Něco jiného, nic jiného

[Drobnosti]

(pdf)

-

(A. CH.) Výraz něco jiného může za jistých okolností státi i ve větě záporné. Vedle věty »neudělal nic jiného« je možná i věta »neudělal něco jiného«, ovšem smysl je po každé jiný. V prvním případě se popírá obsah věty úplně, t. j. záporkou ne se popírá platnost přísudkového slovesa a záporkou ni (v nic) se vylučují z jeho platnosti všechny možné případy; mohli bychom výraz »nic jiného« opsati slovy »žádnou jinou věc, ani jednu jinou věc« a pod. V druhém případě se popírá smysl věty jen částečně, t. j. je popřena toliko platnost slovesa, nikoli však předmětu; užili bychom zde opisu »neudělal nějakou jinou věc, tuto jinou věc« a pod. Rozdíl ve významu těchto výrazů se projevuje i v rozdílném přízvuku. Ve větě »neudělal nic jiného« je přízvuk na zájmeně nic (na př.: »Udělal jen toto, nic jiného neudělal«, t. j. jinak, kromě [158]toho neudělal nic), kdežto ve větě »neudělal něco jiného« je důraz na slově jiného (na př.: »Udělal právě toto, neudělal něco jiného, t. j. právě takovouto věc, ne nějakou jinou). Názorně se o tomto rozdílu přesvědčíme, když zkusíme z takového věty vynechat příd. jméno jiný, na př. »sem nepřijde nikdo jiný, jen on« — »sem nepřijde někdo jiný, nýbrž on«; v prvním případě se smysl věty nezmění, vynecháme-li přídavné jméno jiný (»sem nikdo nepřijde, jen on«), kdežto v případě druhém nelze příd. jméno jiný vynechat bez újmy smyslu (»sem nepřijde někdo, nýbrž on«). Záleží tedy u takovýchto vět na tom, co jimi chceme vyjádřit, t. j. chceme-li popříti celý obsah věty, či jen jeho část. V československých zákonech bývají takovéto formule: »Nestanoví-li zákon nic jiného, platí toto nařízení«, »Neuvede-li se v povolení nic jiného, platí ustanovení zákona« a pod. Také u těchto formulí je možné dvojí pojetí, a proto v nich nelze užívati mechanicky jen výrazu nic jiného. Chce-li zákonodárce na př. říci, že nařízení platí jen potud, pokud se neliší od zákona, t. j. pokud zákon nepředpisuje jinak, něco jiného, je i v záporné větě na místě výraz něco jiného, tedy: »Nestanoví-li zákon něco jiného, platí toto nařízení«. Chce-li však zákonodárce vyjádřiti, že na př. ustanovení zákona platí obecně, není-li ve zvláštním povolení uvedeno nic mimo tato ustanovení, nic jiného než tato ustanovení, je třeba užíti výrazu nic jiného. Tak rozumíme větě, kterou jsme uvedli na druhém místě: »Neuvede-li se v povolení nic jiného (t. j. nad to, co je v zákoně), platí ustanovení zákona«. Věta uvedená na místě prvním by znamenala »nestanoví-li zákon nic jiného (t. j. na př. mimo to, co bylo uvedeno), platí toto ustanovení«.

Naše řeč, ročník 19 (1935), číslo 5, s. 157-158

Předchozí K. E.: Je třeba dělati tečku i za zkratkami iniciálkovými?

Následující Karel Pechoč, Redakce: Psaní názvů přírodopisných