Časopis Naše řeč
en cz

Stavebná mechanika

E. (= Václav Ertl)

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Zdeněk Bažant, Stavebná mechanika. Díl prvý. Základy grafické statiky. Zevnitřní síly přímého nosníku. Theorie soustav prutových. Spisů České Matice technické roč. XXII. (1917) číslo 87. V Praze. Nákladem České Matice technické. 1918. Stran 258.

Není tajemstvím, že značná většina našich odborných spisovatelů nenáleží k mistrům českého slova a že tradice preslovské mají v české odborné literatuře málo pěstitelů. Mužům naší vědy jde zpravidla jen o »věc«, na požadavky správnosti a čistoty jazykové hledívá se rádo s povýšeného stanoviska jako na malichernost a věc načisto vedlejší, o uhlazenosti a osobitosti slohu, která píšícímu učenci francouzskému je předmětem nemenší ctižádosti než bohatství, hloubka i novost myšlenek, ani nemluvě. A tak naše odborné spisy, vyrůstající a vznikající pod vlivem odborných literatur cizojazyčných, zvl. německé, působí velmi často dojmem česky psané němčiny, zarážejíce nadto českého čtenáře i záplavou cizích slov, jimiž si naši badatelé a učenci zpohodlňují svoje české výklady a zakrývají neznalost vlastního jazyka. Zdá se, jako by se mužům vysoké vědy zdála péče o jazykovou přesnost a slohovou eleganci čímsi nedůstojným, čímsi, čeho možno požadovati kromě filologů jen na beletristech, nebo nanejvýše tak ještě na literárních historicích nebo historicích vůbec, kteří v jejich očích jsou beztoho tak na polovic beletristy. V »Naší Řeči« bylo již několikráte, aspoň mimochodem, upozorňováno na tento nepěkný, ba často zahanbující rys naší odborné literatury a nebude zajisté na škodu, bude-li »N. Ř.« v této rubrice věnovati občas pozornost i knihám vědeckým, zvláště takovým, které jako učebnice k studiu určené působí na výchovu generací nejen svým obsahem, nýbrž i svou jazykovou formou.

