Studium národních spisovných jazyků a jazyková kultura
Eduard Beneš
[Posudky a zprávy]
-
Otázky jazykové kultury v NDR
K zvláštnostem německé jazykové situace patřila už před druhou světovou válkou ta okolnost, že němčina byla tehdy státním jazykem a zároveň i mateřským a spisovným jazykem převážné části obyvatelstva ve třech státech, v Německu, Rakousku a Švýcarsku. Tato situace se nyní ještě zkomplikovala tím, že po světové válce vznikly na půdě Německa dva státy, NDR a NSR, z nichž každý náleží do jiné politicko-hospodářské světové soustavy. V každém ze čtyř jmenovaných států jsou jazykové poměry i stav jazykové kultury poněkud odlišné. Budeme se tu dnes zabývat situací v NDR proto, že je pro nás obzvláště zajímavé sledovat, jak se péče o kulturu německého jazyka rozvíjí právě v zemi, která patří k socialistické světové soustavě.
[292]V mnohém je ovšem jazyková situace v obou německých státech obdobná. Prudký rozvoj průmyslové výroby a techniky, urychlení a usnadnění dopravy, masové působení tisku, rozhlasu a televize, všechny tyto a podobné společenské faktory vedou k stejným jazykovým změnám: v obou státech dochází k stále rychlejšímu ústupu místních nářečí, jejichž místo postupně zaujímají regionální interdialekty nebo oblastní varianty hovorového jazyka, a zároveň i k vyrovnávání krajových rozdílů a zvláštností, jakož i k stále většímu uplatňování spisovného jazyka v životě společnosti i v denním styku.[1]
Současně dochází i k zmírňování jazykových rozdílů daných sociálním postavením mluvčích, a to i v západním Německu. V ještě daleko větší míře se ovšem projevuje zrušení někdejších sociálních přehrad a zpřístupnění i vyššího vzdělání nejširším vrstvám v jazykové situaci v NDR.
Tím se už dostáváme k společenským činitelům, které působí na jazykovou situaci v obou státech různou silou a odchylným směrem. V politické, ekonomické, sociální a kulturní situaci jsou mezi oběma státy tak hluboké rozdíly, že se nutně projevují i v jazyce, zvláště v slovní zásobě.[2] Z rozdílnosti společenského vývoje vyplývá, že existuje řada slov, kterých se aktivně užívá jen v jednom z obou států, protože i věci (instituce) jimi označené existují jen v daném společenském zřízení při daném způsobu života. (Tak např. v NDR: Betriebsgewerkschaftsleitung, Jugendweihe, Plansoll; v NSR: Börsenbericht, Sozialpartner, Flurbereinigung, Werkspionage.) Existují-li v obou státech různá označení pro touž věc, souvisí to s jejím rozdílným hodnocením (v NDR: Umsiedler; v NSR: Heimatvertriebener), stejně tak jako vznikají-li — zvl. v oblasti publicistiky — různé neologismy vyjadřující (často expresívně) odchylné politické stanovisko (v NDR: Atombischof, Hetzzentrale; v NSR: Berlinitis). Vliv ruštiny na němčinu v NDR se uplatňuje především v oblasti politicko-ekonomické, a to hlavně formou kalkování, kdežto vliv angličtiny na němčinu v NSR se projevuje častěji formou přímého přejetí, a to i v jiných oblastech užívání jazyka, zvl. též v jazyce obchodu, reklamy a módy, zčásti i v běžném hovoru; přitom ovšem některá anglická módní slova pronikají nezřídka, i když v menší míře a s jistým opožděním, i do němčiny v NDR. Mínění o tom, do jaké míry se jazyk v obou německých státech od sebe liší a do jaké míry podléhá vlivům ruštiny nebo angličtiny, se rozcházejí.[3] Hodnocení, s kterým se někdy se[293]tkáváme, bývá předčasně paušalizující a politicky zabarvené a vyhrocené.[4] Při střízlivém pohledu je patrně třeba dát za pravdu K. H. Ihlenburgovi,[5] že svébytnost celonárodního německého jazyka není ohrožena ani nynějším působením ruštiny, ani angličtiny. Jestliže dovedla němčina vstřebat cizí jazykový materiál v dobách, kdy jí chyběla jednota a stabilita, tím spíše to dokáže dnes: uchová to, co přispěje k jejímu obohacení, odvrhne, co bude nepotřebné. Ihlenburg odpovídá proto kladně i na otázku, zda si německý jazyk uchoval v obou německých státech svou jednotu. Rozdílné tendence ve vývoji se týkají téměř jen slovní zásoby a jen jejího nepatrného zlomku v poměru k celému lexikálnímu fondu. Nejzávažnější snad jsou významové změny u slov ze sociálně politické oblasti; avšak tu nejde vlastně o rozdíly v jazyce, nýbrž o rozdílné pojmové chápání skutečnosti, o rozdíly ideologické, které existují i v hranicích jednoho státu.[6]
I když se tedy při vyjadřování o politicko-sociálních a kulturních tématech projevují v užívání jazyka — zejména v publicistice — mezi NDR a NSR výrazné rozdíly, není tím přece jen narušena jednota německého jazykového systému. Jeho prostředků se využívá ovšem rozdílně vzhledem k odlišným vyjadřovacím funkcím a záměrům, neboť jazyk může sloužit dobře a pružně nejrůznějším potřebám společnosti, někdy i protichůdným.
