Padesát let spisovné češtiny v samostatném státě

Jaromír Bělič

[Články]

(pdf)

-

Padesát let není dlouhá doba v životě národa a ve vývoji jazyka. Uvědomíme-li si však, že ještě koncem osmnáctého století se pochybovalo o možnostech nového rozvoje spisovné češtiny, tj. vlastně přímo o možnostech rozvoje českého národa jako životaschopného kulturního společenství, a datujeme-li pak tento rozvoj od prvních desítiletí devatenáctého století, tvoří padesát let od dosažení státní samostatnosti zhruba třetinu tohoto údobí. A jako celé údobí patří i poslední půlstoletí k přelomovým historickým epochám, v kterých probíhají závažné změny v životě společnosti a spolu s jejím rozvojem se zrychleně rozvíjí i její dorozumívací nástroj, zvlášť ve své kultivované formě spisovné.

V průběhu devatenáctého století a do začátku první světové války se spisovná čeština prudce pozvedá ze svého dvousetletého úpadku, způsobeného rozkladem české společnosti po zániku feudálního českého státu a po třicetileté válce, a ze zaostalého a rozkolísaného jazyka, omezeného hlavně jenom na sféru náboženskou a na literaturu zaměřenou na venkovský lid, rychle se přetváří za značné pomoci jazykových teoretiků, zvlášť v počátcích tohoto procesu, v poměrně ustálený jazyk bohatě vzrůstající literatury krásné, rozvinuté publicistiky a novodobé vědy.

Funkční rozpětí spisovné češtiny v bývalé rakousko-uherské monarchii bylo ovšem omezeno tím, že hlavním jazykem v rakouské části říše byla němčina. Proto český jazyk nemohl proniknout jako jednací řeč do ústředních úřadů a do vnitřní administrativy v odvětvích řízených centrálně, jako plnoprávný dorozumívací prostředek do parlamentních jednání, jako velicí jazyk do armády atd.; nadvláda německého kapitálu pak měla za následek, že čeština zaujímala podružné postavení též v různých odvětvích průmyslových, zčásti i v obchodě, peněžnictví aj. To znamenalo, že se české výrazové prostředky v těchto oborech jednak v celé úplnosti nevytvářely, jednak se čeština v plném rozsahu [258]nestala též jazykem veřejného ústního styku. V souvislosti s tím se i kultivace spisovného jazyka do značné míry omezovala pouze na jazyk psaný, zvlášť na jazyk krásné literatury, a celonárodní hovorová podoba spisovné češtiny se dostatečně nevykrystalizovávala; v běžné denní mluvě se přitom udržovalo značné množství výrazů německého původu nebo neorganicky utvořených pod německým vlivem, které se rozšířily hlavně v dobách úpadku, zčásti však (zejména v různých oborech řemeslnických) pronikaly i nově až do zániku Rakousko-Uherska.

Za této situace se úsilí teoretiků v oboru normy spisovného jazyka a autorů četných jazykových „brusů“ vzrůstající měrou zaostřovalo především na genetickou čistotu a historicky chápanou správnost, přičemž kritériem v podstatě zůstávala jednak poměrně vyspělá, avšak už zastaralá čeština z údobí předbělohorského, jednak „nezkažený“ jazyk lidový, kdežto zřetel k nezbytnému rozvoji spisovné češtiny podle současných potřeb společnosti a kultivací živého spisovného úzu byl často zanedbáván nebo ustupoval do pozadí.[1] Je příznačné, že si očistu jazyka jako svůj hlavní cíl dal do programu i nový časopis Naše řeč, k jehož založení došlo za útlaku první světové války na sklonku r. 1916 téměř symbolicky krátce před dosažením státní samostatnosti.[2]

