Časopis Naše řeč
en cz

O jazykové praxi u Lužických Srbů

Jan Petr

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Na konci 2. světové války se zdálo, že se Lužičtí Srbové jako národnostní celek již nikdy nemohou vzpamatovat z osudové rány, kterou jim zasadil nacistický režim. A přece se nadšeným vlastencům za značné pomoci sovětské okupační správy, strany SED (KPD) a s přispěním přátel ze sousedních zemí podařilo vzkřísit a oživit národní život. Zákon na ochranu práv lužickosrbského obyvatelstva z r. 1948 (a z r. 1950) vytvořil dosud nebývalé podmínky pro všestranný rozvoj lužickosrbského politického a kulturního života. Od té doby vláda NDR vynakládá velké finanční prostředky na podporu jejich kulturního života, na rozvoj školství, vydávání knih a periodik, na udržování vědeckých a kulturních institucí. Zdá se, že v současné době vzniká problém, jak využít všech těchto poskytovaných možností, protože kapacita vlastních sil je přece jenom omezená a počet odborně školených mladých kádrů neroste požadovaným tempem.

Jazykové a národnostní poměry na dvojjazyčném území Drážďanského a Chotěbuzského kraje v NDR (býv. historické Horní a Dolní Lužice) jsou značně složité a je třeba říci, že mnoho nadšených českých přátel Lužických Srbů nemá o nich reálné a realistické představy. Na tomto území tvoří Lužičtí Srbové jako zvláštní národnostní menšina (ve smyslu Leninova chápání tohoto pojmu) méně než 8 % z celkového počtu obyvatelstva. Dělí se na Horní a Dolní Lužičany, jejich jazyk má dvě varianty, horní a dolní lužičtinu. Netvoří již kompaktní jazykové území, ale jsou roztroušeni mezi německými spoluobčany. Přirozený asimilační proces stále narušuje jejich národní substanci. Je třeba dále vědět, že ne každý, kdo mluví lužickosrbsky, se považuje za Lužického Srba, a ne každý, kdo se hlásí jako Srb, dovede mluvit lužickosrbsky.

Lužičtí Srbové ovládají lépe němčinu než lužickou srbštinu, prostřednictvím [50]němčiny se seznamují se současným rozvojem vědy, techniky a kultury; německé rozhlasové a televizní vysílače je průběžně každý den informují o událostech doma i v cizině. V zaměstnání většinou užívají jako dorozumívacího prostředku němčiny, jen zřídka srbštiny. Častěji se srbsky mluví v rodinách a v národních institucích. Srbština se pro ně stává součástí jejich národního uvědomění a podle stupně tohoto uvědomění jí užívají (nebo neužívají) a vědomě pěstují. V národním uvědomění dnešní střední generace se nejvíce projevují následky několikaletého nacistického teroru v Lužici, důsledky úsilí tuto národnostní menšinu likvidovat.[1] Tyto skutečnosti značně ovlivňují současnou jazykovou praxi, jazykové povědomí jednotlivců i všechno to, co se obvykle nazývá jazykovou kulturou. Přímo tragicky se projevují následky teroru v dolnolužickém jazykovém území,[2] kde představiteli národní substance jsou nyní téměř výlučně jen příslušníci starší generace. Na této skutečnosti se již nemůže nic změnit, ani ji neovlivní značná aktivita dolnolužické dvanáctiletky v Chotěbuzi.

V prvních poválečných letech byl naprostý nedostatek kvalifikovaných lidí, kteří se mohli zodpovědně věnovat péči o jazyk, teoreticky jej přizpůsobovat pro nové společenské úkoly a zajišťovat jeho odborné vyučování na vznikajících lužickosrbských školách. Válečná léta přežilo jen několik učitelů a z nich, nepočítáme-li P. Neda a P. Nowotného, kteří byli pověřeni jinými důležitými funkcemi, zbyl vlastně jen M. Nawka a M. Krječmar. Je zajímavé, že ještě v r. 1949 se musel P. Nedo obrátit jménem Lužickosrbského úřadu pro lidové vzdělání v Budyšíně na tehdejšího docenta lužickosrbského jazyka a literatury na Universitě Karlově v Praze M. Krječmara, aby se laskavě ujal jazykové výuky 22 lužickosrbských studentů navštěvujících kvintu a sextu na gymnasiu v Liberci.[3] Bylo třeba čekat, až mladá generace získá na středních a vysokých školách potřebnou jazykovou kvalifikaci a zaujme příslušná místa v lužickosrbských kulturních a vědeckých institucích.