Vedle rysů divergentních ukazuje se však i mnoho znaků obdobných, týkajících se právě vývoje jazykového systému samého, a to jak v rovině fonologické a morfologické, tak v oblasti syntaxe, slovní zásoby i celkových stylistických tendencí,[7] jakož i v rozvrstvení celonárodního jazyka na jednotlivé jazykové útvary a v jejich vzájemném vztahu a hierarchii. Už úvodem jsme se zmínili o nesporné tendenci k větší jazykové unifikaci a k pronikavějšímu uplatňování spisovné němčiny. Spisovný jazyk a jazyk běžně mluvený (hovorová mluva, Umgangssprache) na sebe navzájem působí víc než kdy jindy; dochází k jejich sbližování tím, že se na jedné straně ve spisovném jazyce více uplatňují některé prvky hovorové mluvy (např. uvolňování pevného pořádku slov a vůbec větné stavby), na druhé straně však naopak pronikají do hovorové mluvy prvky spisovného jazyka, zvl. odborného stylu (např. nominální tendence, intelektualizace vyjadřování atp.).[8]
[294]Mění se i hierarchie funkčních stylů; jako stylistický vzor se už nepociťuje jazyk krásné literatury ani odborný jazyk v společenských vědách, nýbrž mnohem spíše jazyk věd přírodních a technických. Znatelně se mění i sám vědecký styl. Věta se zřetelně zkracuje; není už záliba v složitých souvětích, nýbrž dává se přednost jednoduché větě, i když ovšem poměrně bohatě rozvité, ale hutné a sevřené. Projevují se tu jasně tendence k výrazové ekonomii (při níž lze v němčině značně využít možností univerbizace pomocí složených slov), k standardizaci větné stavby (s níž souvisí i využívání významově oslabených sloves, např. einen Betrug begehen — dopustit se podvodu) a k zvýšené intelektualizaci.
Zachytit tak rychlý, mnohostranný a složitý vývoj německého jazyka v současné době je pro německou jazykovědu nadmíru obtížné. Vláda NDR vynakládá mnoho prostředků na to, aby tyto úkoly byly vědecky zvládnuty, a to pro celou oblast německého jazyka. Nejdůležitějším činem tu bylo založení Ústavu pro německý jazyk a literaturu (Institut für deutsche Sprache und Literatur) při Německé akademii věd (r. 1952). Ústav, jehož prvým ředitelem byl představitel kulturně historicky a jazykově geograficky orientované germanistiky Theodor Frings a o jehož rozvoj se svými podněty zasloužil Wolfgang Steinitz, soustředí své úsilí na řadu monumentálních děl, při jejichž zpracování jsou nápomocni i vědci z NSR.[9] Zmíníme se tu dále o těch z nich, která mají přímý vztah k péči o jazykovou kulturu.
Základem veškeré jazykové kultury je vědecky podložená kodifikace spisovného jazyka, jeho normy gramatické a lexikální, výslovnostní i pravopisné. Podáme tu stručně přehled děl vzniklých na půdě NDR, která k této kodifikaci přispívají nebo ji přímo provádějí.
