Časopis Naše řeč
en cz

Druhý příspěvek k poznání hovorového jazyka v 16. století

Josef Straka

[Články]

(pdf)

-

(Ostatek.)

§ 3. a) Zájmeno on, kterým se předjímá podmět (sr. Zikmund, Skladba, § 178, pozn. 5; Gebauer-Trávníček, H. ml. IV, § 196, 3; Jílek, Jazyk, § 29 a 30 atd.), bývá často již bez citového zabarvení, „klesá časem v pouhou bezvýznamnou výplň větovou“ (podle Smetánky). Ojedinělé příklady [158]jdou od 14. století (Víd., ChelčP., Let., VšehK.) nepřetržitě, v některých památkách hojněji, jako v Kronice Hájkově nebo v úředním slohu Slavatových zápisků, avšak zvláště často v knihách smolných, na př. v táborské. Z důvodu, který si později povíme, vyjdeme stejně jako prof. Jílek na uv. m. od případů, kde je zájmeno on hned přede jménem: bylo tam u něho (t. j. u Kohejle) šest čtveráků a on, Kohe(j)l hospodář, sedmej 128a; častěji při jméně bývá ještě ukazovací zájm. ten, jako: A von, ten Zadva, šel jí (ženy, která mu ušla) hledati 65a; Ale von, ten jistej bednář, zase přišel k svému 137a; A von jeden (ze čtyř zlodějů), ten Adam Sokol, do světnice přišel… A vona, ta jistá hospodyně Důra, Jíry Bláhovic žena, řekla… 36a; Potom to voni, Jíra a Morávek, vynesli ven 95b atd. Ve větách vedlejších jako: toho já nevím, kdo jest jich (kol) více pokrad, von-li Hlavinka čili kdo jinej 27b; a což voni, ti lotři, na kterém jarmarce pokradli, to sem … všecko přijímala 61b atd. Nejpozoruhodnější jsou dva případy, kde vyslýchaná osoba vypovídá na přivedené lidi, podezřelé z účasti, jim v oči: Když ta jistá Anna byla přivedena k vejvodu, tak jest Jiřík vyznal, že jest ho Anna na to (na tu loupež) navedla a že jest ho fedrovala a jemu jísti nosila do lesa… Vona, tato Anna přítomná, dobře věděla a ví, kdo jest jí je (jídlo) strojil 138a; K tomuto jistýmu Jankovi, krčmáři (v) Vračovicích, ti lotři nosívali slepice kradený, a masa necky přinesli, a voni přítomní tito Jankovic všickni o tom věděli a jim to strojívali 88b (Káča, Svatoščina cera z Borotína, r. 1573 na trápení). Tu je užito zájmena on o osobách místně docela blízkých (= tento, přítomný), tedy v přímém rozporu s vlastním významem zájmena on; je to bezpečné svědectví, že zájmeno on bývalo v hovorovém jazyku někdy již jen „bezvýznamnou větovou výplní“.

Častěji se mezi zájmeno on a jméno vkládá slovo, namnoze nepřízvučné: Ale von vo tom, ten Pavel, taky nevěděl, bych… 27a; A von jim, ten hospodář Jíra Bláhů, do tý stodoly poslal po Štětkovi půl pecna chlíba a krajíc sejra 35b; A vona mi, ta Manda, tak řekla, s plíškem šenkýřka 133b (plech n. plíšek slul krátký, prsní kožich); Pás sem na kruntech jejich — nevěděl sem, by to bylo hájiště (k významu slova srov. hájiti louku PS) a oni mi sedláci ovce zajímali 162b; A von vo tom, ten Kodlíček, věděl 171a; a že vony nejspíše, ty kuběny, ta sukna (kradená) pod pláštky pronesou a rozprodají, abychme se my neprozradili 36a atd. Jsou i příklady se dvěma slovy vloženými, ale jak zájmeno on, tak i jméno vždy ještě stojí před slovesem: Byla sem tam den u tý židovky (t. j. po útěku z vězení), a vona mne zase, ta židovka, prozradila 79a; A von je (ryby) od nás, ten Vybíral, koupil 100b; A von mne na to, ten starej Komejtka, navedl 156a, pod. 159b atp.

