Studium národních spisovných jazyků a jazyková kultura

Jan Sedláček, Milija Stanić (Bělehrad)

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Aktuální otázky srbocharvátského spisovného jazyka

1. Prudký rozvoj socialistického hospodářství a s tím spojené změny společenské zanechávají hluboké stopy ve spisovném jazyce srbocharvátském (dále sch.). Dochází v něm k vývojovým změnám, které pozorujeme i u jiných spisovných jazyků v obdobné společenské situaci.[1] Příliv venkovského [106]obyvatelstva do měst, všeobecný růst vzdělanosti, masové působení tisku, rozhlasu a televize — to vše způsobuje, že se společenská základna spisovného jazyka sch. rychle rozšiřuje a jeho společenské úkoly vzrůstají a diferencují se. V souvislosti s tím začínají do spisovného jazyka zesíleně pronikat různé oblastní a nářeční diferenční prvky a to způsobuje dočasné uvolnění a rozkolísání spisovné normy. Slovní zásoba spisovného jazyka se dostává do pohybu přílivem nových slov, nově utvořených nebo přejatých, zvl. internacionálních, a ústupem slov zastaralých. Dochází také ke změnám v stylistickém rozvrstvení spisovného jazyka; stylistická platnost jazykových prostředků se přehodnocuje a čím dále tím více se prohlubuje funkční stylová diferenciace spisovného jazyka.

Celá tato složitá jazyková situace přináší s sebou i zvýšené nároky na kulturu spisovného jazyka, a to jak v oblasti teoretické práce jazykovědné, tak v oblasti jazykové výchovy v širokém slova smyslu.[2] Není proto nahodilé, že je dnes problematika současného spisovného jazyka v popředí zájmu jugoslávské lingvistiky. Péči o spisovný jazyk se věnuje soustavná pozornost v odborných jazykovědných časopisech i na stránkách denního tisku a pořádají se také vědecké konference věnované problematice spisovného jazyka a otázkám jazykové kultury. Nejvýznamnější akcí odpovídající na aktuální jazykové potřeby doby bylo uspořádání ankety o otázkách sch. jazyka a pravopisu na stránkách Letopisu Matice srpské v září r. 1953 a tematicky bezprostředně navazující sjezd lingvistů, spisovatelů a kulturních pracovníků, svolaný do Nového Sadu v prosinci r. 1954.[3] Novosadský sjezd vypracoval obecné směrnice pro jazykovou politiku, z nichž nejdůležitější je zásada jednotnosti spisovného jazyka při zachování dvojí rovnoprávné výslovnosti (ekavské a ijekavské) a dvojího písma. Kromě toho vytyčil sjezd řadu konkrétních úkolů a opatření směřujících k stabilizaci spisovného jazyka sch.: sjednocení pravopisné soustavy spolu s částečnou kodifikací přízvuku a kvantity (to bylo provedeno v Pravopisu srpskohrvatskoga [hrvatskosrpskoga] književnog jezika z r. 1960), vypracování slovníku současného spisovného jazyka, sjednocení odborné terminologie. Novosadský sjezd se stal významným mezníkem v dalším rozvíjení teoretické práce i v praktické péči o spisovný jazyk sch. Některé otázky spisovného jazyka sch. se dostaly na pořad jednání vědeckého sympozia [107]o Vuku Stef. Karadžićovi[4] a speciálně byl těmto otázkám věnován pátý výroční sjezd jugoslávských slavistů v Sarajevu v září 1965 (viz zde zprávu M. Staniće na s. 113n.).

Mezi jugoslávskými lingvisty začíná převládat názor, že je třeba otázky spisovného jazyka sch. řešit v souladu s výtěžky moderního lingvistického bádání, a pro nás je zvlášť potěšitelné zjištění, že se při tom vychází většinou z teoretických zásad jazykové kultury, které vypracovala pražská lingvistická škola.[5]