Přes trvající tlak němčiny, který i nejvýznamnější lingvisty někdy sváděl k negativnímu hodnocení současného stavu ve spisovném jazyce,[3] vyspěla však čeština od obrození do konce první světové války natolik, že byla v podstatě připravena k dalšímu rozvoji, jehož začátek je spojen s vytvořením československého státu. Vznikem Československé republiky 28. října 1918 byla češtině nejen otevřena brána do všech těch odvětví veřejného života, v kterých se dříve nemohla plně uplatnit, nýbrž zároveň zde nabyla výsadního postavení hlavního jazyka. Tato změna byla ovšem spojena s řadou přechodných potíží: zejména bylo nutno spisovnou češtinu urychleně dobudovat pro nové úkoly, tj. vypracovat, resp. dotvořit např. české názvosloví železniční, [259]poštovní, telegrafní a telefonní, na úroveň soudobých potřeb zdokonalit a normalizovat terminologii právnickou, technickou aj., vytvořit terminologii vojenskou atd. Tuto velikou práci se podařilo poměrně rychle zvládnout za významné účasti jazykovědců,[4] jazykovědci od počátku vytyčovali i teoretické zásady pro vytváření odborného názvosloví.[5] Značná péče byla brzy rovněž věnována kultivaci úřední češtiny a jazyka zákonů, neboť zde se za bývalé monarchie vliv němčiny projevoval zvlášť silně; neumělé a kvapné, toporné překlady různých německých předpisů, vyhlášek apod. byly někdy téměř nesrozumitelné a po vzoru německého úředního jazyka, často ostatně kritizovaného i z hlediska jazykové kultury v němčině samé, se pak těžkopádné konstrukce větné i frazeologické a četné čistě papírové výrazy, jako potažmo, zdeúřední, zdesoudní, konečnoplatně, ihnedný aj., v úřední češtině vyskytovaly také v případech, v kterých už nešlo o překlad německého originálu.[6]

Spisovná čeština v době státního převratu r. 1918 nebyla ovšem zcela totožná s dnešní češtinou ani v projevech týkajících se běžného denního života. Čteme-li např. noviny, ale z velké části i beletrii z let po první světové válce, připadá nám tehdejší jazyk po mnohé stránce už strojeně knižní, neživý, archaický. V detailech pak zároveň úzus spisovného jazyka zdaleka nebyl tak stabilizován, jako je dnes; např. vedle podoby ředitel se i v projevech čistě spisovných objevovala také podoba řiditel a někteří autoři jí dávali přednost, vedle podoby úředník se i v předních časopisech užívalo podoby úřadník, místo otrockého překladu německého spojení „sie sind ihrer Aufgabe nicht gewachsen“, nejsou rostlí své úlohy, se dokonce v Naší řeči doporučo[260]vala archaická vazba nejsou s úlohu svou a teprve na druhém místě se uvádí nestačí na ni (NŘ 3, 1919, s. 61), místo pokládat někoho za něco se např. v Národních listech se značnou houževnatostí zaváděl rusismus pokládat někoho něčím (viz tamt., s. 280n.) apod. Při této labilitě spisovného úzu a nepevnosti ustálené tradice přinášela potřeba nových výrazů dost rozpaků a tápání; odmítalo se např. slovo bolševismus a místo něho se doporučovalo bolševictví, vedle podoby bolševik se naopak objevovala i podoba bolševista (tamt., s. 117), složenina Čechoslovák se hodnotila jako „nezdařený novotvar“ (tamt., s. 118) atd. Prudký rozvoj veškerého života v novém státě, probíhající současně se zrychlujícím se rozvojem a šířením novodobé civilizace a nových technických vynálezů v celém světě, nutil přitom někdy až překotně vytvářet nové výrazové prostředky; demokratizační společenský pohyb, za kterého se aktivními uživateli spisovného jazyka zčásti stávali též lidé bez potřebného vzdělání, vedl zároveň k zvýšenému narušování předpisované tradiční normy, takže se napětí mezi touto knižní normou a živým jazykovým povědomím projevuje výrazněji než dříve. Prudký celkový rozmach spisovné češtiny se za těchto okolností některým jazykovědným pracovníkům zkresleně jevil spíše jako jazyková inflace a tak byl také nazýván.[7]

Teorie jazykové kultury v prvním desítiletí republiky ještě setrvávala na kritériích přejímaných z dřívějška, proto se jazykovou kritikou často zabraňovalo ústupu neživých archaismů a tím se brzdilo zživotňování spisovného jazyka i jeho pronikání do běžné denní mluvy vzdělaných vrstev, tj. vytváření jeho formy hovorové. V hodnocení jazykových prostředků se mnohdy nepřihlíželo k jejich potřebě a vžitosti, nýbrž nadále se projevoval především brusičský postoj obranný, tj. strach z germanismů a z cizích prvků vůbec. Proto se např. v prvních ročnících Naší řeči jako kalky podle němčiny zamítají slova listovat, odolný, ostřelovat, nápor, spolupůsobit, včetně, vykolejit, záležitost, záměrný, způsobit, železobeton aj., místo výrazu tlačenka (něm. Preßwurst) se doporučuje oživit staré slovo tučnice (v dnešním potravinářském názvosloví znamená ‚tučné vepřové maso s krví, jemně krájené, zprav. v konzervě‘), za přejatá slova cín, šrot se doporučují zastaralé výrazy čistec, tluč apod. Vyjadřovací potřeby společnosti byly ovšem silnější než zákazy a příkazy puristů, proto se jazyk většinou vyvíjel bez ohledu na ně.