Nejčastěji stojí zájmeno on na počátku věty a jmenný podmět je nejen od něho odtržen přísudkem, nýbrž položen na sám konec: Ale voni [159]vo tom nic nevěděli, Valeš a Hnilička, by to byly ryby kradený 6b; Ale von vo tom nevěděl Pilnej, by… 24a; pod. 26b, 29a; Kůň sme pod ním postřelili, a von nám sám s penězi utek, ten rychtář 57b; A voni ke mně přišli moji tovařiši 58a. Ve větách vedlejších: Když sme byli na poště … s mejm tovařišem, mluvil jest ten pošta sám německy…, abychme byli veselí a abychme se nic nebáli; jestliže na nás co přijde, že nás von ve všem zastane, ten pošta 53b; toho já nevím, vzal-li jest je (kradené kožichy) von s toho sena, můj muž, čili je ještě má tam v tom seně 120a atp. Výjimkou je v podmětu místo jména zájmeno sám: však voni je voba dobře znají sám i sama (t. j. podanej páně Přehořovskýho i žena jeho) 175a. Podmět bývá od úvodního zájmena on příliš vzdálen, takže se zdá, že jméno bylo při výslechu připojeno dodatečně pro lepší dorozumění: V Planý sem peněz za jednu kopu míš. vzala u … A voni mne vzali a vedli mne na Skalici a (z) Skalice do Soběslavě, dva sedláci 79a atp. Ještě za podmětem následuje některá část věty, jako: A já ji, tu vlnu, vzal a vona ji prodala macocha Rosovej samý (t. j. přímo ženě řezníka Rosy) 124a; že on musí, ten lokaj, zase přijíti 168b a j. Dokladů takového nadbytečného zájmena on vedle podmětu „dalo by se snésti síla ze spisovatelů, vystihujících věrněji obecný hovor (a nebojících se ho vystihovati)“, jak praví prof Zubatý v LF 36, 32 a jak prokazuje vskutku PS („on“); jsou i v nářečích českomoravských (v díle I. Hoška I, 89 a II 1, 77; 115; 127 a j.), hornoblanickém (v knize B. Vydry na str. 131 n.) a j. Nedostatek jich v Bartošově Dialektologii moravské si vysvětlíme tím, že jeho ukázky jsou většinou pouhé hláskové a tvarové přepisy erbenovských pohádek, nezapsaných věrně podle lidové tradice, nýbrž na pravé vzory hovorového jazyka slohově upravených.

b) Zato scházívají v mluvnických pracích nejen doklady, nýbrž i zmínky o zájmenu on při jménech v jiném pádu než nominativu. Něco dokladů má Gebauer-Trávníček, H. ml. IV, 218 (Let., Lobk., Slav. a z kulturně historických knih Wintrových), doklady ze smolných knih má Jílek na uv. m. V táborské knize bývá tak často při předmětu v akusativě: znají ho dobře, toho Pekaře-Rejthara 98a; že sou jeho, Kašpara, na ten vzatek navozovali 177a; že sem já jeho, toho berana, ukradl 170a; tam jej mají, ten kožíšek, na Písku páni 36a; A já sem ji, tu Mandu Hubatou, trestávala 64a (= kárala); A já je prodal, to prase, … Tvrdočelovi 21b; nevím, komu je, ty dvě (t. j. kůže), Jiřík Žid - Kantor prodal 92b a j. S větším oddělením předmětu od zájmena: že jest jeho (hospodář Jíra Bláhů) hned z mládí vodchoval, toho Štětku 34b; A snědli sme ji s tímto Vaňkem, tu hus, v krčmě ve Lhotě 75b; abych je vzala vod ní (od paní Kateřiny), to dítě, s tý postele 104a a j. Po předložkách s akusativem: Protož na ni, na dobrou a ctnou paní, nic nepravím 25a; a nás na ně naved, na ty ryby 100b; a tam sme se vo ně, vo ty peníze, v tom lese dělili 54a; A Adam Sokol řekl, že půjde pro ně, pro ty ku[160]běny, do Milívska 36a; Toho již nepamatuji, co jest mi za ni dal, za tu radlici 40b atp. V genitivu předmětném: že ho dochová, toho sukna (pro děti, až dorostou) 33a; Kdyby jí, kurvy nebylo, že bych já ho (mrtvého novorozeněte) nikam nenosila… 105a; A nějakej člověk mne dohonil na koni, jel za těmi děvečkami, a já proto nesměl sem jich vobrati, těch děveček 111b. Při gen. celkovém: a bylo jich, těch kupců, pít (t. j. pět) 53b; že jich vona zná znamenitě mnoho, těch štveráků 64b; třetí vzatek sem učinil v Soběslavi na hospodě jednomu sedláku; vzal sem jemu jich hrst, peněz 85a; že sou ho, toho řetězu, půl propili v nějakej krčmě u Selčan 183a atp. Nejčastěji tak stává zájmeno on při gen. přivlastňovacím: Potom po smrti jeho, muže svého, šla (Dušková) s Chmelem pryč B 2b; Tu (mouku) sme spekli u voce (t. j. otce) jeho, Mikšovýho, v Deštným 8a; sloužíval u Jíry Bláhovic … i u jeho votce, u Jírovýho 31b; vzal sem jeho pacholeti, Lejtmanovýmu, v stodole, když spal, čtyřiceti kop 173b; a žena jeho, toho mladýho žida, při tom trhu bula 181a atd. Po předložkách s genitivem: koupil vod něho boty, vod toho rybnikáře 23b; vod nich, vod jinejch čtveráků, že jest všecko přijímala a schovávala 97b; A potom u něho, u toho Jíry Bláhovic, v jeho stodole na mlatě sme se vo ta sukna dělili 31b atp. V dativu: že by on (t. j. Jíra Bláhů) taky mušel trpěti, a to proto, neb sem já jemu, tomu Jírovi Bláhovic, vydával vruby, když jest přijezdíval s prázném vozem ke dvoru, k sladovně, jako by pšenici přivez, a nepřivez nic. A já mu předse vruby dával, tomu Jírovi Bláhovic, a von peníze brával vod písařů, a pšenice nepřivezl nic 35a; Dali sme jí za to dvě nebo tři prostěradla, nepomním, tej Krupičkovej 117b; když jim dadí nocleh, tomu Pavlíčkovi a Zikovi 97a a j.; abychme tam zase k němu přišli, k tomu Jírovi Bláhovic 38b; A to sme všecko … k němu přinesli v ouzle svázaný do světnice, k tomu šenkýři 95b a j. V instrumentále: A půjčili mi sekery…, a já se jí, tou sekerou, podlámal do srubu 116a; Co pak budu s ním, s tím dítětem, dělati? 104a; Než měl sem s nimi vo všecko díl míti, s voněmi třimi D 29b; A ten (řetěz) za ním vostal, za Průšou 16b a j.

