Časopis Naše řeč
en cz

O českém záporu. II

Jiří Haller

[Články]

(pdf)

-

V první části tohoto výkladu (NŘ XXXII, 1948, 21 n.) jsme se pokusili podat přehledný obraz soustavy českého záporu a ukázat, jak se jeho tří základních podob, záporu větného, členského a lexikálního, využívá při vyjadřování dvojí různé platnosti, popření obecného a částečného. V této druhé části k tomu připojíme poznámky o některých zjevech jednotlivých, významných po vyjadřovací praxi.

 

I. Mezi záporem větným a členským.

 

Že se v nové češtině zápor členský někdy nahrazuje záporem větným, je věc známá; v první části tohoto článku jsme ji uvedli na str. 26 n. Tak se na př. věta s členským záporem „Vyhnal nás ne anděl s mečem, ale ďas“ (Majerová) může snadno změnit ve větu se záporem větným, ale s významem týmž: „Nevyhnal nás anděl s mečem, ale ďas.“ Proč se v takovýchto případech záporka ne stěhuje k určitému slovesu, přesvědčivě vyložil Josef Vachek silnou dějovostí českého slovesa; proto se v češtině tak zřetelně uplatňuje snaha, aby sloveso určité „bylo přesně zasazeno buď do zápornosti nebo do kladnosti“ (Obecný zápor v angl. a češt. 50 nn.; viz též zprávu v NŘ XXXII, 55). Stává se pak často, že táž věta může mít na pohled dvojí nebo několikerý význam a že jen rozdílná přízvuková a melodická linie věty ji činí jednoznačnou. V hovoru se tato zvuková stránka projevuje přímo, kdežto v projevech psaných plyne zpravidla teprve ze situace dané kontextem. Zvukovou stránkou českých vět záporných se velmi podrobně obíral zesnulý už badatel St. Petřík v několika studiích (také v Naší řeči) a jejich výsledky pak shrnul v knize O hudební stránce středočeské věty (Praha 1938), hlavně v její 5. kapitole (na str. V této knihy najde čtenář úplný výčet Petříkových studií časopiseckých, a tam tedy odkazujeme). [142]Petřík shledal také velmi mnoho rozmanitých příkladů a vyložil snad všechny hlavní typy větného záporu s platností členskou. Přestože nerozlišoval ještě dost přesně zápor větný a členský a ztížil si tak třídění jednotlivých případů, přece jen správně odhadl podstatu jejich záměny a významovou platnost, kterou při ní má zvuková stránka. Nám zde postačí uvést několik příkladů a všimnout si únosnosti tohoto typu.

 

1. Důležitost zvukové stránky a únosnost u tohoto typu.

St. Petřík (O hud. stránce 114) vhodně říká, že „intonace záporné věty má pro její smysl často mnohem větší význam, než jaký má intonace věty kladné pro smysl kladné věty“. Všimněme si na př. rozdílného způsobu, kterým vyslovíme větu „Já to nedělám, protože se chci zalichotit“, když jí dáváme smysl „nedělám to proto (= zápor větný), abych se zalichotil“ a když jí chceme říci „dělám to nikoli proto (= zápor členský), abych se zalichotil“ (Petřík, NŘ XVII, 271 n.). Nebo pozorujme, jak se změnou přízvuku změní i celý smysl této věty: Já jsem tomu hned nevěřil. Já jsem tomu hned nevěřil (kursiva značí slovo s hlavním přízvukem).

Proč při této nápadné homonymnosti zpravidla nevzniká ve psaném textu nedorozumění, i když není větný přízvuk výslovně vyznačen? To proto, že věty takové nestávají osamoceny, nýbrž jsou zasazeny do širší souvislosti, a ta pak už vede čtenáře, aby poznal zamýšlenou platnost záporu a aby dovedl větu vyslovit se správným větným přízvukem i s náležitou modulací melodickou. Proto je třeba dbát toho, aby prostředek umožňující jednoznačnost nebyl opominut, neboť meze únosnosti jsou u tohoto typu dost těsné. Při záměně záporu členského větným se totiž děj kladný vyjadřuje záporným slovesem. Na př. věta „Nedokázal to bez námahy“ nepopírá ono „dokázání“, neboť ten, kdo je podmětem té věty, to skutečně dokázal, nýbrž popírá jen větný člen „bez námahy“: Dokázal to, ale ne bez námahy. Téže větě lze ovšem, jak jsme viděli, rozumět i tak, jako by skutečně vyjadřovala zápor větný: Nedokázal to, protože se nenamáhal. Jestliže není tento druhý smysl v takové větě příliš nápadný, snadno ji ve vhodné větné souvislosti chápeme jako vyjádření záporu jen členského. Jestliže však záporná platnost slovesa v celku věty příliš vyniká, lehko může být tím čtenář sváděn k mylnému chápání věty a k nedorozumění, aspoň při prvním styku s takovou větou. Tak v souvětí „Dlouho se o to pokoušel, hledal pomoc i jinde, ale nedokázal to mým přičiněním“ všichni bychom asi poslední zápornou větu chápali ve smyslu „nedokázal to, protože jsem se o to přičinil“ nebo „přičinil jsem se, aby to nedokázal“, tedy se smyslem záporu větného, nikoli však ve smyslu „dokázal to, ale ne mým přičiněním“, t. j. jako zápor členský. Kdybychom chtěli vyjádřit právě tento druhý smysl, zvolili bychom patrně přece jen podobu záporu členského: [143]dokázal to, ne však, ne ovšem mým přičiněním, třebaže sám jsem se o to nepřičinil. Mnohoznačná je na př. věta „Nešel jsem tam, jak jsi mi radil“ (Petřík v NŘ XVII, 269). I když zápor v první její části chápeme jako zápor větný, může mít celé to souvětí dvojí smysl: značí buďto shodu obou vět (radils mi: „Nechoď tam,“ a já jsem tam nešel), anebo neshodu (radils mi: „Jdi tam,“ ale já jsem tam nešel). Je však možný ještě třetí smysl: „šel jsem tam, ale ne tak, jaks mi radil, ale jinak, než jsi mi radil“, tedy se záměnou záporu členského a větného. U takovýchto vět, říká Petřík l. c., už velmi často docházívá k nedorozumění. Spor mezi zápornou podobou a kladným smyslem slovesa zřetelně cítíme také v souvětí „Z toho, co jsem uvedl, je vidět, že jsem žádost nepodal pozdě vlastní vinou“ (= že není mou vinou, že jsem žádost podal pozdě); proto bychom se i tomuto způsobu vyjádření raději vyhnuli, třebaže není mnohoznačné.

Zvláště snadno se meze únosnosti u tohoto typu dosáhne při příslovci jen a při spojkách než, až, nýbrž, ale.

