Časopis Naše řeč
en cz

Tzv. hybridní složeniny a jejich stylová platnost

Vladimír Mejstřík

[Články]

(pdf)

-

Třebaže tzv. hybridní složeniny nejsou v češtině jevem zcela novým, přece za posledních 15—20 let jich přibylo tou měrou, že je zapotřebí podrobit je rozboru a zhodnocení.[1] Náš článek se pokouší zachytit především frekvenci a produktivitu hybridních složenin v úzu a stanovit jejich stylovou platnost; zčásti si všímá i jejich vzniku. K jejich charakteristice přispívá i klasifikace podle slovotvorných typů, kterou podáváme v druhé části článku.

Tzv. hybridní složeniny se vyčleňují z ostatní slovní zásoby svou typickou vlastností, hybridností. Hybridním tvořením se rozumí spojování dvou nebo více slovotvorných prvků (základů, předpon a přípon) rozdílných co do původu, tj. domácích a přejatých, v jednom slově.[2] Jsou tak tři typy hybridních slov:

1. spojení předpony cizího původu s domácím základem (např. subdodávka), 2. spojení domácího základu s příponou cizího původu (např. houslista, vědátor, úsekizace atp.), 3. složení cizího a domácího základu v jednom slově (bromovodík, autodoprava) nebo naopak (čechofil, vzduchotechnik). V článku si budeme všímat pouze hybridních složenin, tj. třetího typu hybridních slov.

[2]Úvodem několik poznámek k pojetí tzv. hybridnosti. Domníváme se, že dosavadní pojetí hybridnosti složenin je příliš široké, a to z několika důvodů: a) Nevystihuje specifičnost hybridnosti v poměru k slovotvorným vlastnostem domácích složenin. Přitom však nelze popřít rozdíl ve slovotvorné struktuře slov jako sklolaminát, pěnobeton, v nichž se spojují dva základy objevující se i jako samostatná podstatná jména, a slov jako hydrosměs, feroslitina, která za spojení dvou původně samostatných slov považovat nemůžeme, neboť první základ jako samostatné slovo v češtině neexistuje. b) Hlavní kritérium hybridnosti se dosud hledá v rozlišení, co je domácí a co cizí (přejatý) slovní základ. Problém je v tom, že existuje různý stupeň zdomácnění cizích slov, celá „stupnice“ od tzv. slov citátových po slova zcela zdomácnělá, u nichž se vědomí cizího původu ztrácí nebo už docela ztratilo (srov. slova škola, olej, pošta, papír, lampa apod.). Existují i některá mezinárodní slova (a slovní základy), která patří k základnímu slovnímu fondu každého vyspělého kulturního jazyka; k nim náleží i většina slovních základů, které jsou součástí tzv. hybridních složenin v češtině. Za tato slova většinou není domácí náhrada, resp. české synonymní výrazy za ně mají specifický stylový nebo jiný příznak.[3]

Takto pojatá hybridnost není ani kritériem ústrojnosti (a s ní spojené „spisovnosti“) hybridních složenin. Proti slovům elektroměr, bromovodík nebylo v podstatě nikdy námitek, zatímco výrazy elektroprodejna, fotopřístroj, gramodeska jsou často odsuzovány dodnes.

Lze tedy vůbec mluvit o hybridnosti jednotně jako o jednom typu? Osvětlíme nejprve podstatu tzv. hybridního tvoření a potom se pokusíme na tuto otázku odpovědět.

Jeden ze způsobů tvoření tzv. hybridních složenin, který objasňuje jejich vznik v minulosti a naznačuje způsob, jak se mohly objevit v současné slovní zásobě, nazýváme polokalkováním.[4] Záleží v přejímání cizí složeniny tak, že se její jedna část (jeden slovní základ) nahradí ekvivalentem českým (nejčastěji tak, že se přeloží), druhá cizí část zůstane beze změny (anebo naopak).[5] Tzv. polokalkováním mohly vzniknout některé dnešní výrazy (jako např. fotopřístroj za starší fotoaparát, autoprovoz z něm. Autobetrieb, auto[3]dráha z něm. Autobahn). Sama existence polokalkování neznamená ještě „otrocké“ přejímání z cizího jazyka (v našem případě z němčiny). Spíše můžeme předpokládat, že existují pojmenovávací potřeby společné pro náš i pro cizí jazyk (např. pro němčinu). Ty se v obou — ovšem v souladu se slovotvornými možnostmi daného typu každého jazyka — realizují v tomto případě stejným slovotvorným postupem, totiž hybridním tvořením. Je nyní nutno osvětlit dvě otázky: O které pojmenovávací potřeby jde a pro které stylové oblasti jsou v češtině charakteristické? Jak se tyto pojmenovávací potřeby v určité stylové oblasti danými slovotvornými možnostmi (vyplývajícími ze slovotvorné struktury jazyka) hybridním tvořením realizují?

Hybridní složeniny vznikají především v profesionální mluvě (v tzv. pracovním jazyce odborném). Spisovný odborný jazyk dává sice při tvoření nových odborných názvů přednost víceslovným, sdruženým pojmenováním, která lépe odpovídají pojmové struktuře pojmenovávaných jevů a vyhovují i normalizačním zvyklostem platným pro sestavování terminologie určitého oboru, avšak zejména v tzv. pracovním jazyce takové pojmenovávací jednotky nevyhovují. Víceslovné pojmenování sice s relativní přesností vystihuje pojem v jeho základních zařazujících a diferencujících znacích, ale při zapojení do kontextu je méně operativní (stává se nesnadno východiskem odvozování) a méně ekonomické (snižuje se stručnost, přehlednost, a tím i snadnější vnímatelnost daného kontextu). To platí sice i pro spisovný jazyk odborný, ale zvlášť podporuje vytváření jednoslovných pojmenování v běžném styku (jako projevy tzv. univerbizační tendence).[6] Jedním z jejích typů je i tvoření slov skládáním a v tom i tzv. hybridní tvoření.

