Časopis Naše řeč
en cz

Jazyková kultura v Maďarsku

Miloslava Knappová

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Péče o jazykovou kulturu má v Maďarsku velkou tradici. V její historii se objevují nejen jména významných jazykovědců, ale i básníků, spisovatelů a státníků. Zájem a péče o jazyk byly v maďarské minulosti zcela logickým vyústěním situace, ve které se maďarský národ ocitl; jako příslušník ugrofinské jazykové skupiny žije izolovaně, obklopen národy slovanskými, germánskými a románskými, na jeho jazyk působí mnoho cizích vlivů.[1] Tato skutečnost se stala příčinou obav o osud jazyka, pramenem boje za jeho uchování i živnou půdou k vřelému vztahu k mateřštině. — Jestliže maďarská lingvistika po druhé světové válce na tuto staletou tradici navazovala, musela se vyrovnat i s negativními rysy, které se v minulosti objevily. Byly to zejména tendence nacionalistické, jejichž zastánci byli především hlasateli jazykového purismu, odsuzujícího všechna cizí slova jako nepotřebná a škodlivá. (Jejich odpůrců, stoupenců tzv. kosmopolitního směru, který v cizích slovech viděl obohacování jazyka, bylo podstatně méně.)

Současně maďarská lingvistika jako celek oprostila své působení od tohoto negativního charakteru, k němuž patřilo i cenzurní odstraňování chyb. Z péče o jazyk, jeho rozvoj a kulturu tvoří činnost konstruktivní, kterou staví na zcela jiných, širších základech. Hlásá tzv. pozitivní jazykovou kulturu.[2] Její obsah a cíl nevidí v odstraňování cizích slov z jazyka, v jazy[245]kovém purismu. Spatřuje je v osvojení dokonalé znalosti vyjadřovacích prostředků, v pěstění jazyka a jeho pozvednutí na takovou úroveň, která mu umožní plnit vlastní funkci, tj. tlumočit myšlenky a city uživatelů jazyka co nejpřesněji, nejvýstižněji a nejdokonaleji, aby tak mohl uspokojovat nároky, které se na jeho mluvenou nebo psanou formu kladou. Úkolem jazykovědců je poznat jazyk tak, aby v souladu s vývojovými zákonitostmi a možnostmi jazyka mohli jeho potřebný mluvnický a lexikální základ vymezit, dotvořit a stabilizovat a na základě toho šířit jazykové vzdělání co nejvíce, aby se „radost a síla z opravdové znalosti mateřštiny staly společným bohatstvím celého národa.“[3] V úsilí o vysokou kultivovanost vyjadřování mají (podle L. Lőrincze) jazykovědci jen úkol dílčí — dát společnosti dobrou mluvnici, slovníky a jiné příručky. Větší úloha připadá maďarským básníkům a spisovatelům, kteří mají lid svými díly vychovávat a vést, vzbuzovat v něm zájem o dobrou jazykovou úroveň vyjadřování. „Báseň, novela nebo román napsaný pěknou maďarštinou může mít větší vliv než deset článků o jazykové kultuře.“[4] (Dlužno ovšem poznamenat, že dnes má značný vliv zejména literatura odborná a publicistická.)

V maďarské jazykovědné teorii se v podstatě setkáváme se zásadami, které pražská lingvistická škola probojovávala už v třicátých letech. Tak např. pojetí ustáleného jazyka, pružně reagujícího na rozvoj společnosti a vyrovnávajícího se s jejími potřebami, jakož i se změnami v jazyce samém, je pro maďarské lingvisty základním požadavkem. „Norma nemůže být neměnitelná. Jazykové změny je nutno vzít na vědomí i tehdy, nezdají-li se nám logické a správné. Je zbytečné bojovat proti něčemu, co se nám včera zdálo nesprávné, ale přesto do jazyka proniklo.“[5]

