Časopis Naše řeč
en cz

Kapitoly z fonologie věty

Stanislav Petřík

[Články]

(pdf)

-

I. K fonologii přirovnání[1]

Musíme tu lišiti několik případů: A. Přirovnání pojmu A k pojmu B, patřícímu k větě záporné; na př.: Já nejsem bohatý (B) jako ty (A).

a) Přirovnáním se naznačuje neshoda mezi obsahem pojmu A a zápornou větou; uvedený příklad má smysl: Já nejsem bohatý, ty ano. Tu je třeba rozeznávati zase několik případů.

aa) Člen uvedený spojkou »jako« je povahy nevětné (slovo nebo slovní skupina), nebo je to věta eliptická; zdali je to věta eliptická či výraz nevětný, nelze v každém konkretním případě určiti. Výraz přirovnávací se někdy vztahuje jako příslovečné určení míry k přídavnému jménu v záporné větě: Já nejsem tak bohatý jako ty; jindy se přirovnávací člen táhne jako příslovečné určení k přísudku záporné věty: Nikdo to neumí jako ty; nebo přirovnávací výraz je příslovečným určením jiného příslovce: Nikdo neumí tak dokonale lhát jako ty. Někdy je těžko stanoviti syntaktickou povahu přirovnávacího výrazu: Já nemlčím jako ty; »jako ty« zde není vlastně příslovečným určením způsobu, nýbrž celé spojení má prostě smysl protikladný: Já nemlčím, kdežto ty ano. Těmto útvarům jsou smyslem blízká spojení, vyskytující se v novočeské řeči lidové: »Vám nerostou rychle vousy, pane N. N. Jako náš Jenda, tomu rostou rychle.« Spojka »jako« má zde smysl »kdežto«. Nechci ovšem říci, že by mezi oběma typy byl vztah genetický.

ab) Výraz uvedený spojkou přirovnávací je zřetelná explicitní věta; někdy je výraz přirovnávací uveden spojkou »jako«: Dnes nejsi tak veselý, jako býváš; nebo je přirov[265]nání uvedeno spojkou »jak«: Není tomu tak, jak jsi říkal; nejde to, jak by to mělo jít.

b) Přirovnáním se značí shoda mezi obsahem pojmu A a B: Já se nedám ošidit! Jako ty! Shoda je v tom, že ani já ani ty se nedáme ošidit.

ba) Výraz přirovnávací je eliptickou větou: Já nejsem tak bláhový! Jako ty!

bb) Přirovnání je explicitní větou: Když jdu spát brzo, tak stejně neusnu, jako když jdu spát pozdě! Přirovnání je uvedeno spojkou »jako«. Jindy se uvádí spojkou »jak«: Doma jsem nezůstal. Jak jsi mi to radil! Někdy je těžko při shodě přisouditi výrazu přirovnávacímu povahu větnou: Já nemám rád změnu jako Václav (ani já ani V. nemáme rádi změnu).

B. Pojem A se přirovnává k pojmu B obsaženému ve větě kladné: N. N. je smělý jako já, jako já jsem.

*

Syntaktická povaha našich spojení je dosti pestrá a často ne zcela jasná. V případech sub A. a) výraz uvedený spojkou »jako«, »jak« patří zpravidla do záporné věty jako její součást, a to buď jako příslovečné určení míry nebo způsobu, vztahující se buď přímo k přísudku věty (nikdo to neumí tak jako ty), nebo k jinému členu věty (k doplňku: Já nejsem tak bohatý jako ty, a p.); zde tedy jsou poměry jasné. Méně jasná je syntaktická povaha spojení »já nemlčím zbaběle jako ty«, kde je těžko říci, zdali je »jako ty« povahy větné či slovní; pro větnou povahu by svědčilo to, že celé spojení má skoro význam souvětí se smyslem protikladným (»kdežto…«). V příkladech sub A. b) netáhne se výraz uvedený spojkou »jako«, »jak« nikdy k některému z členů věty záporné jakožto jeho příslovečné určení, nýbrž vždy k záporné větě jako celku, a to tak, že značí shodu s celým obsahem záporné věty. I tu je někdy, není-li srovnání vyjádřeno slovesem, těžko stanoviti, má-li přirovnání shodné povahu věty či slovního výrazu. Někdy snad je shodné přirovnání eliptickou větou, tehdy totiž, když je samostatným intonačním celkem, odděleným od záporné věty pausou, a když upomíná na větu zvolací: Já nejsem tak bohatý! Jako ty!, a pod. Jiného kriteria pro povahu větnou prostě nemáme. Není-li výraz uvedený spojkou »jako« samostatným intonačním celkem, nemůžeme vůbec o jeho syntaktické povaze říci nic určitého.