V poválečných letech prodělala lužická srbština řadu převratných změn. Po několikaletém přerušení její spisovné tradice (1938—1945), kdy plnila tajně jen funkci soukromého domácího sdělovacího prostředku v některých rodinách, stává se od r. 1948 veřejným a státem uznávaným jazykem, de iure rovnoprávným ve dvojjazyčných okresech (jejich rozsah určuje zákon) s němčinou ve všech oblastech veřejného života. Životní praxe je však v jednotlivých místech a institucích značně rozdílná, často zde hrají rozhodující úlohu zřetele čistě praktické (německy totiž mluví a rozumějí všichni obyvatelé).

[51]Pro tuto významnou úlohu bylo třeba lužickou srbštinu soustavně přizpůsobovat. Nešlo pouze o obohacování (doplnění a rozvíjení) její slovní zásoby, ale také o ustálení syntaktických a frazeologických norem, především ve vztahu k němčině. Obrana jazykové čistoty a tím jazykové svébytnosti u tak malého etnického celku je věcí přirozenou a nemá nic společného s nacionalistickými tendencemi. Je to přirozená obhajoba systémových a strukturních vazeb slovanského jazyka, které jsou narušovány v důsledku bilingvismu vlivem neslovanského jazyka.

Dvojjazyčnost Lužických Srbů je v oblasti hovorového jazyka kolektivní (nikoliv jen individuální) a úplná, přičemž němčina má nad lužickou srbštinou zřejmou převahu.[4] Každému Lužickému Srbovi se dostalo základního školního vzdělání v němčině, ale jen část z nich dovede v dostatečné míře lužickosrbsky číst a psát. Tak zvaný lužickosrbský analfabetismus byl v prvních poválečných letech běžným jevem a ani po značném úsilí se ho dosud nepodařilo odstranit. Významnou úlohu zde sehrálo dvojjazyčné školství, jazykové kursy a hromadné sdělovací prostředky, které několikrát týdně vysílají lužickosrbsky.

Němčina ovlivňovala psaný jazyk od začátku vzniku písemnictví v pol. 16. století. Funkce a frekvence gramatických a lexikálních germanismů v písemných památkách plně odpovídala poměrům v lidovém jazyce. Shoda mezi mluveným a psaným jazykem (nejen v oblasti cizích vlivů) se udržovala až do doby národního obrození. Teprve od 40. let 19. století se v řadách kodifikátorů normy uplatnily dalekosáhlé puristické tendence,[5] snahy očistit jazyk od všech neslovanských jevů a vytvořit především podle vzoru vyspělejší češtiny ideální, podle tehdejší představy vzornou spisovnou lužickou srbštinu. V té době se např. důsledně začalo užívat jednoduchých minulých časů (které jsou ve spisovném jazyce vlastně archaismy), odstraňovalo se užívání osobních zájmen před finitními slovesnými tvary, důsledně se zaváděl genitiv záporový, šířil se přísudkový instrumentál také u přísudkových jmen nepojmenovávajících osoby atd. Většina těchto jevů není v lidovém jazyce vůbec zastoupena nebo se vyskytuje jen ve velmi omezené míře.

Nositeli této slavizace spisovného jazyka byli mladí odchovanci Lužického semináře v Praze, kteří se za studií seznámili s úsilím českých puristů o udržení tzv. jazykové čistoty. Při kodifikování normy spisovné lužické srbštiny se stali nositeli puristických tendencí směřujících jednak k odstranění skutečných nebo domnělých germanismů a jejich nahrazení slavismy (jevy přejatými ze slovanských jazyků, zvl. z češtiny a polštiny), jednak k doplňování a rozvíjení lužické srbstiny podle českého vzoru. Vzorem při jejich úsilí se stal na jedné straně jazyk lidových písní (zvláště v oblasti skladby[6]), na druhé straně spisovná čeština (zvláště v tvarosloví [52]a v slovní zásobě). Tím také chtěli reagovat na výtky některých slavistů,[7] že jejich mateřština pod záplavou germanismů již ztrácí ráz slovanského jazyka.