Rovněž kritéria jazykové správnosti uplatňovaná maďarskými lingvisty jsou zhruba totožná s pojetím českých lingvistů. Maďarští jazykovědci posuzují jednotlivé jazykové prvky z hlediska funkčnosti a potřebnosti (např. u nových slov hodnotí jejich přínos, kterým může být významové zpřesnění, výrazové obohacení jazyka apod.) a možnosti zařazení do hláskoslovného, tvaroslovného a slovotvorného systému jazyka. Měřítkem kultivovanosti projevu je jim jeho jasnost, přehlednost, srozumitelnost, stylistická vytříbenost, u mluveného projevu spisovná výslovnost atd. Pokud jde ovšem o celou oblast kultury mluveného slova (zejména nepřipravených projevů), je situace v maďarštině značně jednodušší. V ní totiž vývoj v podstatě nedospěl k vytvoření nadnářečního útvaru, tzv. obecného jazyka (existují ovšem nářečí, slangy atd.), a rozdíly mezi vlastním spisovným jazykem a jeho hovorovou podobou nejsou zvlášť významné. — Stejně aktuálním problémem jako u nás je však značné šíření přejatých slov a jejich jistá módnost. [246]Při jejich hodnocení uplatňují maďarští lingvisté rovněž stanoviska obvyklá v české jazykovědě, zejména kritéria funkční a stylistická. Přejímají ta cizí slova, za která není domácí náhrada, která obohacují slovník a stylistické možnosti jazyka, jsou potřebná v terminologii, pomáhají vyjadřovat se jasněji a srozumitelněji atd. Boj proti podobným slovům naopak označují přímo jako škodlivý.

Práce v oblasti jazykové kultury je v Maďarsku řízena Komisí pro jazykovou kulturu při Maďarské akademii věd (Az MTA Nyelvművelő Bizottsága). Členy tohoto výboru jsou nejen jazykovědci, ale i zástupci ministerstva kultury, spisovatelů, novinářů, učitelů atd. Jeho předsedou je Lajos Lőrincze, vedoucí sektoru jazykové kultury Jazykovědného ústavu MAV (Az MTA Nyelvtudományi Intézete) v Budapešti. Sektor se v podstatě zabývá úkoly podobnými úkolům našeho oddělení jazykové kultury v Ústavu pro jazyk český ČSAV. K nim patří především bezplatná poradenská činnost. Je to v prvé řadě služba telefonní (dotazů je v průměru o dvě třetiny méně než u nás, týkají se převážně pravopisu a významu slov),[6] která je zavedena i v dalších universitních městech, a dále korespondence (odpovídají rovněž na dopisy docházející prostřednictvím rozhlasu a televize, celkem asi 1000 dopisů ročně). Oblíbený rozhlasový jazykový koutek je vysílán třikrát týdně, tradici mají i pravidelné rozhlasové cykly besed o jazyce. Jednou za měsíc uvádí televize půlhodinový, k určitému tematickému okruhu zaměřený pořad „Ptejte se — jazykovědec odpovídá“ (podobný našim rozhlasovým Besedám u kulatého stolu). Většina členů sektoru jazykové kultury se podílí také na bohaté přednáškové činnosti (pořádané zejména pro veřejné pracovníky, redaktory a novináře, ředitele závodů, učitele apod.), a to v hlavním městě i na venkově. Jejich náplní bývají otázky jazykové správnosti, stylu, odborného jazyka, pravopisu, spisovné výslovnosti apod. — Přednášky z jazykové kultury jsou povinné i pro posluchače prvního a druhého ročníku filosofických fakult a pro první ročníky ostatních vysokých škol (zvláště těch, které vychovávají budoucí středoškolské profesory).[7] — O šíření jazykové vzdělanosti se starají i stálé jazykové rubriky některých novin a časopisů. Samotnou jazykovou úroveň novin a časopisů jazykovědci pravidelně sledují a s příslušnými redaktory projednávají a hodnotí.