 

2. Omezení při volbě typu.

Svobodná volba typu bývá vedle potřebného zřetele k jednoznačnosti omezena ještě i jinými okolnostmi. Na jednu z nich upozornil J. Vachek (o. c. 51): členský zápor „ne každý ví, ne všecko je pravda“, běžný v době starší, pociťujeme dnes už jen jako knižní archaismus. Ale naopak zase najdeme případy, kde nelze zápor členský nahradit záporem větným, na př.: „I — když byla němá, byla prý hodnější,“ odvětil Hněvkovský ne bez úsměšku (Jirásek V. II); zde by nebylo lze říci „neodvětil Hněvkovský bez úsměšku“. Jinde zas věta se záporným slovesem vyjadřuje toliko jeden druh záporu. Na př. větě „Tato flexe se dlouho neudržela“ (Petřík, Listy fil. LXI, 155, LXII, 101) rozumíme jen ve smyslu záporu členského (udržela se, ale ne dlouho), kdežto pro význam záporu větného (s přízvukem na dlouho) bychom asi volili jiné vyjádření (na př. … se dlouho nemohla udržet, trvale ujmout a p.). Ve větě „Dlouho jsem nemohl usnout“ je zas nemožné pojetí záporu členského (mohl jsem usnout, ale ne dlouho?), atd. Nelze pochybovat, že rozhodující pro jednoznačnost nebo dvojznačnost věty jsou poměry významové, hlavně také vid a způsob slovesa. Petřík se pokusil (zvláště v L. fil. LXII, 109 n. a 119 n.) najít podmínky jednoznačnosti, ale jeho výklad sotva může uspokojit úplně; bude zde třeba ještě podrobnějšího zkoumání.

 

II. Mezi záporem obecným a částečným.

 

K tomu, co jsme o záporu obecném a částečném pověděli na str. 28 a dalších, připojíme ještě několik poznámek.

 

[144]1. Zájmeno po záporném slovese.

Viděli jsme na str. 35, že t. zv. všeobecnostní zápor obecný („Všechno se tam nevejde“) nelze z jazyka vylučovat jako způsob chybný, neboť má svou zvláštní platnost, odlišnou od obecného záporu výlučnostního („Nic se tam nevejde“). Rozlišení tohoto typu obecného záporu od slovně stejného typu záporu částečného („Všechno se tam nevejde“, t. j. ne všechno se tam vejde, jenom něco) je zajištěno různým přízvukem větným. Je to sice, jak říká J. Vachek (Ob. zápor 48), jen zvláštní druh pojetí obecného záporu a je v jazycích spíše výjimkou než pravidlem, neboť jeho účelné užívání záleží na jistých podmínkách, jejichž nešetření snadno vede k významové kolisi a k nedorozumění. Ale tato okolnost sama nemůže být důvodem k zamítání tohoto vyjadřovacího způsobu, jestliže nevadí u způsobů jiných. Poznali jsme už, že stejnou důležitost má větný přízvuk při rozlišování záporu větného a členského a že i tam snadno může nastat kolise, jestliže se nedbá toho, aby jednoznačnost byla náležitě zajištěna. Stejně jen přízvukem se odlišují od sebe typy „Jeden se nevrátil“ (zápor částečný) a „Jeden se nevrátil“ (zápor obecný; srov. str. 30). A přece docela dobře rozumíme na př. větě z Naumana, kterou jsme uvedli zde na str. 30, i této větě z K. Čapka, ačkoli v ní má číslovka smysl docela jiný: To je zvláštní, jak se celý život korumpuje, když to v jedné jediné věci s tebou není v pořádku (= třeba jen v jedné jediné věci). Hned také postihneme rozdíl mezi větami „Je tak bystrý, že jedna věc neujde jeho sluchu“ (= ani jedna věc; zápor obecný) a „Ale jedna věc neujde pozornějšímu sluchu: věty zachovávající záporovou shodu mají ještě jednu možnost přízvukově intonační realisace“ (zápor částečný; J. Vachek, ČMF XXVI, 50 n.). Ostatně i běžný typ obecného záporu („Žádné představení se nekoná“) má dvě různé intonační podoby odlišné významem, jak ukázal Jos. Vachek (viz NŘ XXXII, 35). Je to zkrátka obecná vlastnost záporných vět, že v nich přízvuk a melodie má zásadní význam a že se v jazyce psaném musí hledět k větné souvislosti víc než snad při větách kladných. Jestliže tedy některý z těchto typů při vyjadřování selže, není to chyba typu, nýbrž mluvčího.

S rozlišením obecného záporu výlučnostního a všeobecnostního souvisí arci také užívání zájmen ve větách záporných. Právě J. Vachkovi jsme zavázáni za jemné určení významových odstínů u zájmen neurčitých, která se vyskytují nebo se mohou vyskytnout v záporných větách, a za přesné vymezení jejich úlohy při rozličných druzích popírání. Bohužel při dnešní úrovni jazykového vzdělání sotva lze doufat, že se toto jemné rozlišování bude ve vyjadřovací praxi přesně zachovávat, neboť jazykové povědomí samo k němu vždycky nestačí. Nespornou praktickou cenu má ovšem rozšíření spisovných vyjadřovacích možností o typ „Ti všichni už nejsou na živu“, který byl dosud pokládán za nespisovný.

 

[145]Pokusíme se nyní podat krátký přehled nejdůležitějších případů.

 

Všechen, všechno a p.

Souhrnné, synthetické pojetí představy, jíž se popření týká, je zcela nasnadě a dost často se nám objeví potřeba výslovně je vyjádřit. „To všechno nám nepomůže“ a „Nic z toho nám nepomůže“ není zajisté ani nemůže být totéž, neboť při prvním znění jde o souhrn (to všechno dohromady), při druhém pak o každou jednotlivost zvlášť (žádná z těch věcí). Jestliže u záporného slovesa stojí ještě nějaký jiný výraz zevšeobecňující (nic, nikdo, žádný, ani, vůbec, genitiv záporový atd.), mívá věta dokonce smysl jednoznačný, t. j. pojetí záporu částečného není při ní obvyklé. Na př.:

To všechno nic neznamená. Všechno to není nic platno. To všechno nám nic nepomůže. To všecko nikoho nezajímá. Všichni nemají o to žádný zájem. Všichni (dohromady) nemají ani krejcar. To všechno není vůbec správné. To vše nemá ceny (= nemá žádnou cenu). Kromě toho ho (Benedetta) pramálo láká seznámení se starým benátským soudcem — všecka soudní vrchnost ho od minulého jara nikterak neláká (Faltová It.). Buď vždy dobré mysli a ani ve všech strastech a bolestech nikdy neztrácej trpělivost (ze školní učebnice).

Bylo a je tedy zbytečné opravovat věty jako:

To vše nemá s mechem nic společného. To vše nemělo ceny ani za zlámanou grešli. Za všechno na světě bych nic takového neudělal. Ti všichni nikdy nic nedokázali, a p.