O knize Bažantově, které jest věnován první referát toho druhu, lze opravdu s potěšením pronésti úsudek, který se liší od obecné charakteristiky odborné literatury, položené v čelo tohoto posudku. Recensent, nejsa naprosto odborníkem ve věcech, jichž se týká kniha Bažantova, nemůže a nemíní se pouštěti do rozborů všech výrazových prostředků autorových, pokud jde o přesnost, jasnost a přehlednost slohovou, o přiléhavost a výstižnost slovní, o rozvrh a koncepci díla, nýbrž omezuje se jen na stránku jazykovou. A po té stránce jest zjevno z knihy Bažantovy, že věnoval jazyku opravdovou péči, že jest obeznámen velmi důvěrně s jeho zákony a že omeziv pohodlnou světoběžnou terminologii svého předmětu na [201]míru nejnutnější, snažil se vyjadřovati se co nejvíce a nejlépe česky. Bez znalosti vývoje českého názvosloví stavitelského je těžko oceniti vlastní zásluhy autorovy po této stránce a stanoviti, pokud české názvy odborné, v díle uváděné, jsou výtvorem spisovatelovým, či jeho předchůdců, ale tolik přece lze a třeba vytknouti, že česká terminologie v tomto spise je kromě několika málo nezvyklých složenin (smíšenočarý a p.) dobrá a že dbá ducha jazyka. Ve snaze po správnosti a spisovné bezvadnosti jazyka jeví se u autora Stavebné mechaniky i jistá sebevědomá okázalost, se kterou se přidržuje forem přísné observance spisovné, nezvyklá ve spisech tohoto druhu a působící proto skoro až dojmem jakési vědomé strojenosti. Píše zpravidla jen beřme, slove, rámě síly (m. obvyklého rameno), břímě P působící v bodě p, čáry, jež se sekou a p., užívá se zálibou přívlastků ve formě adjektivní, místy snad až přes míru, na př. bod podporový, soustava prutová, obrazce složkové, dvojice silová (m. dvojice sil), jádro průřezové (jinde však jádro obdélníka) a p., a vyhýbá se pečlivě všemu, nač kdy padl byť jen stín podezření z nesprávnosti: volí raději slovo nijaký, aby nemusil užíti slova žádný (na př. nemá to nijakého účinku… na síly AB 215), dává přednost předložce za před předložkou při (na př. střed, jímž prochází za každého zaměření paprsek výslednice 53 a j.) a předložce o před předložkou se (na př. nosník o vodorovné ose 113, srov. »N. Ř.« II, 188). Není bez zajímavosti u odborného spisovatele, že se v jeho slohu setkáváme i s leckterým archaistickým rčením nebo tvarem, jichž nebývá užíváno v nynějším běžném jazyce spisovném: B. užívá na př. důsledně výrazu zevnitřní, za nějž má už dnešní čeština slovo zevní nebo vnější, slova výminka ve významu podmínka, předpoklad, slovesa namítnouti se ve významu naskytnouti se (na př. případ ten se namítne, na př. je-li nosník obtížen atd. 125, namítá-li se v určitém průřezu prutu současně prostý tah či tlak a ohyb, vzniká atd. 95), rozpolovati místo běžnějšího dnes rozpůlovati n. půliti (86 a j.), výrazu po zákoně (= podle zákona), ač usu starému by odpovídal spíše tvar po zákonu (jako po právu, po rodu a p.), ježto předložka po v tomto významě měla při sobě vlastně dativ (tak Bezruč: Po zákonu tak se dálo? Po zákonu, bratře Ondro). Na vrub této záliby spisovatelovy lze asi připočísti také jeho zálibu v příponě -ný, a to v takových případech, kde usus nynější volívá raději příponu -ní; již název knihy Stavebná mechanika působí dojmem poněkud starožitným vedle obvyklejšího dnes stavební, a stejně i výrazy centrálná osa (38), sílu normálnou (87), osa neutrálná (tamt. a j.) a p. (srov. »N. Ř.« I, 306). Při této snaze o jazykovou správnost a přesnost jest ovšem úkazem snadno vysvětlitelným a pochopitel[202]ným, že spisovatel nefilolog, šetře loyálně a důsledně pravidel mluvnických a pokynů brusičských (ne vždy správných), i přestřeluje ve správnosti a zachází v zámezí. Toho způsobu jsou na př. vazby nezměníme ničeho (116, 153 a j.) místo spr. nezměníme nic (v. »N. Ř.« I, 301), záliba ve jmenném tvaru přísudkového adjektiva, kde spis. jazyk užívá již jen tvarů složených, na př. jsou rovnoběžny (19) m. rovnoběžné, totožny (34, 215), kolmy (38), je kladna, záporna, protivna (44), jsou úměrny (55), souměrny (86), je zřejma (116), jsou netažny a nestlačitelny (156), určity (190) a p.; za výstřelek spisovnosti možno pokládati i zálibu autorovu v přísudkovém instrumentálu příd. jmen při slovese jsem, na př.: kdyby poměr ten byl stálým (118) m. stálý, složky jsou kladnými n. zápornými (140), mnohostran osový je buď rovinným či prostorovým (149), soustava, jež je bez výjimky určitou (163), a tak často, byť ne pravidlem. Pod vlivem starších theorií mluvnických snaží se spisovatel neoddalovati příliš příklonných slov, zvl. se, od slovesa a klade je pak prostě buď hned před sloveso anebo velmi často za ně, na př.: jež vyskytují se (10) m. jež se vyskytují (v. »N. Ř.« I, 199), jež připadlo by (118), posud obírali jsme se (224) a j.