Mnohé jazykovědné otázky s určitým společenským dosahem jsou v Maďarsku řešeny za větší účasti veřejnosti než u nás. Svědčí o tom např. rozsáhlá příprava posledního vydání pravopisných pravidel (byly vzaty v úvahu návrhy pedagogů, spisovatelů, redaktorů, vědců atd.) nebo různé jazykovědné konference, např. o jazyce mládeže (za účasti zástupců mládeže, učitelů, spisovatelů, lingvistů aj.), nebo o křestních jménech (zda povolovat cizí křestní jména, popř. v jaké podobě, nebo která maďarská [247]podoba křestního jména je základní — za účasti zástupců ministerstev, matričních úřadů, škol apod.). Dokladem zájmu veřejnosti o jazykové otázky byla (v r. 1965) i soutěž na téma Jak mluví dnešní mládež, kterou vypsala Komise pro jazykovou kulturu.[8] Účastníci soutěže (převážně učitelé, profesoři a studenti) shromáždili ve svých pracích bohatý materiál pro slovník mládeže i pro studii o jazyce mládeže (byli odměněni prémiemi ministerstev, mládežnické organizace, nakladatelství atd.). Výsledky této akce ukázaly, že vedle studentského slangu existuje i mluva průmyslových učňů, vojáků a zemědělské mládeže; dále pak, že mládež má velké schopnosti si jazyk hravě přizpůsobovat a obměňovat, na což má velký vliv i literatura.[9] Jako negativní rys se u mládeže projevilo i necitlivé zacházení s jazykem a neúcta k němu. — Maďarští jazykovědci se snaží vzbudit hlubší zájem o jazyk a vztah k němu i u dětí.[10] Mezi stupně pionýrské zdatnosti např. navrhli zařadit i zkoušku malého a velkého strážce jazyka. Do různých pionýrských soutěží radí zavést i jazykové otázky, vymyslet a pořádat společenské hry s pravopisnou, slovotvornou aj. problematikou, natočit jazykovědné filmy apod.

Zájem o jazyk udržují i každoroční soutěže ve spisovné výslovnosti, které se pořádají jednak pro posluchače filosofických fakult, jednak pro žáky středních a základních škol. V poslední době k nim přibyla i soutěž v pravopise, vypsaná pro posluchače všech vysokých škol vychovávajících budoucí učitele.[11]

Vážnost k jazykové kultuře pomáhají získávat a pozornost k ní obracet i známí kulturní pracovníci. Např. hudební skladatel Zoltán Kodály byl až do své smrti iniciativním členem Komise pro jazykovou kulturu (po léta jejím předsedou) i redakční rady časopisu Magyar Nyelvőr. V obou institucích aktivně působí i Gyula Illyés, jeden z nejvýznamnějších současných maďarských spisovatelů.

Základem bádání o maďarském jazyce a péče o jazykovou kulturu je vědecky podložená kodifikace gramatické, lexikální, pravopisné a výslovnostní normy spisovného jazyka. Uvedeme zde stručně přehled nejdůležitějších děl, která tuto kodifikaci uvádějí nebo k ní přispívají a tvoří základ teoretického poznání současného maďarského spisovného jazyka.

Kodifikace v oblasti slovní zásoby je zachycena v sedmidílném akademickém výkladovém slovníku maďarského jazyka A magyar nyelv értelmező [248]szótára (Výkladový slovník jazyka maďarského), který vycházel v letech 1959—1962 a je obdobou našeho Příručního slovníku jazyka českého; má 58 023 hesel. Tento střední slovník bude v nejbližších letech doplněn jednosvazkovým příručním slovníkem maďarštiny (A magyar nyelv kéziszótára). Maďarští jazykovědci dali přípravě tohoto slovníku malého „jako žádoucího prostředku sloužícího šíření masové znalosti mateřštiny“[12] přednost před slovníkem velkým, který mají rovněž v plánu. Jednosvazkový slovník má mít asi 1600 stran a 70 000 hesel (u jednotlivých hesel bude kromě správné výslovnosti, významu a mluvnických a stylových charakteristik uvádět i původ slov, popř. i kontext nutný k objasnění významu). Slovník bude obohacen i přehlednými tabulkami, v nichž budou zachyceny nejen pravidelné ohýbací typy z maďarské mluvnice, ale např. i přehledy různých stylů, jazykových rovin apod. Slovník bude obrázkový (800—1000 obrázků, z toho 60 barevných), psaný populárně, jazykem srozumitelným i pro uživatele se základním vzděláním; jeho cílem je zobrazit slovní zásobu současné mluvené a psané maďarštiny. Vítaným obohacením maďarské lexikografické produkce se stává velký moderní etymologický slovník A magyar nyelv történeti-etimológiai szótára (Historicko-etymologický slovník maďarského jazyka), jehož první díl A—GY vyšel v loňském roce.[13] V plánu maďarské lexikografie je i slovník synonym. Jeho autor Gábor O. Nagy počítá s 35 000—40 000 hesly (vybranými na základě sedmisvazkového slovníku), která budou přihlížet i k synonymům z různých stylových rovin.

