język polski w szkołe se uveřejňují úvahy o vyučování mateřskému jazyku i zajímavé interpretace žákovských chyb i příčin jejich vzniku. V oddíle posudků jsou i přehledy všech důležitějších prací normativních. A konečně i výběr teoretických článků se [225]v časopise Poradnik Językowy uskutečňuje z hlediska jejich potřebnosti při normativní praxi. V r. 1967 byla např. uveřejněna pojednání týkající se takových otázek jazykové správnosti jako přechylování titulů i názvů žen podle povolání, způsoby ustalování terminologie (např. technické, vojenské), mechanismus vývojového pohybu v syntaxi, kritéria hodnocení uměle tvořených názvů továrních značek a průmyslových výrobků atd. Redakce Poradniku uveřejňuje také texty referátů a přednášek, které byly předneseny v některých střediscích Společnosti pro jazykovou kulturu, aby tak umožnila posluchačům seznámit se důkladněji s jejich textem.

Obraz výzkumné i popularizační činnosti varšavských jazykovědců v oblasti jazykové kultury by nebyl úplný, kdybychom se alespoň stručně nezmínili o naší spolupráci se spisovateli, novináři a nakladatelskými pracovníky, kteří se nejednou chápou slova, jde-li o otázky jazykové kultury a jejich význam pro národní kulturu. Dobrým prostředkem pro popularizaci otázek jazykové kultury jsou fejetony s jazykovou tematikou, pravidelně uveřejňované v tisku (např. v deníku Życie Warszawy a v časopise odborového hnutí Kultura i Życie). Středisku vydavatelů vděčíme za iniciativu i pečlivou typografickou úpravu řady užitečných populárně naučných publikací o současné polštině, např. od Ewy a Felikse Przyłubských Język polski na co dzień (Polský jazyk pro každý den), nebo Praktyczna stylistyka (Praktická stylistika) od Anny a Petra Wierzbických. Koordinované úsilí různých společenskovědních institucí a spontánní zájem široké veřejnosti o otázky jazykové správnosti přispívají k tomu, že popularizace vědy o jazyce i šíření poznatků o spisovné polštině přinášejí stále lepší výsledky, které povzbuzují k další práci.

Danuta Buttlerová a Halina Satkiewiczová

Převedla Jiřina Novotná

Krakov jako středisko jazykové kultury v Polsku

Krakovu jakožto středisku jazykové kultury se nemůže vyrovnat žádné jiné město v Polsku, a to jak z hlediska nepřetržité tradice, tak i z hlediska nových záměrů. V Krakově vznikl v r. 1440 traktát J. Parkoszowice o pravopisu, v osmdesátých letech XVIII. století ohlásil zde své „disertace“ otec polského purismu J. I. Przybylski, v letech 1871—74 se zde objevily [226]první — v dnešním chápání smyslu toho slova — „poradniki językowe“ („jazykoví rádcové“), zde se zrodily dva až dodnes vycházející časopisy: Poradnik Językowy, který založil R. Zawiliński v r. 1901 (dnes vychází tento časopis ve Varšavě), a Język Polski, který vznikl za vedení J. Łośe, K. Nitsche a J. Rozwadowského v r. 1913, a zde konečně byla téměř před půl stoletím uvedena v život Společnost přátel polského jazyka (Towarzystwo Miłośników Języka Polskiego, dále TMJP).

Jak je vidět, každá nová epocha v dějinách polské jazykové kultury buď vznikala v Krakově, nebo se alespoň krakovské středisko na jejím zrodu významně podílelo. Toto tvrzení není výrazem lokálního patriotismu: politické a společenské podmínky prostě způsobily, že Krakov měl a má i nadále v oblasti jazykové kultury, podobně jako i v jiných oblastech národní kultury, výjimečnou úlohu.

Krakov je tedy sídlem zmíněné už Společnosti přátel polského jazyka; Společnost vznikla v r. 1921 z iniciativy krakovských jazykovědců, mezi nimi především K. Nitsche, který byl po 37 let jejím předsedou. Od r. 1959 do r. 1969 řídil činnost Společnosti Z. Klemensiewicz. TMJP má 17 poboček[1] v různých městech celé země. Cílem společnosti je „rozšiřovat rozumnou lásku k polskému jazyku, opírající se o znalost jeho zákonitostí, vývoje i významu a o pochopení jazykových jevů vůbec“. Tomuto cíli slouží organizování přednášek a kursů,[2] vydávání knih i časopisecký orgán, dvouměsíčník Język Polski.

