Časopis Naše řeč
en cz

Studium národních spisovných jazyků a jazyková kultura

Eleonora Slavíčková

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

O kultuře spisovné ukrajinštiny

Péče o jazykovou kulturu má na Ukrajině dobrou tradici. Je ovšem třeba si připomenout specifické postavení ukrajinštiny jako jazyka, který byl ve svém vývoji neustále vystaven tlaku jednak polštiny, jednak ruštiny. Ještě začátkem 19. stol. se diskutovalo o tom, zda je ukrajinština samostatným slovanským jazykem nebo pouhým nářečím ruštiny nebo polštiny. V té době však ukrajinština neexistovala jen jako jazyk lidový, ale byly již formovány základy ukrajinštiny spisovné v dílech I. Kotljarevs’kého, T. Ševčenka aj. V druhé pol. 19. stol. pak můžeme mluvit o klasickém období rozvoje spisovné ukrajinštiny, spjatém s literární tvorbou I. Franka, M. Kocjubyns’kého, L. Ukrajinky aj. Význam literární tvorby byl pro vývoj spisovné ukrajinštiny mnohem závažnější než např. v jiných slovanských jazycích: za carského Ruska byla ukrajinština tvrdě potlačována, ve školách se nesmělo vyučovat ukrajinsky, jedinou oblastí spisovného jazyka byla ukrajinská umělecká literatura. Teprve revoluční události r. 1905 do[166]nutily carskou vládu povolit vydávání ukrajinských novin, časopisů, vědeckých a odborných publikací. Zde právě musíme vidět kořeny ukrajinského jazykového purismu, plynoucího ze snahy co nejvíce odlišit ukrajinštinu od ruštiny a prokázat tak její svébytnost. Obdobná situace byla kdysi i v češtině.[1]

Po Velké říjnové socialistické revoluci se z jazyka uplatňujícího se jen částečně v uměleckém stylu a velmi omezeně v publicistickém a vědeckém stylu stala ukrajinština jazykem, který plní požadavky všech funkčních stylů. Změnily se také vztahy mezi spisovným jazykem a nářečími: s rozšířením oblasti působení spisovné ukrajinštiny se velmi posílil vliv normy spisovného jazyka na nářečí. Ve 20. letech dochází ke zvýšené intelektualizaci spisovného jazyka: vyjadřuje nové skutečnosti, nové kulturní a společenské pojmy, výsledky abstraktního myšlení, které nemohly být v lidovém jazyku postiženy. Gramatické a lexikální normy spisovné ukrajinštiny se ustalují. V 30. letech se slovní zásoba spisovné ukrajinštiny dále rozšiřuje, v podstatě je rozvinuta a normalizována terminologie vědeckých oborů. Úsilí v oblasti jazykové kultury se soustřeďuje hlavně na boj s vypjatým konzervatismem. Připomeňme si, že i nás právě v 30. letech bojovali členové Pražského lingvistického kroužku proti konzervativnímu brusičství.

Po 2. světové válce se objevují v ukrajinské jazykové kultuře nové, specifické problémy: vymezení vzájemného vztahu západní a východní varianty spisovné ukrajinštiny; dvojjazyčnost značné části ukrajinských autorů a z ní plynoucí pronikání neorganických a nadbytečných rusismů do spisovné ukrajinštiny; konečně nevymizely zcela ani tendence projevující se ve snaze vyhýbat se rusismům.

Ve své podstatě je poválečná péče o jazykovou kulturu spisovné ukrajinštiny na dobré úrovni, podložené teoretickými pracemi ukrajinských jazykovědců. Zásady pražské školy, formulované ve sborníku „Spisovná čeština a jazyková kultura“ (1932), které ostatně našly na Ukrajině odezvu již v době svého vzniku, jsou nyní tvůrčím způsobem uplatňovány a rozvíjeny. Chybí však soustavná péče o běžné aktuální otázky jazykové kultury.