Kodifikační funkci v oblasti gramatiky plní popisná, tradičním způsobem zpracovaná dvoudílná akademická mluvnice A mai magyar nyelv rendszere (Systém současného maďarského jazyka), jež vycházela v l. 1961—1962 za redakčního vedení Józsefa Tompy. Praktickým potřebám, zvláště školním, slouží populární mluvnice Endre Rácze a Etely Takácsové Kis magyar nyelvtan (Stručná mluvnice maďarštiny).[14] Moderním způsobem zachycuje gramatickou normu současné maďarštiny s přihlédnutím k vývojovým tendencím v jazyce.

Současná pravopisná kodifikace je uvedena v maďarských akademických pravidlech A magyar helyesírás szabályai (Pravidla maďarského pravopisu) z r. 1954. Je to již desáté, přepracované a doplněné vydání pravidel, které navazuje na více než stoletou péči věnovanou maďarskému pravopisu.[15] Přestože byl maďarský pravopis, založený na principech fonologických, [249]morfematických, etymologických a historických, vždy poměrně stabilizovaný — do vydání r. 1954 se v podstatě dodržovala pravidla z r. 1922 — až do posledního vydání pravopisných pravidel nebyl opravdu jednotný. Proto byla přípravě této poslední podoby pravidel věnována velká péče. Ve vydání je 438 pravidel a v rejstříku na 30 000 hesel; pravopisné dublety jsou omezeny na minimum, aby — podle Lajose Lőrinczeho — „mezi uživatele jazyka nevnášely zbytečně zmatek a nebyly zdrojem nedorozumění“. Pravopisná pravidla jsou doplněna ještě další pravopisnou příručkou. Je jí Helyesírási tanácsadó szótár (Pravopisný slovník),[16] pravopisný „rádce“ v podobě slovníku zachycujícího pravopisnou podobu 80 000 slov a slovních základů. Pravopisnou kodifikaci doplňuje několik drobnějších publikací; jedna z nich se např. zabývá pravopisem (maďarských i cizích) zeměpisných názvů, u kterých uvádí 55 typů,[17] jiné vykládají zásady maďarského pravopisu[18] nebo popularizují maďarská pravopisná pravidla.

Velmi užitečnou a vítanou kodifikační příručkou bude chystaný kodex jazykové kultury. Bude to kolektivní dílo, na jehož přípravě se podílejí všichni členové sektoru jazykové kultury budapešťského Jazykovědného ústavu pod vedením Lajose Lőrinczeho. Rukopis díla má být hotov v r. 1970. V této příručce určené kulturním pracovníkům, redaktorům, spisovatelům, učitelům ap. mají být stručně, abecedním způsobem zpracovány všechny aktuální jazykové jevy, s kterými se uživatel jazyka nejčastěji setkává, ať už jsou to otázky tvaroslovné, skladební, pravopisné (zvláště velká písmena a složená slova), výslovnostní (v maďarštině se výslovnosti věnuje veliká pozornost), problémy týkající se užívání vlastních jmen, cizích slov (rovněž i otázka, zda je psát původním nebo pomaďarštěným pravopisem), termínů, zkratek, otázky stylistické atd. Zpracovány budou ovšem jen ty aktuální jevy, u nichž se v budoucnu nepočítá s podstatnými změnami.