Že spisovatel takto dbalý jazykové správnosti a plnící leckdy až do zámezí pravidla gramatická, vynasnažil se a také dovedl se vystříci chyb proti jazyku, jest přirozeným důsledkem jeho dobré vůle i vzdělání jazykového. Proto také není toho mnoho, co by po této negativní stránce mělo býti vytčeno, a jsou to vesměs věci jemnější. Z chyb čistě mluvnických připomíná recensent vlastně jen jedinou, 3. os. klenby se staví (7) m. stavějí, z grafických pak kratšeji (209) m. kratčeji. Přiměřené číslo (11) bylo by snad možno nahraditi vhodným, patřičné změny (119) náležitými; slova jednoduše užívá spisovatel podle něm. einfach ve významu prostě (na př. osové síly vyšetříme jednoduše methodou bodů styčných 195), slova bezprostředně ve významu přímo (břímě P působí bezprostředně na nosník ab 141 a j.). Dosti často se vyskutuje rčení jsem s to s inf. místo s aby (z látek, jež jsou s to vzdorovati 7, 95, 152 a j.); je to vazba sice odchylná od pův. usu spisovného, ale dnes už tak zobecnělá, že se mluvnické teorii stěží podaří ji vytlačiti, zejména proto, že se výrazu »s to« již nerozumí a celá vazba »jsem s to« se pokládá takřka za pouhé pomocné sloveso, znamenající mohu, dovedu, jsem schopen něco učiniti. Naopak zase poněkud násilným a nezvyklým zdá se českému uchu záliba spisovatelova v passivních tvarech sloves uvažovati a namáhati, na př. téhož oddílu uvažovaného jakožto nosník prostý 143, čáry příslušné k uvažovaným silám 113, 151 a j., prut je namáhán prostým ohybem [203]87, 150, 215 a j. Slova současně užívá spisovatel často i tam, kde nejde o určení dobové, nýbrž prostě o vyjádření toho, že daná věc je taková i onaká, a kde tedy užíváme spíše výrazu zároveň, na př. obsah obrazce jest současně kladný i záporný (10); podobně bývá užito příslovce opět (= znovu, po druhé) ve významu spojkového výrazu zase, na př. (po vyložené poučce se pokračuje:) z toho plyne opět, že… (117 a j.). Nedosti dobře českým zdá se také obrat, často se vyskytující ve spisech matematických, že čára taková a taková jest opsána i vepsána parabole (125 a j.); spisovatel se sám na jiných místech vyjadřuje přesněji, mluvě na př. o čáře lomené vepsané do výslednicové čáry (144), opsati pak lze nějakou čáru okolo nějakého obrazce nebo (archaisticky) o něj. Částice či jest částice tázací a nebývala v starším jazyce nikdy zaměňována s prostě rozlučovacím nebo a neměli bychom tedy ani my psáti: je buď rovinným či prostorovým (149), m. nebo), prostý tah či tlak (95) a p. V záporné větě nebývá zvykem klásti spojky kladné (připočítávající), nýbrž záporné (eliminující): ve větě »nemá to nijakého účinku jak na síly AB…, tak na namáhání jednotlivých průřezů« (215) jeví se tedy správnějším užíti spojek ani ani. Slovo pás má sice délku etymologickou, ale přes to bývá á kráceno, je-li míněn slovem tím pás tělesný (sukně do pasu), jinak však bývá délka zachovávána (na př. v horkém pásu, zeměpásu a p.); proto mluví-li spisovatel o soustavě prutové, jež se skládá z pasů a prutů mezipasových (224 a j.), bylo by lépe užíti tvarů pásů, mezipásových, přímopásových a p. Ve vazbách přechodníkových mívá spisovatel poněkud jinou praksi, než je ustálena v dnešním jazyce, užívaje na různých místech svého spisu přechodníku minulého, kde by se smyslem (rozuměl-li recensent dobře) hodil spíše t. zv. přechodník budoucí; na př.: odejmeme-li podpory, nahradivše je reakcemi podporovými (153 m. nahradíce), dosadivše hodnotu… obdržíme (204, t. j. dosadíme-li hodnotu, tedy: dosadíce) a p.

Zvážíme-li na konec veškerá jazyková plus i minus knihy Bažantovy, jíž byl věnován tento posudek, můžeme shrnouti všecka pozorování při její četbě nashromážděná v ten závěrečný a konečný soud, že je to kniha po jazykové stránce dobrá, že vydává svědectví o opravdové péči spisovatelově o bezvadnost řeči a že v kruzích, jimž jest určena, splní své poslání nejen obsahem, nýbrž i formou, ve které oživuje stará láska našich učenců-buditelů k jazyku mateřskému.

Naše řeč, ročník 2 (1918), číslo 7, s. 200-203

Předchozí Josef Zubatý: Chyběti, scházeti

Následující B.: Počátkové českého básnictví, obzvláště prosodie

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1