Listárna

[Listárna redakce]

(pdf)

-

Panu F. Š. v Nár. Listech. — Slovo franština je utvořeno správně; zavedla je Pravidla českého pravopisu z r. 1913. Od podstatného jména Frank (staré označení země je Franky, ve Francích) jsou utvořena příd. jména francký (jako Řek — řecký, pův. řěčský) nebo franský (jako Norimberk — norimberský, Lotarinky — lotarinský): Karel Franský u Pulkavy, franská země, franská nemoc u Veleslavína (Nom. quadr. 162, 630). Z příd. jména francký je utvořeno podst. jméno frančtina nebo frančina (v. N. Ř. I, 98), z příd. jména franský jméno franština (jako maďarský — maďarština a pod.). Názvy francúzský, francouzský, z Francouz (podle něm. Franzose) jsou v češtině pozdějšího data než francký a franský.

Sl. L. K. ve Vodňanech. — 1. Slovo blíže jest komparativ a měli bychom ho užívati vlastně jen tam, kde smysl žádá komparativu, na př.: Vesnice A. jest blíže k Písku než B. Jde-li prostě o označení, že vesnice A. jest nedaleko Písku, stačí říci prostě: A. (jest) u Písku. — 2. Zmrzačelý je slovo autorem článku nově utvořené, aby bylo vyjádřeno, že ten, o koho jde, nebyl zmrzačen, nýbrž obecněji, že se stal mrzákem. — 3. Slova francouzská, která jsou zakončena t. zv. němou souhláskou, necháváme buď neskloněna, anebo je skloňujeme, oživujíce v ostatních pádech souhlásku koncovou, na př. Didero (Diderot) — Diderota, Müse (Musset) — Müseta a pod. Jazyk živý si usnadňuje skloňování tím způsobem, že přenáší tuto souhlásku i do 1. pádu: ateliér — ateliéru, byfet — byfetu. Koncová souhláska ožívá i ve franštině, přistupuje-li v odvozeninách přípona začínající samohláskou, na př. Ronsard (= Ronsár), ale ronsardiser a pod.

Panu V. C. (?) v Brně. — 1. Ve větě »Lumírovský kruh dostane první trhlinu založením Zlaté Prahy« (Šalda, Mod. lit. česká, 2. vyd., str. 42) je »dostane« patrně historické présens (nikoli futurum); tak i v druhém případě, jejž uvádíte z téhož autora. — 2. Cítím se ztracen nebo cítím se ztraceným; nikoli cítím se ztracený. — 3. Germán má v množ. čísle Germáni, nikoli Germané; psal-li Gebauer r. 1876 (v Uvedení do mluvnice čes., str. 46) Germané, řídil se patrně koncovkou krátce psanou (jako Slované, Evropané), později však učil psáti Germáni. — 4. Správné jest útroba, nikoli utroba. — 5. Ve výrazech kluku líná (v N. Ř. III, 56) je snad možno viděti degradaci, ale to je pozorování učiněné na hotovém výraze, nikoli výklad; ostatně ani pozorování to není docela správné, neboť ženský tvar příd. jména bývá zpravidla u výrazů potupných (kluku, chlape, lotře a pod.), kde by byla degradace zbytečná, jednak ve výrazech, kde o degradaci nemůže býti řeči, na př. člověče nešťastná! milá brachu! — 6. Výslovnost upřimný (nebo i úpřimný) místo spr. upřímný způsobuje přízvuk, který ve výslovnosti zkracuje často následující dlouhou samohlásku (zvl. í, jehož kvantita je nejkolísavější); pod. obžinky m. obžínky, panímáma m. panímáma, navštíviti m. navštíviti, nařikati m. naříkati, nastřihati m. nastříhati atp. — Jestvovať, jestvovanie (= býti, existovati, trvati) jsou výrazy slovenské (Frýdecký-Kompiš 110).