[266]Ostatně snad není rozhodná pro intonační stránku našich spojení povaha syntaktická; zdá se spíše, že je třeba hledati příčinu dané musikální podoby v poměrech psychologických nebo snad někdy i ve snaze zabrániti nedorozumění.

Popis musikálního tvaru. A. Ve spojení značícím neshodu mezi obsahem záporné věty a přirovnáním. Hlavní neměnné znaky neshody jsou dva: nepřerušená intonační linka celého výrazu a nedůraznost spojky »jako«, »jak«. Tyto základní znaky můžeme nazvat intonační páteří našeho spojení. Jednotná linka je zde výrazem toho, že celé spojení je jedna věta (jeden myšlenkový akt). Jinak se intonační stránka tohoto spojení více nebo méně mění. Můžeme říkati, že toto spojení má několik aktuálních intonačních podob; ne všecky podoby však mají fonologickou funkci, to znamená, že některé konkretní musikální podoby nejsou specifické jenom pro neshodu, nýbrž jsou společné neshodě i shodě, takže nemůžeme v každém konkretním případě usuzovati podle musikální stránky na smysl výrazu. Tu buď vzniká nedorozumění, anebo musíme uhádnouti smysl spojení podle okolností. Fonologickou funkci má tato intonační podoba: intonační linka směrem k výrazu přirovnávacímu uvedenému spojkou »jako« rapidně klesá, takže intonace výrazu přirovnávacího je velmi nízká. Tu vrchol intonační je zpravidla na negaci záporné věty, a to buď na kvalitativní negaci přísudku, není-li ve větě už negace kvantitativní, anebo, je-li v záporné větě negace kvantitativní, na negaci této: Nikdo neumí tak dokonale lhát jako ty. Někdy bývá zdůrazněno slovo, ke kterému se přímo táhne člen uvedený spojkou »jako«: Já nejsem tak bohatý jako ty. Tato intonace se objevuje tehdy, když chceme zvláště důrazně vytknouti negaci nebo pojem B a když na pojmu A, uvedeném spojkou, tak nezáleží, na př. proto, že je to pojem známý z předešlé souvislosti. Avšak nemá fonologickou funkci tato intonační podoba: stoupání tónu směrem ke členu uvedenému spojkou »jako«, jenž je fonologickým vrcholkem celého výrazu: To víš, já nejím tolik jako ty. Tato intonace vzniká při vzrušení spojeném se snahou dodati výrazu přesvědčivosti a je silně podobná, jak uvidíme, jednomu z typů intonačních schemat při shodě (srovnej níže). Před spojkou »jako« bývá někdy pausa, a to tehdy, když se člen přirovnávací vybaví až dodatečně: »Já nejsem vychován „Švejkem“ — jako ty«; ale ani tehdy není intonační linka vlastně přerušena, neboť intonace slova »jako« přímo navazuje na intonaci záporné [267]věty. Pausa tu bývá také tehdy, je-li před výrazem uvedeným spojkou »jako« vložena ještě vedlejší věta, závislá na větě záporné: »Já si nemohu dovoliti spát, jak dlouho chci — jako někdo.«