Téměř všechny lužickosrbské mluvnice v 19. století byly zpracovány podle českého vzoru, z něho se přejímalo mluvnické schéma a to se doplňovalo příslušnými lužickosrbskými formami. Takto bylo kodifikováno tvarosloví v mluvnicích H. Zejlera, J. P. Jordana a J. Krale, nebo skladba v práci M. Róly,[8] zachované v rukopisných svazcích spolku Serbowka (po řadu let měla vliv na jazykovou výchovu pražských studentů). Nejinak tomu bylo v případě skladby J. Libše (viz pozn. č. 6), v níž však autor v dostatečné míře přihlédl ke stavu v lidovém jazyce. Takové počínání motivované nedostatkem originality autorů (své mluvnice psali ještě jako studenti) nutně muselo přivodit působení češtiny na normalizaci spisovné lužické srbštiny a způsobit, že při popisu lužickosrbského tvarosloví se v nedostatečné míře přihlíželo ke specifickým lužickosrbským jevům, odlišným a nezastoupeným ve spisovné češtině. Srov. např. kodifikaci rozdílného užití slabších a silnějších tvarů osobních (bezrodých) zájmen provedenou v mluvnicích zcela podle spisovné češtiny, avšak bez zřetele na odlišný stav v hovorové horní lužičtině.

Spisovná lužická srbština se takto vzdalovala od lidového jazyka; nelze však říci, že by to narušovalo její komunikativnost v té oblasti, v níž se jí v té době užívalo. Slavizovaná norma neovlivnila, jak víme, ani hovorový jazyk lužickosrbské inteligence, vytvářela však nežádoucí rozdíl mezi psaným a hovorovým jazykem. Tento rozdíl byl proto tak citelný (a vlastně dosud trvá), že tehdejší školy nerozšířily tento kultivovaný jazyk mezi široké lidové vrstvy. Jazykového vzdělání v mateřštině se vlastně dostávalo jen členům studentských spolků v Budyšíně, Lipsku a Praze a v nepovinných hodinách lužické srbštiny zavedených jen na některých budyšínských středních školách (v Dolní Lužici byla situace v některých obdobích trochu odlišná). Ve vesnických školách se žáci seznamovali v nejnižších třídách jen s některými tradičními náboženskými texty, které až do doby M. Hórnika byly v katolické oblasti zastaralé, a v evangelických vesnicích ještě ve 20. stol. se užívalo textů několik set let starých. Přitom se lužické srbštiny užívalo v nejnižších třídách jako pomocného jazyka (zvl. při vyučování náboženství) do té doby, dokud žáci nezvládli v dostatečné míře němčinu. Tento stav, v podrobnostech někdy na některých školách nepatrně odlišný (podle názorů učitelů), se ani v 2. pol. 19. stol. ani ve 20. stol. (do r. 1937) příliš nezměnil, a proto se nemůžeme divit, že [53]Lužičtí Srbové jako celek si ani nemohli osvojit kodifikovanou normu svého spisovného jazyka.

Divergentní vývoj spisovného a lidového jazyka, známý u řady Slovanů, stal se v lužickosrbských poměrech značně nebezpečným právě proto, že v případě nesrozumitelnosti tištěné lužické srbštiny se čtenář automaticky přeorientoval na němčinu (četl jen německé knihy a časopisy), kterou znal v hovorové i spisovné podobě již od školních let. J. Bart-Ćišinski si dobře uvědomoval tuto vznikající krizi. Své obavy vyjádřil v pojednání Hłosy ze Serbow do Serbow,[9] v němž zdůrazňoval nutnost přibližovat psaný jazyk lidu a odstraňovat všechny překážky, které by bránily jeho bezprostřední srozumitelnosti. Vyslovil se také proti nepotřebnému přejímání cizích výrazových prostředků.

Je však třeba říci, že řada spisovatelů nerespektovala příliš normy obsažené ve výše uvedených mluvnicích a že se vědomě přikláněli k lidovému jazyku, který sami kultivovali. Nebylo by proto výstižné, kdybychom ve vývoji spisovné lužické srbštiny v 19. století viděli jen rušivé zásahy puristů.

O tomto jazykovém dědictví minulosti se z různých aspektů uvažovalo právě v souvislosti s plánovanou moderní mluvnicí současného hornolužického jazyka. Řešil se problém ne zcela snadný, co vlastně tvoří normu dnešní spisovné lužické srbštiny a jaký je vztah mezi spisovným a lidovým jazykem.[10] Sorabisté se shodli na tom, že při kodifikaci je třeba vycházet z literární tradice posledních sto let, někteří kromě toho zdůrazňovali nutnost zkoumat celou literární tradici, zvláště památky z nejstaršího období (16.—18. století), jejichž jazyk se zcela opíral o jazyk lidový. Tato starší praxe odpovídala starší teorii a její změna v 19. století (viz výše) odpovídá opět tehdejším názorům na vzorný, ideální jazykový model.