Jiným rysem typickým dnes pro odborné vyjadřování psané i mluvené (a tedy i pro pracovní jazyk) je internacionalizace, vyplývající ze spolupráce světové vědy a techniky. Internacionalizace v odborné slovní zásobě se projevuje jednak působením přímým, tj. přejímáním hotových cizích odborných názvů, jednak působením nepřímým v tom, že určitý cizí, zpravidla mezinárodní slovotvorný typ (nebo typy), vhodný pro odborné vyjadřování, působí jako model při adaptaci a vy[4]užití dosavadních typů domácích, popř. rozhojňuje domácí typy tvoření slov o typ nebo typy další.

Který cizí, lépe řečeno mezinárodní slovotvorný typ působí na české tvoření slov a je modelem i pro tzv. hybridní tvoření? Vyjděme z mezinárodních slov jako biochemie, elektrokardiograf, servomechanismus, autoklub atd. a všimněme si jejich slovotvorné struktury. Podstata mezinárodního slovotvorného modelu, zčásti ilustrovaného předchozími příklady, záleží ve spojování dvou nebo více slovních základů, mezi nimiž je široce určovací významový vztah. Většina těchto složenin má za základy slova řeckého a latinského původu a převzala i způsob skládání slovních základů, který se z podnětů především řeckého jazyka vyvinul v mezinárodním odborném, zejména vědeckém názvosloví (srov. např. lékařství, chemii, biologii). Cizí model působí pak na využití domácího typu, donedávna téměř neproduktivního. Máme na mysli typ vzducholoď, tj. spojení dvou základů podstatných jmen ve významovém vztahu určovacím. Tento typ se dosud ve spisovné (i odborné) češtině vyskytoval celkem ojediněle a býval častěji jako „neústrojný“ předmětem jazykové kritiky.[7]

Platí však ony výtky v plné míře i dnes? Z toho, co už bylo řečeno, vyplývá, že hybridní složeniny jsou projevem dvou procesů v odborném vyjadřování, univerbizace a internacionalizace. A dále, žádný jazyk není jazykovým typem „čistým“, tzn. že i čeština je jazykem flektivním jen proto, že má převažující rysy typické pro flexi, ale nikoli jen tyto rysy.[8]

Naším cílem však není obhajovat oprávněnost užívání typu vzducholoď ve spisovné češtině. Srovnáme-li slovotvornou strukturu výrazů vzducholoď, kamenodol, státodol atd. s hybridními složeninami elektroprodejna, gramodeska, hydrosměs, feroslitina, je patrná jejich rozdílnost. Slovo vzducholoď je složeno ze substantivních základů, z nichž první je k druhému ve vztahu určovacím (v platnosti přívlastku). Složeniny typu hydrosměs, feroslitina, které nelze [5]rozložit na víceslovné spojení, zachovávají povahu přívlastkové složeniny, blíží se však spíše takovým českým výrazům, v nichž je prvním základem přídavné jméno. Neshodují se ovšem s nimi úplně, neboť ve spisovné češtině mívá tento základ obvykle obecně hodnotící význam (např. maloměsto, starověk, veselohra), kdežto v oněch hybridních složeninách má věcný význam konkrétní. Ukazuje se, že složeniny jako hydrosměs, feroslitina lze chápat buď jako slovotvorný mezityp mezi typy vzducholoď a maloměsto (z hlediska dosavadních známých typů českého skládání), nebo jako nový, samostatný typ, který byl do českého tvoření slov přenesen z odborného vyjadřování mezinárodního.

V tzv. pracovní mluvě odborné se vytvářejí rozsáhlé skupiny s mezinárodními slovními základy auto-, elektro-, energo-, foto-, gramo-, hydro-, kino-, mikro-, moto-, radio-, servo-, stereo-, a to často napodobením hotového „vzoru“. Jen jednotlivě se vyskytují složeniny se základy steno-, termo-, trafo-, taxi-, tele-, turbo-, velo- aj.[9]

Na základě excerpce[10] jsme zjistili, že v úzu se vyskytuje např. přes 100 složených slov se základem auto- (‚automobil‘) a potencionálně by jich bylo možno užít ještě víc; srov. např.:

autobenzín, -bruska, -brzda, -cesta, -cívka, -čalounění, -část, -číslo, -díl, -dílna, -doprava, -dozor, -dráha, -drtič, -duše, -hlava, -hledáček, -hlídka, -hodiny, -hřbitov, -hustilka, -chladič, -klempírna, -kolo, -kosmetika, -kování, -kufr, -kurs, -lak, -lano, -lékárnička, -ložisko, -lůžko, -mazání, -nabíječ, -náčiní, -nakládač, -nehoda, -neštěstí, -nosič, -obchod, -obor, -odborník, -olej, -oprava, -opravna, -osvětlení, -péro, -plašť, -podvozek, -polštářování, -pošta, -potřeby, -prodejna, -projížďka, -provoz, -průmysl, -přijímač, -příslušenství, -přístroj, -rota, -rýpadlo, -řidič, -sklápěčka, -sklení, -služba, -součástka, -správkárna, -stan, -stanice, -stěhování, -strojírna, -střecha, -svářeč, -světlo, -svíčka, -šampon, -škola, -těsnění, -topení, -učiliště, -umývárna, -úraz, -válec, -vjezd, -vlečňák, -vlek, -výlet, -výroba, -výstavka, -výzbroj, -základna, -zámečník, -zkouška, -značka, -zvedák, -žárovka.