Někdy v jedné větě bývají dva tři doklady takového lidového vyjadřování, na př.: A voni jemu páni Hradečtí, tomu Zadvovi šmejdýři, dali na to list, aby jí, tý ženy, hledal 65a (ušla s jinejmi s toho Hradce); A jeho syn, Kadeřávků, je od nás, ty husy, koupil a tam sme je u starýho Kadeřávka jedli, ty husy 100b; A ona mátě, pohleděvši na ně, na to dítě, řekla zdechši 193b; A on je má, ty houžve, ten Chasa v Brným 176b; Já jich, těch židů, neznám, Moravka je, ty židy, dobře zná a posílala pro ně, pro ty židy, svýho podruha 182a atp.

§ 4. Zájmenem on je velmi často v lidové řeči nadbytečně vyjadřován podmět, který se ze souvislosti rozumí, na př.: A nějaký komže vzal (z kostela) Morávek Jan… A jest von znamenitej zloděj a smělej, a [161]von sám vždycky leze 94b; Můj muž Urban není nic vinen, že jest von vždycky rád dělal a pracoval 119b; Tento Kuba je dobře zná a umí je jmenovati, že jest von s nimi prví chodíval vod několika let 184b atd.; (v druhém „vodpovědacím“ listu táborských paličů se vyčítá pánům Táborským, že jejich druha „utratili na svatou Voršilu“ pro rouhání:) Snad je von mušel praviti, že Buoh Bohem není, z velikýho trápení svýho (t. j. na mučidlech); že se to nemůž dokázati. My svým srdcem vyznáváme, že von toho neučinil, neb on v svý hlavě toho neměl D 21b; Moje žena… vona vo tom vo všem věděla… I vo tom rathouze vona věděla. Když sme na něj šli, šla jest s námi. A vona vostala v nějakej vsi… Tam nás čekala, až sme zase přišli 50a; Na tom na všem že chce zemříti, což jest tu kolivěk vyznal strany tý Krupičkový, že jest vona na ten vzatek navozovala do Hrušovy Lhoty 118a atd.; Vo tom vím dobře, že nějaké sukno prodávali ve vsi… Jan Žižka… a nějakej krejčí vod Třeboně, šívá po vsech… Ptal sem se jich, vodkud sou to sukno voni přinesli, a voni mi pravili, že s Tábora 184a atd.