Dosti kategoricky zazněl názor, že puristicky motivované jevy (rozuměj slavismy), zcela cizí systému lidového jazyka, se musí odstranit, i když se již dlouho a pravidelně užívaly ve spisovném jazyce. Druhořadé jevy, slavismy, které systém jazykové struktury zásadně nemění, mohou být uznány jako zbytky minulosti přežívající ve spisovném jazyce, ačkoliv neodpovídají jazyku lidovému. Zdá se mi však, že v tomto názoru je obsaženo příliš kategoričnosti a schematismu. Je však správné a nutné, aby při posuzování jednotlivých strukturních jevů se přihlíželo k jejich užití a rozsahu výskytu v současném lidovém jazyce.

Výše vyložené zásady trpí též jistou jednostranností, přeceňováním významu lidového jazyka a nedoceňováním povahy jazyka spisovného, který je přece jenom útvar se specifickými vývojovými zákonitostmi a zvláštními formálními a významovými prostředky. Bude-li třeba pozměnit některá normalizující pravidla v mluvnici P. Wowčerka, doporučoval bych zkoumat funkční oprávněnost a systémovost [54]těchto jevů především v literární tradici posledních sto let. Nedomnívám se, že z požadavku komunikativnosti spisovného jazyka nutně vyplývá, že se funkce jazykových elementů ve spisovném jazyce musí krýt s funkcí týchž elementů v jazyce lidovém. Taková zásada by byla plně oprávněná při formování nového spisovného jazyka, má však jisté nedostatky, jde-li o jazyk s třistaletou literární tradicí.

Před několika lety jsem navrhoval,[11] aby se při kodifikaci normy spisovného jazyka přihlíželo v rozhodující míře k jazykovému úzu městské budyšínské inteligence, která užívá od dětství lužické srbštiny jako své mateřštiny. Její hovorový jazyk předpokládající kulturní interdialekt vyrůstá z lidové tradice a stojí kultivovanému spisovnému jazyku nejblíže. U této skupiny lužickosrbského obyvatelstva je možné provádět bez velkých obtíží průzkum jazykového povědomí pomocí ankety (nebo dotazníku) a zjišťovat poměry v živém hovorovém jazyce. V tomto jazykovém útvaru, v němž se nutně projevují unifikující nadnářeční tendence, vidím významné východisko pro kodifikování normy spisovného jazyka.

Úvahy o normě spisovného jazyka mají dalekosáhlý význam pro každodenní ediční praxi nakladatelství Domovina v Budyšíně, které vedle deníku Nowa Doba, měsíčníků Rozhlad a Serbska šula atd. vydává běžnou lužickosrbskou knižní produkci. Redaktoři a korektoři musí každodenně řešit praktické jazykové problémy, často se vyrovnávat se zcela novými, dosud neřešenými otázkami, pro něž nemají spolehlivou oporu v dosavadních pracích jazykovědců. Často musí hlavní redaktor urychleně vydávat pokyny pro normalizaci určitých jevů v nových novinových článcích (překládaných podle zpráv Německé tiskové kanceláře) a vytvářet aktuální politicko-hospodářské termíny. Stačí zde uvést množství zeměpisných názvů a potřebu tvořit od nich slova odvozená, řadu nových politických termínů a cizích slov neslovanského i slovanského původu, některé politické frazeologismy a slovní obraty přecházející z ruštiny přes němčinu do lužické srbštiny.

Přes dílčí nepřesnosti a některé omyly je třeba s velkou úctou mluvit o práci poměrně malé skupiny lektorů a redaktorů v nakladatelství, kteří každý den a pohotově řeší náročné úkoly jazykové kultury a snaží se lužickosrbsky vyjádřit vše, co přináší současný německý denní tisk.

Mluvíme-li dnes o rozkolísanosti normy spisovné lužické srbštiny v tom smyslu, že je to často konglomerát domácích a cizích jevů neslovanského a slovanského původu, máme na mysli nejen slovní zásobu, ale především nejednotnost při tvoření nových slov[12] a rozkolísanost v oblasti skladby.[13] Tyto jazykové roviny nebyly dosud dostatečně propracovány. Dosavadní mluvnice P. Wowčerka je zaměřena především na tvarosloví, o hláskosloví jsou zde uvedeny jen kusé základní poznatky. Tato mluvnice se plně, místy zcela mechanicky, opírá o mluvnici J. Krale z 19. století, která byla poznamenána dobovými názory mladého autora a jeho [55]vrstevníků studujících v Praze: podávala podle českého vzoru (podle Masaříkovy mluvnice) ideální jazykový typ, jak by měla podle jejich představ vypadat „vzorná“ spisovná lužická srbština. Ke skutečnému stavu lidového jazyka nebylo v ní v dostatečné míře přihlédnuto.[14]

Takto kodifikovaná tvaroslovná norma přežívá dodnes ve Wowčerkově mluvnici a byla prakticky uvedena do života autory mnoha literárních děl. Napětí mezi touto normou a živým jazykovým územ, kterého se užívá v každodenním sdělovacím procesu, se odráží v rozkolísanosti psaného jazyka.[15] Plánovaná normativní mluvnice, o níž jsme se již zmínili, byla neočekávaně po uveřejnění tezí k jednotlivým slovním druhům (v časopise Lětopis) odsunuta do daleké budoucnosti.