Velká pozornost se v Maďarsku věnuje i vydávání populárních jazykovědných příruček. Patří k nim především několikerý výběr rozhlasových koutků s názvem pro maďarský postoj příznačným: Édes anyanyelvünk[19] (Naše drahá mateřština). V jeho posledním vydání nalezneme nejen relace věnované obecným otázkám jazykové správnosti, pravopisu, výslovnosti, významu slov atd., ale i rozboru jazyka významných spisovatelů, „velikánů jazykové kultury“. — Oblíbený je i knižní výběr 450 dopisů (odpovědí na nejčastěji se vyskytující dotazy docházející do Jazykovědného ústavu) s ti[250]tulem Nyelvművelő levelek (Jazykověvýchovné dopisy).[20] Z kolektivních děl věnovaných otázkám jazykové správnosti jmenujme Magyar nyelvhelyesség (Jazyková správnost maďarštiny), poněkud připomínající naši knihu O češtině pro Čechy, a Nyelvművelő (K otázkám jazykové kultury)[21] a dále publikaci věnovanou otázkám spisovné výslovnosti Helyes kiejtés, szép magyar beszéd (Správná výslovnost, pěkná maďarština).[22] K populárním jazykovědným publikacím dále náležejí novější příručky zabývající se aktuálními otázkami tvaroslovnými, slovotvornými, skladebními, lexikálními, hláskoslovnými, výslovnostními, stylistickými aj., jazykovými jevy, které čtenáře obvykle zajímají a se kterými se denně setkává. Jsou psány většinou přístupnou formou, autoři v nich se čtenářem spíše rozmlouvají, mívají i esejistický charakter, některé z nich jsou také ilustrovány. Z novějších prací tu za všechny jmenujme aspoň svěží knížku Aladára Szendeho Szóról szóra (Slovo od slova, 1985), ilustrovanou, humorně psanou publikaci Ference Karinthyho Nyelvelés („Odmlouvání“, 1964) a čtivou knížku László Demeho A nyelvről felnőtteknek (O jazyce — pro dospělé, 1966).

Velice oblíbené a žádané jsou publikace, které se zabývají původem, vývojem a významy slov, ať už jde o okruhy slov z oblasti rodiny, práce, průmyslu, rostlinstva apod.,[23] nebo o vlastní jména osobní a místní[24] či různá lidová rčení a pořekadla.[25]

Pozadu nezůstávají ani jazykovědné studie věnované maďarské stylistice, jejíž významnou postavou je Iván Fónagy. Maďarští lingvisté připisují velký význam 3. kongresu maďarských stylistiků, kde zejména referátem Jánose Balázse byl dán popud k moderně pojatému stylistickému bádání.[26] K základním dílům věnovaným stylistice náleží kniha Istvána Szathmáriho A magyar stilisztika útja (Cesta maďarské stylistiky, 1961), zachycující vývoj maďarské stylistiky a uvádějící lexikon stylistických pojmů, dále vysokoškolská učebnice stylistiky (Fábián - Szathmári - Tere[251]styéni) A magyar stilisztika vázlata (Nástin maďarské stylistiky, 1958) a konečně kolektivní práce Stilisztikai tanulmányok (Studie o stylistice, 1931), zabývající se především stylistickými problémy jednotlivých literárních žánrů, vývojem stylu krásné literatury, úlohou nářečí v beletrii a také stylem některých význačných maďarských básníků a spisovatelů (zájem o autorské jazyky je mezi maďarskými jazykovědci velmi rozšířen). Z populárně zaměřených publikací jmenujme alespoň Szép magyar szó (Krásné slovo maďarské, 1961) od Józsefa Nagye, což je jakýsi úvod do stylistiky uvádějící hojné literární příklady, které činí z knížky i příjemné čtení a literaturu vhodnou pro školní potřeby, a dále sborníky statí Nyelv és hangulat (Jazyk a nálada, 1964) a Nyelv és stílus (Jazyk a styl, 1957), ve kterém autor Béla Zolnai mj. ukazuje na užití stylových prostředků v různých historických epochách.

