Časopis Naše řeč
en cz

Studium národních spisovných jazyků a jazyková kultura

Jan Petr

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Zprávy, které Naše řeč přinášela v poslední době o otázkách teorie a kultury spisovného jazyka v jiných zemích,[1] zvláště slovanských, měly velmi příznivý ohlas. Chceme v nich proto pokračovat, a to tím spíše, že můžeme pozorovat aktivizaci vědeckého i společenského zájmu o řešení těchto otázek. Velmi živé diskuse jsou vedeny zvláště v Jugoslávii, kde po zdařilé konferenci konané u příležitosti jubilea V. Karadžiće[2] přesahuje zájem o tyto otázky kruhy lingvistické a přenáší se i na stránky časopisů literárních a kulturně politických.

V Sovětském svazu pracuje Ústav ruského jazyka na závažném tématu, na zkoumání současné spisovné ruštiny. Výsledky těchto výzkumů se již objevují ve sbornících obsahujících dílčí příspěvky věnované vývojovému pohybu v současné slovní zásobě i mluvnické stavbě. Také v Sovětském svazu se otázky jezykové kultury setkávají se zvýšeným veřejným zájmem, jak o tom svědčí např. diskusní výměna názorů mezi akademikem Vinogradovem a A. S. Solženicynem, prozrazující zčásti protichůdné stanovisko k některým otázkám jazykové kultury i rozpor mezi postojem teoretika-jazykovědce a jazykového praktika-tvůrce.[3]

O všech těchto aktuálních otázkách jazykové kultury v zahraničí budeme postupně v Naší řeči referovat. V tomto čísle přinášíme zprávu o jazykovědné činnosti a jazykové kultuře ve Slovinsku, jak se obráží v časopise věnovaném otázkám spisovné slovinštiny a její kultury Jezik in slovstvo. [34]Pro nás je potěšitelné, že se v časopise věnuje pravidelně pozornost i české lingvistice.

Tak jako v jiných oblastech jazykovědného studia uvědomujeme si potřebu výměny názorů, potřebu vzájemného poznání i na tomto úseku bádání, tj. teorie a kultury spisovného jazyka. Jde přitom o otázky akutální a závažné, jak to potvrzuje i připomenutá už diskuse. Ukazuje se, že dosavadní výsledky naší práce i naše pracovní zkušenosti mají ohlas i v zahraničí. Na druhé straně pracovní výsledky i zkušenosti zahraničních jazykovědných pracovišť souvisící s řešením otázek pro dané jazyky specifických mohou přinést cenné podněty i pro naši práci.

Otázky jazykové kultury v Slovinsku

Není náhodou, že právě u menších národů se věnuje mimořádně velká pozornost jazykovým otázkám a péči o národní jazyk. To platí plnou měrou o Slovincích a o slovinštině, která se nyní uplatňuje v politickém, hospodářském a kulturním životě jedné z republik Socialistické federativní republiky Jugoslávie. Nebývalé rozšíření funkcí slovinštiny po 1. a zvláště po 2. světové válce přineslo také jejím uživatelům řadu problémů a postavilo před odborníky-jazykovědce některé obtížné úkoly v souvislosti s kodifikací normy spisovného jazyka. Tato skutečnost se odráží v řadě kulturních časopisů, tvoří také náplň časopisu Jezik in slovstvo (jazyk a literatura, dále zkracuji JiS), který vychází od r. 1955 péčí Slavistického sdružení v Lublani.

Svým celkovým zaměřením se JiS v podstatě neliší od obdobných měsíčníků, které vycházejí v ostatních slovanských zemích. Na prvním místě stojí péče o kulturu mateřského jazyka, a to jak v oblasti psaného a mluveného jazyka (zvl. na divadle, v rozhlase a televizi), tak i v školním vyučování. Významné místo zaujímají v každém čísle též články o literárních otázkách, zaměřené na pomoc učitelům při vyučování literatury (např. pokyny pro rozbor literárních děl). Řada článků nás informuje (a to je pro cizince dosti zajímavé), s jakými obtížemi se setkávají učitelé slovinštiny na školách. Část z nich (např. při větném rozboru) je obdobná obtížím při vyučování češtiny v našich školách, některé další však pramení z nedostatečné propracovanosti současného spisovného jazyka slovinského a z nedostatku obsáhlejší normativní mluvnice, o niž by se mohli učitelé i zájemci opřít.[4]