2. Při aplikaci obecných zásad teorie spisovného jazyka je třeba vždy vycházet z rozboru a reálného hodnocení konkrétní situace celého národního jazyka i příslušné situace společenské a přihlížet k specifickým podmínkám vývoje spisovného jazyka. Odlišná situace jazyková a společenská vyžaduje vždy poněkud odlišný přístup k problematice spisovného jazyka a k úkolům jazykové kultury. Situaci jednoho jazyka nelze přenášet na poměry a podmínky jazyka druhého. Situace sch. jazyka je například v mnohém odlišná od situace české a připomíná některými podmínkami poměry slovenské. Spisovnou srbocharvátštinu sbližuje se spisovnou slovenštinou hlavně to, že jde o mladé spisovné jazyky folklórního typu. Sch. spisovný jazyk se sice již dávno povznesl nad svůj nářeční základ, ale přesto zůstal dosti blízký lidovému jazyku, zatímco vzdálenost spisovné češtiny od běžné mluvy nespisovné je mnohem větší. Také pokud jde o poměr spisovného jazyka k tradičním nářečím a interdialektům, liší se srbocharvátská jazyková situace podstatně od situace české. V srbocharvátštině při relativně větší zachovalosti tradičních nářečí jsou interdialekty poměrně slabě vyvinuty; vytvářejí se ve větších městech a průmyslových centrech a zčásti tu dochází při míšení obyvatelstva různého krajového původu k přímému přechodu od nářečí k spisovnému jazyku, podobně jako v poměrech slovenských.[6] V srbocharvátštině nedospěl vývoj k vytvoření většího nadnářečního útvaru s více méně celonárodní platností, jako je tzv. obecná čeština. S tím, co bylo řečeno, souvisí i další charakteristický rys — nedostatečná vypracovanost a ustálenost běžně mluvené hovorové podoby spisovného jazyka [108]v srbocharvátštině. Tento útvar se plně rozvíjí většinou až tehdy, když se vytvoří dostatečné rozpětí mezi spisovným jazykem a běžnou mluvou nespisovnou, popř. nářečím.[7] Kromě toho je známo, že stupeň stylového rozlišení spisovného jazyka závisí také na míře ustálenosti spisovné normy. Čím je spisovná norma rozkolísanější, tím menší jsou možnosti stylového rozlišení.[8]

Specifická situace sch. jazyka vyžaduje, aby se k některým otázkám jazykové kultury přistupovalo jinak, než jsme zvyklí v našich poměrech, jak ještě dále v podrobnostech ukážeme.

3. V problematice současného spisovného jazyka sch. má otázka spisovné normy a její kodifikace klíčové postavení. Na vyřešení tohoto ústředního problému závisí celková náplň a charakter jazykové kultury. V současném sch. jazyce se projevuje nesoulad mezi tradovanou kodifikací, založenou zcela nebo převážně na jazyce Vukově a jazyce lidové epiky,[9] a mezi skutečnou živou normou, jak se projevuje v jazyce současných spisovatelů i v běžné jazykové praxi aktivních uživatelů spisovného jazyka. Všeobecně se uznává, že jazyk Vukův, vytvořený na jazykovém podkladě lidovém (nářečním) a folklórním, nemůže zcela vyhovovat dnešním úkolům kladeným na spisovný jazyk. Srovnání Vukova jazyka s dnešním spisovným jazykem ukazuje, že za dobu více než sto let došlo k největším změnám v slovní zásobě a v syntaxi.[10] Při revizi dosavadní kodifikace spisovného jazyka je třeba doplnit ji o nové prostředky jazykové, jež nabyly většího rozšíření v současném jazyce a nejsou dosud kodifikovány jako spisovné. Pro poznání dnešní normy spisovného jazyka sch. bylo dosud vykonáno dosti málo, skutečný současný stav není ještě plně prozkoumán.[11]

[109]Nejméně je prozkoumána slovní zásoba současného spisovného jazyka; má ji teprve zachytit a popsat slovník současného spisovného jazyka, který se zpracovává v dvojí verzi (srbské a charvátské) péčí Matice srbské a Matice charvátské.[12] Novější stav gramatické normy zachycuje Stevanovićova kniha Savremeni srpskohrvatski jezik (gramatički sistemi i književnojezička norma), I, Beograd 1964 (syntax zatím není zpracována). Kodifikaci pravopisné soustavy a zároveň přízvuku a kvantity v jednotlivých slovech podává „Pravopis srpskohrvatskoga (hrvatskosrpskoga) književnog jezika“ z r. 1960. V této pravopisné příručce je také publikována sjednocená lingvistická terminologie[13] v sjednocování odb. terminologie ostatních vědních oborů se zatím dále nepokročilo.