Jestliže obecnost záporu není dotvrzena nějakým zevšeobecňujícím výrazem u slovesa, může sice opominutím potřebné opatrnosti (na př. porušením náležité přízvukové linie) vzniknout nejasnost, jak jsme viděli, ale přesto se spisovatelé ani takovým větám nevyhýbají. Na př.:

Jí (ředitelce) vše, co je našeho, není dost nobl a vznešené, a nebude s námi nikdy souhlasiti (Jirásek, Na ostr.). První světová válka, nedostatek materiálu i dělníků, technické závady, terénní překážky, hluboká údolí řek i prudká stoupání — to vše neodradilo statečná srdce, která stavěla Habeši most k civilisaci (Kalivoda). Všecka čtyři kola jako by se nedotýkala země, vůz i jezdec viseli takřka ve vzduchu (Vaněk). Všecko, co se stalo, se mne již nedotýká (Faltová It.). Je jisto, že obyčejně Angličané — a nejen oni, ale i všichni vzdělaní lidé v Evropě — nevěří historkám o čarodějnicích a strašidlech, pokládajíce je za babské bajky (Fr. Vejmelka, z rukopisu překladu z angl.).

Jestliže si však smysl věty žádá, aby byl hlavní přízvuk na určitém slovese, není pojetí obecného záporu dost dobře možné, a tam nám potom zájmeno všechen vadí, na př.: Tohle přece není sen, vždyť ve snu se všechny takové příběhy nedějí (lépe: žádné takové příběhy).

 

[146]Každý.

Ve větách popírajících obecně bývá místo každý obyčejně žádný (nikdo), na př.: V linguistice, jako ostatně v žádné vědě, nestačí pro rozvoj bádání pouhé správné postřehy (V. Mathesius). Běžné je zato zájmeno každý ve větách, v kterých se zápor členský nahrazuje větným: Každý neví, co mu prospívá (= ne každý ví). Najdeme sice příklady, kde je i zájmena každý užito k obecnému popření, ale je jich pořídku a zpravidla v nich lze sloveso tvarem záporné pojímat ve smyslu kladném, na př.:

(Pan řídící) požádal Bílka, aby nakreslil na školní tabuli křídou někoho z přítomných. Ale každý nedůvěřoval a nikdo se nechtěl obětovat (= každý měl nedůvěru; F. B. Vaněk). Každým rokem neopominul Rudolf navštíviti Oskara (= každým rokem navštívil; Sova). Rozumí se samo sebou, že jako každý umělec ani fotografický výtvarník netvoří jenom pro sebe (= tvoří nejenom pro sebe; Jírů).

Jinak se však zájmena každý ve větách obecně popírajících neužívá. Není u něho totiž onen zřejmý význam shrnující, jako je u všechen, všechno. Ve významu zájmena každý se naopak uplatňuje zřetel právě k individuu, k jednotlivci (zdůrazňuje se v něm „nezávaznost individuálních odlišností jednotlivin v daném konkretním vztahu“, jak říká J. Vachek, Ob. zápor 47), takže pojetí souhrnu ustupuje v jeho významu poněkud do pozadí. Vyjadřuje zájmeno žádný vlastně přesné popření významu „každý“, a proto se v jejich záměně při záporu obecném nespatřuje žádná výhoda.

 

Poznámka.

Bartošův příklad, který jsme uvedli zde na str. 21 („Každý nerad líbá ruku, která ho bila“), je věta kladná obsahující jen lexikální zápor nerad; proto je v ní podmětem zájmeno každý, nikoli obecně popírající žádný, jak chtěl Bartoš. Bylo by ovšem možné vyjádřit tuto myšlenku větou zápornou, ale jen v podobě větného záporu s obecně popírající platností: Nikdo rád nelíbá ruku, která ho bila.

 

Někdo, něco, nějaký, nějak a p.

Až dosud se v našich mluvnicích i jinde uváděla poučka, že v záporné větě popírající obecně třeba každý kladný výraz obecné platnosti změnit v příslušný výraz záporný, tedy někdo, každý v nikdo, všechno, něco v nic, nějaký v žádný atd. Rozumělo se tomu, jak se zdá, v tom smyslu, že se takové výrazy mění v každé záporné větě, a vytýkalo se za chybu, jestliže někdo napsal „nebyli by s ním co pořídili“ (doporučovalo se: nic pořídili), „nikdo neměl smyslu pro něco jiného než pro zbytky tahu ryb“ (: pro nic jiného) a pod. Po tom, co jsme tu dosud pověděli, [147]můžeme už napřed říci, že tato poučka v takové obecnosti neobstojí ani při neurčitých zájmenech a příslovcích. Cítíme zajisté rozdíl mezi větami „Přál si, aby se nepřihodilo nic neočekávaného“ (= žádná neočekávaná věc) a „Přál si, aby se nepřihodilo něco neočekávaného“ (= nějaká, třebas i jen jedna neočekávaná věc). Je arci pravda, že se může naskytnout potřeba takového obecného popření, jako je v první větě: potom je tedy na místě zájmeno nic. Ale stejně dobře se může naskytnout i potřeba vyjádřit zápor částečný, beze zřetele ke všem možným případům, jako je tomu v oné větě druhé, a potom ovšem nelze užít zevšeobecňujícího zájmena nic, nikdo a pod. Nemělo by smyslu zakazovat vyjadřovací způsob, který si jazyk vytvořil právě k tomu účelu. A nelze opravovat B. Němcovou, když napsala: Nebyli bychom ani my oba dva s ní (Viktorkou) čeho pořídili, kdyby pacholků nebylo. Výraz „nic pořídili“ by byl sice správný, ale stejně správný je i způsob, kterého užila Němcová (dnes bychom ovšem genitiv čeho změnili v akusativ co); jsou to prostě dvě vyjadřovací formy dvou jemných odstínů významových. Stejným právem tedy napsal také Jirásek Z.: Myslivec se mládenci učitelskému upřímně divil, že cestou ještě nevyzvěděl něco zevrubnějšího o slečně a jejím strýcovi, míně, to že by on už více věděl. A naopak zbytečně, patrně jen pod tlakem oné příliš obecné poučky mluvnické, napsali autoři: Mladý hudebník se bál, aby se nepřihodilo nic zlého (m. něco zlého, t. j. aby se nepřihodilo nějaké neštěstí). Takové štěstí hned tak nikoho nepotká (m. hned tak někoho; je to smyslem zápor členský: někoho potká, ale někoho ne tak hned).