[261]S rozvojem veřejného života, růstem publicistiky, zvlášť denního tisku, s masovým šířením rozhlasu atd. se v letech po první světové válce zároveň stále víc pociťovala ustrnulá strojenost některých jevů spisovného jazyka, a tak se přes retardační působení jazykovědců čeština přece jen postupně osvobozuje od různých archaismů a zvolna se začíná překlenovat propast mezi předpisovanou knižní normou a jazykem běžně mluveným. Na zživotňování spisovného jazyka mají průkopnický podíl vynikající mladší spisovatelé té doby, vedle moderního klasika Ivana Olbrachta především Karel Čapek, který i při celkovém zachovávání hláskové a tvarové podoby spisovné češtiny dovedl využitím prvků češtiny běžně mluvené učinit svůj jazyk výrazově bohatým, hovorově pružným a jadrně svěžím. Problém živého mluveného jazyka na spisovné bázi vyrůstá se zvláštní naléhavostí v rozhlase, o málo později pak ve zvukovém filmu. Cestu zde zase razí soudobé slovesné umění dramatické, vedle her Čapkových např. konverzační dramata Františka Langra i jiných. V souvislosti s možnostmi celonárodního šíření mluveného slova moderními technickými prostředky vystupují naléhavěji než dříve do popředí také otázky spisovné výslovnosti.

Konečně i v teorii jazykové kultury nastává pod tlakem poměrů pozvolný obrat. Po starších už nábězích vystupuje r. 1927 Václav Ertl, od 2. ročníku člen redakční rady, od 3. ročníku pak až do své smrti (1929) odpovědný redaktor Naší řeči, s promyšlenou koncepcí „dobrého autora“, v níž na rozdíl od dřívější teorie i praxe normativní a jazykově kritické zdůrazňuje, že „nahrazovati a korigovati výrazy sebe nesprávnější výrazovými prostředky správnějšími z jazyka staršího, ale dnes už neužívanými, není právem normativní jazykovědy a nevede to také zpravidla k žádnému cíli… Proto hledáme-li autora, podle něhož bychom mohli zařizovati svou praxi jazykovou, z něhož bychom se mohli učiti správnému jazyku, není ho možno hledati mezi autory minulosti, nýbrž mezi spisovateli, kteří mluví týmž jazykem jako my… Dobrý autor se stanoviska správnosti jazykové může tedy býti jen autor literárně živý.“[8] Novum Ertlovy koncepce je v tom, že se měřítka správnosti současného spisovného jazyka nehledají mimo tento jazyk, nýbrž v něm samém, v jeho kultivovaném užívání. Představa dobrého autora je ovšem abstrakce, „souhrn znaků získaných pozorováním a srovnáváním spisovatelů skutečně exis[262]tujících, jejichž díla mají na utváření jazyka jejich doby vliv široký a rozhodný. Není to tedy v principu ani Němcová, ani Neruda, ani Čech nebo Jirásek atd., nýbrž Němcová a Neruda a Čech a Jirásek atd., všichni dohromady a žádný zvlášť.“[9] Jde tedy o zjišťování kolektivního úzu, o jehož významu Ertl dále říká: „V oblasti jazyka nerozhoduje jednotlivec, nýbrž obec; výraz sebe dokonaleji utvořený je odsouzen k zániku, jestliže nenajde nasledovatele a nezobecní, a naopak zase i z výrazu odchylného a chybného může se státi výraz normální a správný, ujme-li se v praxi dobrých spisovatelů a tím i v praxi ostatních příslušníků téhož jazyka.“[10]