Poznání normy současného spisovného jazyka sch. a kodifikační činnost je značně ztěžována a komplikována tím, že současná spisovná norma není zcela jednotná na celém jazykovém území. Existují dvě základní varianty spisovného jazyka — srbská a charvátská (o nich viz podrobněji níže) a vedle toho se uplatňují některé další oblastní varianty spisovného jazyka, vytvářející se kolem větších měst, jako je Sarajevo, Cetinje, Novi Sad.[14] Při kodifikaci spisovné normy je třeba zásadně přihlížet ke všem oblastním variantám.[15] Kodifikují se ty oblastní prostředky, jež nabyly většího rozšíření a pronikly do spisovné normy. Tato zásada se dosud v největší míře uplatňuje u tzv. prozodických prostředků při kodifikaci přízvuku a kvantity. Zde se oblastní vlivy nejvíce tolerují a nejvíce se ustupuje od starší normy Vukovy a Daničićovy. Připouštění nadměrného počtu dublet a různých oblastních prostředků ovšem nepřispívá k stabilizaci spisovné normy. Požadavek, aby byla kodifikace pokud možno skutečným obrazem živé spisovné normy, střetává se tu s požadavkem, aby kodifikační zásahy teoretické přispívaly k stabilizaci spisovné normy a podporovaly unifikační tendence. V přístupu k této složité otázce se projevují dvě krajní tendence. Většina lingvistů je pro zachování kontinuity s jazykem Vukovým jako se základem a vývojovým jádrem dnešního spisovného jazyka. Odmítají se pronikavější zásahy do tradované spisovné normy a zvláště přílišné tolerování různých oblastních diferenčních jevů, které by mohly narušit vývojovou kontinuitu i sám princip jednotnosti spisovného jazyka. Stoupenci radikálnějšího řešení jsou pro úplnou revizi tradované kodifikace spisovného jazyka a pro její vyrovnání se skutečným stavem spisovné normy i za cenu její větší variant[110]nosti. Zdá se, že celková společenská a jazyková situace není dnes ještě zralá pro radikálnější řešení. Je příznačné, že se i v nejnovějších kodifikačních příručkách chápe pojem současného spisovného jazyka sch. velmi široce zhruba v časovém rozmezí od Vuka Stef. Karadžiće do současnosti.[16] (Pro češtinu se vychází zpravidla z časového rozpětí posledních 50—60 let.)

Do jaké míry je pojetí spisovné normy a její kodifikace závislé na konkrétní jazykové situaci a historických podmínkách, ukazuje srovnání srbocharvátských poměrů s poměry ve spisovné češtině. Silně pronikající oblastní variabilita a s tím souvisící rozkolísanost spisovné normy v srbocharvátštině nutí teoretiky jazyka k tomu, aby udržovali větší odstup mezi tradovanou spisovnou normou a živým vývojem spisovného jazyka a chránili tak spisovnou normu před nadměrným pronikáním oblastně diferenčních prvků. V krajně vyhraněné formulaci to znamená, že „v žádném případě není přijatelná norma, která by, jak někteří chtějí, držela krok s vývojem jazyka. Taková norma by přestala být normou, protože by to znamenalo uzákonění jazykového zmatku…“ (R. Katičić, Jezik 12, 1964—1965, s. 41). Podstatně jiná je situace česká, kde platí, že „soulad mezi skutečnou spisovnou normou a jejím zachycením v kodifikačních dílech znamená podporu zdravého vývoje“ (Al. Jedlička, Naše řeč 1964, s. 16). S tím, co bylo řečeno, souvisí i rozdílné hodnocení kritérií pro teoretické normativní zásahy. Někteří jugoslávští lingvisté dávají přednost čistě lingvistickým hlediskům (ústrojnost, vhodnost z hlediska systému a jazykové zákonitosti, zřetel k výrazové hodnotě, derivačním schopnostem ap.) před hledisky mimosystémovými (rozšířenost, hustota výskytu).[17] Převažující zřetel k jazykové soustavě a jazykovým zákonitostem vede v některých případech k zásahům namířeným dokonce proti živým jazykovým tendencím. Např. D. Brozović se v zájmu zachování systému čtyř přízvuků staví proti tendenci nahradit v některých kategoriích slov stoupavý krátký přízvuk (ò) dlouhým přízvukem (ó) (např. próvod místo pròvod ap.).[18] Vychází při tom ze zásady, že „autonomie standardního jazyka není nic jiného než jakákoli jiná autonomie: právo přijmout to, co je prospěšné, ale i právo zavrhnout (proloženo autorem) to, co škodí. Zavrhnout i v tom případě, když se to jeví jako mladé, životné, průbojné (proloženo mnou) ap…“ (D. Brozović, cit. článek s. 149.) Naproti tomu v české situaci „za kladný lze považovat takový zásah [111]kodifikační, který je v souhlase s vývojovými tendencemi spisovného jazyka, který došel společenského přijetí…“ (Al. Jedlička, ve sborníku Problémy marxistické jazykovědy, s. 300.) V české kodifikační praxi se vedle čistě jazykových kritérií v daleko větší míře uplatňuje zřetel k potřebám demokratizace spisovného jazyka a to je zase umožněno naší jazykovou situací, jak jsme se o tom již zmínili.