[35]Tato skutečnost podmiňuje dva tematické okruhy článků v JiS: a) propracovávání dílčích mluvnických otázek, vycházející z hodnocení posledního vydání mluvnice A. Bajce, R. Kolariče a M. Rupla (1956), která podává místo současného stavu jazyka stav mírně archaický, b) zkoumání kritérií jazykové správnosti ve spisovném jazyce a hodnocení zásad nového vydání Pravidel slovinského pravopisu.[5]

Hned na začátku uvádíme, že nový slovinský Pravopis, podobně jako již některá předcházející vydání, neobsahuje pouze problematiku pravopisnou, ale je základní pomůckou kodifikující také spisovnou normu ortoepickou, morfologickou, slovotvornou, lexikální a frazeologickou. Slovinský Pravopis má tedy širší dosah, než by se mohlo zdát podle titulu knihy. V tomto širším pojetí také užíváme v našem přehledném referátu pojmu Pravidla slovinského pravopisu, nový Pravopis apod., podle názvu, jaký tradičně dávají autoři uvedené knize (Slovenski pravopis).

Každé nové vydání Pravidel pravopisu (vydání z roku 1962 je již v pořadí čtvrté, počítaje v to školní vydání z r. 1938) vyvolalo dosud zdravou výměnu názorů a polemiku mezi zastánci protichůdných koncepcí. Současná Pravidla vyvolala oživené spory nejen o normativnosti pravopisu a ortoepie,[6] ale také o otázkách jazykové čistoty, o tom, které cizí lexikální výpůjčky je možné považovat za součást spisovné slovní zásoby a které je třeba odmítnout.

I když si zachovaly platnost Breznikovy zásady boje proti nepotřebným cizím slovům, nebylo možné přijmout jednostranné názory některých slovenistů, podle nichž by se měly výpůjčky ze slovanských i neslovanských jazyků nahrazovat domácími slovy (i archaismy nebo slovy nářečními). Umírněné a realistické stanovisko zastává přitom A. Bajec (5, s. 132), podle něhož je třeba dovolit ve spisovném jazyce omezené užívání starších lexikálních výpůjček (foneticky a mluvnicky přizpůsobených slovinskému jazykovému systému), pro něž není vhodné domácí slovo. Plným právem viděli autoři Pravidel větší nebezpečí v cizích frazeologismech a v kalcích (typu blagostanje podle „Wohlstand“, místo blaginja), které vznikly v 19. století podle němčiny a kterých se v nespisovných útvarech mluvené slovinštiny dosud hojně užívá.

Ve vývoji kodifikace spisovné normy se dosud uplatňovaly různé tendence, ponejvíce však historizující. Nechyběly zde dokonce ani snahy přiblížit spisovnou slovinštinu co nejvíce staroslověnštině, o níž se podle teorie o jejím panonském původu věřilo, že je přímou předchůdkyní slovinštiny. Proti této tendenci, kterou zastával např. F. Levstik, se rozhodně postavil [36]S. Škrabec a zdůrazňoval (dosti osamocen) ve svých pracích nutnost sledovat přirozený vývoj jazyka. Podle staroslověnského vzoru a v nesouladu s mluveným jazykem bylo zavedeno psaní 7. p. jedn. č. ženského rodu z mislijo, boleznijo, 2. p. množ. č. narečij, poglavij, rozdíl přídavné jméno — příslovce typu lažje - laže apod. V současné době se uplatňuje zdravá tendence přiblížit spisovný jazyk mluvené slovinštině a postupně odstraňovat neorganické, papírové jevy, které jsou v rozporu s jazykovou skutečností. To však neznamená, že by spisovný jazyk měl kodifikovat byť i zčásti důsledky tzv. moderní samohláskové redukce, která způsobila největší rozdíl mezi spisovným jazykem a nespisovnými útvary.

Snaha sblížit spisovný jazyk s mluveným se také uplatnila při kodifikování přízvukových poměrů. Plným právem se totiž poukazovalo na to, že starý pravopis uznával příliš málo přízvukových dublet a že neuznával případy, kdy historicky opodstatněné místo přízvuku je ještě živé v mluveném jazyce. V těchto případech se dávalo ponejvíce přednost analogicky vzniklému místu přízvuku, a to se považovalo za jedině přípustné (J. Rigler, 2, s. 305).