Pozornost maďarských jazykovědců upoutávají i charakteristické rysy odborného jazyka a stylu. V publikacích, které jsou mu věnovány, autoři odborníkům na příkladech srozumitelně osvětlují zásady pro výběr a užití lexikálních, syntaktických a stylistických prostředků v odborném stylu[27] a zábavnou formou upozorňují na nejdůležitější jazykové nedostatky, které se nejčastěji vyskytují.[28]

Problémy jazykové kultury se zabývá i Magyar Nyelvőr (Strážce maďarského jazyka), akademický časopis Komise pro jazykovou kulturu (vychází od r. 1872). Tento časopis, vydávaný čtyřikrát ročně, má poněkud odlišné formální uspořádání než Naše řeč. První základní oddíl (Nyelvművelés — Jazyková kultura) je věnován článkům zabývajícím se aktuálními otázkami péče o spisovný jazyk a jeho kulturu, otázkami rozvoje a kodifikace, problémy stylistickými, terminologickými, pravopisem, výslovností apod. Další pravidelné rubriky tvoří Jazyk a škola (obvykle jeden článek věnovaný problémům školního vyučování mateřštině, průzkumu znalostí žáků, upozornění na nové publikace apod.), Diskuse, Recenze, Naše nářečí (1—2 články) a Jazyk našich spisovatelů (zabývající se obvykle rozborem jazyka konkrétního literárního díla) a dále oddíl nazvaný A nyelvtudomány műhelyéből — Z jazykovědné dílny. Jsou v něm články vznikající na mimobudapešťských jazykovědných pracovištích, převážně filosofických fakultách, a referuje se v něm o výsledcích jejich práce. Výkladu slov a slovních spojení časopis věnuje další obsáhlý oddíl. Následující rubriky jsou věnovány dopisům zasílaným časopisu nebo sektoru jazykové kultury (jsou otiskovány dotazy a odpovědi) a dále zprávám časopisu, ve kterých se objevují informace o různých zasedáních a konferencích, připomínky výročí apod. Časopis pravidelně uveřejňuje informace o činnosti [252]Komise pro jazykovou kulturu a každoročně výsledky její práce hodnotí. Kritickému pohledu bývá podroben i sám Magyar Nyelvőr; dokonce se v něm objevil i článek[29] hodnotící jazykovou úroveň jednoho z čísel časopisu (1985/4). Autor v něm na příkladech dokazoval, že autoři jednotlivých příspěvků otištěných v časopise mají malé nároky na jazykovou formu, postrádal u nich stylistickou vytříbenost. Poukazoval na to, že někteří autoři se neumějí vyjadřovat jednoduše, jejich články se těžko čtou, jsou frázovité, jednotvárné, šedivé, bez vtipu, objevuje se v nich jakýsi lingvistický slang. (Nebylo by jistě bez zajímavosti udělat podobný průzkum i u nás.) Problematika jazykové kultury je v Maďarsku pojímána spíše z praktického hlediska, zdůrazňuje se především jazykově výchovná stránka a praktická péče o spisovný jazyk. Proto se naše informace zaměřila především na tento úsek činnosti maďarských lingvistů. Je pro srovnání jistě zajímavý a v mnohém podnětný i pro nás.


[1] Viz též Vl. Šmilauer, Zájem o jazykovědné otázky v Maďarsku, Naše řeč 50, 1967, s. 43—44.

[2] Lőrincze Lajos, Nyelv és élet (Jazyk a život), Budapest 1953, s. 15. — Je to sborník vybraných přednášek a článků, zabývajících se mj. obecnými otázkami jazykové kultury, úlohou jazyka ve škole, v rozhlase, v novinách apod., otázkami nářečí, pravopisu aj.

[3] Lőrincze Lajos, Nyelvművelésünk egy esztendeje (Jeden rok naší jazykové kultury), Magyar Nyelvőr 1962/3, s. 130.

[4] Lőrincze Lajos, Nyelv és élet…, s. 15.

[5] Tamtéž, s. 251.

[6] Viz též Alfons Welter, Z poradny Jazykovědného ústavu Maďarské akademie věd, Naše řeč 45, 1962, s. 44—45.

[7] Lőrincze Lajos, Nyelvművelésünk egy esztendeje…, s. 130.