Vedle výrazů typických pro oblast pracovního jazyka vyskýtají se hybridní složeniny i jako termíny v odborném vyjadřování spisov[6]ném. Setkáváme se s nimi hojněji např. v chemickém názvosloví a v terminologii oborů aplikované chemie, jako je zpracování surovin, výroba umělých látek atp. Srov. např. tvoření se základy amino- (např. aminocukry, aminokyselina, aminoskupina), azo- (azobarvivo, azosloučenina), fero- (feroslitina), keto- (ketokyselina, ketohroznový), kupro- (kuprovlákno) a nitro- (nitrolak, nitrosloučenina, nitrotmel).[11]

Další stylovou oblastí, v níž nacházejí hybridní složeniny uplatnění, je oblast publicistického stylu. Do novin, časopisů, ale i do publicistiky rozhlasové a televizní pronikají výrazy z pracovní mluvy i z odborného jazyka vůbec. Část těchto složenin nabývá přenesením z jedné stylové vrstvy (ne zcela spisovné) do jiné (spisovné) expresívního zabarvení, jež zejména u slov objevujících se v publicistice poprvé je spojeno se silnější expresívní aktualizací. Častějším užíváním však může dojít k neutralizaci výrazu. Např. slova autoškola, autodoprava, autodílna, elektrospotřebič, fotopřístroj, radiopřijímač už dnes ani v novinách a časopisech, ani v nápisech na obchodech, opravnách apod. nepůsobí neobvykle, nýbrž pociťujeme je jako součást běžné, neutrální slovní zásoby.

Publicistika si sama podle profesionálních výrazů vytváří vlastní hybridní složeniny, jako jsou např. výrazy mikropovídka, mikrorozhovor, fotozáhada, fotofanoušek, autoprojíždka, autovýlet atp. Srovnáme-li tato slova s výrazy z pracovní mluvy a s termíny, dojdeme k závěru, že takovéto publicistické výrazy nevznikají jen z přímé pojmenovávací potřeby, nýbrž také ze snahy aktualizovat jistý kontext. Tyto výrazy si proto uchovávají povahu nespisovných prostředků slangových; mnohdy jde o prostředky dobové a někdy jen módní.

*

Pokusme se nyní klasifikovat hybridní složeniny. Hlavním kritériem této klasifikace je formální utvářenost složeniny a jejích komponentů a způsob spojení určujícího základu se základem určovaným.

[7]A. Části složeniny jsou takové slovní základy, které existují i v samostatných nesložených slovech (např. iontoměnič < iont, měnič; fluorovodík < fluor, vodík). Podle toho, zda se spojení obou částí uskutečňuje spojovací samohláskou -o-, nebo bez ní, jde:

a) o vlastní skládání (např. bromovodík, iontoměnič, plynosilikát, zvukotechnik). V podstatě sem patří všechny složeniny s určujícím (prvním) základem domácího původu, které mají nejblíž k typu vzducholoď; z ostatních např. slučovací složená slova z názvosloví chemického, jako bromovodík, jodoškrob;

b) o spřahování vznikající spojením slovních základů bez spojovací samohlásky ve významu určovacím (metylčerveň, hydrátbuničina). Zvláštní skupinu tvoří názvy fyzikálních a technických jednotek (např. kilowatthodina, lumenhodina, ampérvteřina, ampérvodič, ampérzávit).[12]

Složeniny, které se vytvořily spojením slovních základů existujících i jako samostatná slova, nazýváme hybridně složenými slovy v širším slova smyslu.

B. Jednou z částí hybridní složeniny je cizí (mezinárodní) slovní základ, který je složkou cizího složeného slova (např. gramo- z gramofon). Tento cizí základ vznikl „zkrácením“ cizího složeného slova a v hybridní složenině významově zastupuje celé toto složené slovo.[13]

Spojování „zkrácených“ výrazů s domácími základy v složenině tvoří hlavní oblast tzv. hybridního tvoření v užším slova smyslu. Samy „zkrácené“ výrazy se však v češtině chovají rozdílně:

a) Některé z nich, např. auto, rádio, kilo, existují i jako samostatná slova (ovšem pouze hovorová) a jsou synonymní s výchozí cizí složeninou [8](auto = automobil). Zařazují se do tvaroslovné soustavy češtiny (např. slova auto, kilo se skloňují podle vzoru město). Na jejich původ však stále upozorňuje to, že se ve spisovné češtině odvozená přídavná jména většinou netvoří od nich, nýbrž od výchozích slov složených, srov. automobilová (opravna), nikoli autová, kinematografický (přístroj) aj.; výjimku tvoří slovo rádio (rádiový) a kilo (hovorově kilový). U ostatních výrazů se derivací vytvářejí odvozeniny slangové (např. auťák, foťák, fotit atp.).[14]

b) Jiné ze „zkrácených“ výrazů (např. elektro, gramo, moto, velo, stereo apod.) jsou ekvivalentní s výchozí cizí složeninou jen v některých svých rysech. Tyto výrazy jeví pouze tendenci stát se samostatnými slovy, jinak mají povahu kořenných morfémů (srov. např. užívání výrazů gramo, moto, velo v reklamních prospektech: Kupte moto Pionýr!, prodejna foto - elektro atp.). Jsou nesklonné, ačkoli by se podle povahy svého zakončení skloňovat mohly. Netvoří se od nich ve spisovné češtině odvozená slova. (Toto omezení se ovšem netýká slangu, srov. gramec apod.).