[253]Panu R. P. v Broumově. — 1. Že by pro náš nový stát jazykově, snad i historicky nejlepším názvem bylo jméno Čechy, souhlasíme; jen že dnes je to politicum, o němž jazykovědě nebude dáno rozhodovati. — 2. Prusíkův výklad výrazů kluku klukovská a pod. z kluku klukovskaj je nám znám (v. Archiv f. sl. Phil. 3, 1 34—138); je to výklad nemožný a byl odmítnut Gebauerem již r. 1878.

Panu S. S. v Nýdku. — O správnosti odborných výrazů osámovaný, omítaný, okrájený mohla by se N. Ř. vysloviti teprve tehdy, když byste podal věcný výklad, co se těmi slovy v dřevařství rozumí. — Záliškový jest příd. jméno utvořené ze slova zálišky, znamenajícího silné tyče na vůz, na kterém se vozí sudy, místo fasuňku (Kott, I. Přísp. 467). — Osmosa je slovo cizí a značí vzájemné prostupování 2 kapalin. — Místo slova futro (u dveří, u oken) užívá se výrazu pažení. — Nahrazovati výraz »za příčinou přesídlení« výrazem »k vůli přesídlení« by nebylo správné; dosud užíváme ve spis. jazyce výrazu »k vůli« jen v těch případech, kde se něco děje skutečně k vůli, po přání, na prospěch někomu, na př. udělám to k vůli tobě (tobě k vůli), protože si toho přeješ, nikoli však k vůli obchodu, k vůli přesídlení a pod. Pro takové případy máme dost výrazů jiných, pro obchod, za obchodem, protože jsem se přestěhoval a pod. — Otevříti obchod s něčím je vazba správná (v. N. Ř. II, 62). — Upravovati pravopis český přibíráním písmen z abeced jiných, na př. z azbuky, bylo by počínání nesprávné. Pokus o to učinil kdysi Hanka, ale zůstal ve své opravě úplně osamocen a časem se jí vzdal. Místo dalšího výkladu odkazujeme na to, co o tomto Hankově pokusu napsal Palacký v Časopisu Čes. musea 1846, str. 795.

Panu J. F. L. ve Ždírci. — Psáti číslice pod sebe (t. j. jednu pod druhou) je správně řečeno; zvratného zájmena se užívá tímto způsobem často: kameny leží na sobě, vozy jedou za sebou, domy stojí od sebe, vypil tři sklenice za sebou atd. Nedorozumění se zajisté netřeba báti. — Co stojí 5 m látky není germanismus, nýbrž rčení dobré a staré; rčení »přímka měří 5 cm« (m. je 5 cm dlouhá) prohlašují ovšem brusy za rčení nečeské, ač mohlo vzniknouti napodobením výrazů: ta věc váží deset liber, ten peníz platil deset grošů a pod.; staré však to rčení není. — Sloveso vyjíti ve větě »při sečítání vyšlo tolik a tolik« není nesprávné (Jungm. Slov. V, 246). — Pokládati počítání »pět-a-dvacet« (m. dvacet pět) za germanismus, je brusičský omyl. Lid jinak nepočítá než jed(e)nadvacet, pětadvacet, šestašedesát a pod., a to v Čechách i na Slovensku; počítání domněle správnější »dvacet jeden« je knižní, učené. Způsob, který brusiči pokládají za mylný (pětadvacet), byl v staré češtině právě tak obvyklý jako způsob druhý; vyslovovalo se tedy na př. číslo 59 buď devětapadesát, nebo padesát a devět (i padesát devět), anebo konečně bez jednoho (bez jedné) šedesát (v. též N. Ř. I, 313). — O slově ředitel byl již podán výklad v N. Ř. I, 274. — Haléř jest tvar spisovný, halíř obecný tak jako mléko a mlíko, lék a lík a j.; v spis. jazyce totiž zůstává uvnitř slova é po 1 obyčejně nezúženo. — Slova diktovati jest lépe nepřekládati; dříve se říkávalo »k peru praviti nebo mlu[254]viti«, »do pera říkati«. — O tvarech hledě — hledíc, tak říkaje — tak říkajíc a pod. jest výklad v tomto sešitě N. Ř.