Hojné jsou případy, kde stojí ve větě zájmeno (v)oni místo jména rodinného nebo příslušníků některého společenského kolektiva, místo osobních jmen, která buď jsou vypovídajícímu zločinci vůbec neznámá, nebo jsou při výslechu zbytečná, která se však, bylo-li by toho soudu třeba, mohla zjistit. Tak čteme na př. 125a: Vzal sem v Záchodě Vardovi třiceti kop míš. a šest kop vše míš.; vodemk sem truhlu sekerou v komoře. Voni nebuli doma u těch Vardů; jen dví dětí leželo, a sami sušili seno na louce. V témž výslechu 126a o krádeži peněz „v Dlouhej Lhotě za Turovcem Kapustce vdově“ vypovídá vyslýchaný zloděj, „že jest vešel do stodoly a tam v tý stodole že jest seděl a vočekával, až z domu vyjdou na sena na louku. A když voni ušli všickni z domu sušit sena a komory nezamkli, jen na řetěz zavřeli a hřebíkem zastrčili, von že jest do tý komory, složivši řetěz, vešel…“ Podobně i jinde: Na Hostěrádkách nás devět vobrali sme vosm vozů. A voni nám se bránili; a všecko sme jim pobrali, nevobránili se nám 57b (t. j. lidé při těch vozech); Připravila sem se do muskejch šatů, i do poctivic, a šla sem na svadbu do Svrabuova… A voni mne nepoznali a vzali tu jinou vosobu… A vona vo mně pověděla a sama utekla. A voni mne nepoznali v těch muskejch šatech, až nazejtří vzali mne u toho sedláka, jako zde sedí. Tam sem ležela, ro(z)strojivši se již do jinejch šatů 79b; A s těch tří koží, které sem Hřizovi pobral, dal sem sobě udělati kabát a poctivice. A voni mi to zkazili, bylo mi to těsný 92b (zkazili řemeslníci); Vyznali sou Jan (a) Anna, žena jeho, že sou to pro tu příčinu učiniti chtěli (t. j. voheň položiti), že by oni v Žirovnici jemu, Vaňkovi, Bezouškovi, zadržali a nezaplatili V kop od pasení stáda, k tomu že ho i věží trestati dali C 16b; (táborská poddaná z Drhovice, která „se zmrhala s Pazourkovým synem Jiříkem“ na službě, 154b:) Když sem [162]stonala k tomu dítěti, šla sem na chlívy a tam sem ležela. A voni mi nedali tam ležet, chtěli mne dolů svlíci s těch chlívů; (jiná poddaná z Záluží, když pro krádež peněz na službě u novoměstského šípaře „seděla na Vyšehradě v kládě do třetího dne“, ušla z toho vězení:) a voni mne vzali a ptali se mne, kterak sem vyšla s toho vězení. A já jim pravila, že jest mi kázal pan rychtář ujíti, měvši se mnou činiti … a zase mne potom vsadili a dali zmučiti na Novým městě Praze 78b; Jan Morávek chodil po vsi a přinesl košili a fěrtuch; vzal to nějakýmu sedláku v tej vsi. A voni nás proto honili… A já s tím s Morávkem utekl. Dali sme se přes pole. A voni nemohli za námi, že bylo mokro, do rolí 94b.