B. Intonační podoba shody. Tady jsou intonační poměry ještě méně pevné než při neshodě, je tu tedy více aktuálních intonačních podob; nemůžeme vlastně udati vůbec znak, který by se neměnil za žádných okolností, jinými slovy: není tu vlastně intonační páteře. Fonologickou funkci má z několika konkretních intonačních podob tato podoba: intonační linka je přerušena před spojkou »jako«, jejíž intonace nenavazuje na intonaci předcházející záporné věty. Toto přerušení je ovšem vždy spojeno s pausou a vyskytuje se zvláště tehdy, když spojka »jako« má silný důraz. Pausa zde pak vzniká nejenom tím, že se člen uvedený spojkou »jako« vybaví dodatečně, nýbrž i tím, že konec záporné věty je pronesen tónem nižším, kdežto na spojce »jako« intonace náhle stoupne. Tento náhlý přechod od hloubky do značné výšky není dobře možný bez znatelné pausy před spojkou »jako«. Pausa bývá také, když poslední slovo záporné věty je silně důrazné a octne se v sousedství silně důrazného »jako«: Já nejsem bohatý! Jako ty! Dva silné důrazy přímo za sebou nemůžeme dosti dobře vysloviti bez pausy. Nyní bude třeba věnovati zvláštní pozornost důrazné spojce »jako«. Příčinou důraznosti bývá to, že mluvčí chce silným důrazem dáti slovu »jako« smysl daleko plnější, pregnantnější, nežli má »jako« nedůrazné, asi takový, jaký má spojení »zrovna tak jako«, které nemůže značiti nic jiného než silně důraznou shodu. Této musikální podoby právě užíváme tehdy, když chceme shodnost vytknouti zvlášť důrazně. Důrazem tedy nahrazujeme to, čeho se slovu »jako« nedostává na zřetelnosti, určitosti, explicitnosti.[2] Když však důraznou spojku »jako« nahradíme výrazem smyslu ekvivalentního »zrovna tak jako«, »jako« ztratí zase svůj pregnantní smysl a klesne v pouhou neutrální spojku, která ovšem nemá důrazu: »zrovna tak jako ty«. Toto pozorování právě potvrzuje výklad, že důraz na spojce »jako« má za účel dáti spojce plnější smysl. Nyní můžeme teprve vyložiti, proč rapidní klesání intonace při neshodě má tak zřetelnou fonologickou funkci: čím rapidnější klesání intonace, tedy čím menší důraznost [268]výrazu přirovnávacího (»jako ty«), tím větší je rozdíl od důrazné spojky »jako«, a tedy tím menší možnost záměny obou útvarů shody a neshody. Důvody důrazu jsou zde povahy intelektuální, logické. Svou povahou je tomuto důrazu silně příbuzný důraz na slově »jiný« na př. v tomto spojení: Pane, to je jiný kavalír! Také slovo »jiný« je povahy v podstatě neutrální, značíť pouhou různost; když chceme, aby toto neutrální slovo dostalo pregnantnější význam komparativu »lepší«, dáme na ně silný důraz. Sem patří také tento zajímavý případ: »A že to vyhraju!« Zde se totiž snažíme dáti spojce »že« (která, jak víme, je povahy zcela neurčité, neboť může se jí užívati k uvozování vět nejrozmanitějšího druhu) smysl »uvidíš, že…, buď ujištěn, že…«, tedy snažíme se dodati důrazem této neutrální spojce co největší jistoty, přesvědčivosti, určitosti. Vskutku, nahradíme-li silně důraznou spojku »že« větou »uvidíš, že…«, pozbude spojka »že« zcela svého důrazu a klesne v pouhou neutrální spojku uvozovací. Avšak nemůžeme neviděti, že slovo »jiný« i spojka »že« mají, jako do jisté míry i spojka »jako« v dosud rozbíraných případech, také částečně povahu emocionální, neboť vkládáme jak do spojky »že«, tak zejména do výrazu »jiný« a snad i do spojky »jako« také kus svého vzrušení a p., tedy krátce i jistou dávku emoce.[3] Tyto případy stojí tedy jaksi mezi důrazem emocionálním a čistě logickým, jaký nalézáme na př., když řekneme: »jsem tam byl, ne ty.« Zvláštní druh tohoto logického důrazu můžeme nazvati důrazem fonématovým: »Tento zjev se vyskytuje ve slovenštině«, když totiž chceme uvarovati posluchače před nedorozuměním, v našem případě před záměnou se slovenštinou. Hláska »i« je zde nositelem významu slova, neboť jen touto hláskou se od sebe liší slova »slovenština« a »slovinština«. Důraz má má zde za účel upozorniti posluchače na fonéma -i-. Důraz čistě afektivní, tedy ležící jaksi na opačném pólu od důrazu čistě logického, nalézáme na př. zde: »On je moc hodný«; tu se má naznačiti velká míra nějaké vlastnosti. Jindy je důraz afektivní výrazem značné netrpělivosti: Což pak ten člověk ještě nepřišel? atd.