Panu F. V. v Čes. Budějovicích. — 1. Pro elektřinu buzenou světlem (Lichtelektricität) by snad byl nejsprávnější název »elektřina světelná«. Kdyby ovšem bylo nutno utvořiti příd. jméno, bylo by lépe sáhnouti k mezinárodnímu vědeckému termínu »fotoelektrický« než tvořiti nečeskou složeninu »světloelektrický n. světelnoelektrický«. — 2. Na nesprávné užívání předložky mimo s 2. pádem bylo v N. Ř. ukazováno již často.

Panu J. D. v Hronově. — Pestrotkárna by byl název najisto nečeský a nepěkný; továrnu, ve které se vyrábí pestré bavlněné zboží, jest nejlépe po česku pojmenovati Tkalcovna pestrého zboží … Je to sice delší, ale správnější.

Panu V. Z. v Michli. — 1. Je pravda, že říkáme obyčejně mistr krejčovský, mistr zednický a nikoli mistr krejčí a pod. Ale někdy, jak se zdá, bývá tu jakýsi odstín významový. Praví-li přísloví, že i mistr tesař se utne, nemyslí se tu asi na mistra tesařského jako na určitý stupeň řemeslnické kariéry nebo na živnostenskou oprávněnost, nýbrž spíše na dovednost; mistr tesař blíží se tedy významem výrazu mistrný tesař, znamenitý tesař. A v tom smyslu snad píše o sobě Lantner, který je zajisté mistrem houslařským, mistr houslař. — 2. Vyvařovati obědy, kávu a pod. říká se teď a píše podle němčiny; myslíme, že by se každý host brzy rozešel s kavárnou, kde se káva vyvařuje. Vyvařujeme prádlo (ze špíny), kosti (z tuku), povidla (aby zhoustla) a pod., ale dobrá kuchařka nenechá nikdy vyvařiti kávu, ani polévku, ani maso. — 3. Úschova je dobré slovo a dnes už obvyklé. — 4. Místo »vracím Vám přiloženě n. přílohou« je lépe psáti »vracím Vám v příloze« anebo prostě »s tímto listem Vám vracím«. — 5. Svéčasný (účet) je zbytečná novota, složené příd. jméno utvořené od výrazu »svého času« v tomto případě nad to i nesprávně užitého (v. N. Ř. II, 213). Anebo je to otrocký překlad německého seinerzeitig. — 6. Piple (jinde pipel, piplík) je hláskově obměněný (asimilovaný) tvar jména »tiplice«.

Panu E. V. v Bubenči. — 1. Cmunt je starý název český. Vznikl z předložkového výrazu »ze münde (= v ústí), podobně jako čes. Cáchy z »ze Aachen« (= v Aachách). Původní a starší munde, münde bylo časem ve jménech místních zatlačeno namnoze tvarem složeným gemunde, gemünde, který je základem místních jmen Gmunden, Gmünd a pod. Český tvar Cmunt je tedy právě důkazem starobylosti tohoto českého označení. — 2. Výraz »co se všecko v Německu nekrade« zdá se ovšem nelogickým, povážíme-li, že chceme pověděti, co všecko v Německu kradou. Ale tak se vyjadřujeme často, vyslovujeme-li něco neočekávaného nebo neuvěřitelného; na př. Co to nepovídáte! A co se nestalo! Kdo nevstoupil do dveří jako otec a pod. Psychologicky je to snadno vysvětlitelné, neboť mluvícímu tane na mysli zároveň záporná myšlenka »nevěřil byste, nemyslil byste, že … «, kterou však vyjádří jinou formou (na př. tázací), do níž zápor myšlenky oné zapadne. Forma ta se pak pro takovéto případy ustaluje (v. Gebauer-Ertl, 844, 2). S tímto psychologickým křížením dvojí (kladné a záporné) formy téže myšlenky setkáváme se i v jiných jazycích; nejznámějším příkladem [255]toho jest na př. zápor (logicky nemístný) ve franc. větách srovnávacích: La poésie est plus naturelle à l’ homme qu’ on ne le pense (= než si myslíme).

