Časopis Naše řeč
en cz

Obecný zápor v angličtině a v češtině

Jiří Haller

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Josef Vachek, Obecný zápor v angličtině a v češtině. Zvláštní otisk z Příspěvků k dějinám řeči a literatury anglické VI. (LI. svazek Prací vědeckých ústavů.) Nákladem filosofické fakulty university Karlovy v Praze 1947. Stran 72.

Bádání o českém záporu věnovali v poslední době pozornost někteří naši nejlepší jazykoví odborníci a jejich zásluhou se osvětlilo lecco z toho, co v dřívějších výkladech zůstávalo nejasné. Čtenáři Naší řeči se jistě pamatují na důležitý článek Fr. Trávníčka „Záporky ve spisovné češtině“, otištěný v XIX. ročníku (1935) na str. 315—320. Brzo poté psal o českém záporu V. Mathesius v článku „Několik zásadních slov o kongruenci“ (Sborník Matice slovenskej XIV, 1936, 15 n.), znovu pak ve sborníku věnovaném van Ginnekenovi (Paříž 1937, str. 79 n.), a Mathesiusův žák Josef Vachek, jeden z nejbystřejších českých jazykozpytců, obíral se českým záporem v článku „Porušování záporové shody v českých záporných větách obecné platnosti“, otištěném v Časop. pro mod. filologii XXVI, 1939, 47 n. A nyní se tedy Josef Vachek znovu k tomuto námětu vrátil v delší studii.

Autor vychází z výkladů dřívějších, ale kriticky je zkoumá, vytýká jejich vady a pokouší se o novou methodu, která by se dovedla vyhnout dosavadním omylům. Tato jeho methoda vyplývá, jak autor sám vykládá, ze zásad funkčního a strukturálního jazykozpytu a důsledně zachovává tři hlavní podmínky: 1. Zůstává co možná na půdě jazyka samého a snaží se jazykové jevy vysvětlovat prostředky jazykovědnými; teprve jestliže tyto prostředky selžou, sáhne se do oblasti mimojazykové, k výkladu logickému, psychologickému a p. 2. Vedle cesty vedoucí od jazykového tvaru k jazykovému významu soustavně sleduje i cestu opačnou, vedoucí od významu k tvaru. 3. Nezkoumá problém záporu jako jev isolovaný, nýbrž dbá jeho spojitosti s jinými vyjadřovacími prostředky jazykové soustavy, především s oblastí slovesa a zájmen. Protože pak jen současný stav jazyka poskytuje možnost plně poznat všechno bohatství jazykových prostředků, užívá se přísně synchronické methody zkoumání; diachronická (historická) stránka problému se uplatní až na druhém místě. Užití methody analyticko-srovnávací pak autoru umožňuje vytěžit mnoho důležitých poznatků ke srovnání, jak dva různé jazyky, čeština a angličtina, různým způsobem uspokojují obdobnou vyjadřovací potřebu. Připojme k tomu ještě, že k nespornému úspěchu Vachkovy práce přispívají vedle přesné, dokonale promyšlené methody také jiní činitelé: odborný rozhled po soustavě českých i anglických prostředků vyjadřovacích, jistota v kritickém hodnocení příslušné literatury a především umění, s nímž autor dovede využívat své srovnávací methody a objevovat s její pomocí nové pohledy na staré problémy.