Významné příspěvky ke studiu normy spisovného jazyka a o jeho vztahu k lidové lužické srbštině uveřejňuje již po řadu let R. Jenč v časopisech Rozhlad a Serbska šula.[16] Metodologickým zaměřením, obsahem a formou se liší od podobných studií M. Nawky, který také po řadu let obětavě hájil jazykovou správnost. R. Jenč se však na rozdíl od svého zasloužilého krajana, který někdy podléhal subjektivistickým názorům na jazykovou normu, vždy snaží vycházet z jazykové reality. Pro něho je rozhodující jazyková tradice lužickosrbského lidu a literární díla dobrých autorů. Právem zdůrazňuje, že lužická srbština se potřebuje obohacovat a rozvíjet o nové jazykové (mluvnické a lexikální) prostředky, ale cizí výpůjčky je možné přijímat pouze tehdy, jestliže potřebné prostředky nejsou již v jazyce zastoupeny nebo nelze-li je utvořit pomocí domácích slovotvorných prostředků.

R. Jenč kritizuje především neorganické a chybné neologismy, které se šíří v psaném jazyce po 2. světové válce. Časté porušování jazykových norem a šíření nesprávných jevů je způsobeno labilním povědomím některých uživatelů jazyka. U starší generace byl samozřejmý její těsný vztah k jazykové tradici. Lužická srbština byla pro ni od dětství skutečnou mateřštinou. Někteří současní mladí autoři, kteří se naučili lužické srbštině teprve ve školách, se domnívají, že ke zdárnému užívání jazyka postačuje, jestliže se naučí vzory v mluvnici (tvarosloví) a osvojí si určitý počet slov (lexikálních jednotek). Neznalost jazykových norem syntaktických a slovotvorných pak nahrazují povrchními poznatky o normě některého jiného slovanského jazyka (zvl. češtiny nebo polštiny).

Tito mladí spisovatelé a publicisté zavádějí do psaného jazyka četné slavismy bez přihlédnutí k systému domácích výrazových prostředků. Tato druhá slavizující vlna zasáhla lužickou srbštinu po 2. světové válce. Její důsledky vážně ohrožují jazykovou stabilitu. Zavádějí se nepotřebné neologismy jako doporučować (luž. poručeć), nadarjeny (luž. wobdarjeny), podarić so (luž. poradźić so), podle polštiny [56]se mění slovosled pozdravu Dźeń dobry (luž. Dobry dźeń), podle češtiny se užívají slova pokuta (luž. chłostanje), zadarmo (luž. darmo), wokolnosć (luž. wobstejnosć), uměle se vytvářejí dvojice slov jako město ‚město‘ — městno ‚místo‘ (lidové město má oba významy), nakład ‚náklad‘ — nakładnistwo ‚nakladatelství‘ (v lidovém jazyce slovo nakład zahrnuje oba významy) atd. Jazykový úzus již zcela vytlačil některé tvaroslovné neologismy rozšiřované po 2. světové válce, např. příčestí typu studujacy (místo studowacy), 1. p. mn. čísla typu mužowje (místo mužojo) a 3. os. mn. čísla přít. času typu maju (místo maja).

Tyto nepotřebné poválečné slavismy bude třeba ze spisovného jazyka odstranit, protože vzdalují spisovný jazyk od jazyka lidového. Nebude-li spisovná lužická srbština srozumitelná, přestane lid číst texty jí psané (noviny, časopisy, knihy) a bude se stále více zaměřovat na četbu publikací německých, jejichž jazyk je pro něho plně srozumitelný.