Mezi jugoslávskými lingvisty se projevují názorové rozdíly v otázce, která funkční oblast spisovného jazyka se má přednostně stát pramenem pro zjišťování normy současného spisovného jazyka. Až dosud se vycházelo z literární praxe jazykové a spisovný jazyk byl více méně ztotožňován s jazykem psaným, knižním. Podobně se i u nás dříve spatřovalo těžiště spisovného jazyka v literatuře umělecké a vzor spisovného jazyka se hledal u dobrých autorů. Toto omezení, podmíněné dobovou jazykovou situací, hlavně nedostatkem vypracované hovorové podoby spisovného jazyka, pro češtinu dnes již plně neplatí.[19] V srbocharvátštině je situace poněkud jiná, protože hovorový styl spisovného jazyka se teprve vytváří a krystalizuje v ústní jazykové praxi vzdělaných vrstev městského obyvatelstva pod silným vlivem psané publicistiky i spisovných mluvených projevů v rozhlasu a televizi. Při tom není tento běžně mluvený jazyk městský v srbocharvátštině jednotný, nýbrž je oblastně diferencován.[20] Neexistuje tedy u dnešních uživatelů spisovného jazyka sch. zcela jednotná jazyková praxe ústní, jednotný kolektivní úzus, a proto nelze mluvit ani o zcela jednotném jazykovém povědomí na rozdíl od češtiny, kde se v důsledku vyššího stupně unifikace národního jazyka vytvořilo relativně jednotné jazykové povědomí všech uživatelů spisovného jazyka.

Otázka městského běžně mluveného jazyka se dostala v poslední době do popředí zájmu jugoslávských lingvistů, hlavně zásluhou M. Ivićové.[21] V intelektuálních vrstvách měst a průmyslových center vidí M. Ivićová hlavní reprezentanty soudobého sch. standardního (spisovného) jazyka. V souvislosti s tím považuje M. Ivićová za hlavní pramen pro zjištění průměrné, neutrální současné spisovné normy především jazyk tisku, rozhlasu, televize a filmu (s jistými výhradami), nikoli jazyk umělecké literatury.[22] Jde tu o výslovné zaměření na neutrální styl spisovného jazyka [112]s funkcí běžného dorozumívání a s tímto omezením je uvedená formulace přijatelná. Názor Ivićové vyvolal živou diskusi a nesouhlas těch, kteří vidí základ a vzor spisovného jazyka především, i když ne výlučně, v jazyce umělecké literatury.[23] Zdůrazňuje se při tom uvědomělý, tvůrčí vztah literárních umělců k jazyku, jejich smysl pro jazykovou čistotu a kultivovaný výraz. Této kontroverzi není třeba připisovat příliš velký význam, protože dnes je každému jasné, že se při zjišťování současné normy spisovného jazyka musí vycházet přiměřeně ze všech jeho stylů a funkcí.

Otázka stylového rozvrstvení spisovného jazyka sch. je dosud ještě velmi málo propracována. V nové době se však i této otázce začíná věnovat větší pozornost, protože je známo, že se jazyková kultura nemůže omezit jen na otázky jazykové správnosti a čistoty (chápané někdy ještě v duchu doznívajícího purismu), nýbrž jejím úkolem je také podporovat funkční diferenciaci a stylistickou vytříbenost jazyka, pomáhat při propracování funkčního využití jazykových prostředků.[24]