Ertlova koncepce měla ovšem též jistá omezení. Nejzávažnější je to, že kritériem správnosti ve spisovném jazyce vůbec měl být jen jazyk krásné literatury, který přece mívá své zvláštnosti podle záměrů a potřeb autora, kdežto daleko převažující široká odvětví jazykové komunikace v denním životě, v pracovním styku, ve vědecké práci atd. zůstávala stranou. Přelom po této stránce znamenalo teprve o pět let později vystoupení mladého tehdy Pražského lingvistického kroužku, shrnuté do sborníku Spisovná čeština a jazyková kultura,[11] které zdůraznilo speciální úkoly a funkční rozvrstvení spisovného jazyka a ukázalo, že je nemožné a nesprávné povyšovat kteroukoli funkční jazykovou (stylovou) vrstvu za kritérion vrstev ostatních, neboť každá z nich má i své vlastní jazykové prostředky a způsoby jejich využití, rozlišilo též vlastní normu a její kodifikaci aj. (B. Havránek). Dále se ve sborníku vyzvedá potřeba stability ve spisovném jazyce, avšak stability pružné, která umožňuje rozvoj jazyka podle měnících se potřeb (V. Mathesius), sžíravé kritice se podrobuje současné české brusičství, jak se po Ertlově smrti znovu jevilo v jazykově kritické praxi Naší řeči (R. Jakobson), odhalují se specifičnosti básnického jazyka v poměru k vlastnímu jazyku spisovnému (J. Mukařovský) a zdůrazňuje se také potřeba zvukové kultury jazyka (M. Weingart). V závěrečných Obecných zásadách pro kulturu jazyka (s. 245n.) se stanoví, že základem odborné péče o spisovný jazyk musí být všestranné poznání normy současné spisovné češtiny, kodifikační zásahy teoretiků pak mají podporovat stabilizaci spisovného jazyka. Jejich cílem ovšem není archaizovat jazyk a uměle [263]zadržovat jeho vývoj, také nemají tyto zásahy násilně prohlubovat rozdíly v gramatické stavbě mezi jazykem hovorovým a jazykem knižním. Snaha po stabilizaci rovněž nesmí vést k nivelizaci spisovného jazyka, tj. k potlačování nutného funkčního a stylistického rozrůznění.

Vystoupení Pražského lingvistického kroužku vyvolalo širokou diskusi, v které se za proklamované zásady postavili i jiní významní jazykovědci (zejména F. Trávníček) a které se — s nestejnými stanovisky — zúčastnili též čelní spisovatelé (S. K. Neumann, I. Olbracht) aj. Závažnost a progresívnost nové teorie jazykové kultury v zásadě uznala i redakce Naší řeči;[12] ze spisovatelů pak Ivan Olbracht, který v celém svém díle věnoval velkou péči jeho jazykové stránce, o několik let později ocenil osvobozující důsledky této teorie takto: „jak mohl český spisovatel (a právě spisovatel vědomý si své odpovědnosti) … psáti dobře, vězel-li až po krk ve filologických pověrách předminulé a minulé generace, viděl-li při každé větě, jíž chtěl zformulovat svou myšlenku, výhružně vztyčený prst filologův: ‚Nesmíš! Germanismus! Kazimluv! Podezřelé! Vulgárnost! Nářečí!‘, chápal-li se úzkostlivě každého nového Brusu, kdejakého zatuchlého, ale důrazně doporučovaného archaismu, nesmyslného jazykového vynálezu, toporné náhražky za obrat domněle nesprávný, musil-li se stále vyhýbat, obcházet, vymítat, a zbyl-li mu nakonec slovníček jistojistě správných výrazů a rčení, který tak stačil na napsání dobré kvartánské ‚lícně‘? S tímto doktorováním na živoucím, krásném a zdravém stvoření, jímž jest jazyk, jest bohudíky skoncováno… A že jest naše řeč živá, zdravá, vždy nového vývoje schopná, to jsme snad vždy tušili, ale věděti nás to naučila … teprve nejnovější filologie. … Teprve tehdy, když si český spisovatel uvědomil tyto skutečnosti, mohl nabrati do plic svěžího vzduchu a ulehčeně třepnouti rukou, dosud svázanou tolikerými houžvemi; ulehčené sice, ale přec jen zlostně, že tak dlouho věřil bludům, nebo byl aspoň pokoušen, aby jim věřil. A mohl psáti lépe…“[13] Podobná situace samozřejmě byla i v jiných stylových vrstvách jazyka.