[54]Hlavní otázka, kterou si Vachek klade, týká se ovšem stránky diachronické: Jak vyložit vznik dvojího českého záporu obecného („nemám nic“)? Čeština se v tom, jak známo, shoduje s jinými jazyky slovanskými a liší od jazyků neslovanských, především také od angličtiny, neboť v angličtině je zápor jednoduchý (I know nothing, doslova „vím nic“), stejně jako je tomu v latině (nihil scio), v němčině atd. Vachek nejprve zkoumá způsob, jímž se obecný zápor vyjadřuje v nové angličtině. Angličtina má dva typy obecného záporu: I have nothing — I have not anything (doslova: [ne]mám nic — nemám cokoli). Významové stránce této dvojice se až dosud věnovalo málo pozornosti, ale Vachek právě ji činí východiskem svého postupu. V duchu these de Saussureovy, podle níž není v jazyce naprostých synonym, předpokládá najisto, že mezi oběma těmi způsoby obecného záporu je nějaký rozdíl významový. Přesným rozborem dokladů pak nalézá, že dvě podoby anglického záporu obecného vskutku vyjadřují dvojí možné pojetí: první podoba obecnost záporného vztahu prostě konstatuje, kdežto druhá podoba zdůrazňuje obecnost záporu ještě tím, že popírá i každou jednotlivost zvláště. První způsob označuje Vachek jako zápor prostý, druhý jako zápor důsledný. Rozbor anglických záporných vět však přivedl autora k poznání, že soustava záporu přímo závisí na soustavě neurčitých zájmen. Proto se ve zvláštní kapitole (str. 30—43) podrobně obírá všemi anglickými zájmeny neurčitými, která se mohou vyskytovat v záporných větách s obecnou platností, a přesně vymezuje i srovnává jejich významy. Touž práci pak podniká s českými výrazy nějaký, kterýkoli, jakýsi, každý, všechen, celý, jeden a žádný. S velmi jemným smyslem pro významové odstíny srovnává, jak čeština a angličtina zcela odlišnými prostředky vyjadřovacími dosahují stejně spolehlivých výsledků. Již dříve (v článku z ČMF, citovaném na začátku této zprávy) autor vyložil, že existují vlastně dva typy obecného záporu: typ všeobecnostní, kterým se zdůrazňuje všeobecnost záporného vztahu, a typ výlučnostní, kterým se zdůrazňuje naopak vyloučenost byť i jediného případu kladného, na př. „Teď to všude neklape: Teď to nikde neklape“ (s větným přízvukem na příslovci; viz o tom na jiném místě tohoto čísla NŘ). Nyní, po podrobném prozkoumání významové stránky českých výrazů zájmenných, Vachek ukazuje, že čeština nemá vhodného zájmena neurčitého, kterým by se ve větách se záporným slovesem mohl vyjádřit zápor všeobecnostní, a že tedy češtině nezbývalo nic jiného než sáhnout k zevšeobecňovacím výrazům záporným nikdo, nic, nikde atd. To ovšem vedlo k dvojímu záporu v českých větách obecně záporných (nikdo neví). Proč se však v češtině neudržel typ záporu prostého (nikdo ví), který býval v staré češtině a který by se shodoval se způsobem běžným v latině, angličtině, němčině a jiných jazycích? Příčinu toho spatřuje Vachek v obzvláštní výraznosti českého slovesa. Kladné [55]české sloveso výrokové vyjadřuje přítomnost jistého děje nebo stavu tak mocně, že ji nedovede oslabit ani přítomnost záporných zevšeobecňujících výrazů. Věty „Jsem uveden v nic, Povstání bylo založeno na ničem“ a pod. chápeme jako kladení jisté skutečnosti, označené záporným zevšeobecňujícím výrazem. Výraznost kladného slovesa v takových větách dokonce naopak způsobuje, že se význam záporných zevšeobecňujících výrazů, označujících původně neexistenci, přehodnotí tak, že v dané větě znamenají něco reálně existujícího, i když je to pojem, jehož znaky jsou záporné. Proto se v češtině soustavně uplatňuje snaha vyjadřovat zápor právě na výrokovém slovese; sloveso se nám samo o sobě jeví buď jako vyhraněně kladné, nebo jako vyhraněně záporné a nepodléhá po té stránce vlivu větné souvislosti. Autor uvádí ještě další důvody pro tuto svou thesi. Tak na př. i v záporných větách popírajících částečně se v nové češtině zápor vyjadřuje u slovesa místo u výrazu vyjadřujícího všeobecnost: Každý to neví (s větným přízvukem na slovese). Typ „Ne každý to ví“ se v nové češtině už pociťuje jako knižní archaismus. Formálně se těsná spojitost slovesa se záporem projevuje také v tom, že se záporka ne- stala slovesnou předponou, tedy neoddělitelnou součástí slovesného tvaru. A konečně se autor pro svou thesi jistě právem dovolává známé skutečnosti, že slovesná predikace má v češtině zvláště důležitou úlohu, mnohem důležitější než na př. v angličtině. Velmi poučné a názorné je také srovnání českého slovesa s anglickým. Vachek uvádí několik dokladů, že anglické sloveso nemá tu silnou výraznost jako sloveso české, ba že jeho významová stránka je značně oslabena. Totéž anglické sloveso může v jisté větné souvislosti být přechodné, v jiné nepřechodné a totéž slovo může být v různé větné souvislosti jednou slovesem, jindy podstatným nebo přídavným jménem. Záporka má v anglické větě mnohem samostatnější úlohu než ve větě české, nesplývá se slovesem v jeden tvar, takže i tam, kde je při anglickém slovese zápor vyjádřen přímo, je slovesný tvar sám vlastně neutrální vzhledem k záporu a kladu a zápornost mu propůjčuje teprve jiný, samostatný výraz ve větě.