Při politickém rozdvojení Německa nabývají zvláštní důležitosti otázky zachování jednotné kodifikace pravopisu a spisovné výslovnosti. O sjednocení německého pravopisu se zasloužil Konrad Duden (1829—1911); jeho pravopisná příručka, která vyšla prvně r. 1880, se po dohodě zúčastněných vlád stala v 7. vyd. z r. 1902 oficiálními pravidly německého pravopisu. R. 1915 vyšla tato pravidla (v 9. vyd.) pod titulem Duden a r. 1929 (v 10. vyd.) pod titulem Der Große Duden.[10] Po druhé světové válce došlo časem k tomu, že Duden nyní existuje v dvojím zpracování: 14. vydání vyšlo r. 1954 v Mannheimu (v NSR), 15. vydání r. 1957 v Lipsku (v NDR). I když se obě zpracování (vycházející v stále nových dotiscích) od sebe liší ve výběru slov i jejich výkladu, jsou pravopisné rozdíly jen nepatrné a nepodstatné. Duden obsahuje nejen pravopisnou kodifikaci slov do něho po[295]jatých, nýbrž i údaje o jejich morfologii, částečně i o jejich výslovnosti, významu a původu. Doplňkem lipského Dudenu, jehož redakci řídí W. Ebert, je Fremdwörterbuch, redigovaný H. Klienem (1. vyd. 1955, 9. vyd. 1966); obsahuje 40 000 cizích slov.
Německý pravopis je vcelku ustálen, nepatrné změny se objevují především v psaní cizích slov. Snahy o reformu německého pravopisu, které byly po jistou dobu po druhé světové válce živé, časem dost ochably, jednak proto, že je velmi obtížné, aby se na provedení pravopisné reformy dohodly všechny čtyři zainteresované státy, jednak proto, že u široké veřejnosti a zejména u spisovatelů nenašly reformní snahy odezvu a byly leckdy přijímány zdrženlivě nebo přímo odmítavě. Nejvíce naděje na uskutečnění má vcelku umírněný reformní návrh, tzv. stuttgartská doporučení z r. 1954; z jeho 8 bodů je nejzávažnější návrh odstranit psaní substantiv s velkým písmenem a zavést některá zjednodušení v psaní cizích slov.[11]
Základy pro postupné sjednocování německé spisovné výslovnosti položil germanista Theodor Siebs. Původně (r. 1898) se pokusil kodifikovat výslovnost jen pro jeviště (Bühnenaussprache); této ideální normě se měla podle možnosti přibližovat i spisovná výslovnost mimo jeviště. Nově přepracované 16. vydání Siebse, které vyšlo v NSR r. 1957 bez větších změn v kodifikaci, si už i titulem Deutsche Hochsprache činí nyní nárok na to, aby bylo chápáno jako kodifikace spisovné výslovnosti vůbec (nejen pro jeviště).[12] V NDR tu byla nastoupena nová cesta. Vyšlo se z těchto úvah: Kodifikace výslovnosti se má opírat o normu skutečně existující, nikoli klást ideální požadavky, prakticky zplna neuskutečnitelné. Daleko spíše než výslovnost herců na jevišti (v níž se mj. uplatňuje i zřetel na akustiku velkých prostorů) je dnes uznávaným vzorem pěstěné spisovné výslovnosti výslovnost hlasatelů v rozhlase a televizi, která je ustálená a značně jednotná pro celé německé jazykové území. Za vedení zesnulého H. Krecha (Halle) bylo v NDR podniknuto rozsáhlé a detailní studium této výslovnostní normy za pomoci moderních technických prostředků. Na základě tohoto studia byla pak navržena nová kodifikace (běžné) spisovné výslovnosti a po projednání na několika konferencích, jichž se zúčastnili i odborníci z NSR, publikována v díle Wörterbuch der deutschen Aussprache, které zpracoval autorský kolektiv za vedení zesnulého H. Krecha (Lipsko 1964).[13] Snahou vydavatelů bylo, aby v žádném případě nebyla touto kodifikací ohrožena jednota německé spisovné výslovnosti. Pro cizince učící se německy je tato kodifikace nesporně vhodnější než Siebsova, která v podstatě [296]petrifikuje jevištní výslovnost před 70 lety a zaměřuje se jen na jistou zvláštní a stylově vyhraněnou polohu výslovnosti, pro běžný mluvený styk neadekvátní.
V oblasti mluvnice plnila úkoly normativní gramatiky v NDR útlá knížka W. Junga Kleine Grammatik der deutschen Sprache (Lipsko 1953), která byla zpracována za vedení H. Beckera. Byla ve své době zajímavým pokusem o nové pojetí gramatiky, i když se jinak přespříliš neodchylovala od tradičních gramatických termínů. Podávala sice stručně, ale výstižně obraz soudobé německé gramatické normy a dávala i rady k otázkám jazykové správnosti a stylové vhodnosti. Nyní byla nahrazena příručkou rozsáhlejší, která podává popis soudobé normy detailněji.[13a] Také Abriß der deutschen Grammatik od J. Erbena (Berlín 11958, 81965) plní zčásti úkoly normativní gramatiky; především však je prvním velkým a svérázným pokusem o synchronně pojatou vědeckou mluvnici současné němčiny.
