Prof. E. Smetánka v národní obraně

Jan V. Sedlák

[Články]

(pdf)

-

Když jsme hned po převratě ustavili komisi pro vypracování nového českého názvosloví vojenského, byl prof. dr. E. Smetánka požádán, aby v ní přijal místo stálého člena. Komise bývaly několikrát v týdnu a velmi často do pozdních hodin večerních. To znamenalo obětovat hodně času. A když si vzpomínám, co těch našich seděni, schůzí a debat bylo, vidím, kolik času prof. Smetánka obětovně věnoval této společné naší práci. Ale vím přímo od něho, že mezi vojáky chodil rád, a zase naopak u všech nesčetných účastníků komise naší si získal vždy naráz oblibu. Pro naše úkoly si přinášel Smetánka vedle samozřejmých a jedinečných znalostí odborně jazykových zvláštní pochopení pro potřeby vojenské, měl i neobyčejnou schopnost vžívat se do rozličných oborů vojenských, měl zvláštní pružnost, která se tvořivě přizpůsobovala různým požadavkům a námětům. Nebyl autoritář a dovedl docenit anebo vhodně podchytit každý i laický nápad. Dovedl se velmi harmonicky vžít do mentality odborníků. Názvosloví nebyla věc pouze filologická, byloť při tvoření názvů nejednou nutné od základů probrat smysl věci, bylo potřebí odborného prodebatování, revise nazírání, a to nejen ve věcech taktických, ale i ve věcech tak odborných, jako je na př. celé výbušinářství. Vzpomínám, jak se právě v tomto oboru názvoslovném taktně doplňoval Smetánka s odborníky na slovo vzatými, jakými byli generál Esop a prof. dr. C. Krauz.

Začali jsme své schůze v budově dnešního zemského vojenského velitelství a pak jsme střídali svá stanoviště podle toho, jak se stěhovala některá oddělení nebo jak bylo potřebí svolávat komisi na místo, kde byl příslušný materiál k disposici. Tak jsme sedávali v místnostech v ulici Neru[295]dově, kde jsme právě probírali názvosloví výbušin, odtud jsme se stěhovali na hrad, z hradu do blízkého Ernestina, na nějaký čas i do paláce toskanského, kde jsme tvořili nemálo obtížné názvosloví hospodářsko-správní, při němž se Smetánka, sám odborník ve službě zásobovací a hospodářské, nad jiné uplatnil i věcně odborně, z paláce toskanského jsme šli k nehostiným Uršulinkám, odtud velmi brzy do pavilonu v bývalé kadetce, kde jsme zahájili svou činnost názvoslovím taktickým a skončili názvoslovím mostním, odtud pak do nových moderních zasedacích místností v dnešních budovách MNO. Ale nezasedali jsme jen tu, komise bylo nutno konat na dvoře kasáren, ve skladištích, v továrnách. A tu všude s námi Smetánka byl, a to nejen na různých místech v Praze, ale i v Plzni, v Olomouci, v Milovicích, v Pardubicích a j. Názvosloví letecké jsme budovali nejen v továrnách, ale i na letišti, a tu Smetánka podnikl první let nad Prahou.

Názvoslovné debaty bývaly rušné, ano někdy velmi rušné, a neobešly se bez nesnází. Hned v samých začátcích, kdy jsme projednávali povely, ukázaly se obtíže, jak smířit stanovisko jazykové s historickými a vžitými formami. A přece i zde se mnohé změnilo. Jindra Vaníček velmi rozhodně hájil původních povelů Tyršových, ale přece se Smetánkovi podařilo jej pohnout, aby povolil v některých věcech. Tak hned o povely »pochodem pochod«, »vlevo (vpravo) čelem«, které svou formou sváděly k nečeskému přízvuku, vedl se tuhý zápas. Jindra Vaníček namítal, že se bude vyslovovat pchod, člem, na konec se však přece podvolil, ale nezapomněl. Při každé příležitosti mi to připomínal vyčítavě. Smetánkovi se nelíbil také název stoj spatný, a chtěl nahradit slovo spatný, ale zde všecky návrhy byly marné. A zase ustoupil Smetánka. Jen uvážlivým kompromisem mohlo vznikati takové kolektivní dílo, jako je naše vojenské názvosloví.

Proti mnohým názvům měl Smetánka oprávněné námitky, ale přes to se s mnohými smířil, když nebylo východiska. Nakazovala tak životní nutnost. Vzpomínám, jak dělostřelecké názvy zákluz a předkluz pro pohyb lafety nemohly najít milosti v očích Smetánkových, několikrát jsme se k nim vraceli, vojáci (tuším, že mladý dělostřelecký kapitán ing. Kraus) jich velmi houževnatě hájili. Nedalo se však za ně nic vhodnějšího vytvořit. Tak se udržely a žijí dodnes.

Vzpomínám opravdu s vděčností na horlivou a ochotnou tvůrčí účast Smetánkovu v komisi pro vojenské názvosloví, kde pracoval s láskou a idealismem a kde svou celou osob[296]ností přispíval k radostné vzájemné tvořivosti. Vzpomínám nejen já sám, ale jistě mnoho a mnoho účastníků našich komisí na tuto společnou práci v těžkých začátcích budování naší národní obrany.

Naše řeč, ročník 19 (1935), číslo 6-7, s. 294-296

Předchozí František Ryšánek: Olovrant, havránka

Následující Vladimír Skalička: Asymetrický dualismus jazykových jednotek