TMJP sdružuje jak nejvýznamnější polské jazykovědce, tak i osoby bez odborného polonistického vzdělání. Od samého počátku existence Společnosti až do dnešního dne zaujímá v její působnosti důležité místo popularizace vědeckých poznatků o polském jazyku. Shodně se stanovami se totiž TMJP neomezuje jen na zaznamenávání a vytýkání chyb objevujících se v mluvené nebo psané podobě jazyka. Boj s jazykovými chybami se pojímá jako přirozený důsledek znalosti zákonitostí i vývoje polštiny. Je proto pochopitelné, že jsou v publikacích Společnosti zastoupeny práce i s jinou tematikou než jen s tematikou jazykové správnosti; v časopise Język Polski tematika jazykové správnosti dokonce ustupuje, protože se dává přednost článkům, které přinášejí — nikoli vždy populárním způsobem — výsledky výzkumů syntaktických, dialektologických, z historie jazyka, etymologických, onomastických a recenze knih, často čistě vědeckých. Problematika jazykové správnosti se v časopisech uplatňuje především v Odpovědích redakce a v článcích, které se týkají jevů charakteristických pro současnou polštinu.

[227]Tato rozmanitost tematiky i způsobu jejího podání zajišťuje časopisu Język Polski popularitu jak v kruzích jazykovědných, tak i u čtenářů bez odborného jazykovědného vzdělání. Orgán TMJP je nejrozšířenějším jazykovědným časopisem v Polsku.

Popularizační zaměření Společnosti se projevuje také v přednáškové činnosti i v knižní produkci, zejména v edici Knihovnička TMJP (Biblioteczka TMJP).[3] Zvláštní ohlas má Słownik etymologiczny języka polskiego (Etymologický slovník polského jazyka),[4] vydávaný F. Sławským v sešitech od r. 1952.

Tematika jazykové správnosti je ve vydavatelské činnosti Společnosti zastoupena některými svazky Knihovničky TMJP[5] i obsáhlou publikací Polszczyzna piękna i poprawna (Polština krásná a správná).[6] Tato knížka je jednou z nejznámějších polských publikací s tematikou jazykové správnosti; obsahuje jazykové rady (nejčastěji ve formě odpovědí redakce), které přinášel časopis Język Polski od r. 1913. Její hodnota je nejen v inventarizaci a výkladu mnoha jazykových jevů, v nichž je v současné polštině kolísání, ale také — a možná především — v tom, že ukazuje problematiku jazykového poradenství v celé její složitosti. Mnoho místa je v knize věnováno jazykovědné publicistice v nejlepším smyslu toho slova. Právě tento problémový přístup k otázkám jazykové správnosti odlišuje knihu Polština krásná a správná od většiny publikací podobného typu. Nespokojuje se pouze tvrzením, že ta a ta forma je správná a jiná chybná, nekončí zdůvodněním takového rozhodnutí, ale učí přemýšlet o jazykových otázkách v jazykovědných kategoriích. Někdy jsou témuž tématu věnovány dva i tři výklady různých autorů, z nichž každý zaujímá poněkud odchylné stanovisko. Rozhodnutí o tom, kdo má pravdu, je přenecháno čtenářům.

Teoretické základy jazykového poradenství vyložil nejvýrazněji Z. Klemensiewicz, který píše: „Hodnocení jazykové správnosti nesmí vyplývat ze subjektivních názorů a individuálního povědomí jazykovědce, [228]i kdyby se těšil největší vážnosti a uznání. Jazykovědec může obhajovat a vyjadřovat pouze obecnější přesvědčení, musí nacházet opodstatnění svého názoru ve všeobecnějším mínění, musí být představitelem nějaké obecnosti. (…) Normativním faktem je usus modernus, omezený na společenskou skupinu, která užívá kulturního dialektu kultivované mluvy.“ A dále: „Jestliže se jazykovědec vyslovuje o odchylkách od jazykové správnosti, pak se při hodnocení opírá především o odborná zjištění jazykovědná. (…) Každý sporný jev jazykové praxe, v němž je kolísání, jazykovědec všestranně zkoumá a vlastní problematiku jazykové správnosti posuzuje z hlediska historického, geografického, sociálního, srovnává svůj úsudek s názory předchůdců i současníků, a zkrátka činí vše, aby náležitě vyložil sporný jev z hlediska onoho usus modernus.“[7]

K uvedeným publikacím je třeba ještě připojit příručku Ortografia polska (Polský pravopis), která vyšla koncem minulého roku.