O tom, že výrazy moto, foto atp. jsou v podstatě kořennými morfémy, svědčí jejich široký, neurčitý lexikální význam, který se ozřejmuje a zpřesňuje teprve tehdy, vstoupí-li výrazy jako komponenty do složeniny. K odstranění neurčitosti jejich významu přispívá samozřejmě i větný kontext.

Uveďme některé příklady: …Např. ve složenině motosoučást by mohl být základ moto- vykládán trojím způsobem, a to buď jako ‚motocykl‘ (motosoučást = součást motocyklu, motocyklová součást), nebo jako ‚motor‘ (= součást motoru, motorová), anebo jako ‚motoristika‘ (= motoristická součást, součást motoristiky). — Základ foto- znamená 1. ‚fotografii, fotografie‘, 2. ‚fotoaparát‘ (v slangovém vyjádření častěji foťák), 3. ‚fotoateliér‘ (např. v označení bývalé firmy Foto Langhans, Praha), 4. ‚potřeby pro fotografování, fotomateriál‘ (např. v obchodních nápisech a reklamách prodejna foto - kino), 5. ‚fotografoval, fotografie od…‘ (nápis pod novinovou fotografií foto V. Tereba). — Věcná interpretace složenin fotočlánek a termočlánek není ze složení slova zřejmá. Fotočlánek souvisí s fyzikálním fotoelektrickým jevem, jde o ‚fotoelektrický článek‘ (významový vztah ke skupině složenin s významem ‚fotografie, foto[9]aparát‘ je až druhotný). Podobně i termočlánek znamená ‚termoelektrický‘, nikoli pouze ‚termický‘, tj. ‚tepelný‘ článek.

Od těchto případů je třeba odlišit homonymní základy. Významový rozdíl mezi výrazy parajednotka, paraseskok a paraořechy vysvitne až při podrobnějším rozboru významů základů. Jde zde o homonymní slovní základy: parajednotka znamená ‚parašutistická jednotka‘ (para- je slovotvorným morfémem), kdežto paraořechy jsou ‚ořechy (rostliny) para‘, tj. semena jihoamerické rostliny juvie ztepilé, z nichž se získává olej. — Za homonymní můžeme považovat i slovní základy u výrazů autoškola, autodoprava — autogen, automat, autonomie, autobiografie. V prvním případě jde o složeniny se základem auto- ve významu ‚automobil‘, ve druhém se základem řeckého slova autos (‚sám‘). Čeština dává v slovech s českými základy v druhém případě přednost základu samo- (např. samoobsluha, samopal), a tím se zde vyhne významové dvojznačnosti.

Druhé základní kritérium klasifikace hybridních složenin vychází z charakteru sémantickosyntaktického vztahu mezi slovními základy vstupujícími v složeninu; jde o poměr mezi určujícím a určovaným členem složeniny ve vztahu k víceslovnému pojmenování, jež hybridní složenina nahrazuje (zastupuje). Na základě tohoto kritéria uplatňovaného spolu s kritériem slovnědruhovým (tj. zda jsou slovními základy hybridně složeného slova podstatná nebo přídavná jména anebo jejich kořenné morfémy, a dále číslovky, slovesa, resp. slovesné kmeny) dělí se hybridní složeniny na několik typů:

Dominantní je typ určovací (determinační); mezi slovními základy je vztah podřadnosti a významově jeden základ blíže určuje druhý. U hybridních složenin v užším slova smyslu je určovaným základem vždy výraz na druhém (posledním) místě složeniny. Podle sémantickosyntaktického vztahu slovních základů se složeniny určovací dále dělí na dvě skupiny:

I. Složeniny určovací v užším slova smyslu (typ přívlastkový): První základ v nich jako přívlastek blíže určuje základ druhý vytčením jeho vlastností (vlastnosti) odlišujících ho od třídy jevů podobných. Podle slovnědruhového kritéria se tyto určovací složeniny člení:

I.a) Na složeniny ze základů podstatných jmen. K nim patří především složeniny se základem auto-; složeniny s ním tvořené pojmenovávají jednak součásti, vybavení automobilu (např. autosoučástka, auto[10]brzda, autochladič, autoplášť, autosvětlo, autoválec; výrazy autočalounění, autokování, autotěsnění mohou mít vedle tohoto konkrétního významu i význam dějový), jednak zařízení umístěná na automobilovém podvozku (např. autojeřáb, autodrtič, autorýpadlo).

Složeniny se základem radio- označují 1. druh předmětu, přístroje apod., např. radiopřijímač (vedle častého rádiový, rozhlasový přijímač), radiopřístroj, radiostanice, radiovysílač, 2. skupinu osob jako organizační jednotku vybavenou rádiem (tj. zařízením pro přijímání a vysílání rádiových vln); radiočeta, radiodružstvo, 3. součásti rádia, rozhlasového přijímače: radiosoučástka, radiolampa.

Podobně by bylo možno provést významovou klasifikaci i u složenin se základem kino- (kinopředstavení; poněkud zastaralé kinoherec, kinohvězda; kinolampa, kinokroužek apod.).

Slovní základy elektro-, foto-, stereo- apod. jako kořenné morfémy zastupují v určovacím typu složenin v užším slova smyslu cizí složená podstatná jména (foto = ‚fotoaparát‘, ‚fotografie‘, ‚fotograf‘…) a cizí (složená) přídavná jména (foto- = ‚fotoelektrický‘, termo- = ‚termoelektrický‘, elektro- = ‚elektrický‘).

Základ foto- v hybridních složeninách 1. zastupuje cizí složeniny fotografie, fotografický a slova s ním složená označují druh předmětu (fotopapír, fotopohlednice, fotopřístroj, fotosnímek, publicistické výrazy fotonoviny, fotosoubor) nebo součásti fotografického přístroje (fotodeska, fotokomora); 2. zastupuje cizí složeninu fotograf (např. ve výrazech fotokroužek, fotoodbor); 3. nahrazuje složeninu fotoelektrický (srov. slova fotobuňka, fotočlánek).