Týž významový rozdíl je vyjadřován také dvojím různým zněním známé závěrečné klausule v zákonech, předpisech a normách vůbec: „Toto ustanovení platí, není-li nařízeno nic jiného“ a „Toto ustanovení platí, není-li nařízeno něco jiného“. O tom byl výklad už v NŘ XIX, 1935, 157 n. A tak je tomu i při zájmeně nějaký, při příslovci nějak atd. Rozlišujeme tedy: Nenašel žádnou myšlenku, která by ho plně uspokojovala. — Nenašel nějakou myšlenku, která by ho plně uspokojovala (= aspoň jednu). Neměla nijak zvlášť ustláno na růžích. — Neměla nějak zvlášť ustláno na růžích. Nemohu se k tomu nijak (nikterak) dostat (= žádným způsobem). — Nemohu se k tomu nějak (jaksi) dostat (= tak nebo tak; expresivně). Nemá nijak naspěch. — Nemá nějak naspěch. (V odpovědi na otázku: Nejde to nějak udělat?) To nejde nijak udělat. — To nejde nějak udělat.

Podobné významové odstíny při záporu rozlišuje i angličtina; stejně dovede vyjádřit (ovšem jinými prostředky než čeština) na př. to, co po česku vyjadřujeme větami „Nikdy jsem nebyl u žádného fotografa“ a „Nikdy jsem nebyl u nějakého fotografa“. Jos. Vachek (Ob. zápor 26) našel pro to termíny zápor důsledný a zápor prostý, dobře vystihující rozdíl obojího toho pojetí.

 

[148]Kterýkoli, jakýkoli.

Zájmena tohoto typu nebývají v obecně záporných větách. Proč, to vyložil Jos. Vachek (Ob. zápor 46 n.): tato zájmena „mají významové těžiště spíše v tom, že se jimi individuální odlišnosti jednotlivin, jichž se vztah týká, prohlašují pro daný případ za nedůležité a nezávažné, než v tom, že by se ony jednotliviny těmito zájmeny shrnovaly v jistý soubor těmto jednotlivinám nadřaděný“. Shrnující význam je u těchto zájmen ještě mnohem slabší než u zájmena každý. Jenom tenkrát, když je třeba zvláště popřít každou možnou jednotlivost, zahrnutou v popíraném souhrnu, užije se zájmena kterýkoli nebo jakýkoli. Vachek, o. c. 48, uvádí za příklad větu „Vláda prohlásila, že neodstoupí jakoukoli část státního území“ a připojuje k tomu: „Tu je zřejmě důraz mnohem spíše na té okolnosti, že ze státního území nebude odstoupena část velká ani malá, průmyslová ani zemědělská, závažná ani bezvýznamná atd., než na té, že nebude odstoupena prostě žádná ze všech částí státního území.“ Jestliže tedy mluvčí potřebuje výslovně vyjádřit onu druhovou rozmanitost případů popíraných v obecně záporné větě, užije zájmena jakýkoli n. kterýkoli místo žádný a nelze mu to vytýkat za chybu. Tak tomu je patrně i s větou citovanou v NŘ III, 304: Jakékoli intervence neměly by výsledku (t. j. intervence jakéhokoli druhu).

 

Oba, oba dva.

Zato číslovka oba, oba dva má význam zřejmě shrnující a podobá se v tom neurčité číslovce všechen, všechno. Také způsob, kterým se jí užívá v záporných větách, je zcela podobný tomu, co jsme viděli u všechen, všechno. Je tu táž možnost záporu větného a členského (Oba se tam nevejdou; Oba se tam nevejdou) a podoby s hlavním přízvukem na číslovce lze užít i k popření obecnému „Oba se tam nevejdou“, svým shrnujícím významem odlišnému od výlučnostního popření „Žádný z obou se tam nevejde“. Shrnující význam číslovky oba je velmi určitý na př. v citované už větě B. Němcové: Nebyli bychom ani my oba (t. společně, dohromady) s ní (Viktorkou) čeho pořídili, kdyby pacholků nebylo. Významový rozdíl onoho dvojího způsobu je pak zřetelně vidět na př. ve větách „V obou případech nebyla způsobena větší škoda než tisíc Kčs“ (= v obou dohromady) a „V žádném z obou případů nebyla způsobena větší škoda než tisíc Kčs“. Kdyby bylo toto významové rozlišení zachováváno při vyjadřování, také věta „Unikající proud nesmí býti v obou polohách větší než 3 mA“ (t. j. součet v jedné i druhé poloze) znamenala by něco docela jiného než věta „Unikající proud nesmí býti v žádné z obou poloh větší než 3 mA“. Shoda s neurč. číslovkou všechen, všechno je i v tom, že záporná věta je jednoznačná, jestliže obsahuje nějaký zevšeobecňující nebo zesilující výraz, na př.:

Na obou člunech nebyla způsobena žádná škoda. Sedíc na truhle vzadu [149]světnice nerušila (Chalupnička) oba muže ani šelestem svého dechu (Nor). Ani významem se obě ta dvě slova od sebe znatelně neliší. Darmo se (dívky) dušovaly, že oba chlapce ani neviděly (Pujmanová).

Ale i věty jako „oba dva nepřišli“ (Gebauer - Ertl II, 264), „vnější zdání, na němž jim oběma již nezáleží“ (Faltová, It.), „oba lokajové nebyli doma“ (NŘ XII, 115) a pod. bylo by lze vytýkat za chybu jen tenkrát, kdyby byl v nich význam v rozporu s větným přízvukem.

 

2. Zájmeno po kladném infinitivu.

Jsou to případy jako „Nikdy nepřišla o nic požádat“ a „Nikdy nepřišla o něco požádat“: určité sloveso je záporné a infinitiv na něm závislý je kladný. O poměru zájmen typu nic a zájmen typu něco platí také zde v podstatě to, co bylo řečeno výše, ale přistupuje k tomu ještě působení kladného infinitivu. Zdá se, že čím je kladný význam infinitivu ve větě závažnější, tím spíše se rozhodujeme pro zájmeno jiné než záporné. Záleží to na těsnosti spojení mezi záporným slovesem a kladným infinitivem; spojení se slovesy modálními (nechtěl žádat, nemohl žádat a p.) je jistě těsnější než spojení jiná, na př. nepřišel žádat, neodvážil se požádat a pod. Při volnějším spojení se kladný infinitiv uplatňuje silněji a kladné zájmeno (nebo kladná číslovka) pak bývá po něm častěji než jinde, na př.: (Já) jsem kořalku s díky odmítl, nebyl jsem tenkrát zvyklý pít cokoli, naše matka by mě byla hnala (Majerová)! Přímo po slovese záporném by tu bylo patrně zájmeno nic, na př. nepil jsem tenkrát nic (nikoli „cokoli“). Také o této věci však bude třeba ještě podniknout podrobnější zkoumání.