Třicátá léta našeho století znamenají vůbec ve vývoji spisovné češtiny značné vymanění z její skleníkové výlučnosti, která se táhne od obrození navázáním na přerušenou literární tradici z doby předbělo[264]horské a v dobách Rakousko-Uherska byla udržována i nadvládou němčiny, později pak přetrvávajícím strachem z germanismů, kromě toho též umělou archaizací, jež brzdila přirozený vývoj. V třicátých letech dochází také k jistému uklidnění a jakési konsolidaci po předcházejícím rychlém uzpůsobení češtiny k novým úkolům v samostatném státě. Spisovná čeština je v této době už vyspělý jazyk vzdělaného moderního národa, relativně ustálený a stylově bohatě diferencovaný, schopný plnit všechny své funkce v rozvinuté kulturní společnosti. Jako dědictví z minulých dob však stále ještě zůstává problémem převažující užívání spisovné češtiny toliko v projevech psaných a v oficiálních promluvách, kdežto do běžného denního hovoru proniká spisovný jazyk jen ztěžka. Je to ostatně problém, který v podstatě trvá podnes. Velkou pomocí pro široké potřeby jazykové praxe bylo v údobí před druhou světovou válkou vydání Slovníku jazyka českého od Pavla Váši a F. Trávníčka, který v letech 1934—37 nejprve vycházel v sešitech; v roce 1935 začal vycházet také velký vědecky zpracovaný Příruční slovník jazyka českého, opírající se o rozsáhlou excerpci, zvlášť z krásné literatury. (Jako autoritativní mluvnická kodifikace sloužilo v době mezi oběma válkami jednak Trávníčkovo přepracování předválečné Gebauerovy Příruční mluvnice jazyka českého pro učitele a studium soukromé z roku 1925 a 1930, jednak Ertlovo nové zpracování Gebauerovy dvojdílné Mluvnice české pro školy střední a ústavy učitelské z roku 1926.)

Na sklonku třicátých let došlo ovšem k přechodnému rozbití republiky, které pro český národ a jazyk přinášelo smrtelné nebezpečí. Nacističtí okupanti, plánující pozdější úplnou likvidaci českého národa, násilím zatlačovali češtinu zpět do pozic, v kterých byla na počátku obrození: zakazovali ji ve vnitřním úřadování, zavřením vysokých škol ji vypuzovali z oborů vědeckých a zákazem a neschvalováním školních učebnic i na nižších školách ztěžovali její zvládnutí celé dorůstající generaci. Mocenským uplatňováním zásady nepřeložitelnosti různých německých názvů politickoadministrativních a zeměpisných jmen nutili pak v českém tisku a ve školách vytvářet jakousi česko-německou smíšeninu, která měla češtinu snížit na úroveň jazyka nevyspělého a nedokonalého a oslabit tak i odolnost národa. Nepřihlížíme-li však k nečetným výrazům z němčiny a podle němčiny (označujícím jevy nacistické skutečnosti), které vesměs s hanlivým zabarvením nově pronikly do hovorové vrstvy jazyka, jako např. glajchšaltovat, nasadit do práce aj., lze celkově říci, že spisovná češ[265]tina, po předcházejícím vývoji už pevně zakotvená v rozsáhlé a všestranné literatuře i v povědomí národa, prošla šestiletým údobím národního útisku beze škod. S osvobozením republiky Rudou armádou a zřízením lidově demokratického a socialistického státu se ihned vrátila do všech svých dřívějších pozic a ve svém novém rozvoji od roku 1945 organicky navazuje na vývoj předválečný.

Reorganizace a od Února 1948 revoluční přestavba společnosti, nové uspořádání průmyslu i změny ve způsobu práce, kolektivizace zemědělství atd., vedle toho ovšem též rozvoj techniky a vědy samozřejmě opět přinášejí nutnost ve zvýšené míře dotvářet výrazové prostředky pro vyjadřování nových skutečností a poznatků.[14] Ve srovnání s údobím po roce 1918 se však tyto úkoly, ve značném rozsahu zase za organizované spolupráce jazykovědných odborníků, celkově zvládají mnohem snáze, neboť větší vyspělost a stabilizovanost spisovné češtiny usnadňuje i její další rozvíjení.

Pro nové rozšiřování slovní zásoby je mimo jiné příznačné, že se s menšími rozpaky než dříve přejímají slova cizího původu, takže zvlášť v některých odvětvích technických, vědeckých aj. dochází k zvýšené internacionalizaci lexika. Není to v dnešní době jev typický jen pro češtinu; v češtině však je podporován i vlivem nové teorie jazykové kultury, probojované v třicátých letech, a hlavně také tím, že ve společnosti zmizel dřívější pocit stálé ohroženosti jazyka, který vyvolával vlny jazykového purismu, a že se společnost cítí dost silná, aby cizí prvky do svého jazyka mohla vstřebat. Je např. zajímavé, že se po první světové válce vytvořilo domácí slovo rozhlas, kdežto po druhé válce se celkem bez váhání přejalo slovo televize. Postoj k přejímání slov je dnes v češtině podobný jako v jazycích velkých národů, které nebyly nikdy životně ohroženy, a dnešní údobí ve vývoji češtiny se po této stránce blíží vrcholným údobím jejího vývoje v době předbělohorské.

