Časopis Naše řeč
en cz

Studium národních spisovných jazyků a jazyková kultura

Alexandr Stich

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Péče o jazykovou kulturu ruštiny (Nad 6. svazkem sborníku Voprosy kuľtury reči)

Sovětská jazykověda nevěnovala v uplynulém půlstoletí vždy stejně intenzívní pozornost jazykové kultuře a péči o praktické otázky jazykové komunikace. Neexistoval (a dosud neexistuje) např. časopis, jehož hlavním úkolem by bylo soustavně sledovat jazykovou kulturu ruštiny a promyšleně usměrňovat kultivování jazykových projevů. Tento stav kontrastoval s rozvojem spisovné ruštiny samé i se změnami jejího postavení ve společenském životě. Posledních pět desítiletí přineslo totiž s sebou velmi bouřlivý rozvoj spisovné ruštiny, zvláště v slovní zásobě, a zároveň i závažné změny v soustavě jazykových stylů a přesuny v stylových hodnotách. Také okruh uživatelů spisovného jazyka se značně rozšířil a s tím pochopitelně souviselo částečné oslabení spisovného jazykového povědomí a rozkolísání dříve pevných jazykových a slohových norem.

Jako vždy v podobné situaci začalo se i v Sovětském svazu stále silněji pociťovat, že údobí rozsáhlejších jazykových a slohových změn musí být vyváženo údobím, v němž bude úsilí veřejnosti i jazykovědců zaměřeno především na stabilizaci spisovného jazyka. Zřetelné příznaky tohoto nového stavu se objevily hned na několika stranách. V poměrně krátkém období vyšlo několik knih o jazyce a o jazykové kultuře, jejichž autory byli spisovatelé. Největší pozornost vyvolaly knížky K. Čukovského a A. Jugova,[1] první z nich zajímavými názory známého slovesného umělce na jazyk a silným citovým akcentem, který výklad doprovází, druhá především ostře formulovaným názorem, že rozdíl mezi spisovným a nespisovným jazykem neexistuje a že normativní (my bychom spíše řekli kodifikační) činnost je přežitek.

Ale také jazykověda se začala obírat jazykovou kulturou a věnuje této problematice stále více pozornosti. Objevilo se několik zásadních statí o jazykové kultuře;[2] důrazně byly připomenuty předválečné práce sovětských jazykovědců o jazykové politice jakožto promyšleném a teoreticky podlo[230]ženém úsilí společnosti vůbec a jazykovědců zvláště řídit jazykový vývoj a usměrňovat jazykovou praxi.[3] Probuzený zájem teoretiků doprovázela hned od počátku snaha poskytnout uživatelům jazyka dobré a přístupné příručky o jazykové kultuře.[4]

Výzkumné a řídící centrum pro otázky jazykové kultury ruštiny se vytvořilo už v první polovině padesátých let v oddělení kultury řeči v Institutu russkogo jazyka Akademie věd SSSR v Moskvě. Publikačním reprezentantem této instituce jsou sborníky Voprosy kuľtury reči, jejichž iniciátorem a prvním redaktorem byl známý lexikograf a teoretik spisovného jazyka S. I. Ožegov.[5]

Abychom blíže poznali problematiku, před kterou jsou sovětští rusisté věnující se jazykové kultuře postaveni, a způsoby, jak chtějí otázky řešit, seznámíme se podrobněji s posledním, šestým svazkem sborníku.[6] Jeho tematika i způsob řešení a zpracování reprezentuje do značné míry různé činnosti v oblasti jazykové kultury ruštiny.