Velmi mnoho péče se věnuje v NDR lexikografii. Zvláště záslužné je dokončení monumentálního slovníku bratří Grimmů Deutsches Wörterbuch. Práci na něm započali bratří Grimmové r. 1838; 1. sešit vyšel r. 1852, poslední 380. až r. 1960. Slovník, který čítá 32 svazků (z 11 poválečných bylo 8 zpracováno v NDR) a 35 000 stran, je dílem několika generací předních německých germanistů.[14]
Také první veliký slovník současné němčiny Wörterbuch der deutschen Gegenwartssprache vzniká v NDR v Německé akademii věd za redakce R. Klappenbachové a W. Steinitze. Slovník zachycuje především slovní zásobu 20. stol., přihlíží však i k slovům (třebas dnes už zastaralým), která se objevují v literatuře z 19. stol. a poslední třetiny 18. stol. Úkol slovníku je informativně-normativní. Bude mít 5—6 svazků; byl dokončen 1. díl (A-deutsch, 36 + 800 stran); z 2. dílu vyšlo 6 sešitů.[15]
Než bude toto dílo dokončeno, je v NDR k dispozici nové zpracování výkladového slovníku H. Paula Deutsches Wörterbuch za redakce A. Schirmera (Halle 61959). Spolehlivou a dobře zpracovanou praktickou příručkou je frazeologický slovník Wörter und Wendungen za redakce E. Agricoly (Lipsko 1962).[16] Originálně je koncipován právě dokončený Stilwörterbuch (Lipsko 1966) zpracovaný za vedení H. Beckera; u vybraných klíčových slov poučuje o jejich významech a synonymech, o slovních spojeních a frazeologickém užívání, jakož i o jejich slovotvorné čeledi.
[297]Pozoruhodné je, že v NDR byl na pracovišti Německé akademie věd s využitím moderních mechanizačních prostředků zpracován a vydán první retrográdní slovník němčiny (E. Mater, Rückläufiges Wörterbuch der deutschen Gegenwartssprache, Lipsko 1965), obsahující asi 138 000 slov.
V oblasti stylistiky bylo vydáno několik praktických příruček, návodů k dobrému stylu. V starších tradicích pokračuje E. Koelwel, liší se však od nich příznivě větším taktem k čtenáři; originálně a duchaplně koncipoval své příručky H. Becker; bystrou vynalézavostí svých výkladů upoutává G. Möller.[17] Jako učebnice teoretické stylistiky, podávající nauku o různých jazykových stylech a o stylistickém využívání jazykových prostředků, sloužily v NDR po dlouhou dobu práce sovětské germanistky E. Rieselové, rodilé Rakušanky, která má k otázkám jazykové kultury v NDR vřelý osobní vztah.[18] Nyní tuto funkci začíná plnit kniha D. Faulseita-G. Kühnové Stilistische Mittel und Möglichkeiten der deutschen Sprache (Halle 1961, 31965), myšlená původně jako příručka pro školení spisovatelů a žurnalistů.
Tím jsme už dospěli přímo k otázkám jazykové kultury a výchovy, jazykové kritiky a politiky. Abychom pochopili její vývoj v NDR, je nutno si připomenout její začátky po r. 1945. Dvě díla z té doby jsou pro oblast jazykové kultury závažná a charakteristická: břitký a jasnozřivý rozbor zneužití německého jazyka pro nelidské cíle nacismu od vynikajícího romanisty V. Klemperera[19] a buditelsky zanícená obrana německého jazyka, v níž německý básník F. C. Weiskopf, rodák z Čech, který se do NDR vrátil po dlouholetém exilu, varoval před neúctou k jazyku a před jeho komolením.[20] Z obou děl je zřejmé, že péči o jazykovou kulturu v NDR dodávaly politický patos jednak snaha o důslednou a naprostou denacifikaci, jednak úsilí o zachování jednoty německé kultury i při politickém rozštěpení Německa. Zároveň šlo o to, aby myšlenky socialismu byly zpří[298]stupňovány jasnou, výstižnou a prostou řečí, aby nedocházelo k jejich mechanickému rozmělňování v hluchých a prázdných klišé z pohodlné bezmyšlenkovité rutiny (tzv. Funktionärdeutsch).[21]
Tyto momenty dávají péči o jazykovou kulturu v NDR její společensko-politické předznamenání. Je třeba si však též uvědomit, z jakých předpokladů vyrůstala, o jakou jazykovědnou teorii se mohla opírat. Německá jazykověda nabyla své světové proslulosti za mladogramatiků v 19. stol.; mladogramatický směr vládl pak na německých universitách nadále téměř neomezeně i v době, kdy už jinde ve světě se stále více uplatňovaly novější směry lingvistické. Mladogramatická orientace, domýšlejíc důsledně své historicko-psychologické chápání jazyka, nechtěla programově do vývoje spisovného jazyka vůbec zasahovat. Péče o jazykovou kulturu se tak octla výhradně v rukou jazykových kritiků a brusičů, jejichž názory byly směsí subjektivní libovůle a autoritativních předsudků. Navíc pak němečtí brusiči přednášeli svá mínění s koženou těžkopádností a s přemrštěným horlením; vedle nářků nad úpadkem jazyka znali jen pedantské vytýkání a zesměšňování jazykových chyb a prohřešků. Tím vším vyvolávali nevůli jak u spisovatelů, tak i jazykovědců.[22] Kromě toho byla péče o jazykovou kulturu v Německu v 19. stol. často blízká náladám úzkoprse nacionalistickým a za nacismu se pak dostala přímo do područí šovinistických hesel a snah.