[269]Nyní se vraťme zpět k intonační stránce přirovnávacího spojení značícího shodu. Dosud jsme mluvili tedy o intonačním schematu se zřetelnou fonologickou funkcí. Intonační schema nefunkční má tuto podobu: spojka »jako« nemá důraz, tedy zrovna tak jako u spojení značícího neshodu, intonační linie stoupává směrem k slovu uvedenému spojkou »jako«: »Já nemám rád změnu jako Václav« (srov. výše). Slovo »Václav« je fonologickým vrcholem spojení. Psychologický podklad tohoto spojení je tento: Po celou dobu výpovědi nám tane na mysli jedna věc jako cíl, totiž důležité nebo neočekávané přirovnání k jisté osobě, jež na sebe strhne veškeru pozornost; tím, že nám ta věc nebo osoba tane na mysli po celou dobu výpovědi, vysvětlíme si nedostatek pausy před spojkou »jako« i nepřerušenou intonaci a ovšem i důraz na slově uvedeném spojkou »jako« (zde »Václav«), jakož i stoupání intonace k tomuto slovu.

Na konec ještě poznámka k fonologii přirovnání uvedeného spojkou »jak«. Zde shoda nemá vlastně zřetelného schematu intonačního, neboť spojka »jak« nemívá důraz, takže je tu o jednu možnost méně nežli u srovnání uvedeného spojkou »jako«; neříkáme zde totiž ani »zrovna tak jak«, a proto neužíváme ani důrazného »jak« (na rozdíl od »zrovna tak jako«). Neříkáme tedy: »Nešel jsem tam — zrovna tak jak jsi mi radil«, nýbrž toliko »… jak…«. Otázka, proč je tomu tak, do fonologie už přímo nepatří. Zde musí stačiti, že neužíváme výrazu »zrovna tak jak«, a tedy ani jeho ekvivalentu, důrazného »jak«. Schází tedy srovnání uvedenému spojkou »jak« nejzřetelnější tvar pro shodu, takže velmi často docházívá zde k nedorozuměním. Rychlé klesání intonace směrem k výrazu přirovnávacímu značí i zde zřetelně neshodu.

Intonační podoba přirovnání vztahujícího se k větě kladné (já jsem bohatý jako ty) nemá ovšem fonologické funkce, neboť zde nemůže nastat nikdy omyl, ježto spojení má vždycky jediný smysl, ať je intonační podoba jakákoliv. Stejně má jen jeden smysl spojení se dvěma větami zápornými: Já už tam nikdy nepůjdu, jako jsem tam nikdy nešel.

Z jiných zase důvodů nemá fonologickou platnost intonační podoba u vložených vět, jako jsou »jak se zdá«, »jak myslí pan N. N.« a pod. Na př. 1. »Tady není tolik práce, jak se zdá.« 2. »Hláska a nedává zde e, jak myslí pan N. N.« Oba příklady mohou míti vždy dvojí smysl: příklad první buď »zdá se, že tu není tolik práce«, anebo »zdá se, že je tu [270]hodně práce, ale ve skutečnosti tomu tak není« — je tu tedy neshoda, rozpor. Příklad druhý má tyto dva smysly: buď »pan N. N. myslí, že a nedává zde e«, anebo »N. N. myslí, že a dává e, ale ve skutečnosti tomu tak není« — rozpor mezi míněním a skutečností.