Podobně lze významově třídit i složeniny se základem moto- (motoduše, motoplášt, motosvětlo, motosvítilna, motozávěs; motoválec, motožlábek, motokolo), gramo- (gramodeska, gramojehla, gramopřenoska, gramotalíř), stereo (stereorozhlas, stereovysílač, stereozvuk; stereodeska, stereokotouček, stereozesilovač) a velo- (velosvítilna).

Základ elektro- zastupuje jednak výrazy elektrický, elektrotechnický (elektroocel, elektroplech, elektroprovoz; elektrospotřebič, elektropřístroj, elektrovařič, elektrovrtačka; elektropotřeby, elektropříslušenství, elektronářadí, elektrovýzbroj), jednak cizí složeninu elektrostatický (např. elektroodlučovač).

I.b) Vedle určovacích složenin ze základů podstatných jmen vydělují se na základě slovnědruhového kritéria složeniny ze základů jména [11]přídavného a podstatného, odpovídající přibližně českému typu maloměsto. V češtině se vyskytují především hybridní složeniny v širším slova smyslu s prvním základem domácím, např. novo-[15] (vedle méně častého cizího neo-) v názvech společenských, politických, uměleckých aj. směrů (novohumanismus, novokantismus, novogotika, novorenesance apod.), dále malo- (malotraktor), velko- (velkosérie), mlado- (mladogramatik), rychlo- (rychloanalýza, rychlofiltr), plno- (plnoautomat) apod. Tyto hybridní složeniny v širším slova smyslu jsou v češtině hojně zastoupeny a jsou součástí neutrální spisovné vrstvy.

Obecně hodnotící význam mají i cizí základy mikro- (z řeckého mikros ‚malý‘), makro- (z řec. makros ‚velký‘), izo- (z řec. isos ‚stejný‘) a mono- (z řec. monos ‚jeden, jedno‘). Složenin se základem mikro- dnes v odborné češtině přibývá. Časté jsou i v publicistických projevech, srov. mikropovídka, aktualizované výrazy mikrozamyšlení, mikrorozhovor.

Složeniny se základy makro- (makročlánek, makrovýbrus), izo- (izočára, izoplocha) a mono- (monodeska, tj. dosavadní typ gramofonové desky na rozdíl od desky stereofonní, stereodesky; monočlánek) jsou zatím v odborném vyjadřování méně časté.

Zbývá zařadit výrazy jako hydrosměs, feroslitina, vibroválec, energovlak apod. Už v úvodu jsme charakterizovali tyto složeniny jako přechodný typ mezi typy odpovídajícími českým typům vzducholoď a maloměsto. Na rozdíl od českých adjektivních složenin se určující slovní základy fero-, hydro-, energo-, servo-, turbo-, vibro- aj. nevyskytují v češtině jinak než ve složeninách; některé z těchto složenin nelze vůbec převést na víceslovné pojmenování. Uveďme pro ilustraci některé z hybridních výrazů této skupiny:

Složeniny se základem servo- označují pomocné nebo automaticky obsluhované zařízení. Hybridní výrazy vznikly napodobením cizích složených slov servomechanismus, servomotor apod. a mají jejich slovotvornou strukturu (např. servobrzda, servopohon, servořízení, servosledovač, servozařízení, servozesilovač). Složeniny se základem hydro- (z řec. hydór ‚voda‘) označují 1. druh látky, materiálu apod., který je v nějakém vztahu k vodě: hydrosměs (‚vodní směs‘), hydrosloučenina, hydrolak, hydrovosk (‚vosk rozpustný ve vodě‘); 2. druh zařízení, přístroje nebo stroje: hydrokřídlo (k měření rychlosti [12]proudící vody v laboratoři), hydrorýpadlo; 3. (podle ruštiny) soustavu vodních staveb k využití energie vodního toku: hydrouzel.[16]

Složeniny se základem energo- označují zařízení (stroj, soustavu strojů atd.) dodávající elektrickou energii (energovlak — ‚pojízdná elektrárna na železnici‘; energocentrála — označuje totéž co elektrárna, toto slovo jako nadbytečné se nevžilo) nebo určitý úsek energetické sítě (energoúsek, energookruh).

Obdobnou významovou klasifikaci lze provést i u hybridních složenin se základem vibro- (k ‚vibrace, vibrační‘: vibroválec), turbo- (k ‚turbína, turbínový‘: turbodmychadlo, turbosoustrojí; i zde působil cizí vzor, např. turbogenerátor, turboagregát, turbokompresor), fero- (feroslitina) a kupro- (kuprovlákna).

Základ trafo- (v složeninách trafostanice, trafodílna; trafosvářečka) vznikl slangovým zkrácením transformace v trafo-. Morfologický šev u slov transformace, transformační je trans - forma-, za základ byly tedy vzaty počáteční slabiky, resp. skupiny hlásek (trans - formace) bez zřetele na morfematický sklad slova.

II. Druhou skupinou určovacích složenin v širším slova smyslu podle sémantickosyntaktického vztahu základů jsou:

Složeniny vazebné (především předmětné) a příslovečné. Za složeniny vazebné považujeme ty, v nichž určující (první) základ můžeme při převedení hybridní složeniny na víceslovné pojmenování interpretovat jako pád substantiva, který je v platnosti předmětu vazebně spojen s druhým základem, nebo jako předložkové spojení se jménem. U příslovečných složenin je určující (první) základ v předpokládaném víceslovném spojení v platnosti příslovečného určení. První základ v nich určuje základ druhý tím, že stanoví zejména bližší okolnosti, které tento druhý základ odlišují od třídy jevů podobných.