Není proto divu, že obnova péče o jazykovou kulturu byla v NDR spojena s velkými obtížemi;[23] její tradice, ostatně nijak zvláště slibná, byla přerušena, neexistovala vědecká instituce, která by se jí věnovala. Skromné byly i začátky časopisu Sprachpflege, jehož úkolem je péče o jazykovou kulturu v NDR. Začal vycházet r. 1952 jen jako čtvrtletní příloha časopisu Papier und Druck, teprve později se z něho stal samostatný dvacetistránkový měsíčník. Časopis chce upoutat širokou obec svých čtenářů pestrým obsahem; vedle článků poučujících o závažných otázkách jazykových a jazykovědných přináší hojnost příspěvků o aktuálních otázkách jazykového vývoje a jazykové správnosti, dále poradenské odpovědi na dotazy německých čtenářů i cizinců (jen v SSSR má časopis 4000 odběratelů), bibliografii o jazykovědných publikacích NDR, pohotové anotace o důležitých statích a četné zajímavosti i zábavného rázu. (Tak jsou často stylizovány i kritiky různých jazykových nešvarů.) Za 15 let svého působení vykonal časopis [299]značný kus práce na poli jazykové péče v NDR.[24] Jeho redakci, v jejímž čele je H. Ludwig, se dostalo r. 1959 ceny F. C. Weiskopfa udílené za zásluhy v péči o jazykovou kulturu. (R. 1961 byla pak udělena redakci Dudenu.)
Časopis Sprachpflege je stejně jako Duden a mnoho jiných jazykových příruček vydáván nakladatelstvím VEB Bibliographisches Institut. Tu je také organizována bezplatná činnost jazykově poradenská, tu také vyšla jakási obdoba našeho rozhlasového jazykového koutku.[25]
Na rozdíl od našich poměrů není tedy péče o jazykovou kulturu v NDR soustředěna v ústavu Akademie, nýbrž v nakladatelském pracovišti. R. 1956 byl sice při jenské universitě zřízen Institut für Sprachpflege und Wortforschung (jeho ředitel H. Becker se na péči o jazykovou kulturu v NDR podílí závažným způsobem a stejně tak činí i jiná germanistická pracoviště vysokých škol a Akademie), přesto však ještě v NDR nedošlo k tomu, aby germanistická věda považovala péči o jazykovou kulturu za svůj úkol.