 

3. Zájmeno v záporných větách tázacích.

Jde tu především o zájmena typu nikdo (žádný), nic a někdo (nějaký), něco. Jak je známo, střídají se v záporných otázkách zjišťovacích obojí ta zájmena bez patrného rozdílu významového, na př.: Nebyl tu nikdo? Nebyl tu někdo? Není tu nic pro mne? Není tu něco pro mne? Nemám tu žádný balík? Nemám tu nějaký balík? Mnohdy jsme s to užít toho neb onoho způsobu v téže situaci. Je to proto, že otázkami zjišťovacími hledíme zvědět, zda něco je či není anebo zda je něco nebo není nic. Ve zjišťovací otázce je tedy vlastně skryta dvojčlenná otázka s jedním členem zamlčeným. Dvojčlennou otázku „Je tu někdo či není tu nikdo?“ lze rozložit v dílčí otázky „Je tu někdo?“ a „Není tu nikdo?“ a každá z těch dílčích otázek koná touž službu jako úplná otázka dvojčlenná. Z dvojčlenné otázky „Je či není tu někdo?“ pak podobnou úsporou dojdeme k otázkám. „Je tu někdo?“ a „Není tu někdo?“ Volba kladného nebo záporného slovesa záleží na povaze podnětu vzešlého z dané situace; o tom bude řeč v další kapitole.

 

[150]III. Mezi záporem a kladem.

 

1. Kladné a záporné otázky.

Je známo, že se na touž skutečnost můžeme často ptát otázkou kladnou stejně jako zápornou. Otázku, kde je nádraží, můžeme na př. vysloviti buďto kladně: „Řekl byste mi laskavě, kde je zde nádraží?“, nebo záporně: „Neřekl byste mi laskavě, kde je zde nádraží?“ Účel otázky v obou případech je stejný a také odpověď musí znít stejně. Tento na pohled podivný zjev vyložil už J. Zubatý ve Sborníku fil. V, 1915, 20. Podle Zubatého lze touž představu někdy vyjádřit kladně i záporně podle toho, jak se na ni díváme. My na př. říkáme „oheň dlouho nevzniká“ (t. j. dlouho to trvá, než vznikne), ale ve staré indičtině se vedle toho říkalo také „oheň dlouho vzniká“; v prvním případě má mluvčí na mysli především ukončení a výsledek děje, v druhém pak spíše jeho trvání. Výklad Zubatého se sice netýká přímo kladných a záporných otázek, ale dá se ho snadno užít také o nich. Obojí ten zřetel k ději je totiž vyjádřen právě otázkou dvojčlennou: Vzniká či nevzniká oheň dlouho? Znáš mě ještě, či mě už neznáš? Protože se však cíle, t. j. žádané odpovědi, dosáhne i pouhou polovinou dvojčlenné otázky, je úspora druhé poloviny velmi nasnadě. Theoreticky by bylo lze volit kladnou neb zápornou polovinu bez rozdílu v téže situaci a s týmž účelem; někdy je tomu tak i v praxi. Obyčejně je však kladná a záporná podoba otázky poněkud odlišena, ne-li jinak, aspoň citovým zabarvením. Ptáme-li se zcela indiferentně, neutrálně, t. j. bez jakéhokoli, třeba i jen předstíraného zájmu o to, zdali odpověď bude ano či ne, volíme zpravidla kladnou podobu otázky (Máš peníze? Chodíš už do školy? Stavějí tam už tu novou dráhu?); tím spíše je otázka kladná, jestliže už předem byl v tazateli vzbuzen dojem kladné odpovědi (Máš hlad? Zdá se ti, že to není spravedlivé?). Otázka zabarvená nesmělostí, zdvořilostí, údivem, obavou, šetrností, nejistotou a pod. anebo pronášená s dojmem získaným tak nebo onak už napřed, že odpověď bude znít ne, nebo s přáním, aby odpověď zněla ne, mívá zas podobu zápornou. Někdy se záporné otázky užije jakoby provokativně, aby tazatel vynutil odpověď kladnou, na př.: Neměl byste začít z jiného soudku? (= myslím, že byste měl…). Toho rázu jsou také otázky výhružné nebo rozhořčené, na př.: Tak ty se nebudeš učit? Nebudeš poslouchat? Copak neumíte číst? Tak vznikají též otázky řečnické; o nich viz dále. Úplné poučení o tom o všem bude moci podat teprve podrobné zkoumání, jakého se zde nemůžeme podejmout; obsáhlost a složitost látky nás nutí spokojovat se někdy pouhým naznačením pracovních úkolů, místo abychom je sami hned provedli.

Střídání kladu a záporu je stejné v otázkách přímých (nezávislých) i nepřímých (závislých). Na př. ve větě „Zkouškou typovou se zjišťuje, [151]zda spotřebič vyhovuje ustanovením této normy“ (ESČ) je nepřímá otázka vyjádřena kladně, neboť podnětem je požadavek „spotřebič má vyhovovat“. Ale ve větě „Transformátor se dvacetkrát zapne a vypne bez sekundárního zatížení, aby se zjistilo, zda pojistky nevypínají i při zapínacím nárazu“ (ESČ) je sloveso záporné, protože otázka vychází z představy „pojistky nemají vypínat“.

 

2. Otázky řečnické.

Vztah záporu a kladu ke skutečnosti je v nich podobný jako při ironii (viz zde str. 22 a 31): kladné pojetí se vyjadřuje otázkou zápornou, pojetí záporné pak otázkou kladnou. Na př.:

Málo jsem se doma nalítal od šachty k šachtě, než jsem ujel? (Majerová; = nenalítal jsem se málo.) Což i manželství není svátost? (Mařánek; = vždyť přece i manželství je svátost.) Co viděl (Tomáš) v každé tváři? Zdali ne odsouzení? Zdali ne hněv? Zdali ne zlé uspokojení nad Annou, děvečkou boží, která mnoho milovala (Hanuš)?

Už prve jsme naznačili, že se užití kladu nebo záporu v řečnické otázce řídí jejím vyzývacím rázem: záporná otázka má vyprovokovat k odpovědi kladné, kladná otázka pak vymáhá odpověď zápornou. Je to asi tak, jako kdyby se před takovou větou položil úvodní výraz „dojista nemyslíte, že…“ nebo „není přece možné, aby někdo myslil, že…“, „nelze přece věřit, že…“

Druhem řečnických otázek je typ varování „Snad by ses nebál?“ Významem se blíží rozkazovacímu způsobu; věty jako „Snad by ses nebál?“, „Snad byste nestáli pod okny?“, „Snad bys nám neudělal takovou hanbu?“ vyjadřují výzvy „nebojte se, nestůjte pod okny, nedělej nám takovou hanbu“. O zvukové stránce tohoto typu vykládá St. Petřík v NŘ XVIII, 233 n.