Pozorujeme-li sovětskou situaci v jazykové kultuře, jak se zrcadlí ve VKR, vynikne na první pohled skutečnost, že sovětští lingvisté velice zdůrazňují především nutnost teoretického výzkumu, stanovení a vymezení základních pojmů a delimitace jazykové kultury od jiných jazykovědných disciplín. Výzkum se zaměřuje zvláště na tyto problémy: chce přesněji vymezit obsah pojmu kultura jazyka, odlišit ho od pojmu kultura řeči a obojí oddělit od tzv. praktické stylistiky. Jazyková kultura, chápaná jako samostatná jazy[231]kovědná disciplína s vyhraněným předmětem zkoumání i metodami, pře­devším zkoumá a určuje jazykové normy ve všech plánech jazykové sou­stavy a studuje soustavu stylů spisovného jazyka, kultura řeči se zaměřuje na fungování jazyka v jazykovém styku, zkoumá hranice upotřebitelnosti prostředku atd.[7] Nezbytným doplňkem těchto teoretických výzkumů je praktická aplikace — v tomto směru se chápe jazyková kultura jako jazy­ková „terapie“.

V souvislosti s tím se věnuje hodně pozornosti jazykové normě (ve VKR je jí věnována úvaha J. A. Beľčikova) a jazykové správnosti (o níž ve VKR píše V. V. Veselitskij). Jazyková norma se pokládá za kategorii stylistickou, poněvadž předpokládá hodnocení jazykového prostředku; její podstatou je to, že ve vyjadřovací praxi existuje jediná možnost nebo do­poručovaná varianta při užití jazykového prostředku a že tato možnost je poměrně stabilní v příslušném vývojovém období spisovného jazyka. Norma je přitom členěna na normu vztahující se na základní, strukturní rysy ja­zyka, na normu zachycující fungování prostředků ve spisovných promlu­vách a na normu regulující vyjadřování významových a emocionálních odstínů. Porušování těchto norem se pokládá za jazykovou chybu; jazyko­vou nesprávnost lze přitom hledat jednak ve výběru variantních prostředků, jednak v zařazení prostředku slohově zabarveného do stylově neodpovídají­cího jazykového kontextu. Doplňme, z našeho hlediska, že nevýhodou těchto obecných úvah je především to, že často zůstávají u programových proklamací zjišťujících pouze, co by mělo být ještě uděláno, aby péče o ja­zykovou kulturu měla pevnou půdu pod nohama.

Směr, kterým se ubírá praktická péče o jazykovou kulturu ruštiny, lze poznat z dalších statí a poznámek, věnovaných konkrétním jazykovým je­vům. Zásahy jazykovědců jsou často vyvolávány potížemi v komunikaci, které jsou způsobovány tím, že ruština ztrácí některé rysy vyhraněně flek­tivního jazykového typu (stylizační nesnáze vznikají např. tím, že se v ruš­tině zesiluje tendence nevyjadřovat slovotvorně kategorii ženského rodu u vlastních i obecných jmen, jimiž se pojmenovávají ženské osoby, nebo tím, že se rozmnožuje počet nesklonných substantiv atd.). Také stále ros­toucí množství zkratek a zkratkových slov, které je pro ruštinu posledního půlstoletí charakteristické, přináší s sebou mnoho těžkostí a volá po regu­lujících zásazích jazykovědců. Ty se však omezují pouze na typy, které vznikly v psaném jazyce bez ohledu na možnost jejich užití v projevech mluvených. Přesto však se nyní připomíná možnost využívat konvenčních (často metaforických nebo metonymických) jednoslovných názvů při hle­dání nových vlastních názvů pro instituce, obchody, výrobky apod.

[232]Zvláštní okruh tvoří otázky pravopisné, kterým se věnuje soustavná pozornost. Jak se však z článků otištěných ve VKR VI zdá, zaměřují se sovětští jazykovědci po neúspěchu plánu na zásadní zásah do pravopisné soustavy hlavně na precizování jednotlivých pravopisných pravidel a na odstraňování drobných nejasností a mezer; ruskou specifikou přitom je, že největší potíže vyvolává pravopis vlastních jmen i obecných pojmenování, která do ruštiny pronikají z jazyků užívajících latinské abecedy.