Také v této poválečné době se plně stabilizovala norma spisovného jazyka i jeho stylového rozvrstvení. Nebude snad na škodu zmínit se aspoň o některých novějších jazykovědných pracích, které tvoří základ teoretického poznání současné normy spisovného ukrajinského jazyka.

Kodifikace v oblasti slovní zásoby je nyní zachycena v akademickém šestidílném ukrajinsko-ruském slovníku, zčásti již v rusko-ukrajin[167]ském slovníku (80.000 slov).[2] Uveďme ještě vydání slovníku synonym a slovníku přejatých slov.[3]

Z prací věnovaných obecné stylistice jmenujme práce V. S. Vaščeňka, I. H. Čerednyčenka a A. P. Kovářové.[4]

Vaščenko podává ve své práci stylistický rozbor spisovné ukrajin­štiny na jazyce beletrie 19. a poč. 20. stol., a to především na gramatickém podkladě — všímá si např. otázky stylistického využití tvoření slov. Monografie Čerednyčenkova řeší obecné stylistické problémy; podává se návrh stylové diferenciace spisovné ukrajinštiny. Autorka „Praktické stylistiky…“ se soustřeďuje na otázky stylistického využití lexikálních a frazeologických prostředků jazyka v publicistice.

Vývojem jazyka umělecké prózy se zabývá soustavně akademik I. K. Bilodid.[5]

Zvláštní monografie jsou věnovány úřednímu jazyku a jazyku publicistiky.[6] Mnoho časopiseckých statí (hlavně J. A. Bahmuta) a brožur je věnováno jazyku referátů, přednášek a veřejných vystoupení vůbec.

Kodifikační funkci v oblasti gramatiky plní dvoudílný akademický Kurs sučasnoji ukrajins’koji literaturnoji movy.[7]

Pro vyučovací a studijní potřeby vyšly další vhodné příručky, např. Vaščenkova, Ivčenkova aj.[8]

[168]Řada prací je věnována jednotlivým otázkám gramatiky spisovné ukrajinštiny, a to jak v aspektu vývojovém, tak i současném;[9] uplatňují se i nové metody, např. matematická lingvistika.[10]

Závaznou normu pravopisnou zachycuje Ukrajins’kyj pravopys (AN URSR, Kyjiv 1960), dále Kyryčenkův Pravopisný slovník a Pohribného Slovník přízvuků.[11]

Bibliografický soupis prací o ukrajinském jazyce 1918-1961 podává L. I. Goldenberg a N. F. Korolevyč.[12]

Otázkami kultury spisovného jazyka se v poslední době zabývala svazová konference lingvista a kulturních pracovníků v Kyjevě 1963, a zčásti i konference o stylistice konaná téhož roku v Černovicích. Materiály z kyjevské konference shrnuje sborník Pro kul’turu movy (Kyjiv 1964, 280 s.). Kromě toho vyšla populárně zaměřená příručka A. P. Koval’ové.[13] V úvodní stati této příručky shrnuje Koval’ová základní zásady a připojuje bystré postřehy a závěry o normativnosti, o povaze normy, o vlivu úzu na normu, o příčinách změn v normě, o existenci dublet v normě, o podstatě jazykové kultury a jejích cílech. Následují stati věnované jednotlivým otázkám jazykové kultury. Na závěr knihy je připojena přehledná bibliografie o otázkách jazykové kultury.

Na Ukrajině bohužel nevychází časopis, který by se soustavně věnoval otázkám jazykové kultury (jako např. Naše řeč). Kromě pravidelných sloupků v čas. „Literaturna hazeta“ (nyní „Literaturna Ukrajina“) otiskují však čas od času stati s touto problematikou literární a kulturně politické časopisy Radjans’ke literaturoznavstvo, Vitčyzna, Radjanska Ukrajina, Dnipro a dříve též odborný jazykovědný časopis Movoznavstvo. Mnoho cenných odborných příspěvků k slovní zásobě spisovné ukrajinštiny (i synonymiky, terminologie ap.) obsahoval Leksykohrafičnyj bjuleteň, vycházející od r. 1961.