Vycházíme-li z rozboru syntaktického vztahu mezi základy,[17] vyčleňuje se několik skupin vazebných a příslovečných složenin:

Určující základ auto-, elektro- ap. má platnost předmětu děje např v těchto výrazech: 1) autořidič (‚osoba, která řídí auto‘), gramoměnič (‚co mění, vyměňuje gramofonové desky‘, ‚měnič, vyměňovač gramofonových desek‘); 2) u podstatných jmen slovesných autosklení (‚sklení auta‘), automazání; 3) [13]u dějových jmen autooprava, radiooprava, autosprávka, elektroúdržba. U výrazů autoopravna, radioopravna, autosprávkárna, autoklempírna, autosedlárna, elektrostrojírna, (autoprůmysl, rádioprůmysl, elektroprůmysl), v nichž druhá část složeniny je místní jméno, interpretujeme určující základ jako přívlastek (autoopravna = automobilová opravna, tj. ‚dílna, kde se provádí oprava automobilů‘). Ve výrazech autoslužba, taxislužba, autoprojíždka, autovýlet vyjadřuje základ auto-, taxi- prostředek, kterým se uskutečňuje činnost vyjádřená druhou částí (autoslužba ← ‚služba auty, autem‘, autoprojíždka ← ‚projížďka autem‘ atp.).

Základ auto-, radio-, foto- ve složeninách autoprodejna, radioobchod, fotoobchod, fotoprodejna, radiotrh označuje objekt, s kterým je provozována jistá činnost vyjádřená určovaným základem (radioobchod ← ‚obchod s rádii, obchod rádii‘, radiotrh ← ‚trh na rádia‘, ‚trh, kde se prodávají rádia‘).

Výrazy autopotřeby, autoolej, autolak, autodráha můžeme převést na spojení potřeby, olej, lak, dráha pro automobily. V těchto složeninách jde o bližší určení druhého základu tím, že se stanoví účel jeho užití; podobně u složených slov fotoobal (‚obal na fotografie‘), fotopouzdro apod. Složeniny autoškola, autoučiliště rovněž vyjadřují účel. Jsou to názvy institucí určených k odbornému školení automobilistů. Automapa a autoprůvodce jsou názvy pomůcek k orientaci automobilistů atp.

Zvláštní skupinu vazebných složenin tvoří složená slova, která mají druhý základ slovesný (slovesný kmen nebo dějové podstatné jméno), jako např. elektroměr (‚přístroj měřící elektrickou energii‘). Přítomnost slovesného prvku a předmětový vztah mezi částmi složeniny jsou hlavním důvodem, proč jsou tyto výrazy kodifikací bez rozpaků přijímány.

I u nich rozlišujeme, kdy je první část základem samostatných slov (benzínoměr, fázoměr, naftovod, naftojem, raketomet) a kdy jde o skládání kořenného morfému se slovesným kmenem (s dějovým základovým morfémem): elektroměr, elektrovod, linořez. Nejčastějším určujícím základem hybridně složených slov tohoto typu je základ elektro- (odborné názvy elektroměr, stav. elektroohřev, polygr. elektroryt, elektr. elektrovod), méně častý je základ radio- (radiospoj), galvano- (z ‚galvanický‘: galvanoměr) a lino- (zkrácením z linoleum: linoryt, linořez). Napodobením cizích složenin elektrifikace, kinofikace patrně pod vlivem ruštiny vznikly výrazy plynofikace (technický termín) a teplofikace.

[14]Na závěr připojme několik poznámek k hybridním výrazům jako quasivěda, hyperjádro, superhvězda, supratekutost, pseudoumění, antihmota, infračervený, ultrakrátký, extratřída, kontrapohyb, metajazyk, rektapapír apod.

Tento typ hybridního tvoření stojí na pomezí mezi skládáním a odvozováním,[18] tzn. že počáteční morfém slova může být chápán buď jako předpona, nebo jako slovní základ, anebo jako takový slovotvorný prvek, který má část slovotvorných, lexikálních a syntaktických vlastností předpony a část vlastností slovního základu.

Rozebereme-li tyto počáteční morfémy slov, vidíme, že některé z nich mají platnost příslovce (resp. předložky), jak ukazují i české ekvivalenty: např. antilátka - protilátka, kontrapohyb - protipohyb, extratřída — ‚třída (stojící) mimo, vně (určitého hodnocení)‘, infračervený — ‚dole, vespod, pod červenou (barvou jsoucí)‘. Jiné morfémy mají za české ekvivalenty podstatná jména, např. pseudo-: pseudověda - lživěda (ale také pavěda!), pseudovlastenec - lživlastenec. U některých výrazů zakončení počátečního morfému připomíná spojovací samohlásku složeniny (např. ve výrazech pseudověda, pseudohodnota samohláska -o-, pseudo- ← řec. pseudos ‚klam‘). Na stejných pochybách ovšem můžeme být i u základů mikro-, makro-, izo-, mono- atp.

I způsob vzniku těchto hybridních výrazů připomíná vznik tzv. hybridních složenin (např. pseudo-onym(ia) pseudonym pseudo-: pseudověda, pseudoslitina, pseudokyselina; polokalkováním vznikly výrazy rektarubopis podle rektaindosace, metajazyk podle metalingva, metateorie apod.).