Také určitá hierarchie ve správnosti slovinského přízvukování by byla na místě zvláště proto, že zde panuje i v jazyce vzdělaných vrstev značná nejednotnost. Tyto oprávněné požadavky byly do jisté míry včleněny do nového Pravopisu, avšak ne zcela důsledně, jak by si to plným právem přáli někteří mladší slovenisté. Autoři Pravidel, kteří patřili ke starší generaci, příliš vycházeli z nepsané (ale v praxi provedené) zásady, že Pravidla pravopisu jsou konzervujícím strážcem spisovného jazyka a že se mohou jen pozvolna měnit a přizpůsobovat jazykovému vývoji. Z tohoto hlediska je zajímavý článek F. Jakopina (8, s. 193n.); autor si v něm všímá kodifikace místa přízvuku sloves na -iti, -ati u různých slovenistů od doby vydání Pleteršnikova slovníku (1894—5) až do posledních Pravidel pravopisu (1962), která připouštějí již dubletnost pisáti - písati, čakáti - čákati v uvedeném pořadí (základní a přípustný tvar).

Významnou postavou boje o správné poznání funkce spisovného jazyka a kritérií jazykové správnosti spisovné slovinštiny se stal B. Urbančič, učitel českého jazyka na lublaňské universitě. Jeho odborné zaměření mu umožnilo podrobněji prostudovat teorii pražské školy o spisovném jazyce a rozpracovat ji pro potřeby spisovné slovinštiny. V obsáhlé studii O kritériích správnosti ve spisovné slovinštině (roč. 6—7) rozebírá otázky jazykové správnosti, o nichž panují mezi odborníky nejednotné názory. B. Urbančič vyšel ze základní teze o sdělovací funkci jazyka. Ta předpokládá jeho ustálenost, vyplývající z nepřetržitého vývoje v minulosti i v současnosti, a z kontinuity národního života. Pro posuzování jazykové správnosti je rozhodující kritérium obecného úzu, stojící v protikladu s umělými jazykovými předpisy a zásahy. Odborník má zasahovat do jazykového vývoje při vytváření nových výrazů a při usměrňování jazykové praxe, která by nebyla ve [37]shodě s vývojovými zákonitostmi. To se vztahuje také na pravopis a na ortoepii, u nichž nemůže převládat jen historizující hledisko.

Proti novému vydání Pravidel pravopisu se zvedla silná vlna odporu, hlavně v časopise Delo, v menší míře v časopise JiS. Diskutující všeobecně uznávali velký přínos Pravidel pro zpracování slovní zásoby spisovné slovinštiny (včetně frazeologie), nesouhlasili však s některými navrhovanými pravopisnými a ortoepickými změnami.[7] Zvláště prudce se diskutovalo o psaní přípony -a/i/vec, -a/i/vka v slovech typu bravec - bralec u jmen činitelských; šlo však přitom i o tříbení zásadních teoretických a praktických názorů na současnou spisovnou slovinštinu. Na obranu nových Pravidel se postavili zvláště A. Bajec a L. Legiša, kriticky je hodnotili F. Bezlaj, B. Pogorelcová, B. Urbančič aj. Jistě nepůsobilo příznivě na širokou veřejnost to, že krátce po vydání úředních Pravidel pravopisu se v usnesení Slovinské akademie věd (3. října 1962) doporučovalo školám a veřejným institucím, aby se, pokud jde o výše uvedený pravopisný jev, držely zásad vyložených v Pravidlech z r. 1950.

V posledních ročnících, kdy již dohasíná živý spor o nová Pravidla, začíná se diskutovat o připravovaném slovníku současné spisovné slovinštiny (zásady zpracování otiskla redakce na zadní obálce 3. čísla JiS 9), který má zaplnit velmi citelnou mezeru v slovinské a slavistické lexikografii. Svým zaměřením má být informativně-normativní a má zahrnovat slovní zásobu spisovného jazyka od Prešerna až po současnost. Předpokládá se, že bude mít asi 5000 stran a že vyjde v několika svazcích do r. 1970. Dosud byl vydán a předložen k veřejné diskusi ukázkový sešit slovníku. Vedle domácích hlasů zvl. F. Jakopina (9, s. 161n.) nebo B. Pogorelcové (9, s. 232n.) otiskl JiS také posudek českých lexikografů z Ústavu pro jazyk český M. Helcla, L. Janského, J. Machače, Z. Sochové a J. Zimy (9, s. 254n.), kteří upozornili na řadu cenných zkušeností získaných při zpracování českých akademických slovníků. K řadě konkrétních otázek se ještě vrátili v další kratší stati (10, s. 25).