[169]Nicméně péče o jazykovou kulturu je teoreticky dobře fundována a také praktické aplikace zabírají celý široký okruh problematiky. Dokladem toho je také výše citovaný sborník Pro kul’turu movy.

Pětadvacet příspěvků tohoto sborníku můžeme rozdělit do deseti okruhů.

1. Obecnými problémy jazykové kultury se zabývá jednak teoreticky závažná úvodní stať I. K. Bilodida, jednak obecně pojatá závěrečná stať V. M. Rusanivs’kého.

Akad. Bilodid vychází z chápání jazykové kultury jako součásti celkové kultury a osvěty národa. Nejdůležitějším znakem kulturního rozvoje spisovné ukrajinštiny je její demokratizace — fakt, že si široké vrstvy osvojily spisovný jazyk psaný i mluvený, že dochází ke stírání rozdílů mezi mluvou měst a venkova, mezi představiteli různých společenských vrstev a profesí. Jazyková kultura však neznamená jen gramotnost; kultura jazyka těsně souvisí s kulturou myšlení, jazyk je nástrojem lidského poznání. Zvládnutí jazyka předpokládá znalost zákonitostí jeho vývoje i znalost nových vývojových tendencí. Připomíná se důležitost dynamiky vývoje, zkoumání vlivu spisovné normy na nářeční odchylky, na lidovou mluvu. Velkou pozornost věnuje akad. Bilodid jazyku uměleckých děl. Poukazuje na význam tvorby spisovatelů (zvláště klasiků) pro vývoj spisovného jazyka a na její vliv na vytváření jazykové kultury. Jazyk uměleckých děl má být podle autora prostředníkem mezi běžně mluveným jazykem na straně jedné a spisovným jazykem na straně druhé. Konstatuje, že většina dosavadních publikací o jazykové kultuře jen vytýkala nedostatky, ale nepřinášela konstruktivní návrhy k jejich odstranění. Proto sám při kritice některých děl současné ukrajinské literatury nejen odsuzuje novátorství hraničící s nesrozumitelností, omezenost jazykově estetických prostředků, řemeslnost a jiné negativní rysy. ale současně ukazuje, jak by si představoval jazykové ztvárnění uměleckého díla. Vyslovuje též požadavek srozumitelného, ale zároveň živě pojatého vědeckého i popularizačního stylu. Všímá si dále základních problémů ukrajinské terminologie, zvláště z hlediska poměru terminologie domácí a internacionální. Probírá i nedostatky jazyka učebnic, nedostatky jazyka v kinech, divadlech, rozhlase a televizi — vytýká jim hlavně frázovitost, šedivost, primitivismus dialogů.

V. M. Rusanivs’kij se zabývá problematikou ukrajinského pravopisu. Základní otázka zní stejně jako u nás: zásadní reforma, nebo jen úprava pravopisu? Autor se vyslovuje jen pro úpravu (nadpis jeho článku je „Ne reforma, ale zdokonalení“) a podává přehledné, logicky vybudované zdůvodnění tohoto stanoviska, podložené teoretickým výkladem obecné problematiky pravopisu, jeho základních principů, popisem vývoje a systému ukrajinského pravopisu, jeho charakteristikou, často v konfrontaci s pravopisem ruštiny i jiných slovanských jazyků.

Uveďme alespoň některé hlavní autorovy myšlenky: chápe pravopis šíře jako způsob psaní i jako grafický zápis jazykových jevů. Pravopis podle [170]něho odráží všechny základní složky strukturní podstaty jazyka, odrážejí se v něm vývojové tendence jazyka, reguluje se ortoepie; nelze jej hodnotit jen jako vnější projev jazyka. Porušení rovnováhy v jedné části pravopisného systému vyvolává disproporce v jiných částech a to pak vede k úplnému přebudování celého pravopisného systému, k jeho reformě. Je však třeba si uvědomit nežádoucí důsledky takového zásahu: finanční i časové ztráty při novém vydávání literatury — nehledě k narušení kontaktu s klasickou tvorbou, neúměrná ztráta času při zavádění nových pravopisných pravidel ve školách i v celém společenském životě. Podle autora nejlepší zárukou jazykové kultury je právě ustálenost pravopisu.