Postupně se reviduje i postoj k některým produktivním modelům tvoření nových slov, které byly dříve prohlašovány za nečeské, např. k hybridním složeninám typu autodoprava, jež jsou sice zčásti ještě [266]hodnoceny jako slangové,[15] avšak ve značném počtu případů pronikají i do projevů čistě spisovných. Pevnou teoretickou bázi pro potřebné další tvoření nových slov chce mimo jiné poskytnout rozsáhlá monografie Tvoření slov v češtině, zpracovávaná skupinou pracovníků převážně z Ústavu pro jazyk český ČSAV[16] a opírající se o úplný materiál z devítisvazkového Příručního slovníku jazyka českého, který byl dokončen r. 1957. Nové zpracování slovní zásoby současné spisovné češtiny, i se slovy nově vzniklými v posledních letech, přináší citovaný už čtyřsvazkový Slovník spisovného jazyka českého, vyznačující se na rozdíl od Příručního slovníku výraznějším zřetelem k potřebám uživatelů a k jazykové praxi.[17]

Slova cizího původu po roce 1945 byla na rozdíl od předcházejícího údobí ve zvýšené míře přejímána z ruštiny a přes ruštinu; zdaleka tu ovšem nešlo o nějaké lavinovité pronikání jako u slov z němčiny v dobách českého úpadku, nýbrž povětšině o uvážlivou adaptaci pojmenování pro nové pojmy, které vznikaly v souvislosti s budováním nového společenského řádu. Při značné blízkosti obou jazyků mají slova z ruštiny často tu výhodu, že stačí jen drobná obměna hlásková nebo tvarová a slovo se hned pociťuje jako staré domácí a každému je srozumitelné (srov. např. čes. pětiletka, úderník z rus. pjatiletka, udarnik). Na druhé straně přináší ovšem blízkost češtiny a ruštiny při přejímání slov někdy těžkosti, neboť některé typy složenin, které v ruštině jsou běžné, při adaptaci do češtiny působí rušivě a nelze je namnoze ani ponechat v ruském znění, poněvadž jejich motivovanost je i v ruské podobě pro Čecha zřetelná a často dokonce významově zavádějící (srov. např. rus. čelovekočas, trudodeň); po nedlouhém přechodném údobí, kdy se taková slova přejímala nebo překládala mechanicky (člověkohodina, práceden…), hledá se dnes zpravidla vyjádření příslušných pojmů jiným způsobem (hodina pracovníka, pracovní jednotka apod.). Brzy se upustilo také od ojedinělých pokusů z první poloviny padesátých let násilně zavádět z ruštiny ze[267]jména některá vojenská označení, která se pro svůj německý původ pociťovala v češtině vlivem předcházejícího vývoje jako nekultivovaná, resp. vulgární, zvlášť když už dříve existovalo vhodné pojmenování domácí (např. ve vojenském letectví šturman m. letovod).

Výrazněji než v letech po první světové válce probíhá od osvobození proces zživotňování mluvnické podoby spisovné češtiny. Je to rovněž usnadněno novou teorií jazykové kultury, která nebrzdí přirozený vývoj, zejména nebrání zániku funkčně neopodstatněných rozdílů mezi jazykem knižním a hovorovým, především však je to dáno tím, že se spisovná čeština ve svém vývoji od obrození už do té míry zkonsolidovala a široce pronikla do celého života společnosti, že živé jazykové povědomí nabývá převahy nad předpisovanou archaizující normou a vynucuje si i změny kodifikace. Např. od roku 1945 téměř ustoupily ze spisovného úzu infinitivy na -ti, které byly dřívější kodifikací dlouho podporovány, u sloves typu umřít zcela už převažují podoby 1. os. jedn. a 3. os. množ. č. umřu, umřou nad archaickými formami umru, umrou, u sloves typu péci vítězí podoby peču, pečou, rozk. zp. peč proti donedávna důsledně vyžadovanému peku, pekou, pec; častěji než v předválečných letech se v dnešní spisovné češtině nahrazují slovesné vazby s předmětovým genitivem vazbami akuzativními, např. nedat někomu pokoj, potřebovat pomoc, užívat důchod apod., přechodníkové vazby téměř vymírají aj. Celý tento proces bývá někdy nazýván procesem demokratizace spisovného jazyka a zajisté souvisí i s přestavbou společnosti, při níž aktivní užívání spisovné češtiny dále proniká do nejširších vrstev.[18]

Zároveň s jistým „zhovorovováním“ vlastního (knižního) spisovného jazyka se vykrystalizovává hovorová vrstva spisovné češtiny. Tato vrstva je ovšem vlivem předcházejícího vývoje dosud poměrně slabá a v běžné denní mluvě vzdělaných vrstev, popř. i ve veřejných promluvách polooficiálního charakteru, ji zvlášť v oblasti českých nářečí v užším smyslu často víceméně zastupuje nadnářeční obecná čeština, v moravskoslezské oblasti pak někdy též regionální interdialekty.[19] [268]Nové kodifikace mluvnické normy, zejména velká dvojdílná Mluvnice spisovné češtiny Františka Trávníčka[20] a modernější Česká mluvnice Bohuslava Havránka a Aloise Jedličky,[21] k vývojovému pohybu v dnešní spisovné češtině přihlížejí a podporují jej.