V časopise JiS jsou také zastoupeny články přinášející zprávy o české jazykovědě a o českém kulturním životě. Jsou psány se zřejmou sympatií a s dobrou znalostí problematiky. Tak např. B. Urbančič podrobně pojednal o práci Ústavu pro jazyk český v Praze (4, s. 246n.), V. Smolej o některých českých a slovenských kulturních výročích (1, s. 64) nebo F. Dobrovoljc referoval o slovenikách v Slovanském přehledu (o článcích V. Kudělky a J. Petra, 9, s. 76n.). Metodický význam má referát T. Korošce o českém frekvenčním slovníku J. Jelínka, J. V. Bečky a M. Těšitelové z r. 1962 (10, s. 145n.), ve slovinských poměrech právě ve vztahu k výše [38]uvedeným slovníkářským pracím. S velkou úctou a pietou k zesnulému a k jeho dílu napsal F. Bezlaj nekrolog o českém jazykovědci prof. V. Machkovi (10, s. 208n.).

V přehledu slovanských jazykovědných časopisů, zvláště těch, které se zabývají otázkami jazykové kultury, stručně informuje o časopise Naše řeč A. Muha (10, s. 158n.). Všímá si především českého přístupu ke zkoumání otázek spisovného jazyka, zvláště v pracích pražské školy (zvl. B. Havránka a některých jeho žáků). Časopis JiS tu navazuje na cestu, kterou již delší dobu razí Naše řeč, přinášet souborné informace o teoretickém dění v oblasti studia národních jazyků a jejich kultury v jednotlivých zemích. Nabízí se tu možnost těsné a systematické spolupráce a výměny zkušeností mezi redakcemi našich časopisů.

Kromě toho přinesl JiS několik příspěvků českých autorů, které mají přímý nebo nepřímý vztah ke slovinské problematice. Vedle již uvedeného posudku českých lexikografů a jejich odpovědi na odpověď redakce slovníku (10, s. 25) uveřejnil A. Jedlička shrnující rozpravu Teorie pražské školy o spisovném jazyce (10, s. 186n.), v níž podal obraz problematiky spisovného jazyka, jak ji pojímá v současné době moderní česká jazykověda. Je to přepracovaná a rozšířená verze (s přihlédnutím k aktuálním potřebám současné jazykovědy v Slovinsku) článku, který byl uveřejněn ve sborníku Travaux linguistiques de Prague (I, 1964). Aktuálnost této rozpravy je zvláště patrná v souvislosti s diskusemi o funkci spisovného jazyka a o kritériích jazykové správnosti (viz výše), které probíhaly v časopise JiS. Stykovou problematikou se zabýval J. Petr v rozpravě Miklošič a česká filologie (9, s. 246n.), která vyšla jako příspěvek k soubornému zpracování života a díla tohoto velkého slovinského slavisty,[8] jehož oslavy se konaly v Slovinsku r. 1963.

Časopis JiS vychází teprve deset let. Za tu dobu prokázal plně své oprávnění a zaujal významné místo v kulturním a vědeckém životě Slovinska. Na jeho stránkách vycházejí články o aktuální problematice jazykové kultury, literatury a školního vyučování slovinštiny. V našem referátě jsme se zabývali z jeho náplně jen otázkami jazykovými, nikoli otázkami literatury a metodiky vyučování.


[1] Srov. Naše řeč 48, 1965, s. 97.

[2] Srov. zprávu v Naší řeči 48, 1965, s. 222n.

[3] Srov. čas. Literaturnaja gazeta 1965, č. 124 a 131.

[4] Srov. J. Petr, Nové práce o slovinštině, Slavia 29, 1960, s. 483n.; z nejnovějších příruček připomínám školskou učebnici J. Toporišiče, Slovenski knjižni jezik, Maribor 1965.

[5] Srov. S. Heřman, Nový slovinský pravopis, NŘ 46, 1963, s. 91n.

[6] O změnách v novém Pravopise referoval A. Bajec, Pred novo izdajo SP, JiS 3, 1957—8, s. 145n.; týž, Pred izidom novega Pravopisa, JiS 7, 1961—2, s. 13n.

[7] Srov. shrnující přehled F. Novaka, Najvažnejša stališča v pravopisni vojni, JiS 9, 1964, s. 62.

[8] Srov. článek F. Bezlaje o F. Miklošičovi (JiS 9, s. 37n.) a dosud nejúplnější bibliografii jeho prací, kterou zpracovali studenti slavistiky pod vedením F. Bezlaje (JiS 9, s. 90n. a 152n.).

Naše řeč, ročník 49 (1966), číslo 1, s. 33-38

Předchozí Věra Formánková, Alois Jedlička, Josef Hrbáček: Z nových prací stylistických

Následující Pavel Jančák: Výzkum mluvené podoby spisovné slovenštiny

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1