2. Kultuře mluveného jazyka je věnován zajímavý článek M. A. Žovtobrjucha. Zdůrazňuje se v něm, že mluvený jazyk jako prostředek masové komunikace zasahuje do všech oblastí tvůrčí činnosti lidské společnosti. Nejde však jen o zkoumání mluveného jazyka, ale o hledání způsobů jeho kultivování. Základní vývojovou tendencí současné mluvené ukrajinštiny je rozšiřování sfér jejího fungování, její dorozumívací úlohy; z toho pak vyplývá její stylové obohacování. Specifickým rysem současné ukrajinštiny je proces postupného stírání místních znaků, zejména v západní Ukrajině. Autor věnuje pozornost také stabilnosti fonetických jevů. Na všechny styly spisovného mluveného jazyka má vliv pravopisný systém: vlivem pravopisných změn dochází ke změnám ve výslovnosti.

Stavem ukrajinské ortoepie a základními úkoly na tomto úseku se zabývá M. F. Nakonečnyj. Dovozuje, že výslovnostní normy každého národního jazyka se vytvářejí spolu s formováním a vývojem celého jazyka. Nejsou neměnné, mění se však jen pozvolna. Kritizuje se výslovnost herců, hlasatelů, učitelů: mechanicky přenášejí návyky ruské výslovnosti na ukrajinštinu (např. redukce samohlásek, neutralizace souhlásek v některých postaveních, měkčení e aj.).

Článek M. U. Karans’ké hodnotí stav spisovné ukrajinštiny v rozhlasovém vysílání. Rozhlas nejvíce ovlivňuje jazyk nejširších vrstev: má být vzorem spisovné výslovnosti, intonace, má dbát o užívání obecně přístupné slovní zásoby a zároveň seznamovat s novými výrazy a napomáhat jejich osvojení. Kritizuje se jednotvárnost projevů, malé bohatství slovníku, užívání „módních slov“ a přemíry slov cizích. Některá vysílání s politicko-společenskými náměty přinášejí málo informace, málo konkrétního obsahu, jsou řetězem frází.

Otázek jazykové kultury učitelů si všímá S. P. Samijlenko. Hlavní nedostatek mluvy učitelů vidí v tom, že jsou pod vlivem rodného dialektu nebo pod vlivem ruštiny. To pak samozřejmě neblaze působí na jazykovou kulturu žáků a studentů.

3. Slovník a otázky jazykové kultury jsou námětem článku známého ukrajinského básníka a neúnavného bojovníka za ukrajin[171]skou jazykovou kulturu, nedávno zesnulého M. T. Ryl’s’kého. Probírá úkoly, které je nutno v této oblasti vykonat, ale poukazuje i na to, že je nelze zvládnout jen v malém lexikografickém oddělení Jazykovědného ústavu Ukrajinské akademie věd; aktivně musejí přispět i spisovatelé, překladatelé, novináři.

O folklórní složce v základní slovní zásobě píší I. K. Bilodid a V. S. Vaščenko: charakterizují fonetické, morfologické a syntaktické zvláštnosti lidové slovesnosti a jejich využití v literatuře, hlavně přísloví, přirovnání a některých typických forem folklóru: oslovení, opakování slov, intonace.

4. Problémy textologie se zabývají dva články: v prvním P. D. Tymošenko zkoumá otázky jazykových a pravopisných zásad vydávání děl klasiků. Je třeba rozlišit dva typy vydávání: pro nejširší čtenářské vrstvy je nutné maximální přiblížení současnému jazyku, vědecká vydání mají vycházet v původním znění. Autor se přimlouvá za vydání jednotných zásad redigování. V druhém článku však zase poukazuje P. M. Dovhaljuk na nutnost citlivé úpravy klasiků odsuzuje přehnanou aktualizaci a přemíru redakčních zásahů.