Nedostatek jazykového povědomí se projevuje také tím, že někteří spisovatelé sice píší lužickosrbsky, ale jejich myšlení probíhá v německém jazykovém systému (myslí tak řečeně německy). Je to důsledek dvojjazyčnosti, při níž převládá německé jazykové povědomí. Zatímco v lidovém jazyce němčina ovlivnila především slovní zásobu, ve spisovném jazyce jí byla ovlivněna větná skladba a mluvnické významy slov a tvarů. Někteří pisatelé vycházejí z představy, že každé německé slovo musí být vyjádřeno takovým lužickosrbským slovem, které by se s ním obsahově krylo. V tom je třeba hledat příčiny vzniku jednak dřívějších konstrukcí typu chory wordować ‚krank werden‘, ja budu pohladać ‚ich werde nachsehen‘, ale také dnešních překladů typu doskónčnje dopóznać ‚endgültig, vollkommen erkennen‘ se zanedbanou funkcí předpony do-,[17] a konečně mechanických překladů typu čisty činić ‚sauber machen‘. Podle německého vzoru se mění slovosled, slovesná rekce, zanedbávají se vidové rozdíly, nadměrně vzrůstá frekvence pasívních vazeb, osobních zájmen u určitých slovesných tvarů a konečně se potlačuje užívání specifických lužickosrbských jevů, které nemají paralelu v němčině.

V německém jazykovém povědomí je také třeba hledat příčiny mylné představy, že jednomu německému slovu může odpovídat jen jedno lužickosrbské slovo s jedním významem, že obsah obou ekvivalentů se musí plně pokrývat. Jestliže luž. poručeć odpovídá něm. ‚befehlen‘, ztrácí se v povědomí lidí homonymní význam ‚empfehlen‘ Pro tento význam se potom uměle vytváří opakovací sloveso doporučować, neznámé v dosavadní jazykové tradici. Bylo by zbytečné dokazovat, že takové počínání vážně narušuje dosavadní jazykovou strukturu, že se tím také potlačují svébytné vlastnosti lužické srbštiny. Tímto způsobem se lužická srbština může stát vlastně němčinou vyjadřovanou lužickosrbskými slovy.

Značnou pozornost věnují jazykovědci terminologické oblasti slovní zásoby, vytváření nových termínů. Pokud zde mluvíme o lužickosrbské terminologii, máme na mysli především terminologii hornolužickou. Dolnolužické názvosloví se rozvíjí [57]jen v omezené míře, odborným se v současné době soustavně nezabývá ani terminologická komise Lužickosrbského ústavu v Budyšíně.[18]

Při vytváření a zavádění nových termínů se musí vycházet ze samozřejmého požadavku jejich maximální komunikativnosti.[19] Protože Lužičtí Srbové jsou dnes kolektivně dvojjazyčným etnickým celkem (viz výše), tvoří se nové termíny tak, aby obsahem zcela a formou částečně odpovídaly stavu v němčině: musí být srozumitelné z hlediska němčiny přímo (a to platí také o mezinárodních slovech) nebo při jejich zpětném překladu (v případě kalků) z lužické srbštiny do němčiny. Tyto skutečnosti přímo podmiňují motivovanost a významovou průzračnost nově zaváděných termínů. Pro jejich zařazení do lužickosrbské slovní zásoby je nutné, aby byly tvořeny ve shodě s požadavky jazykové správnosti, podle existujících slovotvorných modelů.

Je třeba říci, že snaha tvořit slova odvozená místo dvouslovných spojení (typu howjazyna ‚hovězí maso‘) není nová a že má své kořeny v 19. století (vzorem zde byla čeština, srov. ćelećina ‚telecí maso‘ uváděné již v Pfulově slovníku). Je ovšem v rozporu s lidovým jazykem, kde se užívá spojení typu howjaze mjaso. Nověji nesprávně vznikají slova jako listostudij (spr. listowy studij), blidotenis (spr. blidowy tenis) apod.[20]

V odborném názvosloví se dnes dává přednost slovům mezinárodním před slovy domácími. Jejich významový obsah je určován příslušným termínem užívaným v němčině, němčina určuje i hranice jejich zavádění. Neužívá-li se totiž takového termínu v němčině, je jeho zavedení do lužické srbštiny dosti problematické. Není téměř vůbec možné ho používat v mimovědecké oblasti, ve vědeckém stylu jen výjimečně, pokud se ho užívá ve většině evropských jazyků.

Při zavádění domácích slov jsou to většinou slovotvorné kalky, utvořené odvozováním podle německého vzoru. Mají tedy stejnou motivaci jako internacionalismy, vyjádřenou ovšem prostředky, které vyhovují slovotvorné struktuře lužické srbštiny. Vychází se z německého termínu, který se překládá do lužické srbštiny a který je při zpětném překladu z lužické srbštiny do němčiny srozumitelný. Nověji se takto tvoří terminologická sousloví, v nichž vztah určujícího adjektiva a určovaného substantiva vyjadřuje vztah druhu (klasifikační druhový znak) a rodu. Srov. skupinowe pomjenowanje ‚Gruppenbenennung‘.