Ať značí shodu či rozpor, vložené věty (jak se zdá, a pod.) nemění svou intonační podobu (intonační podobu vložených vět popisuje S. Karcevskij v Travaux IV, 217 n.; v podstatě tu jde o naprostou nedůraznost a nízký tón). Proto tu často může nastati nedorozumění a často také vzniká, jenže zpravidla dodatečné objasnění nás uvede na pravou stopu. Nedorozumění se tu zabrání, když užijeme na př. výrazů určitějších: »jak by se zdálo, jak se domnívá pan N. N., jak by si mohl někdo myslit«, a pod., kde kondicionály a sloveso »domnívati se« jasně naznačují neskutečnost obsahu slovesa a tím jeho neplatnost, nesprávnost, takže nezbývá než jeden smysl, a to neshoda. Jindy zabrání nedorozumění slovosled. Při anteposici má spojení jen jeden smysl: »jak se zdá, a nedává zde e«. V anteposici totiž vložka zřetelně upomíná na souvětí obsahové, kde hlavní věta je vždy anteponována: »zdá se, že…« Jindy je vložka položena doprostřed spojení adversativního, a to za člen záporný a před člen, který je uveden spojkou »nýbrž« a jenž tedy vyvrací platnost členu prvního: »zde a nedává e, jak myslí pan N. N., nýbrž o«. Zde člen uvedený spojkou »nýbrž« vyvrací zároveň také platnost vložené věty. Zcela jiný smysl by mělo totéž spojení, kdyby vložená věta byla položena za celým výrazem adversativním: »Zde a nedává e, nýbrž o, jak myslí N. N.«; zde se vyslovuje nepochybně shodnost, neboť vložka se vztahuje k výrazu adversativnímu jako k celku. Není tomu však tak, když člen obsahující správné tvrzení je na místě prvém, člen s tvrzením chybným na místě druhém, a vložka hned za nimi: »Rozhodujícím vodítkem pro zařadění tohoto člověka je však lebka, nikoliv čelist, jak se dosud myslilo« (Pražské noviny 28. XII. 1932, str. 3). Toto spojení má stejný smysl, jako kdyby vložka byla vložena do adversativního spojení, kde by člen obsahující správné tvrzení byl na místě druhém: »… není čelist, jak se dosud myslilo, nýbrž lebka.« Konečně k nedorozumění nemůže dojíti, když sloveso vložky je obsahu určitého, jednoznačného: »nemám u sebe peněz, jak víš.« Velmi často spojení se spojkou »jako«, »jak« může míti za dané podoby syntaktické a lexikální jen jeden smysl, a tedy jen jednu intonační podobu. Kdežto na př. »Já ne[271]jsem tak bohatý jako ty« může míti eventuálně dvojí smysl a také dvojí musikální podobu (srovnej výše intonační podobu shody a neshody), může míti spojení »dnes už nejsem tak zdráv, jako jsem bývával kdysi« jen jeden smysl, značíť vždy zřetelně neshodu mezi obsahy obou vět. Jiné případy byly uvedeny výše. Takové útvary můžeme nazvati jednoznačnými nebo bez pendantu. Proti nim stojí intonační dvojice, jak byly uvedeny výše.

Na konec ještě několik otázek. Je intonační podoba výše uvedených útvarů zjevem obecným či jen zvykem novočeským? Pokud vím, vyskytuje se protiklad »Já nejsem bohatý jako ty« a »Já nejsem bohatý! Jako ty!« v němčině a v maďarštině, ale asi ne v ruštině, neboť prý místo spojení s důrazným »jako« se vyskytuje vazba »kak i«. Ať je tomu jakkoliv, vidíme, že ani shoda ani neshoda nemají intonace absolutně výhradní, takže jednak některá schemata intonační jsou společná shodě i neshodě, jednak má shoda nebo neshoda mnoho společného s intonací jiných útvarů syntaktických, na př. podoba neshodného přirovnání upomíná na podobu vložené věty. Jak tedy vidíme, zásoba základních intonačních typů v jazyce není zrovna příliš bohatá, takže jedna a táž intonace musí plniti několik úkolů najednou a konkretní funkce nabývá ve spojení s konkretními, lexikálními a syntaktickými poměry (intonace charakteristická pro vloženou větu značí neshodnost, jestliže je jí užito při větě srovnávací); někdy však, jak jsme viděli, dochází tu k nedorozuměním.

II. K fonologii jiných útvarů větných

Srovnejme intonace těchto dvou útvarů: »Já to nedělám, protože se chci zalichotit«, a »Já to nedělám, protože se chci zalichotit (nýbrž proto, že…)«. V prvním případě stoupá intonace ke konci celého souvětí (k slovu »zalichotit«), na němž je fonologický vrchol spojení; někdy tu však bývá intonační linka přerušena: před slovem »protože« je pausa a intonace na posledním slově řídící věty lehce stoupá, takže tu jsou dva samostatné intonační celky. V případě druhém je fonologický vrchol na slově »nedělám«, odtud pak intonace rychle klesá ke konci spojení, takže věta vedlejší je pronesena tónem velmi nízkým. Tento nízký tón se vysvětlí takto: Vedlejší věta celá je přejata prostě z předešlé souvislosti; zpravidla tu jde totiž o vyvrácení námitky nebo výtky. A vytýká osobě B, že něco dělá, protože se chce zalichotit [272]osobě C. B tuto výtku vyvrací, při čemž celý výraz obsahující výtku učiněnou osobou A, t. j. celou vedlejší větu, prostě opakuje. Jak jsme viděli při jiné příležitosti (srovnej NŘ. 17, 1933, str. 69), výrazy prostě přejaté ze souvislosti bývají nedůrazné. Totéž platí o spojení účelovém: »Já to nedělám proto, abych se zalichotil«. Podle dvojí intonační podoby se řídí i dvojí smysl tohoto spojení.