5. Problémy překladu jsou zastoupeny jednak v článku P. P. Pljušče o vhodnosti překládání citátů z ruské odborné literatury a využívání církevněslovanských slov v současné ukrajinštině k vyjádření emociálnosti (nejčastěji ironie), jednak v obsažném a poutavém článku V. V. Koptilova o překladech z poezie. Autor v něm vytyčuje zásady vědeckého přístupu k překladu básnických děl. Nestačí samozřejmě věcná správnost, překlad nesmí být bezbarvý, musí zachovávat umělecký obraz. Nejde však jen o vnější líbivost, efektní rým, originální epiteton. Překladatel často neumí rozlišit podstatné od druhořadého, nezachytí autorský podtext, modernizuje významy slov v dílech minulých období, spoléhá na „první dojem“. Musí se umět vžít do každého slova originálu a zhodnotit jeho úlohu v systému uměleckých prostředků autora. Dá se říci, že pojem „jazyková kultura překladu“ má jiný obsah než pojem „jazyková kultura uměleckého díla“. K uspokojení požadavků jazykové kultury originálu díla stačí, aby stylistické prostředky vyjadřovaly přesně a působivě myšlenku. Styl překladu je vázán na styl originálu, tj. úroveň překladu je na něm závislá a překladatel musí umět vytvořit stylistický systém jazykových prostředků odpovídající originálu. Překlad nelze posuzovat jen jako samostatné dílo, je třeba hodnotit ho na pozadí originálu.

6. Jazyku novin jsou věnovány tři články. I. H. Čerednyčenko kritizuje nedostatky periodického tisku: chudost slovní zásoby, syntaktickou těžkopádnost, nízkou stylistickou úroveň, „vycpávání“ textu prázdnými, bezobsažnými slovy, klišé, kalky. Jen správný pravopis nestačí. Některé puristické tendence vysvětluje jako obranu proti nadměrnému pronikání rusismů.

[172]D. Ch. Barynnyk velmi vhodně vymezuje místo obrazné sémantiky v novinářských textech. Základní specifičností novinářského jazyka je sice fakt, že komunikativní význam dominuje nad uměleckým; nicméně estetické prvky novinářského jazyka nejsou založeny jen na komunikačních možnostech slova. Tvořivost novináře není omezena pouze syntaxí, jak se tvrdí; může využít i obrazných prostředků spisovného jazyka k tomu, aby čtenář dostával zprávu s určitým odstínem hodnocení, vyvolávajícím potřebnou emocionální reakci. Autorský monolog se může zpestřit dialogem, replikami. Všechny tyto elementy nesmějí však jít na úkor informace, je třeba se přidržovat rozumných proporcí. Metafory často přestávají být hodnotícími charakteristikami, mění se postupem času v klišé. Proto je třeba obrazné prostředky neustále doplňovat a obnovovat.

P. S. Dudyk ve svém článku o charakteru slovních spojení v novinářském jazyce upozorňuje na automatizaci slovních spojení, vyplývající především ze zneužívání určitého syntaktického modelu, formy, vlastně z jejího neproporcionálního, nadměrného užívání. To vede k šablonovitosti slovních spojení, ke ztrátě individuálnosti, originality. Automatizace bývá do značné míry podmíněna čistě syntaktickými faktory, hlavně nedostatečnou kondenzací slovních spojení a vět, knižním způsobem vyjadřování.