Podle našich zkušeností soustřeďuje se zájem laiků o současný jazyk nejčastěji na tyto otázky: Jak se dané slovo píše, jak se vyslovuje, jak se skloňuje, jaké má úlohy ve větě, jaký je jeho původ, jaký je jeho význam a dále, zda slovo samo nebo některý z jeho tvarů jsou správné. Jestliže připustíme, že výše uvedené otázky skutečně ukazují společenskou užitečnost vědy o mateřském jazyku, pak je zřejmé, že činnost TMJP společenským potřebám odpovídá.

Kromě TMJP má v Krakově sídlo další instituce, která se sice ani tradicí ani zásluhami Společnosti nevyrovnává, ale přesto podobně jako ona zahrnuje do své působnosti celé Polsko a pěstování jazykové kultury si klade jako jeden ze svých cílů. Je to Ośrodek Badań Prasoznawczych (Novinářské výzkumné středisko, přesněji řečeno, jazykovědné pracoviště tohoto střediska).[8]

Dnes není třeba zvláště zdůvodňovat významnou úlohu, kterou má při unifikaci jazyka určitého společenství a také při popularizaci vzorů ve vyjadřování. Je známou skutečností, že tisk, rozhlas a televize jsou vedle školy a literatury nejdůležitějšími činiteli, které utvářejí módu i zvyky jazykového vyjadřování. Z tohoto hlediska kvalita novinářského jazyka, který zasahuje — jak o tom svědčí sociologické výzkumy — až 80 procent dospělých obyvatel země, musí zajímat každého „rozumného přítele polského jazyka“. Na tom, jaký je dnes jazyk tisku, do značné míry závisí budoucnost polského jazyka vůbec.

Na jazyk tisku je však možné se dívat i z jiného, pragmatického hlediska. Můžeme se na něj dívat jako na nástroj, jehož hodnota je určována výlučně jeho funkčností. Formy jazykového vyjadřování můžeme hodnotit [229]také se zřetelem na to, zda a do jaké míry přispívají k utváření postojů, myšlenek i citů adresáta v souhlase se záměrem autora. A právě tento pragmatický vztah ke kultuře řeči, rozšiřující a zároveň i zužující tradiční pojetí, je charakteristický pro činnost Novinářského výzkumného střediska. V rámci jeho činnosti se současně s jazykovým poradenstvím provádějí i experimentální výzkumy srozumitelnosti jednotlivých realizací syntaktických schémat.[9]

Jazykovědné pracoviště Novinářského výzkumného střediska, o jehož vědeckou náplň pečoval Z. Klemensiewicz, organizuje přednášky a jazykovědné semináře pro novináře a nakladatelské pracovníky, připravuje hodnocení jazykové stránky jednotlivých deníků i týdeníků (obvykle na žádost samé redakce) a také odpovídá ať už telefonicky, nebo písemně na dotazy novinářů a redaktorů, které se týkají jazykových otázek. Za několik let činnosti byl shromážděn bohatý příkladový materiál, který ukazuje jak charakter a druh chyb, tak i míru jejich rozšíření. Z tohoto materiálu vycházejí dvě knihy připravované uvedeným pracovištěm, které jsou určeny novinářům, redaktorům a korektorům: Ależ tak się nie pisze… (Tak se přece nepíše…), 1964, od Z. Klemensiewicze, M. Kniagininové a W. Pisarka, Poradnik Językowy (Jazykový rádce), 1965, od M. Kniagininové a W. Pisarka.

Jazykový rádce je způsobem zpracování opakem uvedené již Polštiny krásné a správné. Jeho cíl je totiž značně skromnější: ihned odpovědět na některé z pochybností redaktora nebo novináře pracujícího ve spěchu a potřebujícího v dané chvíli jednoznačné rozhodnutí: (správně — nesprávně). Knížka má formu slovníku: jako hesla jsou v něm uvedena slova, výrazy i obraty, při jejichž užívání — jak to ukazuje shromážděný materiál — je možno se dopustit chyb. V heslovém odstavci je krátké vysvětlení, proč se daná forma pokládá za chybnou nebo méně vhodnou než jiná (za určitých podmínek), a zároveň autentický příklad užití takové formy v tisku.

Jazykovědné pracoviště Novinářského výzkumného střediska vede stálou rubriku v měsíčníku Prasa Polska (orgán Svazu polských novinářů). Rubrika nazvaná Slovník jazyka rádobypolského má formu dvoujazyčného slovníku a satirou pranýřuje různé jazykové chyby vyskytující se v současném tisku.