4. S problematikou spisovné normy sch. úzce souvisí otázka dvou základních typů nebo variant spisovného jazyka sch. — charvátské (záhřebské) a srbské (bělehradské) varianty (někdy se dokonce mluví o dvou normách). Historicky vzato jde tu o dvě odnože jednoho národního jazyka.[25] Otázka dvou variant je velmi ožehavá, protože do ní zasahují mimojazykoví činitelé — národní a politické zájmy i rozdílné kulturněhistorické tradice. Jazykové rozdíly mezi oběma variantami nejsou velké ani po stránce kvantity ani po stránce kvality (nejsou to rozdíly strukturní), ale pociťují se velmi živě, protože se do těchto jazykových rozdílů promítají rozdíly národní, kulturní i psychické, podmíněné odlišnými historickými podmínkami. V minulosti se tyto jazykové rozdíly buď násilně potlačovaly vlivem nesprávných unifikačních snah, nebo se naopak zveličovaly a uměle prohlubovaly v důsledku vystupňovaných úzce nacionálních zájmů. Období socialismu přináší jiný názor na problematiku národní a spolu s tím i jinou jazykovou politiku. Tento změněný přístup k řešení národní a jazykové otázky vede k uznání rovnoprávnosti obou variant sch. spisovného jazyka v duchu zásad proklamovaných novosadským sjezdem. Úkolem dnešní jazykové politiky je zabránit dalšímu prohlubování rozdílů mezi oběma základními variantami spisovného jazyka sch. a všemožně podporovat tendence k jejich vzájemnému sbližování. V intencích této jazykové politiky vznikl [113]v poslední době celkem ojedinělý pokus vypracovat obecné směrnice pro postupné odstranění některých charvátskosrbských lexikálních rozdílů.[26] Ve snaze omezit nebo zcela vyloučit mimojazykové společenské vlivy, které staví charvátskou variantu do méně výhodného postavení, zdůrazňují se pře­devším čistě lingvistická výběrová hlediska a princip jazykové čistoty (domácím slovům se dává přednost před slovy přejatými). Podobné zásahy a doporučení jazykových teoretiků však nemají většinou žádný vliv na vžitou jazykovou praxi. Někteří lingvisté dokonce zastávají názor, že je třeba otázku variant přenechat přirozenému jazykovému vývoji a neřešit ji umělými zásahy, jež se mohou pociťovat jako násilné.[27] Rozumná jazyková politika musí dnes vycházet ze zásady rovnoprávnosti obou variant spisovného jazyka sch. Nedůsledné uplatňování této zásady v praxi vyvolává napětí a poškozuje vztahy mezi oběma národy.

Pokusili jsme se ve zkratce upozornit na některé aktuální problémy spisovného jazyka sch. a srovnáním s obdobnou problematikou českého jazyka ukázat, jak otázka spisovného jazyka v aspektu teoretickém souvisí s celkovou jazykovou situací národního jazyka a jak se obecné zásady jazykové kultury musí různě přizpůsobovat konkrétní jazykové a společenské situaci.

Jan Sedláček

Diskuse jugoslávských slavistů o problémech spisovného jazyka

Každoroční sjezdy jugoslávských slavistů bývaly bouřlivé zvláště na poli literárněvědném pro ideologický kvas v tomto oboru lidské činnosti. Sarajevský sjezd, který se konal v září 1965, byl na rozdíl od dřívějších sjezdů rušný v složce jazykovědné, při řešení otázek spisovného jazyka srbocharvátského. Na programu jednání v jazykovědné části sjezdu byly tři aktuální a závažné problémy: 1. otázka normy spisovného jazyka, 2. otázka jednotnosti srbocharvátského jazyka, popř. otázka jeho variant, 3. otázka vyučování mluvnici na školách.

Vyučování mluvnici v jugoslávských školách se vyvíjelo za posledních sto až stopadesát let velmi nerovnoměrně. Až do konce druhé světové války vyučování mluvnici se dálo převahou podle systému vyučování [114]latinské mluvnici (výrazněji v charvátské oblasti než v srbské). Dominantní postavení měla tvaroslovná stránka jazyka; společenské potřeby plynoucí z vyučování gramatice, sémantická stránka jazyka atd. byly podřízeny poznávání tvaroslovného systému. Takové vyučování mluvnici bylo odtrženo od života, od každodenní praxe a uzavřeno mezi školní stěny učeben. Právem označovali mnozí takové vyučování mluvnicí za formální a formalistické, odtržené od živého dění v jazyce, nepřihlížející dostatečně k tomu, že je jazyk nerozlučně spjat s celým společenským, kulturním a myšlenkovým životem. Proto se začalo hned po válce silně brojit proti „gramatizování“ ve škole a byl vznesen požadavek, aby se přestalo s takovým vyučováním a aby se vyučování jazyku spojovalo s živou lidskou činností. To bylo v pod­statě přijato a uvedeno v život. Nedodržela se však při tom, jak se zdá, potřebná míra, ale dospělo se opět k druhé krajnosti — vyučování mluvnici bylo prostě ze školy vyloučeno. Vyučování jazyku se omezilo hlavně na analýzu textů a na cvičení v projevech mluvených a psaných. Ti učitelé, kteří ještě vyučovali mluvnici, byli považováni, mírně řečeno, za konzervativní. Takovým způsobem bylo zničeno racionální jádro vyučování mluvnici. Neblahé následky se začaly brzo pociťovat — neznalost jazykových zákonitostí i pravopisných norem způsobila pokles jazykové kultury ve škole, na universitách, v rozhlase, v tisku atd. Záhy bylo slyšet volání po návratu mluvnice do školy. Jugoslávský básník Duza Radović pod tlakem veřejného mínění požadujícího, aby se mluvnici učilo a aby se zvýšila jazyková kultura národa, prohlásil z tribuny sarajevského kongresu: „Vraťte mluvnici do školy, třebas i tu nejhorší, formalistickou!“ Tento požadavek, jakkoli emotivně vyslovený, byl vřele přijat účastníky kongresu. Do usnesení byl zařazen požadavek, aby se vyučování mluvnici ve školách věnovala všemožná pozornost, samozřejmě s využitím nových poznatků odborných i didaktických.