[8] Grétsy László - Kovalovszki Miklós, Hogyan beszél a mai ifjúság? (Jak mluví dnešní mládež?), Magyar Nyelvőr 1965/1, s. 138.

[9] Stejně jako u nás sehrál svou roli výborný překlad románu J. D. Salingera Kdo chytá v žitě, který v Maďarsku pořídila Judita Gyepesová.

[10] Hernádi Sándor, Az ifjúság körében végzendő nyelvművelő munkáról (O jazykověvýchovné práci mezi mládeží), Magyar Nyelvőr 1966/1, s. 18.

[11] Pásztor Emil, Főiskolai hallgatók helyesírási versenye (Pravopisná soutěž mezi posluchači vysokých škol), Magyar Nyelvőr 1967/4, s. 450—455. — Soutěž se uskutečnila formou diktátu, vítězové byli odměněni peněžitými a knižními cenami.

[12] Szoke István, Tájékoztató A magyar nyelv kéziszótáráról (Informace o Příručním slovníku maďarského jazyka), Magyar Nyelvőr 1965/1, s. 81—85.

[13] Budapest 1967, vedoucí redaktor Loránd Benkő.

[14] Budapest 1959.

[15] Székely Artúr, Az első akadémiai helyesírási szabályzattól a Helyesírási tanácsadó szótárig (Od prvních pravopisných pravidel k Pravopisnému slovníku), Magyar Nyelvőr 1962/2, s. 144. — První vydání pravopisných pravidel se objevilo již v roce 1832, nedlouho po založení Maďarské vědecké společnosti; jeho autorem byl básník Mihály Vörösmarty.

[16] Budapest, 1. vyd. 1961, 2. vyd. 1964, 3. vyd. 1967.

[17] A földrajzi nevek és megjelölések írásának szabályai (Pravidla pro psaní zeměpisných jmen a označení), Budapest 1965.

[18] Deme — Fábián — Bencédy, A magyar helyesírás rendszere (Systém maďarského pravopisu), Budapest 1966.

[19] Budapest, druhé vydání posledního výběru vyšlo v r. 1961; výběry rediguje L. Lőrincze. — Viz též Alfons Welter, Kultura jazyka v maďarském rozhlase, Naše řeč 46, 1963, s. 102—104.

[20] Budapest 1964. Úvodní slovo L. Lőrincze, redaktoři Éva Ruzsiczky, Géza Ferenczy.

[21] Magyar nyelvhelyesség, Budapest, 1. vyd. 1957, 2. vyd. 1962; Nyelvművelő, Budapest 1956.

[22] Vznikla z materiálů jagerské konference o výslovnosti za redakce L. Grétsyho a I. Szathmáriho; Budapest 1967.

[23] Fajcsek Magda - Szende Aladár, Miről vallanak a magyar szavak? (O čem vyprávějí maďarská slova?), Budapest 1966.

[24] Kálmán Béla, A nevek világa (Svět jmen), Budapest 1967.

[25] O. Nagy Gábor, Mi fán terem? („Co je to zač?“). 2. vydání Budapest 1965. — Od téhož autora je i obsáhlé dílo Magyar szólások és közmondások (Maďarská rčení a přísloví), sbírka lidových přísloví a rčení, Budapest 1966.

[26] Z příspěvků přednesených na tomto kongresu vznikl sborník Általános nyelvészet Stilisztika Nyelvjárás története (Obecná lingvistika — Stylistika — Dějiny nářečí), Budapest 1956.

[27] Műszaki nyelvőr (Strážce jazyka techniků), sborník článků a překladů, Budapest 1964.

[28] Grétsy László, Szaknyelvi kalauz (Průvodce po odborném jazyce), Budapest 1964.

[29] Farkas László, Széljegyzetek egy Nyelvőr-számhoz (Okrajové poznámky k jednomu číslu časopisu Magyar Nyelvőr), Magyar Nyelvőr 1966/4, s. 362—367.

Naše řeč, ročník 51 (1968), číslo 4, s. 244-252

Předchozí Jaroslav Machač: Poslední svazek sborníku Voprosy kuľtury reči

Následující Miloš Helcl: Nárazuvzdorný

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1