Podle usu obvyklého v západní slovanštině vůbec (snad dochovaného již z indoevropského prajazyku) bývá třetí osobou sing. vyjadřován obecný podmět dějů a stavů, které se jeví anebo se mohou jeviti na kterémkoli člověku bez rozdílu; zejména časté je to ve větách přirovnávacích, jako: dobrák, aby ho pohledal; ale i jinde: odsud je za hodinu v Krči atp., us.; tak již v Mil. a Háj. (Smetánka). Také v táborské knize černé, a to v nejstarší její části ze samého počátku 16. století, nacházíme podobné doklady: Václav Vodňanský řekl: Kdyby se k Čaksovi (rkp. kczaksowy) do sklepu vloudil, tu by vzal babek a zlatejch a krošů něco… A Brož řekl: Nemůž k tomu přijíti A 1b; A že jednomu brali v palíku, v peří, stříbro lité a v kouscích… A toho všeho že mohl holemý (= veliký) hrnec nasypati C 3a; (v ceduli odpovědací táborských paličů z r. 1562:) I proto my vám píšeme, páni Táborští, skrze přátely svý, kteří sou zde konec vzali, a my nevíme, proč… Však při jiným městě královským nikdy toho nenejde (m. nenajde), aby se neměli zeptat, kdo je vodkud D 18b. Mnohem častěji a v naší knize již skoro vesměs bývala tu 3. osoba plur. (srov. již Zikm. Skl., § 16, 2 a j.), na př.: na předměstí (v Jindřichově Hradci), jako k Táboru jedou C 20a (pod. 120a); jako k Horažďovicům jezdí A 29a; že X kop jest pod postelí, pod nohami, jako chodí na postel A 21a; A já … to stříbro nesl sem do Prahy a prodal sem zlatníku tomu, kde chodí na most B 13b; A ten bratr můj jest bytem v Praze na Starým městě, v podruží u Vaňka uzdaře, nedaleko odtud, kudy chodí do Židův C 20a; A ten kovář, Václav jemu říkají, jest na mlejně pod Novou Vsí 10b; Šalda, jináč jeho neumím menovati, tak jemu říkají 12b; Toho plátna … donesl sem půl vosmnácta lokte k svém bratrancům do Planejch, k Pintovům. Tak u nich říkají „u Pintů“ 74b. Ojediněle se doplňuje podmět lidé: A tak sme dělali, jeden kradl a druhej zastoupil jeho, aby lidi neviděli 50b. Ale obyčejně to nebývá podmět obecný, nýbrž lidé, kteří se ze souvislosti rozumějí (stejně jako výše voni): A proto sem jich (těch ukradených šatů) nechtěla tomu nebuožtíkovi vrátiti (t. j. tomu, který je před popravou ukradl a k nim dal schovat), aby on, vezma je, někam jich nezašikoval, aby lidi, budou-li se ptáti, mohli k svýmu přijíti 119b; Když [163]se lidé rozešli (t. j. z hospody) a zesnuli, dali sme se do nich (do šenkýřových Vrzalových, kteří byli ubiti) 131a; Nejprv sme měli stodolu v Ouřicích zapálit a potom, kdyby stodola hořela a lidé se rozběhli, my tu doba sme měli tam nahoru na zámek lísti 18a. Často bývá v přísudku 3. osoba pl. bez podmětu, ale v následující větě jsou vypočítáni ti, kteří „při tom byli“. Pověděl (Skok), že zabili v Oustí pacholíka žáka. Při tom byl sám Skok a Květoň příjmí Lucerna A 13b atd. (zvláště v nejstarší části knihy, přepsané z rozptýlených a suchých původních zápisů velmi nepořádně). Jindy si podmět doplníme z udání místa: Když se vo tom sukně dotazovali s Kamenice, jaký jest bulo, Tomáš pravil, že coby (= jako by) rudý bulo 185a. Rovněž místo passivních tvarů vypovídali zločinci o potrestání svých „tovařišů“ nebo o jejich jímání aktivní třetí osobou plur.: Janek, kterého u Tábora sťali B 5b; kteréhož v Radnici zmučili B 26a; Tovařiše mý již utratili: jednoho … u Březnice voběsili a Stupku sťali u Vožice a třetího … u Znojma voběsili 11a; U Limburka je zoutráceli … a více jich v Praze a v jiných městech zoutráceli 98a. Pro druhou osobu sg. při podmětě obecném není v táborské knize příkladu; je to usus vůbec mnohem vzácnější, třebas tak čteme již u Štítného: „Chlapť jest jako vrba, čím čěstějie ji obrúbáš, tiemť sě húště obalí“ (Smetánka). Zato se často v úřední řeči užívá slovesné formy zvratné n. trpné v 3. osobě sing. stř., stejně jako v ostatních knihách smolných (srov. Jílek na uv. m. 6n.). Ojediněle čteme 110a: A v tom místě sem ji (babu) zabil, jako říkáme „na Lhotkách“; tu však nejde o podmět vskutku obecný.