Druhý závažný problém, který byl řešen, byla problematika normy srbocharvátského spisovného jazyka. Když bylo několik měsíců před kongresem oznámeno, že jedním z ústředních bodů jednacího programu sjezdu bude otázka jazykové normy srbocharvátského spisovného jazyka, mnozí tomu rozuměli tak, že se bude sjezd zabývat otázkami, jak dosáhnout dalšího zdokonalení spisovného jazyka v duchu poválečné socialistické výstavby, kultury jazyka a zvl. novosadské dohody o spisovném jazyce,[28] jak přispět k odstranění některých historicky podmíněných rozdílů ve spisovném jazyce atd. Ve skutečnosti věc nabyla zcela jiného charakteru: vyvstala otázka, zda má být základem normy spisovného jazyka Srbů, Charvátů a Černohorců i nadále jazyk selský, „rurální“, nebo zda to mají být spisovné projevy nového, kulturního jugoslávského člověka, tj. jazyk městský — jazyk denního tisku, rozhlasu, televize ap.; k vlivu spisovatelů při [115]formování spisovného jazyka se příliš nepřihlíželo. Lingvistický protiklad venkov-město přerostl ve velmi vážný problém. Zastánci tzv. urbánní jazykové orientace tvrdili, že dnes, kdy se struktura obyvatelstva výrazně změnila ve prospěch městského živlu (asi 45% : 55% ve prospěch venkovského obyvatelstva) v porovnání s dobou Vukovou, kdy bylo téměř všechno obyvatelstvo venkovské, nelze zůstat zcela při Vukovi a mluva dnešních nevzdělaných venkovských žen (užito je právě tohoto výrazu pro asociaci s jazykovým bojem v době Vukově) nemůže sloužit jako vzor spisovného vyjadřování soudobému příslušníku srbocharvátského jazyka. Myšlenka, že by se měl opustit Vukův základ spisovného jazyka, působila na některé jako blesk. Jiní se domnívali, že je možno obě protichůdné teze smířit v tom smyslu, že není zapotřebí opouštět Vukův jazykový základ, že však se musí přihlédnout také k vývoji srbocharvátského jazyka za více než sto let od Vuka do dneška a také k vývoji srbocharvátského jazyka v městě. Celá tato živá diskuse se rozvinula v souvislosti s tezemi M. Ivićové, s nimiž vystoupila ve svém referátu zaslaném účastníkům sjezdu ještě před začátkem sjezdových jednání.[29] Na samém sjezdu došlo k jistému uklidnění, když M. Ivićová ve svém referátu sama zdůraznila, že není možno negovat Vukův základ spisovného jazyka a že si současná serbokroatistika neklade za cíl odstranit jej. Do sjezdového závěrečného usnesení nebyly však teze o urbánním a rurálním (folklórním) jazyce pojaty.

K problematice variant srbocharvátského spisovného jazyka vyslovil Lj. Jonke názor, že srbocharvátský jazyk není jednotný, nýbrž že v něm existují záhřebská a bělehradská, popř. západní a východní (charvátská a srbská) varianta a že tuto jazykovou skutečnost nelze zanedbávat. I tato otázka vyvolala dosti velkou bouři na sjezdu. Někteří účastníci sjezdu poukazovali na vědecky zjištěnou skutečnost, že srbocharvátský jazyk je jeden jazyk, že rozdíly uvnitř jazyka nejsou takové povahy, aby se mohlo mluvit o jeho rozdvojení atd. Proti tvrzení Lj. Jonkeho upozorňovali někteří diskutující na to, že bychom mohli, kdybychom se postavili na jeho stanovisko, uvažovat také o bosensko-hercegovské nebo černohorské nebo vojvodinské variantě srbocharvátského jazyka, protože všechny ty kraje mají své jazykové zvláštnosti. Někteří vyslovili dokonce názor, že ani ekavsko-ijekavská varianta spisovné výslovnosti není dostatečný důvod pro rozlišování srbské a charvátské varianty spisovného jazyka, protože je dosti Srbů ijekavců a Charvátů ekavců. Obě tyto myšlenky — myšlenka o variantách i myšlenka jednotnosti — měly v podstatě pozitivní charakter: přispěly k tomu, aby se zachovaly bratrské vztahy rovnoprávných národů Jugoslávie a aby se zachovala jednota těchto národů. Ani tyto teze o variantách srbocharvátského spisovného jazyka nebyly pojaty do usnesení.