O pomeznosti tohoto typu svědčí nejen to, že některé počáteční morfémy považujeme spíše za předpony (např. sub- a všechny jednoslabičné, anti-, extra-), jiné za slovní základy (např. pseudo-, mikro-, makro-, izo- atd.), ale i to, že někdy ani u jednoho a téhož morfému nelze jednoznačně rozhodnout, zda jde o předponu, nebo o slovní základ. U slov s infra- zjišťujeme dokonce trojí možnost lexikálně syntaktických výkladů: 1. Ve výrazech jako infračervený, infrazvuk můžeme morfému infra- přisoudit platnost předložky pod, popř. příslovce (‚dole, vespod, nízko‘). Podle toho bychom zařadili uvedené výrazy [15]k předponovému odvozování. — 2. U výrazů jako infrazáření, infrapaprsek, infrateplo zastupuje morfém infra- složené určující přídavné jméno infračervený (např. infrazáření = infračervené záření, infrapaprsky = infračervené paprsky). Můžeme tedy morfém infra- v tomto případě považovat za určující základ a uvedené výrazy za určovací složeniny v užším slova smyslu. — 3. Ve výrazech jako infrapřístroj, infrapec, infrasušárna morfém infra- rovněž zastupuje přídavné jméno infračervený. Z hlediska lexikálně syntaktického však určuje druhou část slova tak, že stanoví bližší okolnosti, které tuto druhou část liší od pojmenování jiných zařízení, přístrojů atp. Jde tedy o kořenný morfém v platnosti příslovečného určení. Hybridní výrazy pomocí něho utvořené můžeme proto charakterizovat jako příslovečné složeniny.

Shrneme-li rozbor tzv. hybridních složenin, docházíme k těmto závěrům:

1. Tzv. hybridní složeniny v užším slova smyslu představují slovotvorný typ, který se v češtině vyvíjí pro potřeby odborného vyjadřování mluveného i psaného. Jsou jedním ze způsobu realizace dvou tendencí uplatňujících se v procesu rozhojňování slovní zásoby, internacionalizace a univerbizace.

2. Hybridní složeniny vznikají především v pracovní mluvě, některé z ustálených výrazů se uplatňují jako termíny v odborném vyjadřování spisovném. Další oblastí uplatnění hybridních složenin je publicistický styl, i když zejména tam je třeba odlišit výrazy vzniklé z přímé pojmenovávací potřeby od aktualizovaných výrazů dobových a módních.

3. Hybridní složeniny není možno apriorně odmítat jako nesprávné, nýbrž je třeba je hodnotit z hlediska jejich funkce v odborném, popř. publicistickém projevu, z hlediska jejich stylové platnosti.

4. Jádro hybridních složenin tvoří složeniny určovací. Vznikají působením internacionálního slovotvorného modelu, který má zejména pro prostředky mluveného jazyka výhodné pojmenovávací vlastnosti.

5. Hybridní složeniny třídíme především podle kritéria formální utvářenosti složeniny a podle způsobu spojení určujícího základu se základem určovaným. Toto kritérium spolu s kritériem sémantickosyntaktickým a slovnědruhovým ukazuje, že tzv. hybridní složeniny mají nejen vlastnosti českých složenin vůbec, ale i své vlastnosti specifické, jako je existence kořenného morfému v platnosti určujícího základu složeniny a jeho významová mnohoznačnost a neurčitost, nebo výskyt složenin typu hydrosměs, feroslitina, které vytvářejí přechodný typ v dosud známé soustavě českého skládání atp.


[1] Dosud nejpodrobnější, diskusně pojatou studii o nich napsal M. Helcl, Hybridně složená slova jako autodoprava, elektromotor (Naše řeč 36, 1953, s. 34n.). K Helclovu pojetí se kriticky staví Fr. Daneš v čl. Vývoj češtiny v období socialismu (sb. Problémy marxistické jazykovědy, Praha 1962, s. 322). Proti odmítání hybridních slov právě pro jejich hybridnost se nedávno rovněž vyslovil L. Dvonč, K hybridným slovám ve spisovnej slovenčine (Čs. časopis terminologický 3, 1964, s. 159n.).

[2] Takto pojímá tzv. hybridní tvoření Fr. Trávníček ve zpracování Gebauerovy Příruční mluvnice jazyka českého, Praha 1930, s. 78. Ve své Mluvnici spisovné češtiny I, 1948, má samostatnou kapitolu „Tvoření slov hybridizací“ (s. 430—431). — Havránkova - Jedličkova Česká mluvnice (3. vyd., 1963) chápe rovněž tzv. hybridní tvoření jako skládání slov z domácího a cizího slovního základu (s. 93), popř. jako tvoření slov z domácího slovního základu cizí příponou (s. 94, 106). — Případy přizpůsobování cizích slov slovotvorné a tvaroslovné soustavě české, v nichž se spojují cizí základy s domácími předponami a příponami (popř. koncovkami), se za slova hybridně tvořená nepokládávají. — Článek se zabývá pouze problematikou hybridně složených podstatných jmen.

[3] Na vágnost pojmu „hybridnost“ z tohoto hlediska upozornil Fr. Daneš v cit. studii.

[4] M. Helcl v cit. studii mluví o tzv. neúplných, polovičních kalcích.

[5] V dobách historického vývoje češtiny se polokalkování objevovalo jen ojediněle (srov. např. slovo bavlna z něm. Baumwolle).

[6] O univerbizaci srov. zejm. A. V. Isačenko, Obecné zákonitosti a národní specifičnost ve vývoji slovní zásoby slovanských jazyků, sb. K historickosrovnávacímu studiu slovanských jazyků, Praha 1958, s. 143n., M. Helcl, Univerbizace a její podíl na růstu dnešní slovní zásoby, Slovo a slovesnost 24, 1963, s. 29n., M. Dokulil, Tvoření slov v češtině I, Praha 1960, s. 27, 114—117.