Pokud jde o stylovou diferenciaci vlastního spisovného jazyka, vyznačuje se údobí po druhé světové válce především rozvojem stylu publicistického a odborného.[22] S potřebou pregnantního a výrazově kondenzovaného vyjadřování myšlenek se ovšem v těchto stylových vrstvách šíří i různé prvky nehovorové, jako např. tzv. nepravé předložky typu následkem, zásluhou, na základě, v případě, v zájmu, za účelem aj., které dříve bývaly bez zřetele k jejich funkčnímu využití často zamítány, s intelektualizací výrazu sílí sklon k nominálním vazbám na úkor vazeb slovesných, zčásti přibývá složitých konstrukcí větných, zejména hodně rozvité hypotaxe apod. I toto rozvíjení spisovného jazyka v jeho čistě sdělovacích funkcích znamená vzestup češtiny a není dnes brzděno omezujícími teoriemi jazykové kultury, které hledaly kritéria správnosti dnešního spisovného jazyka v jazyce minulých dob nebo jen v jazyce krásné literatury.

Strohé zaměření veškeré publicistiky toliko na uniformující propagaci budování socialismu a jeho upevnění mělo ovšem zvlášť v padesátých letech nepříznivé následky, že byly v denním tisku i jinde silně omezeny útvary publicistickoumělecké, jako fejetony, sloupky apod., čímž se slohotvorné prostředky publicistického stylu silně ochuzovaly a noviny ztrácely svou přitažlivost i pestrost a dostávaly charakter suchopárného propagandistického věstníku. Vlivem zploštělého chápání funkce a podstaty literárního díla došlo přechodně k jistému stylovému ochuzení též v jazyce krásné literatury. Již několik let před rozhodujícím vítězstvím progresívních politických sil v komunistické straně a ve státě v lednu 1968, otevírajících nové perspektivy skutečné socialistické demokracie a odmítajících byrokratické praktiky v řízení společnosti, které spoutávaly veškerý život společenský, hospodářský i kulturní, probojovávaly se však v publicistice i v krásné literatuře obrodné tendence, přinášející nové možnosti a obohacení také po stránce jazykově stylistické. Přes všechna úskalí a složitost současné si[269]tuace lze mít naději, že s nástupem do vyšší etapy rozvoje socialismu, zbaveného deformací, jsme i na počátku dalšího rozkvětu spisovné češtiny a rozvíjení jejích stylů.

Hodnotíme-li celkově vývoj spisovné češtiny za padesát let trvání samostatného československého státu, nemůžeme nevidět její velký a neustálý vzestup a rozvoj, který v těsném spojení s vzestupem a rozvojem národního společenství měl sílu vítězně překonávat omezující a brzdící působení pochybených teorií i různé výkyvy a úskalí, jež se vyskytly na cestě vývoje společenského, a hladce překlenout také násilnou přervu z doby okupační, která celé toto údobí ve vývoji naší společnosti i jazyka rozděluje na dvě etapy. Dnešní úroveň spisovné češtiny, o jaké se před půldruhým stoletím pracovníkům v době obrozenské ani nesnilo, je ve výrazné míře právě též plodem naší padesátileté státní samostatnosti. Při jubilejním hodnocení výsledků půlstoletého trvání republiky si s vděčností musíme uvědomovat i tuto skutečnost, která nás naplňuje pevnou důvěrou do budoucna.

---

[1] O vývoji spisovné češtiny a o názorech na její kulturu viz podrobně v díle B. Havránka Vývoj spisovného jazyka českého, Čs. vlastivěda, sv. Jazyk, řada II, 1936, s. 79n.

[2] Viz programový redakční článek Co chceme, NŘ 1, 1917, s. 1n.

[3] Z doby na počátku nového života v samostatném státě viz např. instalační rektorskou přednášku Jos. Zubatého z r. 1919 O úpadku našeho knižního jazyka, NŘ 4, 1920, s. 1n.