 

3. Zápor ve větách zvolacích.

V záporných větách zvolacích typu „A co se vám nestalo!“ je zápor skutečně místo kladu a má platnost čistě jen afektivní. Jsou to takovéto věty:

Co ona (Milka) všecko nemusila dělat: i ševcovat se naučila (Majerová)! Jenže co se vám nestalo (Kubín). Co to všechno ten Ulbrt nevymyslil (Bouška)! Kdo nepřijde, jako pan František s Madlenkou, ruku v ruce (Šmilovský). Najednou se otevrou dveře a kdo v nich nestojí jako Adam s houslemi na zádech (Rais)! Co ti lidé všecko neudělají, i tu havěť vymalují (Němcová)! A co byste neřekla, že se stalo: dostal jsem ji (dovolenou) (Hanuš; případ trochu zvláštní: vznikl kontaminací výrazů „neřekla byste, co se stalo“ a „co byste řekla, že se nestalo“).

[152]V tomto případě lze tedy mluvit přímo o záměně kladu a záporu. Věty „Co to ten hoch všecko dovede!“ a „Co to ten hoch všecko nedovede!“ říkají totéž. Není snadné říci, jak se k tomuto vyjadřovacímu způsobu dospělo. Vykládává se, že tu mluvčímu tane na mysli zároveň záporná myšlenka „nevěřil byste, nemyslil byste, že…“ a že ji vyjádří jinou formou (na př. tázací), do níž zápor myšlenky oné zapadne; forma ta se pak pro takovéto případy ustaluje (NŘ III, 254). Ale proč toto křížení kladné a záporové formy nastává právě zde? Jak je vidět, jsou to vesměs — na rozdíl od případů dřívějších — původně otázky doplňovací, a nelze tedy dost dobře hledat jejich vznik v rozdělení původních otázek dvojčlenných. Všechny vyjadřují údiv, překvapení nad něčím neočekávaným, nepravděpodobným, neuvěřitelným („spíše by každý řekl, že to ten hoch nedovede!“), a vyjádřit to je patrně vlastní úlohou záporu. Víc zatím o tom říci nedovedeme. — Někdy se anticipací klade záporka ne (no ne) před větu (jako eliptická řečnická otázka: není-liž pravda?), na př.: Ne (no ne), co ten hoch všechno nedovede!

 

Poznámka.

O záporu vyjadřovaném kladnou větou s ironickým nebo výhružným tónem a o t. zv. záporu lidovém („To je mi čerta platno“) viz zde na str. 22 a 31.

 

4. Zápor po slovesech bránění a p.

Obyčejně se doporučuje po slovesech bránění, zakazování, varování a pod. klást větu zápornou: Bránil mu, aby tam nechodil. Také Přír. slovník jaz. českého má s. v. brániti takové poučení: „brániti, aby pravidelně se slovesem záporným, méně správně se slovesem kladným“. Ta věc však není tak jednoduchá, jak se na pohled zdá; komplikuje ji mnohoznačnost sloves, o která tu jde, i jejich značný počet a jejich rozmanitost. Tak na př. samo sloveso brániti má významy „překážeti, odporovati, zdržovati, nedovolovati“ (podle PS), ale vkládáme-li do něho význam „nedovolovati“, nemůžeme po něm užíti spojky aby ne, a musíme pro tento význam připustit spojení kladné. Věta „Bránil mu, aby tam nechodil“ pak má význam „působil (svým bráněním), aby tam nechodil“, kdežto věta „Bránil mu, aby tam chodil“ znamená spíše „nedovoloval mu, aby tam chodil“. Tím si vysvětlíme, že týž autor pro týž vztah užije někdy spojení záporného, jindy kladného; je tomu tak na př. u Jiráska (podle PS): Bránila mu, aby se nevydával v nebezpečí. Bránili, aby volně se stěhoval. Sklon ke kladnému spojení se ještě zesiluje, jestliže je v hlavní větě odkazovací zájmeno, na př.: Bránil mu v tom, aby tam chodil; zde lze totiž vedlejší větu pojímat jako přívlastek nebo aposici k zájmenu, tedy ve smyslu kladném, podobně jako u infinitivu (Bránil mu chodit tam). Také po záporném slovese nebrániti jsme nakloněni klást větu kladnou, neboť rovnice nebrániti = dovolovati je ještě [153]samozřejmější než rovnice brániti = nedovolovati. Představa „působiti, aby ne…“ naopak proniká zase tam, kde na zápornosti děje ve větě vedlejší zvláště záleží a kde bránění, zabraňování něčemu předpokládá nějaké aktivní opatření. Bývá to na př. v normách a předpisech, ale i jinde:

Musí se zabrániti tomu, aby v proudových obvodech pro spotřebu nemohlo nastati přepětí (ESČ; = musí se učinit opatření). Musí se zabrániti, aby za chodu naprázdno nevznikalo napětí větší než 30 V (t.). Tam teprv ji (Jirovcovou) lidé zastavili i zabránili, aby ho (posla) dále nepronásledovala (Světlá V.). Kapitán přesto nemohl zabránit tomu, aby se čelní stěžeň nezřítil s praskotem na levý bok (Faltová).

 

5. Zápor u sloves tvarem záporných, ale významem kladných.

Jsou to slovesa jako nenáviděti, nevražiti, nepohodnouti se, nešvařiti se, nedostávati se; uvedli jsme je v svém přehledu na str. 27 n. při výkladu o záporu lexikálním, nyní nám jde o jejich vazby. V NŘ VIII, 1 n. psal J. Zubatý o tom, jak se vyjadřuje zápor u sloves nenáviděti a nedostávati se, a ukázal, že jen zřídka a neradi, takřka jen z donucení připojujeme k nim další ne: nenenávidí, nenedostává se. Kde takové nutnosti není, říká Zubatý, dobrý stylista se raději všem nesnázím vyhne a užije jiného rčení.

Pohlédněme na tato slovesa ve světle toho, co jsme tu o záporu už pověděli.

 

Nenáviděti.