7. Jazyková kultura popularizačního stylu je tématem článku A. P. Koval’ové. Popisují se způsoby předávání vědeckých poznatků vhodným výběrem slov a obratů. Popularizační literatura má pozvedat nejen obecnou, ale i jazykovou kulturu čtenáře; spolu s novými poznatky má získávat představy, jak přesně a správně vyslovovat myšlenky. Jednou z nejvýznačnějších charakteristik tohoto stylu je užívání termínů: má být úzkostlivě přesné. Připomíná se také potřeba sestavení terminologických slovníků jednotlivých oborů.

L. O. Kadomceva zkoumá větnou strukturu a slovosled v jazyce vědeckotechnické literatury. Při rozboru způsobů syntaktické organizace výpovědí autorka vychází z aktuálního členění větného a připomíná aktivní úlohu českých badatelů v této tematice. Zdůrazňuje důležitost kontextu při syntaktickém rozboru.

8. Otázce normalizace terminologie je věnován jediný, zato však zásadní a pozoruhodný článek E. F. Skorochoďka.[14]

Skorochoďko podává návrh strukturně sémantických modelů vědeckotechnických termínů. Aby bylo možné charakterizovat termín z různých hledisek, rozlišuje autor slovotvorné modely strukturní, jazykové a relační. Všechny tři druhy modelů jsou názorně a podrobně vysvětleny. Strukturní model termínu vyjadřuje podle autora jeho gramatickou strukturu, jazykový [173]model lexikálně sémantické kategorie složek termínu a relační model charakter nebo typ významové vazby mezi složkami (uvádí se sedm takových typů).

9. Do tematiky onomastické a toponomastické patří čtyři drobnější příspěvky. Ju. K. Reďko se zabývá otázkou normalizace skloňování, pravopisu a přízvuku ukrajinských příjmení. Zásady normalizace zeměpisných názvů se snaží formulovat K. K. Cilujko zhruba takto: Je třeba brát v úvahu, že každý zeměpisný název je současně jevem jazykovým, historickým a zeměpisným; dále je třeba vycházet ze slovotvorného složení zeměpisných názvů. L. L. Rogozin se soustředil na otázku shody mezi vlastním zeměpisným názvem a označovaným obecným jménem. Praxe je zatím různá, bylo by třeba ji sjednotit. P. P. Čučka odsuzuje zavádění podob adjektiv odvozených od místních názvů, lišících se od podob obecně užívaných.

10. Kultuře ruštiny na Ukrajině jsou věnovány dva články. L. A. Korobčinská probírá otázky vzájemného vlivu ruštiny a ukrajinštiny v jednotlivých jazykových rovinách. Do ruštiny na Ukrajině pronikají a ustalují se v ní některé ukrajinismy, stejně jako naopak pronikají rusismy do ukrajinštiny. H. P. Jižakevyč zkoumá míru stylistického využití různých typů ukrajinismů v uměleckém stylu spisovné ruštiny a připomíná, že v zájmu čistoty jazyka nesmí překročit určité meze únosnosti.

Můžeme uzavřít, že sborník o jazykové kultuře výstižně odráží poměry v oblasti teoretické i praktické péče o jazykovou kulturu současné spisovné ukrajinštiny. Ukazuje také mnohé shody ukrajinských a českých snah jak v otázkách jazykové správnosti, tak i v požadavcích stylistické vytříbenosti a bohatosti jazykových projevů.


[1] Srov. B. Havránek, Studie o spisovném jazyce, Praha 1963, s. 34: „…obrana národní existence, jejímž atributem je spisovný společný jazyk, vedla k purismu, ke snaze o čistotu jazyka spisovného v 19. stol. u nás.“

[2] Ukrajins’ko-rosijs’kyj slovnyk I-VI, Kyjiv 1953—1963, hl. red. I. M. Kyryčenko; Rosijs’ko-ukrajins’kyj slovnyk, 1948, 2. vyd. 1956, hl. red. M. Ja. Kalynovyč.

[3] P. M. Derkač, Korotkyj slovnyk synonimiv ukrajins’koji movy, Kyjiv 1960, 209 s.; Slovnyk inšomovnych sliv za red. I. V. Ljochina i F. M. Petrova, Kyjiv 1961.