Srovnejme dále intonaci těchto dvou spojení: »Nemám než tři koruny« (= mám jen tři koruny) a »Nemám než tři koruny« (= mám víc než tři koruny).[4] Rozdíl intonační je v tom: v prvním případě se intonace spojení neliší nijak od normální intonace větné vůbec, t. j. na př. od intonace oznamovací věty kladné: »Mám jen tři koruny«; v případě druhém však je fonologický vrchol na negaci, kdežto výraz »než tři koruny« je nedůrazný. Důvody jsou tytéž jako u spojení s »protože«, o nichž byla řeč výše. I zde totiž se mluvčí brání proti výtce jemu učiněné anebo vyvrací nějaké cizí domnění, při čemž prostě opakuje domněnku osoby první, ovšem ve formě záporné. Při »jen« jsou podobné musikální poměry. Na otázku: »Máš 5 Kč?« odpovíme: »Nemám. Jen tři koruny.« Zcela jiné je však »Nemám jen tři koruny«, s fonologickým vrcholem na negaci ne, kdežto ostatní slova jsou bez přízvuku větného. Smysl spojení je rovnocenný výrazu »mám víc než…«. První spojení (»Nemám. Jen 3 Kč«) má protějšek v »Nemám než 3 Kč«; druhé pak v »Nemám než tři Kč« s důrazem jen na ne. Syntaktická povaha těchto spojení je zcela různá: »Nemám. Jen 3 Kč« jsou věty dvě, a to druhá je eliptická, uspořeno je sloveso kladné, takže je tu jedna věta kladná, druhá záporná. Naproti tomu výraz »Nemám než 3 Kč« je jen jedna věta, což si vysvětlíme jeho původem: kdežto onen výraz vznikl úsporou slovesa, tento vznikl vynecháním slova »víc« (pův. »nemám víc než 3 Kč«), tedy členu, který stejně na syntaktické povaze výrazu nic nemění.

Tytéž poměry jako u »jen« nalézáme u spojení: »Nepůjdu tam — až zítra« a »nepůjdu tam až zítra« (= půjdu tam dřív než zítra). Důvody pro intonační podobu jsou zde tytéž jako [273]v případě předešlém, i zde jde o vyvrácení cizí domněnky a podobně.[5]

Jak vidíme, má protiklad »slabý tón«, »plný tón« svou značnou významovou platnost i ve skladbě věty (jak chceme ukázati ostatně ještě jindy). V uvedených typech mělo spojení s »plným tónem« smysl právě opačný než spojení s tónem klesavým, »slabým« (výrazů »tón plný« a »tón slabý« užíváme zde jen pro stručnost; jsme si vědomi toho, že nejsou přesné).


[1] Srov. též NŘ. 17, 1933, 71 n.

[2] Že spojka »jako« má smysl hodně nezřetelný, obecný, o tom svědčí nad jiné výmluvně to, že se jí užívá jako slova expletivního při rozpacích, hledání vhodného slova a p.: »To je jako ten komisar.«

[3] Dosud uvedené typy důrazu můžeme provisorně označiti názvem »důraz náhradní« nebo »kompensační«, neboť, jak řečeno, nahrazuje jaksi nedostatečnou zřetelnost spojek. Případů sem hledících je v řeči jistě mnoho, srov. na př. ještě: »To je boháč, a jaký!« nebo »To je nějaký boháč!«, tedy zase slova významu původně dosti neurčitého a nabývající důrazem smyslu pregnantního (»veliký«). Na rozdíl od slova na př. »veliký«, jež má význam »magnus« vždy, mají jej naše slova jen v důraze.

[4] Původ obou spojení je tento: Je třeba vyjíti z výrazů, jako »Nemám víc než 3 Kč«; elipsou slova »víc« vzniklo »nemám než…«, téhož smyslu a značící »mám jen«; odtud též vzniklo dále chybné »mám než…«, kde než = jen, a proto i ještě dále v záporu »nemám než…« (s důrazem na ne-), což značí tolik, co »nemám jen…«.

[5] Asi podobného tvaru musikálního, ale jiného původu jsou stč. spojení: Nezapěje kokot, až mě zapříš třikrát (Gebauer, Hist. mluv. jaz. čes. IV, 671 n., Praha 1929). V nčeských případech je elipsa kladného slovesa jako při »jen«, kdežto v stč. jsou obě věty plné.

Naše řeč, ročník 17 (1933), číslo 9, s. 264-273

Předchozí Josef Bečka: Kapitoly o českém slovese

Následující Josef Brambora: Studentské přezdívky z Prahy

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1