Jednostranná historizující orientace germanistiky je už dnes ovšem v NDR překonána; představitelé germanistiky v NDR si dobře uvědomují její aktuální problémy a úkoly a chystají se je plánovitě řešit.[26] Na dvou zasedáních germanistů NDR se diskutovalo o potřebě koordinace vědeckého výzkumu a jeho plánovitém soustředění na klíčové úkoly.[27]
Pokud jde o otázky jazykové kultury, je třeba ještě vyvinout nesmírné úsilí, aby byla vybudována na opravdu vědeckém základě. H. Becker načrtl program budoucí vědecké práce na tomto poli i zásady moderní jazykové výchovy: kdežto dříve měla jazyková kritika převážně negativní a prohibitivní ráz, omezovala se téměř jen na otázky jazykové správnosti a cenzurní vymítání chyb, má mít moderní jazyková výchova ráz pozitivní a konstruktivní, má vštěpovat určitý vzorový typ jazyka jako výchozí základ pro individuální variace.[28] S Beckerovým názorem plně souhlasí E. Rieselová, která zároveň doporučuje, aby jazyková výchova podporovala zdravé vývojové tendence v spisovném jazyce.[29]
Tak dospívá teorie jazykové kultury v NDR k stanoviskům, která naše jazykověda probojovala už v třicátých letech a od čtyřicátých let plně [300]uplatňuje i v praxi. Není náhodou, že právě H. Becker, který kdysi spolupracoval s Pražským lingvistickým kroužkem a který i nadále sleduje a příznivě hodnotí naše pojetí jazykové kultury, má obzvláštní smysl pro sepětí jazykovědy s potřebami praxe na poli jazykové výchovy. Zdá se, že po této stránce by jazykověda i jazyková kultura v NDR mohly ještě hodně vytěžit z našich poznatků a zkušeností, zejména pokud jde o otázky teorie spisovného jazyka a jeho stylové diferenciace, zjišťování normy a její kodifikace a vůbec zásadní pojetí jazykové kritiky a kultury.[30] Odborné časopisy v NDR by jistě uvítaly příspěvky o těchto otázkách od našich lingvistů.[31]
Velké úkoly čekají germanistiku v NDR v oblasti vědeckého zkoumání současného jazyka. V poslední době se tento výzkum začíná rychle rozvíjet v Lipsku, kde R. Große, W. Fleischer a W. Flämig směřují k všestrannému strukturnímu rozboru jazyka, v Postupimi, kde za vedení W. Schmidta se uplatňuje především funkční chápání jazyka, a v Berlíně, kde skupina mladých germanistů, kteří jistou dobu pracovali za vedení A. V. Isačenka, soustavně buduje generativní gramatiku němčiny podle N. Chomského; významné příspěvky této skupiny při Německé akademii věd jsou vydány v 6 svazcích Studia grammatica.[32]
Velmi intenzívně se v NDR řeší otázky vyučování němčiny jako mateřského jazyka. V časopise Deutschunterricht (Berlín) se od r. 1958 vedou cenné diskuse o tom, jak překonat propast mezi gramatikou a slohovou výchovou, jak vytvořit obecně uznávané, vyhovující a závazné vědecké základy pro praktickou jazykovou výchovu ve škole. Tímto směrem se nese i úsilí W. Schmidta, který svými díly Deutsche Sprachkunde (Berlín 1961, 31965)[33] a Grundfragen der deutschen Grammatik (Berlín 1965) chce přispět k prohloubení vzdělání učitelů němčiny a tím i k zlepšení stavu výuky [301]na školách. Pozornosti si zaslouží i pokus o novou koncepci vyučování mateřskému jazyku na odborných školách.[34]
V této souvislosti je nutno se aspoň zmínit o tom, že se v NDR vynakládá i velké úsilí na to, aby tu byl vybudován vlastní metodický systém pro vyučování němčiny jako cizího jazyka. Střediskem pro jazykovou výuku cizinců přicházejících studovat do NDR je lipský Herder-Institut. Tento ústav také vydává za redakce A. Porze časopis Deutsch als Fremdsprache (od r. 1964), který přináší hodnotné články o současné němčině i moderní jazykovědě. Vedle toho existují i lektoráty němčiny pro cizince při universitách a oblíbené prázdninové kursy pro germanisty pořádané universitami v Jeně a Greifswaldu. V NDR vznikla už také řada zdařilých učebnic němčiny pro cizince.[35]
Za zmínku stojí konečně i knižnice, které vhodným způsobem podchycují a zvyšují zájem široké veřejnosti o otázky jazyka a jazykové kultury. V Halle vydal K. Ammer knížku Sprache, Mensch und Gesellschaft (1961), v nakladatelství Akademie vyšly už čtyři úhledné svazky: E. Arndt, Luthers deutsches Sprachschaffen (1962), R. Fischer, E. Eichler, H. Naumann und H. Walther, Namen deutscher Städte (1963), W. Fleischer, Die deutschen Personennamen (1964), H. J. Gernentz, Niederdeutsch — gestern und heute (1964).
Pokusili jsme se letmo načrtnout specifickou složitost jazykové situace v NDR, ocenit podíl, jímž lingvistika v NDR přispívá ke kodifikaci soudobé spisovné normy, a konečně postihnout vývoj i výsledky péče o jazykovou kulturu v NDR, jakož i naznačit, jaké problémy a úkoly ještě musí řešit ve spolupráci s vědeckou germanistikou.