§ 5. K případům zájmena on, kterého se nadbytečně užívá vedle jména (srov. § 3), dojdeme, myslím, pravdě nejpodobněji od předpokládaného deiktického ono (§ 1b). Proto jsou mezi nimi asi nejstarší ty, kde zájmeno stojí na počátku věty a přímo před prostým jménem v podmětu. Avšak jakmile zájmeno on přejímalo též zastupování osoby třetí, a to nejen tam, kde toho bylo třeba, nýbrž i přes nutnou míru (§ 2), počalo se uvolňovat jeho původní těsné postavení u jména, nejprve tím, že se mezi ně obě dostávala slova nepřízvučná jako mi, jim, to, pak, později jiná a ve větším počtu. Podle oblíbeného spojení spojky a se zájmeny osoby první nebo druhé na počátku věty (a já, a ty, a my, a vy) upevňovalo se též obdobné spojení a on, a taková věta pak tvořívala těsnou jednotu s větou, k níž byla přiřazena, takže někdy nabyla i rázu věty podřízené (a on bývalo tu obyčejně staženo v an.)[1] Oba tyto typy vět s pohodlnými začátečními formulemi, hlavních vět s a on (vedle prostého on) a vedlejších s an, si navzájem v jazyku posilovaly své trvání; samo on pak ztrácelo důraznost, takže se mohlo nakonec dostávat až v sousedství zájmena tento (a adjektiva přítomný), a jmenný podmět byl od něho pošinován čím dále tím více, až se v hovorovém jazyku 16. století ustavoval zpravidla na samém konci věty. Tu již on nadobro [164]vypadlo z původního svazku zájmen ukazovacích, a mělo-li se ho kde užíti v jiném pádě než v nominativu, nemohlo podržet sklonění onoho, onomu atd., nýbrž nahrazovalo je skloněním významově oslabeného jeho, jemu atd. Též jeho síla prostě vytýkavá je slabší než u zájmena ten, označujícího osobu nebo věc, na kterou lze prstem ukázat. I když se k tomuto významu začalo brzo užívat raději rozšířené formy tento, přece samo ten dosud dostatečně vytýká osobu (věc), o které již byla řeč nebo která je pojem vůbec známý.

Ten střídá se s on v stejné platnosti (nčes. spis. bylo by všude on): jakož se ptáti ráčíte, znám-li ty aneb bejval-li sem s nimi, s těmi, kteří stávají na Hůrkách a na Ražkově, ty dobře znám a bejval sem s nimi 18b-19a; A ty všecky ten Janek krčmář zná … ty, kteří ten kostel vylámali v tej Řečici. A jeho žena je taky dobře zná, kteří sou a vodkud sou 53a; a vona Moravka že jest toho mlynáře Jirku vystř(e)hla; shlídši ty, kteří ho chtěli vzíti, přistoupila jest k němu k stolu a šlapila jest tomu Jirkovi na nohu, aby ušel pryč 158b atp. Zpravidla bývá vytýkavé ten napřed, potom on: Slepice sme … chytili… A ty sme nosívali k Vránovi a tam sme je jí dali E 17a; Železa ta, kteráž sem Sládkovi přidal, ta sem zase pobral a ukradl a prodal sem je Machovi 21b; strany toho lezení (na zámek) s těmi všemi svrchu psanejmi vosmi, kterak sem se seznámil s nimi, tu nejprv sem se seznámil u Důry v Jetřichovicích 20a atd.

Ten se jménem místo osobního on: Pravili mi rybnikáři, že lízačku dělali a na tý lízačce vovce chytali 22a; Vo tom vím, že … vzali kolo a brány. A to kolo a ty brány má… 102a; (ve „vyznání Pavla Němečka vodněkud z Němec; neuměl menovat, odkud, ani koho jest měl a kde za pána“, r. 1582 o krádeži koně:) A jeli sme s tím koněm až do Prahy, já s tím honákem; já seděl na tom koni. A tam sme v Praze byli do třetího dne s tím koněm na hospodě. A já potom pojal toho koně na tý hospodě a přived sem jeho domů do Těchobuze. A potom sem ho prodal do Čechtic mydláři… Zavdal mi na toho koně čtyři kopy míš. a šest kop mi vostal ten mydlář za toho koně. A potom se toho koně doptali … a vzali jej zase, ten kůň, tomu mydláři 112a n. a j. Ten se jménem bývá vedle prostého ten: koupili sme sobě (na trhu) dva herynky a ty sme jedli v krámu Pavla mečíře E 8b, k tomu E 9b: Když [165]sme ty herynky kupovali v Milívště, ty sme jedli…; Vzali sme II vovce… Ty vovce sme vzali Kubkovi, řezníku v Deštným, a ty sme snědli… 1a; Dali mi za ně (za 12 kop a za 8 českejch krošů) devět zlatejch. A těch devět zlatejch ještě ta moje kuběna má… A těch peněz kradenejch … taky má ještě za tři kopy českejch krošů a paců. A ty sem taky vyměňoval za ty kradený tolary. Tu (u té kuběny) k těm přijdete 55a; Nějakej mlynář Jan, jeho ženě Anna říkají… A ten mlynář, její muž, tašky řeže a peníze z váčků lidem vybírá. A za to kupují šmejd a ta žena prodává. Ten byl v Letovicích bytem a neníčko nevím, kde sou. Ti často na jarmarky chodí 64b n. Samo ten bez opakování jména: A boty sme vzali. Ty sme prodali na přívoze přívozníkovi… 94a atp.; srov. již u Zikmunda, Skl., § 183, 2.