Bylo by nesprávné zařazovat do lužickosrbské terminologie slovanská nebo latinská slova (jako přímé výpůjčky nebo jako kalky), která by nebyla srozumitelná na základě němčiny nebo dosavadní lužickosrbské slovní zásoby. Takové termíny by se neujaly a stihl by je podobný osud jako četné umělé neologismy (podle češtiny) ve slovnících J. Krale a F. Rězaka (mezi oběma slovníky jsou v tomto smyslu [58]určité rozdíly). Zavádění slovanských výpůjček do lužické srbštiny by nepřineslo v současných podmínkách rozvoje a funkce lužické srbštiny žádoucí výsledky. Při zavádění nových termínů, podobně jako při vymezování sémantického obsahu lužickosrbských termínů, má rozhodující postavení němčina jako vyspělejší jazykový vzor, určující v terminologické oblasti soudobý lexikální rozvoj lužické srbštiny. Proto má koordinace lužickosrbské a německé terminologie nyní zásadní význam právě z hlediska komunikativnosti jazyka.

Také pravopis, o němž se od r. 1945 vyslovilo tolik rozličných názorů, vyžaduje urychleně stabilizaci. Stačí si prohlédnout Jakubašův slovník nebo časopisy, abychom zjistili značné kolísání pravopisné normy u řady slov. Před několika lety předložil k posouzení rozmnožený pravopisný slovník vedoucí redaktor nakladatelství Domowina P. Völkel.[21] Dosud se však čeká na jeho definitivní podobu a knižní vydání.

Dosud nevyšlo knižní zpracování ortoepické normy. Je však třeba říci, že se již určitá norma utvořila. Jejím nositelem je Německo-lužickosrbské lidové divadlo v Budyšíně, hlasatelé lužickosrbského rozhlasového vysílání a také učitelé ve školách. Byla již odstraněna výslovnost počátečního h (hu-, hi-) a nahrazena podobou wu-, ji- (wumrěć, jich), ustupují asimilované souhláskové skupiny ść, źdź místo sć, zdź (njesć, pozdźe) apod. Stále se však považuje za ortoepickou jen výslovnost uvulárního (čípkového) R, ačkoli na většině jazykového území převládá jeho předojazyčná artikulace.

Vrcholným orgánem pro jazykové otázky je Jazykozpytná komise Lužickosrbského ústavu NAV v Budyšíně (před válkou plnil tuto autoritativní funkci Jazykozpytný odbor Lužickosrbské matice). Na pravidelných jednáních se zde posuzují jednotlivé problémy spisovné normy, zvláště ty, které vyplývají z aktuálních potřeb jazykové praxe. Její práce je systematická, ale často zdlouhavá a málo efektivní. Nepublikuje v dostatečné míře výsledky své činnosti, a proto vzniká někdy ve veřejnosti dojem, že nevyvíjí potřebnou činnost.

Postavení a funkce lužické srbštiny je v současné době charakterizována řadou specifických rysů, které jsou většinou podmíněny kolektivní dvojjazyčností obyvatelstva. Kultivování, rozvíjení a užívání tohoto jazyka je spojeno se značnými obtížemi, které nemohou řešit ani při maximálním pracovním vypětí jazykoví odborníci v Lužickosrbském ústavu. Ostatně kultivování a rozvíjení spisovného jazyka není nikde omezeno na činnost jazykových odborníků, nýbrž podstatnou částí přispívá k němu praxe sama. Při tomto zřeteli k praxi je ovšem třeba v lužickosrbské situaci respektovat dvojjazyčnost jako existující fakt, s kterým se musí nezbytně počítat.[22]


[1] Srov. M. Kasper—J. Šolta, Aus Geheimakten nazistischer Wendenpolitik, Bautzen 1960; J. Petr, Úvod do politických a kulturních dějin Lužických Srbů, Praha 1963, s. 126n.

[2] Srov. J. Petr, Udrží se v Dolní Lužici slovanský jazyk a kultura?, Slovanský přehled 47, 1961, s. 100n.

[3] V dopise ze dne 25. VII. 1949 napsal P. Nedo toto: „Prosíme Vás zdvořile také ze své strany, abyste vzal na sebe tento úkol, protože v Lužici opravdu není nikdo, kdo by mohl ve vyšších třídách učit lužickou srbštinu, s výjimkou snad p. Michala Nawky, kterého však zde nemůžeme postrádat.“

[4] Srov. M. Radłowski, Z zagadnień bilingwizmu na Łużycach. Přinoški k serbskemu rěčespytej, Budyšin 1968, s. 85n.