[7] Srov. Trávníčkovu Mluvnici spisovné češtiny I, 1948, oddíl o tvoření slov skládáním, v němž na s. 425 odmítá složeniny jako kamenodol, státodol, Lesobanka apod., protože nevznikly „ani ze snahy po doplnění výrazové řady, ani ze snahy po výrazovém zpřesnění“. — Tomuto typu se vytýkalo především to, že spojení dvou substantivních základů s prvním základem v platnosti přívlastkové je nečeské a pro flektivní jazyk nevhodné. Namítalo se, že nepřináší nový významový odstín, který by odůvodňoval potřebu této složeniny. — M. Dokulil v čl. Kamenolom (Naše řeč 33, 1949, s. 138n.) tuto složeninu obhájil tím, že ji považuje za vazebnou (‚místo, kde se lomí kámen‘), nikoli za určovací v užším slova smyslu (ze spojení ‚kamenný lom‘).

[8] Srov. Vl. Skalička, Typ češtiny, 1951, a Vývoj jazyka, 1960.

[9] S hybridními složeninami se setkáváme též u názvů některých národních podniků, výrobních družstev, podniků zahraničního obchodu apod., srov. např. názvy jako Agrolet, Elektročas, Energostroj, Hydrostav, Motokov, Radiospoj; vlastní názvy však mají svou speciální problematiku, proto je do této práce nezahrnujeme.

[10] Byly excerpovány ve výběru Čs. státní normy, Technický naučný slovník I—IV, SNTL 1962—1963, populárně odborné časopisy Svět motorů, 1963, Věda a technika, 1963, příležitostně i Technické noviny. Od září 1963 do srpna 1964 jsme excerpovali i z některých deníků (Rudé právo, Večerní Praha). Získaný materiál byl konfrontován s materiálem lexikálního archívu Ústavu pro jazyk český ČSAV.

[11] Stále hlubší a systematičtější diferenciace soustavy chemických pojmů se odráží i v chemickém názvosloví, v němž se vytvářejí umělá pojmenování, tvořící jeden ze základů umělého jazyka vědy. Vznikají „slova“ typu benzidinsulfondisulfokyselina nebo dokonce 4,4'-diaminofenyl-2,2'-sulfon-3,3'-disulfokyselina; ta se nestávají součástí slovní zásoby spisovného jazyka mluveného, ani psaného. V těchto výrazech jde o prosté řazení určujících základů (pojmových charakteristik), které zachycuje pojmovou strukturu jevu začleněného do detailně propracované soustavy příslušného oboru. Uvedené příklady jsou hybridní ve smyslu kombinace „umělého“ a „přirozeného“ jazyka.

[12] Pokud jde o spřahování slov, je třeba upozornit i na jeho vztah k výrazům jako α-paprsky, β-měřič, C-vitamín, n-kmen apod. Z původního pojmenování se strukturou nominativu jmenovacího (paprsky α, záření γ) se dnes v odborném vyjadřování vytváří určovací slovní spojení, v němž se v psané podobě značka (v platnosti nesklonného přívlastku) v postavení před svým řídícím jménem stává určujícím základem a spojovník formálně naznačuje těsnost významového a syntaktického spojení mezi slovy. Tato těsnost může při ustálení takového spojení a při jeho častějším výskytu přerůst ve spřažení (jak ukazují slova betaměřič, gamazáření). — Srov. o tom i příspěvek M. Dokulila Vitamín C, nebo C-vitamín v 3. výběru Jazykového koutku Čs. rozhlasu, Praha 1959, s. 129.

[13] Od tohoto typu musíme odlišit ty případy, kdy částí složeniny je útvar vzniklý mechanickým zkracováním cizího slova bez zřetele k jeho morfematickému skladu (např. aku- místo akumulátorový v slangovém útvaru akuvozík, elmotor místo elektromotor, elektrický motor atp.).

[14] Na tuto skutečnost už upozornil M. Helcl v cit. studii v Naší řeči. Vidí v ní hlavní příčinu vzniku hybridních složenin: V pracovní mluvě jsou totiž víceslovná spojení jako automobilová opravna, kinematografický přístroj neekonomická (a samy výrazy automobil, kinematograf jsou pro pracovní mluvu příliš oficiální; odvozeniny z nich utvořené mají asi týž stylový příznak). Od výrazů „zkrácených“ se většinou netvoří odvozená adjektiva, slovních základů auto-, kino- se užije k hybridnímu tvoření složenin.

[15] V některých případech může jít i o latinské novus, např. novodur, novokain, novoleum, novoplast.

[16] Slovník spisovného jazyka českého I, s. 674 hodnotí tento výraz jako slangový. Jde o doslovný převod z ruštiny, v němž i základ -uzel je svým lexikálním významem rusismus.

[17] Máme na mysli syntaktické vztahy v plánu sémantickém, nikoli formálně gramatickém.

[18] Havránkova - Jedličkova Česká mluvnice, 3. vyd., 1963, na s. 94 konstatuje: „První část složeného slova může být někdy chápána jako předpona, zejména jde-li o příslovce užívané i v úloze předložky, jako spolu-…, mimo-… . Také první část slov přejatých už jako slova složená mívá charakter předpony, jako anti-, kontra-, pseudo- …“. — Fr. Daneš mluví ve studii Vývoj češtiny v období socialismu o výše uvedených základech jako o tzv. quasipředponách. Počítá k nim i výrazy se základem mikro-, které Slovník spisovného jazyka českého považuje za slova složená.

Naše řeč, ročník 48 (1965), číslo 1, s. 1-15

Předchozí Poznámka

Následující Jaroslav Kuchař: Nová skupina vlastních pojmenování

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1