V některých vyznáních se vytýkavým ten takřka plýtvá, jako jsme jinde a častěji viděli při on: K tomu se znám, že sme ty peníze pobrali těm kupcům strakonickém, jako na ty Valy šli. A měli ti kupci kůň jeden… Měli ty peníze (v) visáku na koni. A my je vzali, ty peníze. Já sem se chytil koně a ten Krystof krejčí, jako s pošty utek, když mne jímali s tý pošty, ten jest strhl ty peníze s tím visákem s toho koně 53b n. V témž vyznání 69b: Kdyby se doptal toho Krystofa a toho Janka, těch dvouch…, tu by se strakoničtí kupci doptali svejch peněz na těch dvouch. A ten Janek, krejčí s Chejnova, má při sobě ty všecky peníze těch kupců strakonickejch, co jest na něho přišlo atd. Bývá tak i v úředním slohu, na př.: Když ten knap přiveden jest byl k vejvodu k tomu trápení toho Kokty, počal jest tomu odpírati. A ten jistej Kokta atd. 52b.

Řidčeji se užívá osobního zájmena on, jeho atd. tak jako v dnešním jazyku spisovném i lidovém: V Soběslavi … pobral sem peníze nějakému pacholku (na hospodě); měl je v tobolce a spal. Taky toho nevím, co jest jich bylo, že sem já jich nikda nečetl; tak sem je utrácel 85b. Zájmeno on se vhodně střídá se jménem na př. 58b n.: A ten Krystof krejčí tak jest mi pravil o tom knapovi, že jest taky vandrovní tovařiš, jako já. A taky pravil, že jest s ním bejval na jarmarcích. Tu sem jeho jednou viděl. A po druhý jest za mnou přišel do těch Vračovic … a já za něho dal českej kroš za pivo. A potom s námi sem šel na Tábuor na jarmark a přišel mezi nás na poštu a pravil, že jest byl na věži u trubače, a že jest jeho bratranec trubač zdejší. A přišedši mluvil jest k nám ten knap na poště, chceme-li jeho (s) sebou vzíti tam na Slízsko, že s námi půjde. A vo tom věděl, že my půjdem na brání, a von řekl, že s námi půjde… A platili sme za něho za jídlo a za pivo a hned sme jemu všickni pravili, že půjdem na cesty a že budem bráti, komu budem moci. A von s námi připověděl jíti (podmět „ten knap“ není zbytečný, když je před tím zmínka o trubači; „von řekl“ na zdůraznění, že ačkoli znal účel výpravy, přece přislíbil).

[166]Na konec, abych ani toho nepominul, uvedu případy, kde zájmeno on ve svém vlastním významu odkazuje na osobu (věc) již jmenovanou, avšak nadbytečně, protože se tak děje hned po jmenném podmětu silně zdůrazněném: Moje žena, tato Káča, která zde sedí, vona vo tom vo všem věděla 50a. Zvláště bývá tu oblíbeno zájmeno voni po dvou nebo více podmětech: Žižka a Pikeš, bratr můj, a ten pastéř, voni tři chtěli, abychme vzali… 3a; Danihel, bratr můj, s Rosovém synem s Pavlem, voni tam lezli vokýnkem na tu baštu 122b; pod 54b, 87b, 172b atd. Bývá tak i v jiných pádech: Týž jest mi tak pověděl, že pana Petra z Rožumberka, kde bude moci, že jeho zabí 30a; Já svou čepičku, kterou mi dali na cestě, prodala sem ji u Votic ve vsi 121a; A tomu hospodáři Jírovi Bláhovic, dali sme jemu… 36b; Kováři Suškovýmu. kterej ten řetěz kradenej prodával, ukradl sem jemu jednu celou hůl železa a druhou málo necelou 43a.