Je to sloveso formou záporné, ale významem kladné (= míti v nenávisti). Mezi formou a významem je u něho tedy rozpor a ten se při vyjadřování projevuje tak, že převládá někdy zřetel k formě, jindy zřetel k významu. Ve spojení „já ho nenávidím“ je pojetí kladné (= mám ho v nenávisti), a proto, kdybychom je chtěli popřít, musili bychom připojit záporku ne, na př.: Já ho ne nenávidím, ale mám ho dokonce rád (t. j. já ho nemám v nenávisti); byl by to zápor členský. Ve spojení „nikoho nenávidí“ (= nikoho nemá v nenávisti) se zřejmě projevuje působení formy, neboť k obecnému popření není zapotřebí druhé záporky. Spojení „každého nenávidí“ má dvojí význam rozlišený přízvukem podobně jako u sloves záporných vůbec: „Každého nenávidí“ znamená „každého nemá v nenávisti, ne každého má v nenávisti“, a je to tedy částečné popření se záměnou záporu členského a větného; stejně dobře by ovšem bylo možno říci „ne každého nenávidí“ — se zřetelem ke kladnému významu slovesa. „Každého nenávidí“ znamená „každého má v nenávisti“, tedy převažuje zřetel ke kladnému významu. Podobně je tomu při všechno: „Všechno nenávidí“ = „Ne všechno nenávidí“ (t. j. všechno nemá v nenávisti nebo ne všechno má v nenávisti; zápor [154]částečný); „Všechno nenávidí (= všechno má v nenávisti; pojetí všeobecnostní, ovšem kladné). Věta „Přála bych si, aby mě tak nenáviděl“ znamená „přála bych si, aby mě neměl v takové nenávisti; věta „Přála bych si, aby mě tak nenáviděl jako tebe“ nebo „aby mě nenáviděl tak jako tebe“ však znamená pravý opak: aby mě měl v takové nenávisti. — To je tedy výsledek té obojakosti slovesa nenáviděti, t. j. formy záporné, ale významu kladného. Můžeme ho užít ve smyslu kladném i záporném, jestliže je postaráno o to, aby větný přízvuk zajistil zamýšlený smysl; a takováto úloha přízvuku ve větách záporných je zjev docela běžný, jak jsme už několikrát viděli.

Kde nelze náležitý smysl zaručiti jinak, tam ovšem nezbude nic jiného než připojiti záporku ne —; tak se to jevilo autoru na př. v této větě: Vidím, že ses nezměnil a že je (Římany) nenenávidíš méně než dřív (Nauman; t. j. že je nemáš v menší nenávisti). Spojení „že je nenávidíš méně“ by mělo týž smysl jen s přízvukem na slovese, kdežto s přízvukem na méně by mělo smysl opačný: že je máš v menší nenávisti. Autor se patrně obával, že jeho psaný text není po této stránce dost jednoznačný, a proto se zajistil ještě druhou záporkou. Byla arci i jiná možnost: sáhnout k záporu členskému (že je nenávidíš ne méně n. neméně než dřív).

 

Nepohodnouti se, nevražiti; nesvářiti se.

Také u těchto sloves je kladný a záporný smysl závislý na místě větného přízvuku, na př.: s každým se nepohodne (= s každým se nesnese); s každým se nepohodne (= s každým se pohádá); na každého nevraží (= na každého nesočí); na každého nevraží (= na každého sočí). Se zájmenem obecně popírajícím jsou tato slovesa jednoznačná: s nikým se nepohodne (= s nikým se nesnese), na nikoho nevraží (= na nikoho nesočí).

Tak je tomu také u slovesa nesvářiti se, ačkoli je vedle něho souznačné sloveso kladné svářiti se; větný přízvuk dostatečně zajišťuje žádoucí smysl výrazu. Na př.: s každým se nesváří = s každým se sváří (t. j. s každým žije ve sváru); s každým se nesváří (= s každým nežije ve sváru); s nikým se nesváří (= s nikým nežije ve sváru).

Jestliže se před ne- dostane jiná předpona, lze užívat záporné podoby normálně, na př. znesvářiti se — neznesvářiti se, zanevříti — nezanevříti.

 

Nedostává se čeho.

V NŘ VIII, 5 vytýká J. Zubatý větu: „Pošlu k vám svou paní, aby se přesvědčila, nedostává-li se vám čeho“; spisovatel prý měl říci „neschází-li vám nic“. Zubatý pak k tomu dodává: „Kde by výraz nedostávati se měl býti ve smyslu záporném (»nescházeti«), měl by se [155]vždy položiti nějaký výraz kladný s negací (tedy nemíti nedostatku a p., nebo nescházeti, nechyběti).“ Ale po tom, co jsme tu o záporu pověděli, je vidět, že ta obava z nejasnosti a z nedorozumění je většinou zbytečná a že také ona citovaná věta je správná (sloveso nedostává se je tam v otázce nepřímé, proto jeho obojakost vůbec nevadí: význam „schází-li vám něco“ i „neschází-li vám něco“ je v ní stejně na místě). Jsou tedy u slovesa nedostává se čeho zvláště tato spojení: ničeho se (nám) nedostává (= v ničem není nedostatek; ve významu „v ničem není nedostatek“ by tohoto spojení sotva kdo užil, jistě by raději řekl „všeho se nedostává“, t. j. všeho je nedostatek); všeho se nedostává (= všeho není nedostatek, zápor částečný); čeho se nedostává (= čeho je nedostatek); něčeho se nedostává (= něčeho je nedostatek). V otázkách: čeho se vám nedostává? (= čeho máte nedostatek?); ničeho se vám nedostává? (= v ničem nemáte nedostatek?); nedostává se vám něčeho? (= máte v něčem nedostatek?). Záporné otázky „čeho nemáte nedostatek? nemáte v něčem nedostatek?“ bychom mohli ovšem vyjádřit jenom záporným tvarem nenedostává se čeho (i takové doklady uvádí Zubatý l. c.) anebo nějakým výrazem souznačným, kdybychom v nich chtěli zápor výslovně vyjádřit.

 

6. Připojování větných členů a záporných vět.

Dosud většinou platila poučka vyslovená na př. Ertlem v NŘ II, 203: „V záporné větě nebývá zvykem klásti spojky kladné (připočítávací), nýbrž záporné (eliminující): ve větě »nemá to nijakého účinku jak na síly AB…, tak na namáhání jednotlivých průřezů« jeví se tedy správnějším užíti spojek ani - ani.“ V mluvnici Gebauerově - Ertlově II, 264 bylo sice správně k tomu poznamenáno, že tato poučka platí jen tehdy, „má-li býti smysl věty popřen úplně“, ale v praxi se téměř každé i, také opravovalo v ani. I v Gebauerovi - Ertlovi l. c. se opravuje věta „Také (i) jemu nevěřím“ v „Ani jemu nevěřím“. Tato oprava by byla na místě jen tenkrát, kdyby pisatel chtěl obsah věty popřít s důrazem, s gradací, na př.: „Nevěřím nikomu, (dokonce) ani jemu nevěřím.“ Ale je zajisté možný i ten způsob, že se dvě záporné věty přiřadí k sobě v prostém poměru slučovacím, t. j. bez gradace a bez důrazu, na př.: „Tobě nevěřím a také jemu nevěřím.“ K rozlišení obojího toho pojetí má jazyk jednak spojku ani, jednak spojky a, i, také, rovněž, jak - tak a pod. Ono druhé, prostě slučovací nebo přiřaďovací pojetí vyjádřila na př. B. Němcová v pohádce „Pán Bůh dej štěstí, lavičko!“:

Přišla (dívka) k téže lávce, ale ani se jí nepoklonila, ani nepozdravila, a když ji lávka sama prosila, aby ji přeložila na druhý bok, pyšně odpověděla:
„Co bych se s tebou zdržovala, mám před sebou dlouhou cestu.“
Šla dále a lávku nepřeložila. Přišla k prašivému psíkovi, také ho nepozdravila, a když ji prosil, aby ho očistila, osopila se na něho.