Druhou základní složkou praktické péče o jazykovou kulturu je pozornost věnovaná fungování jazykových prostředků. Tak se posuzují, často ve shodě se stanoviskem obvyklým v české jazykovědě, nové termíny, ať už pronikly do spisovného jazyka z nářečí, nebo byly přejaty či nově vytvořeny, upozorňuje se na nevhodné využívání prostředků odborného nebo administrativního jazyka v projevech jiných funkčních styků, vykládají se nově vzniklá slova a hodnotí se jejich významová zřetelnost atd.

Poučný pro nás může být způsob, jak se sovětští jazykovědci snaží ověřovat své vývody a zbavit je subjektivních příměsí. Jednou z metod, které jsou ve VKR předvedeny, je statistický výzkum sloužící jako podklad pro kodifikační zásah. Na konkrétním příkladě (existenci tvaroslovné dublety nosok - noskov v 2. pádu množ. čísla podstatného jména nosok ‚punčocha‘) se ukazuje, jak lze statistickou metodou, využívající teorie pravděpodobnosti, zhodnotit výsledky, které byly získány z dotazníku věnovaného tvarosloví. Porovnání výsledků podle věkových skupin a podle rozdílů mezi filology a nefilology ukázalo, že tvar předpisovaný kodifikací žije pevně v jazykovém povědomí jen v nejstarší generaci; ostatní věkové skupiny, bez ohledu na vzdělání, mají u tohoto jevu jazykové povědomí silně rozkolísané. Příčinu nejistoty uživatelů jazyka lze pak právem hledat v rozporu mezi kodifikací a normou a výsledkem výzkumu je reálně podložené rozhodnutí otevřít cestu jazykovému vývoji kodifikováním obou tvarů v jazykovém úzu existujících, čímž se umožní dospět k nové stabilitě v jazyce; jinak řečeno, připuštění dubletních tvarů se chápe jako řešení dočasné.

Kromě dotazníkových akcí zaměřených na objektivní zjišťování úzu přináší sborník VKR i výsledky anket, které mají ukázat subjektivní vztah uživatelů jazyka k jazykovým problémům. Ukázkou takového postupu jsou v šestém svazku VKR některé odpovědi na anketu adresovanou spisovatelům. Otázky byly voleny tak, aby pomohly ukázat názory slovesných tvůrců na procesy probíhající v současné spisovné ruštině a na jazykovou úroveň současné umělecké literatury. V odpovědích se ukazuje, že právě tak jako u nás názory spisovatelů se od postoje, který zaujímají jazykovědci, nezřídka liší. Většina z nich se však přiklání k stanovisku, že vývoj vyspělého spisovného jazyka si nelze představit bez cílevědomé a odborné péče o jazykovou kulturu, a naopak volá po ostřejších zásazích, které by chránily spisovný jazyk zvláště před prostředky pronikajícími z úředního slangu. Ozvalo se také několik hlasů odmítajících zásahy korektorů a jazykových [233]redaktorů, kteří podle názorů mnohých slovesných tvůrců spisovný jazyk nivelizují a ochuzují.

Do oblasti kultury řeči zahrnují sovětští lingvisté i zkoumání jazyka umělecké literatury z hlediska jazykově stylové výstavby textu, jak ukazuje to, že do sborníku je zařazen i příspěvek tohoto druhu z pera T. G. Vinokurové. Jeho námětem je jazyk Solženicynovy povídky Jeden den Ivana Děnisoviče. Proti útokům, vycházejícím někdy i z řad jazykovědců a vytýkajícím povídce jazykovou nesrozumitelnost a vulgarizaci uměleckého výrazu, dokazuje se v článku, že jazyková výstavba povídky je výsledkem promyšleného tvůrčího aktu, který na pozadí neutrálního spisovného výraziva funkčně využívá prvků z tradičních nářečí, prvků slangových a ojedinělých výrazů argotických. Slovník povídky je přitom podmíněn textovou a kompoziční výstavbou díla, v níž se prolíná stanovisko autorovo s vnitřním postojem hlavního hrdiny a s reprodukcí názorů ostatních postav.