Milija Stanić (Bělehrad)

(Přeložil Jan Sedláček)

---

[1] Srov. B. Havránek, Jazyková kultura v socialistické společnosti, sb. Jazykovedné štúdie VII. Bratislava 1963, s. 30n.; Fr. Daneš, Vývoj češtiny v období socialismu, sb. Problémy marxistické jazykovědy, Praha 1962, s. 319n.

[2] O jazykové výchově ve škole srov. zde M. Stanić, s. 113n. — Jazykové výchově se věnuje dnes v Jugoslávii značná pozornost, jak o tom svědčí mimo jiné např. publikace Savremena nastava maternjeg jezika (Sarajevo 1965), jejímiž autory jsou J. Vuković, Stj. Težak, I. Brabec a J. Marek.

[3] Srov. A. Belić, Povodom ankete o književnom jeziku i pravopisu i sastanku u Novom Sadu (od 8-10 decembra o. g.), Naš jezik 6, 1954, s. 65n.; M. Stevanović. Anketa Letopisa Matice srpske, Novosadski dogovor o književnom jeziku i pravopisu i njegovi zaključci, tamtéž s. 74n.; Lj. Jonke, Novosadski sastanak i anketa Letopisa Matice srpske, Jezik 3, s. 67n.

[4] Viz zprávu S. Heřmana v časopise Naše řeč 48, 1965, s. 222n.; srov. též M. Hraste, Jezik 12, s. 30n.

[5] Srov. již P. Đorđić, Kultura jezika kod čeha, Naš jezik 1, 1933, s. 213n.; P. Skok, O jezičnoj kulturi, Jezik 1, s. 3n.; Z. Vince, Današnji zadaci nauke o književnom jeziku u Jugoslaviji, Jezik 8, s. 105n. Z moderní teorie spisovného jazyka v duchu pražské školy vychází také Lj. Jonke ve své knize Književni jezik u teoriji i praksi, Zagreb 1964 (srov. recensi V. Kratochvílové v Naší řeči 48, 1965, s. 106n. a M. Kvapila v Slavii 34, 1965, s. 488n.). Požadavek uplatňovat v teorii spisovného jazyka hlediska moderního lingvistického bádání zdůrazňuje v poslední době zvláště M. Ivićová z Nového Sadu (o její práci viz níže).

[6] J. Bělič, Vztah spisovného jazyka a nespisovných útvarů v češtině a poměry slovenské, Jazykovedné štúdie VII, 1963, s. 212n.; srov. též diskusi tamtéž, s. 222n. a dále zprávu P. Jančáka o výzkumu mluvené podoby spis. slovenštiny, Naše řeč 49, 1966, s. 39n.

[7] J. Bělič, Vznik hovorové češtiny a její poměr k češtině spisovné, Československé přednášky pro IV. mezinárodní sjezd slavistů v Moskvě, Praha 1958, s. 60.

[8] Al. Jedlička, Slavia 22, 1953, s. 236 a od téhož autora K stylovému rozvrstvení dnešní spisovné češtiny, cit. sb. Jazykovedné štúdie VII, 1963, zvl. s. 134n.

[9] Platí to o mluvnické normě, jak ji zachycuje Maretićova mluvnice (srov. Lj. Jonke, Jezik 11, s. 92n.). Na jazyce Vukově je v podstatě založen také popis slovní zásoby v slovníku F. Ivekoviće a I. Broze (srov. Lj. Jonke, Jezik 5, s. 4n.). — Jazyk lidové epiky má ovšem charakter jisté koiné, srov. D. Brozović, Vuk i novoštokavska folklorna Koine, Slavia 34, 1965, s. 1n.

[10] Srov. M. Ivićová, Jedno poredenje Vukovog jezika sa našim današnjim književnim jezikom, Zbornik za filologiju i lingvistiku 1, 1957, s. 1n.