Kromě Společnosti přátel polského jazyka a Novinářského výzkumného střediska věnují se i jiné krakovské instituce (i když jen sporadicky) šíření jazykové kultury. Patří k nim mimo jiné i osvětové domy, Towarzystwo Wiedzy Powszechnej (odpovídající české Socialistické akademii, pozn. překl.) a Towarzystwo Higieny Psychicznej (Společnost duševní [230]hygieny). Stojí také za zmínku, že v Krakově žijí a vědecky pracují autoři nejrozšířenějších polských pravopisných slovníků, S. Jodłowski a W. Taszycki.[10] Z Krakova je také autorka populárně vědecké knížky Od słowa do słowa, Danuta Wesołowská.

Jako ve většině zemí opakují se i v Polsku po mnoho desítek let nářky nad „kažením“ jazyka. Každé nové generaci se zdá, že žije „v jednom z období pro polský jazyk nejsmutnějších“,[11] že „to, co se vyskytuje jak v jazyce mluveném, tak i psaném, je strašné“, že „lavina jazykové nesprávnosti a neobratnosti je k zoufání“.[12]

A zatím fakta svědčí o něčem zcela opačném: polský jazyk, kterým se dorozumívá 30 miliónů obyvatel naší země, patří dnes k nejjednotnějším jazykům na světě. Pomineme-li místní nářečí (jejichž aktivní užívání rychle zaniká), pak současná polština obyvatel Krakova, Varšavy nebo Poznaně se od sebe v podstatě ničím neliší. Podobně nehledě na opakující se nářky na jazykové nedostatky v současném tisku můžeme s plnou odpovědností říci, že dosud nikdy neprojevovaly redakce polských deníků a týdeníků takovou péči o jazykovou otázku tištěného slova jako nyní. Byly jistě i dříve čestné výjimky, stejně jako bychom i dnes našli příklady redakcí velmi neodpovědných, ale právě to, co dříve bylo výjimečné, stalo se nyní typickým.

Je pravda, že „velká migrace obyvatelstva z východní a střední části země na západ, mohutný pohyb vesnického obyvatelstva do měst značně rozrušuje stará, stabilizovaná jazyková prostředí, vytváří podmínky pro těsnější kontakt mezi různými útvary polského jazyka, což mluvčí nutí k úvahám o různých útvarech mluvy, s nimiž se setkávají, a k výběru mezi nimi“. Je pravda, že se „značně rozšířil svět, s kterým se stýká průměrný uživatel polského jazyka: nové vynálezy, nové vztahy mezi lidmi, daleké země i lidé v nich a s tím i nová slova, nová jména i názvy, s kterými si ne vždy víme rady, jak je vtělit do tradiční polštiny“.[13] Je pravda, že tyto činitele napomáhají rozkolísání jazykového povědomí. Ale je také pravda, že proti tomu působí péče o formu vyjadřování, která nachází svůj výraz mimo jiné v zájmu o jazykové příručky, o pravopisné slovníky nebo v popularitě diskusí v tisku na téma „Jakou polštinou mluvíme, píšeme, myslíme“.

To ovšem neznamená, že by i nejliberálnější milovník polštiny dnešní stav věci mohl uznat za plně uspokojivý. Jsou jistě oprávněné výtky proti [231]pronikání anglicismů a rusismů, šířících se především v styku úředním, obchodním — a bohužel — také v tisku, rozhlase a televizi.

Vážné nebezpečí nese s sebou expanzívnost dvou protikladných vrstev jazyka: zkostnatělého jazyka úředního (kancelářského) a zhrubělého jazyka mládeže. Přitom je charakteristické, že v prostředí méně jazykově vzdělaných je právě úřední jazyk vzorem dokonalejšího vyjadřování (to znamená, že ho člověk užívá tehdy, snaží-li se mluvit pečlivě, vzorně). Naproti tomu v prostředích s nejlepší kulturní tradicí se šíří móda vulgarismů, kterými se „zpestřují“ vyjádření, sdělení po formální stránce pečlivá.

Tedy nikoli sporadické chyby gramatické, a dokonce ani ne cizí vlivy, ale expanzivita těchto dvou rozdílných vzorů vyjadřování, stylizovaných, ba chtěl bych dokonce říci teatrálních a vyumělkovaných, budí ve mně obavy. Nepřirozenost — to je jistě největší nebezpečí, které jazyku hrozí.