Panu K. J. O. v Uh. Hradišti. — Název rukodělný, rukodílný byl zaveden u nás Německo-českým slovníkem vědeckého názvosloví (v Praze 1853), jehož redakci měl P. J. Šafařík, v náhradu za cizí slovo Manufactur. Tam (str. 186) se uvádí: Manufactur, stat. merc, rukodělství, rukodělnictví; rukodílna, Manufacturwaare, stat. merc, rukodělné, rukodělničí, -cké zboží, továr (sic). Práce rukodílná jest tedy opakem práce strojové. Název »práce obráběcí«, který navrhujete v náhradu za slovo rukodílný, neshoduje se tedy významem se slovem tímto, neboť obrábění může býti i strojové. Mimo to obráběním rozumíme zpravidla práci, kterou vykonává dělník nebo stroj na výrobku zhruba vyrobeném; proto na př. vázání knih, šití bot a pod., které je zajisté prací rukodílnou, nelze nazvati prací obráběcí.

Panu J. L. v Nové Pace. — Jméno rubáč (obyčejně rubač) je rozšířeno i na jiných místech naší jazykové oblasti, zvl. na východě. Starých dokladů nemá (Jungmann až z Komenského). Nejstarší ze slov v tomto významu dnes užívaných je jméno dřevoštěp (ze 14. stol.).

Panu B. H. v Nové Vsi. — Neshody ve psaní jmen Národní listy (Národní Listy) a pod. jsou důsledkem neustálenosti našeho pravopisu v této věci. Pravopis český bude v nejbližší době asi znova přezkoumán a při tom i otázka psaní takovýchto jmen definitivně rozhodnuta. Stížností do naší úřední češtiny dochází nás taková spousta, že bychom jimi vyplnili několik sešitů Naší Řeči. Proto se N. Ř. snaží o nápravu v této věci prostředky jinými, zásadními, zejména usilováním o vytvoření soustavné úřední terminologie. Bude-li naše vláda snahy tyto podporovati, — a o její dobré vůli referovali jsme již v minulém sešitě — dočkáme se snad i v této věci nápravy.

Ředitelství IV. měšť. školy dívčí na Smíchově. — Ženská příjmení k mužským jménům Dítě, Hrabě, Pergotti jsou Dítětová nebo Díťová (podle místního zvyku), Hrabětová, Pergottiová (jako Benoniová). Je o tom výklad v úvodě k Pravidlům čes. pravopisu (vyd. z r. 1913) v odst. 14 (str. XVIII).

Panu F. J. v Plzni. Nacházeti ke komu v počáteční větě »Frantových práv« (když sem onehda domův přijel, abych po smrti otce svého svých věcí porovnal, nacházel jest ke mně Johannes Franta, fysikus plzenský) znamená patrně »přicházeti, choditi ke komu.« Podobná jest věta v Kron. trojánské (119b ve vyd. z r. 1468: »[Diomedes] k Bryzeidě nacházieše tiem častějie, prose jie s pláčem, aby jemu svolila k manželstvie)«; Slovn. staroč. má ze staroč. povídek větu »opat sedlákově ženě na miestě jeho (mužově) častokrát do domu nacházel jest«, kde pouhý 3. p. může býti vazbou starší, nevynechal-li předložku písař. V Tkáčových Libri informationum povídá r. 1503 židovský věřitel dlužníkovi: »já na to nemohu čekati, nebo náš svátek najde (= přijde).« — Dovolte, abychom Vám v duchu stiskli ruku: jste první z našich čtenářů, z jehož dotazu vidíme, že se nebojí starší češtiny.