[4] Zvlášť velký byl podíl E. Smetánky na vypracování vojenského názvosloví.

O jeho účasti v příslušné komisi viz vzpomínkový článek J. V. Sedláka Prof. E. Smetánka v národní obraně, NŘ 19, 1935, s. 294n.; o publikaci České názvosloví vojenské (1918), která byla prvním výsledkem práce komise, viz referát F. Oberpfalcra (Jílka) v NŘ 3, 1919, s. 179n.; o podmínkách, za kterých se tvořilo vojenské názvosloví, a o zásadách, jimiž se komise řídila, viz ve studii Vl. Šmilauera Vojenské názvosloví ručních střelných zbraní a kulometů, NŘ 20, 1936, s. 25n., 77n.

[5] Viz např. už v článku B. Havránka O lékařském slovníku, NŘ 3, 1919, s. 79n.; z pozdějších let viz Havránkovu stať Elektrotechnický slovník v čas. Elektrotechnický obzor 1933, s. 52n., a heslo Terminologie v OSNND, sv. 6/2, Praha 1943, s. 1074n.

[6] O kultivaci úřední češtiny v době po první světové válce se zasloužil časopis Naše úřední čeština, který vycházel v letech 1921—1933, třebaže snad většina jazykových příkazů a zákazů, které přinášel, byla přehnaně puristická a opírala se o nevyhovující starší „brusy“.

[7] Srov. Jiří Haller, Spisovný jazyk český, sb. Slovanské spisovné jazyky v době přítomné, Praha 1937, s. 51.

[8] V. Ertl, Časové úvahy o naší mateřštině, Praha 1929, s. 49n.

[9] Tamtéž, s. 52.

[10] Tamtéž, s. 57.

[11] Uspořádali B. Havránek a M. Weingart, Praha 1932.

[12] Viz J. Haller, Spisovná čeština a jazyková kultura, NŘ 17, 1933, s. 11.

[13] Z úvodu ke knize O zlých samotářích, 1939; viz též Ivan Olbracht, O jazyce a literatuře, Praha 1953, s. 30n.

[14] Viz např. J. Bělič, Nové údobí ve vývoji českého jazyka, NŘ 38, 1955, zvl. s. 137n.; M. Jelínek, Spisovná čeština po roce 1945, sb. Vám poděkování a lásku vám, Brno 1960, zvl. s. 156n.; Fr. Daneš, Vývoj češtiny v období socialismu, sb. Problémy marxistické jazykovědy, Praha 1962, zvl. s. 321n.; Al. Jedlička, K charakteristice slovní zásoby současné spisovné češtiny, Slavica Pragensia VII, 1965, s. 13n.

[15] Viz Slovník spis. jazyka čes. I, Praha 1960, s. 61. O nevyrovnanosti v hodnocení těchto složenin viz v citované stati Danešově (pozn. č. 13); jejich podrobné utřídění viz v čl. Vl. Mejstříka Tzv. hybridní složeniny a jejich stylová platnost, NŘ 48, 1965, s. 1n.

[16] Dosud vyšel 1. díl, obsahující práci Miloše Dokulila Teorie odvozování slov (Praha 1962, 263 s.), a kolektivně vypracovaný 2. díl, Odvozování podstatných jmen (Praha 1967, 779 s.).

[17] Dosud vyšly tři díly, I. 1960 (A—M), II. 1964 (N—Q), III. 1966 (R—U), IV. svazek vychází v sešitech.

[18] Viz B. Havránek, Demokratizace spisovného jazyka, sb. Čeština v životě a ve škole, Praha 1947, s. 16n; nově v knize Studie o spisovném jazyce, Praha 1963, s. 145n.

[19] Viz J. Bělič, Vznik hovorové češtiny a její poměr k češtině spisovné, Čs. přednášky pro IV. mezinárodní sjezd slavistů v Moskvě, Praha 1958, s. 59n.; týž, Bojujme za upevňování a šíření hovorové češtiny, Český jazyk a literatura 9, 1959, s. 433n.

[20] 1. vyd. I. dílu Praha 1948, II. dílu 1949.

[21] 1. vyd. r. 1951, poslední, upravené a rozšířené, Praha 1963.

[22] Viz Al. Jedlička, K stylovému rozvrstvení dnešní spisovné češtiny, Jazykovedné štúdie 7, 1963, s. 133n.

Naše řeč, ročník 51 (1968), číslo 5, s. 257-269

Předchozí MK, MS: Radíme a kritizujeme

Následující František Daneš: Dostal jsem přidáno a podobné pasívní konstrukce (Studie syntakticko-sémantická)