Po prozkoumání tohoto thematu se stránky synchronické se autor obírá stránkou vývojovou a odpovídá na otázku, jak se dospělo k dnešnímu stavu. Také v staré angličtině býval dvojí zápor, jako je dnes v češtině, ale časem začal ustupovat záporu jednoduchému; už na počátku 17. stol. měl jednoduchý zápor v řeči vzdělaných vrstev zřejmou převahu a koncem toho století mizejí i poslední zbytky záporu dvojitého (nebo vícerého). Jen v některých nespisovných oblastech, na př. v londýnském nářečí cockney, se dvojí zápor udržel dosud a odtud se někdy dostává i do literatury psané, když autor užije tohoto způsobu k charakteristice osoby. Mizení dvojího (nebo několikerého) záporu v angličtině se vykládá vlivem latiny nebo spíše latinisujících jazykových [56]theoretiků. V poslední době se však vyskytl názor, že je způsobila racionalistická tendence, která se uplatňovala v 17. a 18. stol. a která se snažila prostředky co nejúspornějšími podle příkazu rozumu, účelnosti, jasnosti, řádu a pravidelnosti zaručit snadné a rychlé porozumění posluchačovo. Je-li tomu tak, říká Vachek, lze pokládat za jisté, že se tu vliv racionalismu mohl tak zřejmě projevit právě jen proto, že k tomu byly dány vhodné podmínky v soustavě anglických zájmen.

Také čeština prošla obdobím racionalisace, a bylo to právě v době, kdy byla znovu budována soustava spisovného jazyka a kdy byly znovu vytvářeny jazykové normy. Hlavním tvůrcem a kodifikátorem nové spisovné normy byl Josef Dobrovský, typicky racionalistický učenec. Ale vliv racionalisace na češtinu se nemohl v této věci uplatnit tak jako v angličtině, neboť v soustavě českých zájmen neurčitých nebylo nutných k tomu předpokladů. Vachek se domnívá, že existence nebo aspoň dočasné udržení staročeského záporového typu Nikdo ví má příčinu v silném vlivu latiny, ale tento typ musil zaniknout, protože odporoval obecné snaze češtiny, aby významová neexistence děje nebo stavu byla shodně vyjádřena záporným tvarem výrokového slovesa. A tak se v češtině ustálil obecný zápor typu Nikdo neví, neboť vzhledem k české soustavě zájmen neurčitých se žádný jiný typ nehodil k záporu obecné platnosti tak dobře jako on. Velmi zajímavě autor ukazuje, že se i čeština po jistou dobu snažila vytvořit si zevšeobecňující zájmeno, které by se hodilo do vět vyjadřujících obecný zápor. První takový pokus byl učiněn se zájmenem ikto („ikto nevie“ = nikdo neví), ale v době, kdy se začala projevovat záporová shoda, měnila se spojka i v obecně záporných větách v ni, a tak se také ikto měnilo v nikto. Stejně podlehl i druhý takový výraz, příd. jméno žádný (původně „žádaný, žádoucí“), neboť i ten byl vlivem převládající tendence přehodnocen a pociťoval se jako záporný; dnes, přestože nemá (nebo obyčejně nemívá) záporovou předponu ni-, je jeho spojení se záporným slovesem („žádný neví“) stejně projevem záporové shody jako na př. spojení „nikdo neví“.

Všechny tyto výklady jsou jistě velmi přesvědčivé. S bystrostí vskutku nevšední dovedl autor vystopovat příslušné vyjadřovací tendence a příznivé jim nebo nepříznivé podmínky dané soustavou jazyka. Třebaže sám poslední slovo skromně přenechává dalšímu bádání, které by se mohlo opírat o úplnější materiál, přece jen lze pokládat za více než pravděpodobné, že se na jeho závěrech sotva co podstatného změní. Je to také hlavně zásluhou obou studií Vachkových, že dnes možno podat velmi podrobný obraz soustavy českého záporu.

Naše řeč, ročník 32 (1948), číslo 2-3, s. 53-56

Předchozí Josef Straka: Příspěvek k poznání hovorového jazyka v 16. století

Následující L. K.: „Hostinec k černému psu“

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1