[5] Srov. G. Stone, Der Purismus in der Entwicklung des Wortschatzes der obersorbischen Schiftsprache. Přinoški… s. 152n.

[6] J. Bart-Ćišinski a jeho vrstevníci pod vlivem psychologického výkladu syntaxe zdůrazňovali nutnost očistit ji od cizího vlivu, protože pro ně byla skladba jádrem jazyka, v ní se projevovala duše a mentalita národa. Tyto názory a teoretická hlediska uplatnil při psaní dosud nepřekonané skladby horní lužičtiny Ćišinského vrstevník J. Libš (Syntax der wendischen Sprache in der Oberlausitz, Bautzen 1884). Přitom se mu dostalo vydatné pomoci od M. Hattaly, který v té době zastával funkci protektora spolku lužickosrbských studentů Serbowka v Praze.

[7] Např. J. Dobrovský, který často navštěvoval studenty v Lužickém semináři v Praze a vedl jejich jazykovou výuku, v dopise J. V. Zlobickému napsal: „Je to nemotorná a zhyzděná řeč, za kterou by se Čechové a Moravané styděli.“ Vzájemné dopisy Josefa Dobrovského a Josefa Valentina Zlobického z let 17811807. Vydal A. Patera, Praha 1908, s. 122.

[8] Srov. J. Petr, K otázce syntaktické kodifikace horní lužické srbštiny, Slavica Pragensia 6, 1964, s. 109n.

[9] Lipa Serbska, 1878, č. 11 (často přetiskováno v současných antologiích).

[10] Srov. např. H. Faska, Što je norma dźensnišeje spisowneje serbšćiny? Rozhlad 12, 1962, s. 378n.; R. Jenč, Nowa serbska gramatika trěbna, Rozhlad 13, 1963, s. 11.; R. Jenč, K prašenju normy w hornjoserbskej spisownej rěči, Serbska šula 17, 1964, s. 247n. a 309n.; R. Lötzsch, Někokre mysle k prašenju gramatiskeje normy serbskeje spisovneje rěče, Rozhlad 14, 1964. s. 276n.

[11] Srov. J. Petr—D. Petrová, K morfologiskim prašenjam substantiwow cuzeho pochada na -a, Lětopis A 7, 1960, s. 74n.

[12] Srov. R. Jenč, Mój kolega, ale moja koleg…? Rozhlad 10, 1960, s. 319n.; R. Jenč, Što z tej syčomłóćawu?? Rozhlad 11, 1961, s. 30n.

[13] Srov. R. Jenč, Hdy by…, Rozhlad 10, 1960, s. 255n.

[14] Srov. R. Jenč, „Přećiwo mni“ abo „přećiwo mi“? Rozhlad 14, 1964, s. 62n.

[15] K současnému a skutečnému jazykovému stavu ve větší míře již přihlíží normativní mluvnice otištěná v kompendiu Serbšćina. Listowy studij za wučerjow, Mały Wjelkow I—III, 1955—1957.

[16] R. Jenč je předsedou Jazykozpytné komise Lužickosrbského ústavu NAV v Budyšíně. Bibliografii jeho jazykových koutků najde zájemce v knize J. Młynka Serbska bibliografija Sorbische Bibliographie 1958—1965, Budyšin 1968, s. 264n.

[17] Srov. R. Jenč, Inflacija prefiksa do-?, Rozhlad 9, 1959, s. 286n.

[18] Srov. H. Jenč, K problemej delnjoserbskeje rěčespytneje terminologije, Lětopis A 10, 1963, s. 162n.

[19] Srov. J. Petr, K lužickosrbské onomastické terminologii, Onomastické práce, sv. 2, Praha 1968, s. 133n.

[20] Vzorný příklad obohacování terminologie přináší německo-lužickosrbský slovník rolnického názvosloví R. Jenče, Ratarska terminologija, Budyšin 1966, 236 str.

[21] Srov. P. Völkel, Přispomnjenja awtora k „Hornjoserbskemu šulskemu prawopisnemu slownikej“, Serbska šula 14, 1963, s. 177n.

[22] O otázkách dvojjazyčného školství a o jazykové výuce ve školách pojednáme při jiné příležitosti.

Naše řeč, ročník 52 (1969), číslo 1, s. 49-58

Předchozí Ludmila Konopková: Nová beletrie v nářečí

Následující František Daneš: K šedesátinám Josefa Vachka

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1