Nejpozoruhodnější jsou tu případy, kdy je na počátek věty postaven „pojem, který má mluvčí především na mysli, když svou výpověď pronáší (t. zv. podmět psychologický neboli thema)“, a v další větě se potom k němu odkazuje zájmenem (srov. u Jílka, Jazyk 3 n.): Takové peníze těch Strakonickejch, kteréž jim pobrali, měli je nejprv schované v hůrce v háji nad jejich vsí a potom je vzali 88a; Šaty, jako Malšického tovařiši vzal, nechal jich u vdovy u Marty v Benešově B 16b; A peníze, který sem vzal, došel sem s nimi do Čekanic D 15a; Já sem ty peníze, které sme těm kupcům z Strakonic pobrali, proměnil sem jich za dvanácte kop a za vosm českejch krošů 54b; Vo tom vím, že bratr můj s Kotvou pobrali šaty v Turovci u Vaňousů. A ty šaty pravili mi, že sou je prodali do Vodice kováři 132a.

§ 6. Často se zájmena (v)on, (v)oni užívá střídavě o dvou osobách, takže někdy bývá až těžko porozuměti. Na př.: A voni (Václav z Janova a Ryšavej Sládek (s) sknocenejmi vlasy) psali cedule a zapálili stodolu paní Nedrahovské. A vona jim peníze položila D 29b; Žena tomu jistýmu (sedlákovi) ležela v šesti nedělích v světnici, a voni, moji tovařiši, dobyli se do komory, stočili zámek…, vzatek tam učinili… A ten rybnikář s Katova měl (s) sebou svou ženu… Vona stála za plotem, voni jí ty šaty přes plot metali s toho sadu a vona je vázala do břemen 128a; Von vo tom dobře ví, že sou voni všickni tři u něho často bejvali, píjeli a dobrou vůli mívali, a peněz nemívali. Von vo tom dobře ví, Jan šenkýř, co sou voni spolu mezi sebou měli. Já sem s nimi jen po dvakráte u něho pil a vopil sem se. A von, vida mne vopilýho, na to namluvil, abych s nimi šel, a já s nimi šel. Ale do toho stavení sem k tomu Valichovi s nimi nešel; já nevím, co sou voni tam s ním dělali a počínali, s tím Valichem. A když von křičel, já sem vodtud šel 177b; A to sukno sme přinesli k tej Moravce, a vona věděla, že jest to sukno kradený. Pravil jí Jirka, ten, kterej u Moravky. A ona ho sobě [167]proto chová a on k ní všecko nosí, co kde komu pokrade, a na to jedí a pijí. A von, ten Jirka, nic nedělá, jen pije a hrá, i s Moravkou líhá 82b a j.

Bývala tak vedle sebe i různá on, na př.: A von jest Pavel mne neznal, než vony (ukazov.) tři znal… A řekl k nim tak Pavel mečíř… A voni (osobní) řekli… E 9b; (po výčtu čtyř tovařišů:) Toho nevím, vodkud sou voni (ještě ukaz.?, již os.?) 53b; A voni (os.) nás proto honili a vony (ukaz.) dva vzali, zhonivši je, jako je u (K)ři(v)soudova utratili 94b; Propil (sem), co na můj díl přišlo, a co na vony (ukaz.) dva, voni (os.) pobrali sobě 108a atd.

Takovým lidovým nadužíváním zájmena on, místo aby se v pravý čas obnovilo ve vypravování jméno osoby, které se to týká, bývají některé výpovědi málo jasné, na př.: A voni (Dyndovi) mne vyzradili vo to mlíčný; když sem šel tudy mimo ně, voni mne v tom pronesli. A voni (t. j. okradení selští lidé) mne honili a vzali mne s tím mlíčném 133a.


[1] Výklad a já, a on > an je podle prof. Zubatého, LF 36 (1909), 25n., a to namnoze jeho slovy. Podobnými větami jen formou hlavními, svou platností však vedlejšími oplývají díla Tómy ze Štítného, na př. v Řečech ned. a svát. 171a: Kdyby byl nám sliboval (Ježíš) život věčný a vstánie z mrtvých našeho těla, a my jen smrtedlný život vieme, … kak bychom tomu uvěřili? (nobis mortalem vitam scientibus); t. 115b: Neb když jest šel (Ježíš), tehdy j’ slepého, an volá, slyšal (Clamantem audivit).

Naše řeč, ročník 32 (1948), číslo 8-10, s. 157-167

Předchozí Jiří Haller: O českém záporu. II

Následující Josef V. Bečka: O slohu populárně vědeckém

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1