[4] V. S. Vaščenko, Stylistyčni javyšča v ukrajins’kij movi, Charkiv 1958, 226 s.; I. H. Čerednyčenko, Narysy z zahal’noji stylistyky sučasnoji ukrajins’koji movy, Kyjiv 1962, 494 s.; A. P. Koval’, Praktyčna stylistika sučasnoji ukrajins’koji movy, Kyjiv 1960, 121 s.

[5] I. K. Bilodid, Pytannja rozvytku movy ukrajins’koji radjans’koji chudožnjoji prozy, Kyjiv 1955, 326 s.; týž, Mova i styl’ romana „Veršnyky“ Ju. Janovs’koho, Kyjiv 1955, 127 s.; týž, T. H. Ševčenko v istorii ukrajins’koji literaturnoji movy, Kyjiv 1964, 134 s.

[6] L. P. Ljubyvec’, Dilovi papery, Kyjiv 1959; M. A. Žovtobrjuch, Mova ukrajins’koji presy (do seredyny dev’janostych rokiv XIX st.), Kyjiv 1963, 413 s.

[7] Kurs sučasnoji ukrajins’koji literaturnoji movy, t. 1, 2 (za red. L. A. Bulachovs’koho), Kyjiv 1951, 518 (2) s. + 406 (2) s.

[8] V. S. Vaščenko, Ukrajins’ka mova, Charkiv 1959, 349 s.; M. A. Zovtobrjuch - B. M. Kulyk, Kurs sučasnoji ukrajinskoji literaturnoji movy, Kyjiv 1959; M. P. Ivčenko, Sučasna ukrajins’ka literaturna mova, Kyjiv 1962, 2. vyd. 1965, 503 s.

[9] Kurs istoriji ukrajins’koji literaturnoji movy, tom 1, 2 (za red. I. K. Bilodida), Kyjiv 1958, 1961, 595 + 416 s.; A. A. Moskalenko, Osnovni etapy rozvytku ukrajins’koji movy, Kyjiv 1964; Doslidžennja z movoznavstva, Kyjiv 1962, 173 s., Kyjiv 1963, 158 s.; Pytannja hramatyky i leksykolohiji ukrajins’koji movy, Kyjiv 1963, 109 s.; I. K. Kučerenko, Teoretyčni pytannja hramatyky ukrajins’koji movy. Morfolohija, Kyjiv 1964, 157 s.; Doslidžennja z ukrajins’koji ta rosijs’koji mov, Kyjiv, I — 1961, 172 s., II — 1964 (sb.), 258 s.

[10] Strukturno-matematyčni doslidžennja ukrajins’koji movy, Kyjiv 1964, 97 (2) s.; Strukturno-matematyčna linhvistyka, Kyjiv 1965, 149 s.

[11] I. M. Kyryčenko, Orfohrafičnyj slovnyk, Kyjiv 1961; M. I. Pohribnyj, Slovnyk naholosiv ukrajins’koji literaturnoji movy, Kyjiv 1959.

[12] L. I. Gol’denberg - N. F. Korolevyč, Ukrajins’ka mova. (Bibliohrafičayj pokažčyk 1918—1961), Kyjiv 1963.

[13] A. P. Koval’, Kul’tura ukrajins’koji movy, Kyjiv 1964, 194 s.

[14] Článek navazuje na dřívější práce autorovy, srov. referáty J. Horeckého, Čs. časopis terminologický 2, 1963, s. 274n., a I. Masára, tamtéž, 4, 1965, s. 299n. Protože má v tomto časopise vyjít v nejbližší době podrobný referát o uvedeném článku, omezujeme se jen na stručnou informaci o podstatě a zaměření této práce.

Naše řeč, ročník 49 (1966), číslo 3, s. 165-173

Předchozí František Cuřín: Sborník o česko-německých vztazích

Následující Antonín Tejnor: O jazyce a stylu našich novin

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1