Vysvětlení zkratek časopisů: CJ — Cizí jazyky ve škole, ČMF — Časopis pro moderní filologii, NŘ — Naše řeč, SaS — Slovo a slovesnost.
[1] H. Moser, Entwicklungstendenzen des heutigen Deutsch, Levende Talen 1957, s. 195—219.
[2] K. H. Ihlenburg, Entwicklungstendenzen des Wortschatzes in beiden deutschen Staaten, Weimarer Beiträge 10, 1964/III, s. 372—397.
[3] Srov. např. H. Moser, Die Sprache im geteilten Deutschland, Wirkendes Wort 11, 1961, s. 1—21; B. Carstensen - H. Galinsky, Amerikanismen der deutschen Gegenwartssprache, Heidelberg 1963; A. Urbanová, Zum Einfluß des amerikanischen Englisch auf die deutsche Gegenwartssprache, Muttersprache 76, 1966, s. 97—114 (výtah z její kandidátské disertace na Karlově universitě) aj.
[4] S podobnými články politicky zahrocenými proti NDR polemizuje např. J. Höppner, Über die deutsche Sprache und die beiden deutschen Staaten, Weimarer Beiträge 9, 1963/III, s. 576—585.
[5] K. H. Ihlenburg na uvedeném místě, s. 391.
[6] Aktuelle Aufgaben der Germanistik…, Weimarer Beiträge 8, 1962/11, s. 257; souhlasně i K. H. Ihlenburg na uvedeném místě, s. 379.
[7] R. Große, Entwicklungstendenzen in der deutschen Sprache der Gegenwart, Deutsch als Fremdsprache 1, 1964/I, s. 1—6, a č. II, s. 1—6.
[8] Srov. např. G. Möller, Deutsch von heute, Leipzig 1961; viz též recenzi L. Klimeše v SaS 25, 1964, s. 155—156.
[9] Srov. sb. Das Institut für deutsche Sprache und Literatur, Berlin 1964 (viz též zprávu L. Zatočila v ČMF 39, 1957, s. 43—51).
[10] O Dudenovi a o pravopisné příručce po něm nazvané psal W. Ebert v Sprachpflege 10, 1961, s. 129—133.
[11] O německé pravopisné reformě psali např. J. Scharnhorst v Deutschunterricht (Berlin) 1965, s. 20—27, a E. Terray v ČMF 37, 1955, s. 46—49.
[12] Th. Siebs, Deutsche Hochsprache (Bühnenaussprache), Köln 161957, 181961.
[13] Srov. též Beiträge zur deutschen Ausspracheregelung, red. H. Krech, Berlin 1961.
[13a] W. Jung, Grammatik der deutschen Sprache, Leipzig 1966.
[14] O významu a historii slovníku bratří Grimmů srov. stati L. Zatočila v ČMF 41, 1959, s. 129—142, a M. Pfütze ve Weimarer Beiträge 8, 1962/II, s. 264—290.
[15] Celková koncepce slovníku byla podrobně rozebrána J. Filipcem v SaS 23, 1962, s. 149—157, první sešity byly kriticky posouzeny P. Trostem ve Philologica Pragensia 4, 1961, s. 247—249.
[16] Srov. zprávu E. Beneše v SaS 26, 1965, s. 298—300.
[17] E. Koelwel, Wegweiser zu einem guten deutschen Stil, Leipzig 1954; H. Becker, Öffentlich reden, Leipzig 1955; H. Becker, Sieben Sprachbriefe zur Gegenwart, Halle 1956 (viz též zprávu O. Ducháčka v SaS 21, 1960, s. 75); G. Möller, Guter Stil im Alltag, Leipzig 1958, 31965.
[18] E. Riesel, Stilistik der deutschen Sprache, Moskau 1959, 21963; E. Riesel, Der Stil der deutschen Alltagsrede, Moskau 1964; viz též recenzi E. Beneše v ČMF 38, 1958, s. 250—252 o jejím Abriß der deutschen Stilistik, Moskau 1954.
[19] V. Klemperer, LTI (Lingua tertii imperii), Halle 1949, 31957. O vlivu nacismu na němčinu uveřejnila už před válkou I. Seidlová-Slottyová příspěvek v SaS 2, 1936, s. 56—58; po válce vyšla řada prací, mj. též E. Seidel-I. Seidel-Slotty, Sprachwandel im dritten Reich, Halle 1961 (viz recenze od J. Povejšila ve Philologica Pragensia 4, 1961, s. 249—250 a V. Staňka v SaS 23, 1962, s. 75—77).