[156]Dostal se mi náhodou do rukou text této pohádky připravený pro nové otištění a v něm jazykový revisor opravil spojení „také ho nepozdravila“ v „ani jeho nepozdravila“, tedy spojení slučovací nahradil spojením stupňovacím; jistě neměl právo měnit pojetí spisovatelčino, ale svedla ho k tomu nedost přesně stilisovaná mluvnická poučka.

Podobného rozlišování je třeba i tehdy, když se v záporné větě spojují členy výrazu rozšířeného. Není zajisté totéž, když se řekne: „Jiří a Jan (Jiří s Janem) nepřišli“, „Jiří i Jan nepřišli“, „Jiří ani Jan nepřišli“, „Ani Jiří, ani Jan nepřišli“. Spojka ani popírá každý člen zvláště, kdežto spojky kladné (a, i, také, jak-tak, jakož i a pod.) uvádějí výraz jako celek do věty záporné a jako celek je potom tento výraz záporným slovesem (t. j. větným záporem částečným) popřen. Proto mohl na př. Jiří Mařánek v povídce Usmířená (sborník Matka 1943) napsat:

Nebydlela (matka) daleko odtud, ale těmto místům se vždy úzkostně vyhýbala. Až dnes, kdy sem do sousedství zašla navštívit svou přítelkyni Ninu, nevyhnula se tomu osudnému jménu i domu.

Stejně dobře možná je v záporné větě také vytýkací spojka i. Někdy je dokonce nutná, neboť s ani by věta dávala opačný smysl, na př.:

Bratr zle doplatil na svou lehkomyslnost. Hleď, abys i ty na své lajdáctví těžce nedoplatil.

Se spojkou ani („abys ani ty…“) by tato věta předpokládala nějakou výpověď zápornou („Bratr nedoplatil…“), tedy pravý opak toho, co je v ní řečeno. Proto Al. Jirásek v F. L. Věku II píše: (Chudí lidé často hladovějí. P. Vrba jim chce opatřit aspoň potravu duchovní, a proto jim zadarmo rozdává knížky), aby nemusili chudí i v tom hladovět (t. j. v jiném hladovějí, ať nehladovějí aspoň po stránce duchovní). Věta „aby nemusili chudí ani v tom hladovět“ by zas předpokládala smysl „chudí jinak nehladovějí“ a spojka ani by měla smysl stupňovací.

Bylo by třeba všimnouti si také připouštěcí spojky i (i když, i kdyby) a některých okolností zvláštních, na př. shod a rozdílů, když se věta záporná připojuje k větě kladné nebo záporné, anebo případů, kde sloveso tvarem záporné má smysl kladný a kde tedy vzniká slabý anakolut ve vazbě, nikoli však ve významu, anebo připojování záporných vět se záměnou záporu členského a větného atd. Nezbude však než i tomu všemu věnovat zvláštní studii stejně jako jiným zajímavým jednotlivostem, na které se v těchto našich výkladech — beztoho už neobvykle dlouhých — stále ještě nedostalo.

 

Výklad zkratek: Blekastad = J. Krokann, Závějemi. Přel. M. Blekastad 1942. Bouška = S. B., Vánoce 1903. K. Čapek = Povídky z jedné kapsy 1929. K. Čapek D. = Devatero pohádek 1932. Čapek-Chod D. = Deset deka 1927. Čapek-Chod H. = Humoreska 1924. ESČ = normy ESČ. Faltová = [157]A. den Hertog, Ženy do Jakatry. Přel. L. Faltová 1945. Faltová It. = J. Fabricius, Ital. trilogie I-II, 1947. M. Hanuš = Legenda o Tomášovi 1947. Jar. Havlíček, Petrolejové lampy 1943. Heine = H. Cody Wetmore, Poslední z velkých skautů. Přel. ing. Ant. Heine 1927. Herben D. = Do třetího i čtvrt. pokolení 1936. Herben H. = Hostišov 1907. Herrmann = Otec Kondelík a ženich Vejvara, 16. vyd. Hostovský = Cizinec hledá byt 1947. Chrastinová = B. A. Williams, Smrtelný hřích. Přel. Z. Ch. - Dandová 1948. Jirásek L. = Lucerna 1922. Jirásek Na Ostr. = Na Ostrově 1922. Jirásek P. = Proti všem 1923. Jirásek V. = F. L. Věk 1927. Jirásek Z. = Zahoř. hon 1941. Jírů = V. Jírů, Má drahá fotografie (rkp.). Kalivoda = Ing. Jan Kalivoda, Zeměp. magazin III, 1942. Kaufmannová = N. Collins, Londýn patří nám. Přel. L. K. 1947. Krausová-Lesná = F. Heller, Velký film o Attilovi. Přel. M. K. - L. 1935. Křelina = Můj otec kapitán 1947. Kubertová = J. Galsworthy, Moderní komedie. Přel. B. K. - Zátková 1948. Kubín = Svátky u pohádky 1945. Lada = Vzpomínky 1947. Majerová = Havířská balada 1939. Mařánek = Petr kajícník 1942. V. Mathesius = Čeština a ob. jazykozpyt 1947. A. Mrštík = Rok na vsi 1904. Nauman = Faon 1947. Němcová = Babička 1935. Němcová Poh. = Pohádky 1922. Nor = Raimund Chalupník 1940. K. Nový = Srdce ve vichru 1930. Olbracht = Dobyvatel 1947. Palkovský = C. S. Forester, Křižník Artemis. Přel. K. B. P. 1947. Pujmanová = Předtucha 1942. Rais = Zapadlí vlastenci 1923. Sova = Výpravy chudých 1936. Strachota = O. Strachota, Slovácké figurky (Zeměd. noviny 30/III 1947). Světlá V. = Vesnický román 1867. Šmilovský = Za ranních červánků 1883. Šrámek = Splav 1916. Tilschová = M. Denison, Mike Klondyk. Přel. Em. T. 1947. Uher = Kapitoly o lidech kočovných 1906. Vaněk = E. Ferberová, Dobrodruzi ze Saratogy. Přel. Tomáš V. 1947. F. B. Vaněk = Vlaštovky se vracejí 1946. Vařecha = M. Davenportová, Údolí rozhodnutí. Přel. Vladimír V. 1947. Vrba = Kniha z přírody 1920. Watters. = E. B. Hitchcock, Zasvětil jsem život míru. Přel. Zd. Wattersonová 1947. Weinfurter = H. R. Haggard, Dcera bouře. Přel. K. W. 1921.

Naše řeč, ročník 32 (1948), číslo 8-10, s. 141-157

Předchozí Protiplán

Následující Josef Straka: Druhý příspěvek k poznání hovorového jazyka v 16. století

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1