[256]Panu K. V. v Praze. — 1. Nic jinak znamená »nejinak«; »nic« má tu tedy význam prosté záporky tak, jako se ho dosud i v nové češtině užívá ve výraze »čili nic«. (Sluší-li daň dávati císaři čili nic = či ne.) Výrazu »nic jinak« užíváme ve větách kladných a jest silnější než nejinak; na př. Zdálo se mi nic jinak než že omdlím. Napsal-li tedy spisovatel Vámi citovaný, že se na to nedívá nic jinak než jako na románovou studii, užil zajisté výrazu »nic jinak« nesprávně, neboť chtěl říci, že se na to dívá zrovna tak jako na románovou studii. Chtěl-li svou myšlenku vyjádřiti formou zápornou, měl napsati, že se na to nedíval jinak než atd. K užití slova nic (nesprávného v tomto případě) svedla ho patrně snaha po důraznějším záporu v první větě; ale zápor bylo možno zesíliti i jinak, na př. nedívám se na to ani jinak, nijak jinak než atd. — 2. Užívání podst. jména číslo ve významu načisto bezbarvém a otřelém rozmohlo se velice v dnešní češtině a vytlačilo namnoze určitější a konkrétnější pojmenování, jako jsou báseň, skladba, povídka, i obecnější a obvyklejší věc, kus atd. Sbírka pana X. obsahuje několik skvělých čísel (t. j. básní). Píseň pana J. byla nejslabším číslem (skladbou, věcí) celého večera. Původ tohoto posunuli významu slova číslo sluší hledati vedle vlivu cizího v číslovaných programech, v číslovaných sbírkách a publikacích (novinách, časopisech) a pod., které dávají podnět k tomu, aby se místo přímého pojmenování užilo pouze číselného označení, které má určitá část programu, určitá báseň a pod. v pořadí programu nebo sbírky; na př. nejkrásnější z celého programu bylo číslo první (t. j. první skladba a pod.). Pak se přenáší slovo číslo i na označení jednotlivých kusů, částí, věcí, třeba ani nebyly očíslovány. — Paprskovati je slovo nové a zbytečné; místo »radost mu paprskuje z očí« říkáme po česku odedávna »radost mu z očí svítí, září, oči mu radostí planou« a pod. Slovesa »paprskovati« by zajisté nebylo, kdyby se nepsalo strojeně a kdyby nebylo německého »strahlen«. — 4. »Zasaditi hrot« ve významu »raniti, bodnouti« vzniklo u Vašeho autora asi zmatením výrazů »zasaditi ránu« s výrazem pod. smyslu, ve kterém by se hodilo slovo hrot: snad nasaditi někomu hrot meče na prsa, nebo s něčím podobným. — 5. O slově strohý bylo už vykládáno v N. Ř., že je to slovo převzaté (Sušilem) z ruštiny a že znamená »přísný«; co mínil spisovatel Vámi citovaný výrazem »stroze nervosní«, není snadno uhodnouti. To je právě kletba, jež provází slova cizí v ústech těch, kdož neznají jejich domovského jazyka: dostává se jim pak podle různých asociací (často jen zvukových) významů nestálých, kolísavých, s vlastním významem jejich často ani nesouvisících. Neboť jejich významu nechrání ani jejich obsah sám ani jejich významová spojitost se slovy jinými, významově příbuznými, jež určitě vymezuje význam slov domácích. Nejznámějším toho příkladem jest na př. ruské slovo »bodrost, bodrý«, přenesené Rukopisem do našeho jazyka, které zvukovou asociací s něm. slovem bieder nabylo nyní u nás zcela jiného významu, než jaký mělo ve svém jazyce rodném.

Naše řeč, ročník 3 (1919), číslo 8, s. 252-256

Předchozí Ing. F. Smékal: Samotíž

Následující Josef Zubatý: Spolu