[11] Pro poznání dnešní spisovné normy sch. by bylo třeba podniknout široce založený a jednotně organizovaný průzkum. Vedle shromažďování a zpracování dokladových výpisků ze současných autorů (o ně se opírá M. Stevanović v knize Savremeni srpskohrvatski jezik, viz níže) bylo by možno použít i metody dotazníkové k zjišťování spisovného jazykového povědomí v různých oblastech jazykového území, zvl. v městech. Takový jednotný průzkum by poskytl spolehlivou základnu pro teoretické poznání spisovné normy a její kodifikaci. O zkušenostech z výzkumu české mluvnické normy srov. Al. Jedlička, Naše řeč 34, 1950, s. 121n. K poměrům v sch. srov. Vukovićovu přednášku na druhém sjezdu jugoslávských slavistů v r. 1959 (Južnosl. filolog 24, 1959—1960, s. 390).

[12] Srov. P. Rogić, Rječnik suvremenog hrvatskosrpskog književnog jezika, Jezik 11, s. 33n.

[13] Kritické výhrady k této terminologii má D. Brozović ve sb. Slavjanska lingvistična terminologija, Sofia 1963, s. 141n.

[14] Srov. o tom A. Belić, Napomene o današnjim zadacima književnog jezika, Naš jezik 1, 1949—1950, s. 77.

[15] R. Katičić Problem norme u književnom jeziku, Jezik 13, s. 20n.

[16] „Za současný srbocharvátský spisovný jazyk se považuje jazyk, na jehož podkladě se u Srbů a Charvátů rozvíjelo písemnictví a kultura od doby spisovné jazykové reformy Vuka Karadžiće a ilyrského hnutí do dneška“ (M. Stevanović, Savremeni srpskohrvatski jezik, s. 3). Přibližně v stejném časovém rozpětí zachycuje slovní zásobu současného spisovného jazyka sch. zmíněný Matiční slovník.

[17] B. Finka, O usklađivanju jezične norme s jezičnom prirodom, Jezik 12, s. 129.; srov. též R. Katičić, Normiranje književnog jezika kao lingvistički zadatak, Jezik 11, s. 1n.

[18] D. Brozović, Prodor u naš ortoepski standard, Jezik 11, s. 144n.

[19] Srov. o tom Al. Jedlička, K problematice normy a kodifikace spisovné češtiny, Slovo a slovesnost 24, 1963, zvl. s. 13 a také Fr. Daneš, O nespisovných prvcích a hodnotících kritériích ve sb. Jazyk a štýl modernej prózy, Bratislava 1965, s. 88n.

[20] Dokonce ani ve velkých městech, jako např. v Bělehradě, není běžně mluvený jazyk jednotný, nýbrž projevují se tu různé vlivy regionální, srov. M. Stevanović, Kako govori Beograd, Borba 17. 10. 1965, s. 10.

[21] M. Ivićová, Jezička individualnost grada, Izraz 9, 1965, č. 8—9, s. 740n.

[22] M. Ivićová, Problem norme u književnom jeziku, Književnost i jezik 12, 1965, č. 3, s. 16 a Današnji aspekti proučavanja srpskohrvatskog književnog jezika, Zbornik za filologiju i lingvistiku 4—5, 1961—1962, s. 110n.

[23] Lj. Jonke Problem norme u hrvatskosrpskom književnom jeziku, Jezik 13, zvl. s. 12n.; M. Hraste, Problem norme u književnom jeziku, tamtéž, s. 16n.

[24] Srov. Z. Vince, článek cit. v pozn. 5, s. 109n.; M. Ivićová, Književnost i jezik 12, č. 3, s. 17n. aj.

[25] K této problematice srov. nejnověji Lj. Jonke, Značenje i uloga jezika u pravilnom razvijanju međunarodnih odnosa u Jugoslaviji, Naše teme 1965, č. 8—9, s. 1363n. a od téhož autora Specifičnosti u normiranju hrvatskosrpskog književnog jezika, Jezik 12, s. 1n.

[26] Stj. Babić, Uklanjanje hrvatsko-srpskih jezičnich razlika, Jezik 11, s. 65n.

[27] Např. D. Brozović, který ukazuje, že významové rozdíly u slov užívaných v obou variantách jsou z hlediska dorozumívací praxe závažnější než užívání různých slov pro tytéž pojmy, Jezik 9, s. 70.

[28] Srov. o ní zde v čl. J. Sedláčka s. 106n.

[29] M. Ivićová, Problem norme u književnom jeziku, Jezik 13, s. 1n.

Naše řeč, ročník 49 (1966), číslo 2, s. 105-115

Předchozí Slavomír Utěšený: Dialektologie v učebnici o vývoji jazyka

Následující Galina Vaněčková: Kritické poznámky k překladu črty M. Kolcova „Únorový březen“