[20] F. C. Weiskopf, Verteidigung der deutschen Sprache, Berlin 1955 (viz též zprávu J. Povejšila v ČMF 40, 1958, s. 124).
[21] V. Klemperer, Zur gegenwärtigen Sprachsituation in Deutschland, Berlin 1953; O. Grotewohl, Gedankenkraft und Sprachgewalt bei Marx und Engels, Berlin 1958 (viz též recenzi V. Staňka v NŘ 42, 1959, s. 234—236).
[22] H. Becker, Wissenschaftliche Sprachpflege, Wiss. Zeitschrift der F. Schiller-Univ. Jena, Gesellschafts- und Sprachwiss. Reihe, 7, 1957/58, s. 113—118.
[23] O tradicích německé jazykové kultury i o současných tendencích jazykové kritiky poulárně informuje E. Koelwel - H. Ludwig, Gepflegtes Deutsch, Leipzig 1962, 31965 (viz též zprávu J. Lauermanna v CJ 9, 1965/66, s. 470—471).
[24] Srov. hodnocení od E. Rieselové v Sprachpflege 8, 1959, s. 149—150, nebo Th. Auerbacha v Inostrannyje jazyki v škole 1959, č. 6, s. 100—104.
[25] D. Faulseit, Gutes und schlechtes Deutsch, Leipzig 1965 (původně přednášky pro školský rozhlas).
[26] Srov. diskusní příspěvky germanistů Humboldtovy university ve Weimarer Beiträge 8, 1962/II, s. 241—263, a germanistů z Pädagogische Hochschule Potsdam, tamže 9, 1963/II, s. 356—361.
[27] Srov. zprávy v Sprachpflege 13, 1964, s. 151, a 14, 1965, s. 145—147.
[28] H. Becker v stati citované tu v poznámce 22.
[29] Srov. příspěvek E. Rieselové v Sprachpflege 7, 1958, s. 19—21.
[30] O našem pojetí otázek jazykové kultury psali v NDR např. M. Romportl, Probleme der orthoëpischen Norm und ihrer Kodifizierung im Tschechichen, Wiss. Zeitschrift der M.-Luther-Univ. Halle-Wittenberg, Ges.-Sprachw. Reihe, 7, 1958, s. 922—930; E. Beneš, Zur Aussprache des Deutschen beim Fremdsprachenunterricht im Ausland, Sprachpflege 9, 1960, s. 74—75. Vcelku však obecně platné teoretické práce B. Havránka, A. Jedličky, J. Běliče, K. Hausenblase, F. Daneše, M. Dokulila aj. nejsou ještě v NDR známy tak, jak si zaslouží; to ovšem má své kořeny v dlouhém přežívání mladogramatické lingvistiky a v značně opožděném seznamování se se strukturalismem vůbec.
[31] Dosud však žádný z nich naše teoretiky otázek spisovného jazyka o článek nežádal a nakladatelství berlínské Akademie projevilo nezájem o takové pronikání. Red.
[32] Rozbor lingvistické koncepce berlínské skupiny od M. Dokulila viz v SaS 23, 1962, s. 157—160.
[33] Viz též recenzi E. Beneše v CJ 9, 1965/66, s. 141—142.
[34] Viz zprávu Z. Skoupila v čas. Český jazyk a literatura 16, 1965/66, s. 184n.
[35] Herder-Institut vydal soubor učebnic pod názvem Deutsch, Ein Lehrbuch für Ausländer. Na dvoudílnou základní učebnici navazuje jako III. díl čítanka a kromě toho odborné texty pro různé obory (II A pro přírodní vědy atp.). K učebnicím psaným jen německy jsou vydány několikajazyčné slovníčky a desky s nahrávkami textů. Učebnice vycházejí v stále nových vydáních od r. 1959, nyní v Lipsku. Francouzsky a anglicky psané učebnice němčiny sestavila E. Wagnerová s kolektivem; vyšly pod názvem Lire-Écrire-Parler Allemand a Read-Write-Speak German v Halle 1962 (srov. recenzi anglické verze od V. Stehlíka v CJ 9, 1965/66, s. 473—474). U. Stötzerová zpracovala desky Deutsche Aussprache (Leipzig 1964) a Deutsche Intonation (Leipzig 1965).
Naše řeč, ročník 49 (1966), číslo 5, s. 291-301
Předchozí Jaroslav Machač: Smolenická konference (nejenom) lexikografická
Následující Zdeňka Hrušková: Zpráva o vydání Pravidel českého pravopisu z r. 1966
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1