Celkový ráz sborníku doplňují drobné články a poznámky o historii a sémantice nových slov, drobné úvahy o vhodnosti užívání některých výrazů atd.

Šestý svazek VKR je dobrým obrazem činnosti i plánů sovětských rusistů v oblasti jazykové kultury v celkovém zaměření i ve způsobech řešení dílčích otázek. Je v něm obsaženo mnoho podnětů i pro naši činnost, a to jak v řešeních úkolů, kterými se naše jazykověda dosud nezabývala nebo které zůstávaly na okraji pozornosti, tak v teoretických postulátech nebo praktických zásazích, jimiž se naše jazykověda od sovětské liší, a které je proto třeba konfrontovat.


[1] K. Čukovskij, Živoj kak žizň, 2 vyd., Moskva 1963; A. Jugov, Suďby rodnogo slova, Moskva 1962.

[2] Připomeňme alespoň programový článek V. V. Vinogradova Problémy kuľtury reči i nekotoryje zadači sovetskogo jazykoznanija, Voprosy jazykoznanija 1964, č. 3, a stať O. S. Achmanovové, J. A. Belčikova a V. V. Veselitského K voprosu o „pravilnosti“ reci, Voprosy jazykoznanija 1960, č. 2.

[3] Srov. úvahu V. P. Grigorjeva Kuľtura jazyka i jazykovaja politika, Voprosy kuľtury reči IV, Moskva 1963, s. 5n.

[4] Během několika let vyšly zvláště tyto práce: knížka profesora novinářské fakulty Moskevské státní university D. E. Rozentala Kuľtura reči, 3. vyd. Moskva 1964 (práce je určena především novinářům a jazykovým redaktorům a vychází ve statisícových nákladech), dále příručky O. P. Beljajeva O kuľture ustnoj reči, Perm 1963, a E. A. Bachmutovové Kuľtura reči, 2. vyd., Kazaň 1964. Zvlášť velký ohlas má příručka Praviľnosť russkoj reči, druhé, přepracované vyd. Moskva 1965, kterou za redakce sestavili L. P. Krysin a L. I. Skvorcov; posláním této příručky je poskytnout informace o užívání slov ve spisovných projevech — v šesti stech slovníkově uspořádaných heslech se podávají výklady o stylových hodnotách vybraných lexikálních jednotek, o kontextových omezeních, která podmiňují vhodnost užití prostředků, o porušování logické stavby výpovědi nevhodným užitím slova atd. — Zevrubné informace o samostatných i časopiseckých publikacích o jazykové kultuře přináší přehled V. G. Kostomarova a B. S. Švarckopfa Robota po voprosam kuľtury russkoj reči (1962—1965), Voprosy jazykoznanija 1965, č. 4, s. 121n.

[5] Srov. informaci o založení oddělení kultury řeči a o prvním svazku sborníku Voprosy kuľtury reči v článku Z. Tyla Péče o jazykovou kulturu v zahraničních časopisech, NŘ 41, 1958, s. 50n., a recenzi L. Doležela v SaS 17, 1956, s. 215n. a K. Hausenblase v Čs. rusistice 1, 1956, s. 115n.

[6] Vyšel v Moskvě na sklonku r. 1965 za redakce S. I. Ožegova (mezitím zesnulého), V. P. Grigorjeva, A. I. Jefimova, V. D. Levina, L. I. Škvorcova a B. S. Švarckopfa. V textu jej dále označujeme zkratkou VKR.

[7] Sblížilo se tedy za poslední léta sovětské stanovisko se stanoviskem českým, jak je polemicky formuloval L. Doležel v recenzi připomenuté v pozn. 5, zvl. s. 216.

Naše řeč, ročník 49 (1966), číslo 4, s. 229-233

Předchozí Slavomír Utěšený: Uvedení do jazyka starého Podskalí

Následující Miroslav Roudný: Příbramská hornická mluva

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1