Walery Pisarek

Převedla Jiřina Novotná

---

[1] Srov. podrobnější zprávu o tomto sjezdu v NŘ 51, 1968, s. 291n.

[2] Srov. sjezdový referát Al. Jedličky otištěný v Slově a slovesnosti 29, 1968, s. 113n.

[*] Články byly psány v r. 1968 a zachycují skutečnosti věcné, organizační a personální, jak se jevily v tomto období.

[3] Srov. o ní v různých aspektech v souboru prací B. Havránka Studie o spisovném jazyce, 1963.

[4] Srov. o tom s uplatněním sociologického přístupu v sjezdovém referátu Fr. Daneše Dialektické tendence ve vývoji spisovných jazyků (Příspěvek sociolingvistický), otištěném v sjezdovém sborníku Čs. přednášky pro VI. mezinárodní sjezd slavistů v Praze 1968, s. 119n.

[1] Pozn. red.: V polské lingvistické terminologii má termín ortoepie jiný význam než v terminologii české; ortoepie je nauka o jazykové správnosti vůbec, nejen o správné spisovné výslovnosti.

[1] K nejaktivnějším patří pobočka v Bydhošti, která zorganizovala cyklus přednášek „Jazyk a kultura“. Tyto přednášky vyjdou nyní tiskem ve svazku Z zagadnień kultury wspólczesnej polszczyzny (Z otázek kultury současné polštiny).

[2] Pravidelně organizuje Společnost přátel polského jazyka kursy pro učitele polského jazyka na středních školách.

[3] V této edici vyšly v posledních deseti letech mj. tyto práce: A. Zaręba, Šląskie teksty gwarowe (Slezské nářeční texty), 1961; S. Urbańczyk, Słowniki, ich rodzaje i użyteczność (Slovníky, jejich druhy a užitečnost), 1964; S. Urbańczyk, Nazwy naszych stolic (Názvy našich hlavních měst), 1965; Z. Klemensiewicz, Pogadanki o języku (Rozhovory o jazyce), 1966 — o knížce Z. Klemensiewicze srov. zprávu v NŘ 51, 1968, s. 39.

[4] Zatím vyšlo 13 sešitů (od A až po kukurbita).

[5] V posledních několika letech vyšly v této edici tyto příručky: Z. Klemensiewicz, Prawidla poprawnej wymowy polskiej (Pravidla správné polské výslovnosti), vyd. IV., 1964; A. Passendorfer, Z pobojowiska „blędów językowych“ (Z bojů proti jazykovým chybám), 1964; S. Urbańczyk, Nazwy i nazwiska (Názvy a příjmení), 1965.

[6] Polszczyzna piękna i poprawna. Porady językowe. (Polština krásná a správná. Jazykové porady.) Vybral a zpracoval S. Urbańczyk, 1. vyd. 1964, 2. vyd. 1966; viz zprávu o ní v NŘ 48, 1965, s. 108n., a 51, 1968, s. 40.

[7] Z. Klemensiewicz, Poprawność i pedagogika językowa (Správnost a jazyková pedagogika), viz Polszczyzna piękna i poprawna, s. 17.

[8] O jeho činnosti srov. zprávu v NŘ 48, 1965, s. 98n.

[9] Srov. např. W. Pisarek, Recepty na zrozumiałość wypowiedzi (Návody na srozumitelnost výpovědi), Zeszyty Prasoznawcze 1966, č. 2/3; L. Sokołowski, Wpływ struktury gramatycznej tekstu na jego rozumienie (Vliv gramatické struktury textu na jeho srozumitelnost), Zeszyty Prasoznawcze 1967, č. 4.

[10] Srov. Słowniczek ortograficzny (Pravopisný slovníček) vydávaný PZWS, Słownik ortograficzny i prawidła pisowni polskiej (Pravopisný slovník a pravidla polského pravopisu) a Zasady pisowni polskiej i interpunkcji ze słovnikiem ortograficznym (Zásady polského pravopisu a interpunkce s pravopisným slovníkem), které vydává Ossolineum.

[11] Fryderyk Skobel v r. 1871.

[12] Kazimierz Zbierski v čas. Język Polski v r. 1961.

[13] S. Urbańczyk v předmluvě ke knížce Polszczyna piękna i poprawna, s. 5.

Naše řeč, volume 52 (1969), issue 4, pp. 218-231

Previous Slavomír Utěšený: Od Šumavy k Tatrám

Next Alexandr Stich, Antonín Tejnor, Miloslav Sedláček: Základní dílo o kultuře spisovné slovenštiny